Geografie Španělska

Geografie Španělska
Nejvyšší bod	Pico del Teide (3 715 m n. m.)
Nejnižší bod	Atlantský oceán (0 m n. m.)
Nejdelší řeka	Ebro (910 km)
Rozloha	504 782 km²
Stát	Španělsko Španělsko
Nadřazená jednotka	Evropa
Souřadnice	40°0′0″ s. š., 4°0′0″ z. d.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Španělsko je přímořský stát v jihozápadní Evropě. Zaujímá přibližně 84 % rozlohy Pyrenejského poloostrova, který sdílí s Portugalskem, Andorrou a Gibraltarem. Gibraltar je zámořské území Spojeného království. Španělsku patří také souostroví Baleáry (španělsky Islas Baleares) ve Středozemním moři a Kanárské ostrovy (Islas Canarias) v Atlantském oceánu, dvě městské exklávy v severní Africe Ceuta a Melilla a Španělské severoafrické državy (Plazas de Soberanía en el Norte de Africa) ^[zdroj?], které se skládají z pěti malých ostrovů při marockém pobřeží. Španělsko má rozlohu 504 782 km², z toho 499 542 km² tvoří souš a 5240 km² voda.

Španělsko je z 88 % ohraničeno mořem (délka pobřeží činí 4964 km) a zbývajících 12 % tvoří pozemní hranice (1917,8 km). Na severu, severozápadě a jihozápadě je omýváno Atlantským oceánem (Biskajským zálivem na severu a Cádizským zálivem na jihozápadě) a na jihu a na východě od Gibraltarského průlivu po Pyreneje Středozemním mořem. Gibraltarský průliv odděluje Španělsko a celou Evropu od severní Afriky a v nejužším místě má šířku 13 km. Španělsko má pozemní hranici s Francií (623 km) a s Andorrou (63,7 km), která prochází Pyrenejemi na severovýchodě, s Portugalskem (1214 km) na západě a s Gibraltarem (1,2 km) v blízkosti nejjižnějšího cípu poloostrova. Autonomní města Ceuta a Melilla mají pozemní hranice s Marokem (Ceuta 6,3 km a Melilla 9,6 km).

Přírodní poměry

Povrch

Jádro pevninského Španělska tvoří centrální náhorní plošina, známá jako Meseta, která je ze severní, jižní, východní a částečně i západní strany obklopena horami. Touto náhorní plošinou prochází několik horských systémů, které jsou nižší než okrajová pohoří. Kromě náhorních plošin a pohoří má Španělsko úzké pobřežní nížiny a několik nížinatých údolí řek, z nichž největší je Andaluská nížina (též Betická nížina). Zemi lze rozdělit na deset přírodních regionů či subregionů: Meseta Central, Kantaberské pohoří a severozápadní region, Iberské pohoří, Pyreneje, Betická Kordillera, Andaluská nížina, údolí řeky Ebro, pobřežní nížiny, Baleárské ostrovy a Kanárské ostrovy. Tyto regiony se obvykle dělí do čtyř skupin: Meseta Central a přilehlá pohoří, ostatní horské oblasti, nížiny a ostrovy.

Meseta a přilehlá pohoří

Panoramatický snímek Mesety Central (Jižní submeseta)

Meseta je rozlehlá náhorní plošina s průměrnou nadmořskou výškou 700 m , která tvoří centrální část pevninského Španělska. Je obklopena horami a mírně se svažuje k západu k hranici s Portugalskem. Prochází jí Kastilské pohoří neboli Centrální kordillera (Sistema Central neboli Cordillera Central), označované jako „páteř“ Mesety Central, a rozděluje Mesetu Central na Severní a Jižní submesetu. Severní submeseta, zvaná též Starokastilská tabule, má větší nadmořskou výšku a menší rozlohu než Jižní submeseta, zvaná též Novokastilská tabule. Kastilské pohoří dosahuje na sever od Madridu nadmořské výšky přes 2400 m a jeho nejvyšší vrchol, Pico Almanzor s nadmořskou výškou 2592 m, se nachází západně od hlavního města. Západní části Kastilského pohoří, které zasahují i do Portugalska, nesou stopy zalednění a jejich vrcholky jsou po většinu roku pokryty sněhem. Navzdory své výšce tento horský systém netvoří výraznější bariéru mezi severní a jižní částí Mesety Central, neboť několik průsmyků umožnilo vybudování silničního a železničního spojení.

Jižní část Mesety dále rozděluje dvojice pohoří – Montes de Toledo na západě a Sierra de Guadalupe na východě. Jejich vrcholy přesahují výšku 1500 m. Díky četným snadno prostupným průsmykům tato pohoří nepředstavují překážku pro dopravu a komunikaci. Oba horské hřbety jsou odděleny od Kastilského pohoří na severu řekou Tajo.

Horské regiony obklopující Mesetu jsou Sierra Morena, Kantaberské pohoří (Cordillera Cantábrica) a Iberské pohoří (Sistema Ibérico). Sierra Morena, která vymezuje jižní okraj Mesety Central, navazuje na východě na jižní výběžek Iberského pohoří a táhne se podél severního okraje údolí řeky Guadalquivir k západu, kde se spojuje s horami jižního Portugalska. Směrem k severu dosahuje Sierra Morena k řece Guadiana. Navzdory nevelké nadmořské výšce, jen výjimečně přesahující 1300 m, je Sierra Morena skalnatá.

Kantaberské pohoří je vápencové a ohraničuje Mesetu Central na severu. Táhne se podél pobřeží Biskajského zálivu, ke kterému se strmě svažuje. Jeho nejvyšší vrchol je Torre de Cerredo (2648 m n. m.), který je součástí hřbetu Picos de Europa.

Iberské pohoří se táhne od Kantaberského pohoří směrem k jihovýchodu a odděluje Mesetu Central od údolí Ebra. Jeho východní část se rozkládá mezi řekami Ebro a Júcar. Neúrodné a skalnaté svahy tohoto horského masivu zaujímají plochu přibližně 21 000 km². Jeho nadmořská výška přesahuje 2000 m v severní části a nejvyšším vrcholem je Moncayo (2313 m n. m.) východně od pramene řeky Duero. Velmi prudké svahy tohoto pohoří jsou často přerušovány hlubokými a úzkými soutěskami.

Pico de Aneto (Pyreneje)

Ostatní horské regiony

Odděleně od Mesety se nacházejí pohoří Pyreneje na severovýchodě a Betická Kordillera na jihovýchodě. Pyreneje se táhnou v délce přibližně 450 km od východního okraje Kantaberského pohoří ke Středozemnímu moři a tvoří výraznou bariéru a přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. Doprava je snadná v relativně nižších polohách na východním a západním okraji pohoří, kde státní hranici překonávají mezinárodní silnice a železnice. Střední část Pyrenejí je však těžko prostupná. Vrcholy na některých místech přesahují výšku 3000 m n. m. a nejvyšší z nich, Pico de Aneto, má nadmořskou výšku 3404 m. Pyreneje nesou stopy pleistocénského zalednění a v nejvýše položených částech se dodnes nacházejí menší karové ledovce, které jsou však na ústupu.

Betická Kordillera se táhne od nejjižnějšího cípu poloostrova směrem k severovýchodu podél jižního pobřeží a spojuje se s jižním výběžkem Iberského pohoří a s východním výběžkem Sierry Moreny. Nejvyšších nadmořských výšek dosahuje tento horský systém v masivu Sierra Nevada na jihovýchod od Granady, kde se nachází i nejvyšší hora Pyrenejského poloostrova Mulhacén s nadmořskou výškou 3478 m. Výšku 3000 m překonávají i další vrcholy tohoto horského hřebenu.

Nížiny

Hlavní španělské nížiny jsou Andaluská nížina (též Betická nížina) na jihozápadě, pánev řeky Ebro na severovýchodě a pobřežní nížiny. Při portugalské hranici se nacházejí menší nížiny v údolích řek Tajo a Guadiana.

Andaluskou nížinu tvoří široké údolí řeky Guadalquivir. Tato nížina je na severu lemována Sierrou Morenou a na jihu Betickou kordillerou. Zužuje se a má vyšší nadmořskou výšku směrem k východu, kde se tato pohoří sbíhají. Pánev řeky Ebro je tektonická sníženina, obklopená téměř ze všech stran horami – na jihu a na západě Iberským pohořím, na severu Pyrenejemi a na východě Katalánskou pobřežní kordillerou. Pobřežní nížiny jsou úzké pruhy mezi pobřežními pohořími a mořem. Pobřežní nížina je nejširší podél zálivu Golfo de Cádiz, kde přechází v Andaluskou nížinu, a v jižní a střední části východního pobřeží. Nejužší pobřežní nížina se táhne podél Biskajského zálivu, kde blízko pobřeží končí Kantaberské pohoří.

Pico del Teide

Ostrovy

Hlavními španělskými souostrovími jsou Baleárské ostrovy ve Středozemním moři a Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu. Baleáry mají rozlohu přibližně 5000 km² a nacházejí se 80 km od střední části východního pobřeží. Hory, které vystupují nad mořskou hladinu a vytvářejí toto souostroví, jsou pokračováním Betické Kordillery. Nejvyšší vrcholy souostroví s nadmořskou výškou přes 1400 m se nacházejí v blízkosti pobřeží v severozápadní části Mallorky. Centrální část Mallorky tvoří nížina, lemovaná na východě a jihovýchodě rozeklanými kopci.

Kanárské ostrovy, vzdálené 90 km od západoafrického pobřeží, jsou sopečného původu. Nejvyšší vrcholy se nacházejí na větších ostrovech uprostřed souostroví (Gran Canaria a Tenerife); na Gran Canarii dosahují výšky 1950 m a na Tenerife se nachází nejvyšší hora Španělska, nečinná sopka Pico del Teide s nadmořskou výškou 3715 m.

Podnebí

Pevninské Španělsko má tři typy podnebí: kontinentální, oceánické a středomořské.

Kontinentální podnebí převládá na většině španělského území, zejména na Mesetě Central, v přilehlých horách na jihu a na východě a v pánvi řeky Ebro. Charakterizují jej velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí i mezi ročními obdobími, nízký úhrn a nepravidelnost srážek a vysoký výpar. Roční úhrn srážek se vesměs pohybuje mezi 300 a 640 mm a na většině Mesety kolem 500 mm. Severní Meseta, Kastilské pohoří a pánev řeky Ebro mají dvě období dešťů, jedno na jaře (duben – červen) a druhé na podzim (říjen – listopad), přičemž nejdeštivějším obdobím roku bývá pozdní jaro. Také jižní část Mesety má jarní a podzimní deštivé období, avšak jarní přichází dříve (v březnu) a podzimní je deštivější než jarní. Srážky jsou nepravidelné i během deštivých období. Kontinentální zimy jsou chladné (-1 °C) se silnými větry a vysokou vlhkostí vzduchu navzdory nízkým srážkám. Mimo horské regiony je severní podhůří Iberského pohoří nejchladnější oblastí s častými mrazy. Léta jsou teplá a bezoblačná a průměrná denní teplota dosahuje 21 °C na severní Mesetě a 24–27 °C na jižní Mesetě; noční teploty se pohybují mezi 7 a 10 °C. Pánev řeky Ebro má vzhledem k nižší nadmořské výšce velmi horká léta a teploty zde mohou přesáhnout 43 °C. Vlhkost vzduchu v létě je na Mesetě Central a v pánvi řeky Ebro nízká, s výjimkou břehů Ebra, kde je naopak vysoká.

Peña Ventosa (Kantaberské pohoří)

Oceánské podnebí převažuje v severní části země táhnoucí se od Pyrenejí k severozápadní části poloostrova a označované také jako „zelené Španělsko“. Charakterizují jej poměrně mírné zimy, teplá, ale ne horká léta a vesměs vydatné srážky po celý rok. Teplotní výkyvy jsou mírné jak mezi dnem a nocí, tak mezi ročními obdobími. Vliv oceánu však slábne ve vnitrozemí, kde jsou teplotní rozdíly větší a teploty se mohou oproti pobřeží lišit o 9–18 °C. Vzdálenost od oceánu také ovlivňuje množství srážek a na východě jsou srážky nižší než na západě. Nejdeštivějším obdobím je podzim (říjen až prosinec) a nejsušším měsícem je červenec. Vysoká vlhkost vzduchu a převažující větry od oceánu vytvářejí při severozápadním pobřeží časté mlhy, které jsou však méně časté již v malé vzdálenosti od pobřeží díky horám, které zadržují vlhký mořský vzduch.

Oblast se středomořským podnebím se táhne přibližně od Andaluské nížiny podél jižního a východního pobřeží k Pyrenejím, a to na přímořské straně pohoří lemujících pobřeží. Srážky jsou v této oblasti nízké, často nedostatečné a nepravidelné a jsou častější na konci podzimu a v zimě. Teploty jsou zde obvykle vyšší v zimě i v létě a teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou menší než v oblasti s kontinentálním podnebím. Průměrné lednové teploty se na většině území španělského Středomoří pohybují mezi 10 a 13 °C a v severovýchodní části kolem Barcelony jsou nižší (9 °C). Ve vnitrozemské části Andaluské nížiny jsou zimní teploty poněkud nižší než na pobřeží. V červenci a srpnu se teploty pohybují mezi 22 a 27 °C na pobřeží a mezi 29 a 31 °C směrem do vnitrozemí. Vlhkost vzduchu je nízká. Na podnebí středomořské oblasti má vliv horký a suchý vítr „leveche“, který vane z východu nebo jihovýchodu, nejčastěji na jaře, a má původ v severní Africe. Tento vítr někdy přináší jemný prach. Dalším větrem je „levante“, který je chladnější a vane od východu mezi Betickou kordillerou a pohořím Atlas v severní Africe.

Playa de los Muertos v národním parku Cabo de Gata

Kromě tří hlavních typů klimatu uvedených výše existuje několik výjimek:

• Semiaridní klima zcela na jihovýchodě (větší část provincií Alicante, Murcia a Almería): Léta zde jsou velmi horká a zimy mírné až chladné. Tato oblast je velice suchá a má téměř polopouštní charakter. Národní park Cabo de Gata-Níjar je s průměrným ročním úhrnem srážek pouhých 150 mm nejsušším místem Španělska a pravděpodobně i Evropy.
• Nejvyšší část Pyrenejí má alpské podnebí.
• Kanárské ostrovy mají typické subtropické podnebí z hlediska teplot, které jsou mírné a stabilní (18–24 °C) po celý rok. Východní ostrovy jsou polopouštní a sušší než západní a velmi deštivé oblasti se nacházejí v horách na ostrovech La Gomera a La Palma.

Klimatické údaje pro vybrané lokality:

Stanice	Poloha	Zeměpisná šířka	Zeměpisná délka	Nadmořská výška (m)	Srážky (mm)	Teplota (°C)	Počet mrazivých dnů
Gijón	Severní pobřeží	43°32'18” s. š.	5°38'31” z. d.	3	971	13,8	8
Barcelona	Východní pobřeží (sever)	41°17'49” s. š.	2°04'39” v. d.	6	640	15,5	4
Madrid (Retiro)	Meseta Central	40°24'40” s. š.	3°40'41” z. d.	667	436	14,6	16
Alicante	Východní pobřeží (jih)	38°22'00” s. š.	0°29'40” z. d.	82	336	17,8	1
Sevilla (Tablada)	Andaluská nížina	37°21'55” s. š.	6°00'30” z. d.	8	554	18,6	2
Fuerteventura	Kanárské ostrovy	28°27'10” s. š.	13°51'55” z. d.	29	105	20,4	0

Vodstvo

Související informace naleznete také v článcích Hydrologie Pyrenejského poloostrova a Seznam řek ve Španělsku.

Řeky na Pyrenejském poloostrově

Nejdelší řeka Pyrenejského poloostrova je Tajo (1038 km, z toho 716 km ve Španělsku a 47 km na hranici s Portugalskem) a nejdelší řeka na španělském území je Ebro (910 km). Ve Španělsku je přibližně 1800 řek a vodních toků, z nichž všechny až na 90 jsou kratší než 96 km. Tyto kratší řeky mají malý a nepravidelný průtok a jejich koryta sezónně vysychají, avšak v období, kdy mají dostatek vody, jsou často rychlé a prudké. Sezónní rozdíly v průtocích se zvětšují od severu k jihu. Většina větších řek pramení v horách, které protínají nebo obklopují Mesetu Central, a teče směrem na západ přes náhorní plošinu a Portugalsko do Atlantského oceánu. Významnou výjimkou je nejvodnější španělská řeka Ebro, která teče na východ a vlévá se do Středozemního moře. Řeky na severozápadě a v úzké severní pobřežní nížině se vlévají přímo do Atlantského oceánu. Severozápadní pobřeží je členité s úzkými zálivy vzniklými zaplavením říčních údolí (rías).

Mezi hlavní řeky tekoucí směrem na západ do Atlantského oceánu patří Duero, Tajo, Guadiana a Guadalquivir. Guadalquivir je jedna z nejvýznamnějších španělských řek, jednak proto, že zavlažuje úrodné údolí, a vytváří tak dobré podmínky pro zemědělství, a jednak proto, že je ve vnitrozemí splavná a poskytuje Seville spojení s mořem. Sevilla je jediným španělským říčním přístavem využívaným pro zaoceánskou dopravu. Hlavní řekou severozápadní části Španělska je Miño.

Socioekonomické poměry

Obyvatelstvo a sídla

Hustota zalidnění španělských provincií

Španělsko má 44 708 964 obyvatel (2006) a hustota zalidnění je 87,8 obyvatel na km². Obyvatelstvo je rozloženo nerovnoměrně. Centrální část země je osídlená řídce a obyvatelstvo se koncentruje na pobřeží; výjimkou je hlavní město Madrid. Podíl městského obyvatelstva činí 76,7 % (2005).

Největší města a metropolitní oblasti

Související informace naleznete také v článku Seznam španělských měst.

	Největší města	Počet obyvatel (2006)
1.	Madrid	3 128 600
2.	Barcelona	1 605 602
3.	Valencia	805 403
4.	Sevilla	704 414
5.	Zaragoza	649 181

Metropolitní oblasti ve Španělsku

	Největší metropolitní oblasti	Odhad počtu obyvatel
1.	Madrid	5 883 521 5 179 900
2.	Barcelona	4 474 919 3 905 300
3.	Valencia	1 664 663 1 407 100
4.	Sevilla	1 332 669
5.	Bilbao	949 939

Architektura měst

V centrech španělských měst se lze setkat se stopami různých kultur:

Čtvrť Eixample v Barceloně

• Na některých místech je patrný vliv Římanů (akvadukt v Segovii, most v Córdobě, hradby v Lugu, zbytky budov v Toledu a Tarragoně). S tímto vlivem se lze setkat i v dalších částech Středomoří.
• Arabsko-muslimský vliv je zřejmý zejména v Andalusii. Mešity (přestavěné na kostely v období reconquisty) a opevněné paláce (alkazary) jsou součástí městské zástavby Sevilly, Toleda (mešita Bab Mardum, dnešní kostel Cristo de la Luz) nebo Córdoby (Velká mešita).
• Vliv středověku: v některých městech se zachovaly hradby a ve středověku na Pyrenejský poloostrov pronikla gotická architektura z Francie.
• V období „zlatého věku“ (za vlády Karla V. a Filipa II.) se vzhled španělských měst měnil díky přísunu vzácných kovů z kolonií. Roku 1561 Filip II. přesunul královský dvůr do Madridu.
• S rysy moderního urbanismu se lze setkat zvláště v Barceloně: v 19. století vypracoval Ildefons Cerdà projekt na výstavbu čtvrti Eixample.

Hospodářství

Značná část španělského území není zemědělsky využívána z důvodu sucha. Pro zemědělství se hodí přibližně 40 % území. Kvalita půdy je většinou nízká a pouze na zhruba 10 % území může být považována za výbornou. Vážným problémem je eroze půdy, zejména na suchých planinách v Kastilii – La Mancha. V Pyrenejích a v celé severní části země s oceánským podnebím se praktikuje chov dobytka. V autonomních oblastech Aragonie a Kastilie a León převládá pěstování obilí. Na jihu a na východě se pěstují středomořské a komerční plodiny a provádí se zavlažování půdy. Španělsko vyváží citrusy a rané ovoce a zeleninu do zbývajících částí Evropy.

Bilbao

Nejdynamičtější průmyslové oblasti se nacházejí kolem Madridu a Barcelony. Dalšími průmyslovými centry jsou Zaragoza a Valencie. Těžký průmysl se rozvíjel v oblasti Gijónu a Bilbaa na pobřeží Atlantiku. Po několikaleté krizi, která se v Bilbau projevila snížením počtu obyvatel (z 433 000 v roce 1981 na 352 000 v roce 2004), prochází toto město obdobím obnovy. Přechod města k terciéru symbolizuje Guggenheimovo muzeum. Významní výrobci aut působí ve Valladolidu (Renault), ve Vigu (Peugeot), v Martorellu (Seat) nebo ve Valencii (Ford). V Getafe, Illescas a Puerto Real se vyrábějí součásti letadel Airbus.

Španělsko má otevřenou ekonomiku od 60. let 20. století a zvláště po svém vstupu do EHS roku 1986. Madrid je hlavním univerzitním a obchodním centrem, terciér je však rozvinutý také v Barceloně. Roku 1992 se v Barceloně konaly olympijské hry.

Španělsko je po Francii druhou turisticky nejnavštěvovanější zemí světa (roku 2005 jej navštívilo 55,6 miliónů zahraničních turistů). K turistickému ruchu má dobré podmínky – středomořské pobřeží nabízí pláže a turistická letoviska (Marbella, Malaga, Benidorm, Palma de Mallorca). Důsledky turistického ruchu jsou značné – je to důležitý zdroj příjmů, na druhou stranu však vede k zabetonování pobřeží a k vodohospodářským problémům. Turisté navštěvují rovněž města s bohatým kulturním dědictvím (Segovia, Santiago de Compostela, Ávila, Cáceres, Salamanca, Toledo, Córdoba, Alcalá de Henares).

Správní rozdělení

Španělsko se dělí na 17 autonomních společenství a 2 autonomní města, dále pak na 50 provincií.

Andalusie Aragonie Asturie Baleárské ostrovy Baskicko Extremadura Galicie Kantábrie Kanárské ostrovy Kastilie a León

Kastilie – La Mancha Katalánsko La Rioja Madrid Murcie Navarra Valencie Ceuta Melilla

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Géographie de l'Espagne na francouzské Wikipedii, Geography of Spain na anglické Wikipedii a Anexo:Áreas metropolitanas de España na španělské Wikipedii. Tento článek obsahuje materiály převzaté z Library of Congress Country Studies, uvolněné do Public Domain federálními úřady USA.

Související články

• Španělsko
• Hydrologie Pyrenejského poloostrova
• Seznam národních parků Španělska
• Seznam měst ve Španělsku
• Geografie Evropy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu geografie Španělska na Wikimedia Commons
• CIA World Factbook: Španělsko (anglicky)
• The Library of Congress (USA) – Country Studies: Španělsko (anglicky)
• Iberianature: Informace o životním prostředí Španělska (anglicky)
• Data Spain: Mapy Španělska (anglicky)
• Fyzická geografie Jižní Evropy na Geografickém serveru (česky)

Autoritní data	BNE: XX4575811

Portály: Geografie | Španělsko