Únor 1948: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Pohledy na Únor 1948: – obr přes nadpisy zleva
mBez shrnutí editace
značka: odstraněno <references />
Řádek 5: Řádek 5:
| výsledek = [[Komunistický režim v Československu|Vedoucí úloha komunistické strany]]
| výsledek = [[Komunistický režim v Československu|Vedoucí úloha komunistické strany]]
| strana1 = [[Komunistická strana Československa]]
| strana1 = [[Komunistická strana Československa]]
| vedení1 = [[Klement Gottwald]]
| vedení1 = [[Klement Gottwald]]<br>[[Zdeněk Fierlinger]]<br>[[Gustáv Husák]]
| vedení2 = [[Petr Zenkl]]<br>[[Jan Šrámek]]<br>[[Jozef Lettrich]]
}}
}}
{{Dějiny Česka}}
{{Dějiny Česka}}
Řádek 60: Řádek 61:


=== Pátek 20. února ===
=== Pátek 20. února ===
Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo p
Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran následně podali demisi a informovali o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten takový krok odmítl. Sociální demokraté trvali na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky byl o demisi ministrů tří stran informován Zenklem ve 12 hodin.<ref name="Čapka a Lunerová, 110">Čapka a Lunerová (2012), s. 110.</ref> Gottwald v doprovodu generála Svobody, ministra Noska a náčelníků zpravodajských služeb [[Bedřich Reicin|Bedřicha Reicina]] a Františka Jandy byl prezidentem přijat v 15:40. Během schůzky Gottwald navrhl Benešovi přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu.<ref name="Dejmek (2008), 659">Dejmek (2008), s. 659.</ref><br>
Během večerního setkání předsednictva ÚV KSČ komunisté naplánovali svolat na druhý den velkou demonstraci na Staroměstském náměstí. Rozhodli se rovněž vyzvat k zakládání [[Akční výbory Národní fronty|akčních výborů Národní fronty]].<ref name="Čapka a Lunerová, 110">Čapka a Lunerová (2012), s. 110.</ref> V noci začaly přípravy na vyzbrojení vybraných dělnických oddílů a policie obsadila pošty a vybrané budovy.<ref name="Dejmek (2008), 659">Dejmek (2008), s. 659.</ref>

=== Sobota 21. února ===
Ve velkých městech proběhly demonstrace na podporu komunistů. Největší z nich se konala na Staroměstském náměstí v Praze, kde s projevem vystoupil Klement Gottwald, Zdeněk Fierlinger nebo spisovatel [[Jan Drda]]. Komunisté vyzývali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty.<ref name="Čapka a Lunerová, 110 a 113">Čapka a Lunerová (2012), s. 110 a 113.</ref> Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje sympatizanty spíše uklidnit. Část předních politiků demokratických stran navíc situaci podcenila a na víkend odcestovala mimo Prahu.{{#tag:ref|Hubert Ripka odjel na schůze ČSNS do [[Podkrkonoší]], Vladimír Krajina odcestoval do [[Zábřeh]]a, Petr Zenkl odjel přebírat čestné občanství do [[Lanškroun]]a a starosta Sokola [[Antonín Hřebík]] odjel do [[Tatry|Tater]].<ref name="Dejmek (2008), 661">Dejmek (2008), s. 661.</ref>|group="p."}} Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů, a přijal také delegaci [[odbory|odborářů]] z pražské demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu.<ref name="Čapka a Lunerová, 113">Čapka a Lunerová (2012), s. 113.</ref> Na schůzce s delegací sociálních demokratů prezident vyjádřil přání, aby se krize vyřešila jednáním v rámci stávající struktury Národní fronty a transformací vlády za účasti všech stran.<ref name="Dejmek (2008), 660–661">Dejmek (2008), s. 660–661.</ref> Prezident Beneš přes [[Jan Jína|Jana Jínu]] vzkázal Prokopu Drtinovi, že je překvapen nejen demisí, ale rovněž následnou pasivitou demokratických stran.<ref name="Dejmek (2008), 661">Dejmek (2008), s. 661.</ref><br> Komunisté mezitím začali vytvářet vlastní ozbrojené složky – [[Lidové milice]]. Budovali také [[Akční výbory Národní fronty]], jejichž nevolení nýbrž jmenovaní členové začali přebírat vedení organizací a propouštět zaměstnance.<ref name="Čapka a Lunerová, 114">Čapka a Lunerová (2012), s. 114.</ref> Jejich činnost směřující k „očistě veřejného života od nekomunistů“ byla později [[legalizace|zlegalizována]] zvláštním [[zákon]]em.


Bohumil Laušman ve svých vzpomínkách jako přímý účastník jednání s prezidentem dále uvádí, že Gottwald v úsilí o neprodlené přijetí demise národně socialistických, lidoveckých a slovenských demokratických ministrů použil již 21. února jako argument přítomnost [[Rudá armáda|sovětské armády]] ve [[Střední Evropa|střední Evropě]]. Její jednotky byly tehdy rozmíštěny jak ve [[Sovětská okupační zóna Německa|východní německé zóně]], tak i v [[Polsko|Polsku]], [[Maďarsko|Maďarsku]] a [[Rakousko|Rakousku]]. Na otázku Beneše: „''A když demisi nepřijmu?''“ měl Gottwald prezidentovi pohrozit nejen vyhlášením generální stávky a vysláním oddílu Lidových milicí do ulic, ale i zásahem Sovětského svazu. Tyto Gottwaldovy výhrůžky byly předem koordinovány s prodlouženou rukou Stalina v Československu, náměstkem sovětského ministra zahraničí Valerianem Zorinem.<ref name="Epocha" /> Beneš však netušil, že Zorin a jeho prostřednictvím také sám Stalin Gottwaldovu žádost o vojenskou intervenci Sovětského svazu v Československu několikrát kategoricky odmítl. Prezident Beneš se tak pravděpodobně rozhodoval i pod dojmem zahraničně politické izolace Československa, obavy z občanské války a ruské intervence.<ref name="Dejmek (2008), 654–655">Dejmek (2008), s. 654–655.</ref><ref name="Dejmek (2008), 665">Dejmek (2008), s. 665.</ref>

=== Neděle 22. února ===
V [[Průmyslový palác|Průmyslovém paláci]] v Praze se konal sjezd [[závodní rada|závodních rad]] a odborů, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná [[Usnesení|rezoluce]] vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další [[znárodnění|znárodňování]] a schválila vyhlášení jednohodinové [[generální stávka|generální stávky]] na 24. února.<ref name="Čapka a Lunerová, 114">Čapka a Lunerová (2012), s. 114.</ref> Komunisté se stále snažili přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Na společné schůzce vyhrožoval Klement Gottwald předsedu Laušmanovi, že pokud na komunistickou nabídku nepřistoupí, dojde k odtržení prokomunistického křídla Sociální demokracie.<ref name="Čapka a Lunerová, 114">Čapka a Lunerová (2012), s. 114.</ref><br> Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného [[státní převrat|puče]] byli zatýkáni političtí odpůrci KSČ, nezákonně vyzbrojovány Lidové milice a konaly se prohlídky ve stranických [[Stranický sekretariát|sekretariátech]]. Na příkaz ministra vnitra byly v Praze hlídány mosty, strategické budovy a [[rozhlas]]. Přijížděly i vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny [[Pravda (noviny)|Pravda]] uveřejnily text podporující československé komunisty v jejich úsilí.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Hampl | jméno = Alexander | titul = Sjezdu závodních rad v Průmyslovém paláci. 22. února 1948 | url = https://multimedia.ctk.cz/foto/search-view/a2ae7cfed56f39db08288bdcbbcdbbca/select-continue | vydavatel = ČTK fotobanka | místo = Praha | datum vydání = 1948 | datum přístupu =}}</ref><ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Únor 1948 v Praze - Muzeum Prahy | url = http://muzeumprahy.cz/unor-1948-v-praze/ | periodikum = muzeumprahy.cz | datum přístupu = 2019-07-21 | url archivu = https://web.archive.org/web/20200107022351/http://www.muzeumprahy.cz/unor-1948-v-praze/ | datum archivace = 2020-01-07 | nedostupné = ano }}</ref><ref name="Čapka a Lunerová, 114">Čapka a Lunerová (2012), s. 114.</ref> Byly omezeny dodávky papíru do redakcí demokratických novin a část tiskařů je navíc odmítla sázet, takže v neděli nevyšly deníky [[Čas (deník)|Čas]], [[Svobodné slovo]] ani část lidoveckých periodik.<ref name="Dejmek (2008), 664">Dejmek (2008), s. 664.</ref>

=== Pondělí 23. února ===
[[Státní bezpečnost]] začala zatýkat vybrané příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi a probíhaly i další akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran.<ref name="Čapka a Lunerová, 114">Čapka a Lunerová (2012), s. 114.</ref> Komunisté ze Sboru národní bezpečnosti vpadli do sekretariátu národně socialistické strany a hledali zde zbraně a dokumenty o „podvratné činnosti“. Došlo rovněž k zatčení vyšetřovatelů krčmaňského a mosteckého případu a bylo prováděno množství domovních prohlídek. Jednotky [[Lidové milice|Lidových milicí]] vytvářené z pokynu ÚV KSČ byly dále vyzbrojovány, když do Prahy dorazila zásilka pušek a samopalů z brněnské [[Zbrojovka Brno|Zbrojovky]].<ref name="Čapka a Lunerová, 114">Čapka a Lunerová (2012), s. 114.</ref> Akční výbory vyzývaly nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítli vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporovali znárodňování. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašovali, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snažil přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítl. Beneš trval na svém stanovisku a informoval ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí a že nebude jmenovat vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc<ref name="Lesak6" /><ref name="Tyden20080223" /><ref name="MHMPD4" /> vysokoškoláků a příznivců národních socialistů, kteří se z [[Náměstí Republiky (Praha)|náměstí Republiky]], přes [[Na příkopě|Příkopy]], [[Václavské náměstí]] a [[Národní (Praha)|Národní třídu]] vydali na [[Pražský hrad]], kde prezident přijal pětičlennou studentskou delegaci vedenou nejmladším poslancem [[Josef Lesák|Josefem Lesákem]]. Studenti ujistili prezidenta o své podpoře a Beneš jim přislíbil řešit vládní krizi parlamentní cestou v rámci ústavy.<ref name="Čapka a Lunerová, 116">Čapka a Lunerová (2012), s. 116.</ref><ref name="Dejmek (2008), 668">Dejmek (2008), s. 668.</ref>

=== Úterý 24. února ===
Ve 12 hodin začala hodinová [[generální stávka]], které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci v nátlaku k prosazení sociálních a ekonomických požadavků.<ref name="Čapka a Lunerová, 116">Čapka a Lunerová (2012), s. 116.</ref> Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny „[[Svobodné slovo]]“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „[[Lidová demokracie (deník)|Lidová demokracie]]“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně [[Lidový dům (Hybernská)|Lidový dům]]. Pod tímto nátlakem a kvůli hrozícímu rozkolu v ČSSD, kde okamžitým rozdělením strany hrozilo radikální levicové křídlo vedené Fierlingerem, se předseda Laušman rozhodl k účasti v budoucí Gottwaldově vládě.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Horák | jméno = Pavel | titul = Bohumil Laušman : politický životopis : riskantní hry sociálnědemokratického lídra | vydavatel = Mladá fronta | místo = Praha | rok = 2012 | isbn = 978-80-204-2619-2 | počet stran = 378 | strany = 261 | poznámka = [Dále jen: ''Horák (2012)'']}}</ref> Když byl potlačen odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | titul = Generální stávka 24.února 1948 | url = https://multimedia.ctk.cz foto/search-view/00f58f04239804e68bcc620c4b192286/select-continue | vydavatel = ČTK fotobanka | místo = Praha | datum vydání = 1948 | datum přístupu =}}</ref><ref name="Čapka a Lunerová, 116–117">Čapka a Lunerová (2012), s. 116–117.</ref>

=== Středa 25. února ===
[[Soubor:Klement-Gottwald-01210627.jpg|náhled|Předseda vlády a KSČ, [[Klement Gottwald]]]]
Ve středu, 25. února krizové události vyvrcholily. Po nátlaku na sociální demokracii podali demisi ministři Václav Majer a [[František Tymeš]].<ref name=preklep>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Motýl | jméno = Ivan | titul = ÚNOR 1948: Rudé právo udělalo překlep v datu převratu | url = http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-rude-pravo-udelalo-preklep-v-datu-prevratu_45796.html | datum vydání = 2008-02-25 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2020-01-27 | vydavatel = tyden.cz | jazyk = cs}}</ref><ref name="Čapka a Lunerová, 116">Čapka a Lunerová (2012), s. 116.</ref> Komunisté činili další kroky k ovládnutí Národní fronty. Byl ustaven Ústřední akční výbor Národní fronty, kde kromě komunistů a sociálních demokratů zasedli také prokomunističtí politici z řad národních socialistů a lidovců, významné osobnosti a zástupci odborů. V čele akčního výboru stanul [[Antonín Zápotocký]], generálním tajemníkem se stal [[Alexej Čepička]] a místopředsedy [[Rudolf Slánský]], Zdeněk Fierlinger, [[Alois Neuman]] a [[Josef Plojhar]].<ref name="Čapka a Lunerová, 117">Čapka a Lunerová (2012), s. 117.</ref><br>

Představitelé národních socialistů chtěli jednat s prezidentem, ale ten nejprve nepřijal ani ministra Krajinu a posléze ani ministry Majera a Ripku, neboť již zřejmě byl rozhodnutý demisi podepsat.<ref name="Čapka a Lunerová, 117">Čapka a Lunerová (2012), s. 117.</ref> V 11 hodin se k prezidentovi dostali Gottwald, Zápotocký a Nosek, od nichž převzal listinu s členy nové vlády a slíbil učinit rychlé rozhodnutí.<ref name="Čapka a Lunerová, 117–118">Čapka a Lunerová (2012), s. 117–118.</ref> Komunisté pokračovali v nátlaku a od rána připravovali velkou demonstraci na [[Václavské náměstí|Václavském náměstí]], která se měla v případě prezidentova odporu přesunout na [[Hradčany]]. V pohotovosti bylo i přes 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kalvoda | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Kalvoda | titul = Role Československa v sovětské strategii | vydavatel = Nakladatelství Dílo | místo = Kladno | rok = 1999 | počet stran = 426 | isbn = 80-902530-1-6 | strany = 234 | poznámka = [Dále jen: ''Kalvoda (1999)'']}}</ref> V 16:15 odpoledne prezident krátce jednal s Gottwaldem. Oznámil mu, že přijímá demisi ministrů a podepsal doplnění vlády podle Gottwaldova návrhu. Podle některých autorů tímto krokem Beneš porušil platnou ústavu.{{#tag:ref|[[Václav Veber]] uvádí, že prezidentovou povinností bylo za dané situace rozpuštění celé vlády. Následně měl buď Gottwalda jako předsedu nejsilnější strany pověřit sestavením nové vlády, kdy by o složení svého kabinetu jednal s ostatními stranami parlamentu jako s celky a ne pouze s jednotlivci, anebo měl vypsat nové, třeba předčasné volby.<ref name="#1">{{Citace periodika | příjmení = Veber | jméno = Václav | odkaz na autora = Václav Veber | titul = Jak to bylo s demisemi v únoru 1948 | periodikum = Paměť a dějiny | odkaz na periodikum = Paměť a dějiny | rok vydání = 2009 | měsíc vydání = | ročník = 3 | číslo = 1 | strany = 9 | url = https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf | issn = 1802-8241 | jazyk = cs}}</ref>|group="p."}} Gottwald uvědomil o prezidentově rozhodnutí vedení KSČ a odjel oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách pak v Praze proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byl pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů na [[Pražský hrad]]. Část účastníků byla příslušníky SNB zastavena a zbita v [[Nerudova|Nerudově ulici]], druhé části se přes odpor Lidových milicí podařilo projít na [[Loretánské náměstí]], kde účastníky rozehnala SNB. Jeden z účastníků tohoto pochodu byl v Nerudově ulici postřelen do nohy, přibližně stovka demonstrantů byla zatčena a uvězněna a mnozí museli následně opustit školy. Pětičlenná studentská delegace, která byla z Nerudovy ulice vpuštěna na Hrad ještě před rozehnáním průvodu, se již setkala pouze s kancléřem Smutným, který již pouze poděkoval studentům za podporu a oznámil, že prezident již demisi přijal a podepsal složení nové vlády.<ref name="Lesak6" /><ref>{{Citace elektronického periodika | příjmení = Šiška | jméno = Miroslav | titul = Pochod na Hrad a výstřel v únoru 1948 | periodikum = Novinky.cz
| odkaz na periodikum = Novinky.cz
| vydavatel = BORGIS | datum_vydání = 2018-02-25 | datum_přístupu = 2020-02-04 | url = https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/pochod-na-hrad-a-vystrel-v-unoru-1948-40061578 | jazyk = česky}}</ref>

==== Projev Klementa Gottwalda ====
Po čtvrthodinové schůzce na [[Pražský hrad|pražském hradě]] odjel premiér Gottwald oznámit komunistické vítězství na Václavské náměstí, kde se od odpoledních hodin shromáždilo přibližně 50 až 80 000 lidí.{{#tag:ref|První zprávy v Rudém právu z 26. února psaly o desítkách tisíc účastníků, policejní hlášení z 13. března pak odhadovalo shromáždění na 100 000 osob. Marxistický historik Miroslav Bouček uváděl 150 000 demonstrujících. Historici Belda a znovu Bouček pak psali až o 250 000 lidí, avšak tato čísla byla jistě nadhodnocena. Z tehdejších hlášení StB plyne, že okolo 16:00 bylo na Václavském náměstí přibližně 15 000 lidí a v průběhu projevů se náměstí i díky narychlo organizovaným pochodům z továren zaplnilo, až na uvedených 50 až 80 000 lidí.<ref name="Veber (2008), 337">Veber (2008), s. 337.</ref>|group="p."}} S projevy zde vystoupili například [[Zdeněk Nejedlý]], [[Václav Kopecký]] nebo [[Josef Krosnář]]. Klement Gottwald pak z korby nákladního vozu přednesl naslouchajícímu davu svůj projev, v němž informoval shromážděné o prezidentově souhlasu s demisí a rekonstrukcí vlády na základě komunistického návrhu.<ref>{{Citace elektronického periodika | příjmení = Bartoš | jméno = Adam | titul = Žádný balkon, Gottwald řečnil z korby vozu | periodikum = iDNES.cz | datum_vydání = 2008-02-26 | datum_přístupu = 2015-12-22 | url = http://zpravy.idnes.cz/zadny-balkon-gottwald-recnil-z-korby-vozu-fip-/domaci.aspx?c=A080226_142058_domaci_adb | jazyk = česky}}</ref><ref name="Čapka a Lunerová, 118–119">Čapka a Lunerová (2012), s. 118–119.</ref>

{{Citát v rámečku|„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.<br /> Soudruzi a soudružky, dekrety jak propouštěcí, tak i jmenovací jsou panem presidentem podepsány a za chvíli budou mnou kontrasignovány. Panu presidentu rozhodování o tomto návrhu nepřišlo lehko, jak vidno z toho, že to trvalo dosti dlouhou dobu, než věci uvážil a rozvážil. Pan president přes to všechno pak nakonec uznal nutnost a nezbytnost takového opatření a hlavně proto to uznal, poněvadž viděl, že to bylo přání, vůle a hlas lidu. My, soudruzi a soudružky, jsme panu presidentovi vděčni, že dovedl respektovat přání a vůli lidu i ve věci, která mu byla osobně velmi těžká.<br>
A nyní, soudruzi a soudružky, ještě několik slov. Reakce, která chystala a připravovala právě v této době rozhodný úder proti našemu lidově demokratickému řádu, byla sama odražena a poražena. Bdělost, ostražitost a pevná bojová vůle našeho lidu způsobily především tuto porážku reakce. Jednota našeho lidu, jednota dělnické třídy, jednota dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence to byla, která našemu národu dala dostatek sil, aby v zárodku, během několika málo dnů zmařil úklady a spiknutí reakce.<br> Nyní, kdy každý útok reakce je odražen, vrátíme se opět ke své práci, ke své budovatelské práci na splnění dvouletky, ve které práce bude o to radostnější, že již tam budou v míře daleko menší, než tomu bylo dosud, rozvratnické a sabotážnické živly. Je potřeba, soudruzi a soudružky, nyní, když vůle našeho lidu byla tak slavně prosazena, znovu se semknout v mohutné pracovní úsilí, abychom překonali veškeré obtíže, které před námi stojí, a abychom vybudovali z naší republiky, oproštěné od reakcionářů, šťastný domov všeho pracujícího lidu."|[[s:Projev Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí|Projev Klementa Gottwalda]] na Václavském náměstí, [[25. únor]]a 1948<ref>[http://www.totalita.cz/gallery/gall_2_001.mp3 Projev K. Gottwalda, totalita.cz]</ref><ref name="Čapka a Lunerová, 119">Čapka a Lunerová (2012), s. 119.</ref>}}

== Následné události a důsledky převratu ==
[[Soubor:Politie en Arbeidersmilitie paraderen te Praag, Bestanddeelnr 934-6752.jpg|náhled|Přehlídka Lidových milic a policie na Staroměstském náměstí, 26. února 1948]]
Od večerních hodin 25. února a také během celého následujícího dne komunisté oslavovali své vítězství, o kterém se z tisku a rozhlasu dozvěděl i celý zbytek československé veřejnosti.<ref name="Veber (2008), 344–345">Veber (2008), s. 344–345.</ref> V pátek 27. února se pak k prezidentovi dostavila [[Druhá vláda Klementa Gottwalda|nová Gottwaldova vláda]], která na Hradě dle ústavy složila svůj slib prezidentovi. KSČ ve vládě získala dva posty náměstků předsedy vlády, jimiž se stali Antonín Zápotocký a [[Viliam Široký]], třetím náměstkem se stal Bohumil Laušman. Komunisté ve vládě nově získali ministra zahraničního obchodu, kterým se stal [[Antonín Gregor]], ministra spravedlnosti [[Alexej Čepička|Alexeje Čepičku]] a ministra školství a osvěty [[Zdeněk Nejedlý|Zdeňka Nejedlého]]. Ministrem zahraničí byl znovu jmenován Jan Masaryk a ministrem obrany Ludvík Svoboda, [[Seznam ministrů pro sjednocení zákonů a organisace správy Československa|ministrem pro sjednocení zákonů a organisace správy Československa]] se stal starý Benešův stoupenec, [[Vavro Šrobár]]. Po schůzce s novou vládou se prezident Beneš setkal s Masarykem a Šrobárem, který ho přemlouval, aby nerezignoval a dál pomáhal demokratům zachraňovat jejich pozice.<ref name="Veber (2008), 345–347">Veber (2008), s. 345–347.</ref> Poté na Edvarda Beneše stejně naléhali i generálové Svoboda, [[Bohumil Boček|Boček]], [[Karel Klapálek|Klapálek]] a [[Antonín Hasal|Hasal]]. Nemocný a vyčerpaný prezident poté odjel z Prahy do svého soukromého sídla v [[Sezimovo Ústí|Sezimově Ústí]]<ref name="Veber (2008), 347">Veber (2008), s. 347.</ref> Od 28. do 29. února se v Praze konal slavnostní sjezd rolnických komisí, původně zamýšlený jako další z nátlakových demonstrací pro podporu KSČ.<ref name="Veber (2008), 349–350">Veber (2008), s. 349–350.</ref>

Na svou porážku okamžitě zareagovali političtí oponenti komunistů. Po 25. únoru se poslaneckého mandátu vzdali nekomunističtí poslanci Šrámek, Drtina, Ripka, Zenkl, [[Fráňa Zemínová]], [[Antonín Hřebík]], [[Vojta Beneš]], [[Vilém Bernard]], [[Jaroslav Stránský]], [[Adolf Klimek]] a [[Milada Horáková]].<ref name="schuze96cast10" /><ref name="schuze95cast1" /> Řada z poslanců pak rychle odešla do emigrace (Krajina, Stránský, [[Adolf Procházka]], [[Ivo Ducháček]], [[Samuel Belluš]])<ref name="Kaplan (1997), 529">Kaplan (1997), s. 529.</ref> a někteří byli záhy zatčeni a internováni (například bývalí lidovečtí ministři Jan Šrámek a [[František Hála]]).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Dvořáková | jméno = Zora | odkaz na autora = Zora Dvořáková | titul = Politikové na útěku : osudy změněné 25. únorem 1948 | vydavatel = Epocha | místo = Praha | rok = 2004 | isbn = 80-86328-39-2 | počet stran = 247 | poznámka = [Dále jen: ''Dejmek (2008)''] | strany = 90–101}}</ref> Do zahraničí z Československa uteklo i množství dalších politiků a odpůrců nastupujícího režimu. Mezi nimi i národní socialista a novinář [[Ivan Herben]], poslankyně za ČSL [[Helena Koželuhová]], historik a poslanec za ČSL [[Bohdan Chudoba]], národně socialističtí poslanci [[Ota Hora]] a Alois Čížek, bývalí členové vlády Ripka, Majer a Zenkl, národní socialista [[Ladislav Karel Feierabend]] nebo publicisté [[Pavel Tigrid]] a [[Ferdinand Peroutka]].<ref name="Dvořáková (2004), 247">Dvořáková (2004), s. 247.</ref> V noci z 27. na 28. února se o sebevraždu neúspěšně pokusil Prokop Drtina, který byl těžce poraněný odvezen do [[Fakultní nemocnice Bulovka|nemocnice Na Bulovce]] a v roce [[1953]] byl za [[Velezrada|velezradu]] odsouzen k 15 letům vězení.<ref name="Veber (2008), 352–353">Veber (2008), s. 352–353.</ref> V noci z [[9. březen|9.]] na [[10. březen|10. března]] pak za nejasných okolností [[Smrt Jana Masaryka|zemřel]] ministr Jan Masaryk, který byl nalezen mrtvý pod oknem koupelny svého bytu v [[Černínský palác|Černínském paláci]]. Jeho záhadná smrt, původně označená za sebevraždu, otřásla československou i zahraniční veřejností.<ref name="Veber (2008), 354–356">Veber (2008), s. 354–356.</ref>


V této atmosféře byla [[11. březen|11. března]] [[1948]] parlamentem potvrzena nová vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců,<ref name="schuze95cast7" /> z nichž tedy nejméně 74 muselo být ze tří nekomunistických stran, jejichž ministři podali demisi.<ref name="volby1946" /> [[18. březen|18. března]] se předsednického postu v Československé socialistické straně musel vzdát Bohumil Laušman, kterého vystřídal prokomunistický Zdeněk Fierlinger,<ref name="Burešová a Trapl (2009), 21">Burešová a Trapl (2009), s. 21.</ref><ref name="Horák (2012), 264">Horák (2012), s. 264.</ref> načež nové vedení ČSD odsouhlasilo včlenění strany do KSČ.<ref name="Křen (2005), 601">Křen (2005), s. 601.</ref> [[9. květen|9. května]] byla přijata nová [[Ústava Československé republiky|ústava]] vyhlašující [[Československá republika (1948–1960)|lidově demokratickou republiku]] a [[30. květen|30. května]] proběhly [[Volby do Národního shromáždění 1948|volby do Národního shromáždění]] s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané [[Národní fronta Čechů a Slováků|Národní fronty]]. [[2. červen|2. června]] ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš, který v Sezimově Ústí zemřel [[3. září]] téhož roku. [[14. červen|14. června]] byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní [[Předseda vlády|premiér]] Klement Gottwald. Vznikla [[Vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého|nová vláda]], jejíž předsedou byl [[Antonín Zápotocký]].
<br>
Přechod moci do rukou komunistů vedl ke ztrátě demokracie, závislosti vnitřní i vnější [[politika|politiky]] státu na rozhodnutích [[reprezentace (politika)|reprezentace]] Sovětského svazu, [[politický proces|politickým soudním procesům]], čistkám,{{#tag:ref|Během čistek prováděných Akčními výbory po Únoru 1948 přišlo o práci či funkci v organizaci přibližně 26 000 lidí.<ref name="Veber (2008), 349">Veber (2008), s. 349.</ref> Politolog Michael Romancov přirovnal politické čistky v Československu po únoru 1948 k pronásledování politických odpůrců v Německu po převzetí moci [[Nacistické Německo|nacisty]] ve 30.&nbsp;letech nebo k [[Čistky v Turecku (2016)|čistkám v Turecku]] po roce 2016.<ref>{{Citace elektronického periodika | titul = Michael Romancov: Turci se Evropské unii vzdalují bleskovou rychlostí | periodikum = Peníze.cz | datum_vydání = 27. srpna 2016 | url = https://www.penize.cz/ekonomika/315141-michael-romancov-turci-se-evropske-unii-vzdaluji-bleskovou-rychlosti}}</ref>|group="p."}} uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování [[Oponentura|oponentů]] nového režimu. Společnost donucená žít ve lži navíc postupně ztrácela morálku a charakter.<ref name="Veber (2008), 367">Veber (2008), s. 367.</ref> Neomezená vláda komunistické strany v Československu trvala až do [[Pád komunismu v Evropě|pádu východního bloku]] v roce 1989.

== Odkaz Února ==

=== V kultuře ===
Únorový převrat a jeho výklad se za předlistopadového režimu stal oblíbenou látkou pro umění [[Socialistický realismus|socialistického realismu]] a námětem oficiální státní [[Propaganda|propagandy]], především [[film]]u. Prvním snímkem zobrazujícím dobu únorových událostí je krátkometrážní dokument ''Vítězný lid'', natočený režisérem [[Drahoslav Holub|Drahoslavem Holubem]] v roce [[1949]], při příležitosti prvního výročí.<ref>{{Citace periodika | příjmení = Veselá | jméno = Michaela | titul = Obrazy února 1948 v normalizační kinematografii a dnes | periodikum = Paměť a dějiny | odkaz na periodikum = Paměť a dějiny | rok vydání = 2018 | měsíc vydání = | ročník = 12 | číslo = 4 | strany = 46 | url = https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/01/PD_4_18_s43-55.pdf | issn = 1802-8241 | jazyk = cs | poznámka = [Dále jen: ''Veselá (2018)'']}}</ref> V roce [[1958]] byl na základě [[Občan Brych|stejnojmenného románu]] z pera [[Jan Otčenášek|Jana Otčenáška]] natočen režisérem [[Otakar Vávra|Otakarem Vávrou]] film ''[[Občan Brych]]''. Jedná se o první filmové drama zaznamenávající události února 1948.<ref name="Veselá (2018), 43">Veselá (2018), s. 43.</ref> Na pozadí Února se odehrává i děj pátého dílu televizního seriálu ''[[30 případů majora Zemana]]'', ''Hon na lišku''. Před třicátým výročím Vítězného února byl v roce [[1977]] režisérem [[Vojtěch Trapl|Vojtěchem Traplem]] natočen film ''Vítězný lid'' a v roce [[1985]] vyprodukovala [[Československá televize]] seriál ''Gottwald'' sledující politikův život, přičemž snímek vrcholí právě během událostí února 1948.<ref name="Veselá (2018), 43">Veselá (2018), s. 43.</ref> Únorové události se staly hlavní zápletkou čtvrté epizody televizního seriálu ''[[České století]]'' natočeného režisérem [[Robert Sedláček|Robertem Sedláčkem]] na základě scénáře od spisovatele [[Pavel Kosatík|Pavla Kosatíka]]. Díl ''Všechnu moc lidu Stalinovi'' měl televizní premiéru [[17. listopad]]u [[2013]].

Z uměleckých děl inspirovaných Únorem 1948 lze jmenovat sousoší ''Vítězný únor'' vytvořené sochařem [[Vlastimil Večeřa|Vlastimilem Večeřou]], které bylo na dnešním náměstí Republiky ve [[Žďár nad Sázavou|Žďáru nad Sázavou]] slavnostně odhaleno 23. února [[1983]]. Po listopadu 1989 bylo bronzové sousoší přemístěno na dvorek [[Horácká galerie v Novém Městě na Moravě|Horácké galerie]] v [[Nové Město na Moravě|Novém Městě na Moravě]].<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Laudin | jméno = Radek | titul = Ve Žďáře odhalili v roce 1983 únorové sousoší, dva milicionáři omdleli | url = https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/historie-unor-komunismus-socha-pomnik-milicionar-zdar-nad-sazavou-vysocina-vyroci.A180223_120638_jihlava-zpravy_mv | datum vydání = 2018-02-25 | datum přístupu = 2020-02-18 | vydavatel = www.idnes.cz/ | jazyk = cs}}</ref>

=== Pojmenování míst a objektů ===
[[Soubor:Kladno, Rozdělov, Věžové domy.jpg|náhled|[[Rozdělovské věžáky]], původní sídliště Vítězného února, v roce [[2012]]]]
Od roku 1948 byla na počest únorových událostí pojmenována či přejmenována řada veřejných míst a objektů v Československu, přičemž se používal zejména oslavný oficiální název ''[[Vítězný únor]]'' prosazovaný marxistickou historiografií. Většina obcí se však po roce 1989 vrátila k původním názvům veřejných míst.

V roce [[1953]] byly strojírny v [[Hradec Králové|Hradci Králové]]-[[Kukleny|Kuklenách]] v rámci odštěpení od [[plzeň]]ské [[Škoda (podnik)|Škody]], která byla téhož roku přejmenována na Závody Vladimíra Iljiče Lenina (ZVIL), přejmenovány na [[ZVU Strojírny|Závody Vítězného února]]. Název ZVU firma využívá i po [[Sametová revoluce|sametové revoluci]] a přechodu státního podniku na akciovou společnost v roce [[1992]].

V [[Moravská Ostrava|Moravské Ostravě]] bylo jako náměstí Vítězného února v roce [[1952]] přejmenováno náměstí Dr. E. Beneše. Dnešní název byl náměstí navrácen [[23. leden|23. ledna]] [[1990]]. Téhož dne byl změněn i název ulice Vítězného února v [[Poruba (Ostrava)|Porubě]], která byla přejmenována na ulici 17. listopadu.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Malchárek | jméno = Jakub | titul = Řadu ulic v Ostravě čekala po listopadu 1989 změna názvu | url = https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/radu-ulic-v-ostrave-cekala-po-listopadu-1989-zmena-nazvu-20141220.html | datum vydání = 2014-12-20 | datum přístupu = 2020-01-17 | vydavatel = Moravskoslezský deník | jazyk = cs}}</ref> V [[Kladno|Kladně]] bylo v části [[Rozdělov]] u dnešní ulice Vítězné vystavěno sídliště Vítězného února skládající se z [[Rozdělovské věžáky|Rozdělovských věžáků]], zvaných též Kladenské věžáky, které byly postaveny v letech [[1953]] až [[1958]]. V [[Havlíčkův Brod|Havlíčkově Brodě]] neslo název sídliště Vítězného února dnešní sídliště Pražská<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Svatoš | jméno = Jiří | titul = Brod za totality: vzpomenete si, kde byla Leninova či Revoluční ulice? | url = http://www.regionvysocina.cz/zpravodajstvi/brod-za-totality-vzpomenete-si-kde-byla-leninova-ci-revolucni-ulice/ | datum vydání = 2015-08-02 | datum přístupu = 2020-01-17 | vydavatel = http://www.regionvysocina.cz/ | jazyk = cs}}</ref> a v [[Praha|Praze]] byl dle Vítězného února pojmenován jeden směr [[Severojižní magistrála|Severojižní magistrály]] v místech dnešních ulic Wilsonova, Mezibranská a Sokolská. V [[Opava|Opavě]] byla jako třída Vítězného února označována dnešní Masarykova třída, původně Panská ulice.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | titul = Opavské ulice a veřejná prostranství měnily názvy i vzhled | url = https://www.e15.cz/magazin/opavske-ulice-a-verejna-prostranstvi-menily-nazvy-i-vzhled-852009 | datum vydání = | datum přístupu = 2020-01-17 | vydavatel = www.e15.cz/ | jazyk = cs}}</ref> V [[Brno|Brně]] nesla název třída Vítězného února dnešní ulice Jedovnická v [[Brno-Líšeň|Líšni]]<ref>[https://encyklopedie.brna.cz/home-mmj/?acc=profil_ulice&load=5691 třída Vítězného února + Samoty], Internetová encyklopedie dějin Brna</ref> a [[Zelný trh (Brno)|Zelný trh]] v centru Brna byl od [[26. únor]]a 1952 do února 1990 znám jako náměstí 25. února.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | titul = Náměstí 25. února | url = https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_ulice&load=3674 | datum vydání = 2012-03-22 | datum přístupu = 2020-01-17 | místo = www.encyklopedie.brna.cz}}</ref> V [[Havířov]]ě neslo název náměstí Vítězného února dnešní náměstí Republiky, v [[Bohumín]]ě bylo jako náměstí Vítězného února známo náměstí T. G. Masaryka a v [[Český Těšín|Českém Těšíně]] nesla název ulice 25. února dnešní Akátová.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | titul = 15.11.2016 - Z náměstí Vítězného února bylo najednou náměstí Republiky | url = https://www.mesto-bohumin.cz/cz/zpravodajstvi/novinove-clanky/36609-z-namesti-vitezneho-unora-bylo-najednou-namesti-republiky.html | datum vydání = | datum přístupu = 2020-01-17 | vydavatel = https://www.mesto-bohumin.cz/ | jazyk = cs}}</ref> Pojmenování třída Vítězného února nesla i [[pelhřimov]]ská třída Legií.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | titul = Třída Vítězného února | url = http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova/fotogalerie-1945-1989/10 | datum vydání = | datum přístupu = 2020-01-17 | vydavatel = pelhrimov.mnoho.info | jazyk = cs}}</ref> Ulice Vítězného února byla rovněž součástí města [[Most (město)|Most]], avšak byla zničena v rámci bourání [[Starý Most|starého města]]. Pojmenování Vítězného února byl i původně navrhovaný název pro stanici metra [[Nové Butovice (stanice metra)|Nové Butovice]] v Praze. Nakonec však stanice dostala název Dukelská.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | titul = Nové Butovice | url = https://www.metroweb.cz/metro/stanice/linka_b/NB/NB.htm | datum vydání = | datum přístupu = 2020-01-17 | vydavatel = Metroweb.cz | jazyk = cs}}</ref> V letech [[1962]] až 1990 neslo název Divadlo Vítězného února i královéhradecké [[Klicperovo divadlo]].<ref>{{Citace kvalifikační práce | příjmení = Vodochodská | jméno = Tereza | instituce = Masarykova univerzita, Filozofická fakulta | odkaz na instituci = Filozofická fakulta Masarykovy univerzity | titul = Divadlo Vítězného února v období tzv. normalizace 1968 – 1989 | url = https://is.muni.cz/th/i9sel/ | typ práce = Diplomová práce | vedoucí = Libor Vodička | odkaz na vedoucího = {{UČO na článek|23625}} | místo = Brno | rok = 2016 | počet stran = | strany = 10 | citace = 2020-01-17 | poznámka = | jazyk = cs}}</ref>

[[Soubor:Order 25 February.jpg|náhled|[[Řád 25. února]]]]
Po únorových událostech byl pojmenován také [[Řád 25. února]], od roku [[1973]] udělovaný pod názvem [[Řád Vítězného února]]. Tímto vysokým státním vyznamenáním byli odměněni občané, skupiny osob či symboly zaslouživší se o dovršení vítězství komunismu v únoru 1948. Řád Vítězného února obdržely v [[1970–1979|70. letech]] především čelné politické osobnosti [[Normalizace|normalizačního]] režimu.

== Pohledy na Únor 1948 ==
Existuje vícero přístupů, rozdílných názorů a pohledů na jednotlivé události února roku 1948. Diskutovaným je často problém, zda byl přechod komunistů k moci legální či nelegální, což následně vede i k označování celého aktu jako [[státní převrat]], puč, [[revoluce]] nebo legální převzetí moci.<ref name="Čapka a Lunerová, 120">Čapka a Lunerová (2012), s. 120.</ref> Předmětem úvah a [[Polemika|polemik]] jsou kromě samotného způsobu převzetí moci i kroky komunistů a jejich politických odpůrci a také postup prezidenta Beneše a role Sovětského svazu.<ref name="Křen (2005), 601">Křen (2005), s. 601.</ref>

=== Zneužití moci ===
Největší část historiků tvrdí, že komunisté během únorového převratu jednali protizákonně a v rozporu s platnou ústavou.<ref name="Čapka a Lunerová, 120">Čapka a Lunerová (2012), s. 120.</ref> Toto stanovisko bývá podpořeno tím, že KSČ během upevňování moci po roce 1945 nerespektovala usnesení vlády, porušovala platné zákony a při manipulování s veřejným míněním využívala zkreslení a lží. K příkladům prostředků, které komunisté v boji s oponenty využívali patří [[Krčmaňská aféra|Krčmaňská]] či [[Mostecká aféra]]. Při jednání s prezidentem Benešem v únoru 1948 měl navíc premiér Gottwald hrozit možným zásahem ozbrojených sil Sovětského svazu a okamžitým zatýkáním, takže Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.<ref>{{Citace monografie | jméno = Kaplan | příjmení = Karel | titul = Poslední rok prezidenta: Edvard Beneš v roce 1948 | vydavatel = Doplněk ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR | místo = Praha | rok = 1994 | strany = 33 | isbn = 80-85765-31-4 | poznámka = [Dále jen: ''Kaplan (1994)'']}}</ref><ref name="Čapka a Lunerová, 121">Čapka a Lunerová (2012), s. 121.</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | odkaz na autora = | titul = Únor 1948 začal demisí 12 ministrů: Této „fatální chyby“ Gottwald využil | url = https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1116424-unor-1948-zacal-demisi-12-ministru-teto-fatalni-chyby-gottwald-vyuzil | datum vydání = 2013-02-20 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2020-01-20 | vydavatel = ct24.ceskatelevize.cz | jazyk = cs}}</ref> Dle historiků [[Václav Veber|Václava Vebera]] a [[Jan Kalous (historik)|Jana Kalouse]] či novináře [[Mikuláš Kroupa|Mikuláše Kroupy]] bylo v rozporu s ústavou i doplnění odstoupivších demokratických ministrů, neboť při tehdejší demisi 14 ministrů 26členného kabinetu mělo dojít k pádu celé vlády.<ref name="#1"/><ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | odkaz na autora = | titul = Komunistický převrat v únoru 1948 byl protiústavní, tvrdí historik | url = https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/komunisticky-prevrat-v-unoru-1948-byl-protiustavni-tvrdi-historik-40272112 | datum vydání = 2019-02-22 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2020-01-20 | vydavatel = novinky.cz | jazyk = cs}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = Koubová | jméno = Karolína | příjmení2 = Erhart | jméno2 = Michael | odkaz na autora = | titul = Únor 1948 nebyl nevyhnutelný, demokraté ale proti komunistům měli vystoupit dříve, říká Kroupa | url = https://plus.rozhlas.cz/unor-1948-nebyl-nevyhnutelny-demokrate-ale-proti-komunistum-meli-vystoupit-drive-7164815 | datum vydání = 2018-02-25 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2020-01-20 | vydavatel = plus.rozhlas.cz | jazyk = cs}}</ref> Protizákonné bylo i působení [[Lidové milice|lidových milicí]] a samozvaných [[Akční výbory Národní fronty|akčních výborů]].<ref name="Čapka a Lunerová, 121">Čapka a Lunerová (2012), s. 121.</ref>

=== Legální proces v mezích tehdejších zákonů ===
[[Soubor:Klatovy (4037194126).jpg|náhled|Oslavný transparent k 35 letům Vítězného února 1948 v [[Klatovy|Klatovech]]]]
Existuje i názor, že převzetí moci KSČ během Února 1948 nebylo státním převratem, ale dílem obratného jednání komunistů v rámci platných zákonů, kdy mocenské struktury státu zůstaly zachovány. Podpora armády, policie i velké části společnosti byla výrazem jejich svobodné vůle. V souladu s ústavou však proběhlo pouze samotné formální vyřešení vládní krize, kdy byly dle práva a tehdejší ústavy podány demise ministrů, které prezident přijal a následně jmenoval nové ministry navržené premiérem. Při tomto přístupu se však opomíjí dobový kontext a fakt, že komunisté v rámci politického boje s ostatními vládními stranami protizákonně vydírali, omezovali a zatýkali své odpůrce a manipulovali s veřejným míněním.<ref name="Čapka a Lunerová, 121–122">Čapka a Lunerová (2012), s. 121–122.</ref>

=== Jen formální akt ===
Někteří historici se domnívají, že ve skutečnosti šlo jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z velké části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech [[1945]] – [[1947]] v tzv. ''předtotalitní'' (pretotalitní) fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka posloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen vývoj urychlila, přičemž k převzetí státní moci komunisty by později stejně došlo.<ref>{{Citace elektronické monografie | příjmení = | jméno = | odkaz na autora = | titul = Byl únor nevyhnutelný? | url = https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1461849-byl-unor-nevyhnutelny | datum vydání = 2008-02-28 | datum přístupu = 2020-02-18 | vydavatel = ct24.ceskatelevize.cz | jazyk = cs}}</ref><ref name="Kalvoda, 213–215">Kalvoda (1999), s. 213–215.</ref>

=== Komunistický přístup ===
Vládnoucí komunistický režim do roku 1989 prezentoval únorové události jako vítězství [[Socialistická revoluce|socialistické revoluce]], [[Dělnická třída|dělnické třídy]] a pracujícího lidu.<ref name="Dějiny KSČ, 534–535">''Dějiny KSČ'' Praha: 1961. [dále jen Dějiny KSČ (1961)]. Str. 534–535.</ref><ref name="Bouček a Klimeš, 5">Bouček a Klimeš (1973), s. 5.</ref>
{{P-citát|left| Byly to dni hrdinské a byly to zároveň dni velké víry. Hluboký omyl reakce byl právě v tom, že tuto víru podcenila, že si ji ani neuměla představit…. Tak se únor stal i poučením dějinným: Jak je strašné neznat lid vlastní země a nevycítit, jaké jsou jeho tužby. A dokonce neznat ani jeho sílu…. |[[Rudé právo]], 1958|<ref name=CT-prehled-osmicek/>}}Za viníky vládní krize byly označeny nekomunistické strany, které měly v únoru vyvolat dlouho připravovaný kontrarevoluční puč.<ref name="Dějiny KSČ, 527–528">Dějiny KSČ (1961), s. 527–528.</ref><ref>''Politické dějiny světa v datech'' Praha: 1980. Str. 989.</ref><ref name="Bouček a Klimeš, 337–338">Bouček a Klimeš (1973), s. 337–338.</ref> Marxistická historiografie zmiňuje údajné plány ''buržoazních sil'' podporovaných z [[Spojené státy americké|USA]] na převzetí moci i přípravu ozbrojených akcí, které měly chystat ''reakční síly'' v [[Sokol (spolek)|Sokolu]] a [[Svaz brannosti|Svazu brannosti]].<ref name="Dějiny KSČ, 528">Dějiny KSČ (1961), s. 528.</ref> Dle bývalého režimu byla vládní krize vyřešena v rámci [[Ústavní listina Československé republiky|ústavních pravidel]], čímž mělo dojít k porážce ''buržoazní kontrarevoluce''.<ref name="Dějiny KSČ, 532">Dějiny KSČ (1961), s. 532.</ref><ref name="Snítil (1987), 137">Snítil (1987), s. 137.</ref> Události označované jako ''Vítězný únor'' byly režimem každých deset let (1958, 1968, 1978, 1988) připomínány během rozsáhlých oslav.<ref name=CT-prehled-osmicek/> K revolučnímu základu února 1948 se po roce 1989 přihlásila [[Komunistická strana Čech a Moravy]].<ref>{{Citace elektronického periodika | příjmení = | jméno = | titul = KSČM se hlásí k únoru 1948. Oceňuje práci budovatelů, lituje deformací | periodikum = lidovky.cz | datum_vydání = 2016-02-25 | datum_přístupu = 2020-01-18 | url = https://www.lidovky.cz/domov/kscm-se-hlasi-k-unoru-1948-ocenuje-praci-budovatelu-lituje-deformaci.A160225_103339_ln_domov_ELE | jazyk = česky}}</ref> Někteří z poslanců KSČM navíc obhajovali ústavnost převratu a ''Vítězný únor'' vnímali jako pozitivní krok, který umožnil nastolení [[Lidová demokracie|lidovědemokratické]] vlády v Československu.<ref>{{Citace elektronického periodika | příjmení = Klang | jméno = Mikuláš | titul = Únor 1948 otevřel cestu k naději, hřímala Semelová na Gottwaldově hrobě | periodikum = idnes.cz | datum_vydání = 2013-02-25 | datum_přístupu = 2020-01-21 | url = https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ucteni-gottwaldovy-pamatky.A130225_184357_domaci_klm | jazyk = česky}}</ref><ref>{{Citace elektronického periodika | příjmení = Svobodová | jméno = Ivana | titul = Šéf komunistických poslanců: Únor 1948 byl ústavní | periodikum = idnes.cz | datum_vydání = 2008-02-29 | datum_přístupu = 2020-01-21 | url = https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/sef-komunistickych-poslancu-unor-1948-byl-ustavni.A080229_202129_domaci_miz | jazyk = česky}}</ref>

== Odkazy ==

=== Poznámky ===
<references group="p." />

=== Reference ===
<references>
<ref name="Lesak6">{{Citace elektronické monografie | jméno=Tomáš | příjmení=Vlček | jméno2=Daniel | příjmení2=Růžička | titul = O pochodech na Hrad | datum přístupu = 2018-04-01 | edice = Vzpomínky tehdejšího poslance Josefa Lesáka na průběh Února 1948 | kapitola = 6. | typ kapitoly = díl | url kapitoly = http://www.totalita.cz/vzp/vzp_0008_06.php}}</ref>
<ref name="Tyden20080223">{{Citace elektronické monografie | jméno=Ivan | příjmení=Motýl | titul = ÚNOR 1948: Studenti pochodují, Gottwald odmítá loutky | url = https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-studenti-pochoduji-gottwald-odmita-loutky_45554.html | datum vydání = 2008-02-23 | datum přístupu = 2018-04-01}}</ref>
<ref name="MHMPD4">{{Citace elektronické monografie | titul = Únor 1948 v Praze | url = http://muzeumprahy.cz/unor-1948-v-praze/#den-ctvrty | datum přístupu = 2018-04-01 | url archivu = https://web.archive.org/web/20200107022351/http://www.muzeumprahy.cz/unor-1948-v-praze/#den-ctvrty | datum archivace = 2020-01-07 | nedostupné = ano }}</ref>
<ref name="schuze95cast7">{{Citace elektronické monografie | titul = Stenoprotokol 95. schůze ÚNS RČS | url = http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/095schuz/index.htm | datum přístupu = 2018-03-31
| edice = Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna | kapitola = 7/7 | typ kapitoly = část | url kapitoly = http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/095schuz/s095007.htm}}</ref>
<ref name="volby1946">{{Citace elektronické monografie | jméno=Milan | příjmení=Krejčiřík | titul = Výsledky voleb do ÚNS RČS v roce 1946 | url = http://www.totalita.cz/volby/volby_1946_07.php | datum přístupu = 2018-03-31}}</ref>
<ref name="schuze96cast10">{{Citace elektronické monografie | titul = Stenoprotokol 96. schůze ÚNS RČS | url = http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/096schuz/index.htm | datum přístupu = 2018-03-31
| edice = Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna | kapitola = 10/10 | typ kapitoly = část | url kapitoly = http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/096schuz/s096010.htm}}</ref>
<ref name="schuze95cast1">{{Citace elektronické monografie | titul = Stenoprotokol 95. schůze ÚNS RČS | url = http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/095schuz/index.htm | datum přístupu = 2018-03-31 | edice = Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna | kapitola = 1/7 | typ kapitoly = část | url kapitoly = http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/095schuz/s095001.htm}}</ref>
</references>

=== Literatura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Bouček | jméno = Miroslav | odkaz na autora = | příjmení2 = Klimeš | jméno2 = Miloslav | odkaz na autora2 = | titul = Dramatické dny Února 1948 | vydavatel = Svoboda | místo = Praha | rok = 1973 | počet stran = 367}}
* {{Citace monografie | příjmení = Čapka | jméno = František | odkaz na autora = František Čapka (historik) | příjmení2 = Lunerová | jméno2 = Jitka | odkaz na autora2 = | titul = 1948: Vítězný únor: Cesta k převratu | vydavatel = CPress | místo = Brno | rok = 2012 | isbn = 978-80-264-0089-9 | počet stran = 152}}
* {{Citace monografie | příjmení = Dejmek | jméno = Jindřich | odkaz na autora = Jindřich Dejmek | titul = Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata, Část druhá: Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948) | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 2008 | isbn = 978-80-246-1473-1 | počet stran = 790 | kapitola = Kniha sedmá: Budovatel socializující demokracie a jeho finální prohra (březen 1945 až červen 1948) | strany = 511–700 | jazyk = cs}}
* {{Citace monografie | příjmení = Drtina | jméno = Prokop | odkaz na autora = Prokop Drtina | titul = Československo můj osud : kniha života českého demokrata 20. století. Svazek druhý. Kniha 2., Rok 1948 - Únor 1948 | vydavatel = Melantrich | místo = Praha | rok = 1992 | isbn = 80-7023-114-9 | kapitola = | počet stran =}}
* HORIČKA, Martin. ''Gottwaldov demokrat. Zabudnutý príbeh Jána Ševčíka''. Bratislava: Slovart, 2021, 312 s. ISBN 978-80-556-4571-1
* {{Citace monografie | příjmení = Dvořáková | jméno = Zora | odkaz na autora = Zora Dvořáková | titul = Politikové na útěku : osudy změněné 25. únorem 1948 | vydavatel = Epocha | místo = Praha | rok = 2004 | isbn = 80-86328-39-2 | počet stran = 247}}
* {{Citace monografie | příjmení = Hanzlík | jméno = František | odkaz na autora = | titul = Únor 1948 : výsledek nerovného zápasu | vydavatel = Prewon | místo = Praha | rok = 1997 | isbn = 80-238-1816-3 | počet stran = 255}}
* {{Citace monografie | příjmení = Kaplan | jméno = Karel | odkaz na autora = Karel Kaplan | titul = Pravda o Československu 1945-1948 | vydavatel = Panorama | místo = Praha | rok = 1990 | isbn = 80-7038-193-0 | počet stran = 245}}
* {{Citace monografie | příjmení = Kaplan | jméno = Karel | odkaz na autora = Karel Kaplan | titul = Poslední rok prezidenta : Edvard Beneš v roce 1948 | vydavatel = Doplněk | místo = Brno | rok = 1993 | isbn = 80-85270-18-8 | kapitola = | počet stran = 174}}
* {{Citace monografie | příjmení = Kaplan | jméno = Karel | odkaz na autora = Karel Kaplan | titul = Pět kapitol o únoru | vydavatel = Doplněk | místo = Brno | rok = 1997 | isbn = 80-85765-73-X | kapitola = | počet stran = 556}}
* {{Citace monografie | příjmení = Kaplan | jméno = Karel | odkaz na autora = Karel Kaplan | titul = Únor 1948 : komentované dokumenty | vydavatel = Epocha | místo = Praha | rok = 2018 | isbn = 978-80-7557-116-8 | počet stran = 463}}
* {{Citace monografie | příjmení = Lukeš | jméno = Igor | odkaz na autora = Igor Lukeš | titul = On the edge of the Cold War : American diplomats and spies in postwar Prague | vydavatel = Oxford University Press | místo = Oxford | rok = 2012 | isbn = 978-0-19-516679-8 | počet stran = 279 | jazyk = anglicky}}
* {{Citace monografie | příjmení = Ripka | jméno = Hubert | odkaz na autora = Hubert Ripka | titul = Únorová tragédie : Svědectví přímého účastníka | vydavatel = Atlantis | místo = Brno | rok = 1995 | isbn = 80-7108-098-5 | kapitola = | počet stran = 304}}
* {{Citace monografie | příjmení = Veber | jméno = Václav | odkaz na autora = Václav Veber | titul = Osudové únorové dny | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2008 | isbn = 978-80-7106-941-6 | počet stran = 426}}
* {{Citace periodika | příjmení = Veselá | jméno = Michaela | titul = Obrazy února 1948 v normalizační kinematografii a dnes | periodikum = Paměť a dějiny | odkaz na periodikum = Paměť a dějiny | rok vydání = 2018 | měsíc vydání = | ročník = 12 | číslo = 4 | strany = 43–55 | url = https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/01/PD_4_18_s43-55.pdf | issn = 1802-8241 | jazyk = cs}}
* [[Norbert Wójtowicz|WÓJTOWICZ, Norbert]], Nástup komunistickej diktatúry v Československu z pohľadu Poľska, [w:] Február 1948 a Slovensko (Zborník z vedeckej konferencie, Bratislava 14. – 15. február 2008), red. Ondrej Podolec, Bratislava Ústav pamäti národa 2008, s. 63-83.
* [[Norbert Wójtowicz|WÓJTOWICZ, Norbert]], Przewrót komunistyczny w Czechosłowacji 1948 roku widziany z polskiej perspektywy, Warszawa: Instytut Pamięci Narodowej, 2021, 368 s., ​ISBN 978-83-8229-162-9
* HANZLÍK, František. ''Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948: Únor 1948 - výsledek nerovného zápasu.'' Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3125-9.

=== Související články ===
* [[Československo|Dějiny Československa]]
* [[Třetí Československá republika]]
* [[Komunistický režim v Československu]]

=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat}}
* {{Wikizdroje|dílo=Projev Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí}}
* {{Citace elektronického periodika | příjmení = | jméno = | titul = Češi nechtějí bojovat za svobodu. Raději se skloní, psal americký velvyslanec roku 1948 | periodikum = forum24.cz | datum_vydání = 2017-04-30 | datum_přístupu = 2020-01-17 | url = http://forum24.cz/cesi-nechteji-bojovat-za-svobodu-radeji-se-skloni-psal-americky-velvyslanec-roku-1948/ | jazyk = česky}}
* {{Citace elektronického periodika | příjmení = Gazdík | jméno = Jan | titul = Špion pomohl Gottwaldovi vyhrát Únor. Sám pak skončil ve vězení | periodikum = iDNES.cz | datum_vydání = 2008-02-25 | datum_přístupu = 2015-12-22 | url = http://zpravy.idnes.cz/spion-pomohl-gottwaldovi-vyhrat-unor-sam-pak-skoncil-ve-vezeni-psu-/domaci.aspx?c=A080225_083851_domaci_mr | jazyk = česky}}
* [http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/1998/2402.html Pozdrav prezidenta republiky Václava Havla účastníkům setkání politických vězňů na Pražském hradě, 24. února 1998]
* [http://www.totalita.cz/1948/1948.php Únor 1948 na serveru totalita.cz]
* [http://www.totalita.cz/gallery/gall_2_001.mp3 Projev K. Gottwalda, totalita.cz]
* [http://www.youtube.com/watch?v=l0JwZNmCPWc Vítězný únor 1948] – Videozáznam přednášky aktivního účastníka únorových událostí roku 1948 Františka Kovandy

{{Ústavní vývoj v Česku}}
{{První vláda Klementa Gottwalda}}
{{Komunistická strana Československa}}
{{České konflikty po druhé světové válce}}
{{Autoritní data}}

{{Portály|Komunistický režim v Československu}}

[[Kategorie:Dějiny Československa (1948–1960)]]
[[Kategorie:Státní převraty v Československu]]
[[Kategorie:Události roku 1948]]
[[Kategorie:Únor]]
[[Kategorie:Klement Gottwald]]
[[Kategorie:Komunistické revoluce]]
[[Kategorie:Vítězný únor]]

Verze z 30. 8. 2023, 02:28

Únor 1948
období: poválečné období
Trvání25. února 1948
VýsledekVedoucí úloha komunistické strany
Strany
Komunistická strana Československa
Lídři
Klement Gottwald
Zdeněk Fierlinger
Gustáv Husák 		Petr Zenkl
Jan Šrámek
Jozef Lettrich
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Dějiny Česka

Znak Česka
  • Slovanské osídlení a politické útvary do 9. století
  • Český stát ve středověku

Únor 1948 (též únorový puč[1], v komunistické terminologii a historiografii Vítězný únor[2] či jen Únor[3][4]) je pojmenování komunistického státního převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Po roce 1990[5] jsou únorové události vnímány jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, který vedl k připojení Československa k sovětskému mocenskému bloku, předznamenal následný útlak značné části české a slovenské společnosti a stal se příčinou ekonomického úpadku země a obrovské emigrační vlny obyvatelstva.[6]

Únorovou vládní krizi odstartovaly nevyřešené politické kauzy a čistky mezi veliteli ve Sboru národní bezpečnosti prováděné ministerstvem vnitra, v jehož čele stál komunistický ministr, Václav Nosek.[7] Na protest podalo 20. února 12 ministrů z Československé strany lidové, Demokratické strany a České strany národně sociální demisi. Jelikož se však k tomuto kroku nepřidali včas další ministři, nedošlo k předčasným volbám, jak předpokládala část nekomunistických politiků.[8] Prezident Edvard Beneš 25. února podlehl tlaku ulice a Klementa Gottwalda a přijal demisi ministrů, k nimž se přidali dva ministři sociální demokracie (tj. nadpoloviční většiny - 14 z 26), a doplnil vládu kandidáty Klementa Gottwalda.[9][10] Moci se ujala druhá Gottwaldova vláda a komunisty ovládnutý parlament schválil 9. května novou ústavu, která potvrdila změnu poměrů.

V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“. Velkolepost oslav nástupu režimu přetrvávala po desetiletí, v roce 1988 oslavy opět vyvrcholily na Staroměstském náměstí ohňostrojem.[5] V omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i po roce 1990.

Předcházející vývoj

Související informace naleznete také v článku Třetí Československá republika.

Komunisté se už během druhé světové války připravovali na převzetí moci v zemi. Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem a v obnoveném Československu se snažili narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945 sdružených v tzv. Národní frontě.[11] O poválečném směřování země rozhodla vláda 5. dubna 1945, když schválila tzv. Košický vládní program připravený právě z iniciativy komunistů. Tento programový dokument podpořil orientaci státu na SSSR a počítal též s nadcházející hospodářskou socializací, pozemkovou reformou, konfiskací majetku vnitřních nepřátel a znárodněním části průmyslu.[12] Při posilování pozic využívali jednotně postupující komunisté roztříštěnost tehdejších demokratických politických stran, faktickou neexistenci opozice, poválečná očekávání zradikalizované společnosti[13] a také „mnichovské zklamání“, které v části domácí společnosti zdiskreditovalo západní velmoci i parlamentní systém první republiky. Spolupráci s KSČ se navíc zbývající povolené politické strany nebránily a aktivně proti komunistům nevystupoval ani nemocný prezident Edvard Beneš, který optimisticky doufal v mírovou spolupráci západních demokratických velmocí a SSSR.[14][15]

Předvolební plakáty KSČ s volebním číslem "1" v roce 1946

Preference komunistů stoupaly i díky podpoře Moskvy, protože v Československu se SSSR po válce těšil značné popularitě a autoritě.[16] Značná část české a slovenské společnosti navíc komunisty vnímala jako aktivní podporovatele očekávaných sociálních reforem a nacionálních požadavků. Vliv na venkově a v pohraničí získali komunisté především díky iniciativním krokům při pozemkové reformě, odsunu Němců a následném dosídlování těchto oblastí.[17] I proto v prvních poválečných volbách v roce 1946 získala KSČ v Česku 40,17 % hlasů (v Čechách 43,25 % a na Moravě 34,46 %) a KSS na Slovensku 30,48 % hlasů. Přestože vítězem na Slovensku byla Demokratická strana se 62 % hlasů, získali komunisté v celostátním parlamentu dohromady 114 z 300 mandátů a prezident Beneš pověřil tehdejšího předsedu KSČ Klementa Gottwalda sestavením vlády.[18] Premiérem se Gottwald stal 2. července 1946, kdy se vlády ujal jeho první kabinet, v němž vítězná KSČ a KSS získaly devět členů. Čtyři místa v Gottwaldově vládě obsadila Československá strana lidová, Demokratická strana a Československá strana národně socialistická, tři ministři zastupovali Sociální demokracii a jako nestraníci byli do tehdejší 26členné vlády nominováni generál Ludvík Svoboda na post ministra národní obrany a Jan Masaryk jako ministr zahraničí. Komunisté ve vládě získali klíčová ministerstva vnitra, financí, informací, zemědělství, vnitřního obchodu a ochrany práce a sociální péče,[19] díky čemuž mohli dál získávat dohled nad silovými orgány státu, policií a armádou.[20]

Komplikovaná vládní spolupráce se začala vyostřovat v roce 1947 v souvislosti s mezinárodní politickou situací, kdy se začalo citelně projevovat ochlazení vztahů mezi SSSR a Západem.[21][22] Sovětské velení v Moskvě se obávalo, že v Československu budou komunisté vytlačeni z vlády a republika vystoupí ze sovětské sféry vlivu. V červnu 1947 obdržela tzv. „vedoucí sedmička“ v Moskvě ve složení Stalin, Vjačeslav Molotov, Andrej Ždanov, Lavrentij Berija, Anastáz Mikojan, Georgij Malenkov a Nikolaj Vozněsenskij informaci o tom, že v Československu dochází k „zostření boje mezi politickými stranami a začíná aktivizace reakčních živlů podporovaných Anglosasy. Jejich vystupování má jasně vyhraněný antikomunistický charakter“.[23] Moskva byla dále varována, že komunisté nedokázali ovládnout státní aparát a v srpnu 1947 měl být Stalin upozorněn, že „národní socialisté, slovenští demokraté a jiné reakční živly zahájili aktivní činnost zaměřenou na vytlačení komunistů z Československé armády“.[24] Na podzim 1947 informovalo Moskvu sovětské velvyslanectví v Praze o tom, že „…pravicové strany drží komunisty v neustálém strachu z izolace… Komunisté zase, v obavách, že zůstanou izolováni, mnohdy ustupují pravicovým stranám víc, než je zdrávo“.[24]

Portrét Klementa Gottwalda a Josifa Vissarionoviče Stalina oslavující jmenování Gottwalda premiérem

Klíčové rozhodnutí v otázce zahraničně-politické orientace třetí republiky představovalo nepřijetí tzv. Marshallova plánu. Československá vláda se rozhodla odmítnout nabízenou americkou hospodářskou pomoc na základě moskevských jednání, která se uskutečnila v červenci 1947. Rozhodující schůzky se Stalinem, Molotovem a Bodrovem se zúčastnili premiér Gottwald, ministr zahraničí Masaryk, ministr spravedlnosti Drtina, generální tajemník ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich a československý velvyslanec v Moskvě Jiří Horák.[25] Odmítnutím Marshallova plánu se Československo definitivně zařadilo do sovětské sféry vlivu.[26][27] I přesto však Kreml sledoval vývoj v Československu spíše pesimisticky a sovětské vedení v čele se Stalinem a Berijou do Prahy v lednu 1948 vlakem tajně poslalo zvláštní brigádu KGB speciálního určení pod vedením dlouholetého vedoucího činitele KGB, generála Pavla Sudoplatova. Brigáda čítala 400 mužů v civilu. Skupina byla dopravena za účelem podpory komunistů a ochrany Klementa Gottwalda. Sudoplatov byl ještě před svým odjezdem v lednu 1948 do Prahy úkolován ministrem zahraničí SSSR Molotovem, že má připravit tajnou schůzku s prezidentem Benešem a navrhnout mu, aby důstojně opustil svůj post s tím, že předá moc Gottwaldovi. V opačném případě bylo sovětské vedení připraveno začít vypouštět očerňující zvěsti o prezidentu Benešovi.[28][29]

I kvůli sílícímu tlaku z Kremlu a formujícímu se bloku nekomunistických stran přistoupila KSČ ve druhé polovině roku 1947 k velkému útoku proti svým domácím politickým oponentům.[21] Nejvíc informátorů a spolupracovníků měla KSČ v sociální demokracii, se kterou komunisté počítali jako s partnerem „levicového bloku“ v rámci Národní fronty,[30] avšak prvním cílem se stala Demokratická strana, která ve volbách přesvědčivě zvítězila na Slovensku. Komunisté se proto snažili zabránit jejím členům v obsazení tamních státních a mocenských orgánů.[31] Komunisté se snažili zdiskreditovat Demokratickou stranu propojením jejich členů na bývalou ľudovou stranu. S podporou zbývajících stran byla prosazena tzv. třetí pražská dohoda, která omezovala rozhodovací pravomoci slovenských politických orgánů, jež podřídila centrální vládě.[31] V září 1947 bylo zinscenováno odhalení protistátního spiknutí v Žilině, načež došlo k zatčení přibližně pěti stovek osob včetně poslanců Demokratické strany, Kempného a Bugára.[32] Komunistům se tak v průběhu roku 1947 podařilo oslabit pozice Demokratické strany a zároveň získat zkušenosti, které později využili během února 1948. Politická krize na Slovensku v roce 1947 bývá označována jako „slovenský podzim“, „horký slovenský podzim“ či jako „slovenský Únor“.[33]

Komunistická agitace na záběru z amerického filmového týdeníku The March of Time

Ve společné vládě bylo i mnoho dalších pnutí a sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v nadcházejících volbách, které se měly konat v květnu 1948. V sociální demokracii navíc na brněnském sjezdu v listopadu 1947 převládlo antikomunistické křídlo a předsedou byl místo prokomunisticky orientovaného Zdeňka Fierlingera přítomnými delegáty zvolen Bohumil Laušman.[34][35] Od počátku roku 1948 pak napětí mezi KSČ a jejich oponenty ve vládě i v parlamentu dál vzrůstalo. Nejprve při diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“[36] a rovněž při projednávání úpravy platů státních a veřejných zaměstnanců.[36] Vyhrotil se navíc již déletrvající konflikt mezi ministerstvem vnitra vedeným komunistou Václavem Noskem a ministerstvem spravedlnosti, které měl na starosti národní socialista Prokop Drtina.[37] Ministr Drtina požadoval, aby byly došetřeny politicky motivované případy, jakými byly Krčmaňská či Mostecká aféra.[38]
Pro další vývoj událostí se však rozhodujícím bodem sporu staly čistky ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB), prováděné ministrem vnitra Noskem, kdy bylo z velitelských míst na základě rozkazu zemského velitele SNB plukovníka Jana Dybala odvoláno posledních osm pražských nekomunistických velitelů SNB.[39][40] Policie se tak v hlavním městě ocitla zcela v rukou komunistů. V parlamentu došlo na kritiku Noskova postupu během schůzky bezpečnostního výboru konané 12. února. Proti ministrovi vnitra ostře vystoupil především národně socialistický poslanec Vladimír Krajina, který vyjmenoval konkrétní příklady zneužití SNB komunisty. Krajina na schůzi uvedl, že má „mnoho důkazů, že Sbor národní bezpečnosti a zvláště Státní bezpečnost provádí vyloženě komunistickou politiku a pracuje ne pro stát a všechno občanstvo, ale jen a to výlučně pro KSČ.“.[41] O přemístění osmi velících pražských důstojníků se pak na půdě parlamentu poprvé veřejně zmínil poslanec ČSNS Alois Čížek. Po bouřlivé parlamentní diskuzi následně nekomunističtí poslanci proti hlasům KSČ prohlasovali usnesení, na jehož základě měl ministr vnitra zastavit přemísťování členů Sboru národní bezpečnosti a došlo k ustanovení komise v čele s lidoveckým poslancem Bohumírem Bunžou, která měla za úkol prošetřit metody vyšetřovacích orgánů na ministerstvu vnitra.[42]

Průběh únorových událostí

V únoru 1948 nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948. V následujících dnech došlo k sérii událostí, jež vedly k úplnému převzetí moci ve státě komunistickou stranou. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi části nekomunistických ministrů, podlehl nátlaku a doplnil vládu kandidáty navrženými premiérem Klementem Gottwaldem.[43]

Pátek 13. února

Ministr vnitra Gottwaldovy vlády, Václav Nosek

V pátek 13. února zasedla vláda ke své 133. schůzi, přičemž kromě přípravy zákona o národním pojištění měl během jednání ministr spravedlnosti Prokop Drtina z Československé strany národně socialistické přednést průběžné hlášení z vyšetřování krčmaňského případu.[44] Drtina a ministr výživy Václav Majer z Československé sociální demokracie však pod dojmem zpráv kritizovali kroky na ministerstvu vnitra a žádali vysvětlení o odvolání 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti od ministra vnitra Noska.[45] Ministr Nosek však na jednání vlády nedorazil a omluvil se ze zdravotních důvodů. Ve skutečnosti jej před osobní účastí varoval Valerij Vilinskij, který jako vedoucí sekretariátu ministra dopravy za Demokratickou stranu, Ivana Pietora, donášel komunistům důvěrné informace o připravovaných krocích jejich oponentů.[46] Proti hlasům ministrů za KSČ pak vláda přesto přijala usnesení navržené Petrem Zenklem, v němž uložila ministru vnitra Noskovi odvolat Dybalův rozkaz a zastavit tak kádrové změny ve vedení SNB.[47][48]

Neděle 15. února

Z Moskvy byly letecky dopraveny posily tajné policie a přiděleny všem oblastním velitelstvím StB. Skupina špičkových agentů NKVD byla umístěna v Praze, z nich 23 bydlelo v hotelu Flora a 16 v hotelu Steiner. Další byli přiděleni k československé vojenské rozvědce.[49]

Pondělí 16. února

Na schůzce ministrů a dalších činitelů národně sociální strany bylo dohodnuto, že v případě, že na příští schůzce Gottwaldova kabinetu nedojde ke splnění vládního usnesení z 13. února, nezúčastní se ministři za ČSNS dalších zasedání vlády a vyzvou ostatní nekomunistické strany k následování tohoto postupu. Pokud bude usnesení komunisty dále ignorováno, podají demisi a pokusí se k tomuto kroku přimět i ministry z lidové a Demokratické strany, přičemž sociální demokraty budou informovat, když bude zkoordinován postup s ČSL a DS. Za autora tohoto plánu je pokládán Hubert Ripka.[50][51] O plánu národních socialistů se ještě ten den dozvěděla část ministrů z Československé strany lidové a Demokratické strany a zpráva o myšlence ČSNS na úřednickou vládu se donesla i do Kanceláře prezidenta republiky.[50] Komunisté, kteří měli o krocích svých soupeřů podrobné zprávy, v pondělí zaměřili síly na přípravu sjezdů závodních rad a rolnických komisí.[50]

Úterý 17. února

V úterý 17. února měla vláda projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítl z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu plánovali v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhali na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout.[43]

V poledne během přestávky jel Gottwald informovat Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu. Beneš prohlásil, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Po návratu na jednání do Strakovy akademie prosazoval Gottwald odložení vládní schůze na pátek 20. února, kdy měl být přítomen i ministr Nosek, s čímž nesouhlasili zástupci nekomunistických stran. Přesto byla nakonec schůze bez výsledků ukončena.[43] Ve večerních hodinách pak Klement Gottwald informoval Ústřední výbor KSČ o jednání s Edvardem Benešem. Ústřední výbor následně vyzval pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlásil pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.[52]

Středa 18. února

Na zasedání užší komise Národní fronty odmítl Klement Gottwald jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se proto rozhodly bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády z 13. února. Většina v Sociálně demokratické straně byla pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty Zenklem a Ripkou a podle jejich vyjádření podpořil vyžadování provedení vládního usnesení z 13. února.[52] Dále měl být informován o plánované demisi, jak ve svých pamětech uváděl Ripka a po něm i další, avšak prezidentův kancléř Jaromír Smutný uvedl, že nic takového tehdy prezident neslíbil a jeho doporučení byla obecnějšího rázu.[53] Patrně tak na schůzce mezi demokratickými ministry a prezidentem došlo k zásadnímu nedorozumění.[53]

Čtvrtek 19. února

V nekomunistických vládních stranách probíhala mnohá jednání, z kterých vyplývala stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Komunisté se snažili přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o Bezpečnosti a získat je k vytvoření společné většinové levicové vlády. Tohoto jednání se za KSČ zúčastnili Gottwald, Rudolf Slánský a Václav Kopecký a za sociální demokraty Bohumil Laušman, František Tymeš a Blažej Vilím, kteří však komunistický návrh odmítli. V sociální demokracii prosazoval společnou vládu s komunisty především Zdeněk Fierlinger.[52] Ministři tří nekomunistických stran se na poradě u Jana Šrámka rozhodli znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi.[52] Zpráva o tomto rozhodnutí byla tajně doručena Gottwaldovi. Premiér informoval prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš zamítl možnost úřednické vlády a slíbil, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald.[54]
Československá vládní krize začala budit pozornost v zahraničí. Americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušil svůj léčebný pobyt a vrátil se do funkce. Do Prahy přiletěl také náměstek sovětského ministra zahraničí a bývalý sovětský velvyslanec v Praze, Valerian Zorin.[55][54]

Ministr zahraničního obchodu a poslanec za ČSNS Hubert Ripka

Bývalý předseda sociální demokracie Bohumil Laušman uvedl ve svých vzpomínkách napsaných počátkem 50. let v emigraci, že Gottwaldova kancelář byla tehdy přímou linkou spojena se sovětským velvyslanectvím a Gottwald a Zorin byli v neustálém kontaktu. Zorin tedy měl možnost na základě Gottwaldových informací kontrolovat a případně revidovat všechny kroky vedení KSČ. S Benešem Zorin přímé kontakty neměl, je tedy zřejmé, že Gottwald a další komunističtí předáci v kritické chvíli vydírali prezidenta hrozbou sovětské intervence do Československa. Tu ovšem Sověti ve skutečnosti kategoricky odmítali, což Zorin sdělil Gottwaldovi hned při první schůzce po jeho příletu do Prahy. Prezident Beneš tak opět zažíval situaci podobnou mnichovské krizi v září 1938.[56]

Pátek 20. února

Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo p

  1. ↑ KAREL, Kaplan. Pět kapitol o únoru. Praha: Doplněk, 1997. ISBN 80-85765-73-X. S. 539. [Dále jen: Kaplan (1997)]. 
  2. ↑ SNÍTIL, Zdeněk. Vítězný Únor a jeho mezinárodní význam. Praha: Horizont, 1987. S. 7–8. [Dále jen: Snítil (1987)]. 
  3. ↑ Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky [cit. 2018-03-01]. Dostupné online. 
  4. ↑ BOUČEK, Miroslav; KLIMEŠ, Miloslav. Dramatické dny Února 1948. Praha: Svoboda, 1973. S. 5. [Dále jen: Bouček a Klimeš (1973)]. 
  5. ↑ a b Jak jsme slavili „vítězství pracujícího lidu“ [online]. ČT, 2011-02-25 [cit. 2019-06-22]. Dostupné online. 
  6. ↑ Kaplan (1997), s. 541.
  7. ↑ VEBER, Václav. Osudové únorové dny 1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 220. [Dále jen: Veber (2008)]. 
  8. ↑ Kaplan (1997), s. 332.
  9. ↑ Co se odehrávalo 25. února 1948? Česká televize se v unikátním projektu vrátí 70 let v čase [online]. ČT, 2018-02-24 [cit. 2020-01-21]. Dostupné online. 
  10. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené preklep není určen žádný text
  11. ↑ Kaplan (1997), s. 11.
  12. ↑ KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-612-2. S. 1109. [Dále jen: Křen (2005)]. 
  13. ↑ KALINOVÁ, Lenka. Východiska, očekávání a realita poválečné doby : k dějinám české společnosti v letech 1945-1948. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2004. 119 s. ISBN 80-7285-043-1. S. 13. 
  14. ↑ Křen (2005), s. 575.
  15. ↑ DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata, Část druhá: Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948). Praha: Karolinum, 2008. 790 s. ISBN 978-80-246-1473-1. S. 566–569. [Dále jen: Dejmek (2008)]. 
  16. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 29.
  17. ↑ Křen (2005), s. 574.
  18. ↑ Veber (2008), s. 51.
  19. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 77
  20. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 87.
  21. ↑ a b Kaplan (1997), s. 27.
  22. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 85.
  23. ↑ BAUER, Jan. Převratné události českých dějin. Praha: Alpress, 2015. 376 s. ISBN 978-80-7466-700-8. S. 306. [Dále jen: Bauer (2015)]. 
  24. ↑ a b Bauer (2015), s. 306.
  25. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 94–96.
  26. ↑ Křen (2005), s. 598.
  27. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 97.
  28. ↑ Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94
  29. ↑ Bauer (2015), s. 308.
  30. ↑ Kaplan (1997), s. 14.
  31. ↑ a b Čapka a Lunerová (2012), s. 99.
  32. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 100–101.
  33. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 99 a 105.
  34. ↑ Kaplan (1997), s. 282.
  35. ↑ BUREŠOVÁ, Jana; TRAPL, Miloš. Bohumil Laušman: proměny života sociálně demokratického politika s nástupem komunistické moci v Československu. Olomouc: Centrum pro československá exilová studia, 2009. 124 s. ISBN 978-80-244-2247-3. S. 20. [Dále jen: Burešová a Trapl (2009)]. 
  36. ↑ a b Kaplan (1997), s. 279–280.
  37. ↑ Kaplan (1997), s. 285–286.
  38. ↑ Veber (2008), s. 215–217.
  39. ↑ Veber (2008), s. 218.
  40. ↑ RŮŽIČKA, Daniel. Kalendárium roku 1948 únorové události [online]. totalita.cz [cit. 2020-01-27]. Dostupné online. 
  41. ↑ KAPLAN, Karel. Únor 1948 : komentované dokumenty. Praha: Epocha, 2018. 463 s. ISBN 978-80-7557-116-8. S. 55. [Dále jen: Kaplan (2018)]. 
  42. ↑ Kaplan (1997), s. 282–283.
  43. ↑ a b c Čapka a Lunerová (2012), s. 108.
  44. ↑ Veber (2008), s. 215.
  45. ↑ Veber (2008), s. 218–219.
  46. ↑ Veber (2008), s. 216.
  47. ↑ Veber (2008), s. 219.
  48. ↑ Kaplan (1997), s. 289.
  49. ↑ PACNER, Karel. Bez činnosti NKVD by KSČ v Československu nezvítězila, tvrdil Stalin [online]. idnes.cz, 2018-02-26 [cit. 2020-01-31]. Dostupné online. 
  50. ↑ a b c Kaplan (1997), s. 291.
  51. ↑ Veber (2008), s. 221.
  52. ↑ a b c d Čapka a Lunerová (2012), s. 109.
  53. ↑ a b Dejmek (2008), s. 652.
  54. ↑ a b Dejmek (2008), s. 653.
  55. ↑ Čapka a Lunerová (2012), s. 110.
  56. ↑ Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s. 95
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Únor_1948&oldid=23109093“