Kočkovití: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
mBez shrnutí editace
Řádek 224: Řádek 224:
== Reference ==
== Reference ==
<references />
<references />
<br />


== Externí odkazy ==
== Externí odkazy ==
Řádek 234: Řádek 233:
{{Portály|Kočky}}
{{Portály|Kočky}}
{{Autoritní data}}
{{Autoritní data}}

[[Kategorie:Kočkovití| ]]
[[Kategorie:Kočkovití| ]]

Verze z 10. 1. 2018, 02:53

Tento článek je o zvířeti. Další významy jsou uvedeny na stránce kočka.
Jak číst taxoboxKočkovití
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďkočkovití (Felidae)
J. Fischer de Waldheim, 1817
Rody
Sesterská skupina
asijští linsangové (Prionodontidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kočkovití (Felidae) obecně nazývaní kočky, jsou čeledí řádu šelem. Dělí se na dvě recentní podčeledi - velké kočky (Pantheriane) a malé kočky (Felinae), a dvě fosilní podčeledi - Machairodontinae a Proailurinae. První kočky se objevily během oligocénu, přibližně před 25 miliony let. Obě recentní podčeledi se od sebe oddělily asi před 11,5 miliony lety. V současnosti žije na Zemi nejméně 38 druhů koček, přičemž některé studie jich uznávají až 41. Mezi nejznámější kočky patří bezpochyby kočka domácí, jejíž soužití s člověkem je známé již 4 000 až 7 000 let. Divocí příbuzní kočky domácí stále žijí v Africe a západní Asii, ale poničené životní prostředí značně omezilo plochy jejich výskytu. Jiné velmi známé druhy kočkovitých zahrnují velké kočky jako je lev, tygr, levhart, jaguár a množství malých koček jako například ocelot, rys ostrovid nebo puma americká. Za nejbližší příbuzné koček se považují asijští linsangové rodu Prionodon dříve řazení k cibetkám (Viverrinae).

Z celého řádu šelem se právě kočkovití nejvíce drží masožravého způsobu života - jsou na příjmu masa zcela závislí. Někdy se jim proto říká hypermasožravci. Jejich tělesná stavba je plně přizpůsobená lovu jiných zvířat. Mají pružné a svalnaté tělo, čelisti a zuby určené k silnému skusu, flexibilní přední končetiny zakončené ostrými zatažitelnými drápy sloužícími k přidržení kořisti, zadní končetiny umožňující prudké zrychlení a skoky a srst tvořenou kamuflážními barevnými odstíny. Ze smyslů je co nejlépe vyvinut především zrak, jenž je určen k zachycení pohybu a k dobrému vidění za šera a tmy.

Kočkovité šelmy přenášejí nemoc toxoplazmózu, jejímž původcem je výtrusovec Toxoplasma gondii.

Klasifikace

Poslední výzkumy[1][2] (v populární formě[3], česky pak[4]) zredukovaly počet rodů kočkovitých šelem a vyvrátily zvláštní postavení gepardů (nejblíže příbuzný jim je jaguarundi a puma americká). Naopak podčeleď velkých koček se ukázala jako monofyletická, na bázi stojící skupina.

Kladogram

Podle fylogenetických analýz lze příbuzenské vztahy mezi extantními rody znázornit následujícím fylogenetickým stromem:[7]

Kočkovití 
Velké kočky 

 Neofelis

 Panthera

Malé kočky 

 Pardofelis

 Catopuma

 Caracal

 Leopardus

 Lynx

 Acinonyx

 Puma

 Otocolobus

 Prionailurus

 Felis

Stará klasifikace

Reference

  1. Mattern, M. Y. a McLennan, D. A., 2000: Phylogeny and Speciation of Felids. Cladistics 16: 232–253.
  2. Johnson, W. E. a kol., 2007: The Late Miocene Radiation of Modern Felidae: A Genetic Assessment. Science 311: 73–77.
  3. O'Brien, S. J. a Johnson, W. E., 2007: The Evolution of Cats. Scientific American 297: 50.
  4. Zrzavý, J. a Robovský, J. 2007: Kočkovité šelmy. Vesmír 86 (137): 566–567.
  5. Buckley-Beason, V. A. a kol., 2006: Molecular Evidence for Species-Level Distinctions in Clouded Leopards. Current Biology 16: 2371–2376.
  6. Mazák, J. H. a Groves, C. P., 2006: A taxonomic revision of the tigers (Panthera tigris) of Southeast Asia. Mammalian Biology 71 (5): 268–287.
  7. SAKAMOTO, Manabu; RUTA, Marcello. Convergence and Divergence in the Evolution of Cat Skulls: Temporal and Spatial Patterns of Morphological Diversity. S. 1–13, e39752. PLoS ONE [online]. 6. červenec 2012. Svazek 7, čís. 7, s. 1–13. Dostupné online. PDF [1]. DOI 10.1371/journal.pone.0039752. (anglicky) 

Externí odkazy