Ucho (film)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ucho
Země Československo
Jazyk čeština
Délka 94 minut
Žánr drama / thriller / psychologický
Námět Jan Procházka
Scénář Jan Procházka, Karel Kachyňa
Režie Karel Kachyňa
Obsazení a filmový štáb
Hlavní role Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Jiří Císler, Miroslav Holub, Jaroslav Moučka, Ladislav Křiváček, Alois Mottl, František Němec, Bronislav Poloczek, Josef Šulc, Jan Teplý st., Bořivoj Navrátil, Jindřich Narenta, Gustav Opočenský, Ivan Palúch, Daniela Pokorná, Lubor Tokoš, Karel Vlček, Karel Vašíček, Alice Auspergerová, Jan Bartoš, Ladislav Krečmer, Jana Hana Duffková, Milica Kolofíková, Galina Kopaněva, Zdeněk Hradilák, Hynek Kubasta, Miroslav Nesvadba, Vladimír Zátka, Senta Vollnerová
Produkce Filmové studio Barrandov
Hudba Svatopluk Havelka
Kamera Josef Illík
Střih Miroslav Hájek
Výroba a distribuce
Premiéra 18. říjen 1990
Distribuce Ústřední půjčovna filmů Praha
Ocenění Zlatá palma 1990 (nominace), Golden Kingfisher/Plzeňský filmový festival 1990
Ucho na ČSFD Kinoboxu IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ucho je československý černobílý film z roku 1970, který podle scénáře Jana Procházky natočil režisér Karel Kachyňa s tehdejšími manželi Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích. Jde o typický (a současně jeden z nejznámějších)[1] trezorový film – po dokončení jej tehdejší cenzura nepustila do kin a na svoji premiéru v domácích kinech musel počkat až do roku 1990.[2] [3] Výtvarníkem filmu byla Ester Krumbachová.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Ucho je pojaté jako komorní, až minimalistické, psychologické drama mezi dvěma hlavními postavami – manželským párem Annou (Jiřina Bohdalová) a Ludvíkem (Radoslav Brzobohatý) – celé se odehrávající během jedné noci (až brzkého jitra), poté co se tito dva vracejí domů ze společenského večírku tehdejší politické smetánky, do níž Ludvík coby náměstek ministra patří. Zatímco lehce společensky unavená Anna je v dobré náladě, Ludvík postupně nabývá čím dál konkrétnějšího podezření, že v domě někdo byl a zanechal tam odposlouchávací zařízení (štěnice), aby ho mohl odposlouchávat. Bojí se mluvit, aby ho za jeho výroky nezavřeli, zpytuje své svědomí a to, co dělal a říkal na večírku, a debatuje o svých možnostech se svou manželkou.

Film umně dávkuje atmosféru strachu tehdejšího totalitního režimu, pro něj typickou vrtkavosti osudu a nejistoty o vlastní existenci (zejména na vyšších místech a ve vyšších funkcích), stejně jako snahu nevybočovat z řady a neprotivit se výše postaveným ve státní hierarchii. Černobílé, „film noir“ pojetí kamery a znepokojivé hudební pozadí dodávají filmu působivou, až téměř strašidelnou atmosféru.

Další adaptace[editovat | editovat zdroj]

Film posloužil jako předloha pro stejnojmennou divadelní hru z roku 2010. Hlavní role v inscenaci Moravského divadla Olomouc hráli Ivana Plíhalová a Igor Bareš, kteří také namluvili rozhlasovou úpravu, která vyšla na CD (2012).

V roce 1983 byl v rakouské televizi ORF natočen televizní film podle téhož námětu pod režijním vedením Pavla Kohouta. V jedné z rolí se opět objevil Pavel Landovský, který již touto dobou pobýval v exilu. V hlavních rolích Joachim Bissmeier a Gertraud Jesserer.

V roce 2015 měla premiéru nová adaptace původní Procházkovy povídky – makedonsko-slovinsko-český film Noc bezMoci režiséra Iva Trajkova. Film je odehrává v Makedonii v 90. letech 20. století.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.csfd.cz/film/4983-ucho/
  2. http://www.ceskatelevize.cz/porady/26331-ucho/
  3. http://dokina.tiscali.cz/ucho-5034
  4. SPÁČILOVÁ, Mirka. VIDEO: Přetočili slavné Kachyňovo Ucho. Jmenuje se Noc bezMoci. iDNES.cz [online]. 2016-03-07 [cit. 2016-03-07]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]