Politický islám

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Politický islám je poměrně novodobý termín, obecně používaný k označení široké škály aktivit jednotlivců či organizací, směřujících k transformaci státu a společnosti podle "islámských" pravidel. Je založen na islámu, jako souboru politického přesvědčení, kodexu chování, definující „islámský stát“ či „islámský pořádek“[1]. Politický islám tedy vychází ze základních knih islámu - (Koránu, Síry - život Mohameda, Hadísu - tradice Mohameda). Bývá často používán v souvislosti s hnutími reprezentujícími moderní politické síly ve jménu islámu vznikající na konci 20. století[2] či jako termín označující  politické aktivity vycházející ze základních knih islámu zaměřené převážně na nemusilmy[3].

Politický islám bývá zaměňován s termínem islamismus[4],[5]. Politický islám však není pouze synonymem násilného, radikálního, nebo extremistického islamismu. Naopak, drtivá většina islámské politické aktivity se provádí mírovými prostředky v rámci ústavních mezí ( např.  Arbitration Act z roku 1996, kde se tzv. šaria soudy staly součástí britského oficiálního práva[6]).  Nadnárodní aktivity extremistů, včetně teroristických činů, jsou výjimkou, ne pravidlem, pokud jde o politické činnosti prováděné ve jménu islámu. Ačkoliv je tento termín často využíván pro organizované skupiny, hnutí či strany, může existovat značný počet jednotlivců, kteří sdílejí základní cíle a předpoklady politického islámu, aniž by byly napojeni na konkrétní skupinu či stranu[1].

Vývoj termínu politický islám[editovat | editovat zdroj]

Terminologie pro jevy charakterizované jako politický islám se mezi odborníky velmi liší a není jednotná. Jedním z prvních, kdo použil pojem politický islám byl Martin Kramer v roce 1980. Ovšem v roce 2003 také uvedl, že termín politický islám může být i protimluv, neboť nikde v Muslimském světě není politika oddělena od náboženství[7],[8]. Někteří odborníci používají termín islamismus označující stejný soubor jevů, nebo používají dva termíny zaměnitelně. Dekmejian byl mezi prvními, který označil politizaci islámu v kontextu selhání světských islámských vlád, i když proměnlivě používá termíny islamismus a fundamentalismus (spíše než politický islám)[9]. Termín politický islám byl také používán ve věci cizích komunit, kde se odkazoval na hnutí a skupiny v rámci širšího fundamentalistického oživení s určitým politickým programem[8]. Khan, zahrnuje do politického islámu islámská hnutí prosazující politický systém založený pouze na islámu, který musí každý muslim následovat[10]. Někteří odborníci také používají, pro rozlišení mezi ideologickými směry politického islámu, další popisné termíny jako konzervativní, progresivní, militantní, radikální, nebo džihádistický atp.[2].  

Velkým propagátorem termínu politický islám je Bill Warner. Ten ho používá převážně ve smyslu označení islámské politiky založené na části základních textů islámu týkající se nemuslimů. Zbylé aktivity považuje za náboženské. Samotný islám považuje více za politickou ideologii než náboženství. Založil i mezinárodní organizaci věnující se politickému islámu - Centrum pro studium politického islámu.

Právo šaría[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o pravidla regulují široké spektrum života - trestní právo, politiku, ekonomiku, osobní záležitosti jako rodinné soužití či oblékání. Svou povahou spadá do politického islámu. Tato pravidla vycházející ze základních knih islámu, jsou muslimy považované za jediné a správné slovo boha.[11] Problémem práva šaría je nejen jeho náboženská podstata, ale také kontroverzní či radikální prvky (rodinné právo, odpadlictví, kamenování, nerovnost atd.). Součástí šaria je např. džihád.

Džihád – boj ve jménu Alláha [12][editovat | editovat zdroj]


Džihád je možné přeložit jako úsilí k vnitřnímu rozvoji ale také k šíření islámu a podrobování káfirů.[13] [14] [15] Džihád je velmi účinný nástroj k šíření politického islámu a byl Mohamedem využíván především po jeho emigraci do Medíny. Jakmile Mohamed začal využívat džihád, došlo k velkému nárůstu stoupenců islámu. [16] Politické jednání s náboženskou motivací se ukázalo jako velmi účinné. Není tedy příliš překvapivé, že ve velmi respektovaných hadíthech od Buchárího [12] se celkem 98% hadisů o džihádu vztahuje k ozbrojenému násilí.[17]
Způsob vedení džihádu jako politického nástroje pro šíření politického islámu vychází z historie islámu. V počátcích, kdy byl islám jen vysmívaným náboženstvím (politicky slabý islám), se v Koránu objevují výzvy k trpělivosti a prohlubování zbožnosti. Se vzrůstajícím ideovým i politickým vlivem (politicky silný islám, emigrace v Medíně) Mohamedovy obce věřících pak docházelo i k vyzdvižení práva na odrážení útoků nepřátel, až po požadavek vést aktivní boj za podrobení nevěřících (káfirů). [14]
Tyto rysy rozvoje politického islámu jsou zřejmé i dnes. Příkladem šíření politického islámu v ČR, je webová stránka www.islamskavyzva.com. Je zde zřejmý důraz na nenásilné formulace a náboženský význam doktríny. Jako příklad můžeme uvést článek Vstaň a varuj! Aneb, jsem muslim a chci pomoci rozšířit islám a pomoci ummě[18] či článek Cíl našeho džihádu? Snaha o islamizaci naší vlasti.[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Political Islam - Dictionary definition of Political Islam | Encyclopedia.com: FREE online dictionary. www.encyclopedia.com [online].  [cit. 2017-03-13]. Dostupné online.  (anglicky) 
  2. a b JOHN O., Vall. Political Islam. Islamic Studies. 2009. Dostupné online [cit. 2017-03-13]. (anglicky) 
  3. WARNER, Bill. Samostudijní kurz Politického islámu. [s.l.] : CSPI International, 2016. ISBN 978-80-88089-42-1.  
  4. HESOVA, Zora. Islamistické strany Severní Afriky u moci: kontext vládnutí a první bilance - Asociace pro mezinárodní otázky. Asociace pro mezinárodní otázky. 2012-09-12, roč. 2012. Dostupné online [cit. 2017-03-13]. (cs-CZ) 
  5. AYOOB, Mohammed. Political Islam: Image and Reality. World Policy Journal. 2004, roč. 21, čís. 3, s. 1-14. Dostupné online.  
  6. SOBOTKOVÁ, Veronika. Islámské rodinné právo šaría ve Velké Británii. Acta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. 2012, roč. 12, čís. 3, s. 41. Dostupné online.  
  7. KRAMER, Martin. Political Islam. The Washington Papers. 1980, roč. VIII, čís. 73.  
  8. a b KRAMER, Martin. Coming to Terms: Fundamentalists or Islamists?. Middle East Quarterly. 2003, roč. 10, čís. 2.  
  9. DEKMIJAN, R.,, Hrair. The Anatomy of Islamic Revival: Legitimacy Crisis, Ethnic Conflict and the Search for Islamic Alternatives. The Middle East Journal. 1980, roč. 34, čís. 1. Dostupné online.  
  10. KHAN, Muqtdear. What is Political Islam?. E-International Relations. 2014. Dostupné online.  
  11. [1], BELL, James. The World’s Muslims: Religion, Politics and Society. Pew Research Center [online]. 2013, s. 226 [cit. 2015-06-19].
  12. a b [2],Muhammad al-Bukhari, Sahih al-Bukhari, Jihad [online],[cit. 2015-06-19].
  13. a b [3], Cíl našeho džihádu? Snaha o islamizaci naší vlasti. Šaría pro Česko [online]. [cit. 2015-06-19].
  14. a b [4],POTMĚŠIL, Jan. Šarī⁹a: úvod do islámského práva. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s.219. ISBN 978-80-247-4379-0.
  15. [5],Muhammad al-Bukhari, Sahih al-Bukhari ,Vol. 4, Book 52, Hadith 196, [online], [cit. 2015-06-19]
  16. [6], Grether Jihad [online], CSPI, [cit. 2015-06-19]
  17. [7], Growth of Islam, [online], CSPI, [cit. 2015-06-19]
  18. [8],Vstaň a varuj! Aneb, jsem muslim a chci pomoci rozšířit islám a pomoci ummě. Šaría pro Česko [online]. [cit. 2015-06-19].

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]