Růžena Nasková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Nepomuk Langhans: Civilní foto z mládí
Příbuzenstvo
manžel František Xaver Naske
sestra Helena Malířová
Autogram Růženy Naskové (1952)

Národní umělkyně Růžena Nasková, dívčím jménem Růžena Nosková (28. listopadu 1884, Praha17. června 1960, Praha) byla významná česká herečka, sestra spisovatelky Heleny Malířové. Provdala se za malíře Františka X. Naskeho.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Praze v měšťanské rodině magistrátního úředníka. Od mládí toužila hrát divadlo, ale rodiče si to nepřáli. Tajně si sama pro sebe recitovala poezii a také hodně četla. Až po otcově smrti začala studovat zpěv a brala hodiny herectví u Otilie Sklenářové–Malé. Od mládí však měla potíže kvůli své tělesné výšce i své robustní postavě. V letech 19041907 vystupovala ve slovinském národním divadle v Lublani,[1] přičemž v létě v době divadelních prázdnin hrála v Praze na periferních scénách a v literárních kabaretech.

Od roku 1907 až do roku 1948 byla členkou souboru Národního divadla v Praze, pohostinsky však stále vystupovala i s ochotníky, kde hrála až do roku 1944. V roce 1948 kvůli onemocnění přestala hrát úplně, do důchodu odešla definitivně v roce 1955. Zpočátku byla značně ovlivněna dobovými trendy tzv. realistického herectví, kdy rozvíjela především kulturu herecké řeči. Hrála role tragické i komické, především jí vyhovovaly role aristokratických žen, kde vynikla její mohutná postava, efektní zjev i přirozená noblesa. Postupně si vytvořila image hrdinských matek a velice moudrých žen.

Ve filmu se poprvé objevila už v roce 1915 (němý film Ahasver),[2] ale její systematická práce v kinematografii započala až v roce 1930. Zde vytvářela rázovité postavy moudrých a rozšafných babiček, maminek, tetiček a starších žen vůbec. Po válce namluvila také text k několika filmovým pohádkám a komentář k filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1953). Její vysoká kultura herecké řeči ji přímo předurčovala k práci v Československém rozhlase, kde působila především jako recitátorka či kultivovaná čtenářka děl především českých národních klasiků (Božena Němcová: Babička, Alois Jirásek: U nás, a jiné). Nesmrtelným se stal také přednes mnoha českých národních pohádek pro děti. V roce 1941 vydala svoji vzpomínkovou knihu Jak šel život. Není příliš známo, že je i autorkou několika šansonů (např. Svatební cesta).[3] Publikovala rovněž v časopisech stati o divadle a spoluredigovala vzpomínkový sborník Heleny Malířové Jeden život (1948). Překládala také ze slovinštiny. Příkladem budiž autorizovaný překlad knihy Dům Marie Pomocné od Ivana Cankara.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 327
  2. Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 311
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 328

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 13, 39
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 97, 99, 127, 141–2, 203, 219, 255, 271, 360
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 312
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 65, 90, 194, 205–6, 214, 221, 249, 250, 266
  • František Černý: Kalendárium dějin českého divadla, Svaz českých dramatických umělců a Český literární fond, Praha, 1989, str. 84, ISBN 80-85096-02-1
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 136, 284, 288, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 62, 110, 128, 139, 171–2, 217, 236, 251, 287
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 40, 116, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 322–323.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 262–265
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 49, obraz. část str. 72–4
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 51, 56, 76, 107, 218, 299, 338, 344–354, 360, 368, 375, 391, 412, 427, 427, 433, 439
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 20, 76, 79, 80, 249, 275, 361, 383, ISBN 80-204-0493-7
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 55, 67, 69, 101, 115–6, 128, 135, 156, 163–4, 170, 173
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 22, 113, 122, 124, 127, 246, 359, 466, 469, 497–9, 502, 588, 590, 597, 608–9, 645, 666
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 327–9
  • Jan Kopecký. Růžena Nasková. Praha : Ministerstvo informací, 1948. 98 s.
  • Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 229–237, 311
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 344
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 195, 203
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 58, 123, 205, 258
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 26, 180
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 161
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 426.  
  • VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 186–190.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]