Hluchavkovité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Hluchavkovité

pitulník žlutý (Galeobdolon luteum)
pitulník žlutý (Galeobdolon luteum)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: hluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleď: hluchavkovité (Lamiaceae)

Hluchavkovité (Lamiaceae, dříve Labiatae nebo také pyskaté) je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Čeleď se při aktualizaci botanického systému rozrostla o více než 40 rodů z čeledi sporýšovité a v dnešním pojetí zahrnuje byliny i dřeviny. Mnohé druhy jsou využívány jako aromatické koření nebo zdroj silic. Některé jsou léčivé. Do této čeledi náleží také některé okrasné rostliny.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Hluchavkovité jsou byliny, keře, liány a stromy s jednoduchými nebo složenými listy bez palistů. Stonky jsou často čtyřhranné. Dřevnatí zástupci mají větve s hojnými lenticelami. Odění je z jednoduchých nebo žlaznatých chlupů. Listy jsou nejčastěji vstřícné, řidčeji přeslenité, jednoduché až dlanitě nebo zpeřeně složené. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá až členěná, celokrajná nebo na okraji zubatá.

Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, nejčastěji složená s hlavní osou a vrcholičnatě větvenými postranními větévkami. Často jsou květy stažené do pseudopřeslenů. Květy jsou oboupohlavné, obvykle dvoustranně souměrné. Kalich je obvykle pěticípý, trubkovitý, zvonkovitý nebo kolovitý, vytrvalý a někdy vytrvávající i za plodu. Koruna je nejčastěji dvoupyská. Tyčinky jsou 4, přirůstající ke koruně, shodné délky nebo jsou 2 delší než ostatní, případně jsou tyčinky pouze 2. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, celistvý až hluboce čtyřlaločný. Semeník obsahuje 4 komůrky vlivem vzniku falešných přehrádek. Čnělka je jediná, často zanořená do laločnatého semeníku (gynobazická), s dvouklannou bliznou. Placentace je axilární, v každé komůrce je jediné vajíčko. V květech je často vyvinut nektáriový disk. Plodem je peckovice s 1 až 4 pecičkami, nepukavý čtyřsemenný lusk nebo poltivý plod rozpadající se na 4 oříšky (tvrdka) nebo peckovičky.[1][2]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Nápadné květy hluchavkovitých jsou opylovány zejména včelami, dále vosami, motýly, můrami, mouchami, brouky a ptáky. Často dozrávají prašníky dříve než blizna (protandrie), rozšířeno je i samoopylování. Horní pysk koruny nejčastěji chrání bliznu a prašníky, zatímco spodní slouží jako přistávací plocha. Opylovač je tak seshora poprášen pylem, když se prodírá k nektaru. U některých rodů (např. bazalka - Ocimum) jsou tyčinky přitisklé ke spodnímu pysku a opylovač je poprášen zespoda. Velkokvěté americké druhy šalvějí jsou opylovány kolibříky.[1][2]

Peckovice jsou šířeny ptáky a savci. Oříšky mnoha druhů vypadávají postupně z vytrvalých kalichů např. při rozkývání rostliny větrem. Někdy je kalich vytrvalý, buď papírovitý a umožňující šíření větrem nebo s hákovitými cípy a přichytávající se na srst zvířat. Oříšky mohou být také vyhledávány ptáky. Některé druhy mají křídlaté oříšky, nebo oříšky s dutinami vyplněnými vzduchem, šířené vodou. Mnoho druhů bylo široce rozšířeno lidskou činností, zejména jako okrasné rostliny nebo jako plevely.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Čeleď v současném pojetí zahrnuje asi 7200 druhů v 236 rodech. Je rozšířena po celém světě.[3] Největší druhové zastoupení je v oblasti od Středomoří po Střední Asii. Rod šalvěj (Salvia) je nejvíce zastoupen v Mexiku (asi 280 druhů).[2]

Hluchavkovité nejčastěji rostou v teplém sezónním (mediterráním) klimatu, charakteristicky na otevřených skalnatých stanovištích, křovinách, podél vodních toků, v tropech pak především v horách. Vyskytují se na vlhkých i suchých až polopouštních stanovištích. V tropických pralesech jsou zastoupeny málo.[2]

Česká květena[editovat | editovat zdroj]

V květeně ČR jsou hluchavkovité hojně zastoupenou čeledí. Převládají rody zastoupené jen jedním nebo dvěma druhy. Nejvíce druhů zahrnují na našem území rody konopice (Galeopsis, 7 druhů), mateřídouška (Thymus, 7 druhů), čistec (Stachys, 6 druhů a 1 nezvěstný) a šalvěj (Salvia, 6 druhů). Dále se zde vyskytují rody zběhovec (Ajuga, 4 druhy a 1 nezvěstný), ožanka (Teucrium, 5 druhů), hluchavka (Lamium, 4 druhy), pitulník (Galeobdolon, 3 druhy), černohlávek (Prunella, 3 druhy), máta (Mentha, 4 druhy a kříženci). Dvěma druhy jsou zastoupeny rody buřina (Leonurus), šišák (Scutellaria), jablečník (Marrubium), karbinec (Lycopus), šanta (Nepeta) a popenec (Glechoma). Jediného zástupce mají na našem území druhy měrnice černá (Ballota nigra), pamětník rolní (Acinos arvensis), hojník chlumní (Sideritis montana), sápa hlíznatá (Phlomis tuberosa), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), polej obecná (Pulegium vulgare), dobromysl obecná (Origanum vulgare), klinopád obecný (Clinopodium vulgare), bukvice lékařská (Betonica officinalis) a včelník rakouský (Dracocephalum austriacum).[4]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Charakteristickými obsahovými látkami jsou zejména iridoidy a fenolické glykosidy.[1] Hluchavkovité mají širokou paletu sekundárních metabolitů. Zejména u podčeledi Nepetoideae jsou charakteristické monoterpenoidy a seskviterpenoidy. Dále jsou to flavonoidy a estery kyseliny caffeové. Některé druhy obsahují i alkaloidy a kyanogenní glykosidy.[2]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Čeleď hluchavkovité byla v klasických morfologických systémech specifikována zejména bylinným habitem a gynobazickou čnělkou, zatímco čeleď sporýšovité zahrnovala víceméně dřevnaté zástupce s vrcholovou čnělkou. S nástupem molekulárních metod došlo v rámci celého řádu hluchavkotvaré (Lamiales) k obsáhlé reorganizaci čeledí i rodů. Bylo zjištěno, že čeleď sporýšovité v klasickém pojetí je parafyletická, zatímco hluchavkovité jsou polyfyletické, a téměř 2/3 rodů byly přesunuty z čeledi sporýšovité do hluchavkovitých. Tím se změnil charakter celé čeledi hluchavkovité, neboť nyní zahrnuje i dřevnaté a dokonce i stromovité zástupce. V novém pojetí je čeleď sporýšovité charakterizována především hroznovitým květenstvím a řepicovitou korunou, zatímco hluchavkovité mají květenství vrcholičnatá a koruna je trubkovitá a nejčastěji dvoupyská. Do hluchavkovitých byly přesunuty např. rody krásnoplodka (Callicarpa), drmek (Vitex), teka (Tectona), a blahokeř (Clerodendrum).[2]

Čeleď je v současné době členěna na 7 podčeledí:

  • Symphorematoideae - 27 druhů ve 3 rodech, Indie až jv. Asie.
  • Viticoideae - asi 400 až 500 druhů v 10 rodech, tropické, zvláště jv. Asie a Austrálie. Největší rody jsou drmek (Vitex, asi 250 druhů) a Premma (asi 200 druhů).
  • Ajugoideae - přes 1100 druhů ve 24 rodech, kosmopolitní, zvláště v mírném pásu severní polokoule a jv. Asie až Austrálie. Rody zběhovec (Ajuga), ožanka (Teucrium), blahokeř (Clerodendrum) aj.
  • Prostantheroideae - 317 druhů v 16 rodech, Austrálie.
  • Nepetoideae - asi 3700 druhů ve 105 rodech, kosmopolitní, nejvíce v teplých oblastech severního mírného pásu. Největší rody jsou šalvěj (Salvia, asi 900 druhů), Plectranthus (asi 300 druhů) a Hyptis (asi 280 druhů).
  • Scutellarioideae - asi 380 druhů v 5 rodech, téměř kosmopolitní. Dominantní rod je šišák (Scutellaria) s asi 360 druhy.
  • Lamioideae - asi 1260 druhů v 63 rodech, kosmopolitní, především v Africe a Eurasii. Největší rody jsou čistec (Stachys, asi 300 druhů) a hojník (Sideritis, asi 140 druhů).

Některé rody, např. krásnoplodka (Callicarpa) a teka (Tectona) nebyly dosud do systému podčeledí zařazeny.[3]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Potraviny[editovat | editovat zdroj]

Mnohé druhy hluchavkovitých jsou používány jako koření: bazalka (Ocimum), tymián (Thymus), oregáno (Origanum), rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis), šalvěj (Salvia) aj.

Hlízy některých cizokrajných druhů čistce (Stachys) jsou jedlé.[1] Pro hlízy jsou v tropech pěstovány i některé asijské a africké druhy rodu Coleus, např. Coleus edulis, C. rotundifolius a C. esculentus. Nať Coleus amboinicus je v jv. Asii používána jako zelenina. Jedlé plody mají některé jihoamerické a africké druhy rodu drmek (Vitex).[5]

Technické rostliny[editovat | editovat zdroj]

Teka obrovská (Tectona grandis) je významný tropický strom pěstovaný a těžený pro kvalitní dřevo. Rychle rostoucí asijský strom Gmelina arborea je pěstován pro palivové dříví, na nábytek, dýhy a výrobu celulózy.[5]

Silice je průmyslově získávána zejména z levandule (Lavandula) a z máty Mentha arvensis subsp. haplocalyx var. piperascens. V parfumerii je také využíván olej z indické rostliny Pogostemon cablin, známé jako pačouli.[1] Ze semen asijské byliny Lallemantia iberica je získáván kvalitní vysýchavý technický olej.[5]

Okrasné rostliny[editovat | editovat zdroj]

Jako okrasné letničky nebo trvalky jsou pěstovány zejména šalvěj (Salvia), šišák (Scutellaria), čistec (Stachys), Leonotis, zavinutka (Monarda), klasnatka (Elsholtzia), včelník (Dracocephalum), levandule (Lavandula), šanta (Nepeta), sápa (Phlomis), řetězovka (Physostegia), Holmskioldia a Agastache[1][6], z dřevin zejména krásnoplodka (Callicarpa), ořechokřídlec (Caryopteris) a vzácně i blahokeř trojmý (Clerodendrum trichotomum).[7] V botanických zahradách jsou pěstovány některé nápadně kvetoucí druhy, jako je Colquhounia coccinea a různé tropické druhy blahokeře (Clerodendrum).[6]

Léčivé rostliny a drogy[editovat | editovat zdroj]

Mezi hluchavkovitými je velmi mnoho léčivých rostlin. V naší lidové medicíně je využívána zejména mateřídouška (Thymus), máta (Mentha), meduňka lékařská (Melissa officinalis), šalvěj lékařská (Salvia officinalis), dobromysl obecná (Origanum vulgare), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), yzop lékařský (Hyssopus officinalis), majoránka zahradní (Majorana hoertensis), konopice bledožlutá (Galeopsis segetum), bukvice lékařská (Betonica officinalis), bazalka pravá (Ocimum basilicum), jablečník obecný (Marrubium vulgare), hluchavka bílá (Lamium vulgare), šanta kočičí (Nepeta cataria), srdečník obecný (Leonurus cardiaca), saturejka zahradní (Satureja hortensis), rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis) a popenec obecný (Glechoma hederacea), řidčeji i polej obecný (Pulegium vulgare), čistec lesní (Stachys sylvatica), černohlávek obecný (Prunella vulgaris), karbinec evropský (Lycopus europaeus) a pěstovaný šišák bajkalský (Scutellaria baicalensis).[8] Květy a listy keře Hoslundia opposita jsou v rovníkové Africe a na Madagaskaru využívány při léčení kožních onemocnění. Odvar z mladých výhonků Orthosiphon aristatus je silné diuretikum a je v tropických zemích používán při těžkých ledvinových onemocněních a ledvinových kamenech.[5]

Šalvěj divotvorná (Salvia divinorum) je halucinogenní rostlina pocházející z Mexika. Halucinogenní účinky má i bylina Leonotis leonurus, kterou kouří domorodci v jihoafrické oblasti Nama.[5]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]


Přehled rodů[editovat | editovat zdroj]

Acanthomintha, Achyrospermum, Acinos, Acrocephalus, Acrotome, Acrymia, Adelosa, Aegiphila, Aeollanthus, Agastache, Ajuga, Ajugoides, Alajja, Alvesia, Amasonia, Amethystea, Anisochilus, Anisomeles, Archboldia, Asterohyptis, Ballota, Basilicum, Becium, Benguellia, Blephilia, Bostrychanthera, Bovonia, Brazoria, Bystropogon, Calamintha, Callicarpa, Capitanopsis, Capitanya, Caryopteris, Catoferia, Cedronella, Ceratanthus, Chaiturus, Chamaesphacos, Chaunostoma, Chelonopsis, Chloanthes, Cleonia, Clerodendrum, Clinopodium, Colebrookea, Collinsonia, Colquhounia, Comanthosphace, Congea, Conradina, Coridothymus, Cornutia, Craniotome, Cuminia, Cunila, Cyanostegia, Cyclotrichium, Cymaria, Dauphinea, Dicerandra, Dicrastylis, Dorystaechas, Dracocephalum, Drepanocaryum, Elsholtzia, Endostemon, Englerastrum, Eremostachys, Eriope, Eriophyton, Eriopidion, Eriothymus, Erythrochlamys, Euhesperida, Eurysolen, Faradaya, Fuerstia, Galeopsis, Gardoquia, Garrettia, Geniosporum, Glechoma, Glechon, Glossocarya, Gmelina, Gomphostemma, Gontscharovia, Hanceola, Haplostachys, Haumaniastrum, Hedeoma, Hemiandra, Hemigenia, Hemiphora, Hemizygia, Hesperozygis, Heterolamium, Hoehnea, Holmskioldia, Holocheila, Holostylon, Horminum, Hosea, Hoslundia, Huxleya, Hymenocrater, Hymenopyramis, Hypenia, Hypogomphia, Hyptidendron, Hyptis, Hyssopus, Isodictyophorus, Isodon, Isoleucas, Karomia, Keiskea, Kudrjaschevia, Kurzamra, Lachnostachys, Lagochilus, Lallemantia, Lamium, Lavandula, Leocus, Leonotis, Leonurus, Lepechinia, Leucas, Leucosceptrum, Limniboza, Lophanthus, Loxocalyx, Lycopus, Macbridea, Mallophora, Marmoritis, Marrubium, Marsypianthes, Meehania, Melissa, Melittis, Mentha, Meriandra, Mesona, Metastachydium, Microcorys, Micromeria, Microtoena, Minthostachys, Moluccella, Monarda, Monardella, Monochilus, Mosla, Neoeplingia, Neohyptis, Neorapinia, Nepeta, Newcastelia, Nosema, Notochaete, Ocimum, Octomeron, Ombrocharis, Oncinocalyx, Origanum, Orthosiphon, Otostegia, Oxera, Panzerina, Paralamium, Paraphlomis, Paravitex, Peltodon, Pentapleura, Perilla, Perillula, Peronema, Perovskia, Perrierastrum, Petitia, Petraeovitex, Phlomidoschema, Phlomis, Phyllostegia, Physopsis, Physostegia, Piloblephis, Pitardia, Pityrodia, Platostoma, Plectranthus, Pogogyne, Pogostemon, Poliomintha, Prasium, Premna, Prostanthera, Prunella, Pseuderemostachys, Pseudocarpidium, Pseudomarrubium, Puntia, Pycnanthemum, Pycnostachys, Rabdosiella, Renschia, Rhabdocaulon, Rhaphiodon, Rhododon, Rosmarinus, Rostrinucula, Roylea, Rubiteucris, Sabaudia, Saccocalyx, Salvia, Satureja, Schizonepeta, Schnabelia, Scutellaria, Sideritis, Solenostemon, Spartothamnella, Sphenodesme, Stachydeoma, Stachyopsis, Stachys, Stenogyne, Sulaimania, Suzukia, Symphorema, Symphostemon, Synandra, Syncolostemon, Tectona, Teijsmanniodendron, Tetraclea, Tetradenia, Teucridium, Teucrium, Thorncroftia, Thuspeinanta, Thymbra, Thymus, Tinnea, Trichostema, Tsoongia, Vitex, Viticipremna, Wenchengia, Westringia, Wiedemannia, Wrixonia, Zataria, Zhumeria, Ziziphora[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f JUDD, et al.. Plant Systematics: A Phylogenetic Approach. [s.l.] : Sinauer Associates Inc., 2002. ISBN 9780878934034.  
  2. a b c d e f g SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton : Princeton University Press, 2003. ISBN 069111694.  
  3. a b c STEVENS, P.F.. Angiosperm Phylogeny Website [online]. Missouri Botanical Garden: . Dostupné online.  
  4. KUBÁT, K. et al.. Klíč ke květeně České republiky. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0836-5.  
  5. a b c d e VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.  
  6. a b Florius - katalog botanických zahrad [online]. . Dostupné online.  
  7. KOBLÍŽEK, J.. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2. vyd. Tišnov : Sursum, 2006. ISBN 80-7323-117-4.  
  8. JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A.. Herbář léčivých rostlin 1. až 5. díl. Praha : Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-365-0.