Kritika islámu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan z Damašku (cca †750), učitel církve a jeden z první křesťanských kritiků islámu, ve svém spisu Pramen poznání představil západu Mohameda, jako falešného proroka a Antikrista.

Kritika islámu existuje již od 7. století, z doby, kdy se islám formoval. Rané psané kritiky na adresu islámu pocházejí od křesťanů do 9. století, z nichž mnoho vidělo v islámu radikální křesťanskou herezi.[1] Hinduisté a zoroastriáni také přišli s významnou kritikou. Později zazněla kritika i ze strany samotného muslimského světa.[2][3][4] Kritika islámu v západním světě zesílila po útocích z 11. září 2001 a ostatních teroristických akcích ve 21. století.[5]

Mezi objekty kritiky patří morální stránka jak veřejného, tak soukromého života Mohameda, podle islámu posledního a nejvýznamnějšího proroka tohoto náboženství.[6] Otázky týkající se pravosti a morálky koránu, islámské svaté knihy, jsou rovněž intenzivně projednávány.[7] Údaje z Afriky a Indie popisují zničení původních kultur islámem. Další kritiky se zaměřují na otázku lidských práv v islámském světě, a to jak v historii, tak v moderní době, včetně zacházení se ženami a náboženskými i etnickými menšinami v rámci islámského práva (šaría) a praxe.[8][9] V návaznosti na nedávný trend multikulturalismu je kritizován také vliv islámu na neschopnost či neochotu muslimských imigrantů asimilovat se v západním světě[10] i dalších zemích, jako např. Indie[11][12][13] a Rusko.[14][15]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Raný islám[editovat | editovat zdroj]

První přeživší psanou kritiku islámu lze nalézt ve spisech křesťanů, kteří se dostali pod nadvládu raného islámského chalífátu. Jeden z nich byl Jan z Damašku (asi 676-749 n. l.), který byl s islámem a arabštinou obeznámen. Druhá kapitola jeho knihy Pramen poznání má název "ohledně kacířství" a představuje sérii diskuzí mezi křesťany a muslimy. Jan tvrdí, že ariánský mnich (o kterém nevěděl, že byl Bahíra) ovlivnil Mohameda a pohlíží na islámskou doktrínu jako na mišmaš uplácaný z Bible.[16] Na adresu islámských tvrzení, že je islám Abrahámovského původu, Jan vysvětluje, že Arabové byli nazývání „Saracéni“ (řecky Σαρακενοί, Sarakenoi), protože byli „prázdní“ (řecky κενός, kenos) „Sáry“. Byli nazýváni i jako „Hagaréni“, protože byli „potomci otrokyně Hagar“.[17]

Mezi další významné kritiky islámu patří:

Morální stránka[editovat | editovat zdroj]

Mohamed[editovat | editovat zdroj]

Áiša a Mohammed

Mohamed je muslimy považovaný za jednoho z proroků islámu a model pro jeho následovníky. Kritici jako je Sigismund Koelle a bývalý muslim Ibn Warraq označují některé z Mohamedových činů jako nemorální.[2][6]

Židovský vůdce Ka'b ibn al-Ashraf působící v Medíně v 6. století n.l. napsal poetickou eulogii připomínající zavraždění významných Kurajšovců; později odcestoval do Mekky a vyprovokoval Kurajšovce k boji s Mohamedem. Také sepsal erotickou poezii o muslimských ženách, která zde urazila muslimy.[21] Mohamed vyzval své stoupence k zabití Ka'ba. Své služby mu nabídl Muhammad ibn Maslamah a ještě další čtyři. Mohamed ibn Maslamah a ostatní vylákali Ka'ba ze své pevnosti za měsíčné noci tím, že předstírali, že se obrátili proti Mohamedovi,[21] a na příkaz Mohameda ho zabili navzdory jeho energickému odporu.[22] Židé byli jeho vraždou vyděšeni a jak popisuje historik Ibn Ishaq: "...nebylo Žida, který by se nebál o svůj život."[23]

Věk Mohamedovy ženy Áiši[editovat | editovat zdroj]

Podle většiny hadíthů bylo Áiše v době sňatku s Mohamedem 6 let a manželství bylo konzumováno v jejích devíti letech (podle at-Tabarího v deseti letech). Tato skutečnost je dnes často kritizována, kritika ze strany západní kultury se ovšem objevila až poměrně nedávno. Manželství s dětmi nebyla v tehdejší beduínské společnosti neobvyklá a po většinu historie bylo muslimskými historiky Aíšino mládí považováno za velmi pozitivní fakt a často vyzdvihováno, protože bylo vnímáno jako potvrzení jejího panenství a čistoty.

Morální stránka koránu[editovat | editovat zdroj]

Otrokářství[editovat | editovat zdroj]

Arabský obchod s otroky v Jemenu ve 13. století. Jemen od otroctví oficiálně upustil teprve v roce 1962.[24]

Historik Bernard Lewis píše: "Jedním ze smutných paradoxů lidské historie bylo, že humanitární reformy přinesené islámem vyústily v obrovský rozvoj obchodu s otroky uvnitř, a ještě větší vně islámského světa." Poznamenává, že islámská nařízení proti zotročování muslimů vedly k masivnímu dovozu otroků z venku.[25] Podle profesora Patricka Manninga způsobilo islámské uznání a kodifikace otroctví ochranu a expanzi otroctví než opak.[26]

Na rozdíl od západních společností, které ve své opozici vůči otroctví daly vzniknout hnutí proti otroctví, jejichž počet a nadšení často pramenily z církevních skupin, v muslimských společnostech žádná taková organizace na místní úrovni vůbec vyvinuta nebyla. V muslimské politice stát nekriticky učení islámu přijal a aplikoval jej jako zákon. Tím, že islám otroctví postihoval, rozšířil legitimitu obchodu s otroky.[27]

Až ve 20. století, po první světové válce, začalo být otroctví v muslimských zemích postupně stavěno mimo zákon a potlačováno; především díky tlaku vyvíjeného západními zeměmi, jako Velká Británie a Francie.[28] Gordon popisuje nedostatek domácích islámských hnutí za zrušení otroctví jako důsledek toho, že je hluboce zakotveno v islámském právu. Legitimizováním otroctví a - potažmo - obchodu s otroky islám tyto praktiky povýšil na nezdolatelnou morální rovinu. V důsledku toho nikde v muslimském světě nebyla ideologická výzva proti otroctví. Politická a sociální struktura muslimské společnosti by se na takovou výzvu dívala špatně.[29] Někteří muslimští vůdci, jako fátimovský chalífa Al-Hakim bi-Amr Allah, otroctví zakázali, ale v islámském světě měli malý vliv.[30]

Otázka otroctví v islámském světě v moderní době je sporná. Kritici argumentují, že je těžké dokázat jeho existenci a ničivé účinky. Jiní tvrdí, že otroctví v centru islámských zemí prakticky vymřelo v polovině dvacátého století a že zprávy ze Súdánu a Somálska ukazují otroctví v příhraničních oblastech jako důsledek pokračující války.[31] Podle některých učenců[32] dochází v posledních letech ke "znepokojujícímu trendu" ohledně "znovuotevření" problematiky otroctví některými konzervativními salafistickými učenci po tom, co bylo otroctví ve 20. století v muslimských zemích zakázáno a "většina muslimských učenců" shledala praxi, že "není v souladu s morálkou koránu".[33][34]

Šejk Fadhlalla Haeri z Karbaly vyjádřil v roce 1993 názor, že může dojít k prosazování nevolnictví, ale omezeného na válečné zajatce a těch jako otroky narozených.[35] Dr. Abdul Latif-Mushtari, vedoucí homiletiky a poradenství na Univerzitě al-Azhar, uvádí na téma ospravedlnění islámského povolení otroctví:

"Islám nezakazuje otroctví, ale ponechává si jej ze dvou důvodů. Prvním důvodem je válka (ať už se jedná o občanskou válku nebo jinou válku, v níž jsou zajatci buď zabiti nebo zotročeni) za předpokladu, že válka není mezi muslimy - není přijatelné zotročovat narušitele nebo pachatele pokud jsou muslimové. Pouze nemuslimští zajatci mohou být zotročeni nebo zabiti. Druhým důvodem je sexuální množení otroků, které by přineslo majitelům jestě více otroků."[36]

Vydání digitálního časopisu Islámského státu Dabiq z roku 2014 ospravedlňuje zotročení jezídských žen.[37][38][39][40][41]

Apostáze[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Apostáze v islámu.
"Poprava marocké Židovky (Sol Hachuel)", Alfred Dehodencq

Podle islámského práva je odpadlictví popisováno jako seznam činů, mezi které patří konverze k jinému náboženství, popření existence Boha, odmítání islámských proroků, zesměšňování Boha nebo proroka, uctívání model, odmítání šaríi nebo jednání umožňující chování, které šaría zakazuje, jako je například cizoložství, příjem zakázaných potravin nebo pití alkoholických nápojů.[42][43] Většina muslimských učenců se drží tradičního názoru, že odpadlictví se trestá smrtí nebo odnětím svobody až do pokání; alespoň pro dospělé muže zdravé mysli.[44][45][46]

Zákony zakazující náboženskou konverzi jsou v rozporu s článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v němž se uvádí, že "každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů."[47]

Anglický historik C. E. Bosworth říká, že tradiční pohled na odpadlictví brání rozvoji islámského učení. Zatímco organizační forma křesťanských univerzit umožnila rozvoj a rozkvět do moderních univerzit, "ty muslimské zůstaly sevřené samotnou doktrínou vakf - jejich fyzické zázemí je často beznadějně zhoršující se a jejich osnovy jsou zúženy vyloučením netradičních náboženských věd jako filozofie a přírodní vědy" ze strachu, že by se mohly vyvinout v potenciální záchytné body pro káfiry - lidi, kteří odmítají Boha.[48]

Islámské právo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Šaría.

Bernard Lewis shrnuje:

Trestem za odpadlictví je v islámskému právu smrt. Islám je koncipován jako politické zřízení, ne pouze náboženské společenství. Z toho vyplývá, že odpadnutí od víry je velezrada. Jedná se o odstoupení, odepření oddanosti stejně jako zbožné víry a věrnosti. Jakákoliv přetrvávající a principiální opozice vůči stávajícímu režimu či příkaz, který téměř nevyhnutelně obnáší takové odstoupení.[49]

Čtyři sunnitské školy islámské právní vědy se stejně jako šíitští učenci dohodly na rozdílných trestech pro muže a ženu. Zdravý dospělý muž-odpadlík může být popraven. Odpadlice může být podle většinového názoru popravena, nebo podle jiných má být uvězněna, dokud neodprosí.[50]

Úmluva o lidských právech[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Základní lidská práva.

Některé široce držené výklady islámu jsou v rozporu s úmluvami o lidských právech, které uznávají právo na změnu náboženství.[51][52] Zejména článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv.[53]

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.

K implementaci tohoto článku 18 (2) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech říká:

Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby.

Právo pro muslimy změnit své náboženství není poskytováno íránským právem šaría, které toto právo konkrétně zakazuje.[51][52][54] Muslimské země jako Súdán, Saúdská Arábie nebo Írán mají pro odpadlictví od islámu trest smrti.[55] V roce 1990 organizace islámské spolupráce zveřejnila samostatnou Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu v souladu s šaríou.[56] Ačkoliv poskytuje mnoho práv v prohlášení OSN, neuděluje muslimům právo na konverzi k jinému náboženství a omezuje svobodu projevu.

Abul Ala Maududi, zakladatel pákistánské islámské strany,[57] napsal knihu nazvanou "Lidská práva v islámu,[58] ve které tvrdí, že dodržování lidských práv bylo vždy v právu šaría zakotveno[59] a kritizuje západní představy, že mezi těmito dvěma existuje zásadní rozpor.[60] Západní učenci z velké části jeho analýzu odmítají.[61][62][63]

Násilí[editovat | editovat zdroj]

Teroristické útoky 11. září 2001 spustily debatu, zda islám propaguje násilí

Teroristické útoky na USA z 11. září 2001 a další nedávné útoky vedly nemuslimy k názoru, že islám je násilné náboženství.[64] Učení Koránu ohledně otázek války a míru se stalo v posledních letech tématem horlivé diskuse. Někteří poukazují na verše koránu, které schvalují vojenské akce proti nevěřícím jako celku, a to jak za života Mohameda, tak i po něm. V koránu stojí: "Bojujte ve jménu svého náboženství s těmi, kteří bojují proti Vám."[65] Jiní se na druhou stranu snaží argumentovat, že tyto verše Koránu jsou interpretovány mimo kontext,[66][67] a tvrdí, že když se verše čtou v kontextu, je zcela zřejmé, že Korán agresi zakazuje[68][69][70] a dovoluje boj jen v sebeobraně.[71][72]

Orientalista David Margoliouth popsal bitvu u Chajbaru jako "stupeň, od kterého se islám stal hrozbou pro celý svět."[73] Podle Margolioutha by dřívější útoky na Mekkánce a židovské kmeny v Medině (např. invaze Banú Kurajza) mohly být věrohodně připsány ke křivdám provedených Mohamedovi nebo islámskému společenství.[73] Margoliouth ale tvrdí, že Židé z Chajbaru neudělali nic, co Mohamrda nebo jeho následovníky poškozovalo a útok připisuje touze po kořisti.[73] Mohamedův důvod k útoku byl, že "jeho obyvatelé nebyli muslimové" (kurzívou ve zdroji)[73] a podle Margolioutha se toto stalo omluvou pro neomezené dobývání.[74]

Džihád, islámský termín, je náboženskou povinností muslimů. V arabštině se slovo džihád překládá jako podstatné jméno znamenající "boj". Džihád se v Koránu objevuju 41krát a často v idiomatickém vyjádření "usilí pro Boží vůli (al-džihad fi sabil Allah)".[75][76][77] Džihád je pro muslimy důležitou náboženskou povinností. Menšina mezi sunnitskými učenci tuto povinnost někdy popisuje jako šestý pilíř islámu, i když takový oficiální status nemá.[78] Nicméně mezi ší'itskými dvanáctníky je džihád jedna z 10 přídavných povinností víry. Korán opakovaně volá po džihádu nebo svaté válce proti nevěřícím, včetně Židů a křesťanů.[79] Odborník na střední východ Bernard Lewis říká, že "drtivá většina klasických teologů, právníků a tradicionalistů (odborníci na hadísy) chápe povinnost džihádu ve vojenském smyslu."[80] Kromě toho Lewis dodává, že po většinu ze zaznamenané historie islámu – od života proroka Mohameda a dále – bylo slovo džihád používáno v první řadě ve vojenském smyslu.[81] Podle Andrew Bostoma se velké množství džihádistů zaměřovalo na křesťany, hinduisty a Židy.[82]

Korán: (08:12): „...Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu, a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!“[83] Fráze, která "přikazovala, aby terorizovali nevěřící" byla citována jako motivace pro džihádistický teror.[84] Jeden džihádistický duchovní řekl:

"Dalším cílem a také cílem džihádu je hnát hrůzu do srdcí [nevěřících]. Chceme je terorizovat. Věděli jste, že máme v Koránu přikázaný terorismus?... Alláh pravil: připravte si na ně nejlepší ze svých schopnosti s mocí a s koňmi války. K tomu hnát hrůzu do srdcí mých nepřátel, nepřátel Alláha a svých nepřátel. A dalších nepřátel, které neznáte, jen Alláh je zná... Bylo nám přikázáno vrhat hrůzu do srdcí [nevěřících], připravit se na ně s tím nejlepším z našich schopností a s mocí. Tehdy Prorok řekl, ba, vaše moc je schopnost střílet. Moc, která je vám přikázána je vaše schopnost střílet. Dalším cílem a cílem džihádu je zabíjet [bezvěrce], snížit populaci [nevěřících] ...není pro proroka správné, aby měl zajatce, dokud neudělá Zemi teplou od krve... tak byste se měli vždy snažit snížit populaci [nevěřících][85]

David Cook, autor Pochopení džihádu, řekl: "Při čtení muslimské literatury – a to jak moderní, tak klasické – je vidět, že důkazy o nadřazenosti duchovního džihádu jsou zanedbatelné. Dnes je jisté, že žádný muslim používající nezápadní jazyk (arabštinu, perštinu, urdštinu) by nikdy netvrdil, že džihád primárně není násilný nebo že byl nahrazen duchovním džihádem. Tyto nároky jsou dílem výhradně západních učenců, především těch, kteří studují súfismus nebo práce v mezináboženském dialogu. A také muslimských obhájců, kteří se snaží prezentovat islám v nejneškodnější formě."[86] Magdi Allam, v Egyptě narozený italský novinář, popisuje islám jako násilný ze své podstaty a vyznačující se "nenávistí a nesnášenlivostí".[87]

Rúholláh Chomejní se vyjádřil:

"Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání (ostatních) zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa...Ale ti, kdo studují islámskou svatou válku, chápou proč chce islám dobýt celý svět...Ti, kteří o něm nevědí nic, předstírají, že se islám staví proti válce. Ti (kteří toto říkají) jsou houpí. Islám říká: Zabíjejte nevěřící, tak jako by oni zabili vásǃ Znamená to, že by muslimové měli nečinně sedět do té doby, než je pohltí (nevěřící)? Islám říká: Zabíjejte je (nemuslimy), taste na ně meč a rozprašte (jejich armády). Znamená to nečinně sedět, dokud nás (nemuslimové) nepřemůžou? Islám říká: Zabíjejte ve službě Alláhovi ty, kteří by mohli chtít zabít vásǃ Znamená to, že bychom se měli vzdát (nepříteli)? Islám říká: Vše, co je zde dobré, existuje díky meči a ve stínu mečeǃ Lidi nelze přivést k poslušnosti ničim jiným než mečemǃ Meč je klíčem k Ráji, který může být otevřen jen pro Svaté bojovníkyǃ Jsou stovky dalších (koránských) žalmů a hadís (rčení Proroka), které pobízejí k válce a boji. Znamená toto všechno, že islám je náboženství, které zabraňuje lidem vést válku? Plivu na ty houpé duše, které něco takového tvrdí"[88]

Stínání (řezání) hlav[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli byla poprava stětím původně hojně rozšířená metoda popravy, byla po celém světě postupně zakázána. Islám je dnes jediné světové náboženství, jehož státní i nestátní představitelé a vyznavači tyto popravy ospravedlňují a legitimizují.[89]

Homosexualita[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku LGBT v islámu.

Lesbická aktivistka Irshad Manji,[90] bývalý muslim Ehsan Jami či bývalá nizozemská politička Ayaan Hirsi Aliová kritizují postoje islámu vůči homosexuálním lidem. Většina mezinárodních organizací pro lidská práva, jako je například Human Rights Watch a Amnesty International, odsuzují islámské zákony. Ty dělají z homosexuálních vztahů mezi dospělými zločin. Od roku 1994 výbor Spojených národů pro lidská práva také rozhodl, že tyto zákony porušují právo na soukromí zaručené všeobcnou deklarací lidských práv a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.

V květnu 2008 byla LGBT organizace Lambdaistanbul (se sídlem v Istanbulu v Turecku) zakázána na základě soudního rozhodnutí pro porušení ústavních ustanovení o ochraně rodiny a článku zakazujícího subjekty s cíli, které porušují zákon a morálku.[91] Nakonec bylo toto rozhodnutí nejvyšším soudem zrušeno.[92]

Bývalý muslim Ibn Warraq poznamenal, že odsouzení homosexuality v Koránu bylo v praxi často ignorováno a že islámské země byly až donedávna k homosexualitě tolerantnější než ty křesťanské.[93] Bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád několikrát prohlásil, že v Íránu homosexuálové nejsou[94] a homosexualitu označil jako "odpornou".[95]

Krátkodobé a omezené manželství[editovat | editovat zdroj]

Krátkodobé manželství[editovat | editovat zdroj]

Smluvně omezené manželství[editovat | editovat zdroj]

Ženy v islámu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ženy v islámu.

Domácí násilí[editovat | editovat zdroj]

Mnoho učenců[96][97] tvrdí, že právo šaría vybízí k domácímu násilí na ženách, když má muž u své manželky podezření na nushuz (neposlušnost, neloajálnost, rebelie, špatné chování).[98] Jiní učenci tvrdí, že bití není v souladu s moderními perspektivami Koránu.[99]

Jedním z veršů koránu, který povoluje domácí násilí je súra 4:34.[100][101] V úctě k súře 4:34 mnoho zemí, kde platí právo šaría, případy domácího násilí nepostihuje.[102][103][104][105] Šaría je kvůli ignorování ženských práv v případech domácího násilí kritizována.[106][107][108][109] Musawah/CEDAW, KAFA a další organizace navrhují způsoby, jak upravit zákony inspirované právem šaría ke zlepšení ženských práv v islámských zemích, včetně práv v případech domácího násilí.[110][111][112][113] Výjimkou v islámských státech nejsou ani útoky na ženy pomocí kyseliny.[114]

Osobní status a dětské sňatky[editovat | editovat zdroj]

Právo žen na vlastnictví a souhlas[editovat | editovat zdroj]

Kritika muslimských přistěhovalců a přistěhovalectví[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Multikulturalismus a No-go zóna.
Muslimská demonstrace v Sydney. „Připravte o hlavu každého, kdo uráží proroka“

V posledních desetiletích se zvýšila imigrace muslimů do Evropy, čímž vznikly problémy s novými sousedy. Konzervativní muslimské sociální postoje a návyky vyvolaly k moderním tématům v Evropě i jinde polemiku. Učenci se dohadují o tom, jak moc jsou tyto postoje výsledkem muslimské víry. Někteří kritici považují islám se sekulární západní společnosti za zcela neslučitelný.[115] Jejich kritika byla částečně ovlivněna postoji proti multikulturalismu, obhajovaných některými filozofy, úzce spjatými s dědictvím nových filozofů. Prohlášení proponentů jako je Pascal Bruckner[116] popisují multikulturalismus jako vynález "osvícených" elit, které popírají výhody demokratických práv vůči nezápadním tím, že je připoutají k jejich kořenům. Věří, že toto dává islámu volnou ruku k propagaci činů, které oni sami nazývají zneužíváním či špatným zacházením, jako je týrání žen a homosexuálů a v některých zemích také otroctví. Dále uvádějí, že multikulturalismus umožňuje určitou míru svobody vyznání[117], která však přesahuje to, co je zapotřebí pro osobní svobodu náboženského vyznání[118] a přispívá k tvorbě organizací zaměřených na podkopávání evropských sekulárních či křesťanských hodnot.[119]

Do Kanady emigrovali lidé z téměř každé muslimské země.[120] Podle nedávného průzkumu mělo 54% Kanaďanů na islám nepříznivý pohled, který byl vyšší než k jakémukoli jinému náboženství.[121]

Ve Spojených státech se předpokládalo, že po bombových útocích v Bostonu budou imigrační procesy těžší.[122] Komentátor Bryan Fischer navrhl, že žádná další víza už nebudou muslimům udělována a nebudou stavěny žádné další mešity[123] Jeho názor získal podporu od bývalého prezidentského kandidáta Pata Buchanana.

Srovnání s komunismem a fašistickými ideologiemi[editovat | editovat zdroj]

V roce 2004 hovořil kardinál George Pell na Acton Institute ohledně problematiky "sekulární demokracie" a popsal podobnost mezi islámem a komunismusmem: "Islám může v 21. století poskytovat přitažlivost, která se dostala komunismu ve 20. století, a to jak pro ty, kteří jsou na jedné straně odcizení a zahořklí, tak na druhé straně pro ty, kteří hledají pořádek nebo spravedlnost."[124] V jiné řeči Pell také souhlasí s tím, že kapacita pro jeho dalekosáhlou renovaci je silně omezena.[125] Australský islamistický mluvčí Keysar Trad na kritiku reagoval: "Komunismus je bezbožný systém, systém, který ve skutečnosti víru pronásleduje".[126]

Spisovatelé jako Stephen Schwartz Suleyman[127] a Christopher Hitchens[128] shledávají některé prvky islamismu za fašismus. Malise Ruthven, skotský spisovatel a historik, který píše o náboženství a islámských záležitostech, se staví proti redefinici islamismu jako "islamofašismu", ale také nachází mezi dvěma ideologiemi "přesvědčivé podobnosti".[129] Člen holandského parlamentu a předseda strany pro svobodu Geert Wilders také srovnává islám s fašismem a komunismem.[130]

Veřejná kritika islámu[editovat | editovat zdroj]

Německo[editovat | editovat zdroj]

Tania Kambouri, německá policistka z Bochumi, vydala v roce 2015 knihu Deutschland im Blaulicht – Notruf einer Polizistin (2015),[131] ve které na základě své každodenní policejní praxe velice tvrdě napadla migranty muslimského původu, a to kvůli jejich agresivitě.[132]

Mezi další známé kritiky islámu v Německu patří zejména bývalý dlouholetý starosta Berlínu Heinz Buschkowsky, jehož kritické knihy (Die andere Gesellschaft (2014), Neuköln ist überall (2012), vycházející z jeho zkušenosti s migranty, se staly beststellerem,[133] či německo-egyptský novinář a politolog Hamed Abdel-Samad, autor knihy Islámský fašismus: analýza (2016).[134]

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

K rakouským veřejným kritikům islámu patří bojovnice za lidská práva, spisovatelka pákistánského původu Sabatina James.[135]

Francie[editovat | editovat zdroj]

V roce 2015 vyšla v českém překladu kniha iráckého konvertity od islámu, Josepha Fadelleho Cena, kterou zaplatíš, v níž autor vypráví o tom, proč se rozhodl stát raději křesťanem a utéci od vlastní rodiny a víry, nežli být muslimem.[136] Mezi francouzské kritiky islámu se dle britského deníku The Daily Telegraph řadí také slavný francouzský spisovatel, Michel Houellebecq, který např. ve své knize Podvolení (2015) kritizuje islámem podrobenou Francii, dále Éric Zemmour či spisovatel a politický aktivista Renaud Camus.[137][138]

Nizozemsko[editovat | editovat zdroj]

Ayaan Hirsi Ali, nizozemská politička a spisovatelka, jež náleží k předním nizozemským kritikům islámu,[139] tvrdě poukazuje na rituální vraždy ze cti, znásilňování, násilí a incest.[140] Tato politička a spisovatelka spolupracovala také na filmu Submission nizozemského režiséra Thea van Gogha.[141] Ten byl v roce 2004 zavražděn radikálním muslimem.[142]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. De Haeresibus by Jan z Damašku. See Migne. Patrologia Graeca, vol. 94, 1864, cols 763–73. An English translation by the Reverend John W Voorhis appeared in THE MOSLEM WORLD for October 1954, pp. 392–398.
  2. a b Mohammed and Mohammedanism, by Gabriel Oussani, Catholic Encyclopedia. Retrieved April 16, 2006.
  3. Warraq, Ibn(2003). Leaving Islam: Apostates Speak Out. Prometheus Books, 67. ISBN 1-59102-068-9. 
  4. Ibn Kammuna, Examination of the Three Faiths, trans. Moshe Perlmann (Berkeley and Los Angeles, 1971), pp. 148–49
  5. Akyol, Mustafa."Islam’s Problem With Blasphemy", 13 January 2015. Ověřeno k 16 January 2015. 
  6. a b Ibn Warraq, The Quest for Historical Muhammad (Amherst, Mass.:Prometheus, 2000), 103.
  7. Bible in Mohammedian Literature., by Kaufmann Kohler Duncan B. McDonald, Jewish Encyclopedia. Retrieved April 22, 2006.
  8. http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2005&country=6825. See also Timothy Garton Ash."Islam in Europe", The New York Review of Books, 2006-10-05. 
  9. Timothy Garton Ash."Islam in Europe", The New York Review of Books, 2006-10-05. 
  10. Tariq Modood (2006-04-06). Multiculturalism, Muslims and Citizenship: A European Approach, 1st, Routledge, 29. ISBN 978-0-415-35515-5. 
  11. "Indian Nepalis: Issues and Perspectives", pp. 355-356, Tanka Bahadur Subba, Concept Publishing Company, 2009, 9788180694462
  12. "India's 'Mexican' Problem: Illegal Immigration from Bangladesh", Ibtimes, 6 February 2012. "Ghosh claimed Muslim immigrants in India are now attacking Hindus and forcibly seeking to convert Hindu girls to Islam. He has demanded that the Indian government halt illegal immigration from Bangladesh and deport undocumented Muslims back to Bangladesh." 
  13. You must specify archiveurl= and archivedate= when using {{cite news}}. Available parameters: Šablona:Cite news/doc/parameterlist

    "Illegal immigration from Bangladesh has turned Assam explosive", Niticentral, 2012-10-31. Ověřeno k 2015-11-05. 
  14. Tatarstan: The Battle over Islam in Russia's Heartland [online]. 2013 [cit. 2015-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 25-12-2013. (anglicky) 
  15. (2010) Russia and Islam: State, Society and Radicalism. Taylor & Francis, 94.  by Roland Dannreuther, Luke March
  16. Critique of Islam St. John of Damascus
  17. John McManners, The Oxford History of Christianity, Oxford University Press, s. 185.
  18. a b Hecht, Jennifer Michael(2003). Doubt: A History: The Great Doubters and Their Legacy of Innovation from Socrates and Jesus to Thomas Jefferson and Emily Dickinson. Harper San Francisco. ISBN 0-06-009795-7. 
  19. Reynold Alleyne Nicholson, 1962, A Literary History of the Arabs, s. 319. Routledge
  20. Abu-L-Ala al-Maarri Facts [online]. [cit. 2015-07-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. a b William Montgomery Watt."Ka'b ibn al-Ashraf". inP.J. Bearman, Th. Bianquis, C.E. Bosworth, E. van Donzel and W.P. Heinrichs.. Brill Academic Publishers. 
  22. Ibn Hisham(1955). Al-Sira al-Nabawiyya vol. 2, 51–57..  English translation from Stillman (1979), p. 125–126.
  23. Ibn Hisham (1955). Anglický překlad: Stillman (1979), s. 127.
  24. "Slaves in Saudi". Naeem Mohaiemen. The Daily Star. July 27, 2004.
  25. Lewis, Bernard (1990). Race and Slavery in the Middle East. New York: Oxford University Press. ISBN 0-19-505326-5, page 10.
  26. Manning, Patrick (1990). Slavery and African Life: Occidental, Oriental, and African Slave Trades. Cambridge University Press. ISBN 0-521-34867-6, s. 28.
  27. Murray Gordon, “Slavery in the Arab World.” New Amsterdam Press, New York, 1989. Původně vyšlo ve francouzštině: Editions Robert Laffont, S.A. Paris, 1987, s. 21.
  28. Brunschvig. 'Abd; Encyclopedia of Islam
  29. Murray Gordon, “Slavery in the Arab World.” New Amsterdam Press, New York, 1989. Originally published in French by Editions Robert Laffont, S.A. Paris, 1987, pages 44-45.
  30. http://www.druzestudies.org/Druzes.html
  31. The Oxford Dictionary of Islam,slavery, p.298
  32. Khaled Abou El Fadl and William Clarence-Smith
  33. Abou el Fadl, Great Theft, HarperSanFrancisco, c2005.
  34. "Islam and Slavery", William G. Clarence-Smith
  35. In 'The Elements of Islam' (1993) cited in Clarence-Smith, p.131
  36. "You Ask and Islam Answers", pp. 51-2
  37. "Islamic State Seeks to Justify Enslaving Yazidi Women and Girls in Iraq", Newsweek, 2014-10-13. 
  38. Athena Yenko, "Judgment Day Justifies Sex Slavery Of Women – ISIS Out With Its 4th Edition Of Dabiq Magazine," Archived leden 1, 2015 at the Wayback Machine International Business Times-Australia, October 13, 2014
  39. Allen McDuffee, "ISIS Is Now Bragging About Enslaving Women and Children," The Atlantic, Oct 13 2014
  40. Salma Abdelaziz, "ISIS states its justification for the enslavement of women," CNN, October 13, 2014
  41. Richard Spencer, "Thousands of Yazidi women sold as sex slaves 'for theological reasons', says Isil," The Daily Telegraph, 13 Oct 2014.
  42. Reliance of the Traveller and Tools of the Worshipper, trans. Nuh Ha Mim Keller, o5,17
  43. Campo, Juan Eduardo(2009). Encyclopedia of Islam. Infobase Publishing, 48. ISBN 9781438126968. 
  44. Abdullahi Ahmed An-Na'im, Toward an Islamic Reformation: Civil Liberties, Human Rights, and International Law, Syracuse University Press, 1996, p. 183 [1]
  45. Kecia Ali and Oliver Leaman, Islam: the key concepts, Routledge, 2008, p. 10 [2]
  46. John L. Esposito, The Oxford dictionary of Islam, Oxford University Press, 2004 p. 22 [3]
  47. United Nations. "The Universal Declaration of Human Rights." United Nations. Sep. 22 2012 <http://www.un.org/en/documents/udhr/index.shtml#a18>.
  48. C. E. Bosworth: Untitled review of "The Rise of Colleges. Institutions of Learning in Islam and the West by George Makdisi", Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland, No. 2 (1983), pp. 304-305
  49. Lewis, Bernard."Islamic Revolution", The New York Review of Books, 1998-01-21. 
  50. "Murtadd".. 2003. 
  51. a b In 1981, the Iranian representative to the United Nations, Said Rajaie-Khorassani, articulated the position of his country regarding the Universal Declaration of Human Rights, by saying that the UDHR was "a secular understanding of the Judeo-Christian tradition", which could not be implemented by Muslims without trespassing the Islamic law. Littman, David. "Universal Human Rights and 'Human Rights in Islam'". Midstream, February/March 1999
  52. a b "As a matter of law, on the basis of its obligations as a state party to the ICCPR, Iran is obliged to uphold the right of individuals to practice the religion of their choice and to change religions, including converting from Islam. The prosecution of converts from Islam on the basis of religious edicts that identify apostasy as an offense punishable by death is clearly at variance with this obligation.": Human Rights Watch report on Iran [4]
  53. UN Universal Declaration of Human Rights
  54. Sharia as traditionally understood runs counter to the ideas expressed in Article 18:Religious freedom under Islam: By Henrik Ertner Rasmussen, General Secretary, Danish European Mission
  55. Apostacy, "Leaving Islam" – The Peace FAQ. www.peacefaq.com [online]. [cit. 18-01-2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 18-11-2007. 
  56. The Cairo Declaration on Human Rights in Islam Archived srpen 28, 2005 at the Wayback Machine, Adopted and Issued at the Nineteenth Islamic Conference of Foreign Ministers in Cairo, Religion and Law Research Consortium, August 5, 1990. Retrieved April 16, 2006.
  57. Jamaat-e-Islami [online]. 2005-04-27 [cit. 2007-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Maududi, Abul A'la(1976). Human Rights in IslamLeicester: The Islamic Foundation. ISBN 0-9503954-9-8. 
  59. Maududi, Human Rights in Islam, p. 10. "Islam has laid down some universal fundamental rights for humanity as a whole ... ."
  60. Maududi, Human Right in Islam, p. 13. "The people of the West have the habit of attributing every good thing to themselves and trying to prove that it is because of them that the world got this blessing ... ."
  61. Bielefeldt, Heiner (February 2000).  ""Western" versus "Islamic" Human Rights Conceptions?: A Critique of Cultural Essentialism in the Discussion on Human Rights". Political Theory 28 (1): 90–121. doi:10.1177/0090591700028001005. 
  62. Bielefeldt (2000), p. 104.
  63. Carle, Robert (2005).  "Revealing and Concealing: Islamist Discourse on Human Rights". Human Rights Review 6 (3): 122–37. doi:10.1007/BF02862219.“Both Tabandeh and Mawdudi proceed to develop a synthesis between human rights and traditional shari‘a that conceals the conflicts and tensions between the two (p. 124).” 
  64. Puniyani, Ram(2005). Religion, power & violence: expression of politics in contemporary times. SAGE, 97–98. ISBN 9780761933380. 
  65. Sam Harris Who Are the Moderate Muslims?
  66. Sohail H. Hashmi, David Miller, Boundaries and Justice: diverse ethical perspectives, Princeton University Press, p.197
  67. Khaleel Muhammad, professor of religious studies at San Diego State University, states, regarding his discussion with the critic Robert Spencer, that "when I am told ... that Jihad only means war, or that I have to accept interpretations of the Qur'an that non-Muslims (with no good intentions or knowledge of Islam) seek to force upon me, I see a certain agendum developing: one that is based on hate, and I refuse to be part of such an intellectual crime." [5] Archived červenec 8, 2008 at the Wayback Machine
  68. Ali, Maulana Muhammad; The Religion of Islam (6th Edition), Ch V "Jihad" Page 414 "When shall war cease". Published by The Lahore Ahmadiyya Movement
  69. Sadr-u-Din, Maulvi. "Qur'an and War", page 8. Published by The Muslim Book Society, Lahore, Pakistan.[6]
  70. Article on Jihad by Dr. G. W. Leitner (founder of The Oriental Institute, UK) published in Asiatic Quarterly Review, 1886. ("Jihad, even when explained as a righteous effort of waging war in self-defense against the grossest outrage on one's religion, is strictly limited..")
  71. The Qur'anic Commandments Regarding War/Jihad An English rendering of an Urdu article appearing in Basharat-e-Ahmadiyya Vol. I, p. 228-232, by Dr. Basharat Ahmad; published by the Lahore Ahmadiyya Movement for the Propagation of Islam
  72. Ali, Maulana Muhammad; The Religion of Islam (6th Edition), Ch V "Jihad" Pages 411-413. Published by The Lahore Ahmadiyya Movement [7]
  73. a b c d Margoliouth, D. S. (1905). Mohammed and the Rise of Islam (Third Edition., p. 362-363). New York; London: G. P. Putnam’s Sons; The Knickerbocker Press.
  74. "That plea would cover attacks on the whole world outside Medinah and its neighbourhood: and on leaving Khaibar the Prophet seemed to see the world already in his grasp. This was a great advance from the early days of Medinah, when the Jews were to be tolerated as equals, and even idolators to be left unmolested, so long as they manifested no open hostility. Now the fact that a community was idolatrous, or Jewish, or anything but Mohammedan, warranted a murderous attack upon it: the passion for fresh conquests dominated the Prophet as it dominated an Alexander before him or a Napoleon after him." Margoliouth, D. S. (1905). Mohammed and the Rise of Islam (Third Edition., p. 363). New York; London: G. P. Putnam’s Sons; The Knickerbocker Press.
  75. Morgan, Diane(2010). Essential Islam: a comprehensive guide to belief and practice. ABC-CLIO, 87. ISBN 0-313-36025-1. Ověřeno k 5 January 2011. 
  76. Wendy Doniger, ed(1999).. Merriam-Webster. ISBN 0-87779-044-2. , Jihad, p.571
  77. Josef W. Meri, ed(2005).. Routledge. ISBN 0-415-96690-6. , Jihad, p.419
  78. John Esposito(2005), Islam: The Straight Path, pp.93
  79. Ember, Melvin(2005). Encyclopedia of diasporas: immigrant and refugee cultures around the world. Diaspora communities, Volume 2. Springer, 2005, https://books.google.com/books?id=7QEjPVyd9YMC&pg=PA183. ISBN 0-306-48321-1. 
  80. Bernard Lewis, The Political Language of Islam (Chicago: University of Chicago Press, 1988), p. 72.
  81. Lewis, Bernard, The Crisis of Islam, 2001 Chapter 2
  82. Bostom, Andrew G.(2008). The Legacy of Jihad: Islamic Holy War and the Fate of Non-Muslims, 391. ISBN 978-1-59102-602-0. 
  83. Warrant for terror: fatwās of radical Islam and the duty of jihād, p. 68, Shmuel Bar, 2006
  84. The Osama bin Laden I know: an oral history of al-Qaeda's leader, p. 303, Peter L. Bergen, 2006
    • Jihad and international security, p. 90, Jalīl Rawshandil, Sharon Chadha, 2006
    • CNN.com - Transcripts
    • Commanded to terrorize South Park? [online]. 2010-04-30 [cit. 2012-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Counter terrorism site, May 2010[nedostupný zdroj]
  86. Cook, David. Understanding Jihad. University of California Press, 2005. Retrieved from Google Books on November 27, 2011. ISBN 0-520-24203-3, ISBN 978-0-520-24203-6.
  87. Owen, Richard."Pope converts outspoken Muslim who condemned religion of hate", The Times, 2008-03-24. Ověřeno k 2010-04-30. 
  88. Amir Taheri, Holy Terror: Inside the World of Islamic Terrorism (Adler & Adler, 1987), s. 241-243
  89. Beheading in the name of Islam, T. Furnish. Middle East Quarterly Spring 2005, pp. 51-57
  90. Irshad Manji's call for an Islamic reformation
  91. 'Turkish court slaps ban on homosexual group', Hürriyet daily newspaper, Turkey
  92. 'The case has ended: Not to be closed!', KAOS GL, Turkey
  93. Ibn Warraq, Why I Am Not A Muslim, pages 340-344, Prometheus, New York, 1995
  94. Ahmad Vahdat."HIV created by West to enfeeble third world, claims Mahmoud Ahmadinejad", 18 January 2012. Ověřeno k 19 January 2012. 
  95. President Ahmadinejad: Gays are ugly and are like thieves Retrieved 28 September 2012
  96. Hajjar, Lisa. "Religion, state power, and domestic violence in Muslim societies: A framework for comparative analysis." Law & Social Inquiry 29.1 (2004); see pages 1-38
  97. Treacher, Amal. "Reading the Other Women, Feminism, and Islam." Studies in Gender and Sexuality 4.1 (2003); pages 59-71
  98. John C. Raines & Daniel C. Maguire (Ed), Farid Esack, What Men Owe to Women: Men's Voices from World Religions, State University of New York (2001), see pages 201-203
  99. Jackson, Nicky Ali, ed. Encyclopedia of domestic violence. CRC Press, 2007. (see chapter on Quranic perspectives on wife abuse)
  100. Surah 4:34 (An-Nisaa), Alim — Translated by Mohammad Asad, Gibraltar (1980) [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. Salhi and Grami (2011), Gender and Violence in the Middle East and North Africa, Florence (Italy), European University Institute. www.eui.eu [online]. [cit. 21-01-2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-09-2013. 
  102. Fluehr-Lobban, Carolyn, and Lois Bardsley-Sirois. "Obedience (Ta'a) in Muslim Marriage: Religious Interpretation and Applied Law in Egypt." Journal of Comparative Family Studies 21.1 (1990): 39-53.
  103. Maghraoui, Abdeslam. "Political authority in crisis: Mohammed VI's Morocco."Middle East Report 218 (2001): 12-17.
  104. Critelli, Filomena M. "Women's rights= Human rights: Pakistani women against gender violence." J. Soc. & Soc. Welfare 37 (2010), pages 135-142
  105. Oweis, Arwa, et al. "Violence Against Women Unveiling the Suffering of Women with a Low Income in Jordan." Journal of Transcultural Nursing 20.1 (2009): 69-76.
  106. Rohe, Mathias. "Shari’a in a European context" Legal practice and cultural diversity, Farnham: Ashgate (2009); see pages 93-114.
  107. Funder, Anna. "De Minimis Non Curat Lex: The Clitoris, Culture and the Law."Transnat'l L. & Contemp. Probs. 3 (1993): 417.
  108. Anwar, Zainah. "Law-making in the name of Islam: implications for democratic governance." Islam in Southeast Asia: Political, Social and Strategic Challenges for the 21 (2005); see pages 121-134
  109. Natasha Bakht, Law, Family Arbitration Using Sharia. Muslim World Journal of Human Right, Issue 1 (2004).
  110. CEDAW and Muslim Family Laws, Sisters in Islam, Malaysia (2011)
  111. Brandt, Michele, and Jeffrey A. Kaplan. "The Tension between Women's Rights and Religious Rights: Reservations to Cedaw by Egypt, Bangladesh and Tunisia." Journal of Law and Religion 12.1 (1995): 105-142.
  112. Lebanon - IRIN, United Nations Office of Humanitarian Affairs (2009) [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. UAE: Spousal Abuse never a Right, Human Rights Watch (2010) [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/asie-a-oceanie/obrazem-tvare-islamu-zeny-kterym-znetvorili-obliceje-kyselinou_267929.html
  115. Tariq Modood (2006-04-06). Multiculturalism, Muslims and Citizenship: A European Approach, 1st, Routledge, 3, 29, 46. ISBN 978-0-415-35515-5. 
  116. Pascal Bruckner - Enlightenment fundamentalism or racism of the anti-racists? [8] appeared originally in German in the online magazine Perlentaucher on January 24, 2007.
  117. Pascal Bruckner - A reply to Ian Buruma and Timothy Garton Ash: "At the heart of the issue is the fact that in certain countries Islam is becoming Europe's second religion. As such, its adherents are entitled to freedom of religion, to decent locations and to all of our respect. On the condition, that is, that they themselves respect the rules of our republican, secular culture, and that they do not demand a status of extraterritoriality that is denied other religions, or claim special rights and prerogatives"
  118. Pascal Bruckner - A reply to Ian Buruma and Timothy Garton Ash "It's so true that many English, Dutch and German politicians, shocked by the excesses that the wearing of the Islamic veil has given way to, now envisage similar legislation curbing religious symbols in public space. The separation of the spiritual and corporeal domains must be strictly maintained, and belief must confine itself to the private realm."
  119. Nazir-Ali, Michael."Extremism flourished as UK lost Christianity", London:The Sunday Telegraph, 6 January 2008. 
  120. 2001 Census of Canada: http://www12.statcan.ca/english/census01/home/index.cfm
  121. Canadian Public Opinion Poll, 2nd October 2013
  122. "The Boston Bombings Could Be Disastrous For Immigration Reform", 19 April 2013. 
  123. Bryan Fischer Beckel is right no more Muslim student visas, no more mosques. www.afa.net [online]. [cit. 27-01-2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 13-12-2013. 
  124. George Pell. Is there only secular democracy? Imagining other possibilities for the third millennium [online]. 2004-10-12 [cit. 2006-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-02-08. (anglicky) 
  125. George Pell. Islam and Western Democracies [online]. 2006-02-04 [cit. 2006-05-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne June 5, 2006. (anglicky) 
  126. Toni Hassan."Islam is the new communism: Pell", 2004-11-12. Ověřeno k 2006-05-08. 
  127. SCHWARTZ, Stephen. What Is 'Islamofascism'? [online]. TCS Daily [cit. 2006-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-09-24. (anglicky) 
  128. Hitchens, Christopher: Defending Islamofascism: It's a valid term. Here's why, Slate, 2007-10-22
  129. A Fury For God, Malise Ruthven, Granta, 2002, p.207-8
  130. http://www.aina.org/news/20090126124950.htm
  131. KOCH, Carsten. Bochumer Polizistin schreibt Buch: Deutschland im Blaulicht – Notruf einer Polizistin [online]. WDR1, 2015-10-07 [cit. 2016-01-19]. Dostupné online. Ve webovém archivu [9]. (německy) 
  132. BURGER, Reiner. Polizistin klagt über Aggression Mehr Respekt!. Frankfurter Allgemeine Zeitung [online]. 2015-09-28 [cit. 2016-01-19]. Dostupné online. ISSN 0174-4909. (německy) 
  133. SCHÜTZE, Elmar. Wer schrieb Buschkowskys Bestseller?. Berliner Zeitung [online]. 2013-01-18 [cit. 2016-01-19]. Dostupné online. (německy) 
  134. DAŇKOVÁ, Šárka. Islamisté šíří teologii násilí. Rozhlas.cz. 2014-10-12. Dostupné online [cit. 2017-07-23]. (česky) 
  135. STOLDT, Till-Reimer. Diese Frau greift den deutschen Islam frontal an. Welt Online [online]. 2015-10-30 [cit. 2016-01-19]. Dostupné online. (německy) 
  136. NEUVE-EGLISE, Amélie. Critique de l'ouvrage Le prix à payer* de Joseph Fadelle - La Revue de Téhéran. La Revue de Teheran [online]. 2011-07 [cit. 2017-07-22]. Dostupné online. (francouzsky) 
  137. ČT24. Recenze: Podvolení jde ke kořeni krize západní demokracie. ČT24 [online]. Česká televize, 2015-11-07 [cit. 2016-01-22]. Dostupné online. 
  138. MULHOLLAND, Rory. Enfant terrible's literary vision of an Islamic France. The Telegraph [online]. 2015-01-03 [cit. 2017-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  139. LUKAVEC, Jan. Hirsí Alí, Ayaan: Rebelka. Odvrácená strana islámu [online]. iLiteratura.cz [cit. 2016-01-19]. Dostupné online. 
  140. FARNÁ, Kateřina. Rebelka, poutavý příběh Ayaan Hirsí Alí [online]. Novinky.cz [cit. 2016-01-19]. Dostupné online. (česky) 
  141. Niederlande: Islamkritischer Filmemacher van Gogh ermordet [online]. Der Spiegel, 2004-11-02 [cit. 2016-01-27]. Dostupné online. 
  142. SCHÜMER, Dirk. "Nun wisst ihr auch, was euch erwartet". Welt Online. 2014-11-01. Dostupné online [cit. 2016-01-27].