Karel Havlíček Borovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z K. H. Borovský)
Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Rodné jménoKarel Havlíček
Narození31. října 1821
Borová,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí29. července 1856 (ve věku 34 let)
Praha,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymBorovský
Povoláníbásník, novinář, politik
Národnostčeská
StátRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
VzděláníGymnázium v Německém Brodě
Alma materUniverzita Karlova
ObdobíNeoabsolutismus
Žánrrealismus
Významná dílaObrazy z Rus,
Epigramy,
Duch Národních novin,
Epištoly kutnohorské,
Tyrolské elegie,
Král Lávra (báseň),
Křest svatého Vladimíra
Manžel(ka)Julie Sýkorová-Havlíčková
DětiZdeňka Havlíčková
RodičeMatěj Havlíček a Josefína Havlíčková
PříbuzníKarel Baxa
Bohumil Baxa
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vlastnoruční dopis Havlíčka adresovaný Fany Weidenhofferové

Karel Havlíček Borovský, vlastním jménem Karel Havlíček (31. října 1821 Borová u Přibyslavi[1] – 29. července 1856 Praha[2]), byl český novinář, spisovatel, básník a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).[editovat | editovat zdroj]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům v Borové

Karel Havlíček byl synem Matěje Havlíčka, kupce, a Josefíny Dvořákové, dcery sládka z Horní Cerekve; pokřtěn byl Karel Boromejský Oldřich.[1] V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala.[3] Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do Jihlavy. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Osobní zbožnost a také touha po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vedly 19letého Havlíčka k vstupu do pražského kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Zejména pro svůj příklon k ruštině, v níž byla viděna schizmatická východní ortodoxie, byl 9. září 1841 ze semináře vyloučen (strávil tam tedy od října 1840 dohromady necelý rok; v jeho hodnocení mu jistě nepřidaly ani jeho epigramy a žertíky, stejně jako slabý prospěch).[4] Stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Vystupoval rovněž proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti.[5]

Pobyt v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v carském Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus.[6]

Počátky novinářské dráhy[editovat | editovat zdroj]

Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem Pražských novin. Psal také do satirické přílohy časopisu Česká včela s názvem Žihadlo. Roku 1845 se proslavil ostrou kritikou nového Tylova románu Poslední Čech.[7][8]

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

První vážnou známostí Karla Havlíčka byla jeho snoubenka Františka (Fany) Weidenhoffrová (1821–1878), později provdaná Judmanová. Její zámožní němečtí rodiče měli v Německém Brodu obchod se střižním zbožím. Vztah se začal rozvíjet po Havlíčkově návratu z Ruska roku 1844. Zachovala se řada dopisů, které si snoubenci vyměňovali poté, co Havlíček na jaře 1845 odešel do Prahy, v roce 1846 stanovoval (a odkládal) datum svatby. Ke svatbě však nedošlo.[9][10]

Manželka Karla Havlíčka Borovského Julie, rozená Sýkorová (16. dubna 1826 Svojšice – 16. dubna 1855 Praha[11]), byla dcerou hraběcího lesního. S Havlíčkem se seznámila v módním salonu matky jeho přítele, který Karel navštěvoval a kde Julie pracovala.[12] Svatba se konala 4. března 1848 v Praze.[13] Zemřela na tuberkulózu v době, kdy byl Havlíček ještě internován v Brixenu.

Jediná dcera Karla a Julie Havlíčkových Zdeňka Havlíčková (1848–1872) zemřela na tuberkulózu jako její rodiče.

Revoluční rok 1848[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na domě v Kroměříži, kde bydlel v době konání sněmu v roce 1848

V revolučním roce 1848 odešel z Pražských novin a za finanční pomoci šlechtice Vojtěcha Deyma založil vlastní Národní noviny,[4] které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly první česky psaný deník v českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců české národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.[5]

Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.

Byl členem Národního výboru. Roku 1848 po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn.[5] Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen do rakouského ústavodárného Říšského sněmu. Zastupoval volební obvod Humpolec v Čechách. Uvádí se jako redaktor.[14] V Národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni na Říšském sněmu však působil více jako novinář než jako poslanec.[5] V prosinci 1848 na svůj poslanecký mandát rezignoval.

Pomník Havlíčka v Kutné Hoře
Protokol k tiskovému procesu s Karlem Havlíčkem Borovským, Kutná Hora, 1851 (SOA Praha)

Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. V důsledku zavedení kaucí na politická periodika byl nucen přestat vydávat satirickou přílohu Národních novin nazvanou Šotek[15]. Po vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a okolím v důsledku tzv. májového spiknutí pražské vojenské velitelství v červnu 1849 Národní noviny zakázalo.[16] Další vydávání bylo povoleno za Havlíčkův příslib, že se zdrží zásadní kritiky březnové oktrojované ústavy. Pro pokračující kritiku vládní politiky byly Národní noviny v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány.[16] Havlíček hledal místo, kde by mohl pokračovat ve své žurnalistické činnosti mimo oblast výjimečného stavu. Usadil se v Kutné Hoře, kde založil časopis Slovan, který vycházel dvakrát týdně. Úřední orgány se však snažily jeho dosah komplikovat, redaktor byl sledován, podrobován domovním prohlídkám, několik čísel Slovana bylo zkonfiskováno a s Havlíčkem byly vedeny soudní procesy pro porušení tiskového zákona, což Havlíček ve Slovanu s osobitým humorem komentoval.[17] Vládní strana se jej neúspěšně snažila přimět k loajalitě. V reakci na činnost opozičních žurnalistů bylo v létě 1851 vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání protivládních periodik, pokud obdrží dvě úřední výstrahy. Poté, co byly Slovanu tyto výstrahy uděleny, Havlíček sám v srpnu jeho vydávání zastavil.[16] Žurnalistickou práci přerušil, nechtěl se však literární činnosti a veřejného působení zcela vzdát. Plánoval vydávat neperiodické publikace (na ty se nevztahovaly tak přísné zákony jako na noviny a časopisy); aby byl hmotně zabezpečen, chtěl si najmout a spravovat nějaký dvůr (pomýšlel při tom na pronájem dvoru na panství Chotkově, Valdštejnů nebo Sylva Tarouců).[18] Na radu Františka Palackého vydal knižně soubory svých článků Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské. Prodej Epištol byl policií zakázán, ale část výtisků se podařilo distribuovat před jejich konfiskací. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský porotní soud a obžalován, že publikací několika článků v časopisu Slovan chtěl vyvolat neposlušnost a odpor k vládě. Soudní porota ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby 12. listopadu 1851 jednohlasně osvobodila.[19] Soudní spisy tohoto procesu jsou uloženy ve Státním oblastním archivu v Praze, v oddělení fondů veřejné správy.[20]

Konfinace v Brixenu[editovat | editovat zdroj]

Z Kutné Hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí Německého Brodu. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr František. Zejména vojenské kruhy naléhaly na to, aby byl Havlíček deportován mimo Čechy. Zemský vojenský velitel Čech hrabě Eduard Clam-Gallas uvedl, že „je co nejpevněji přesvědčen, že Havlíček patří toho času k politicky nejnebezpečnějším hlavám celého mocnářství, a vláda by si v něm jen soustavně vychovávala druhého, snad ještě horšího českého Kossutha, kdyby nemohla proti němu užíti vážnějších a přísnějších opatření“.[19] Na začátku prosince 1851 přinesl ministr Alexander Bach císaři Františku Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salcburku. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečné opatření a zvolil odlehlý Brixen v tehdejším jižním Tyrolsku.

Havlíčkův dům v Brixenu

Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky (akci dozoroval i brodský okresní hejtman Ferdinand Voith, jenž se s Havlíčkem znal[21]) a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Zum Elephanten (U slona, nebo U slonů), kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848, a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům.[22]

V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdeňkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství.[23] Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v měsíčních splátkách 400, po urgenci 500 zlatých ročně, což odpovídalo platu vyššího státního úředníka.[24] Zhruba stejně velkou částku ale Havlíček musel vynakládat z vlastních úspor, jak si stěžoval v dopise Adolfu Maria Pinkasovi: „jest zde draho, že se 400 zl. ani já sám v mých okolnostech zde vyjíti nemohu, a se svou rodinou bych zde při vší šetrnosti nejméně 1000 zl. stř. ročně potřeboval.“[19] Havlíčkova rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo si nechali nosit z hotelu U Slona. Havlíček byl ovšem pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Julii se totiž zhoršila její tuberkulóza a vedle toho si rodiče přáli, aby Zdeňka chodila do školy v Čechách.[24]

Teprve poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po téměř čtyřech letech úředně nařízeného nuceného pobytu (konfinace) i on propuštěn zpět do Čech.[24] Do Prahy přijel 15. května 1855. Cestou se dozvěděl smutnou zprávu, že jeho manželka Julie před měsícem, 16. dubna 1855, zemřela na tuberkulózu. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka. Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a dceru nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.[5]

Reliéf na lázeňské vile ve Šternberku, kde se Karel Havlíček Borovský léčil.

Nemoc a smrt[editovat | editovat zdroj]

Karel Havlíček Borovský měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc.[5] Roku 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. června 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. července 1856 Havlíček požil větší množství prášků na spaní.[24] Druhý den dorazil spěšným kočárem doktor Josef Podlipský a odvezl pacienta do Prahy.[24] O pět dní později Havlíček zemřel v bytě svého švagra Františka Jaroše[pozn. 1] ve věku 34 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho žena Julie.[26]

Havlíčkův hrob, Olšanský hřbitov č. II/10/68

Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojty Náprstka, a pořadatelství se ujal Josef Němec,[27] manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Němec byl po pohřbu následně za svou aktivitu odsouzen k osmi dnům vězení.

Tradovalo se, že na pohřbu osobně položila Božena Němcová na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví. Vladimír Macura označil tuto verzi za legendu a doložil rozborem dobových dokumentů, že anonymně objednala „korunu na víko, z listů bobkové višně, a půlvěnec na čelo z vavřínu“, které Ferdinand Náprstek financoval a do rakve a na její víko umístil.[28] Josef Ladislav Turnovský, který se pohřbu osobně zúčastnil, napsal (str. 263, citace): „O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila, rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku.“

Před Havlíčkovou smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Po své smrti se stal, slovy historika Jiřího Raka, „předmětem sentimentálního kultu, proti kterému celý život vystupoval“.[29] Havlíček je pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech. Jeho matka Josefína Havlíčková ho přežila a zemřela v Německém Brodě 1. července 1884 ve věku 93 let. Havlíčkova dcera Zdeňka, přezdívaná po jeho smrti „dcera národa“, navzdory finanční podpoře českých vlastenců zemřela roku 1872 ve věku 23 let na tuberkulózu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Žurnalistika[editovat | editovat zdroj]

Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Působil v Pražských novinách a v příloze Česká včela (viz výše), v Národních novinách, které sám založil, a konečně také ve vlastním časopise Slovan.

  • Pražské noviny – V tehdejší době to byl jediný česky psaný list. Právě v příloze Česká včela vyšel i článek, v němž Havlíček kritizoval Josefa Kajetána Tyla. Na Tylovi mu vadilo také to, že vlastenectví uznával jako prakticky jediné téma tehdejší literatury. Do těchto novin Havlíček psal také politické články.
  • Národní noviny – Po práci v Pražských novinách, z nichž se následně stal provládní list, se Havlíček rozhodl založit list nový, a to rovnou deník. Měl zde i satirickou přílohu Šotek. Snažil se noviny co nejvíce politizovat a vést čtenáře k národnímu uvědomění a češtině, vysvětloval zde například rozdíly mezi politickými systémy, v čem spočívají jednotlivé politické funkce a také zde kritizoval absolutismus, což nakonec vedlo k zákazu.
  • Slovan – Časopis, ve kterém se opět snažil o politickou osvětu. Nakonec Havlíček časopis dobrovolně zastavil.
  • Obrazy z Rus (1843–1846) – Cestopis, který je též první českou realistickou studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale „proti srsti“ mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva – bojaři kontra obyčejný lid.
  • Epištoly kutnohorské (1850) – kritika církevní hierarchie sloužící nastupujícímu neoabsolutismu.[30]
  • Duch Národních novin (1851) – výbor novinových článků z období působení Karla Havlíčka Borovského v Národních novinách.

V pohledu na ekonomii zastával Karel Havlíček Borovský pozici klasického liberalismu. Byl pro svobodný obchod, proti clům a odmítal nekryté papírové peníze.[31][32]

V roce 1846 Havlíček navštívil litoměřický biskupský hřbitov, kde se zhrozil, že není nijak označen hrob Karla Hynka Máchy. Zasadil se o vytvoření náhrobku, který je dnes na pražském Vyšehradě.[33] V roce 1848 navrhl Karel Havlíček přejmenování pražského Koňského trhu na Václavské náměstí[34] a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí a zasadil se o ně. Neúspěšně se zasazoval o zřízení první české průmyslové školy.[35]

Literární kritika[editovat | editovat zdroj]

  • Kapitola o kritice (1846) – V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenčení bez činu a „hospodské“ kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví, nikoliv umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou. Tímto dílem položil základy pro budoucí literární kritiku.
  • O literatuře (1855) – knižní soubor původně časopisecky zveřejněných článků.

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

  • Křest svatého Vladimíra (rukopis: 1852–1855, vydáno 1877, torzo) – příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu. Car dal Peruna chytit a utopit... a svět se nezměnil: „Ale svět je pořád stejný, lidé ho nezmění, plivni si stokrát do moře, ono se nezpění.“ Dílo nebylo dokončeno, je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem.
  • Epigramy (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, parodii či satiru.
  • Tyrolské elegie (1852, vydáno 1861) – název „elegie“ (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.
  • Král Lávra (1854) – alegorická satirická skladba, jejímž námětem je stará irská pohádka o králi s oslíma ušima, přizpůsobená českému prostředí.

Charakterizace poezie[editovat | editovat zdroj]

Slovy sociologa Emanuela Chalupného: „Od chvíle, kdy dvaadvacetiletý Havlíček v Moskvě ´nalezl sám sebe´, neznáme od něho ... ani jediného verše, který by nebyl satirický nebo žertovný.“[36]   „Jsa rozený dynamik, vyzná se v efektu postupného zesilování tónu, ... Kde nestačí ani to, stupňuje účinek ještě jinak: buď překvapí novou myšlenkou v proudu děje, nebo dokonce ji přiřadí k předchozímu líčení tak, že z něho vyplývá a přec oslní novotou – zkrátka nadhodí myšlenku, provede prvou část periody, ale již v druhé části překvapí novotou nebo třetím nápadem vloženým jako mimochodem do prvých dvou, a tak jiskry jeho vtipu srčí, až oslňují, obrazy dopadají tak rychle a pádně, že nemáte ani kdy je zkoumat a sotva stačíte jejich letu.“[37]

Politické přístupy[editovat | editovat zdroj]

Útisk menšin, národnostní politika[editovat | editovat zdroj]

Již mladý Havlíček měl na více místech možnost nahlédnout, že vítěz obvykle přemoženému národu vnutí svůj jazyk, zmocní se úřadů, obchodu, průmyslu, prostředků k vědomostem a podrobenému ponechává jen těžkou nádenickou ruční práci. Ctižádostivci se přidávají k vítězi a zbylí se za svou přirozenost stydí.[38] Už jen kvůli vymanění se z opovržení, křivd a z bídného živoření i jednotlivců je „hlavní starost každého národu pojistiti si především svou národnost a jazyk jakožto nevyhnutelnou a právní výminku demokratické rovnosti“. Ostatně, „každá národnost již jako zvláštní plod všemohoucí síly zasluhuje život a vznik, a tedy pěstovati se má vždy k většímu květu; kromě toho ještě také jest národní rovnoprávnost nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdivé politické svobody.“[39] První péče tedy musí být o jazyk: „kde nepanuje vaše řeč, vaše národnost, jste utlačenci i v nejsvobodnějších zemích.“[40] I obecněji platí, že snahy o povznesení je zapotřebí náležitě zacílit: „Lépe jest méně lidí důkladně ale vřele milovati, než každého trochu.“[41]

Buďme k Rusům chladní[editovat | editovat zdroj]

Havlíček také poukazuje na útlak Irů Angličany, Čechů Němci, Poláků a Malorusů (dnešních Ukrajinců) Rusy, ale připomíná i dřívější útisk Rusů, Ukrajinců i Litevců polskou šlechtou.[42] Poláci jsou prý „Rusové se svázanýma rukama“[43] a poddaní polské šlechty, tedy Rusíni a Bělorusové, ba i Poláci se materiálně mají mnohem hůř než Rusové u ruských pánů: tak výstavné vsi jako ve Velkorusku a na pravé Ukrajině se těžko dají v celém Polsku najít.[44]  

Rusy vůbec není radno podceňovat a malovat si, že u nich již co nevidět propukne revoluce: „ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější, než rakouský absolutismus před r. 1848, a to proto, že jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu, a stará se tak skutečně o ustavičné zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledě vlast svou zkvétati a síliti se, a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody.“[45]

Je sice pěkné, že Rusko je zemí původnější, má národní církev a lidem docela srozumitelný slovanský církevní jazyk,[46] zároveň ale Havlíček upozorňuje: „Rusko jest země despotická, a my ostatní svobodní Slované musíme se, bohužel! tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati.[47] Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní.“ Avšak ruští „pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“ Při výčtu slovanských „sester“, které car Alexandr I. chce „vysvobodit od tyranstva“ se nedá „říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!!“ „Rusové „s Jidášským políbením přicházejí – nás strčit do kapsy. Slovanství tak Havlíček opravdu nevzývá, ono jméno připouští nanejvýš jako učený a zeměpisný název. Vzájemně nejprospěšnější by prý byla spolupráce leda s „Ilyry“, tedy Jihoslovany.[48] A úplně nejraději má tehdy utlačené Ukrajince:[49] „Ze všech mimočeských Slovanů", píše již ze Lvova, „mám Malorusy nejvíc rád. Počkej jen, ve třech letech bude ze mne Čechorusňák."[50] A brzy nato, již v Pražských novinách, připomíná jejich novověké tradice svobody.[51]

Ubránit se německému tlaku[editovat | editovat zdroj]

Publicisté po roce 1989 však málokdy zmiňují, že Havlíčkovým mnohem častějším tématem a hlavní starostí bylo, jak se ubránit německému tlaku. Celá česká historie pro něj není „než ustavičné zápasení jednoho slabého kmene slovanského s celým národem německým, tlačícím se vždy na východ.“[52] Havlíček názorně předvádí, že bez ohledu na oficiální proklamace Čech ve své vlasti bez němčiny nemá šanci na společenský vzestup, ba nemůže ani cestovat vlakem. A přitom Češi většinou postrádají možnosti a prostředky se naučit německy.[53] Je zapotřebí skutečné a praktické rovnosti s němčinou; úředníci mají umět česky.[54] Tovaryš by neměl strávit 2-3 roky studiem němčiny jen proto, aby se v ní během pouhého dalšího roku mohl vůbec vyučit.[55] Je jen namístě zavést do všech stupňů studií češtinu.[56] Češi mají vystupovat pod firmou svou a nikoli německou.[57] Namísto mezi mostu mezi východem a západem Evropy mají Češi dělat větší pány a využívat k vlastnímu prospěchu situace, kdy se Němci a Rusové perou.[58]

Havlíček varuje, že eventuálním rozpadem rakouské říše se jiné její národy mohou na rozdíl od Čechů spojit s mocnějšími sousedy.[59] Aktuálně nejhorší by prý bylo dostat se do německého Bundu, v němž by byli Češi potlačeni velkou většinou.[60] Jeho písnička „Šuselka nám píše!“, kterou složil na nápěv známé: „Na tom pražském mostě“, se bezprostředně rozlétla po celé zemi, prozpěvovala se i po vesnicích a prakticky zesměšnila a znemožnila agitaci do Frankfurtského sněmu ze strany Čechů. A zdejší Němce ve věci Havlíček zčásti zviklal: na schůzi 29. dubna 1848 v konviktském sále jim připomněl (čímž v nebezpečí popřel vlastní liberální názory na svobodu výroby a obchodu), že jejich vlastní průmysl v Rakousku by neobstál v celoněmecké konkurenci.[61]

„Jediný platný prostředek proti tomuto utiskování jest, když se více slabších národů dohromady spojí a jeden druhému pomoc obětuje, tak aby mohli spojenými silami přinutit větší národy ke spravedlivosti a hájit proti nim společně svou svobodu, neodvislost a právo. Pak jest spíše naděje na bratrství, když každý může říci: „Já pán, ty pán!“[62] Nejúčinnější obrana Čechů by v jeho době spočívala ve skutečně federalizované podunajské říši, kde by měl každý její národ značný stupeň samosprávy.[63] Hned ujišťuje, že „Němce v Čechách utiskovati nebudeme nikdy, ale kdybychom se k německé říši připojili, byli bychom co slabá část jistě utištěni.“[64] Již poněkud eufemisticky volá: „stůjme pevně pohromadě věrni svobodě, ale poctivé svobodě, slovanské svobodě, která nechce panovati nad jinými, nýbrž jenom rovna býti všem a každému.“[65] Snaží se vyjít s ostatními národnostmi říše: „My ale, Slované rakouští, kteří jsme posud vždy byli proti ostatním ve křivdě, zaujímajíce všude jen druhé neb poslední místo, nic více žádati nebudeme než rovnost, neosobujíce si přednost. Takovým způsobem získáme si pro sebe mnoho myslí také mezi spravedlivými a snášenlivými Němci, Maďary a Vlachy rakouskými, kteřížto důvěřujíce se ve spravedlivost a snášenlivost naši, rádi s námi v jednom státním foederálním spojení zůstanou.“[66] Na důkaz snášenlivosti a ku svornosti doporučuje i na vývěsních štítech živností vedle nově umístěných českých nápisů ponechat nápisy německé.[67]

Nesnižujme žádným způsobem ani israelitské spoluobčany[editovat | editovat zdroj]

V polemice s knězem ze Soutic, který ani po vyhlášení zákonné rovnoprávnosti nechtěl Židy pouštět k muzice a děvčata od tance se Židem odrazoval, zase Havlíček milému sluhovi božímu připomínal, že „jistější dívka tancující se židem v hospodě, než v rukou křesťanského chasníka za hospodou.“ „Jest největší politika a spolu největší chytrost, držeti se vždy dle svého dobrého přesvědčení, a neohlížeti se nic na to, jestli někdo časem svým s tím nespokojen jest a byť by si i časem někdo zažehral: konečně pravá pravda zůstane vždy na vrchu.“ Pokud mnohý Žid doposud čachruje a užívá v obchodu proti jinověrci i takových praktik, které si proti stejnověrci nedovolí, je to jen důsledek tisícileté potupy Židů, jejich vyloučení z občanských práv a odstrkování v životě ze strany křesťanů. Musel-li si i právo k ženění koupit za nesmírnou peněžitou cenu, jaký div, že se naučil hrabat „dovoleným a nedovoleným způsobem peníze, aby za ně mohl alespoň pokoutně uplácením dosáhnouti něčeho lepšího pro sebe?“

Čelit případné lichvě se ostatně dá velice snadno: „Nedej se ošiditi, nedělej lehkomyslně dluhy, buď opatrný: to jsou skoro všechna pravidla, s kterými se ubráníme.“ „Chovejme se také skutečně i v životě ke svým israelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme jich, nesnižujme je, nesužujme je žádným způsobem, a zůstaly-li na nich lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin jejich.“ Emancipace židů v celku nám prospěla, „jakož musí prospěti každá spravedlivá věc. A ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování.“[68] I při kritice názorů a básní Siegfrieda Kappera Havlíček tohoto židovského básníka výslovně ubezpečuje: „pravého a řádného Israelity si tak dobře vážíme jako koho jiného, a jistě mnohem víc než špatného Čecha.“[69]

Památka[editovat | editovat zdroj]

Vlastenecká píseň Spi, Havlíčku

Nedlouho po Havlíčkově smrti začali čeští vlastenci kolem jeho osobnosti budovat kult národního mučedníka. Jeho ranou manifestací byla oslavná vlastenecká píseň Spi, Havlíčku, která se rychle zařadila po bok dalších známých národních písní jako Hej, Slované nebo Kde domov můj. Zpívána byla již při příležitosti první národní pouti do Borové 19. srpna 1862.[70][71] Další podobné pouti se konaly i v následujících letech.[71]

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

Karel Havlíček Borovský, pomník Havlíčkův Brod

Známým zpodobením Karla Havlíčka je jeho socha z hořického pískovce od Josefa Strachovského, která je od roku 1883 před Vlašským dvorem v Kutné Hoře. Další autorské pískovcové kopie této sochy byly vytvořeny pro Vysoké nad Jizerou (v roce 1891) a Havlíčkovu Borovou (v roce 1901). V roce 1911 vznikly podle původního originálu dva bronzové odlitky, jeden je umístěn na Havlíčkově náměstí v Praze na Žižkově, druhý v Chicagu. Další pomníky jsou např. v Jedovnicích (František Voleský, 1900), v Jičíně (Jindřich Říha, 1906) nebo v Prostějově (Julius Pelikán, 1921).

Z historické budovy Národního muzea byl z panteonu osobností Karel Havlíček Borovský odstraněn v roce 2018.[72][73]

  • Kutná Hora, 1883
    Kutná Hora, 1883
  • Podstavec pomníku v Kutné Hoře
    Podstavec pomníku v Kutné Hoře
  • Havlíčkova Borová, 1901
    Havlíčkova Borová, 1901
  • Havlíčkova Borová
    Havlíčkova Borová
  • Havlíčkovo náměstí, Žižkov, 1911
    Havlíčkovo náměstí, Žižkov, 1911
  • Chicago, 1911
    Chicago, 1911
  • Jedovnice (první Havlíčkův pomník na Moravě), 1900
    Jedovnice (první Havlíčkův pomník na Moravě), 1900
  • Prostějov, 1921
    Prostějov, 1921

Odkaz v první světové válce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918 byl 1. československý záložní pluk Husitský Československých legií v Rusku přejmenován na 9. střelecký pluk Karla Havlíčka Borovského. V roce 1920 byl po návratu do vlasti a unifikaci tento pluk přejmenován na pěší pluk 9 Karla Havlíčka Borovského. [74][75][76]

Odkaz v zeměpisném názvosloví[editovat | editovat zdroj]

Jakýmsi vyvrcholením kultické úcty prvních sta let po Havlíčkově smrti se stalo pojmenování hned dvou obcí jeho jménem – nejprve v roce 1945 přejmenování okresního města Německého Brodu na Havlíčkův Brod, poté v roce 1949 jeho rodného městečka Borová na Havlíčkova Borová. Žádnému jinému českému umělci se nedostalo takové pocty.[77]

Je po něm také pojmenována řada náměstí (např. Havlíčkovo náměstí v Praze na Žižkově) a ulic (např. Havlíčkova, rovněž v Praze, kde v domě č. 3 zemřel). Jeho jméno nesou i Havlíčkovy sady.

Odkaz v socialistickém Československu[editovat | editovat zdroj]

V letech 1988 a 1989 působilo v Havlíčkově Brodě a okolí neoficiální protikomunistické hnutí pojmenované Havlíčkova mládež, hlásící se k odkazu Karla Havlíčka.[78] Činnost spolku spojovala odpor proti komunistickému režimu s prvky studentské recese a uměleckého happeningu. Po sametové revoluci spolek zanikl.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Dům stojí v dnešní Havlíčkově ulici, naproti pražskému Masarykovu nádraží. Nad vchodem je umístěna pamětní deska.[25]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1821-1837 v Borové u Přibyslavi, sign.593, ukn.2039, str.2. Dostupné online
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Karla Havlíčka farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  3. ↑ BERÁNKOVÁ, Milena. Karel Havlíček Borovský. Praha: Horizont – nakladatelství Socialistické akademie ČSSR, 1980. 100 s. 
  4. ↑ a b MORAVA, Jiří. C.k. disident Karel Havlíček. Praha: Panorama, 1991. 312 s. ISBN 80-7038-059-4. 
  5. ↑ a b c d e f DRAŠNER, František. Karel Havlíček Borovský na Vysočině. Havlíčkův Brod: vlastním nákladem, 2003. ISBN 80-239-1708-0. S. 308. 
  6. ↑ DOLEŽAL, Bohumil. Havlíčkova zkušenost s Ruskem. Slovan a Čech [online]. 17.7.-26.7.2006. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  7. ↑ RANDÁK, Jan. Karel Havlíček Borovský a „jeho“ Poslední Čech [online]. Rozhlas.cz, 17.8.2011. Dostupné online. 
  8. ↑ DOLEŽAL, Bohumil. Havlíčkova kritika Tylova Posledního Čecha [online]. 17.7.-26.7.2006. Dostupné online. 
  9. ↑ MACUROVÁ, Alena; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. in: Karel Havlíček: Korespondence III.. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-7422-476-8. Kapitola Příběh jedné lásky na dějinném rozhraní, s. 7–34. 
  10. ↑ QUIS, Ladislav. Milostné listy Havlíčkovy. S. 577,579. Světozor [online]. 1898-10-21 (a následující) [cit. 2021-05-30]. S. 577,579. Dostupné online. 
  11. ↑ Matrika zemřelých, sv. Jindřich, 1846–1860, snímek 164 [online]. Archiv hl. m. Prahy. Dostupné online. 
  12. ↑ 814. schůzka: Nebezpečné individuum. Dvojka [online]. 2015-01-30 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  13. ↑ Matrika oddaných, sv. Havel 1844-1853, snímek 68 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. 
  14. ↑ Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy) 
  15. ↑ Šotek jako příloha Národních novin 1849. P. K. modeling and history web [online]. 2009-11-10 [cit. 2023-04-17]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b c WÖGERBAUER, Michael; PÍŠA, Petr; ŠÁMAL, Petr, JANÁČEK, Pavel a kol. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749–2014. Praha: Academia – Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2015. 2 svazky (1661 s.). ISBN 978-80-88069-11-9, ISBN 978-80-200-2491-6. Kapitola Magdaléna Pokorná: V zájmu svobody a řádu. Literární cenzura v revoluci a neoabsolutismu, s. 345–920. 
  17. ↑ Slovan, Kutná Hora, červen-srpen 1851
  18. ↑ KAZBUNDA, Karel. Rakouská vláda a konfinování Karla Havlíčka [část 1/2]. Český časopis historický. 1924, roč. 30, čís. 2, s. 287–288. Dostupné online. ISSN 0862-4356. 
  19. ↑ a b c BOROVIČKA, Michael. 29.7.1856. Smrt Karla Havlíčka Borovského. Praha: Havran s.r.o., 2021. 185 s. ISBN 978-80-87341-53-7. S. 63–64, 79, 105–106. 
  20. ↑ kolektiv autorů. Státní oblastní archiv v Praze. Praha: Státní oblastní archiv v Praze, 2018. 109 s. ISBN 978-80-88148-26-5. Kapitola Státní okresní archiv Beroun, s. 11. 
  21. ↑ STEINBAUER, Jan. O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. [cit. 2013-08-11]. Dostupné online. 
  22. ↑ MORAVA, Jiří. C.k. disident Karel Havlíček. Praha: Panorama, 1991. 312 s. ISBN 80-7038-059-4. Kapitola Normalizace po brixensku, s. 231–247. 
  23. ↑ BAUER, Jan. Klasikové v nedbalkách. [s.l.]: MOBA s.r.o., 2006. S. 168. 
  24. ↑ a b c d e VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí. 817. schůzka: Připadám si jako Robinson Crusoe. Rozhlas.cz [online]. Dostupné online. 
  25. ↑ HAVLÍČEK Karel – V průčelí domu čp.1029 v Havlíčkově ulici 3 Praha 1 – Pamětní desky v Praze [online]. [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  26. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Julie Havlíčkové farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  27. ↑ BAUER, Jan. Klasikové v nedbalkách. [s.l.]: MOBA s.r.o., 2006. S. 174. 
  28. ↑ MACURA, Vladimír. Český sen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 224 s. Dostupné online. Kapitola Sen o trnové koruně, s. 119–128. 
  29. ↑ DENČEVOVÁ, Ivana Chmel. Byl Karel Havlíček Borovský národním mučedníkem? [online]. Rozhlas.cz, 18. 11. 2020. Dostupné online. 
  30. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Epištoly kutnohorské. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1949. 114 s. S. 93n. Vydavatelské poznámky připravil Miloslav Novotný. 
  31. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Svobodná výroba, svobodný obchod [online]. Dostupné online. 
  32. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Peníze [online]. Dostupné online. 
  33. ↑ JANSKÝ, Karel. Karel Hynek Mácha. Život uchvatitele krásy. Praha: Melantrich, 1953. 
  34. ↑ Praha, město věží. Věže Václavského náměstí [online]. Česká televize, 16. 3. 2008. Dostupné online. 
  35. ↑ DOLEŽAL, Bohumil. Národní Noviny. Havlíček a radikálové. Havlíčkův politický realismus. [online]. 17.7.-26.7.2006. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. 
  36. ↑ CHALUPNÝ, Emanuel. Havlíček: prostředí, osobnost, dílo. Praha: Melantrich, 1929. S. 239. 
  37. ↑ CHALUPNÝ, Emanuel. Havlíček: prostředí, osobnost, dílo. Praha: Melantrich, 1929. S. 220-221. 
  38. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Daniel O´Conell. Pražské noviny. 13., 17., 20., 24. a 27. června, roč. 1847. 
  39. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Nová knížka od hraběte Lva Thuna. Národní noviny. 21., 22., 23. srpna, roč. 1849. 
  40. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Naše politika. Národní noviny. 12. dubna, roč. 1848. 
  41. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Slovan a Čech. Pražské noviny. 15., 19. 22., 26. února, 1., 5., 8., 12. března, 3., 17. a 21. května, roč. 1846. 
  42. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Zahraničné zprávy g). Pražské noviny. 18. října, roč. 1846. 
  43. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Slovan a Čech. Pražské noviny. 15., 19. 22., 26. února, 1., 5., 8., 12. března, 3., 17. a 21. května, roč. 1846. 
  44. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus. Praha: [s.n.], 1843-1846. S. kapitola Cizozemci v Rusích. 
  45. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Rusové. Slovan. 10. července, roč. 1850. 
  46. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus. Praha: [s.n.], 1843-1846. S. zejména kapitola Gulaňje. 
  47. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil. Národní noviny. 30. srpna, roč. 1848. 
  48. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Slovan a Čech. Pražské noviny. 15., 19. 22., 26. února, 1., 5., 8., 12. března, 3., 17. a 21. května, roč. 1846. 
  49. ↑ ŠVEHLA, Antonín. Život plný boje. Praha: Lidová demokracie 1955 s. S. 53-54. 
  50. ↑ KAZBUNDA, Karel. Karel Havlíček Borovský. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky  :, 2013. 3 sv. (566; 527; 382 s.) s. ISBN 978-80-86466-43-9. S. 1. svazek, str. 146. 
  51. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Slovan a Čech. Pražské noviny. 15., 19. 22., 26. února, 1., 5., 8., 12. března, 3., 17. a 21. května, roč. 1846. 
  52. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Dalemilova kronika česká. Národní noviny. 12. října, roč. 1849. 
  53. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Faryzeové rovnoprávnosti národní. Slovan. 5. října, roč. 1850. 
  54. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Korouhev naše. Pražské noviny. 19. a 23. března, roč. 1848. 
  55. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Potřebnost průmyslové školy české. Pražské noviny. 1. a 4. ledna, roč. 1846. 
  56. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Domácí záležitosti. Pražské noviny. 15. října, n); 18. října, p) a 8. listopadu dodatek, roč. 1846. 
  57. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Z Jas v Multanech. Česká včela. 12. srpna, roč. 1845. 
  58. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Dílo I. Praha: Československý spisovatel, 1986. (Dopis K. V. Zapovi z Moskvy, 30. dubna 1844) s. S. 168. 
  59. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil. Národní noviny. 30. srpna, roč. 1848. 
  60. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Smýšlení vídeňského vládního časopisu o budoucnosti Rakouska. Národní noviny. 7. dubna, roč. 1848. 
  61. ↑ TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský: Nejslavnější publicista českého národa. Kutná Hora: Nákladem knihkupectví Karla Šolce, 1883. S. kapitola XIV. Obrana proti Frankfurtu. 
  62. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Revoluce vídeňská. Národní noviny. 11. října, roč. 1848. 
  63. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Potřeba foederace. Národní noviny. 5. května, roč. 1849. 
  64. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Smýšlení vídeňského vládního časopisu o budoucnosti Rakouska. Národní noviny. 7. dubna, roč. 1848. 
  65. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Revoluce vídeňská. Národní noviny. 11. října, roč. 1848. 
  66. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil. Národní noviny. 30. srpna, roč. 1848. 
  67. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Vládní návrh obecního zřízení. Národní noviny. 12. prosince, roč. 1848. 
  68. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Emancipace Židů. Slovan. 12. října, roč. 1850. 
  69. ↑ HAVLÍČEK, Karel. České listy od Siegfrieda Kappera. Česká včela. 6., 17., a 20. listopadu, roč. 1846. 
  70. ↑ MATĚJKOVÁ, Jolana. Havlíčku, Havle…! [online]. Česká televize, 2021 [cit. 2021-11-02]. Od času 44:41. Dostupné online. 
  71. ↑ a b MACHOVÁ, Edita; ZACPAL, Zdeněk. Národní poutní místo Rodný dům Karla Havlíčka Borovského. REGIONVYSOCINA.CZ [online]. 18.05.2010 [cit. 2021-11-02]. Dostupné online. 
  72. ↑ https://vltava.rozhlas.cz/kdo-patri-do-panteonu-narodniho-muzea-opet-se-otvira-jeden-z-nejslavnostnejsich-7661472
  73. ↑ http://exulant.evangnet.cz/?q=system/files/ex221.pdf (str. 10)
  74. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie. Karviná: Paris, 2019. 219 s. ISBN 978-80-87173-47-3. S. 17–25, 33–45, 70–76, 101–120. 
  75. ↑ https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:e603508b-0fc9-11e8-ad37-005056b73ae5
  76. ↑ https://www.vhu.cz/exhibit/prapor-pesiho-pluku-9-karla-havlicka-borovskeho-1928/
  77. ↑ VANĚK, Václav. Duch Havlíčkův a jiné problémy. O vydávání klasického autora. Slovo a smysl [online]. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a komparatistiky, 2019 [cit. 2021-11-14]. Roč. 16, čís. 31. Dostupné online. DOI 10.14712/23366680.2019.1.5. 
  78. ↑ Havlíčkova mládež provokovala parodováním svazáckých akcí. Paměť národa [online]. [cit. 2020-07-23]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Havlíček_Borovský&oldid=23906074“