Houska (hrad)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Hrad Houska)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Houska
hrad Houska
Základní informace
Sloh renesanční
Výstavba 13. století (gotický)
Přestavba 15./16. století, 15841590 (renesanční), 1658, 1823
Stavebník Přemysl Otakar II.
Současný majitel Ing. Jaroslav Šimonek
Další majitelé Přemyslovci, Berkové z Dubé, Smiřičtí ze Smiřic, Hrzánové z Harasova, Valdštejnové, páni ze Spauru, Kounicové
Poloha
Adresa Horní Houska 1, Houska, Česká republikaČeská republika Česká republika
Souřadnice
Houska (hrad)
Houska (hrad)
Houska (hrad), Česko
Další informace
Rejstříkové číslo památky 40979/5-2829 (PkMISSezObr)
Web www.hradhouska.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Houska je renesančně přestavěný raně gotický hrad, který leží ve východní části Kokořínských lesů, 47 km severně od Prahy, v katastrálním území Houska obce Blatce. Nechal jej vystavět Přemysl Otakar II. jako významný královský hrad, ale záhy přešel do šlechtického majetku, v němž zůstal až do roku 1924. Houska dodnes patří k nejlépe dochovaným hradům Přemysla Otakara II.[1] a je chráněn jako kulturní památka České republiky.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předchozí sídlo[editovat | editovat zdroj]

Původně na tomto místě stávalo hradiště, které nechal pro svého syna Housku (Hausseka či Houseka) vystavět Slavibor z rodu Pšovanů. Původní gotický hrad, jehož zdivo je dodnes ve značné míře dochováno ve hmotě renesančně přestavěných budov, byl vystavěn na královském zboží ve 13. století.

Vznik hradu[editovat | editovat zdroj]

Pohled na hrad Bezděz z hradu Houska

Velmi pravděpodobně jej založil v počátcích své vlády Přemysl Otakar II.[3], je také možné, že o počátky stavby hradu se zasloužil v těchto letech (1280–1290) Hynek Berka z Dubé se svolením krále.[4] Předpokládá se, že plnil roli správního centra před založením nedalekého hradu Bezděz. Tvarosloví obou hradů je však natolik podobné, že nelze vyloučit současné, či téměř současné založení. Oba hrady vznikaly jako dílo téže stavební huti.[1]

Mladší dějiny[editovat | editovat zdroj]

V písemných pramenech je hrad zmíněn teprve roku 1316 jako majetek Hynka z Dubé (asi syn stejnojmenného zakladatele), později nazývaného Hynek Berka z Housky. Na konci 15. či na počátku 16. století vzniklo s rozvojem dělostřelby mohutné vnější opevnění, díky kterému byl hrad ještě po třicetileté válce hodnocen jako nedobytný. V letech 1584–1590 bylo Jádro hradu bylo přestavěno Hrzány z Harasova v renesanční zámek, přičemž mj. vzniklo celé současné vstupní křídlo. V době třicetileté války byl Houska kontrolován švédskou armádou. Švédové, aby se uživili plenili okolí, drancovali majetek a znásilňovali, což vadilo Mělnickým měšťanům. Ti vypsali na zabití švédského velitele odměnu 100 zlatých. Tohoto úkolu se zhostili dva zdejší myslivci, kteří Oronta zastřelili. Po skončení války vydali Habsburkové nařízení, zbořit všechny hrady, které sloužily Švédům jako silné opěrné body a nebylo pro ně žádné využití. Demolice se týkala i hradu Houska. Likvidace byla provedena roku 1658 a přeměnila hrad do současné podoby. Přestože nedošlo k celkové destrukci, ztratila Houska svůj fortifikační systém. Byla zbořena čtverhranná raně gotická věž, hradby s ochozy, hospodářské objekty v hradním předpolí a veškerý materiál byl použit na zasypání hradních příkopů. Demolici prováděl italský inženýr Pieroni, díky kterému se dochovaly plány hradu. Renesanční podoba hradu je však zachycena na nástěnné malbě uvnitř hradu.[1] Při poslední přestavbě roku 1823 byly sníženy střechy.

Na hradě se vystřídalo mnoho majitelů. Z rodu Berkové z Dubé na Housce je znám Jindřich Berka, přívrženec krále Zikmunda, jehož bratrem byl husitský hejtman na nedalekém hradu Jestřebí. V roce 1432 hrad koupil Jan Smiřický ze Smiřic (rod Smiřičtí ze Smiřic) a když byl roku 1453 popraven za zradu krále, hrad byl jeho pozůstalým zanechán. V roce 1502 ho od nich koupil Václav Hrzán z Harasova (rod Hrzánové z Harasova. Jeho potomek Tobiáš z Harasova hrad přestavěl na renesanční zámek, poskytující pohodlí usazeným šlechticům. V roce 1615 sídlo získal Václav Berka z Dubé, po bitvě na Bílé hoře svůj majetek musel opustit a ze země emigroval. Konfiskát získal levně mocný šlechtic Albrecht z Valdštejna. Když byl v Chebu zavražděn, správy hradu i panství se ujala cizí šlechta, např. hrabata ze Spauru a po nich (asi 1699) Kounicové. Za nich zde nikdo nebydlel a objekt začal chátrat. Jsou záznamy, že kolem roku 1750 zde zůstal bydlet jen jeden panský úředník. Teprve až Vincenc Karel Kounic jej nechal v roce 1823 opravit v renesančním slohu.[5]

Obydlí kastelána na hradě

Nedávná minulost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1924 koupil hrad Josef Šimonek, senátor a prezident Škodových závodů v Plzni. Po rozsáhlých opravách v roce 1930 byl až do roku 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté jej vzhledem k tomu, že hrad už ležel v Sudetech, do roku 1945 využívala jako konfiskát německá armáda, konkretně oblastní štáb SS. V srpnu 1943 sem RSHA převezl materiály z archivů a knihoven v Hamburku a Berlíně ohrožených americkým bombardováním, pod krycím jménem Burgund II se hrad stal jedním ze čtyř severočeských depozitářů pro židovské a zednářské knihy[6] z Evropy. Archiválie 7. listopadu 1947 převzalo pražské židovské muzeum a zčásti poté předalo původním majitelům a jeruzalémské univerzitní knihovně.[7]

Od roku 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Po roce 1970 zde plánovala továrna Spolana Neratovice využití jako noční sanatorium svých zaměstnanců.[8]

Koncem roku 1974 zde nahrála svou nejstarší dochovanou „studiovou“ nahrávku undergroundová skupina Plastic People of the Universe, z níž bylo vybráno 10 skladeb pro desku Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (vydané v spolu s knihou The Merry Ghetto roku 1978). Umožnil jim to Svatopluk Karásek, který byl tehdy správcem hradu.

Hrad byl počátkem devadesátých let 20. století vydán v restituci potomkům Josefa Šimonka, kteří jej nechali opravit a poprvé v dějinách hradu jej zpřístupnili veřejnosti.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Exteriér[editovat | editovat zdroj]

Hrad stojí v lesnatém svahu Zámeckého vrchu[9], na hranolovitém sloupci pískovce, jehož stěny spadají na třech stranách takřka svisle dolů a byly pro sídlo znamenitou obranou. Původně měl dvojdílnou dispozici, ale středověká podoba přední části hradu je nejasná. Archeologickým průzkumem zde byly zjištěny zbytky opevnění a nádvorní zeď čelní budovy.[1]

Zadní část hradu tvořilo vlastní hradní jádro, které má dodnes dochované, téměř pravidelné nádvoří, obestavěné palácovými budovami. Ve středověku tvořily budovy půdorys písmene U a čtvrtou, čelní část uzavírala hradba prolomená kulisovou bránou. Netypická, pravidelná, uzavřená dispozice jádra, která byla užívána spíše u městských hradů, zde byla dána pravděpodobně příhodným tvarem pískovcového bloku. V pravém předním nároží byla umístěna dnes zničená čtverhranná věž. V pravé části zadního křídla je dodnes dochována rozlehlá raně gotická hradní kaple.[1]

V renesanci zde bylo na místě čelní hradby vybudováno čtvrté zámecké křídlo. Ostatní křídla byla renesančně přestavěna.[1]

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Nástěnné malby Zelené komnaty

V prvním patře hradu jsou dodnes dochovány typické sestavy gotických trojdílných bytů tvořené střední klenutou síní, klenutou vytápěnou komnatou na jedné a roubenou komorou na druhé straně. Vertikálně hrad propojovala řada šnekových schodišť, horizontálně pak pavlače v nádvoří.[1]

Nejzajímavějšími interiéry na Housce jsou raně gotická, polygonálně uzavřená obdélná kaple prostupující přízemím a prvním patrem, vybavená emporou, sedilemi, osvětlená lomenými okny a vybavená rozsáhle dochovanými nástěnnými malbami z první poloviny 14. století. Dále tzv. Zelená komnata, která je zaklenuta gotickou křížovou žebrovou klenbou a vybavena renesančními nástěnnými malbami z doby kolem roku 1520.[1] Dále je zde např. lovecký salón (daňčí trofeje), rytířský sál, nově zrekonstruovaná jídelna a taneční sál.

V roce 2014 zde byla potřetí otevřena zazděná místnost, bude zde proveden průzkum. Byla zřejmě vytvořena rozčleněním vysokých prostor.[10]

Zámecká zahrada[editovat | editovat zdroj]

Zhruba kolem roku 1590, kdy zámek patřil Tobiáši z Harasova, vznikla na stráni pod hradem menší okrasná zahrada. Po roce 1980 v neudržované lokalitě rostlo 14 jehličnatých a 17 listnatých stromů, z nichž zajímavé byly jedle kavkazská, borovice těžká, čilimník a řada cypřišníků.[11]

Zachovalé pověsti[editovat | editovat zdroj]

Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla.[12] Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple. Další pověst se týká švédských vojsk za třicetileté války a jejich velitele Oronta, který byl údajně černokněžník. Podle legend choval černou slepici, jejímž prostřednictvím chtěl získat nesmrtelnost. Dva myslivci ho zastřelili posvěcenou kulí a Orontův duch od té doby na hradě straší.[13] Podle jiné legendy se na Housce a v jejím okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje opovážlivce, kteří by chtěli Housku navštívit v noci nebo zde dokonce přenocovat.

Houska a Mácha[editovat | editovat zdroj]

Karel Hynek Mácha do krajiny kolem Housky situoval děj svých Cikánů. Se svým přítelem Eduardem Hindlem sem mířil navečer 1. srpna 1832 dle svého vyprávění z hradu Kokořín, v dešti zabloudili, přespali ve skalách a na Housku dorazili až dalšího dne. V roce 1833 sem zavítal znovu již bez bloudění.[14]

Traduje se, že hrad ještě jednou navštívil Mácha v srpnu roku 1836. Tento zážitek následně popisuje v osobní korespondenci s Eduardem Hindlem. Mácha sám dorazil na Housku po půlnoci, a dle svých slov se vydal do jakési podzemní díry, kde se poté ocitl v roce 2006 v Praze. Tento dopis je však mystifikací, jde o povídku, kterou napsala autorka fantasy románů Františka Vrbenská, mnozí lovci záhad však uvěřili, že jde o autentický dokument.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Hrad je běžně otevřen od dubna do října. Z oken jeho komnat je při dobré viditelnosti výhled na šestinu Čech. V letní sezóně hrad Houska pravidelně ožívá kulturními akcemi – jarmarky, šermíři, tance, řemesla, zpěváci a hudebníci a další.[9] V květnu probíhá na hradě Konference SFINGA - celorepublikové setkání záhadologů. Každoročně v létě zde bývá Noc s hvězdami, což je benefiční koncert (s řadou doprovodných akcí), z jehož výtěžků byl opraven např. taneční sál a jídelna. V roce 2007 byl 9. ročník dne 4. srpna a patronát nad ním měl ministr kultury Václav Jehlička.[15] Na hradě natáčeli filmaři pohádkový film O svatební krajce.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h DURDÍK, Tomáš: Encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 2006, S. 104–105
  2. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2010-12-28]. Identifikátor záznamu 153069 : hrad Houska. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  3. ANDĚL, Rudolf; KABÍČEK, Jan. Hrady a zámky Libereckého kraje. Liberec: Krajské nakladatelství Liberec, 1957. S. 82. 
  4. MUDROVÁ, Ivana. Kam značky nevedou. Praha: NLN, s,r.o, 2004. ISBN 80-7106-716-4. Kapitola Mlýn ve skalách a Houska, s. 17. 
  5. Hrady a zámky 1957, str. 89
  6. PADEVĚT, Jiří. Cesty s Karlem Hynkem Máchou. Praha: Academia, 2010. 367 s. ISBN 978-80-200-1849-6. Kapitola 44. Houska, s. 126-128. 
  7. Houska, Hrady.cz, dunkin@centrum.cz, 23. 6. 2004
  8. NOVOTNÁ, Mgr Daniela. Kokořínsko. Praha 1: Olympia a.s., 2004. ISBN 80-7033-843-1. Kapitola Místopisná část, s. 49. 
  9. a b Kokořínsko, str. 49
  10. Tomáš Lánský. Na hradě Houska odhalili několikrát objevenou a zase zazděnou místnost. idnes.cz [online]. 2014-12-05 [cit. 2014-12-05]. Dostupné online. 
  11. HIEKE, Karel. České zámecké parky a jejich dřeviny. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. Kapitola Houska, s. 122. 
  12. MAŘAS, Tomáš. Hrad Houska, český časoprostorový šinkanzen. Českolipský deník. 2010-11-27. Dostupné online [cit. 2018-08-15]. (česky) 
  13. Mudrová, str. 19.
  14. Hrad Houska. Českopis. 2007, roč. 2, čís. 7, s. 32. ISSN 1801-7258. 
  15. Časopis Českopis, str. 35
  16. Michael Polák. Českolipsko jako pohádková země. Kde se natáčelo?. Českolipský deník [online]. 2013-12-25 [cit. 2013-12-26]. Dostupné online. 

Tento článek obsahuje materiál získaný pod licencí GFDL ze serveru Wikimapy.cz.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]