Vladimír Franz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimír Franz
Prof. JUDr. Vladimír Franz
Prof. JUDr. Vladimír Franz
Narození 25. května 1959 (55 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Bydliště Praha
Občanství Česko
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání vysokoškolský pedagog, hudebník
Zaměstnavatel Akademie múzických umění v Praze
Znám jako hudební skladatel, výtvarník, kandidát na úřad prezidenta republiky v r. 2013, poradce ministra kultury
Titul profesor
Partnerka Ida Saudková
Website http://franz.wz.cz/index.html
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
manželka Ida Saudková

Prof. JUDr. Vladimír Franz (*25. května 1959, Praha) je český hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a příležitostný publicista,[1][2][3][4] básník a dramatik. Od počátku 80. let skládá scénickou hudbu, za niž získal řadu ocenění, věnuje se rovněž volné hudební tvorbě a kompozici hudby filmové, televizní a rozhlasové; druhou základní oblast jeho umělecké činnosti představuje tvorba výtvarná. Od roku 1991 působí jako pedagog na Divadelní fakultě AMU. V roce 2012 se stal kandidátem do voleb na úřad prezidenta České republiky. V lednu 2014 jej hnutí ANO nominovalo jako kandidáta na post náměstka ministra kultury, nakonec se stal ministrovým poradcem. Pozornost českých i světových médií zaujímá především svým nezvykle rozsáhlým tetováním.

Původ, vzdělání, soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Franz

Původ a dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze jako jediné dítě v rodině elektroinženýra, vedoucího projektanta v podniku TESLA, a zdravotní sestry, která po jeho narození zůstala v domácnosti.[5]

Předci Vladimíra Franze pocházejí ze dvou základních větví – jedné z Plzně a druhé z Moravy.[6]

Pokud jde o větev moravskou, jeden z jeho pradědečků byl advokátem v Kroměříži, zakládal v tehdy německém Novém Jičíně první českou reálku a první české gymnázium a připravoval Valašsko jako volební obvod pro T. G. Masaryka pri parlamentních volbách.[7] Druhý pradědeček z této rodinné větve byl správcem rosického panství[8] údajně jeho rodinu navštěvoval z Ostrovačic Vilém Mrštík a jedna z Franzových pratetiček se stala inspirací pro slečnu z pošty v Mrštíkově knize Pohádka máje. Prastrýc Karel Franz byl sanitní generál rakouské a posléze československé armády[9] a osobní lékař Dvořákovy rodiny (údajně příležitostně hrával s Českým kvartetem[9][10]), který se po roce 1918 stal profesorem na Karlově universitě[11]. Franzův dědeček z této větve byl prvním českým inženýrem ve Vítkovicích.[6][12][13]

Pokud jde o větev českou, Franzův pradědeček byl strojvůdce, Němec z Českého Krumlova, který se po svatbě přestěhoval do Plzně.[6] Jeho žena pocházela z obce Březí u Žinkov, kde se podílela na založení výroby barvených hraček v nedalekém Skašově; jejím vnukem byl Jiří Trnka (Trnkova matka byla sestrou Franzova dědečka Otty).[14] Druhý pradědeček byl kotlářem v plzeňské Škodovce a jeho bratrancem byl bývalý president ČR Edvard Beneš.[6]

Na dětství u prarodičů v Ostravě vzpomíná Franz jako na období, kdy byl v patricijském bytě obklopen obrazy Václava Jansy, Alfonse Muchy či Vlastimila Hofmana, biedermeierovskými hracími hodiny s pastýřem, jež hrály árie z Normy či z Traviaty nebo bronzovými hodinami s Napoleonem, kdy se po obědě, servírovaném na rosenthalu, poslouchala na klikovém gramofonu vážná hudba, například Dvořák, Schubert nebo Mahler [9] a kdy si jeho dědeček přehrával na cello Bachovu suitu. Podle Franze nebyl podobný způsob života „žádná snobárna“, ale velmi organická forma kultury, která se v současnosti nenávratně vytrácí, protože dotyčná generace „ztratila potřebu předávat ji dál a naše generace a možná i generace našich rodičů schopnost ji přijímat“.[6]

Do dvou let svého věku bydlel Vladimír Franz s rodiči na Malé Straně,[9] ve druhém patře rohového domu v Mostecké ulici s výhledem na Malostranské náměstí. Později se rodina přestěhovala do bytu na pražském Smíchově, kde Vladimír Franz žije dosud.[5] V době svých vysokoškolských studií bydlel v PrazeVysočanech.[9]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Franz absolvoval gymnázium v Praze-Košířích s přírodovědným zaměřením.[15] Od té doby se datuje jeho hluboký a soustavný zájem o botaniku a mineralogii.[9]

V tomto věku se také intenzivně věnoval lehké atletice a gymnastice (cvičení na bradlech a hrazdě) a údajně získal i několik medailí z blíže nespecifikovaných „přeborů“.[15]

Po střední škole hodlal studovat hudební a výtvarnou kunsthistorii, ovšem proto, že se v daném roce studenti do prvního ročníku tohoto oboru nepřijímali, na většinu uměleckých škol se tehdy bylo možno dostat až po opakovaných pokusech a Franz navíc neměl bezchybné „kádrové zázemí“, volil mezi právnickou fakultou (a volným časem mezi zkouškovými obdobími) a studiem korejštiny.[9]

V letech 1978–1982 studoval na Právnické fakultě University Karlovy a získal doktorát práv. Již během studií práv studoval soukromě malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova (s jehož manželkou se seznámil, když pracoval jako uklízeč v Dětském domě[5]), skladbu u Miroslava Raichla a Vladimíra Sommera, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla.

Mimoumělecké profese[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Franz se nikdy nevěnoval právnické profesi, protože jej údajně v podmínkách totalitního práva nelákala. Rozhodl se věnovat umění, ale, podle jeho pozdějších slov, to bez oficiálního vzdělání a stranické příslušnosti bylo v tehdejších dobách složité. Proto po absolvování vysoké školy volil zaměstnání, která, podle něj, nezatížila mozek nesmysly, přitom mu umožnila být na zdravém vzduchu a současně se zabývat tím, co jej zajímalo nejvíc, tedy kontinuálně hudbou a malováním[9] - jednalo se tedy téměř výhradně o dělnické profese, a podle Franze by z toho seznamu byl „docela dobrý kádrový posudek pro účast v disidentském hnutí“.[16] V tomto období jezdil například se sypačem, se sanitkou, rouboval stromy, vykládal vagony, uklízel v obchodním domě Dětský dům, dělal referenta v knižním Avicenu.[5][17][18][19] Současně se snažil ucházet o zaměstnání v nejrůznějších, jak s odstupem času říká, kvazikulturních institucích, které podle něj žádnou kulturu nevytvářejí, jako byla například Československá televize. Franz vzpomíná, že si z něj v těchto institucích dělali jen legraci, a že se pro něj jednalo o velmi pracné období, kdy byl - bez razítka v občanském průkazu - neustále jednou nohou mimo zákon.[9]

Vychovatelem na učilišti[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině 80. let (od konce roku 1985[9]) působil jako vychovatel na středním učilišti spojů,[20][21] kde mimo jiné vedl zájmovou uměleckou činnost.[5] Jak později uváděl, mimo jiné se zde snažil pozitivně působit na tzv. problémovou a sociálně neukotvenou mládež.

Rodinný a osobní život[editovat | editovat zdroj]

Se svojí budoucí ženou Markétou[5] se seznámil v počátcích svého studia na Právnické fakultě UK, kde byla jeho spolužačkou a později i členkou jím spoluzaloženého divadelního souboru Kytka.[9][22] Mají spolu dceru Kristýnu.[23] Rozvedli se v roce 1997, údajně z důvodu oboustranného pracovního vytížení.[24]. Od roku 2001[5] je Franzovou partnerkou fotografka Ida Saudková,[25] bývalá manželka Samuela Saudka a Jiřího X. Doležala.

Vladimír Franz vlastní třípokojový byt v Praze-Smíchově,[25] který získal v rámci porozvodového majetkoprávního vypořádání; bývalý hostinec na Šumavě, který mu sloužil jako ateliér, připadl jeho bývalé ženě.[23] V roce 2004 zakoupil zchátralou bývalou hospodu ve vesničce Dožice u Nepomuku,[26] kterou využívá jako letní ateliér.[23][25] S partnerkou se starají o dva psy, křížence Ondřeje a Milana.[22]

Nebyl a není členem žádné politické strany.[25]

Umělecká činnost[editovat | editovat zdroj]

Působiště[editovat | editovat zdroj]

V letech 1981-84 byl spoluzakladatelem, scénografem, výtvarníkem a skladatelem studentského autorského divadla Kytka, vzniklého roku 1980 na půdě Právnické fakulty UK.[27] V rámci divadla Kytka vzniklo celkem šest her – Opera ještě nezemřela, Jídelní lístek, Tajemný listonoš, Jeníček a Mařenka, Harudel a Žába. Součástí ansámblu tohoto divadla byla, mimo jiné, například Franzova budoucí žena Markéta, básník, textař, dramatik, sociolog a učitel na Katedře politologie a sociologie Právnické fakulty v Praze Jan Kosek, dramatik, pedagog, budoucí ředitel Národního divadla a také ředitel agentury Dilia Jiří Srstka[9], a další bývalí studenti Právnické fakulty UK Petr Borka, Otokar Marek, Eliška Lachoutová či Jana Švenková.[28] Po téměř třiceti letech byly v rámci 9. ročníku festivalu Opera 2009 provedeny v obnovené premiéře a v původním obsazení (nově v režii Petra Chmely) dvě hry divadla Kytka, Opera ještě nezemřela a Tajemný listonoš.[29]

Franzovým prvním profesionálním uměleckým angažmá bylo zaměstnaní v Divadle pracujících v Mostě, kam nastoupil jako korepetitor a autor hudby spolu se skupinou absolventů DAMU v čele s režisérem Zbyňkem Srbou.

Od roku 1991[30] působí jako pedagog Divadelní fakulty AMU (první rok zde učil externě)[31], kde vytvořil Kabinet scénické hudby a hudebně-výtvarné interakce[31]; přednáší rovněž na Filmové fakultě AMU. V letech 1996–2000 stál v čele Akademického senátu AMU. V roce 1998 se stal docentem AMU v oboru dramaturgie se zaměřením na scénickou hudbu, a to za habilitační práci O hudbě scénické a uměleckou činnost. Ke dni 15. října 2004 byl jmenován profesorem AMU pro obor dramatická umění – dramaturgie činoherního divadla.[30]

Jako pedagog působil i na brněnské FAVU, a to přibližně v letech 2005-2007.

Hudební tvorba[editovat | editovat zdroj]

Svým rozsáhlým dílem na poli scénické hudby ovlivnil Vladimír Franz tvorbu nejvýznamnějších představitelů nové generace české divadelní režie. Ve svých scénických skladbách uplatňuje principy vlastní teoretické koncepce autonomní role hudby jakožto jedné z určujících složek dramatu; základy této koncepce popsal a vysvětlil ve své docentské práci „O hudbě scénické“, v přednášce „Incidental Music as a Dramatic Character“ (otištěno v časopise Theatre Design&Technology v létě 2000[32]), v přednášce „The way of incidental music from the semantic sign to a dramatic character: Incidental music as a simultaneous dramaturgy“ (přednesené na kolokviu OISTAT „Theatre&Sound Colloquium“ v Londýně v červnu 2002), v přednášce „Hercules: The concept of a stage oratorio“ (prezentované v rámci Prague Quadrennial OISTAT Scenofest Sound v červnu 2003) a v profesorské přednášce „Hudební dramaturgie“ (únor 2004). (Texty všech uvedených prací jsou dostupné na internetu.[33])

Vladimír Franz dosud zkomponoval hudbu k více než 150 divadelním představením (některé z jeho scénických kompozic se dočkaly vydání na CD), scénická oratoria Júdit (r.Věra Herajtová, MD Zlín, 1999), Rút (r.Věra Herajtová, Západočeské divadlo, Cheb, 2000) a Hérakles (r. Miroslav Bambušek, Multiprostor Louny, 2002), hudbu k rozhlasovým hrám Hamlet (Český rozhlas, r.: Markéta Jahodová, 2001) a Bouře (Český rozhlas, r.: Markéta Jahodová, 2002), a k rozhlasovému mytologickému seriálu Jana Vedrala Achájové (Český rozhlas, r.: Aleš Vrzák, 2007), dále 150 písní a písniček, lidové suity Láska a smrt (premiéra v Praze v r.1985) a Masopust (premiéra v Praze v r.1984), hudbu k performancím Stavba Babylónské věže (Ústí n/L, 1994) a Republika slaví narozeniny (Praha, 2006), hudbu k multimediálnímu projektu Ikarův vzestup (Most, 1995), komorní kantátu Křik strašidel (na text básně Jaroslava Seiferta) a kantátu pro smíšený sbor Tractatus Pacis (na texty návrhu mírové smlouvy Jiřího z Poděbrad a novozákonní Apokalypsy), hudbu k televizní inscenaci Dějinné události (r.: Jiří Pokorný), cyklu televizních povídek 3× s… Miroslavem Donutilem (O návratech), dokumentárním filmům Cesta do Šambhaly a Varga (r.: Z.Novotný), k celovečernímu hranému filmu Tomáše Vorla Kamenný most (vydáno na CD v r.1996 a v r.1997), jedné z povídek filmu Víta Olmera Waterloo po česku (2002), středometrážnímu hranému filmu Jakuba Hussara Skeletoni (prem. 2007), zpěvohru-muzikál Pokušení sv.Antonína (r.Petr Novotný, Divadlo Semafor, Praha, 2001), symfonickou předehru Měšťák šlechticem (prem. 2007), kapesní oratorium Mládenci v peci ohnivé (prem. v rámci hudebního festivalu Bohemia Cantat 2007), kapesní oratorium Prezidentská volba (prem. v rámci hudebního festivalu Bohemia Cantat 2014), symfonické básně Radobÿl a Morava, symfonii pro baryton, dětský hlas, sólo vypravěče, dětský a smíšený sbor, varhany a velký orchestr Písně o Samotách, oratorium Ludus Danielis, operu Ludus Danielis, operu Válka s mloky, operu-oratorium Údolí suchých kostí (prem. 2009) a hudbu k baletu Zlatovláska (prem. 2006).[34]

Vladimír Franz je také autorem varhanních Variací k poctě Jana IV. z Dražic (skladba provedena autorem samým u příležitosti odhalení pomníku – kašny Janovi z Dražic ak.soch. Stanislava Hanzíka v r. 1999), varhanních Variací k poctě sv.Jiří (provedeno při odhalení krucifixu ak.soch.St. Hanzíka na Řípu o Velikonocích 2000), varhanní Pocty hoře Vítkov (provedeno v rámci projektu "Act on Vítkov" zrealizovaného Teatrem Novogo Fronta dne 11.4.2004 v Národním památníku na Vítkově), varhanních Variací k poctě sv. Václava (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy v Lokti v březnu 2008), Variací k poctě sv. Jana Nepomuckého (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy v Nepomuku v červnu 2008), Variací k putování sv. Vojtěcha (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy ve Vrčni v červnu 2009) a spoluautorem skladby Dialogy – variace pro varhany a bicí (druhým autorem je hráč na bicí nástroje Radek Němejc), provedenou již mnohokrát v různém obsazení v Čechách i zahraničí.[34]

Vladimír Franz je dále autorem hudby k projektům Tryptych – Poesie Emila Juliše (provedeno v rámci festivalu Next Wave v Divadle Na zábradlí v říjnu 2000) a Srdce svého nejez/Tanec smrti – Dialogy s Karlem Šiktancem (poesii EJ a KŠ recitoval Miloš Mejzlík) a autorem cyklů Sbory z Krále Oidipa, Divadelní madrigaly a Zářící noc. Pro Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou zkomponoval symfonické variace na téma písně Jiřího Šlitra Co jsem měl dnes k obědu. Složil také Slavnostní festivalovou introdukci pro Hudební festival Znojmo (premiéra v r.2007).[34]

10. ledna 2013 měla na scéně Státní opery světovou premiéru jeho opera Válka s mloky, která čekala na uvedení plných sedm let. Spisovatelova myšlenka ohrožení jedné civilizace druhou je obohacena dalším aktuálním problémem, který spočívá v manipulovatelnosti společnosti, z níž se postupně stává stádo ovcí.

Výběr ze scénické hudby[editovat | editovat zdroj]

  • Opera ještě nezemřela, r.Jan Kosek, divadlo Kytka, Praha, 1981
  • Jídelní lístek, r.Jan Kosek, divadlo Kytka, Praha, 1981
  • Tajemný listonoš, r.Jan Kosek, divadlo Kytka, Praha, 1981
  • Král jelenem, r.Zbyněk Srba, Disk, Praha, 1985
  • Filosofská historie, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1986
  • Cirkus Humberto, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1987
  • Nová komedyje o Libuši, r.Josef Henke, MD Most, 1987
  • Lucerna, r.P.Pecháček, MD Most, 1987
  • Babička, r.P.Pecháček, MD Most, 1988
  • Hodina mezi psem a vlkem, r.Jakub Špalek, Divadlo v Řeznické (resp. Spolek Kašpar), Praha, 1989
  • Ptačí hlava a srdce, r.Josef Henke, Divadlo v Dlouhé, Praha, 1989
  • Lidé z maringotek, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1990
  • Její pastorkyňa, r.Jiří Pokorný, Disk, Praha, 1991
  • Král jelenem, r.Zbyněk Srba, Divadlo ABC, Praha, 1992
  • Cyrano, r.Jakub Špalek, Spolek Kašpar, Praha, 1992
  • Idiot, r.O.Zajíc a L.Vymětal, Disk, Praha, 1994
  • Procitnutí jara, r.Jiří Pokorný, Činoherní studio Ústí n/L, 1994
  • Osm a půl (a půl), r.J.A.Pitínský, Městské divadlo Zlín, 1995
  • Poslední šantán, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1995
  • Krvavá svatba, r.Z.Novotný, Disk, Praha, 1995
  • Její pastorkyňa, r.J.A.Pitínský, MD Zlín, 1996
  • Cymbelín, r.Ivan Balaďa, MD Zlín, 1996
  • Krvavá svatba, r.V.Herajtová, MD Zlín, 1996
  • Faust, r.Zbyněk Srba, Národní divadlo Brno, 1997
  • Romeo a Julie, r.Karel Kříž, Labyrint, Praha, 1997
  • Baladyna, r.P.Pecháček, Brno, 1997
  • Kočičí hra, r.J.Deák, Ostrava, 1997
  • Zkrocení zlé ženy, r.Michal Lang, Činoherní klub Praha, 1997
  • Scény z manželského života, r.Karel Kříž, Vinohradské divadlo, Praha, 1998
  • Bloudění, r.J.A.Pitínský, Národní divadlo Praha, 1998
  • Pašije, r.Zbyněk Srba, Národní divadlo Praha, 1998
  • Radůz a Mahulena, r.Michael Tarant, Městské divadlo Olomouc, 1998
  • Mistr a Markétka, r.Sergej Fedotov, Klicperovo divadlo v Hradci
  • Strakonický dudák, r.Miroslav Hruška, Disk, Praha, 1998
  • Evžen Oněgin, r.Jaromír Janeček, MD Šumperk, 1999
  • Královský hon na slunce, r.Juraj Deák, Vinohradské divadlo, Praha, 1999
  • Lidumor, r.Dušan Pařízek, Vinohradské divadlo, Praha, 1999
  • Ten, který dostává políčky, r.Michael Tarant, Městské divadlo Olomouc, 1999
  • Jak se vám líbí, r.Michal Lang, Letní Shakespearovské slavnosti, Pražský hrad, 1999
  • Maryša, r.J.A.Pitínský, Národní divadlo Praha, 1999
  • Hráči, r.Sergej Fedotov, Divadlo bez zábradlí, Praha, 1999
  • Gazdina roba, r.J.A.Pitínský, Slovácké divadlo, Uherské Hradiště, 2000
  • Hamlet, r.Vladimír Morávek, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, 2000
  • Othello, r.Ivan Balaďa, Městské divadlo Zlín, 2000
  • Nápadníci trůnu, r.Michael Tarant, Východočeské divadlo, Pardubice, 2000
  • Úklady a láska, r.J.A.Pitínský, Divadlo Na zábradlí, Praha, 2000
  • Ondina, r.Petr Svojtka, Divadlo F.X.Šaldy, Liberec, 2000
  • Tramvaj do stanice Touha, r. Věra Herajtová, Národní divadlo moravsko-slezské, Ostrava, 2001
  • Kráska a zvíře, r. Zbyněk Srba, Národní divadlo Brno, 2002
  • Markéta Lazarová, r. J.A.Pitínský, Národní divadlo Praha, 2002
  • Běsi, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2002
  • Vichřice, r. Věra Herajtová, Zapadočeské divadlo, Cheb, 2002
  • Strýček Solený, r. Vladimír Morávek, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2002
  • Jak se vám líbí, r. Karel Kříž, Středočeské divadlo, Kladno, 2002
  • Trojanky, r. Věra Herajtová, Západočeské divadlo, Cheb, 2003
  • Don Carlos, infant španělský, r. Zbyněk Srba, Národní divadlo Brno, 2003
  • Don Juan a Faust, r. Věra Herajtová, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, 2003
  • Povídky z vídeňského lesa, r. Arnošt Goldflam, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2004
  • Equus, r. Karel Kříž, Horácké divadlo, Jihlava, 2004
  • Macbeth, r. Hana Burešová, Vinohradské divadlo, Praha, 2004
  • Bouře, r. Peter Gábor, Západočeské divadlo, Cheb, 2005
  • Věc Makropulos, r. Věra Herajtová, Západočeské divadlo, Cheb, 2005
  • Znamení kříže, r. Hana Burešová, Městské divadlo, Brno, 2005
  • Porta Apostolorum, r. Miroslav Bambušek, La Fabrica, Praha, 2005
  • Terorismus, r. Peter Chmela, Disk, Praha, 2005
  • Zločin a trest, r. Věra Herajtová, Národní divadlo moravskoslezské (Divadlo Antonína Dvořáka), 2006
  • Kráska a zvíře, r. Jiří Šesták, Jihočeské divadlo, České Budějovice (otáčivé hlediště v Českém Krumlově), 2006
  • Manon Lescaut, r. Zbyněk Srba, Národní divadlo, Brno, 2006
  • Moliere, r. Sergej Fedotov, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2006
  • Amfitryon, r. Hana Burešová, Městské divadlo, Brno, 2006
  • Marie Stuartovna, r.Jaromír Janeček, Divadlo Šumperk, 2006
  • Médeia, r.Věra Herajtová, Divadlo F.X.Šaldy, Liberec, 2006
  • Švanda Dudák, r.Zbyněk Srba, Mahenovo divadlo, Brno, 2006
  • Bláznivá z Chaillot, r. Karel Kříž, Vinohradské divadlo, Praha, 2007
  • Manon Lescaut, r. Michael Tarant, Divadlo F.X.Šaldy, Liberec, 2007
  • Smrt Pavla I., r. Hana Burešová, Městské divadlo, Brno, 2007
  • Babička, r. J.A.Pitínský, Národní divadlo, Praha, 2007
  • Marketa Lazarova, r. Věra Herajtová, Horácké divadlo, Jihlava, 2008
  • Paní Urbanová, r. Martin Františák, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2008
  • Radůz a Mahulena, r. Michael Tarant, Východočeské divadlo Pardubice, 2008
  • Věc Makropulos, r. Věra Herajtová, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2009
  • Lékař své cti, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2009
  • Mariša, r. J. A. Pitínský, Slovenské národní divadlo, Bratislava, Slovenská republika, 2009
  • Zdař Bůh!, r. Ewan McLaren, Důl Michal, Ostrava-Michálkovice, 2009
  • Nebezpečné vztahy, r. Věra Herajtová, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2010
  • Radúz a Mahuliena, r. Peter Gábor, Komorné divadlo, Martin, Slovenská republika, 2010
  • Nevěsta, r. Martin Františák, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava, 2010
  • Poslední chvíle lidstva (2. část), r. Thomas Zelinski, Divadlo Komedie, Praha, 2011
  • Konec masupustu, r. J.A.Pitínský, Národní divadlo, Praha, 2011
  • Sto roků samoty, Peter Gábor, Divadlo ABC, Praha, 2011
  • Stavitel Solness, Michael Tarant, Moravské divadlo, Olomouc, 2012
  • Vyučování Dony Margaridy, Karel Kříž, Pidivadlo VOŠH, Praha, 2012
  • Buzní kříž, Miroslav Bambušek, MeetFactory, Praha, 2012
  • Slečna Jairová, Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2013
  • Smrtihlav, r. Peter Gábor, Národní divadlo Moravskoslezské, Ostrava, 2013
  • Sen noci svatojánské, r. Peter Gábor, Národní divadlo Moravskoslezské, Ostrava, 2013

Názory na Franzovu hudební tvorbu (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Válka s mloky[editovat | editovat zdroj]
  • Podle Svatavy Barančicové (Opera Plus) je Franzova partitura náročná a ne vždy přehledná. Autorka tvrdí, že nejpřesvědčivěji působí popově líbivé hudební vsuvky a dodává, že by se Franz mohl dobře živit tím, že by skládal šlágry pro Kotvalda.[35]
  • Podle Franka Kuznika (iDNES) lze Franzovu hudbu v této opeře označit za postmoderní: je to údajně guláš klasických, tradičních i popových prvků, který divoce přeřazuje na vyšší rychlosti jako závodník vozů formule a romantické melodie co chvíli prokládá bezmyšlenkovitým popem, heavymetalem či nespecifikovatelným, zuřícím hudebním vichrem, což je prý sice originální, ale bohužel už ne moc divácky uspokojivé, protože divákovi se nedopřeje ani jediného vydechnutí, aby si tu nepřetržitou a neforemnou hudební látku mohl nějak přebrat.[36]
  • Podle Radmily Hrdinové (Právo) Franzova opera za sedm let, které uplynuly mezi jejím dokončením a scénickým provedením nezestárla, protože není nikterak novátorská ani módní, ale ve své formě i jazyku záměrně navazuje na tradiční operu 20. století. Franzova hudba je, podle Hrdinové, eklektická, ale motivicky důmyslně propracovaná, skladatel umí napsat velké sbory i záměrně primitivní písničku, parodii muzikálu i symfonicky hutnou plochu, přičemž celku při vší formální diverzitě nelze upřít emotivní působivost a posluchačskou přitažlivost.[37]
  • Podle Tomáše Foltýnka (Metro) navazuje Válka s mloky po hudební stránce na první polovinu 20. století a přidává scény, ve kterých zazní prvky šansonu či popové písně, evokující primitivitu většiny současných českých "muzikálů". Hudební struktura údajně není příliš komplikovaná, posluchačsky stravitelná, vychází z rozšířené tonality, vytváří leitmotivy nebo místy nechává zaznít aleatoriku. Franzova partitura klade podle Foltýnka důraz na orchestrální sazbu a sborové výstupy.[38]
  • Podle Věry Drápelové (iDNES) má z celého představení nejvíce sil samotná hudba. Vladimír Franz coby zkušený skladatel podle ní zkomponoval jednotlivá čísla s dovedností autora, jenž umí komunikovat s posluchačem. Pohybuje se od prostých popěvků přes árie, milostný duet až po muzikálový hit a sbory. Drápelová však konstatuje, že efektní scénická muzika patří ke špatné hře.[39]
  • Podle Petra Vebera (iHNED) napsal Vladimír Franz pro operu hudbu zvukově moderní, různorodou, spíše temnou a nepřívětivou, ani tradiční, ani experimentující; současně však dodává, že hudebně nepříliš zajímavou. Postavy, podle Vebera, nejsou uspokojivě propracovány a hudba, která je provází, není prý vyprofilována k dokonalosti. Franzova opera údajně neoplývá tak jednoznačným materiálem, aby zanechala v paměti vzpomínku na jedinečný nebo charakteristický motiv, sound, styl či postup.[40]
  • Podle Stanislava Vaňka (Deník.cz) je Opera Válka s mloky kulturní událostí nadprůměrné kvality a její autoři si zaslouží respekt.[41]
  • Podle Petra Fischera (Hospodářské noviny) má skladatel Vladimír Franz smůlu, protože se premiéra jeho opery sice stala významnou mediální událostí (nikoli kulturní), ale jen proto, že ji napsal člověk, který kandidoval na prezidenta. Nebýt této souvislosti, tvrdí Fischer, nedostaly by se recenze jeho opery nikdy tak vysoko a některá média by o jeho "postmoderním guláši" ani nepsala. Fischer konstatuje, že o hudebním pojetí opery se budou vést estetické spory. Někomu prý může Franzova hudba připadat povrchní, někomu málo vynalézavá a stará, příliš klasická; jinému zase prvoplánová a vlastně očekávatelná, stereotypní. Jenže opera, tvrdí Fischer, je či chce být "Gesamtkunstwerk": dílo, které hraje všemi složkami dohromady, a hudba je tu spíš něco jako lepidlo, spojovací médium, které drží všechny věci pospolu, v jednotě uměleckého výkonu, tak aby dílo bylo schopno co největšího účinku. Podle Fischera však o pevnosti a přilnavosti Franzova lepidla lze pochybovat. Ze všeho nejvíc prý připomíná jeho (Franzovy) obrazy, které nejsou surrealistické, ale může se na nich setkat kdekdo s kdekým a kdečím. Přičemž setkání neprobíhá napříč časem a prostorem, ale obrazy leží spíše vedle sebe. Přesto, uvádí Fischer, nelze Franzovi upřít objevitelský vhled: hudební napětí či rozpor mezi první a druhou částí, mezi konzumním "štěstím" a dobou po Apokalypse. Ať se však skladatel jakkoliv snaží měnit tempo a styly, aby vzájemně do sebe vrůstaly a v sobě vyprchávaly, podle Fischera se mu nedaří udržet dojem celku.[42]
  • Podle Petra Kadlece (Aktuálně.cz) Franzova opera ve výsledku nudí, mimo jiné údajně proto, že hudba působí ve své stylové rozrůzněnosti bezradně. Podle Kadlece Franz používá v opeře mnoho hudebních řečí, které vybírá zhruba z posledního století. Jinými slovy: vážnohudební disonance symfonického orchestru střídá podbízivý muzikál, ale i heavy-metal, přesně předepsané pasáže ústí do partií, kde se hudebníci mají pokoušet o "Totální agresivní chaos!" Zatímco u Čapka se prý různé žánry propojují a vykreslují jeden příběh, ve Franzově opeře jsou to nestmelené hudební světy poskládané k sobě. Kadlec za paradoxně nejzdařilejší považuje muzikálové části, které mají ukazovat mediální masáž lidí v Morgan Bay prostřednictvím jednoduché hudební zábavy. Jinak, podle Kadlece, převládá hudba bez výrazných myšlenek, která působí tísnivě, ale zároveň vlastně bezradně; opera prý působí jako by se nepojily ani jednotlivé nástroje, předepsané v partituře, k výraznější hudební řeči. Podle Kadlece hudba ve Válce s mloky nemá tvář a charakter a Franz nemá svůj osobitý rukopis.[43]
  • Podle Šárky Lebedové (e-kultura.cz) je opera hudebně mdlá a nepříliš výrazná, spíše scénická a není v ní přítomen žádný zapamatovatelný leitmotiv; opera podle Kadlecové postrádá dramatický náboj a nejvíce zajímavé jsou na ní zábavné vsuvky. Šárka Lebedová: Válka s mloky e-kultura, leden 2013.
  • Podle Táni Švehlové (Literární noviny) Franz, Drábek a nakonec i Čapek sdílejí zálibu v eklektičnosti, v radostném mísení žánrů vysokých a nízkých, operních árií, muzikálových vstupů s tančícími sbory humrů a mořských koníčků a rozjívených reklam v celosvětové katastrofě. Potenciální nebezpečí je však, podle Švehlové, obsaženo už v samotné podstatě této tvůrčí metody a ve Válce s mloky se vyjeví v momentě, kdy nabudeme dojmu, že namísto jediného sledujeme tři odlišná vyprávění podobného příběhu, která spolu však komunikují jen výjimečně. Zatímco Drábkova rozjívená režie dohromady s kostýmy výtvarnice Simony Rybákové pojímají Válku s mloky ironicky, skoro jako pohádku pro dospělé, ve které vystupují komické figurky v barevných oblečcích a mloci jsou roztomilými měkkými tvory v černém, libreto Rostislava Křivánka nabízí civilní promluvy jako z komiksových bublin, prázdné tlachání nebo ohrané metafory. K tomu bohatá Franzova hudba s hloubkou blížící se katastrofy a nemožnosti společnosti ji vidět, uvědomit si ji a jakkoliv jí zabránit. Jediná hudba si udrží nadhled nad Čapkovým románem, který ve své lehkosti chronologicky převypráví v předehře. Opera začíná jednoduchým zvukem jednotlivých nástrojů, které se pak spojují v dynamicky burácivou melodii s přechodem v disharmonicky nelibý skřípot a skončí důrazným úderem na buben. To je východiskem dalšího dění na scéně a uvědomujeme si, že to bude hudba, co bude hrát v opeře nejdůležitější roli, konstatuje Švehlová.[44]
  • Podle Vojtěcha Varyše (Týden) je Franzova opera solidní dílo, nicméně jej na jejího autora mrzí, že je velmi konvenční, tradicionalistický skladatel, který spíš poučeně navazuje na kánon 19. století, než že by přicházel s něčím novým; Válka s mloky prý představuje v dnešním světě vážné hudby spíše anachronismus. Franzova údajně eklektická, poučená hudba má, jak tvrdí Varyš, silný základ v melodii a ohlíží se především po tradicích symfonické a sborové hudby z 19. století. Podle Varyše by se Franz patrně by se uplatnil jako tvůrce hudby pro velké hollywoodské trháky.[45][46]
  • Podle Heleny Havlíkové (Lidové noviny) proměnil Franz Čapkovo poselství v kaleidoskop zvukových cákanců, v němž dojde tu na Janáčka, tu na Martinů, ale i Dvořáka, Petra Kotvalda, romantickou árii, milostný duet, odrhovačku či šlágr, přičemž, prohlašuje Havlíková, se nezdá být podstatné kdy a proč tónové mazanice a hromadění not začnou a skončí. Franz se podle Havlíkové pokusil o operní žánr, který je ovšem postaven na zcela jiných základech než scénická hudba, za níž je, jak konstatuje Havlíková, ověnčen mnoha cenami. Havlíková rovněž prohlašuje, že je pro dirigenta těžké poznat, který z hudebníků v opeře hraje falešně, s tím, že partitura je mimořádně a zcela zbytečně obtížná. Franzova prezidentská kandidatura, tvrdí Havlíková, dodala opeře obskurní nádech. Podle Havlíkové vedení Národního divadla nepoznala, že Franzova opera nemá parametry pro uvedení na naší první scéně a naznačuje, že by její premiéra vyvolala mnohem menší zájem bez prezidentského balábile. Havlíková dále tvrdí, že Franz určitě není žádný dnešní Wagner, Verdi nebo v našich poměrech Smetana, Dvořák a Janáček.[47][48]
  • Podle Olgy Janáčkové (Opera Plus) je Vladimír Franz zkušený skladatel, který dovede užít takových hudebních prostředků, jimiž sdělí to, co si předsevzal, což, podle ní, prokazuje i fakt, že je veleúspěšným skladatelem scénické hudby. Vladimír Franz prý dokáže napsat stylově jednotnou hudbu, považuje-li to za žádoucí. V hudební oblasti se obratně pohybuje ve prospěch souhrnného divadelního díla. Ve Válce s mloky, podle Janáčkové, záměrně střídal různé stylově kontrastující plochy. Drábkova inscenace se však prý s Franzovou operou minula, je povrchní, nezprostředkovává hudbu divákům, jen ji bez hierarchizace inscenačních prostředků předehraje, jako by chtěla pouze předvést, co v ní všechno je.[49]
  • Podle Josefa Hermana (Divadelní noviny) Vladimír Franz nemůže v uzavřeném operním prostředí neprovokovat. Herman tvrdí, že Franz je především přesvědčený postmodernista, kterého ani nenapadne pachtit se za originalitou, za vytříbenou prověřenou formou, což běžná operní veřejnost neodpouští, resp. považuje to za autorovu slabinu a doklad jeho nemohoucnosti komponovat. Podle Hermana se navíc Helena Havlíková (Lidové noviny) svojí recenzí na Válku s mloky zpronevěřila své profesi, když politikařila místo aby posuzovala dílo. Herman tvrdí, že i přes skutečnost, že partitura Války s mloky je neobvyklá a obtížná, není hudebnímu provedení co vytýkat. Z hudby je prý patrná snaha o symbolickou nadsázku, lomenou ovšem již v libretu akčními bitkami a civilistně zhudebněnými dialogy. Podle Hermana napsal Franz posluchačsky velmi vstřícnou dramatickou hudbu v rámci rozšířené tonality, s chytlavými melodickými motivy a prokomponoval ji leitmotivy; ryze hudebně je prý Válka s mloky pokračování Franzovy 1. symfonie, a autor v ní použil nejrůznější modely a vzory, od tradičních oper přes Janáčka, Stravinského, Martinů a další, filmovou hudbu, pochody a písně 50. let, až po popový mainstream, z něhož vystavěl výrazné pásmo slaboduchého kýčovitého muzikálu prokládaného reklamami. Podle Hermana leží problém provedení opery v tom, že režisér Drábek režíroval pouze její libreto, kdežto Franz svou hudební poetikou vyprávěl příběh podstatně jiný.[50]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

  • Kamenný most1996, druhé vydání 1997 – hudební komentář ke stejnojmennému celovečernímu filmu Tomáše Vorla
  • Faust1998 – suita z hudby ke stejnojmenné inscenaci Zbyňka Srby
  • Cirkus Humberto1998 – scénická hudba k adaptacím české klasiky v režii Zbyňka Srby (spolu s Rokem na vsi Vlasty Redla a Lucernou Martina Dohnala)
  • Júdit, Tractatus Pacis1999 – suita z hudby ke stejnojmennému scénickému oratoriu Rostislava Křivánka (v režii Věry Herajtové)
  • Vladimír Franz pro Národní divadlo1999 – suity ze scénických hudeb k představením Bloudění, Pašije a Maryša
  • Gazdina roba2000 sestřih studiového záznamu stejnojmenné inscenace J. A. Pitínského
  • Rút2001 – suita z hudby ke stejnojmennému scénickému oratoriu Rostislava Křivánka (v režii Věry Herajtové)
  • Kruhy do ledu2002 – suita-kantáta z hudby k inscenaci pražského Národního divadla Markéta Lazarová
  • Ha-Hamlet !!! (Shakespearovská svita)2005 – suita ze scénických skladeb k shakespearovským představením
  • Triptych: Smrt Pavla I, Amfitryon, Znamení kříže2007 – tři suity ze scénických skladeb k inscenacím Městského divadla v Brně
  • Skeletoni2007 – hudba ze stejnojmenného středometrážního filmu filmu Jakuba Hussara

Hudební ocenění[editovat | editovat zdroj]

Cenu Nadace Alfréda Radoka v kategorii „nejlepší hudba“ získal šestkrát, a to v letech:[51]

Kromě toho byl na tuto cenu sedmkrát nominován: v roce 1997 (kategorie „scénická hudba“ ještě neexistovala, nominován byl proto za hudbu k představení Faust v brněnském Národním divadle v kategorii „jiný umělecký výkon“), dvakrát v roce 1999 (za hudbu k představení Júdit v Městském divadle Zlín a Maryša v pražském Národním divadle), v roce 2001 (za zpěvohru Pokušení sv. Antonína v Divadle Semafor), v roce 2002 (za hudbu k představení Běsi v pražském Divadle v Dlouhé), v roce 2004 (za hudbu k představení Macbeth v pražském Divadle na Vinohradech) a v roce 2013 (za hudbu k opeře Válka s mloky v pražském Národním divadle).

Cenu Divadelních novin v kategorii „hudební divadlo“ získal v roce 2002 společně s Jiřím Suchým za zpěvohru Pokušení sv. Antonína. V roce 2009 byl na tuto cenu nominován za operu-oratorium Údolí suchých kostí.

V roce 2011 získal výroční cenu Ochranného svazu autorského v kategorii „Vážná skladba roku“ za symfonickou báseň Radobÿl.[52]

Výtvarná tvorba[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Franz s kostrou

Cíleně, jak uvádí, začal Vladimír Franz malovat přibližně v deseti až dvanácti letech,[53] a to s velkou intenzitou;[9] jeho prvním rádcem a učitelem byl zřejmě dědeček Otto, milovník umění a amatérský výtvarník.[9] Prvním vlastním výtvarným dílem, které Franz osobně považuje za důležité, byl červenočerný obraz ukřižovaného šaška bez tváře s názvem Zlá doba, jímž reagoval na husákovskou realitu a který namaloval ve třinácti,[5] podle jiného zdroje ve čtrnácti či patnácti letech.[9] V roce 1975, tedy ve svých šestnácti letech, měl první výstavu, a to v pražské Galerii Futurum.[5][54]

Základními tématy výtvarného díla Vladimíra Franze je jednak ambivalentnost vztahu člověka k přírodě, pomíjivost lidských zásahů do krajiny a postupné mizení jeho stop v nemilosrdně obrodivém kontextu elementární přírodní energie, a také reflexe mnohých modelů dnešního sociálního chování a jejich usvědčování ze směšnosti a pokrytectví.[54]

Zatímco přibližně do roku 2004, kdy ve svém letním šumavském ateliéru tvořil básnivé expresivně lyrické obrazy plné archetypálních znaků a splynutí se zemí a její pamětí, reflektující téměř výhradně okolní přírodu (obrazové cykly Studně, Slunečnice, Znamení zóny či Variace o portrétu Antona Brucknera), v posledních letech se ve své výtvarné tvorbě dotýká věcí a jevů společenských. Namísto lyriky se v jeho obrazech objevuje přímé nazývání věcí, jasná předmětnost, silná angažovanost a nelhostejnost k negativním jevům, které nás všechny obklopují. Komentuje kýče a šmé v politice a filozofii, ironizuje, satirizuje a přitom vlastně křičí a řve, často vzteky bez sebe. Jeho ironie je přitom vždycky i sebeironií, neboť schopnost a ochota udělat si legraci sám ze sebe je pro něj výsostně důležitá. Podle kunsthistorika Vladimíra Drápala se Vladimír Franz vzhledem ke své nekompromisnosti a schopnosti vyjadřovat se bez zábran „stává burcujícím glosátorem současného stavu, nemilosrdným kritikem reality, zbavené vší naivity a vyumělkovaných příkras, který poukazuje na akcelerující civilizační autodestrukci. Pozoruje nás prizmatem apokalypsy, jejíž součástí se chtě nechtě každý z nás stal.“

Vladimír Franz svá současná plátna zaplňuje podle Vladimíra Drápala zjeveními jakoby z jiné kosmické dimenze: „V obrazech najdeme zasněžené muchomůrky a vedle nich Ježíška, pomalu umrzajícího ve fialově nevlídném lednovém lese – co ostatně také s Ježíškem po Vánocích? Modré králíky a nebe plné psů, kočku sledující televizní obrazovku, umístěnou na vrcholu totemu z prasečích hlav. Obřího Disneyho myšáka, večeřícího rozteklý dort, který je obklopen dvanácti ženskými přirozeními, symbolizujícími dvanáct apoštolů a navozujícími téma Poslední večeře, ve skutečnosti je to však jednoznačný příměr falše, kdy kosočtverec Jidáš pronáší slovo Bůh, zatímco ostatní vagíny se překřikují slovy jako Láska, Svědomí, Řád, Tolerance a dalšími, dnes už zcela vyprázdněnými symboly, sakrální témata jsou destabilizována prvky Matějské poutě a Coca-Coly. Razantní, fyzickou malbou se stává Vladimír Franz solitérem v zobrazování klipovitosti doby a zvrácenosti lidské říše; i proto na jeho obrazech hovoří zásadně zvířata či věci, jejichž hlas je zřejmě naléhavější.“[55]

Chce-li se podle Franze hudebník nebo malíř nazývat umělcem, musí mít především názor.[56] Používá komiks i kýčovité koláže a většina obrazů přitom podle České televize vypadá, jako by ještě potřebovaly domalovat. Franz to zdůvodnil odkazem na výrok Pabla Picassa: „Dokončený obraz je mrtvý. Nedokončený je nebezpečný.“[56]

Významný vliv na Franzovu výtvarnou tvorbu měl od 80. let 20. století jeho učitel a přítel a až do svého úmrtí v roce 1997 prakticky ignorovaný český malíř Andrej Bělocvětov; Franz věnoval propagaci a kunsthistorickému zhodnocení jeho díla mnoho energie. K seznámení s tímto významným českým výtvarníkem a jeho dílem Franz uvedl: ... Třeba já jsem si před dvaceti lety znepřátelil spoustu lidí a zkomplikoval si vlastní cestu, protože jsem se postavil za dílo malíře Andreje Bělocvětova. (...) Jeho paní dělala provozní v Dětském domě, kde jsem ve svém dělnickém období po dokončení právnické fakulty dělal uklízeče. Mně se to dílo nejdřív nelíbilo, ale po čase jsem pocítil potřebu ho zase vidět, a tak jsme byli pak v intenzivním kontaktu. Za normalizace žil téměř patnáct let pouze ve svém žižkovském bytě a vlastně nevycházel. Jeho dílo je velice tvrdým, někdy až zlým pohledem na svět. Přestože jsou mnohé jeho obrazy vysoce poetické, není to poetika smířlivá či sentimentální. Tím se zcela vymykal kontextu jistého intimismu českého výtvarného umění. Jeho solitérství mu znemožňovalo, aby se konfrontoval s historiky umění. I když jeho dílo není úplně blízké mému způsobu nazírání světa, bylo mi okamžitě jasné, že je na světové úrovni. Věděl to i Milan Knížák. Proto taky hned zkraje svého působení v Národní galerii obrazy Andreje Bělocvětova vystavil. Posléze se snažil nějaká díla dokoupit, ale vzbudilo to takovou nevůli v Radě NG, že i Milan Knížák musel couvnout.[57]

Vladimír Franz dosud prezentoval svá díla na více než 75 samostatných výstavách a zúčastnil 55 kolektivních přehlídek, výstav a soutěží (v 70. a 80. letech zpravidla neoficiálních) v Praze, Brně, Bratislavě, Sušici, Nymburku, Dobříši, Kolíně, Valticích atd.[54]

Jeho díla jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách v České republice, Velké Británii, Francii, Holandsku, Belgii, Švédsku a Novém Zélandu.[54]

V roce 1980 ilustroval samizdatovou sbírku Jaroslavy Šálkové zvané Kavče pojmenovanou Dobře domluvený vandr.[zdroj?] Ilustroval i román Rostislava Křivánka Země strašidel (nakladatelství Barrister & Principal, 2009).

Výběr ze samostatných výstav[editovat | editovat zdroj]

  • Obrazy, kresby; Praha, Galerie Futurum, 1975
  • Obrazy, kresby; Klatovy, Galerie Klatovy,1985
  • Obrazy; New York, Stuart Lewy Gallery, Spojené státy, 1990
  • Obrazy; Lulea, Divadlo, Švédsko, 1990
  • Přípravné období; Praha, Galerie ÚLUV, 1991
  • Obrazy; Most, Státní galerie výtvarného umění, 1995
  • Obrazy; Ústí nad Labem, Galerie Emila Filly, 1995
  • Znamení zóny; Praha, Lichtenštejnský palác, 1997
  • Znamení zóny; Rychnov n/Kn, Orlická galerie, 1998
  • Variace o portrétu Antona Brucknera; Praha, Galerie Atrium, 1998
  • Obrazy; Hodonín, Galerie výtvarného umění, 2000
  • Znamení zóny (Im Zeichen der Zone); Berlin, Pussy Galore Art Gallery, 2001
  • K horám, k lesům; Čáslav, Městské muzeum, 2002
  • Suvenýr (akvarely); Olomouc, Galerie Primavesi, 2004
  • Líbánky na Hané; Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2004
  • Podzim v Louvre; Praha, Galerie Louvre, 2004
  • Grotesky; Ostrava, Výstavní síň Sokolská 26, 2005
  • Doteky krajiny; Zámek Chropyně, Muzeum Kroměřížska, 2006
  • V nový život; Praha, Art Factory, 2006 (společně s. I.Saudkovou)
  • Cestovní deníky; Osek, Osecký klášter - galerie, 2007
  • Madona nesená mravenci; Škrle, kostel Sv. Jakuba Většího, 2008
  • Písně potulného tovaryše (akvarely); Jihlava, Dům Gustava Mahlera, 2008
  • Vánoce na Psí řece aneb Něco k snědku; Chomutov, Špejchar, 2008
  • Caprichos 009; Karlovy Vary, Karlovarské krajské muzeum, 2009 (oficiální doprovodná akce 44. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech)
  • Caprichos 009 (Obrazy 2004 - 2008); Vrčeň, Galerie Stodola, 2009
  • Caprichos 009; Praha, Nostický palác (Ministerstvo kultury), 2009
  • Doba osvitu; Kolín, Galerie v zahradě, 2011
  • Doba osvitu; Příbram, Galerie Františka Drtikola, 2011
  • Vladimír Franz: Obrazy 2013; Čáslav, Dusíkovo divadlo, 2013
  • Můj dům, můj hrad; Brno, jižní křídlo hradu Špilberk a barokní kaple, 2013 (společně s I. Saudkovou)

Tetování a piercing[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Franz

Vladimír Franz má potetovanou přibližně polovinu těla, a to včetně ušních boltců, očních víček či rtů; barevnými pigmenty má však tetovanou pouze hlavu a paže.[zdroj?] Po určité období byl znám také hojným piercingem.[58]

Kniha rozhovorů[editovat | editovat zdroj]

V září 2004 vydalo nakladatelství Orpheus knihu Vladimír Franz: Rozhovory překladatele, filosofa a kunsthistorika Petra Kurky (zemřel při autonehodě v dubnu 2006). Kniha je členěna na kapitoly o hudbě, výtvarném umění a divadle, obsahuje rozsáhlou barevnou přílohu a tehdy kompletní soupis Franzova díla; součástí knihy je i podrobný rejstřík.[9] (Poznámka: Kniha měla být první z připravované edice rozhovorů nakladatelství Orfeus; poté, co Petr Kurka zemřel uprostřed práce na knize rozhovorů se sochařem Stanislavem Hanzíkem, nakladatelství zaniklo a část jeho programu převzalo nakladatelství Casablanca.)[59]

Skinheads[editovat | editovat zdroj]

Aktivita v rámci hnutí skinheads[editovat | editovat zdroj]

Začátkem 90. let se podle některých médií a dokumentů účastnil vznikající skinheadské subkultury, které se údajně snažil dodat určitý filozofický a morální rozměr.[60] Tento záměr, který se snažil realizovat s tehdy začínajícím novinářem, psychologem Jiřím X. Doležalem, se mu nezdařil a nad následky svého počínání údajně ztratil kontrolu;[61] podle svědectví samotného J. X. Doležala byli spolu s Franzem opakovaně od skinheadů v daném období zbiti.[62][63] Podle J. X. Doležala se doktor Franz společně s ním pokoušel stát ideovým vůdcem českých skinů a naučit je Dobru, ale nikdy se mu to nepovedlo. Aspiroval na ideologa proto, že chtěl skiny zklidnit a deproblematizovat, avšak neměl podle Doležala ani nejmenší sympatie k nacismu a neonacismu. Doležal uvedl, že společně s Franzem vypracovali koncept, podle kterého skinheadi měli být přijímáni do ministerstvem vnitra řízených oddílů domobrany, kde by se naučili pořádku, správným stravovacím návykům, úctě k právu, jenomže po vystřízlivění oba došli k názoru, že skini jsou nesocializovatelní sociopati, se kterými „nejde dělat nic jiného, než je pozavírat.“[64]

1. května 1990 Franz vystoupil na koncertu hudebních skupin Orlík a Braník v hotelu Tichý (dnes hotel Ariston) v Praze na Žižkově s projevem, v němž oznámil dřívější vznik názvu Nová česká jednota, k němuž mělo dojít v klubu Na Chmelnici nejspíše v prosinci 1989, vyzval přítomné, aby ze svého středu vybrali organizačně zdatné jedince a svolal první sraz jednoty, což zakončil zvoláním Oi!, zároveň oznámil, že vyšlo první číslo skinheadského časopisu (zinu) Čech.[65] Organizátor koncertu však vzápětí Vladimíra Franze osočil za údajné „rozeštvávání“ a poznamenal, že sraz skinheadů měl oznámit někdo jiný. Šéfredaktor zinu Čech následně Vladimírem Franzem svolaný sraz zrušil.[66] Záznam projevu i celého koncertu koluje po internetu.[20] Fotografie JUDr. Franze byla motivem titulní strany prvního čísla časopisu (zinu) Čech.[67] Pro tento zin Vladimír Franz údajně sepsal několik programových bodů, ve kterých například vytyčil ideu boje proti drogám, posilování fyzické kondice nebo pozitivního rozvíjení vlastenectví. Franz se vzápětí od výsledné podoby zinu i jeho autorů opakovaně veřejně distancoval (viz dále).

Počínaje rokem 1990 vyšlo v médiích několik článků, které se zabývaly vztahem JUDr. Franze ke skinheadské subkultuře. Podle dehonestačního textu Davida Vondráčka v časopise Mladý svět se jistý mladý skinhead Dan Reilich distancoval od „mladých vypatlanců a JUDr. France“, kteří údajně honí rákosníky po Václaváku a „mají ukrutánskou srandu, když nějakému rákosu zpřelámou žebra“. Podle citace tohoto Dana v Mladém světě je „Franc rozumnej chlap a inteligent, ale má ujetý potěšení z toho, že ho někdo z těch mlaďochů bere a že je může ovládat“. Na druhou stranu se dotyčný Dan ztotožňoval s údajným Franzovým názorem, že „čeští skini mají být něco jako policajti pochůzkáři, jichž se budou všichni ti kriminálníci a šmelináři bát“.[67] Vladimír Franz na tento článek v Mladém světě zareagoval dopisem, z nějž tento týdeník publikoval několik upravených výňatků. V dopise Vladimír Franz vyzýval stát k řešení problematiky problémové mládeže, vysvětlil své pohnutky, jež jej vedly do daného prostředí a distancoval se od jakýchkoli násilných akcí i materiálů publikovaných zinem Čech, s tím, že je jeho podobou zděšen a že byly jeho myšlenky redaktorem zinu zneužity.[68] Podle informací zveřejněných koncem roku 2012 na facebookovém profilu iniciativy „Vladimír Franz prezidentem“ se David Vondráček po 22 letech za svůj text v Mladém světě omluvil.[69]

Při rozhovoru s redaktorkou časopisu Vlasty Marií Homolkovou v roce 1990 Franz sice tvrdil, že není typický skinhead, ale dostavil se s vlasy ostříhanými na milimetr, ve vysokých botách a v maskáčích. Vznik skinheadské subkultury vysvětloval jako sociálně logickou reakci civilizované společnost proti agresivnímu pronikání promitivnější kultury lidí, kteří mentalitou a temperamentem nejsou schopní přijmout místní pravidla soužití, jako svépomoc lidí tam, kde stát nestačí zajistit klid. K situaci kolem undergroundové mládeže prý tehdy prohlásil: „Považoval bych za prozíravé, kdyby prezident Havel ke svému rozsáhlému poradenskému aparátu přibral poradce pro undergroundovou mládež. Člověka, který se tam dole pohybuje, a ví, jak to tam vypadá. Případně tuší, jak a kam odvést energii, která dneska končí v alkoholu, nudě a rvačkách. Situace je příliš vážná na to, aby jí vyřešila policie a zákazy.“[70][71] Od vlny útoků na Romy a Vietnamce se podle článku v časopise Vlasta distancoval: „Nejsme ti, kdo tyhle bitky vyvolávají, aspoň ne většina z nás. Nechceme násilí za každou cenu. Člověk by jen měl umět zdravě si prosadit to, co chce.“[72]

V září 1991 prohlásil Franz pro rozsáhlý článek v časopisu Reflex: „...Každý by měl prodělat podobné období určité manifestačnosti, chtění – ten pocit, že někým jsem, někam patřím, na něco navazuju… Bohužel u skinheadů se vyjádření oné manifestačnosti většinou zploštilo na řev Jsem Čech! Přitom v historii měli zmatek. Přesto jsem věřil, že je možné, nějak je zkultivovat. Identifikovat ten dav s pozitivním cílem. Zajímalo mne, jestli by po absolvování určitého výchovného cyklu – sebeobrana, kázeň, morálka… byli s to své schopnosti nasměrovat kladně. Tím by mohli učinit zásadní obrat sami v sobě – a získat pocit plnosti…“ Svůj zájem o „problematiku městské mládeže" vysvětluje, mimo jiné, zkušenostmi z pobytu na Novém Zélandu na sklonku 80. let: „Tam vznikla myšlenka výcviku českých skinů. Viděl jsem, jak to funguje. Třeba když má ženská noční službu v nemocnici, telefonem si najme dva kluky a oni ji doprovodí domů. Dotáhnout naše skiny k pozitivní činnosti mohlo nahradit jejich tradiční zamindrákovanost, planý pindání, poflakování po hospodách pocitem vnitřní plnosti. Třeba karatisti si dovedli najít místo v ochrance pana prezidenta a společnost je bere jako pozitivní faktor. (…) A mimochodem, není to zase tak dávno, co byla na jednom plese, jehož se pan prezident účastnil, svěřena pořadatelská služba právě skinům. Nedostala se tam ani noha bez lístku, dokonce tam nevpustili ani svého kolegu, který nebyl v kvádru. Škoda, že opačných zkušeností je víc." Pokud jde o zin Čech, Franz k jeho genezi uvádí: „Napadlo mě tedy ověřit si možnost kultivace na tak banální věci jako nějaká tiskovina. Totiž zejména skinheadi z venkova furt sténali, že nikdo o nikom neví, jestli má někdo na prodej bombra, kde hraje jaká kapela… Vypracoval jsem určité schéma, podle kterého mohli dělat. Kromě zmíněného servisu tam měly být články o historii hnutí, vlastní tvorba, názory… Prostě aby se trochu rozhejbali. Bohužel se toho kdosi zmocnil a vznikl nechutný pamflet. Z původního rozsahu čtrnácti patnácti stránek zbyl dvoustránkový rasistický letáček. Původní informativní a stmelující smysl byl absolutně popřený. Mělo se to jmenovat Krok, oni zvolili název Čech. Na titulní stránku ovšem použili mou fotku, čímž mě uvedli do přímé souvislosti s věcí, s níž jsem naprosto nesouhlasil. Oleje přilil Mladý svět neuvěřitelně diletantským článkem pana Vondráčka a své si přisadili i lidi kolem skupiny Orlík, protože oni si neobyčejně zakládali na tom, že jsou slušný – ovšem ve smyslu, že můžou ty mládenečky divočit písněmi typu ´Rozbij mu držku, dobij ho pěstí!´ a potom okamžitě poskytovat rozhovory, jak jsou mírumilovní a hodní… Tehdy jsem se úplně stáhnul, protože fašizující tendence mi připomínaly bolševismus v novém hávu. Nejsem žádným duchovním otcem české mutace skinheads – onoho hnutí rozhněvaných mladých učňů. Připadá mi to, jako by kolem jela kára s píchlou gumou, já půjčil lepidlo a někdo na mě svaloval zodpovědnost, že vůz opravili špatně…“ [73]

S významným osobním svědectvím ohledně názorového světa Vladimíra Franze a motivace jeho přítomnosti v prostředí problémové mládeže na přelomu 80. a 90. let vystoupil počátkem prosince 2012 novinář a sociolog Jiří X. Doležal, který ve svém článku kategoricky odmítl, že by Franz projevoval jakékoli sympatie k nacismu a neonacismu a jeho aktivity mezi tehdy se profilujícími skinheads vysvětlil snahou tyto zklidnit a odproblematizovat: "Počátek devadesátých let. Byli jsme oba mladí intelektuálové, neznalí života, vyrostlí v pražských středostavovských rodinách. Hodně večerů jsme v pražské kavárně Slavia prodiskutovali o subkulturách, o přínosu pankáčů pro společnost, rastamanů pro přírodu a o možnosti eliminovat negativní patologické jevy mezi subkulturami. A tak jsme si vybrali tu nejproblematičtější – skinheady (neonacisté jako takoví tehdy ještě neexistovali) – a rozhodli se, že je zreformujeme v pozitivní sociální jev. Koupili jsme si bombery a martensky, vyholili hlavy a rozhodli se, že skinheadům vysvětlíme, jak mají správně skinheadit. Vypracovali jsme koncept, podle kterého se měl skinheadských tlup ujmout stát, jmenovitě ministerstvo vnitra. Skinheadi měli být přijímáni do vnitrem řízených oddílů domobrany, kde by se naučili pořádku, správným stravovacím návykům, úctě k právu. Oba jsme s Láďou vyrostli v dětinském přesvědčení, že lidi lze měnit a že klíčovým určujícím faktorem je prostředí. Ani jednoho z nás tehdy nenapadlo – protože jsme neměli žádnou osobní zkušenost s nejnižšími vrstvami –, že většina skinů jsou nesocializovatelní sociopati a nejde s nimi dělat nic jiného než je pozavírat. Naše teorie byly ve Slavii velmi pěkné a přesvědčivé. Pak ale nastal ostrý kontakt s realitou. Vyrazili jsme do skinheadské hospody, že to jako klukům vysvětlíme, a dostali jsme přes držku. Pak jsme mezi ně šli ještě jednou. Se stejným rezultátem. Nakonec jsme mezi skiny zavedli štáb České televize, a to jsme dostali přes hubu i se štábem. Takže jsme se vrátili do Slavie, nějakou dobu ještě rozebírali naše sociálně- inženýrské teorie, ale mezi realskiny jsme už nešli. Takže závěrem: doktor Franz se skutečně pokoušel, dokonce spolu se mnou, stát ideovým vůdcem českých skinů a naučit je Dobru, ale nikdy se mu to nepovedlo. Aspiroval na ideologa proto, že chtěl skiny zklidnit a odproblematizovat. Neměl ani nejmenší sympatie k nacismu a neonacismu. Tečka."[62]

Postoj k minulosti[editovat | editovat zdroj]

Od počátku 90. let byl Franz příležitostně na své působení mezi skinheads médii dotazován. Například v rozhovoru pro Reflex v roce 2001 na otázku Petra Holce "Počátkem devadesátých let jste se pokoušel osvětou působit na skiny, nakonec jste však skončil pod patronátem BIS. Jaká byla vaše tehdejší vize?" odpověděl: "Chtěl jsem podchytit problémovou městskou mládež a naznačit jí cestu. Tehdy ještě nešlo o ultrapravicové smýšlení, a navíc ze své pedagogické práce v učilišti vím, že nad nikým – byť sebezanedbanějším – by se neměla a priori lámat hůl. Zatímco ostatní základali politické strany a zajímali se především o ekonomiku, já se snažil společnosti pomoci v oblasti otázek, o nichž jsem něco věděl. Místo toho, aby se problematická městská mládež jemně podchytila, společnost celý problém zbytečně skandalizovala a medializovala. Za dnešní stav ultrapravicové devalvace části mládeže si tedy společnost může sama. V roce 1990 se situace jevila růžově a my jsme byli idealisté. Domnívali jsem se, že vše proběhne jako ve foglarovce. Možná i prezident se domníval, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí." [74]

Na chatu serveru Tiscalli v únoru 2006 na otázku „Počátkem 90. let jste byl v některých médiích (Reflex) propírán coby extrémista, vůdce skinheadů, apod. Čím jste si to zasloužil – byla v tom jen pitomost redaktorů nebo nějaká osobní animozita? Jak moc Vám to uškodilo? Setkáte se ještě dnes s podobným náhledem na svoji osobu?“ reagoval: „Byla to mediální mystifikace, která vyplynula z banální osobní animozity. Kdybych jenom trochu něco v tomto ohledu podnikal, tak publicita, která mi byla věnována, by mi už dávno zajistila minimálně místo prezidenta. Uškodilo mi to velmi. Minimálně už deset let ne.“[75]

Na přelomu července a srpna 2012 vzniklo pro účely předvolební kampaně krátké video nazvané "Vladimír Franz: O korupci a extremismu", v němž, mimo jiné, uvedl: „Svého času, je to až úsměvné, že se objevují reminiscence na to, že já nějak souvisím s extrémismem, a nejen že to, co bylo již před dvaceti lety, ale i v dnešní době někdy nějaká vlaštovka jako by přiletěla z této doby. Jak známo, v polovině 80. let jsem se pohyboval v učňovském školství, kde, jak známo, člověk přichází do styku s problémovou městskou mládeží. Věděl jsem, že tito lidé nejsou pouze ztracená generace, jak bylo neustále líčeno, že mají svůj život, ale že jsou také v něčem bezradní. Proto jsem na sklonku 80. let se snažil najít nějaké řešení nebo zkusit nebo naznačit i státu jaké by bylo možné potenciální řešení, aby se energie těchto lidí nezvrhla do nějakých opravdu negativních konců. Bohužel, dřív, než k tomu došlo, bylo to celé ne medializováno, ale přímo skandalizováno, čili se z lékaře stal pacient. Je to stejné, jako kdyby profesor Pasteur, který hledal vakcínu proti vzteklině, byl najednou obviněn z toho, že vzteklinu rozšiřuje. Čili jsem vlastně přišel k takové nezasloužené, v uvozovkách, popularitě, o kterou jsem opravdu nestál. Znovu říkám, že extrémismus je výrazem nějaké společenské krize, zejména u slabších nátur, a takto by k němu mělo být přistupováno.“[76]

Začátkem srpna 2012 Franz pro Lidové noviny prohlásil: „Nikdy jsem se jako skinhead necítil a necítím se jím být ani dnes“.[77] Rovněž pro magazín MF Dnes popřel, že by někdy sympatizoval se skinheadským hnutím.[78] Informace o jeho příslušnosti ke skinheadskému hnutí byla údajně v roce 1990 rozšířena ze msty kvůli tomu, že jakýsi grafik nedodal včas návrh plakátu pro koncert a Franz zadal práci jinému grafikovi, pomlouvačný článek v Mladém světě vyšel bezprostředně poté.[77] K tomu, že prý založil organizaci Nová skinheadská jednota a časopis Čech a v něm měl vymezit základní pravidla pro skinheady, se Franz v roce 2012 vyjádřil se smíchem: „To jsem se dočetl i v jedné knížce. Strašně rád bych tu organizaci i časopis viděl.“[77] Franz tvrdil, že „tato tendence“ mezi mládeží tehdy ještě naprosto nesouvisela s tím nepříjemným, s čím je ta scéna spojována dnes, a nebylo to nacisticky orientováno. Miroslav Mareš oponuje, že tehdejší scéna byla z kriminálního pohledu naopak nebezpečnější než ta dnešní a počet jimi spáchaných rasových vražd byl mnohem vyšší, i když nebyli tak ideově vybavení, jako jsou dnes někteří neonacisté dnes.[77]

Docházení na koncerty Orlíku Franz přiznal, ale uvedl k tomu, že Daniel Landa ho zajímal nikoliv jako zpěvák své skupiny, ale jako člověk, který měl možnost vypracovat se na poměrně slušného šansoniéra.[77] Franz v roce 2012 řekl, že texty Orlíku prý považoval za slabomyslné.[78] Franz uvedl, že navštivil asi dvě zkoušky a asi tři koncerty,[78] což potvrdil i David Matásek, podle nějž Franz na zkouškách seděl „takový tichý, mírně neurotický, ale s obrovským potenciálem“.[77]

V rozhovoru pro Českou pozici v polovině listopadu 2012 odpověděl na otázku "Jak se zpětně díváte na vaši aktivitu v 80. letech?" takto: "V polovině 80.let, kdy jsme pracoval v nejrůznějších dělnických profesích, mě zajímala společnost. Měl jsem tu možnost zjistit, co je člověk, co je vůbec společnost, co jsou nejrůznější společenské vrstvy. A jelikož zastávám názor ze své tvorby, že na co si nesáhnu, o tom nic nevím, zajímalo mě to. Navíc, tam jsem zjistil, že lidé si na sebe vezmou bundu a jsou metalisti, pak si vezmou čelenku a jsou indiáni, a pak si načešou číro a jsou pankáči. Jakékoli tyto sociologické sondy stran společnosti nesouvisely s mým názorem nebo s mým názorovým světem, mě to zajímalo a byla to sociologická sonda. Také jsem, když byla amnestie, strávil týden mezi kriminálníky, tedy amnestovanými, na Hlavním nádraží, protože mě zajímalo, co je to za sociologickou strukturu, zajímal mě třeba běh non-stopu na Václavském náměstí, jak funguje organizace… nebo… jak funguje, jak je organizována noc pražskou galérkou, zajímaly mě nejrůznější sociologické jevy, do kterých by sociolog, který sedí v kanceláři, a čte jenom v knize a je vyděšen, že po ulicích kdokoli chodí… samozřejmě, člověk byl dobrodružný, takže mě zajímaly tyhlecty, jakoby, trošku jevy, které nejsou normální, ale normální lidi člověk může vidět v tramvaji."[79]

Při rozhovoru pro časopis Respekt na konci listopadu 2012 Franz ke své údajné skinheadské historii prohlásil: "Zajímal mě dav v mé energii, dělal jsem si pozorování, ale vždy jsem si násilí ošklivil a chtěl jsem energii těch kluků napřít dobrým směrem, například aby vstoupili do policie," Časopis k tomu dodává: "Jeho tvrzení o pouze studijních a bohulibých účelech skinheadského angažmá se s odstupem nedají ověřit, ale stejně se na Franzovo působení v subkultuře dívá i politolog zaměřený na extremismus Miroslav Mareš: podle jeho pojednání z roku 2001 chtěl potetovaný vychovatel vytvořit ze skinů "apolitické a společnosti prospěšné disciplinované jednotky pro dohled nad pořádkem v oblastech s vysokou kriminalitou". Jiní svědci potvrzují Franzovo nadšení pro zkoumání různých skupin lidí: v 80. letech prý pár měsíců bydlel v Mostě v romské rodině a jezdil s nimi každé ráno na šichtu do dolu Vrbenský. Franz k tomu říká: "To je pravda, prostě mě to zajímalo. A stejně jsem pronikl do řad lidí propuštěných Václavem Havlem v rozsáhlé amnestii z vězení, chtěl jsem vidět, jak budou žít." Pokud jde o citovaný článek ve Vlastě z roku 1990, tam prý tehdy jeho slova překroutili, a vysvětlení toho, co podle něj subkultura skinheads cítí ke společnosti, vydávala redaktorka za jeho vlastní úvahy.[80]

Prezidentská kandidatura[editovat | editovat zdroj]

Kampaň[editovat | editovat zdroj]

30. července 2012 oznámil, že bude kandidovat v přímé volbě do funkce prezidenta České republiky. Stalo se tak v reakci na facebookovou iniciativu Vladimír Franz prezidentem, která vznikla bez Franzova vědomí a zpočátku vypadala jako recese. Výzvu přijal, začal sbírat podpisy potřebné ke kandidatuře a prohlásil, že je ochotný se tomu věnovat naplno a se vší vážností.[81] Že by přijal nabídku kandidovat na prezidenta, odpověděl na dotaz z legrace už v roce 2005. Kandidaturu v roce 2012 prohlašoval za vážně míněnou.[78]

Kampaň vedl výhradně přes internetové sociální sítě.[82] 9. srpna 2012 spustila iniciativa Vladimír Franz prezidentem (VFP) předvolební web, na kterém byly zároveň zveřejněny základní údaje o Franzovi, jeho životopis a názory a text prohlášení, jak by Franz nakládal s jednotlivými prezidentskými pravomocemi a jak vidí úlohu prezidenta ve společnosti.[78][83]

Na tiskové konferenci koncem srpna 2012 podepsal petice podporující kandidatury několika kandidátů, které považoval za demokratické, aby tak napomohl rovným šancím v prezidentské volbě. Podpořil podle Novinek.cz téměř všechny uchazeče, mezi nimi například Slávka Popelku, Ladislava Jakla, Janu Bobošíkovou či Kláru Samkovou. Odmítl podpořit kandidaturu antikomunisty Petra Cibulky, předsedy DSSS Tomáše Vandase[84] a vědmy, kartářky a léčitelky Jany Lysoňkové, o kterých řekl, že s nimi nechce mít nic společného.[85] Gesto podpory více kandidátů ocenil například sociolog Jan Hartl ze společnosti STEM, podle nějž Franzova podpora ostatních kandidátů odpovídá smyslu zákona a je výrazem demokratického smýšlení, zatímco politici prý kvůli své hlouposti nedokázali veřejnosti, že podpis na petiční listině ještě neznamená automaticky volbu daného kandidáta. Jan Herzmann ze společnosti PPM Factum označil Franzův postup za chytrý marketingový tah, který je však určen především politicky zainteresovaným intelektuálům.[86]

Organizátoři kampaně vydávali magazín Franzin a objížděli republiku v limuzíně Air Franz One, jejíž název parafrázuje volací znak Air Force One letounu s prezidentem USA i název letecké společnosti Air France.[87]

Slovně jej podpořili například zpěvák a tanečník Ondřej Havelka, spisovatel Miloš Urban, režisér Jan Hřebejk.[87] Finančně jej podpořili zejména drobní dárci, nejvíce (20 tisíc Kč) dal Václav Dejcmar, sám Franz na svou podporu přispěl 10 tisíci Kč, do 19. prosince došlo na volební účet asi 285 tisíc Kč.[87]

Reakce na kandidaturu[editovat | editovat zdroj]

Lubomír Lipský připojuje podpis pod petici.

Zahraniční média se pozastavují zejména nad jeho netradičním zjevem, jaký považují u studovaného člověka za kuriozitu. Polský server tokfm.pl si položil otázku, zda kandidatura není provokací nebo marketingovým podvodem podobně jako Český sen.[88]

Podle Josefa Mlejnka jr. je zatím nejzajímavějším a nejvíce inspirativním kandidátem, neboť již jen svou vizáží nastoluje otázku vztahu vnějšku a vnitřku, formy a obsahu, a to nejen u sebe, ale i u jiných, a zároveň připomíná, že úřad prezidenta je svého druhu virtuální realitou, protože si do ní lidé především promítají různé emoce a prezident je tedy panem králem, institucí zčásti pohádkovou, ba skoro nadpřirozenou.

Parlamentní listy oslovily mediálního experta Karla Hvížďalu, politologa Jiřího Koubka a psychiatra Jana Cimického, aby zhodnotili jeho šance proti ostatním kandidátům a pokusili se charakterizovat jeho osobu. Politolog Jiří Koubek ho považuje bezpochyby za excentrika a nedal mu v zásadě žádné naděje na úspěch, a to bez ohledu na vzezření. Podle Hvížďaly není Franzova kandidatura nic jiného než pouhá recese. Podle hudebního publicisty Petra Žantovského byl Franz vždy napřažen pouze ke své kariéře a prezidentská kandidatura je pro něj levný způsob zviditelnit se v médiích jako umělec. Psychiatr Jan Cimický k Franzovu tetování těžko hledal vysvětlení, ale nehledal by za ním žádnou diagnózu a Franze považuje za velice vzdělaného a kultivovaného člověka.[89]

Na internetu a v médiích se již od počátku srpna objevují zčásti recesistické soupisy důvodů, proč by Franz měl či neměl být prezidentem. Blesk sestavil, údajně podle reakcí čtenářů, a 3. srpna zveřejnil pětici důvodů pro (je modřejší než Klaus, nekrade tužky, vypadá jako olympijské holinky, konečně jeden slušnej kandidát hodící se k této republice, je vzdělaný a nebyl v KSČ) a proti (byl napojen na skupinu Orlík, byli bychom pro smích celému světu, měl by být premiérem, copak jsme národ Indiánů?, vypadá jak mimozemšťan – to snad raději Bechera Zemana).[90] Na tyto body Franz reagoval v propagační talk show Honzy Dědka 19. září 2012 v Paláci Akropolis.[91] V České televizi na tento výčet 21. září 2012 narazil i Jan Kraus ve své talk show s Franzem jako hostem.[92]

Blog Automotive 9. srpna 2012 zveřejnil 10 důvodů pro zvolení (například spontánnost iniciativy za zvolení, vzhled a postoje demonstrující toleranci k odlišnosti, právnické vzdělání, odstup od politiky, nezávislost na silových uskupeních a politických lobby, zkušenosti s bulvárem a odolnost proti němu, pochopení pro situaci ve společnosti, nabídka alternativních řešení a odmítání korupce a extremismu, renesanční propojení sfér společnosti – zvládnutí umělecké formy i právnické hantýrky, životní úspěšnost a tím i hmotná nezávislost, možnost změny, „čerstvého větru“ k vymetení politických chlévů od přetvářky a klamu.[93] 13 důvodů, proč Franz bude prezidentem, zveřejnil 26. listopadu 2012 i internetový magazín iHub – mezi novými důvody zde bylo například, že vládne internetu a Facebooku či že je a musí být inteligentní a že za komunistů pracoval raději i manuálně, než by podporoval něco, co nepovažoval za správné, a že nápadná odlišnost přispěje k propagaci země.[94]

Jiří X. Doležal 30. prosince 2012 zveřejnil v Reflexu článek, podle nějž Vladimír Franz získal jedinečnou možnost v pozici zúčastněného pozorovatele nastavit celé prezidentské kampani zrcadlo, ukázat prázdnotu hesel, dutost slibů a trapnost sebepodbízení ostatních kandidátů. Avšak tím, že po své registraci vzal svou kandidaturu vážně a pokouší se vystupovat jako politik a v televizním pořadu Hyde Park se projevil jako karikatura politika, až groteskní ztělesnění politického diletantismu, amatérismu, neinformovanosti a nepochopení, ničí i svůj desetiletí budovaný kredit solidního skladatele a profesora. Jako příklady Doležal uváděl, že Franz až po vysvětlení moderátorky pochopil, co je to progresivní zdanění, či že zároveň souhlasil s odlukou církve od státu a požadoval dohled Nejvyššího kontrolního úřadu nad tím, jak církve se svým majetkem nakládají.[95] Jiří X. Doležal má Vladimíra Franze velmi rád, ale opravdu si nepřeje, aby byl prezidentem čestný, nezkompromitovaný a mimořádně tvůrčí politický diletant.[96]

Šance podle průzkumů[editovat | editovat zdroj]

V předvolebních anketních průzkumech, uvádějících většinou kolem deseti nejnadějnějších kandidátů, se až do počátku září 2012 vůbec neobjevoval, v průzkumu PPM Factum za 6.–16. září 2012 se objevil s 6,6 % rovnou na 4. místě a v dalších měsících získal 4,5 % (6.–8. místo) a 5,6 % (7. místo). V průzkumech agentury Median získal v srpnu i v září 1,5 % a v říjnu 3 %. V průzkumu agentury Sanep získal v srpnu 2012 2,6 %.

8. srpna 2012 deník iHNed.cz napsal, že v počtu facebookových příznivců je Franz druhý z deseti kandidátů a prvního Karla Schwarzenberga rychle dohání,[82] obdobně referoval v srpnu i deník Blesk.[97]

V anketě webu Blesk.cz, jíž se účastnilo téměř 70 000 hlasujících, se 11. srpna 2012 se objevil s 13 % na třetím místě za Janem Fischerem a Milošem Zemanem.[97] V dvoukolové anketě internetové verze týdeníku Reflex ve dnech 6. a 7. listopadu 2011 získal v prvním kole 35 % z celkových 7416 hlasů, následoval jej Karel Schwarzenberg s 30 %. Ve druhém kole získal 7720 hlasů, tedy 68 % z více než 11 tisíc.[98] V anketě portálu iDNES.cz se 14. listopadu 2012 umístil na prvním místě a získal 16725 (26,1 %) z 64031 hlasů, následoval ho Karel Schwarzenberg s 16,3 % a společně postoupili do druhého kola ankety.[99] Ve druhém kole ankety 18. listopadu 2012 zvítězil s 55,7 % (18 895) hlasů nad Karlem Schwarzenbergem.[100] V takzvaných studentských volbách, které se ve dnech 11. a 12. prosince 2012 konaly v rámci výchovy k občanství a v rámci programu Jeden svět organizace Člověk v tísni na 400 středních školách, které se k projektu připojily, a zúčastnilo se jich 61 499 studentů starších 15 let, se umístil s 40,7 % hlasů na prvním místě, s velkým odstupem jej následovali Jan Fischer (19,4 %) a Karel Schwarzenberg (14,6 %).[101]

Program[editovat | editovat zdroj]

V prohlášení na stránce své volební kampaně zdůraznil, že má být prezident jednotícím prvkem české politiky i společnosti a není a ani nemůže být autorem a nositelem nějaké vlastní a na výkonné moci zcela nezávislé hospodářské, sociální, zdravotní, environmentální, natož zahraniční politiky. Má podporovat iniciativy směřující ke zlepšení života a odmítat negativní jevy.[78] Důraz klade na vzdělanost, kulturnost a toleranci, zodpovědnost lidí, lidský rozměr funkce prezidenta, dobrou vůli a pozitivní myšlení.[87]

Hned v počátcích prezidentské kampaně vyjádřil názor, že se nebezpečí pravicového extrémismu a populismu děsí více, než současné KSČM.[102]

Na začátku srpna 2012 se krátce po ohlášení své prezidentské kandidatury na chatu TN.cz televize Nova vyjádřil k řadě otázek. Jeho první zahraniční cesta v případě zvolení by asi byla tradičně na Slovensko, domácí k hrobům Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla. Ke státní hymně by rád připojoval Svatováclavský chorál. S angažovaností komunistické strany ve vládě by měl jako demokrat a humanista velký problém, ale více se prý bojí pravicového extremismu a populismu.[103] Koncem listopadu 2012 (po úspěchu KSČM v krajských volbách) při debatě prezidentských kandidátů, kterou uspořádali Mladí konzervativci na Vysoké škole ekonomické v Praze, řekl, že jedním z důvodů marasmu a blbé nálady společnosti je, že nedokázala jasně odsoudit komunismus a nevypořádala se s ním podobně, jako Norimberský proces s nacismem.[104] Začátkem prosince 2012 pro televizi Pětka uvedl, že ideologie komunistů je sice krásná, nicméně z historického hlediska se nikde neosvědčila. Vládu s komunisty by jako prezident kvůli respektu k výsledku svobodných voleb sice jmenoval, ale se zaťatými zuby.[105] Na konkrétní politické otázky často odpovídá, že by se jako prezident zeptal odborníků.[104]

Na řadu sporných otázek nabízí nekonkrétní odpovědi, odvoláním na poradu s odborníky nebo jinými státními činiteli (například ministrem spravedlnosti či financí), na dialog (většinové společnosti s Romy).[87] V televizním pořadu, kde se vyjadřoval spíše proti kriminalizaci užívání marihuany, několikrát (za přisvědčování moderátora) opakoval, že „marihuana je rostlina“ a člověk nemá právo kriminalizovat přírodu.[87]

Mediální ohlas vyvolala jeho podpora akci Prague Pride, která mu prý „ani v nejmenším nevadí“, a názor, že homosexualita není nemoc ani politický názor, ale danost, jak uvedl v chatu na tn.cz.[103] O dva týdny později pak na svém facebookovém profilu zveřejnil prohlášení na podporu Prague Pride a proti útokům na konání pochodu Prague Pride, v nichž spatřuje hůře či šikovněji skrývané projevy homofobie a vyvolávání strachu z jinakosti.[106]

Podle článku iDnes v prosinci 2012 Franz dosud ani nenaznačil, jakými lidmi by se ve funkci obklopil.[87]

Osobnost a názory[editovat | editovat zdroj]

Podle vyjádření zesnulého filosofa a překladatele Petra Kurky z roku 2004 je Vladimír Franz výjimečnou lidskou a tvůrčí osobností, jejíž hudební a malířské dílo představuje jednotu žitého existenciálního Gesamtkunstwerku, jenž je na jedné straně vědomím závazku, odpovědnosti a pokory, na straně druhé však i výrazem nevázaně extatického veselí, svobody a radosti z formování vlastního života jako svrchovaného uměleckého díla. Podle Kurky představuje Franz nezkrotný živel imaginace a touhy dát věcem přesný tvar a kouzlo ozvláštnění a je zároveň reprezentantem skutečně praktikované tvůrčí svobody, jež je navíc přirozeně zakořeněná v niterné potřebě jednoznačného etického postoje.[9]

Podle článku překladatele Petra Onufera, zveřejněného v listopadu 2012 na Bubínku Revolveru a v časopise Přítomnost, se ve Franzových veřejných vystoupeních, někdejších i dnešních, a zejména jeho výzvách týkajících se vzdělanosti, kulturnosti a humanity vyjevuje hystericky přehrávaná, na odiv stavěná „kulturnost“, obskurní národovecký mysticismus a jakési new age třeštění, to vše okořeněné latentní fascinací násilím a mocí ruku v ruce s Hassliebe (silným ambivalentním citovým vztahem) pociťovanou vůči stádu, což připomíná světonázor Daniela Landy. Franz i Landa svému publiku podle Onufera servírují vizi víceméně totožného pseudořádu a pseudomystiky, avšak zatímco Landa ji prodává úplným prosťáčkům, Franz oslovuje přece jen náročnější publikum.[65] Podle Daniela Novotného je Onufer naprostým ignorantem pokud jde o Franzovu starší i aktuální výroky a mnoholetou tvorbu, a jeho tvrzení o tom, co Franz údajně "servíruje" svému publiku, pouhým "tláskáním"; Onufer navíc, podle Novotného, nikdy nezareagoval na jedinou z výzev ke konkretizaci svých výroků ohledně Franze a kromě toho, vzhledem ke skutečnosti, že svůj článek publikoval v periodiku jednoznačně podporujícím prezidentskou kandidaturu Karla Schwarzenberga, který s Franzem bojoval o totožnou vsrtvu elektorátu, byl zmíněný text pouhou součástí defamační útočné předvolební kampaně, k níž se mnozí Schwarzenbergovi podporovatelé během předvolební kampaně snížili. [107]

V říjnu 2012 zveřejnil levicový portál Deník Referendum článek punkera Petra Bergmanna alias Bergáma, který byl v roce 1990 v rozhovoru pro časopis Květy punkovým protějškem Franze, který v rozhovoru představoval skinheadské hnutí. Podle Bergmanna není Franz žádný alternativec, bohém ani filosofující umělec, ale z podstaty konzervativní, přesvědčený xenofob a možná latentní, dnes už životními zkušenostmi otupený rasista, s despotickými sklony a bláhovými recepty na řízení společnosti. Podle Bergmanna byly Franzovy xenofobní a rasistické názory fundamentální, nikoli tendenční, a proto Bergmann nevěří, že jich je Franz nyní prost. Podle Bergmanna Franz své tehdejší působení nyní bagatelizuje a lže o své tehdejší motivaci. Ačkoliv ho podle Bergmanna tehdy skinheadské prostředí kvůli jeho vůdcovským tendencím a scestným konceptům vyvrhlo, jeho nynější působení na veřejnosti vytváří prostor pro extrémně pravicové tendence, aby se rehabilitovaly a aktivizovaly, například už se k němu údajně hlásí „stará garda v čele s Danielem Landou“. Alarmující je podle Bergmanna působení lidí, kteří bez hlubší znalosti Franze podporují jen na základě jeho vzezření, které vyvolává u lidí dojem, že jde o „super týpka“, muzikanta, umělce a vzdělance, který se nebojí mluvit ostře o politicích (ač jeho výpady jsou prázdné, populistické). Podle Bergmanna jakoby Franzovo tetování překrylo nejen Franzovu skutečnou podobu, ale i jeho názorovou podstatu a zároveň zakrylo i schopnost kritického myšlení jindy příčetných a mnohdy i moudrých lidí.[108] Za některé z výše uvedených výroků bylo údajně na Bergmanna podáno počátkem roku 2013 trestní oznámení. [107]

Podle levicového extrémisty[109] Tomáše Schejbala je Franz "nacionální socialista strasserovského směru", jehož "prázdná postmoderní bublina jeho popularity, tvořená vizuální image", by "praskla", kdyby se otevřeně přihlásil k fašismu; jako prezident by prý - podle Schejbala - chtěl Franz "vládnout tvrdou rukou a prosazovat potlačení odborů".[110] O několik dnů po publikaci poslal Schejbal odkaz na svůj článek na facebookový profil iniciativy Vladimír Franz Prezidentem a doplnil jej o několik nadávek určených Vladimíru Franzovi a Jakubu Hussarovi, vedoucímu iniciativy VFP.[111]

Karel Novák na oblastním webu Dělnické strany sociální spravedlnosti publikoval článek, v němž Franze označil za člověka, který má plná ústa demokracie a tolerance, ale tím, že Petra Cibulku a předsedu DSSS Tomáše Vandase označil za nedemokratické kandidáty, se ve skutečnosti se zařadil po bok těch, kdo potlačují právo na svobodu slova a smýšlení.[112]

Podle Franzovy mnohaleté partnerky Idy Saudkové sice možná Franzovo tetování bylo projevem jeho sebestřednosti, ale možná už mu to stačí a teď už nemá zájem na sebe dál upozorňovat. Podle ní je konzervativní a má rád stejné zvyky, své oblíbené podniky, po dlouhá léta stejné přátele a rád pracuje na své zahrádce. Chalupu koupil v roce 2004 a původně zpustlou zahradu od té doby zkultivoval a dokonale ji zná. Podle Saudkové nemá rád věci a k předmětům nemá vztah, jeho vztah k oblečení je čistě pragmatický, takže mu oblečení vybírá ona, ač se domnívá, že sama nemá vkus.[22]

Podle partnerky Idy Saudkové poslouchá jen vážnou hudbu.[22] Celý pop od roku 1950 bytostně nesnáší a posílá „klidně k čertu“. Vadí mu, že východiska téhle hudby leží v betonových džunglích velkoměst nebo ve squatech někde v Harlemu či na smeťáku, zatímco zdroje českých klasiků - Dvořáka, Janáčka či Mahlera - leží na venkově v přírodě a věci tu mohou vyrůstat z něčeho jiného než z hromady plechu a betonu.[5] Připouští však, že „i v rocku se může objevit umělec“, přičemž v této hudbě, která je pro Franze „spíš forma divadla než hudby (...) není třeba tolik koncentrovat myšlenku jako koncentrovat energii“. I přes tvrzení, že se mu rock nelíbí, protože se „míjí účinkem“ tím, že „buší do zdi, za níž není nic“,[113] připouští, že je mu osobně „punk i určitý metal ve své energetické výpovědi sympatičtější než nějaké takzvané umělecké útvary“, ovšem s tím, že „takové skupiny musejí mít ´drajv´, protože to je asi jediné, čím to jde zaštítit“. Stejně tak má Franz rád „country, které si na nic nehraje“. Mezi zpěváky a skupiny, které poslouchal či poslouchá, patří Sex Pistols, Doors, Iggy Pop (jeho píseň No Shit a část písně Nazi Girfriend z alba Avenue B využil ve scénické hudbě k představení Gazdina roba) a v roce 2006 křtil CD metalové skupiny Tudor.[114] Svůj obdiv vyjádřil také Jiřímu Pavlicovi a „jeho cestě od folklóru k vážné hudbě“; v hudbě folkové je pro něj „velikou personou Karel Plíhal se svojí melodickou invencí“.[115]

Své skladatelské vzory pak Franz popsal následovně: Dmitrij Šostakovič (práce s paradoxem a výstavba), Francis Poulenc (jak se dostat z bodu A do bodu B nejkratší cestou a lehce), Richard Wagner (pro hlubinu letního bezpečí, které skýtá), Zdeněk Liška (pro maximální ekonomii ve vytěžení tématu), Giacomo Puccini (pro dokonalé nakládání s temporytmem), Leoš Janáček (pro naprostý srůst s přírodou), Bohuslav Martinů (kvůli zvuku sypajících se křišťálových lustrů) a Antonín Dvořák (kterého mohu kdykoliv potkat mezi poli).[114] Podle autorky rozhovoru pro časopis Instinkt v únoru 2009 „všechno to tetování a vojenské boty působí jen jako drsná fasáda člověka obdařeného obrovskou vnímavostí a věčně rozjitřenou duší“.[5] V roce 2011 uvedl, že má rád akční filmy, kde je všechno jasné, dobro a zlo jasně definované, zatímco z Kubricka by se asi zbláznil.[23]

Bývá označován jako renesanční člověk,[56][116] nazval ho tak například Martin Plešinger jako shrnutí vyjadřující, že je vzdělaný, s velkým nadhledem a není technokrat.[117] Martin Rychlík na České pozici psal v předvolebním období koncem roku 2012 o Franzovi jako o renesanční osobnosti rozkročené od umění po juristickou erudici i geologii, vzdělaném člověku s mravní autoritou i úspěchy v oboru.[118] Franz prý nálepku „renesanční člověk“ nesnáší – takovým „Broukem Pytlíkem“, který kušuje do všeho a zároveň do ničeho, by byl nerad.[23] V listopadu 2012 však studentům ekonomie na besedě v návaznosti na tvrzení, že dnešní problém není ekonomický, ale mravní, doporučil, že by měli znát staré básničky, protože je třeba, aby byl člověk „souhrnný“.[104]

V roce 2010 v rozhovoru pro Le Cigare and Vin Style (C&V) prohlásil: „Počítače a internet jsou jeden z nejhorších zločinů spáchaných na lidstvu, protože se dostaly do rukou prostému lidu. Internet měl zůstat vědcům.“ Za tragický považoval posun člověka a všeho do virtuální reality: „Člověk zůstane úplně shnilej sedět s nějakýma sluchátkama, hmatátkama a brýlema.“ Řekl, že sám píše ručně, protože „v editoru vypadá pěkně každá pitomost“, zatímco ručně musí člověk psát s rozmyslem.[87][119]

Vladimír Franz nebyl nikdy součástí politického disentu či kulturního undergroundu, a to - podle vlastních slov - mimo jiné z důvou, že mu při vší úctě k postojům představitelů těchto kruhů značně vadila estetika jejich „divného máničkovského světa“. Proto jej také „odpuzovala“ hudba Plastic People, výtvarná a divadelní činnost Tvrdohlavých i divadlo Sklep, ač měl prý mnohé členy těchto uskupení měl „lidsky rád“.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vladimír Franz – publicista, Fansite Vladimíra Franze
  2. Blog Vladimíra Franze na České Pozici, Česká Pozice
  3. Články Vladimíra Franze na České Pozici, Česká Pozice
  4. Výběr z glos Vladimíra Franze pro Magazín Lidových novin, Fansite Vladimíra Franze
  5. a b c d e f g h i j k l Marie Frajtová: Solitér Vladimír Franz, Instikt, 12. 2. 2009
  6. a b c d e Zajímá mne trvání, nikoli pomíjivost. Divadelní noviny č. 16, 30. 9. 1997.
  7. Rozhovor týdne: Vladimír Franz Právník, který se živí především skládáním hudby a malováním obrazů. Dobrý den, Slovácko, 1997.
  8. Kdo seje pýchu, sklízí nudu, říká Vladimír Franz. Mladá fronta DNES, 22. února 2000.
  9. a b c d e f g h i j k l m n o p q Petr Kurka: Vladimír Franz: Rozhovory, Orpheus, 2004, na webu Kosmas.cz
  10. Není dobré být jen lovcem silných zážitků. Lidové noviny, 18. října 2001.
  11. http://www.kic.rosice.cz/cs/kultura-a-volny-cas/osobnosti-rosicka/karel-franz-mladsi
  12. S průměrností se dostávám do konfliktů. PATRON, číslo 3 – únor 2000.
  13. http://www.rotary2240.org/ostrava/cs/o-klubu/historie-klubu/
  14. Docent, jehož nelze přehlédnout. Nedělní BLESK, 5. srpna 2001.
  15. a b Americký velkofilm levou zadní. Euro, č. 14/2007, 2. dubna 2007
  16. Vladimír Franz: „Nemám rád samoúčelné exhibice“, Měsíčník městské části Praha 5, listopad 2005
  17. Zajímá mne trvání, nikoli pomíjivost. Divadelní noviny č.16, 30. září 1997.
  18. S průměrností se dostávám do konfliktů. PATRON, číslo 3, únor 2000.
  19. Americký velkofilm levou zadní. Euro, č. 14/2007, 2. dubna 2007.
  20. a b Vladimír Franz: Já a skinhead?…, Délský potápěč, 13. 9. 2012, anonymní web
  21. Adéla Pollertová, filmová databáze FDb.cz, autor Erkul („Když mi bylo pět let, tak máma učila na učilišti Spojů, pracoval tam i Vladimír Franz, hudební skladatel, který mě občas hlídal…“)
  22. a b c d Scarlett Wilková: Na tetování jsem se nikdy nezeptala, tvrdí partnerka Vladimíra Franze, Ona Dnes, 19. 11 2012
  23. ATAVISTA. Kulturní rallye DOTYK č. 5, prosinec 98 – leden 99.
  24. a b c d Bio – Prof. JUDr. Vladimír Franz, občanský kandidát, web Vladimír Franz Prezidentem, Iniciativa VFP, text nedatován (zveřejněn při spuštění webu 9. srpna 2012), autor neuveden
  25. Na slovíčko, sousede s Prof. JUDr. Vladimírem Franzem. Vrčeň.cz, 8. září 2008
  26. Divadlo Kytka, encyklopedie Alternativatv, text nedatován, autor neuveden
  27. Činoherní klub uvádí: KYTKA REVIVAL 1980. Scéna.cz, 16. března 2009.
  28. Opera ještě žije a Tajemný listonoš – návrat do 80. let. ČT24.cz, 9. března 2009.
  29. a b Události 20. 11. 2012, ČT1, Česká televize
  30. a b S Vladimírem Franzem nejen o tetování... Crazy Style, č. 3, 2005.
  31. Vladimír Franz: [1], Theatre Design&Technology, summer 2000.
  32. Vladimír Franz – projevy, statě, přednášky, Fansite Vladimíra Franze
  33. a b c Domovská stránka Vladimíra Franze, sekce "hudba".
  34. Svatava Barančicová: Válka s mloky nebo s partiturou? Opera Plus, 13. 1. 2013.
  35. Frank Kuznik: Recenze: Franzův postmoderní guláš Válka s mloky stojí za vidění. iDNES.cz, 11. 1. 2013
  36. Radmila Hrdinová: Kdopak by se mloků bál? Jsou přece náš kapitál! Právo, 12. 1. 2013
  37. Tomáš Foltýnek: Vladimír Franz vyhrál Válku s mloky. Metro, 13. 1. 2013
  38. Věra Drápelová: RECENZE: Franzova Válka s mloky ubíjí Čapka. Nikoli hudbou. iDNES.cz, 14. 1. 2013
  39. Petr Veber: Franz se ve Válce s mloky nezastavil před ničím, obsadil i Kotvalda. Ale neohromil. iHNED.cz, 14. 1. 2013
  40. Stanislav Vaněk: Nadprůměrná Válka s mloky - recenze opery, Jičínský deník, 23. 1. 2013
  41. Petr Fischer: Franzovi Mloci: proč jsme jedno vždy až po katastrofě...? Hospodářské noviny, 23. 1. 2013
  42. Petr Kadlec: Komunikace je pro Válku s mloky jen zbožným přáním. Aktuálně.cz, 29. 1. 2013
  43. Táňa Švehlová: Nízkoprahová opera. Literární noviny, 20. 2. 2013
  44. Vojtěch Varyš: Varyš: Válka s mloky (Franz - Drábek). Nadivadlo.cz, 12. 1. 2013
  45. Vojtěch Varyš: Prezidentská opera: jak Národní zápasí s Mloky. Týden, 11. 1. 2013
  46. Helena Havlíková: Válka s mloky aneb Franzovo bušení na bránu opery, Lidové noviny, 14. 1. 2013
  47. Jana Machalická: Kde opera chybí, žije jen pár blbů, Lidové noviny, 19. 1. 2013
  48. Olga Janáčková: Válka s mloky aneb Když dva dělají totéž, není to totéž. Opera Plus, 7. 2. 2013.
  49. Josef Herman: Franzova válka. Divadelní noviny, 5. 2. 2013.
  50. Ceny Alfréda Radoka – nominace a výsledky
  51. Výroční ceny OSA za rok 2011, OSA
  52. S Vladimírem Franzem nejen o tetování… Crazy Style č. 3, 2005
  53. a b c d Homepage Vladimíra Franze
  54. Vladimír Drápal: Barbar Vladimír Franz. Xantypa, 24. 1. 2006.
  55. a b c Vladimír Franz je už skoro renesanční člověk ČT24, 7. 11. 2008
  56. Velký formát. Rozhovor: Vladimír Franz skládá opery a symfonie a věří, že přijde jejich čas. Časopis Týden, 20. listopadu 2006.
  57. Vladimír Franz, filmová databáze FDb.cz
  58. Web nakladatelství Casablanca,
  59. Skinheads v české krajině, Kavárna DNES, 7.3.2009, str. D6
  60. Václav Vlach: Právní a sociální aspekty pravicového extremismu, bakalářská práce, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Institut mezioborových studií Brno, 2010
  61. a b Jiří X. Doležal: Byl Franz skinhead? Ne, hlavy jsme si vyholili společně, Reflex, 6. 12. 2012
  62. Jiří X. Doležal: Neschovávám se za bukem (ani jinou dřevinou)… Guerilla.cz, duben 2001, autor rozhovoru neuveden
  63. Ondřej Koutník: Byl Vladimír Franz skinhead?, Česká pozice, 6. 12. 2012
  64. a b Petr Onufer: Vláďa Franz aneb Baťa, Komenský, Tyrš, Karel IV., Foglar a mnoho dalších, Bubínek Revolveru, Revolver Revue, 19. 11. 2012
    Petr Onufer: Vláďa Franz aneb..., Přítomnost, 22. 11. 2012
  65. Záznam koncertu skupiny Orlík dne 1.5.1990 v žižkovském hotelu Tichý, Uložto.cz
  66. a b V. Franz v článku Těžký boty až nahoru zavázaný (1990), dokumenty na blogu Vincent Dlouhý (kopie sloupkuKdo je Vladimír Franz?, Mladý svět, 1990
  67. Mladý svět č. 32/1990.
  68. Informace poskytnuta dne 24. 10. 2012 Jakubem Hussarem, zakladatelem Iniciativy Vladimír Franz Prezidentem, v rámci diskuse na FaceBookovém profilu této Iniciativy
  69. Raritní článek o punku a skinheadech – časopis Vlasta, rok 1990, Punk.cz, přepis článku, originál Marie Homolková: Můj punk mi nerozumí, časopis Vlasta č. 25, ročník 44, 1990
  70. Tajemství a divné řeči kolem potetovaného kandidáta Franze, ParlamentniListy.cz, 6.8.2012
  71. Raritní článek o punku a skinheadech – časopis Vlasta, rok 1990, Punk.cz, 18. 9. 2007, včetně kopie článku Naše neklidné děti, druhá a třetí strana
  72. Rostislav Křivánek: Na kůži, Reflex č 37/91, 9. 9. 1991
  73. „Moment přijetí kovu“, Reflex č. 34/2001, srpen 2001]
  74. Záznam chatu s Vladimírem Franzem, hudebníkem, scénografem a výtvarníkem, Tiscali.cz, 9. 2. 2006, 13:00 hod
  75. video Vladimír FRanz: O korupci a extrémismu, Youtube.com, 1. 9. 2012
  76. a b c d e f Michaela Kabátová: Franz: Já a skinhead? Jen jsem je učil, Lidové noviny, 3. 8. 2012, str. 4, pdf kopie článku
  77. a b c d e f Kandidaturu na prezidenta myslím vážně, říká Franz. Spustil volební web, iDnes.cz, 9. 8. 2012
  78. video Vladimír Franz: Není blbá nálada spíše vlastnost?, Česká pozice, 13. listopadu 2012
  79. Prezident třikrát jinak, Respekt, 26. 11. 2012.
  80. Monika Ďuríčková: Vladimír Franz: Opravdu kandiduji na prezidenta, nejsem žádný recesista. Buřty rozdávat nebudu, iHNed.cz, 30. 7. 2012
  81. a b Nejvíce „fanoušků“ na webu má Schwarzenberg, dohání ho potetovaný umělec Franz, iHNed.cz, 8. 8. 2012
  82. Prezidentský kandidát Vladimír Franz spustil svůj volební web, České noviny, 9. 8. 2012, ČTK
  83. Adam Váchal:Prezident by neměl být zarputilý děd Vševěd, myslí si kandidát Franz, Metro, 28. srpna 2012
  84. Jan Martinek Franz podepsal petiční archy ostatních kandidátů na prezidenta, Novinky.cz, 28. 8. 2012
  85. Václav Ivánek: Pokérovaná hlava chce být buditelem. Sociologům se to líbí, Parlamentní listy.cz, 28. 8. 2012
  86. a b c d e f g h Jan Wirnitzer: PROFIL: Franz uchvátil mládež a rebely. Jeho program řeší málokdo, iDnes.cz, 19. 12. 2012
  87. Ondřej Šafránek: Vladimír Franz dobývá zahraniční zprávy. To je možné jen v Česku, píší Poláci, iHNed.cz, 3. 8. 2012
  88. Psychiatr Cimický k Franzovi: S takovým případem jsem se ještě nesetkal, Parlamentní listy, 2. 8. 2012, koz
  89. Proč by se měl potetovaný Franz stát prezidentem? Je modřejší než Klaus, Blesk.cz, 3. 8. 2012
  90. [Vladimír Franz – modřejší než Klaus], talk show Honzy Dědka 19. září 2012 v Paláci Akropolis, YouTube.com, 20. 9. 2012
  91. Až vyhlásím válku, povolám i vás, řekl Franz Krausovi, Revue iDnes.cz, 21. 9. 2012, zar
  92. 10 důvodů proč by měl být Vladimír Franz prezidentem, Automotive, 9. 8. 2012
  93. Jan Hýsek: 13 důvodů proč Vladimír Franz vyhraje volbu prezidenta ČR, iHub, 26. 11. 2012
  94. Jiří X. Doležal: Prezidentský kandidát Vladimír Franz je parodie na sebe samého, Reflex, 30. 12. 2012
  95. Jiří X. Doležal: Kdo je menší zlo? A mám vůbec jít volit?, Reflex, 29. 12. 2012
  96. a b Volíme prezidenta: Skokanem týdne je Vladimír Franz!, Blesk.cz, 11. 8. 2012, autor: oj
  97. Dita Ondrejková: A prezidentem z volby nanečisto se stává… Vladimír Franz!, Reflex.cz, 8. 11. 2012
  98. Čtenáři chtějí na Hradě Franze či Schwarzenberga. Hlasujte ve 2. kole, iDNES.cz, 14. 11. 2012, autor: Jan Wirnitzer
  99. Jan Wirnitzer: Čtenáři vybrali za prezidenta Franze, ve druhém kole získal 56 procent, iDnes.cz, 18. 1. 2012
  100. Středoškoláci zvolili na Hrad Franze, straničtí kandidáti propadli, iDnes.cz, 12. 12. 2012 jj (Jan Jiřička), hv (Hana Válková)
  101. Karolina Brožová:Hrozbou pro Českou republiku je pravicový extremismus, soudí kandidát na prezidenta Franz, MediaFax, 2. srpna 2012
  102. a b Kandidát Franz: Homosexualita není nemoc, ani politický názor. Prague Pride mi nevadí, Parlamentní listy.cz, 5. 8. 2012
  103. a b c Josef Kopecký: Franz odsoudil komunisty. Chyběl mu proces jako v Norimberku po válce, iDnes.cz, 22. 11. 2012
  104. Vládu s komunisty bych podepsal, řekl Franz. Ale se zaťatými zuby, Parlamentní listy.cz, 6. 12. 2012
  105. Společností cloumá homofobie, stěžuje si Franz, Parlamentní listy, 17. 8. 2012
  106. a b Daniel Novotný: Ještě jednou za volebním panoptikem - Onufer, Schejbal, Bergmann et con. aneb O žvanivosti zbabělců, zin Alej 01/2013
  107. Petr Bergmann: Anti-Franz, Deník Referendum, 31. 10. 2012
  108. Marek Švehla: Chcete Stalina? Tady ho máte, Respekt, 23. 11. 2013
  109. Tomáš Schejbal: [2], Deník Referendum, 23. 11. 2012
  110. [3]
  111. Karel Novák: Rádobydemokrat Franz, DSSS Sever, 28. srpna 2012
  112. Ondřej Formánek, Reflex Interview III, jaro-léto 2007
  113. a b Americký velkofilm levou zadní, Euro č. 14/2007, 2. dubna 2007
  114. Nevadil by mi člověk z chromu. Literární noviny č. 20, 10. května 2000
  115. Téma: Renesance, hosté Vladimír Franz, Jan Neubert, Michal Göth, Luba Skořepová. Dobré ráno, ranní show České televize, televizní studio Brno, 2. 3. 2012
  116. Podpora – Osobnosti veřejného života podporují Vladimíra Franze
  117. Martin Rychlík: Vladimír Franz prezidentem. Česká pozice, 23. 7. 2012]
  118. Ondřej Fornek: Místo ve vesmíru, rozhovor s Vladimírem Franzem, Le Cigare and Vin Style (C&V), číslo 2/2010, přepis: 1. část, 2. část

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů. Příprava vydání Michael Třeštík. 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 149–150.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 170.  
  • KURKA, Petr. Vladimír Franz: Rozhovory. 1. vyd. Praha : Orpheus, 2004. 235 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 7–235.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Vladimír Franz ve Wikimedia Commons