Sedilia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sedilia (lat., jednotné číslo sedile) jsou pevná výklenková sedadla v presbytáři katolického kostela, na nichž během bohoslužeb sedal kněz a jeho asistence (jáhen, podjáhen). Proto se nejčastěji vyskytují ve trojici. Sedilia se také používala v pevnostní architektuře.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve starokřesťanských bazilikách byl v ose kostela u stěny apsidy pevný biskupský trůn (cathedra). Když se hlavní oltář přemístil ke stěně, bylo sezení nejčastěji na (epištolní straně (vpravo z pohledu věřících v lodi kostela, tedy u orientované stavby na jižní straně); pro slavnostní bohoslužby bývala obvykle pro tři (výjimečně až pět) duchovních. Ve středověku se často stavěla jako výklenky v síle stěny, ozdobené kamenným ostěním a sloupky.[1] V pevnostní architektuře se sedilia používala v průjezdech bran.[2] Dochovala se například v průjezdu první brány v Jindřichově Hradci.[3]

Od konce středověku se pevná kamenná sedilia přestala užívat a nahradila je pohodlnější křesla. Reforma liturgie Druhého vatikánského koncilu nahradila postranní sezení křesly (sedes), obrácenými k lidu.

Sedile, výklenek určený k sezení, se používala i v domech, radnicích, průjezdech, branách aj.[4]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Catholic Encyclopedia, heslo Sedilia.
  2. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. S. 496. 
  3. Durdík (2002), s. 230.
  4. HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. 3. přeprac. vyd. Praha: Tvorba 326 s. ISBN 80-85386-92-5, ISBN 978-80-85386-92-9. OCLC 320083006 S. 260. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • W. Koch, Evropská architektura. Praha: Universum 2008, str. 487
  • Ottův slovník naučný, heslo Sedile. Sv. 22, str. 748

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]