Nápravně pracovní tábory při československých uranových dolech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tzv. Mauthausenské schody v bývalém táboře Svornost v Jáchymově

Tábory pro nesvobodné pracovní síly při uranových dolech na území České republiky začali zřizovat Němci během 2. svět. války v prostoru Jáchymov. V těchto táborech se nacházeli francouzští a později sovětští váleční zajatci. "Považuje-li stát dobývání radia v zájmu německého národa za bezpodmínečně nutné, pak jest pro to zásadně používati sil, které při předčasné smrti neznamenají pro německý národ žádnou ztrátu…![1] Nejvyšší počet zajatců, 115, pochází z února 1945.

Po konci války lze na našem území rozlišit tři základní typy táborů pro nesvobodné pracovní síly v místech produkce uranové rudy.

Zajatecké tábory[editovat | editovat zdroj]

Zajatecké tábory pro německé válečné zajatce 19461950 byly zřízeny v prostoru Jáchymov a Příbram, kde se nacházel tzv. trestní tábor pro zbývající tábory - celkem 9 táborů. Vnitřní režim táborů spadal pod sovětskou správu, ostrahu zajišťovala čs. strana. Celkem zde pobývalo cca 5 tisíc německých válečných zajatců.

Tábory nucené práce[editovat | editovat zdroj]

Tábory nucené práce zřízené podle zákona 247/48 Sb. 19491951 v prostoru Jáchymov a Příbram, celkem 5 táborů. Nejedná se o klasické vězeňské zařízení, v táborech byli tzv. chovanci, kteří zde byli max. 2 roky. Příklad doporučených důvodů, pro které byly přikázány první osoby do TNP: stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění[2]. Celkem zde pobývalo cca 5 tisíc chovanců.

Nápravně pracovní tábory[editovat | editovat zdroj]

Nápravně pracovní tábory byly zřízeny v prostoru Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram, celkem 18 táborů. Na ostraze se do listopadu 1954 podílel útvar SNB Jeřáb, dále pak Vnitřní stráž MV. V těchto táborech byli kromě politických vězňů i kriminální, retribuční aj.

Tábory byly naprosto samostatnou jednotkou, proto tam musely být zabezpečeny všechny nezbytné činnosti a služby. V táboře byl velitelský barák s kancelářemi a světnicemi starších tábora, byly tu strážní věže (špačkárny) a další zařízení sloužící k ostraze lágru. Dále se zde nacházely sklady (oděvní a proviantní), kůlny, ve kterých se skladoval otop, prádelna, prasečník, latrína, kuchyně, kantýna, kulturák, korekce, izolace a samozřejmě i obytné baráky. V obytném baráku bylo asi deset světnic, ve kterých bydlelo v průměru dvacet muklů. Osazenstvo baráku spalo na palandách. Kromě postele směl mít každý mukl ještě kartonovou krabici, ve které měl veškeré své „bohatství“. V místnosti se kromě postelí nacházela ještě kamna, která se používala jen v obzvláště mrazivých dnech a nocích, neboť nebylo dostatek otopu.

Do roku 1951 dochází k jisté schizofrenní situaci, kdy za vnitřní režim tábora zodpovídá Ministerstvo spravedlnosti (vězeňská služba) a vnější ochranu tábora má na starosti Ministerstvo národní bezpečnosti (útvar SNB – Jeřáb). Tato poněkud nestandardní situace končí dnem 1. 7. 1951, od kterého za NPT zodpovídá MNB. Právě v této době začíná pro potrestané pracující na uranu nejhorší období plné strádání, ponižování, trápení, mučení, absolutní degradace lidské bytosti, které se lišilo tábor od tábora v závislosti na období a veliteli. Toto období končí na podzim roku 1954, kdy přebírá ostrahu táborů Vnitřní stráž ministerstva vnitra a poměry v NPT se částečně uklidňují. Vězni pracovali v podstatě zadarmo, nicméně Jáchymovské doly platily za jejich práci táboru stejně, jako by stejnou práci vykonal civilní zaměstnanec. Po stržení peněz za stravu, ubytování, ostrahu apod. potrestaným mnoho peněz nezbylo. Objektivně vzato, práce potrestaných vyšla Jáchymovské doly dráž než civilní zaměstnanec, podnik např. financoval tábory.

Na podkladě tajné smlouvy z listopadu 1945 nechala československá vláda ve velkém těžit a vyvážet uranovou rudu do SSSR. Za účelem zrychlení a zvýšení dodávek byli z počátku nasazovaní Němci vyjmutí z odsunu. Když tato opatření ani celostátní nábory horníků nedostačovaly, byli nasazeni němečtí váleční zajatci z východní fronty dovezeni na naše území ze SSSR. Od roku 1949 nebylo dále možno zajatce nasazovat a tak byli nahrazeni tisícovkami politických vězňů, tehdy označovaných jako „třídní nepřátelé“. V roce 1953 bylo na Jáchymovsku v celkem patnácti táborech vězněno 12 000 politických vězňů. Dalších přibližně 3 500 vězňů bylo vězněno v létech 19531959 v příbramských táborech Vojna a Bytíz.

Celkem prošlo uranovými galejemi přes 70 000 politických vězňů. Byli přitom trvale vystaveni nelidským podmínkám, které spolu s radioaktivním zářením a vdechováním žulového prachu zanechaly u většiny z nich trvalé následky. Mnozí zemřeli na rakovinu plic.

Celkem bylo do SSSR vyvezeno 98 000 tun uranové rudy.

Útěky z táborů[editovat | editovat zdroj]

Udává se, že minimálně 31 muklů (MUKL - muž určený k likvidaci) bylo zastřeleno při pokusu o útěk a 439 zemřelo v důsledku různých nehod. Tyto informace ovšem pocházejí z větší části od samotné ostrahy a správy táborů, kterou nikdo nekontroloval a která tak mohla příčinu smrti určovat zcela libovolně, bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Pokud vezmeme byť i jen částečně v potaz svědectví stovek vězňů, je zřejmé, že kolonka příčina smrti v kartotékách založených správou táborů nemá absolutně žádný význam. Jakékoliv zastřelení bylo zastřelení na útěku – pokud nebylo zařazeno mezi nehody nebo přirozená úmrtí např. na infarkt. Ubití vězně k smrti bylo též nejspíše nehodou. V průběhu existence táborů nucených prací došlo k několika pokusům o hromadný útěk, naprostá většina z nich skončila neúspěšně, větší naději na úspěch měly individuální pokusy o útěk.

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 v táboře číslo XII. jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník StB. Z jedenácti útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.

Tento útěk je často mylně vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ale podle dostupných informací byl největší útěk proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku - útěku se účastnilo 20 odsouzených.

Seznam dolů[editovat | editovat zdroj]

Vězeňské tábory uranových dolů měly svá jména:

Nápravně pracovní tábory zřízené při uranových dolech[editovat | editovat zdroj]

název tábora krycí označení oblast zřízení zrušení
Vykmanov I. C Jáchymov 1.3.1949
Mariánská B Jáchymov 4.6.1949 1.4.1960
Prokop T Slavkov 2.7.1949 14.5.1955
Eliáš I N Jáchymov 29.7.1949 koncem roku 1951
Rovnost P Jáchymov 15.9.1949 1.6.1961
Svornost K Jáchymov 4.12.1949 29.10.1954
Ležnice O Slavkov 26.1.1950 22.8.1955
Ústřední D Jáchymov 4.2.1950 12.12.1954
Bratrství M Jáchymov 21.2.1950 12.6.1954
Eliáš II N Jáchymov 8.12.1950 1.4.1959
Vykmanov II L Jáchymov do února 1951 26.5.1956
Svatopluk V Slavkov únor-duben 1951 14.5.1955
Vršek E Slavkov červen-srpen 1951 30.3.1957
Vojna U Příbram do 20.7.1951 1.6.1961
XII X Slavkov srpen-září 1951 9.8.1954
Nikolaj A Jáchymov říjen-listopad 1951 1.7.1958

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "PhDr. Jan Urban, JÁCHYMOV – kolébka atomového věku (Kapitoly z dějin českého hornictví), Jáchymov 1965 (6. díl), strojopis – nestránkováno.
  2. NA, Branně bezpečnostní komise ÚV KSČ, krabice č. 104.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zdeněk F. Šedivý: Uranový gulag, MOBA 2005 (2. doplněné vydání), ISBN 80-243-1822-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

útěky z lágrů