Soběslav II.: Porovnání verzí

Soběslav II.
	Český kníže
	Soběslav II. (barokní představa)
Doba vlády	1173–1178
Narození	asi 1128; Praha
Úmrtí	29. leden 1180
Pohřben	Vyšehrad
Předchůdce	Bedřich
Nástupce	Bedřich
Dynastie	Přemyslovci (větev Soběslavovci)
Otec	Soběslav I.
Matka	Adleyta Arpádovna
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 5. 11. 2020, 18:23

Soběslav II. (asi 1128 – 29. ledna 1180) byl český kníže (1173–78) z dynastie Přemyslovců, druhorozený syn Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské. Pro svou náklonnost k nižším vrstvám bojovníků a k prostým lidem – možná danou jeho těžkými životními osudy, když strávil celkem 15 let mládí v tvrdém vězení – byl současníky pohrdlivě zván „Kníže sedláků“ (princeps rusticorum).

Před nástupem na trůn

Soběslav odešel po smrti svého otce z Čech. Během výpravy knížete Vladislava II. na II. křížové výpravě se snažil v roce 1148 získat trůn, byl ale zatčen Děpoltem I. a vězněn na hradě Přimda.

Roku 1150 se Soběslavovi podařilo utéct a nalézt útulek na dvoře Fridricha Barbarossy. Roku 1161 obsadil Olomouc. Vladislav nedokázal Soběslava porazit a pozval ho proto do Prahy. Zde byl znovu vzat do zajetí a opět držen na hradě Přimda až do roku 1173 (Vladislav tak činil především z toho důvodu, že Soběslav byl v té době po něm nejstarším Přemyslovcem), kdy musel být propuštěn na příkaz císaře.

Už roku 1172 si ale Vladislav II. zajistil podporu šlechty a na sklonku téhož roku předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi. V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. Císař ovšem na přímluvu Soběslavovců zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Oldřich však ihned předal vládu Soběslavovi, protože uznával, že má na ni větší nárok. Změna na trůně měla tentokrát jedinou oběť: Soběslavova věznitele na Přimdě Konráda Šturma, který byl setnut.

Kníže

Ačkoliv Soběslav II. je znám jako „kníže sedláků“, jeho sympatie k neurozenému stavu je třeba brát s rezervou. Především nedůvěřoval tehdy vznikající české šlechtě, jež se začínala drát k moci a uzurpovat si „státní“ (knížecí) majetky a hradiště do dědičné držby. Nejspíš nechoval ani příliš důvěry v císaře Barbarossu, protože se nezúčastnil jediného jeho dvorského sjezdu.

Snažil se o rozšíření opor své moci, takže podporoval církev (např. dary Plaskému klášteru či imunitními výsadami pro johanity) a také jako první vladař udělil práva nějaké etnicko-jazykově vymezené menšině v Čechách – jeho privilegium pražských Němců bylo po dlouhou dobu v úctě, opisováno (nejstarší dochovaný opis je z roku 1231) a bráno za vzor měšťanské samosprávy.

Nový kníže byl brzy ze strany Barbarossy zatažen do sporu mezi císařem a papežem. Roku 1176 společně s údělníkem Konrádem II. Otou přepadl Rakousy, kvůli vyvstalému sporu o Vitorazsko, které sice náleželo k českému knížectví, ale rakouskou kolonizací z něj ubývalo. Spojencem proti rakouskému vévodovi Jindřichovi II. mu byli uherský král Béla III. a štýrský markrabě Otakar IV. Drsným útokem a doprovodným rabováním, jež se dotklo i církevních majetků, však na sebe Soběslav přivolal klatbu papeže Alexandra III. A stal se nakonec svou sebevědomou, samostatnou politikou nepohodlný i císaři Barbarossovi, který navíc po své porážce u Legnana musel hledat cesty, jak si papežství udobřit. Ten jej roku 1178 sesadil z trůnu a povýšil na něj opět Bedřicha, jenž za úplatek obdržel Čechy v léno. Také předáci země se odklonili od kritizovaného „selského“ Soběslava a přimkli se k bývalému pánu.

V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Bedřich s vojskem přeběhlíků a pomocnými německými sbory na konci léta roku 1178 vtáhl do Čech a nakonec se zmocnil Prahy, kde zajal i Soběslavovu mladou ženu Elišku, dceru polského knížete Měška III. Když byl však v prosinci Bedřich císařem povolán na říšský sněm do Wormsu, pokusil se Soběslav dobýt Pražský hrad, dobře ovšem hájený kněžnou Alžbětou. Ta také poslala varování svému muži a Bedřich se urychleně i s německými bojovníky, jež si opět vyžádal na pomoc, vracel do Čech. Mezi Bedřichem a Soběslavem následně došlo v lednu 1179 k dvěma rozhodným bitvám: u Loděnice (severovýchodně od Berouna) a u Prahy, Na bojišti. Z první bitvy, která se odehrála 23. ledna, odešel Bedřich těžce poražen a ustupoval přes Brdy k Prčici, kde se k němu připojil Konrád II. Ota. O pouhé čtyři dny po první bitvě, tedy 27. ledna, se střetl se Soběslavem znovu, tentokrát na východním okraji tehdejší Prahy, na místě dodnes nazývaném Na bojišti, kde už díky pomoci Konráda Oty zvítězil. Údělný kníže z linie znojemských Přemyslovců, však už mezitím příliš posílil svou moc, když se mu jako prvnímu vládci podařilo spojit moravské úděly v jeden celek pod svou rukou. Brzy se měl pražský staronový kníže přesvědčit, jaké problémy tím vyvstanou...

Soběslav II. se po naprosté porážce stáhl na jakýsi dnes neznámý hrad, resp. hradiště jménem Skála (Zcala), odkud však brzy utekl do zahraničí, kde doufal najít pomoc. Nicméně již roku 1180 tam zemřel a zanechal po sobě bezdětnou vdovu Elišku.

Ostatky knížete byly převezeny do Čech a uloženy k věčnému odpočinku na bazilice na Vyšehradě.

Vývod z předků

Jitka ze Schweinfurtu

Soběslav II.

Svjatopolk II. Izjaslavič

Gertruda Polská

Předslava Kyjevská

NN

Literatura

BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha: Jan Laichter, 1913. 1214 s.
WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.

Externí odkazy

Předchůdce:
Bedřich

Český kníže
Soběslav II.
1173–1178

Nástupce:
Bedřich

@@ Řádek 49: / Řádek 49: @@
 Nový kníže byl brzy ze strany Barbarossy zatažen do sporu mezi císařem a papežem. Roku [[1176]] společně s údělníkem [[Konrád II. Ota|Konrádem II. Otou]] přepadl [[Rakouské vévodství|Rakousy]], kvůli vyvstalému sporu o [[Vitorazsko]], které sice náleželo k českému knížectví, ale rakouskou kolonizací z něj ubývalo. Spojencem proti rakouskému vévodovi [[Jindřich II. Babenberský|Jindřichovi II.]] mu byli [[Uherské království|uherský]] král [[Béla III. Uherský|Béla III.]] a [[Štýrská marka|štýrský]] markrabě [[Otakar IV. Štýrský|Otakar IV.]] Drsným útokem a doprovodným rabováním, jež se dotklo i církevních majetků, však na sebe Soběslav přivolal [[Interdikt|klatbu]] papeže [[Alexandr III. (papež)|Alexandra III.]] A stal se nakonec svou sebevědomou, samostatnou politikou nepohodlný i císaři Barbarossovi, který navíc po své porážce [[Bitva u Legnana|u Legnana]] musel hledat cesty, jak si papežství udobřit. Ten jej roku [[1178]] sesadil z trůnu a povýšil na něj opět Bedřicha, jenž za úplatek obdržel Čechy v [[léno]]. Také předáci země se odklonili od kritizovaného „selského“ Soběslava a přimkli se k bývalému pánu.
-V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Bedřich s vojskem přeběhlíků a pomocnými německými sbory na konci léta roku 1178 vtáhl do Čech a nakonec se zmocnil [[Praha|Prahy]], kde zajal i Soběslavovu mladou ženu [[Eliška Polská|Elišku]], dceru polského knížete [[Měšek III. Starý|Měška III.]] Když byl však v prosinci Bedřich císařem povolán na říšský sněm do [[Worms]]u, pokusil se Soběslav dobýt Pražský hrad, dobře ovšem hájený kněžnou [[Alžběta Uherská|Alžbětou]]. Ta také poslala varování svému muži a Bedřich se urychleně i s německými bojovníky, jež si opět vyžádal na pomoc, vracel do Čech. Mezi Bedřichem a Soběslavem následně došlo v lednu [[1179]] k dvěma rozhodným bitvám: [[Bitva u Loděnice (1179)|u Loděnice]] (severovýchodně od [[Beroun]]a) a u Prahy, [[Bitva Na bojišti|Na bojišti]]. Z první bitvy, která se odehrála 23. ledna, odešel Bedřich těžce poražen a ustupoval přes Brdy k [[Prčice|Prčicím]], kde se k němu připojil Konrád II. Ota. O pouhé čtyři dny po první bitvě, tedy 27. ledna, se střetl se Soběslavem znovu, tentokrát na východním okraji tehdejší Prahy, na místě dodnes nazývaném Na bojišti, kde už díky pomoci Konráda Oty zvítězil. Údělný kníže z linie znojemských [[Přemyslovci|Přemyslovců]], však už mezitím příliš posílil svou moc, když se mu jako prvnímu vládci podařilo spojit moravské úděly v jeden celek pod svou rukou. Brzy se měl pražský staronový kníže přesvědčit, jaké problémy tím vyvstanou...
+V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Bedřich s vojskem přeběhlíků a pomocnými německými sbory na konci léta roku 1178 vtáhl do Čech a nakonec se zmocnil [[Praha|Prahy]], kde zajal i Soběslavovu mladou ženu [[Eliška Polská|Elišku]], dceru polského knížete [[Měšek III. Starý|Měška III.]] Když byl však v prosinci Bedřich císařem povolán na říšský sněm do [[Worms]]u, pokusil se Soběslav dobýt Pražský hrad, dobře ovšem hájený kněžnou [[Alžběta Uherská|Alžbětou]]. Ta také poslala varování svému muži a Bedřich se urychleně i s německými bojovníky, jež si opět vyžádal na pomoc, vracel do Čech. Mezi Bedřichem a Soběslavem následně došlo v lednu [[1179]] k dvěma rozhodným bitvám: [[Bitva u Loděnice (1179)|u Loděnice]] (severovýchodně od [[Beroun]]a) a u Prahy, [[Bitva Na bojišti|Na bojišti]]. Z první bitvy, která se odehrála 23. ledna, odešel Bedřich těžce poražen a ustupoval přes Brdy k [[Prčice|Prčici]], kde se k němu připojil Konrád II. Ota. O pouhé čtyři dny po první bitvě, tedy 27. ledna, se střetl se Soběslavem znovu, tentokrát na východním okraji tehdejší Prahy, na místě dodnes nazývaném Na bojišti, kde už díky pomoci Konráda Oty zvítězil. Údělný kníže z linie znojemských [[Přemyslovci|Přemyslovců]], však už mezitím příliš posílil svou moc, když se mu jako prvnímu vládci podařilo spojit moravské úděly v jeden celek pod svou rukou. Brzy se měl pražský staronový kníže přesvědčit, jaké problémy tím vyvstanou...
 Soběslav II. se po naprosté porážce stáhl na jakýsi dnes neznámý hrad, resp. hradiště jménem Skála (''Zcala''), odkud však brzy utekl do zahraničí, kde doufal najít pomoc. Nicméně již roku [[1180]] tam zemřel a zanechal po sobě bezdětnou vdovu Elišku.