Wikipedista:Jean-Paul/Pískoviště2

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Miloslav Holub
Narození27. února 1915
Běchovice Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. března 1999 (ve věku 84 let)
Ostrava ČeskoČesko Česko
AliasMíla Holub
Aktivní roky1937 – 1990
ChoťJiřina Froňková
RodičeVáclav Holub
Marie Holubová (rozená Leflerová)
Významné roleOthello (1940, 46, 57)
v představení Othello
hrabě Artigas
ve filmu Vynález zkázy
polesný Paleček
ve filmu Král Šumavy
verbíř Matěj
ve filmu Bláznova kronika
Umělecké ceny
1965 titul zasloužilý umělec
1986 Řád práce
1988 titul národní umělec

Miloslav Holub (27. února 1915 v Běchovicích – 12. března 1999 v Ostravě) byl český herec, režisér, divadelní ředitel a pedagog.

Absolvoval gymnázium v Českém Brodě a po úspěšně složené přijímací zkoušce nastoupil v roce 1936 ke studiu herectví na pražskou konzervatoř. První profesionální angažmá získal ve Východočeském národním divadle v Pardubicích (1939-1940), kde se setkává s režisérem Antonínem Kuršem, který jako první rozpoznal jeho mimořádný talent. Společně po roce odchází do Městského divadla v Kladně (1940-1942), kde si poprvé vyzkoušel práci režiséra. V roce 1942 se vrací do Pardubic, kde působí až do roku 1948, od roku 1945 byl zároveň ředitelem Východočeského divadla. Následovalo roční angažmá ve Svobodném divadle v Brně (1948-1949). V roce 1949 přichází do Státního divadla v Ostravě, ve kterém setrval po zbytek svého uměleckého života. Za pět desetiletí své umělecké dráhy vytvořil na jevišti téměř 300 rolí. K těm nejvýznamnějším patří...

Od roku 1947 až do poloviny osmdesátých let spolupracoval s filmem. Několika rolemi se výrazně zapsal do historie československého filmu, ať už to byl poštmistr Ziesler v Uloupené hranici, gestapák Dönnert ve filmu Past nebo polesný Paleček, titulní postava Krále Šumavy. Významná je jeho spolupráce s režisérem Karlem Zemanem (hrabě Artigas ve Vynálezu zkázy nebo verbíř Matěj v Bláznově kronice). Přednesem Bezručovy básně Ostrava zahájil na konci roku 1955 vysílání ostravského studia Československé televize. S televizí spolupracoval až do konce osmdesátých let. Stranou nezůstal ani rozhlas. Od roku 1972 byl pedagogem a vedoucím nově založeného hudebně dramatického oddělení ostravské konzervatoře.

Od roku 1949 byl ženatý s herečkou Jiřinou Froňkovou. Miloslav Holub zemřel v Ostravě po dlouhé těžké nemoci v březnu 1999 krátce po svých 84 narozeninách.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Miloslav Holub se narodil v době první světové války 27. února 1915 jako druhorozený syn řídícího učitele Václava Holuba a jeho ženy Marie (rozené Leflerové).[1] Místem jeho narození se stala obec Běchovice ležící na východních hranicích Prahy (a od roku 1974 připojená k Praze). V Běchovicích prožil celé své dětství a mládí v prostředí trojtřídní venkovské školy, kterou dal postavit jeho dědeček Václav Lefler (povoláním kovář, který se stal starostou obce)[2], a kde jeho otec působil od svých učitelských prvopočátků až do odchodu do důchodu. Vedle svého učitelského povolání byl rovněž výraznou kulturní osobností obce a zapáleným ochotníkem, který jako režisér a organizátor vedl místní ochotnický soubor. Zásluhou otce se jako teprve pětiletý objevuje poprvé na jevišti. Stalo se tak v pohádce Za živa do nebe, kde si zahrál čertíka.[3] V pozdějších letech pomáhá v rozličných funkcích svému otci při představeních a čím dál častěji je obsazován i do rolí. Divadlu tak byl nablízku po celou dobu svého studia na základní škole a později na i gymnáziu. Již v době studia na gymnáziu v Českém Brodě byl rozhodnut věnovat se hereckému povolání, dokonce chtěl kvůli tomu přerušit své studium na gymnáziu. Jeho rozhodnutí se však nesetkalo s pochopením otce, který by rád svého syna viděl na studiích medicíny. Nakonec od svého úmyslu přerušit studium ustoupil a úspěšně na českobrodském gymnáziu odmaturoval. Sám po letech na svůj spor s otcem zavzpomínal:

Kolikrát jsme o tom spolu mluvili, kolikrát mi musel opakovat: Dobře, rozhodni se, jak chceš, třeba jdi na konzervatoř, ale nejdříve si musíš dodělat střední školu, abys měl maturitu! Zřejmě v sobě choval naději, že během posledních let na gymnáziu zmoudřím a rozhodnu se pro jiné povolání. Jeho snem bylo, abych šel na medicínu. Ovšem v tom jsem ho velice zklamal, protože během těch tří let – od sexty do maturity – se ve mně můj původní záměr naopak upevnil, daleko a daleko více o každý nový divadelní zážitek. Takže po maturitě jsem ihned jel do Prahy a úspěšně vykonal přijímací zkoušku na dramatické oddělení konzervatoře.[3]

Studium konzervatoře[editovat | editovat zdroj]

Po vykonání maturitní zkoušky se vydal zkusit štěstí ke zkouškám na dramatické oddělení pražské konzervatoře. Před přijímací komisí recitoval Bezručova Bernarda Žára a jeho Slezské lesy a Wolkerovy Žně.[4] Po úspěšně složené přijímací zkoušce nastoupil v roce 1936 na konzervatoř ke studiu herectví. Mezi jeho pedagogy, kteří jej nejvíce ovlivnili, nalezneme taková jména českého divadla jako Jiří Plachý, Anna Iblová nebo Milan Svoboda. Vedení školy mu umožnilo kontrahovat první a druhý ročník, čímž zkrátil dobu svého studia o jeden rok.[3] Od samého začátku studia na konzervatoři se objevuje ve školních představeních. První Holubovou školní rolí byl šumař Valenta v Tylově Paličově dceři. Následovala role Zbyška ve hře polské autorky Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské. „Konzervatoristé udělili svou Morálkou paní Dulské lekci mnohým již usazeným hercům velkých scén, neboť dovedli vložit do známé komedie několik nových tónů a jako celek vyladili představení nad hranicemi realistického pojetí. Režisér Svoboda nepotlačil přirozený sklon jednotlivých hereckých projevů. Jinému představení snad by bylo proto možno vytknout roztříštěnost, ale právě v tomto večeru, kdy v hledišti sedí divadelníci, hledajíce v absolventském dorostu nové lidi, to bylo na prospěch skutečným talentům.“ Tato slova chvály o představení si můžeme přečíst v recenzi uveřejněné v dobovém tisku.

V posledních dvou ročnících mu bylo jako elévovi umožněno vystupovat v menších rolích v inscenacích Národního divadla. V průběhu dvou let dostal na prknech naší první scény celkem čtrnáct hereckých příležitostí, a to pod vedením takových režisérů jakými byli Jiří Frejka, Karel Dostal, Vojta Novák, Aleš Podhorský nebo Jan Bor. Jeho hereckými kolegy se v nich stávají takové osobnosti českého divadla jako Jaroslav Průcha, Zdeněk Štěpánek, Saša Rašilov, Eduard Kohout, Bedřich Karen, Jan Pivec, František Smolík, Ladislav Pešek, Stanislav Neumann nebo Hugo Haas. S mnohými z nich navázal i osobní přátelství, která vydržela až do konce života.

Jako absolventské představení ročníku Miloslava Holuba byla vedoucím pedagogem režisérem Milanem Svobodou zvolena hra americké autorky Lillian Hellmanové Vražedná lež.[3] Příběh, který autorka napsala na základě skutečných událostí, nás zavádí do dívčího ústavu, kde jedna z chovanek se rozhodne své „nespravedlivé“ potrestání pomstít tak, že lží veřejně zdiskredituje dvě vedoucí ústavu, když je obviní z lesbického vztahu a zapříčiní tak smrt jedné z nich. Holub zde ztělesnil jedinou mužskou roli v příběhu – doktora Cardina, snoubence jedné z obviněných žen. Jeho výkon neušel pozornosti recenzenta v dobovém tisku, který o jeho výkonu napsal: „interpret ji obdařil značnou pozorností a překvapující civilností a jistotou, rozvážností v konverzaci i ve vzrušeném dialogu, vyspělým k prohloubení charakteristiky směřujícím výrazem“.[3] Studium na konzervatoři zakončil Miloslav Holub v roce 1939 absolutoriem a hned vzápětí přichází první nabídky na angažmá.

První profesionální angažmá[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování pražské konzervatoře v roce 1939 získal své první profesionální angažmá u Východočeského národního divadla v Pardubicích. V Pardubicích se setkává s další významnou osobností českého divadla – s Antonínem Kuršem. Jejich setkání se stává pro mladého herce osudovým. „Divadlo se tenkrát ještě hrálo jinak než dnes. Každý týden byla premiéra. Za svou první divadelní sezónu jsem odehrál šestadvacet rolí. První z nich byl Zeyerův Neklan. Hráli jsme každý den a strašně rádi. Bylo to za protektorátu, obecenstvo milovalo české divadlo a české herce a hledalo v divadle posilu.“[5] – vzpomínal po letech na své první angažmá. Na repertoáru bylo mnoho her jejichž společným jmenovatelem byla národní tématika. První profesionální sezóna byla tedy pro Holuba na role velmi plodná, jedna herecká příležitost střídala druhou a byly to role velmi rozmanité. Pod vedením zkušeného režiséra Kurše zde vytváří své první velké postavy: Ejlera Lövborga v Ibsenově Heddě Gablerové, Vlastislava v Zeyerově Neklanu nebo Leonta v Shakespearově Zimní pohádce; zkusil to i jako milovník Beneš v Shakespearově Mnoho povyku pro nic a komický rozměr svého herectví naplno předvedl jako šibal Scapino v Moliérově klasické komedii. Z dalších titulů, ve kterých se objevil, jmenujme například Vrchlického Noc na Karlštejně, Mahenovo Mrtvé moře, Jiráskovu Lucernu, Kvapilovu Princeznu Pampelišku, Šamberkova Josefa Kajetána Tyla a ze zahraničních titulů například Hauptmannův Bobří kožich. O Holubově herectví z doby jeho začátků si můžeme udělat obrázek i z recenzí v dobovém tisku: Kuršova režie vedla herce pevně k tomu, aby nezůstali nic dlužni Zeyerovu verši a nedali se strhnout k patosu tam, kde k němu láká nejedno velké slovo, dala vyniknout celé epické šíři dramatu. Holubův Vlastislav byl plný výbušné exprese stejně jako pokory vnitřní odevzdanosti. Tato postava se usídluje na jevišti s obdivuhodnou jistotou, barbarskou hřmotností v pohybu i jazykovém projevu, v práci s rekvizitou. Ve svých činech není mu však cizí mírnost a rozvážnost, které vytvářejí zajímavou polaritu této postavy.

Po první divadelní sezóně odchází Holub společně s několik dalšími herci s režisérem Kuršem do činohry Divadla v horním městě Kladně. Zde rozšiřuje svůj herecký repertoár o další výrazné postavy, objevuje se ve Štěpánkově Nezbedném bakaláři, jako Tiberge v Nezvalově Manon Lescaut a Othello ve stejnojmenné Shakespearově tragédii. Vedle velkých hereckých příležitostí dostává ve druhé sezóně i možnost prvních režií.

Čtyři desetiletí na ostravském jevišti[editovat | editovat zdroj]

„Je zřejmé, že v tomto novém členu činoherního souboru roste herec robustní tvárné síly, který nastupuje do pozice Jiřího Myrona, aby jeho výboje nesl dále, dal jim nový charakter“ – těmito slovy přivítal kritik Miloslava Holuba na scéně Státního divadla v Ostravě. Po deseti letech profesionální herecké práce přichází v roce 1949 se svoji ženou a právě narozenou dcerou do Ostravy, aby posílil zdejší činoherní soubor Státního divadla.Opět se zde setkává s Antonínem Kuršem. První rolí v novém působišti se stal v Tylových Kutnohorských havířích.

Před filmovou a televizní kamerou[editovat | editovat zdroj]

Ve filmu se začal Miloslav Holub objevovat od konce 40. let a za svou dlouhou kariéru v něm vytvořil na čtyři desítky rolí. Ještě jako člen Východočeského národního divadla v Pardubicích se poprvé představuje filmovým divákům. V roce 1947 jej režisér Jiří Weiss obsadil do role vraždícího poštmistra Johanna Zeislera ve válečném dramatu Uloupená hranice. Další nabídky z barrandovského studia na sebe nenechaly dlouho čekat. Po menších rolích ve filmech Pan Habětín odchází (1949), Poslední výstřel (1950) a Zocelení (1950) mu režisér Martin Frič nabídl další zajímavou a opět zápornou roli gestapáka Antona Dönnerta ve filmu Past (1950). Následovala celá řada více či méně zajímavých filmových rolí. Další výraznou rolí se stal polesný Paleček ve filmu Král Šumavy (1959) režiséra Karla Kachyni. Samostatnou kapitolou jeho filmové práce se stala dlouholetá spolupráce s režisérem Karlem Zemanem. Když v roce xxxx začal Karel Zeman připravovat svůj druhý hraný celovečerní film Vynález zkázy (1958) a hledal vhodného interpreta pro roli hraběte d’Artigase, pozval si na kamerové zkoušky do Gottwaldova na základě jeho předchozích filmových prací i Miloslava Holuba. Výsledkem zkoušky byla uzavřená smlouva a začátek dlouholeté spolupráce, která postupně přerostla v přátelství. Miloslav Holub je jediným českým hercem, který se objevil takřka ve všech hraných filmech tohoto filmového tvůrce.[pozn. 1] Vedle již zmíněného Vynálezu zkázy jsou to Baron Prášil (1962), Bláznova kronika (1964), Ukradená vzducholoď (1966) a Na kometě (1970). O osobě Karla Zemana a jeho práci se vyjádřil takto:

Zeman jako režisér vždy přesně věděl, co chce. A na splnění své představy trval až s neúprosnou svéhlavostí. Obdivuji se osobitému způsobu, jak z herce doslova „doloval“ realizaci svého záměru. Vážím si taktu, citlivosti, pochopení a trpělivosti, a hlavně Zemanova nesmírně lidského vztahu k herci. Tento režisér má herce rád. Věří jim. I při přísné zákonitosti a přesnosti, kterou vyžaduje žánr jeho filmů, ponechává herci svobodu uměleckého projevu. Nikdy nepřekrucoval či nekřivil hercův rukopis. Zůstává pro mne oním nedostižným divotvůrcem, který celou svou osobností, svou přirozenou prostotou a neokázalostí oddaně slouží celuloidovému pásku I při své světovosti zůstal Zeman náš – český. Nejen proto, že odmítal lákavé nabídky ciziny, která nám ho tolik závidí, ale především proto, že nezapřel ani v jednom z těch tisíců a statisíců filmových okének to, co ho poutá k této zemi, k její řeči, písním, něze a kráse. Vůně a dech naší země prostupují celé jeho dílo. Na jedné straně velký mág, kouzelník všech kouzelníků, na straně druhé neuvěřitelně prosté dítě. [6]

Na konci šedesátých let se objevil ve dvou filmech, které na dvacet let skončily v trezoru a do distribuce se dostaly až po listopadu 1989. Prvním z nich je hraný debut české dokumentaristky Drahomíry Vihanové Zabitá neděle (1969), druhým pak komorní psychologické drama Ucho (1970) režiséra Karla Kachyni. Poslední filmovou rolí Miloslava Holuba byl soused Domorák ve slovenském hudebním filmu Fontána pro Zuzanu (1985).

Když 31.12.1955 zahajovalo vysílání ostravské studio Československé televize byl Miloslav Holub prvním umělcem, který se objevil na televizní obrazovce. Vysílání zahájil přednesem básně Petra Bezruče Ostrava. Na své televizní začátky zavzpomínal v roce 1966 v rozhovoru pro Týdeník Československá televize:

Začátky televize v Ostravě byly jedním slovem primitivní. Byla to taková obrozenecká doba Tylova. Snad jen s tím rozdílem, že žebřiňák jsme vyměnili za nákladní auto s plachtou, ve kterém cestovali do studia praktikábly, kulisy, kamery, kameramani a taky herci. Pamatuji se na to velmi živě, protože první setkání jsou nejtrvalejší. Víte, že jsem byl prvním profesionálním hercem v ostravském studiu? První den vysílání před deseti lety jsem před kamerami recitoval báseň Petra Bezruče Ostrava. Těšil jsem se na to pro pocit, který by měl být nějaký abnormální. Dosud nepoznaný. Nebyl. Studio jako v rozhlase, kamery a světla jako ve filmu, a tak to přece nebylo pro mne nic nového. [7]

Stejně jako na divadle nebo ve filmu poskytla i televize Holubovi řadu výrazných rolí.

Před mikrofonem, za katedrou a další aktivity[editovat | editovat zdroj]

Před rozhlasový mikrofon se Miloslav Holub poprvé postavil ještě jako konzervatorista. V pražském rozhlase dostal příležitost v blíže neurčeném rozhlasovém pořadu. Po příchodu do Ostravy navázal trvalou spolupráci s ostravským rozhlasem. Na rozhlasových vlnách jej posluchači mohli zaznamenat v rozhlasových dramatizacích Západní hranice (1954), Ruský les (1965), Chuďas bohatýr (1974) nebo Bílý tesák (1975).

Věnoval se rovněž výchově nových herců. Jeho zásluhou vzniklo v roce 1972 hudebně dramatického oddělení ostravské konzervatoře. Vedle role pedagoga je zde také vedoucím. Pedagogické činnosti se věnoval i po odchodu do důchodu 1. září 1986.

Vedle herecké práce na divadle, ve filmu, televizi i rozhlase byla rozsáhlá i jeho politickospolečenská činnost. V padesátých letech 20. století byl předsedou Krajského výboru odborového svazu umění a kultury, na konci šedesátých let pak předsedou ostravské pobočky Svazu československých divadelních umělců. Byl také poslancem městského národního výboru.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Miloslav Holub byl jedenkrát ženatý. Se svou budoucí manželkou, o dvanáct let mladší herečkou Jiřinou Froňkovou, se seznámil v pardubickém divadle. Vzali se 29. ledna 1949 a ještě téhož roku se jim narodila jediná dcera Zuzana. Jeho otec se narození své vnučky ani svatby svého syna nedočkal, zemřel o Vánocích roku 1948. I když původem Středočech, tak jak sám říkal „čtyři desetiletí v Ostravě, ze mě udělala Ostraváka“. Svůj volný čas trávil nejraději na chalupě v Jeseníkách obklopen všudypřítomnou přírodou. Miloslav Holub zemřel v Ostravě po dlouhé těžké nemoci v pátek 12. března 1999 ve věku 84 let. Oficiální poslední rozloučení s Miloslavem Holubem se uskutečnilo 17. března 1999 v 15 hodin v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě. Urna s jeho popelem je uložena v rodinné hrobce na hřbitově v Praze-Olšanech. Jiřina Froňková se po smrti manžela přestěhovala do Brna, kde strávila poslední léta života se svou rodinou, dcerou prof. Zuzanou Holubovou a vnukem Markem, a kde dva roky po manželově smrti 9. června 2001 ve věku 74 let zemřela.

Divadelní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role[editovat | editovat zdroj]

Městské divadlo Pardubice
  • 1946 Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu, titulní role, režie Milan Svoboda
Svobodné divadlo Brno
Státní divadlo v Ostravě
Městské a oblastní divadlo Kolín
  • 1953 William Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, Valentino j. h. (alternace Miroslav Mokošín), režie Karel Dostal
  • 1954 Josef Kajetán Tyl: Chudý kejklíř aneb Noční navštívení, Holásek j. h., režie Vojta Záhořík
  • 1955 Tirso de Molina: Milovat není jen mít rád, Blas Serano j. h. (alternace Miloslav Vojta), režie Pavel Rímský

Divadelní režie[editovat | editovat zdroj]

Filmová, televizní a ostatní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Filmové role[editovat | editovat zdroj]

Televizní dramatické role[editovat | editovat zdroj]

  • 1989 Jak překročit Rubikon – Černý
  • 1988 Dědek – role neurčena
  • 1988 Malé dějiny jedné rodiny – role neurčena
  • 1988 Teta – starosta
  • 1986 Ďáblovy peníze – role neurčena
  • 1986 Bakaláři 1986: Přítel v nouzi – důchodce (povídka Maratón)
  • 1986 Velké sedlo – ředitel mlékárny
  • 1985 Několik životů – strýc Rudolf
  • 1984 Když slunce ztratí sílu léta – role neurčena
  • 1983 Stříbrný smrček – Filip
  • 1983 Sólo – role neurčena
  • 1983 Stavy rachotí – Jan Postava
  • 1983 Plamen a dým – Laube
  • 1983 Bakaláři 1983: V důchodu začíná všechno znova – role neurčena (povídka Žárlivec)
  • 1980 Bez ženské a bez tabáku – hostinský
  • 1980 Postel s nebesy – Humberger
  • 1980 Bakaláři 1980: Seděli jsme spolu v lavici – učitel (povídka Jíška)
  • 1980 Přátelé Zeleného údolí – oborník
  • 1979 Tybys – Kos
  • 1979 Objev – role neurčena
  • 1979 Ohrožené město – role neurčena
  • 1979 Ženich mezi dveřmi – vrátný Klofan
  • 1978 Sedm služeb čerta Bonifáce – vypravěč
  • 1978 Stříbrná pila – role neurčena
  • 1977 Děti mají zpívat – Beutel
  • 1973 Haldy – role neurčena
  • 1966 Hurá do Paříže – bohatý statkář Colladan
  • 1966 Není doba pro zupáky aneb patálie seržanta Kinga – generál Bush
  • 1966 Co nás dělí – strojvůdce Wilf Crowther
  • 1962 Černé démanty – role neurčena
  • 1961 Všichni moji synové – role neurčena

Ostatní televizní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Rozhlasové dramatické role[editovat | editovat zdroj]

  • 1975 Bílý tesák – Matt
  • 1974 Chuďas bohatýr – císař František I
  • 1965 Ruský les – Vichrov
  • 1958 Případ středního záložníka – docent Kabeláč
  • 1957 Závod ve stínu – inženýr Márius
  • 1954 Západní hranice – otec Vincenc Kostalský

Dabing[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jediným hraným filmem Karla Zemana, ve kterém se Miloslav Holub neobjevil je Cesta do pravěku (1955)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Biografický slovník Slezska a severní Moravy: nová řada. Sešit 2. (14.). 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta a Ústav pro regionální studia, 2001. 146 s. ISBN 80-7042-583-0. S. 42–44. 
  2. ↑ ŠKUTCHANOVÁ, Květa. Hochu, snad tu píseň znáš.... Nová svoboda. 24. prosinec 1988, roč. 44, čís. 303, s. 5. 
  3. ↑ a b c d e MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Krajiny dětství. Ostravský kulturní měsíčník. Duben 1981, roč. 6, čís. 4, s. 37–38. 
  4. ↑ STANO, Jiří. Době nastavovat zrcadlo. Rudé právo. 29. prosinec 1988, roč. 69, čís. 306, s. 3. 
  5. ↑ Schůzka v zákulisí. Ostravský kulturní zpravodaj. Únor 1975, roč. 18, čís. 2, s. 20–22. 
  6. ↑ MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Před televizní a filmovou kamerou. Ostravský kulturní měsíčník. Říjen 1981, roč. 6, čís. 10, s. 35–36. 
  7. ↑ TALLER, Ivan. Znáte je z obrazovky: Miloslav Holub. Týdeník Československá televize. 9. březen 1966, roč. 1, čís. 12, s. 8. ISSN 0323-1127. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Knihy
  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy: nová řada. Sešit 2. (14.). 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta a Ústav pro regionální studia, 2001. 146 s. ISBN 80-7042-583-0. S. 42–44. 
  • Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 338–340, 345, 528. 
  • Divadlo Jiřího Myrona. Redakce Ing. Jaromír Pekárek et. al. Opava: Okresní stavební podnik v Opavě, 1986. 207 s. S. 16. 
  • FIKEJZ, Miloš. Český film: herci a herečky. I. díl: A–K. 1. vyd. Praha: Libri, 2006. 750 s. ISBN 80-7277-332-1. S. 412–413. 
  • 70 let Státního divadla v Ostravě. Redakce Vojtěch Kabelář et. al. Ostrava: Státní divadlo v Ostravě, 1989. 332 s. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 485. 
Články
  • ČEJKA, Karel. Ze života SČDU a našich divadel. Kulturní měsíčník: kulturně-politický časopis Severomoravského kraje. Červen 1986, roč. 4, čís. 6, s. 35. 
  • ETZLER, Miroslav. Herec vnitřní pravdy. Ostravský kulturní měsíčník. Únor 1980, roč. 4, čís. 2, s. 26–28. 
  • KABELÁČ, Vojtěch. Herec českého projevu. Červený květ: kulturně politický měsíčník Ostravského kraje. Červen 1963, roč. 8, čís. 6, s. 188–189. 
  • KABELÁČ, Vojtěch. Králi Šumavy bude osmdesát. Moravskoslezský den. 23. únor 1995, roč. 6, čís. 46, s. 13. ISSN 1212-3617. 
  • KABELÁČ, Vojtěch. Poslední opona za lidským a uměleckým osudem. Moravskoslezský den. 16. březen 1999, roč. 10, čís. 63, s. 12. 
  • KOSKOVÁ, Šárka. Miloslav Holub. Týdeník Československá televize. 24. duben 1980, roč. 15, čís. 19, s. 14. ISSN 0323-1127. 
  • KRTILOVÁ, Alena. Tvář z jeviště i obrazovky. Ostravský večerník. 22. únor 1985, roč. 18, čís. 38, s. 4. 
  • MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Krajiny dětství. Ostravský kulturní měsíčník. Duben 1981, roč. 6, čís. 4, s. 37–38. 
  • MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Pardubice a Kladno. Ostravský kulturní měsíčník. Květen 1981, roč. 6, čís. 5, s. 41–42. 
  • MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Brno a Ostrava. Ostravský kulturní měsíčník. Červen 1981, roč. 6, čís. 6, s. 37–39. 
  • MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Další ostravská léta. Ostravský kulturní měsíčník. Červenec 1981, roč. 6, čís. 7–8, s. 33–34. 
  • MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Na jevišti, za katedrou, před mikrofonem.... Ostravský kulturní měsíčník. Září 1981, roč. 6, čís. 9, s. 36–37. 
  • MIGDA, Stanislav. Zasloužilý umělec Miloslav Holub: Před televizní a filmovou kamerou. Ostravský kulturní měsíčník. Říjen 1981, roč. 6, čís. 10, s. 35–36. 
  • Miloslav Holub národním umělcem. Kulturní měsíčník. Červen 1988, roč. 6, čís. 6, s. 30. 
  • Odešla legenda. Svoboda. 15. březen 1999, roč. 9, čís. 62, s. 2. 
  • Pětašedesátiny Miloslava Holuba. Nová svoboda. 1. březen 1980, roč. 36, čís. 52, s. 6. 
  • SCHREIBEROVÁ, Lenka. 100 let od narození Miloslava Holuba. Národní divadlo moravskoslezské. 22. prosinec 2014, čís. 23, s. 38–39. Dostupné online [pdf]. 
  • Schůzka v zákulisí. Ostravský kulturní zpravodaj. Únor 1975, roč. 18, čís. 2, s. 20–22. 
  • STANO, Jiří. Době nastavovat zrcadlo. Rudé právo. 29. prosinec 1988, roč. 69, čís. 306, s. 3. 
  • ŠKAPA, Václav. Jubileum a pocta za pochodu. Práce. 2. březen 1965, roč. 21, čís. 52, s. 5. 
  • ŠKUTCHANOVÁ, Květa. Vždy se vracím domů. Ostravský večerník. 27. únor 1970, roč. 3, čís. 42, s. 4. 
  • ŠKUTCHANOVÁ, Květa. Hochu, snad tu píseň znáš.... Nová svoboda. 24. prosinec 1988, roč. 44, čís. 303, s. 5. 
  • ŠTEFANIDES, Jiří. Dnes hraje: Miloslav Holub. Ostravský večerník. 26. květen 1986, roč. 19, čís. 100, s. 4. 
  • TALLER, Ivan. Znáte je z obrazovky: Miloslav Holub. Týdeník Československá televize. 9. březen 1966, roč. 1, čís. 12, s. 8. ISSN 0323-1127. 
  • UHLÁŘ, Břetislav. Pravdivé cesty života. Květy. 5. červen 1980, roč. 30, čís. 23, s. 42–43. 
  • UHLÁŘ, Břetislav. Pravdivé cesty života. Nová svoboda. 30. duben 1988, roč. 44, čís. 101, s. 7. 
  • UHLÁŘ, Břetislav. Hercovy pravdivé cesty života. Svoboda. 16. březen 1999, roč. 9, čís. 63, s. 9. 
  • VINGRÁLEK, Miroslav. Herec z města uhlí a ocele. Lidová demokracie. 23. říjen 1982, roč. 38, čís. 252, s. 5. 
  • ZBAVITEL, Miloš. Herecká tvář Miloslava Holuba. Kulturní měsíčník. Únor 1985, roč. 3, čís. 2, s. 34. 
  • Zemřel herec Miloslav Holub. Moravskoslezský den. 15. březen 1999, roč. 10, čís. 62, s. 3. 
  • ŽÁRSKÝ, Bohuslav. Očima druhých. Nová svoboda. 30. duben 1988, roč. 44, čís. 101, s. 7. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Jean-Paul/Pískoviště2&oldid=21549773“