Odpírání vojenské služby

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Odpírání vojenské služby je termín používaný na vědomé odmítání vojenské služby z důvodu svědomí a z důvodů mravních. Mezinárodně je pro odpírače používán termín Conscientious Objectors.[1] Osoby odpírající v tomto smyslu vojnu nejsou těmi, kteří by na vojnu odmítaly chodit ze strachu nebo z lenosti. Jejich důvody jsou principiální, ať již obecně morální nebo náboženské.

Vymezení pojmu a souvislosti[editovat | editovat zdroj]

V zemích, kde není uzákoněna náhradní civilní služba, jsou odpírači vojny odhodláni za své odmítnutí trpět ve vězení, případně přijmout společenskou kritiku. V dobách válek byli někteří odpírači odsouzeni k trestu smrti a popraveni. K takovému vytrvalému odporu je pochopitelně třeba značná odvaha, což byl také důvod, proč státní orgány západních demokracií v první polovině 20. století postupně začaly rozlišovat mezi odpírači z důvodu svědomí na jedné straně a různými živly snažícími se vyhnout vojně na straně druhé. Pevné postoje mnoha conscientious objectors byly jedním z činitelů, které v západních demokraciích vedly k zavedení dílčí nebo plošné civilní služby.

Na rozdíl od pacifismu, které je ve své podstatě občanským hnutím usilujícím o vliv na veřejnost a politiku, považují odpírači vojenské služby své postoje za více méně vlastní privátní záležitost. Dalším rozdílem mezi pacifismem a odpíráním vojny je skutečnost, že pacifisté se proti zbrojení a válkám vymezují slovně, ovšem v okamžiku války se do bojů zapojují. Mnoho pacifistů tedy vojenskou službu aktivně neodpírá, ale pouze proti ní ideově bojuje, nebo ji veřejně kritizuje. Odpírači vojenské služby se naopak do takové kritiky zapojují spíše výjimečně. Mnohé conscientious objectors lze totiž označit za apolitické jedince.

Nejčastější důvody odpírání[editovat | editovat zdroj]

  • Obecně mravně etické důvody, založené na vnitřním svědomí každého člověka. Dotyční odpírači se nechtějí učit zabíjet v rámci vojenského výcviku, nebo jít do války prostě proto, že odmítají zabít druhého člověka.
  • Náboženské důvody, ve většině případů motivované křesťanským učením, tj. biblickým přikázáním Ježíše Krista o lásce k bližnímu.

Existuje několik historicky tradičních církevních komunit, jejichž členové v minulosti odmítali sloužit v armádě (Kvakeři, Mennonité, Amišové, uherští a srbští Nazaréni). Dnes však důsledně odmítají vojenskou službu a související záležitosti pouze někteří členové těchto církví. Specifickou skupinou jsou Adventisté, kteří obecně vzato činnost v armádě neodmítají. Někteří adventisté však odmítají plnit vojenské rozkazy během soboty, kterou považují za Sabat. Celosvětově jedinou náboženskou skupinou, jejíž členové odmítají vojenskou službu, jsou od konce 30. let 20. století Svědkové Jehovovi. [2]

Situace v komunistickém Československu[editovat | editovat zdroj]

V období komunismu neexistovala pro československé muže odmítající sloužit v komunistické armádě žádná běžně dostupná náhradní alternativa. Někteří muži se vojně vyhnuli mnohaletými závazky v těžebním průmyslu, další byli během lékařské prohlídky uznáni jako vojny neschopní a získali tzv. modrou knížku. Neoblomné odpůrce režim tvrdě trestal. Několik stovek vytrvalých odpíračů (většinou svědků Jehovových) bylo v komunistickém Československu za své postoje vězněno.[3]

Situace v současné České republice[editovat | editovat zdroj]

  • Podle zákona č. 73/1990 Sb. byla v ČSR uzákoněna civilní služba.
  • Podle zákona č. 585/2004 Sb. byla v ČR vyjma ohrožení země a válečného stavu zrušena všeobecná odvodní povinnost.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://en.wikipedia.org/wiki/Conscientious_objector
  2. http://eman.evangnet.cz/protestant/protestant04-08.php
  3. http://eman.evangnet.cz/protestant/protestant03-08.php

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • A nepozdvihne meč... Odpírání vojenské služby v Československu 1948–1989. Petr Blažek (ed.). Praha 2007. ISBN 978-80-200-1558-7
  • Vojáku Vladimíre... Karel Čapek, Jindřich Groag a odpírači vojenské služby. Praha 2009. ISBN 978-80-904272-1-1