Johan Banér

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Johan Banér
Narození 23. června 1596
Djursholm
Úmrtí 10. května 1641 (ve věku 44 let)
Halberstadt
Místo odpočinku Kostel Riddarholm
Povolání politik
Manžel(ka) Elisabet Juliana Banér
Děti Gustaf Adam Banér
Rodiče Gustaf Banér a Kristina Svantesdotter Sture
Příbuzní bratři Karl Gustafson Banér, Peder Gustafsson Banér, Svante Gustafsson Banér a Axel Gustafsson Banér
sestra Sigrid Gustafsdotter Banér
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Johan Banér

Johan Gustafsson Banér, též Banier, Banner a Bannier, někdy ve starší literatuře i Jan (23. června 1596 Djurshlom10. května 1641) byl švédský vojevůdce ve třicetileté válce.

Život[editovat | editovat zdroj]

Banér vstoupil roku 1615 do švédské armády. Roku 1621 byl u Rigy těžce zraněn, povýšen na plukovníka a roku 1626 jmenován v Rize velitelem. Roku 1629 se účastnil jednání s Polskem a roku 1630 se stal generálem pěchoty, krátce poté táhl s Gustavem Adolfem do Německa.

V bitvě u Breitenfeldu (1631) poprvé velel švédské jízdě, jako velitel pravého křídla švédské sestavy úspěšně odrazil útok císařské jízdy, vyznamenal se při dobývání Aušpurku a Mnichova, v bitvách u Donauwörthu a na řece Lechu (15. dubna 1632). V bitvě u Alte Veste v létě 1632 byl raněn do ruky. Při ústupu švédů k Lutzenu byl pověřen velením švédských oddílů v týlu a dokázal donutit císařského velitele Aldringena k ústupu z Bavorska.

Společně se saskou armádou pak vtáhl do Čech, ale celé tažení zastavila porážka Bernarda Výmarského v bitvě u Nördlingenu 6. září 1634. Po uzavření pražského míru (1635) zůstal se švédskou armádou ve velmi nejistých pozicích, ale švédská vítězství u Kiritzu a Wittstocku (4. října 1636) obnovila švédskou kampaň v Německu. V roce 1637 ustoupil s armádou do Torgau a za Odru do Pomořan. V roce 1639 porazil nepřítele u Saské Kamenice a vtáhl znovu do Čech. Přestože vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu, Praha se mu (poprvé za celou válku) postavila na odpor. Pro nedostatek pěchoty a těžkého dělostřelectva zanechal obléhání, usídlil se v severovýchodních Čechách a místo osvobozování zahájil jejich systematické plenění. Na jaře 1640-1641 opustil dokonale vyjedené Čechy a vrátil se do Německa.

V květnu 1640 se u Erfurtu setkal s vojsky svých nových spojenců. Byli to především Francouzi, dále francouzskými penězi zaplacení bernardovci (osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského), armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. S Banérovými Švédy to bylo 32 000 vojáků, kteří okamžitě vytáhli proti císařské armádě. Nu, tak docela okamžitě ne, protože zatímco Baner chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země, Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic, Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly, Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo zabrousit pro kus žvance do nedalekého Lüneburgu, a bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Situace jako stvořená pro cholerického alkoholika s nemocnými játry, jímž pětačtyřicetiletý Banér v té době byl. Po celé léto manévrovaly nakonec obě nepřátelské armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska a Frank. V zimě provedl Banér drzý nájezd k Řeznu, kde zasedal říšský sněm. Pouze tání ledu na Dunaji zachránilo město před kapitulací. Banérovi jezdci při té příležitosti málem zajali císaře Ferdinanda III., který se zúčastnil sněmu a mezi dvěma rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích. Protože se náhodou opozdil, do rukou švédských harcovníků padla pouze jeho nosítka a několik lovčích. Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Baner zpátky do Čech. V té chvíli se od jeho armády oddělili Francouzi, jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Banér jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje v bitvě u Přísečnice, se přes české pohraniční hory dostal i s jakž takž zachovalou armádou do Saska.[1] Nepříteli unikl, svému nezdravému způsobu života nikoli.

Dne 10. května 1641 zemřel v Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater. Jeho nástupcem v čele armády byl ustanoven Lennart Torstenson.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CRKAL, Jiří. Tvrz a zámek v Přísečnici. In KULJAVCEVA HLAVOVÁ, Jana; KOTYZA, Oldřich; SÝKORA, Milan. Hrady českého severozápadu. Most : Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2012. ISBN 978-80-86531-10-6. S. 18.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]