Hana Podolská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hana Podolská
Rodné jménoJohanna Vošahlíková
Narození16. května 1880 nebo 1882
Hesensko
Úmrtí15. února 1972
Praha
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánímódní návrhářka a podnikatelka
Známá jakomajitelka významného prvorepublikového módního salonu
ChoťViktor Podolski (od 1907)[1]
DětiMiloš Podolský
Viktor Podolský
RodičeFrantišek Vošahlík
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hana Podolská (roz. Johanna Vošahlíková, 16. května 1880 Merkhausen – 15. února 1972 Praha) byla česká módní návrhářka a podnikatelka, jedna z nejvýznamnějších tvůrkyň předválečné československé módy a majitelka nejvyhlášenějšího tuzemského módního salonu období třicátých a čtyřicátých let 20. století. Podnik sídlil v samém centru Prahy a k jeho zákaznicím patřily mnohé společensky významné ženy prvorepublikové a protektorátní éry, včetně první dámy Hany Benešové a herečky Adiny Mandlové. Podolská jako vůbec první česká návrhářka zaměstnávala profesionální manekýny, pořádala vlastní módní přehlídky a její šaty jsou k vidění v několika známých prvorepublikových filmech. Kvůli podnikatelskému úspěchu a značnému přínosu československé módě se jí někdy přezdívá „česká Coco Chanel“. Po únoru 1948 byl její podnik znárodněn a jakožto součást centrálního národního podniku existoval až do roku 1991.

Dětství a mládí

Narodila se jako Johanna Vošahlíková v dobře situované rodině architekta a úspěšného stavitele Františka Vošahlíka[2][3] v roce 1880 v Merkhausenu v tehdejším Alsasku-Lotrinsku, dnešním Hesensku. Brzy se jí začalo říkat zkráceně „Hana“.[4] Pocházela z dvanácti sourozenců,[pozn. 1] z nichž pouze polovina se dožila dospělosti.[pozn. 2]

Vošahlíkova stavební společnost měla množství zakázek zejména v Německu a Rakousku-Uhersku, díky čemuž byla rodina dobře finančně situována,[3][8] avšak po jeho smrti v pouhých 44 letech na tuberkulózu[9] na ní dolehla finanční tíseň.[3][8] Přibližně v roce 1890 se matka společně s ní a pěti dalšími sourozenci odstěhovala do Prahy,[10] kde provozovala krupařský krám.[4]

Kariéra v módním průmyslu

Učení a začátky podnikání

V roce 1894 se začala učit švadlenou v krejčovství Anežky Fišerové v pražské Celetné ulici.[4][8][10] Po hádce se svou mistrovou (mladá Podolská dostala od Fišerové facku, prý kvůli odmlouvání, a urazila se)[4][8] odešla z učení, díky svému talentu ovšem začala samostatně šít po domech[2][4] a z výdělku pomáhala své matce živit rodinu.[2][pozn. 3] V roce 1905 si díky finanční podpoře svého manžela otevřela vlastní malou dílnu v pražských Nuslích a v roce 1908 založila krejčovství s názvem „Salon u pěti králů“ ve Vyšehradské ulici v Podskalí, v němž už zaměstnávala dvě švadleny.[2][3] Podniku se dařilo a v roce 1914 Podolská svou živnost přestěhovala na lukrativnější místo, na roh Jungmannovy a Vodičkovy ulice v samém centru Prahy.[10]

Rozmach

Hned o rok později se i s rodinou (s manželem a dvěma malými syny) nastěhovala do luxusního bytu ve čtvrtém patře paláce Lucerna, v němž si otevřela i módní ateliér.[2][4] Podnik se po první světové válce postupně změnil v luxusní modelový dům[8] a v meziválečném období zaměstnával už několik desítek švadlen,[9] disponoval kloboučnickou dílnou, kožešnictvím a pletařskou výrobou[2][4] a vydával dokonce vlastní módní časopisy Móda a vkus a Eva.[2] Prostory v Lucerně se brzy rozšířily o další místnosti, včetně speciálních zkušebních kabin s vícerežimovým osvětlením, jež umožňovalo vidět vzhled zkoušených modelů přes den i večer;[6] právě zde pak Podolská záhy uspořádala první módní přehlídku v Praze i v celém státě.[4][10][pozn. 4]

Už v roku 1919 se její modely začaly objevovat v československých módních časopisech. Spolupracovala při tom s významnými fotografy – ve dvacátých letech s Františkem Drtikolem, který zobrazoval ženy coby krásné a sebevědomé osobnosti,[4][11] na konci 30. let pak s Františkem Vobeckým.[4][10] V podniku začala postupně pracovat prakticky celá její rodina – manžel Viktor Podolski, jenž kvůli tomu zanechal malování, a posléze i oba synové (starší Viktor byl krejčím a mladší Miloš kožešníkem[11]) společně s vlastními manželkami[9] (Milošova manželka Eva byla kreslířkou salonu již před svatbou,[pozn. 5] stejně tak Viktorova manželka Věra Černá[12]). V letech 1922 až 1938 Podolská zaměstnávala také kreslířku a návrhářku Hedviku Vlkovou, která si pak pod názvem „Heda Vlková“ otevřela vlastní krejčovský salon a přebrala své bývalé zaměstnavatelce některé zákaznice, například herečky Elišku Pleyovou nebo Jiřinu Šejbalovou.[13]

V roce 1931 se návrhářčin podnik (tou dobou už byla pět let vdovou) nastěhoval do velkorysých prostor v novostavbě paláce Adria na rohu Jungmannovy ulice, v němž zaujímal tři poschodí,[14] včetně celého patra pro zákaznice a sálu na přehlídky s kapacitou 300 lidí.[10][14]. V přízemí sídlil obchod s látkami hlavního dodavatele salónu Josefa Barhoně. Kolekce salonu byly prodávány i do zahraničí.[11] a samotné návrhářce postupně přischla přezdívka „česká Coco Chanel“.[9]

Salon s oficiálním názvem „Modelový dům dámských toilettes Hanna Podolská“[15] se po boku podniku Oldřicha Rosenbauma záhy zařadil k nejvýznamnějším a nejluxusnějším salonům dámské módy v Praze[pozn. 6] i v celém meziválečném Československu.[8][14] Oba módní domy kromě klasických oděvů zhotovovaly i kožichy, klobouky, noční prádlo (župany) nebo obuv (střevíce),[14] přičemž ve výrobě kostýmů a plášťů vynikala právě Podolská, zatímco Rosenbaum se specializoval spíše na róby a šaty.[8] Oba podnikatelé vytvářeli vlastní modelové kolekce, prezentovali je na sezónních i polosezónních přehlídkách[14] a do jisté míry dokonce spolupracovali, když si po návratu z pařížských módních přehlídek pravidelně telefonovali ve snaze vyhnout se produkci podobných modelů.[2] Dalším, i když poněkud méně významným konkurentem byl „Modelový dům Roubíček“ Arnoštky Roubíčkové.[3][8][pozn. 7]

Způsob práce

Podolská pracovala vysoce profesionálním způsobem. Do práce docházela každodenně už v pět hodin ráno a ačkoli určovala pouze styl svých modelů a sama je nenavrhovala ani nekreslila,[2] byla osobně přítomna u všech zkoušek.[9] Její vkus lze charakterizovat jako střízlivý a kultivovaný anglický styl inspirovaný Francií.[2][4][pozn. 8]

Čekací doba na model pro běžné zákaznice trvala až do půl roku.[9] Každá zakázka začínala předvedením návrhů kreslířek, z nichž si zákaznice vybírala svůj model,[9] pro jehož střih zásadně platilo, že byl vysoké kvality a v souladu s nejnovějšími módními trendy.[10] K zvolenému modelu byly následně nabídnuty vhodné látky;[9] velmi často se šilo z luxusních přírodních látek, jakými byly hedvábný voál, krajkovina, samet, hedvábný brokát nebo satén.[10] Po pečlivém prodiskutování zakázky následovalo stříhání a šití, přičemž se velmi dbalo na precizní vyhotovení modelu[4] a úplné dokončení společenského kostýmu nebo šatů tak trvalo typicky sto nebo i víc hodin.[9]

Majitelka salonu každoročně jezdívala na světové módní přehlídky, včetně minimálně dvou návštěv Paříže;[10][pozn. 9] Poplatky za účast na pařížských přehlídkách přesahovaly 30 tisíc korun a Podolská na ně jezdila společně se svou kreslířkou Hedvikou Vlkovou. Vlková také pomáhala obcházet zákazy kreslení a fotografování, a to tak, že zájmové modely odcházela na pokyn své zaměstnavatelky zaznamenat na toaletu.[2] Sama Podolská pak přinesené nápady využívala v nových kolekcích svého salonu.[10]

Propagace a významné zákaznice

Hana Podolská jako vůbec první česká návrhářka prezentovala svoji tvorbu na vlastních módních přehlídkách,[10] nejprve v Haškově kabaretu, později v divadle Komedie a předváděcím sále Lucerny s kapacitou až 300 lidí.[2] Přehlídky trvaly několik dnů, byly určeny hlavně pro krejčovské závody (konfekční závody se nesměly účastnit), vyžadovala se rezervace a vstupné bylo poměrně vysoké – 350 Kčs, resp. 100 Kčs pro doprovodnou osobu. Návrhářka je pořádala před letní i zimní sezónou, a jejich konání pokračovalo v skromnější podobě dokonce i za války.[14] Modely předváděly ženy s odpovídající postavou z vyšší společnosti, včetně některých členek Národního divadla, například Anduly Sedláčkové, Růženy Naskové či Jarmily Novotné. Podolská patřila rovněž k prvním pražským návrhářům, kteří začali podle francouzského příkladu zaměstnávat profesionální manekýny;[9] modelky docházely do jejího salonu denně, přičemž ona sama na nich oceňovala především ladnou chůzi a rozdělovala je na sportovní, mladistvé a elegantní typy.[2] K vůbec nejznámnějším zaměstnávaným manekýnám patřily například herečky Adina Mandlová a Eliška Pleyová, která u Podolské působila pod pseudonymem „Iška“.[16][pozn. 10]. Veřejné módní přehlídky se někdy označovaly Revue, konaly se například v sále Divadla Komedie nebo v kabaretním sále paláce Lucerna, a pozvánky na ně byly inzerovány v denním tisku[17]

Kromě módních přehlídek patřily k dalším formám propagace salonu soukromé přehlídky pro manželky československých ministrů a také majitelčiny návštěvy dostihů ve Velké Chuchli v doprovodu manekýn oděných v nových modelech salonu. Další produkty předváděly bohatým potenciálním klientům najaté modelky i na kolonádě v Mariánských Lázních, každoročně po dobu jednoho týdne, a to až třikrát až čtyřikrát denně, pokaždé v jiném modelu.[2][4][5] K jejímu komerčnímu úspěchu v neposlední řadě přispělo i osobní charisma, přátelské a žoviální vystupování, smysl pro humor a osobní přístup k zákaznicím.[6][10]

Zákaznicemi Modelového domu Hanna Podolská byla většina společensky významných žen první republiky, včetně manželky pozdějšího prezidenta Hany Benešové,[pozn. 11] divadelních a filmových hereček Růženy Naskové, Anduly Sedláčkové, Adiny Mandlové, Lídy Baarové, Hany Vítové, Natašy Gollové, Jiřiny Šejbalové a Růženy Šlemrové, spisovatelky a herečky Olgy Scheinpflugové, operní pěvkyně Jarmily Novotné, automobilové závodnice Elišky Junkové a Marie Baťové, manželky zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati.[2][6][9][13] Zakázky významných žen bývaly upřednostňovány[9] a většina z nich měla dokonce vlastní osobní manekýnu.[8] O ušití šatů u Podolské se jistý čas mělo vydávat dokonce potvrzení, jímž se musely manželky významných politiků vykázat v sídle prezidenta na Pražském hradě, čímž mělo být zabezpečeno profesionální provedení jejích oděvů.[9]

Kostýmy pro divadlo a film

Pro operní pěvkyni Jarmilu Novotnou Podolská již v roce 1927 vytvořila historické kostýmy z 19. století pro roli Violetty v novém nastudování Verdiho opery La traviata.[2][18] O povolení na vytvoření kostýmů její osobní švadlenou požádala sama Novotná[18][pozn. 12] a výsledkem této spolupráce byla například i dnes ceněná velkolepá černá sametová krinolína s velkým množstvím korálků a flitrů a drahokamy osázenou výšivkou.[18][19] Pěvkyně byla s těmito šaty velmi spokojena a kromě pražské opery se v nich představila na scénách několika dalších evropských (Berlín, Vídeň a Kolín nad Rýnem) a amerických (Santiago de Chile, Buenos Aires a Rio de Janeiro) měst.[18] Patrně nejvýznamnějším operním domem, v němž byla tato inscenace uvedena, byla však newyorská Metropolitní opera, v jejímž archivu se dodnes nachází Novotné portrét i samotné šaty, které pěvkyně opeře darovala v roce 1983.[4][18][pozn. 13]

Podolská dále vytvořila kostýmy pro několik filmů, včetně rób Adiny Mandlové a Lídy Baarové ve filmech Zlatá Kateřina (1934) a Katakomby (1940),[12] kompletní výpravy pro Maskovanou milenku (1940)[21] a zejména velkolepých a již soudobou kritikou ceněných rób Adiny Mandlové v Kristiánovi (1940)[22] s Oldřichem Novým, kde hrála hlavní roli svůdné femme fatale Zuzany. Spolupráce Podolské s Mandlovou byla poněkud užší – ačkoli v polovině 20. století neexistoval ve filmovém průmyslu product placement v pravém slova smyslu, v Katakombách se nachází scéna, v níž je poměrně dlouhou dobu v záběru firemní nápis „Modelový dům Hany Podolské“ na krabici od šatů Adiny Mandlové.[5][13] Podolská si pochvalovala i šití na Mandlovou pro film Kristián a sama herečka vyjádřila návrhářce svůj velký obdiv, když v souvislosti se Svatováclavskou cenou ministra průmyslu, obchodu a živností, kterou za film obdržela, prohlásila, že ocenění by za své kostýmy zasloužila právě Hana Podolská.[10][22]

Salon dále vytvořil kostýmy pro Marii Brožovou ve Wildově hře Vějíř lady Windermerové v pražském Komorním divadle[22] a pro několik německých protektorátních divadelních inscenací a filmů.[23]

Druhá světová válka

Období protektorátu a druhé světové války přečkal modelový dům bez větších potíží a zachoval si vysokou uměleckou i řemeslnou úroveň své produkce.[14][24] Na salon válka dolehla jenom v podobě všeobecných problémů – zhoršené dostupnosti kvalitních látek, způsobené protektorátním přídělovým systémem a upřednostňováním válečné výroby před tou civilní,[25] z toho plynoucího obecného omezení produkce luxusních výrobků, konání skromnějších přehlídek,[14] a především úbytku bohatých židovských zákazníků.[26]

Válku v relativním klidu přežila i sama Podolská, na rozdíl od Oldřicha Rosenbauma, jenž byl kvůli svému židovskému původu v roce 1938 nucen emigrovat a v roce 1942 byl jeho podnik arizován[pozn. 14] a Arnoštky Roubíčkové, která zahynula coby třiasedmdesátiletá v terezínském koncentračním táboře,[8][26] Malou nepříjemností se stalo pouze její krátké uvěznění za šmelinu, dokud se po týdnu nezjistilo, že za skutek je zodpovědný jeden ze zaměstnanců salonu.[4]

Po válce salón dál fungoval, navázal na své dosavadní aktivity, a záhy se dokonce zúčastnil významné propagační akce – Týdne československé módy, konaného v červenci 1947 v Mariánských Lázních.[24]

Po roce 1948

Po převratu v únoru 1948 byly československé módní domy v soukromém vlastnictví znárodněny.[27] Salon Hany Podolské byl znárodněn v červnu 1948,[pozn. 15] nový nástupnický podnik byl následně začleněn do Oděvních závodů Jiřího Wolkera[24] a jeho ředitel byl vybrán z řad zaměstnanců – stal se jím dílenský mistr Karel Kadlec.[11] O další tři měsíce později byl závod včleněn do národního podniku Oděvní tvorba.[24]

V tomto období se salon potýkal s problémy, jež dolehly na celé módní odvětví v socialistickém Československu. Především ztratil kontakty s veškerými světovými módními centry (včetně Paříže) a i nadále se musel vypořádávat s nedostatkem kvalitních textílií, které byly stále pouze na příděl.[pozn. 16] V neposlední řadě došlo k dalšímu úbytku movitých klientů – po židovských zákaznicích, kteří emigrovali nebo zahynuli ještě za války, po únorovém převratu započal třídní boj, v jehož jménu byli zámožní občané postupně zbavovaní majetku. Naopak, k novým klientům salonů patřili jednak příslušníci prvorepublikové inteligence a střední třídy, ale i představitelé nové vládnoucí třídy[27] – v případě Hany Podolské se její dobrou zákaznicí stala manželka tehdejšího prezidenta Marta Gottwaldová,[24] která měla v salonu dokonce vlastní figurinu.[9][pozn. 17] Podolská si navíc podržela i značnou část své předválečné klientely z vyšších společenských kruhů.[24]

Podnik i nadále zaměstnával své předúnorové zaměstnance (Viktora Podolského, střihače Františka Vobeckého, návrhářku Annu Homolkovou),[24] ale sama Podolská v něm mohla zůstat pouze díky přímluvě Marty Gottwaldové. Pracovala zde několik let jako prodavačka[9][pozn. 18] s nízkým platem ve výšce 2 400 korun měsíčně[2] a bez poloviny bytu na pražském Karlově náměstí, do níž byla nastěhována hraběnka Dohalská.[2] Ředitel Kadlec nicméně Podolskou v roce 1954 propustil,[2] načež odešla do důchodu.[10] I poté sice udržovala kontakt s bývalými zaměstnanci a kolegy,[8][11] ale do svého bývalého salonu se vratila už jen jednou, a to v roce 1968 při příležitosti krátkého televizního rozhovoru s Miroslavem Horníčkem.[2]

V roce 1954 byl módní dům definitivně začleněn do národního podniku Módní závody Praha[15] a přejmenován na „Módní závod Eva“.[10][pozn. 19] Produkce závodu se zaměřila na pleteniny, kožešnické výrobky a klobouky,[24] ač bez uměleckého vedení své bývalé zakladatelky. Podle nepotvrzených zpráv se však Podolská zajímala se o kvalitu nových modelů a do „svého“ podniku docházela i v tomto období.[4] V letech 1959–1963 zde působila návrhářka Zdena Bauerová, od roku 1965 pak Inna Arnautová, která v salonu setrvala až do jeho úplného uzavření v roce 1992.[24][pozn. 20]

Osobní život a rodina

11. února 1907 se v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě provdala za polského zemana (šlechtice), fotografa a akademického malíře Viktora Podolského (*1882 Pardubice)[29]. Poznala ho na taneční zábavě ve Stromovce[3] roku 1906.[2][10] Podolski svou ženu velmi miloval,[9] všestranně ji podporoval[6] a finančně přispěl i na první dílnu, kterou si Podolská otevřela hned následujícího roku po jejich svatbě.[2]. Jejich prvním bydlištěm a působištěm byl novoměstský dům čp. 415/II ve Vyšehradské ulici[30]. Z manželství se narodili dva synové,[8] Miloš a Viktor.

Podolski tragicky zemřel v roce 1926, když ho na honu nešťastnou náhodou zastřelil vlastní šofér při čištění své pušky.[4] Ve třicátých letech postupně oslepl, ochrnul[12] a v roce 1936 ve věku 26 let zemřel v důsledku nevyléčitelné nemoci po otravě krve i jejich starší syn Miloš.[3][4][pozn. 21] Matku tato ztráta zdrtila a po jistou dobu se dokonce nevěnovala ani řízení svého podniku. Už krátce po Milošově pohřbu se však naplno vrhla do práce.[3]

Manželka mladšího syna Viktora v roce 1948 opustila republiku a brzy ji následovala jejich dcera Zuzana[3] – krátce nato se o emigraci pokusil i sám Viktor, byl však ve Vídni chycen, navrácen do Československa a uvezněn,[3] nicméně díky zásahu Marty Gottwaldové byl záhy propuštěn.[4] Pak začal znovu pracovat (společně s matkou) v salonu, ale už v roce 1949 byl obviněn z protistátních aktivit, nedocházení do zaměstnání a nezřízeného životního stylu a odsouzen k třináctiletému vězení.[3][pozn. 22] Byl vězněn v uranových dolech a propuštěn po devíti letech v roce 1958,[10] přičemž v souvislosti se svým předčasným propuštěním byl přinucen zavázat se ke spolupráci se Státní bezpečností.[3] V roce 1968 emigroval se souhlasem matky do zahraničí[3][10][pozn. 23] a se svou matkou se již nikdy neviděl.[9]

Sama Podolská se ale rozhodla kvůli vysokému věku zůstat v ČSSR,[3] i když v zemi zůstala bez jakékoli blízké rodiny. Zemřela opuštěná ve svých nedožitých 92 letech v roce 1972 v Praze[3] a veškerý svůj majetek odkázala ošetřovatelce, která o ni před smrtí pečovala.[4] Podle nepotvrzených zpráv její bývalá pečovatelka v roce 1997 rodinnou hrobku, resp. pomník rodiny Podolských na Olšanských hřbitovech prodala a po několika letech byl z hřbitova odstraněn dokonce i sarkofág s urnami (popel měl být rozptýlen) a náhrobní deska.[3][4][7]

Odkaz a současnost

Hana Podolská je i v současnosti řazena k nejkvalitnějším českým módním tvůrcům první poloviny dvacátého století. Některé její modely jsou dnes uloženy v depozitářích pražského Uměleckoprůmyslového muzea,[12] další jsou součástí soukromých sbírek.[31][32]

Její tvorba byla představena na dvou profilových výstavách Uměleckoprůmyslového muzea:

  • Pražské módní salony 1900 - 1948 (výstava se konala v období od prosince 2011 do dubna 2012)[33]
  • Hana Podolská, legenda české módy (výstava se koná v období od srpna 2018 do ledna 2019).[34]

Deset jejích modelů bylo představeno i v rámci výstavy 13 komnat První republiky, jež probíhala od července do října 2017 v pražském Tančícím domě.[35] Historický kostým, v němž vystupovala operní pěvkyně Jarmila Novotná v La traviatě v newyorské Metropolitní opeře, byl vystavován v rámci výstavy jejích kostýmů od září 2015 do ledna 2016 v pražském Obecním domě.[19][20]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Podle většiny zdrojů byla Hana Podolská vůbec nejstarším ze všech dětí,[5][6][7] avšak matriční pátrání tento závěr nepotvrzuje. Podle matriky bylo všech sourozenců dokonce méně než dvanáct.[3]
  2. ↑ Podle některých zdrojů se dospělého věku dožilo šest,[7] podle jiných zdrojů pouze pět dětí.[5]
  3. ↑ Podolská měla značnou konkurenci, jelikož na přelomu 19. a 20. století bylo v Praze více než 2 500 švadlen.[2]
  4. ↑ Podle některých zdrojů se tato přehlídka konala v roce 1920,[10] podle jiných v roce 1922.[4] Do té doby se konaly pouze malé soukromé prezentace v domech nebo bytech.[4]
  5. ↑ Na svatbě Miloše a Evy byla významná část svatebčanů oděna v oděvech z jejich rodinného salonu.[3]
  6. ↑ Rosenbaumův podnik „Salon Rosenbaum“ sídlil v pražské Štěpánské ulici, později se přestěhoval na Národní třídu.[8]
  7. ↑ Podle některých zdrojů si Podolská telefonovala i s Roubíčkovou.[3]
  8. ↑ Modelový dům Hany Podolské se zpočátku označoval jako „Maison Podolská“ a všechny její modely měly francouzské názvy.[2]
  9. ↑ Věhlas Paříže coby módního centra vznikl až po první světové válce. Předtím byla takto hodnocena zejména Vídeň.[9]
  10. ↑ Pleyová byla původně dámská krejčová.[16]
  11. ↑ S Benešovou ji možná pojilo i osobní přátelství.[10]
  12. ↑ V té době si umělci nechávali své kostýmy šít podle vlastní představy a na vlastní náklady. Následně zůstávaly jejich vlastním majetkem a nebyly v držení uměleckých institucí, v nichž vystupovali.[19][20] Sama Novotná prý zvykla cestovat s několika desítkami kufrů kostýmů.[19]
  13. ↑ Novotná vystupovala v Metropolitní opeře celkem 16 let a ztvárnila zde mnoho významných rolí – kromě Violetty v La traviatě zpívala například Mařenku v Smetanově Prodané nevěstě, Mimì a Manon v Pucciniho operách Bohéma a Manon Lescaut a kalhotkové role Cherubína z Mozartovy Figarovy svatby a Oktaviána ze Straussova Růžového kavalíra.[19][20]
  14. ↑ Rosenbaum emigroval přes Paříž do Spojených států. Jeho podnik arizoval příslušník SS,[8][27] který jej posléze prodal důstojníkovi wehrmachtu. Přesto fungoval dál, podržel si svou dosavadní úroveň a k jeho novým zákaznicím se zařadila dokonce i Lina Heydrichová, manželka zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.[13]
  15. ↑ Podle jiných zdrojů byl znárodněn dne 5. března 1948.[7]
  16. ↑ Protektorátní přídělový systém byl zrušen až v roce 1953 v souvislosti s československou měnovou reformou.[28]
  17. ↑ Její připravované šaty vozily zaměstnankyně salonu na vyzkoušení a k případným úpravám až do prezidentského sídla na Pražském hradě. Podle vzpomínek Vilmy Kulhánkové, komorné Hany Benešové, se Gottwaldová snažila svoji předchůdkyni v pozici první dámy napodobit a nechala si proto u Podolské ušít stejné šaty. Kvůli značně rozdílné postavě jí však vůbec nepadly.[9]
  18. ↑ Podle jiných zdrojů jako vedoucí úklidu a zásobování.[10]
  19. ↑ Podle jiných zdrojů „Oděvní služba Eva“.[8][9]
  20. ↑ Podle jiných zdrojů podnik zanikl v roce 1991.[10]
  21. ↑ Podle jiných zdrojů zemřel v roce 1935.[4]
  22. ↑ Podle jiných zdrojů byl obviněn ze špionáže,[10] resp. byl souzen za majetkovou trestnou činnost a odsouzen k 15 letům.[4]
  23. ↑ Podle některých zdrojů emigroval do Velké Británie,[10] podle jiných do Spojených států.[4]

Reference

  1. ↑ Dostupné online. [cit. 2022-02-15].
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x ŠIMEK, Robert. Módní svět Hany Podolské: Šaty pro ženy ministrů i slavné herečky. Euro.cz [online]. 2010-11-07 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Sláva i tvrdé pády na dno. To byl život Hany Podolské. Módnípeklo.cz [online]. 2018-04-05 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z BEZDĚKOVÁ, Andrea. Dotkla se nebes, to se neodpouští. Zpravodaj Hospodářské komory hlavního města Prahy. 2008, čís. 3, s. 28-29. Dostupné online [cit. 2018-09-29]. 
  5. ↑ a b c d JANOVSKÁ, Adina. O rodinu ji připravil osud, firmu jí sebrali komunisté. Těžké ztráty české Coco Chanel, bez jejíchž modelů se neobešla ani Marta Gottwaldová. Tajnosti slavných. Krajskelisty.cz [online]. [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e NAGYOVÁ, Alžběta. Pražská Coco Chanel: Kde šily největší prvorepublikové hvězdy?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2018-05-13 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d TURČÍNKOVÁ, Jana. Hana Podolská. Rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2010-09-24 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o KALENDOVÁ, Helena. Královna prvorepublikové módy, která oblékala umělkyně i manželky prezidentů. Tiscali.cz [online]. 2016-04-21 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t SÝKOROVÁ, Karolína. Hana Podolská: oblékala manželky prezidentů i hvězdy filmového plátna. iDNES.cz [online]. 2018-02-11 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x Šaty dělaj ženu. Hana Podolská oblékala Adinu Mandlovou i Hanu Benešovou. ČT24 [online]. [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d e STŘIHAVKOVÁ, Eva. Módní legenda první republiky. Týden. 2018, roč. 25, čís. 37, s. 72-73. ISSN 1210-9940. 
  12. ↑ a b c d ZUNOVÁ, Andrea. Kdo chtěl být za první republiky in, šil u Podolské. Novinky.cz [online]. 2010-06-21 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d Burianová (2013), s. 19.
  14. ↑ a b c d e f g h Burianová (2013), s. 18.
  15. ↑ a b Módu první republiky přibližuje výstava šatů ze salonu Podolské. Týden.cz [online]. 2018-08-30 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Burianová (2013), s. 210.
  17. ↑ Například Národní politika ze dne 4.12.1921, strana 14, nebo Národní politika ze dne 30.9.1924, strana 7.
  18. ↑ a b c d e NOVOTNÁ, Jarmila. My Life in Song. [s.l.]: University Press of Kentucky, 2018. 296 s. ISBN 9780813176123. (anglicky) 
  19. ↑ a b c d e PILÁT, Tomáš. Obecní dům vystavuje kostýmy pěvkyně Jarmily Novotné. V Česku jsou k vidění poprvé. Rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2015-09-12 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  20. ↑ a b c Kostýmy Jarmily Novotné v Obecním domě. Novinky.cz [online]. 2015-08-31 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  21. ↑ Burianová (2013), s. 209.
  22. ↑ a b c Burianová (2013), s. 212.
  23. ↑ Burianová (2013), s. 18-19.
  24. ↑ a b c d e f g h i Hlaváčková (2016), s. 107.
  25. ↑ Burianová (2013), s. 16-17.
  26. ↑ a b Burianová (2013), s. 16.
  27. ↑ a b c Hlaváčková (2016), s. 104.
  28. ↑ ČERNÝ, Aleš. Mysleli si, že po válce bída skončí. Příděly ale vydržely dalších 7 let. iDNES.cz [online]. 2015-04-29 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  29. ↑ Národní archiv ČR, pobytová přihláška pražského policejního ředitelství:[1]
  30. ↑ Pobytová přihláška pražského policejního ředitelství:[2]
  31. ↑ SMRČKOVÁ, Dana. Prvorepubliková móda nebyla černobílá jako filmy pro pamětníky, říká sběratelka. Novinky.cz [online]. 2012-01-25 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  32. ↑ SCHALLENBERGEROVÁ, Veronika. Týnčanka si oblíbila prvorepublikovou módu. Deník [online]. 2012-01-25 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  33. ↑ Podolská nebo Rosenbaum? V Praze ožilo umění krejčovských mistrů první poloviny 20. století. iHNed.cz [online]. [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  34. ↑ Výstava šatů ze salónu Podolské odkryje luxusní módu první republiky. Novinky.cz [online]. 2018-09-03 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 
  35. ↑ OUJEZDSKÝ, Karel; KALODOVÁ, Julie. Jak vypadají legendární šaty od Podolské? Galerie Tančící dům vystavuje prvorepublikové unikáty. Rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2017-05-03 [cit. 2018-09-29]. Dostupné online. 

Literatura

  • DUBCOVÁ, Naďa. Hana Podolská ve víru dějin. [s.l.]: Akcent, 2017. 112 s. ISBN 978-80-7497-216-4. 
  • BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. [s.l.]: Grada, 2013. 288 s. ISBN 9788024789101. 
  • HLAVÁČKOVÁ, Konstantina. Móda za železnou oponou. Praha: Grada, 2016. 288 s. ISBN 9788027195589. 
  • UCHALOVÁ, Eva: Pražské módní salóny. Praha: Arbor vitae 2011. isbn 978-80-87164-82-2

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hana_Podolská&oldid=16552431“