Ekonomika Ruska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ekonomika Ruská federace
Pořadí 5. místo (PPP)
Měna Rubl
Fiskální období kalendářní rok
Obchodní organizace WTO, SNS, APEC, Euroasijské ekonomické společenství, G20, G8 a další
Statistické údaje
HDP 3 373 mil. USD (PPP)
Změna HDP 3,4% (2012)
HDP na obyvatele 23 501 USD (PPP)
HDP podle sektorů zemědělství: 4,4 %
průmysl: 37,6 %
služby: 58 %
(odhad 2012)
Míra chudoby 11,2 % (odhad 2012)
Pracovní síla 75,5 % mil. (odhad 2013)
Nezaměstnanost 5,4 % (Červen 2013)
Průměrná hrubá mzda 30 670 RUB (2013)[1]
Index snadnosti podnikání 112. místo
Zahraničí
Vývoz 542,5 mld. USD (2012)
Dovoz 358,1 mld. USD (2012)
Hrubý zahraniční dluh 455,2 mld. (odhad 2012)
Veřejné finance
Veřejný dluh 11 % HDP (2012)
Příjmy 469,39 mld. USD (2012)
Výdaje 414 mld. USD(2012)
Rating BBB (Standard & Poor's)
BBB (Fitch)
Baa1 (Moody's)
Byznys centrum v Moskvě

Ekonomika Ruska je v současnosti osmá nejsilnější na světě.[2] V 90. letech 20. století prošla dramatickou transformací. Nejprve přišla demontáž sovětské centrálně plánované ekonomiky a její náhrada ekonomikou fungující na základě tržních sil a soukromého vlastnictví.

Od roku 1999 zažívalo Rusko ekonomický růst, na němž se podílelo jak zdražení surovin na celosvětových trzích, tak i zvýšení exportu, kterou bylo dosaženo aktivní obchodní bilance, více vyváží než dováží. Hlavní exportní partneři byly v roce 2012: Nizozemí (14,6%), Čína (6,8%), Německo (6,8%), Itálie (6,2%), Turecko (5,2%) a Ukrajina (5,2%). Hlavní dovozní partneři: Čína (16,6%), Německo (12,2%), Ukrajina (5,7%), Japonsko (5%), Spojené státy (4,9%) a Francie (4,4%).[3][4] Hlavním exportním artiklem je ropa a zemní plyn, které se společně podílejí na 67 % celkového exportu.[5]

Období blahobytu však přerušila globální ekonomická krize v roce 2008 při níž se zhroutily ceny ropy. Následně zkolabovaly ruské akciové trhy, prudce oslabil rubl, poklesl přísun kapitálu do ruského rozpočtu a stoupá nezaměstnanost.[6]

V roce 2012 Financial Times ohodnotili Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.[7] V roce 2014 byly v souvislosti s Ukrajinskou krizí uvaleny ekonomické sankce na Rusko, které společně s poklesem ceny ropy a zemního plynu na globálních trzích způsobují nestabilitu kurzovního vývoje rublu a poklesu příjmů ruského státního rozpočtu.[5]

Ekonomický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Dědictví sovětské ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli má Rusko jen polovinu velikosti bývalého Sovětského svazu, zahrnuje ruská ekonomika obrovské prostředky (jmění, majetek). Rusko ovládlo rozsáhlé zdroje Komunistické strany, která řídila všechny aspekty ekonomických aktivit. Systém centrálního plánování zanechal mnohá dědictví se kterými se ruská ekonomika musela vypořádat během přechodu na tržní ekonomiku.

Většina struktury sovětské ekonomiky, která fungovala do roku 1987 vznikla pod vedením Josefa Stalina, pouze nepodstatné změny byly provedeny mezi lety 19531987. Hlavním mechanismem bylo pětileté a roční plánování, které používala sovětská vláda k realizaci ekonomické politiky. Podle této politiky formulovala Státní plánovací komise (rusky Gosudarstvennyj planovyj komitětGosplan) celostátní normy pro objemy výroby pro stanovené období. Regionální plánovací orgány pak zpřesnily tyto normy pro ekonomické jednotky jako státní průmyslové podniky a státní statky (sovchozy) a zemědělská družstva (kolchozy). Každá taková ekonomická jednotka měla svůj vlastní plán výroby. Toto centrální plánování vycházelo z předpokladu, že pokud každá ekonomická jednotka splní nebo překročí svůj plán, bude nabídka a poptávka v rovnováze.

Úlohou vlády bylo zajistit, aby byly plány splněny. Odpovědnost za produkci spadala shora dolů (zákon padajícího). Na národní úrovni dohlíželo na výrobní aktivity jednotlivých ekonomických jednotek zhruba 70 ministerstev a komisí, každá zodpovědná za některé výrobní odvětví nebo pododvětví. Regionální ministerské orgány podávaly zprávy na ministerstva na národní úrovni a řídila ekonomické jednotky v jejich příslušných geografických oblastech.

Plány zahrnovaly normy pro produkci surovin, polotovarů, stejně jako finálního zboží a služeb. Teoreticky, avšak nikoli v praxi, zajišťoval systém rovnováhu mezi jednotlivými sektory ekonomiky. Stát vykonával úlohu alokace, kterou v tržním systému vykonávají ceny. V sovětské ekonomice byly ceny pouze účetním mechanismem. Vláda stanovovala ceny všeho zboží a služeb na základě jejich role v plánu a na základě dalších neekonomických kriterií. Například cena chleba, tradičního základu ruské stravy, byla nižší než cena pšenice použité pro jeho výrobu. V některých případech se stávalo, že zemědělci krmili dobytek chlebem spíše než obilím, protože chléb byl levnější[zdroj?]. Další příklad, nájemné bylo nastaveno velmi nízko, aby bylo dosaženo sociální spravedlnosti, takže byla velmi malá nabídka bydlení. Sovětský průmysl získával suroviny jako ropu, zemní plyn a uhlí za ceny nižší než na světových trzích, což podporovalo plýtvání.

Systém centrálního plánování dovoloval sovětským vůdcům rychle uspořádat zdroje v období krizí, například během nacistické invaze, a reindustrializovat zemi během poválečného období. Rychlý rozvoj obrany a industriální báze po válce dovolil Sovětskému svazu stát se supervelmocí.

Ekonomická reforma v 90. letech[editovat | editovat zdroj]

Úspěchy ruské ekonomické reformy v 90. letech byly smíšené. Pokusy a chyby reformátorů během perestrojky za Michaila Gorbačova (byl v úřadu v letech 1985-91) ukázaly složitost úkolu. Od roku 1991, pod vedením Borise Jelcina, udělala země velké kroky směrem k rozvoji tržního hospodářství zavedením základních principů jako například trhem určené ceny. Kritické prvky jako privatizace státních podniků a značné zahraniční investice proběhly v prvních několika letech postsovětského období. Ostatní základní složky ekonomické infrastruktury, jako je komerční bankovnictví, všeobecné obchodní zákony, zcela nebo částečně chyběly až do roku 1996. Ačkoli v polovině 90. let vypadal návrat do sovětské éry centrálního plánování nepravděpodobně, uspořádání posttransformační ekonomiky zůstávalo nepředvídatelné.

Ekonomové bojovali o dosažení přesnějšího měření ruské ekonomiky a měli pochybnosti o přesnosti oficiálních ruských ekonomických údajů. Ačkoli trh nyní rozhodoval o většině cen, vláda stále fixovala ceny některého zboží a služeb, např. komunálních služeb a energie. Navíc se kurz rublu vůči americkému dolaru rychle měnil a ruská inflace byla velmi vysoká. Tyto podmínky zkomplikovaly konverzi ekonomických údajů z rublů na dolary kvůli porovnání s USA a západními zeměmi.

Podle oficiálních ruských dat, v roce 1994 byl hrubý domácí produkt (HDP) 604 miliard rublů (asi 207 milionů dolarů dle kurzu z roku 1994), nebo asi 4 % z hrubého domácího produktu USA z téhož roku. Ale toto číslo podceňuje velikost ruské ekonomiky. Opravením podle parity kupní síly byl ruský HDP asi na úrovni 678 miliard dolarů, čili na úrovni 10 procent ekonomiky USA. V roce 1994 byl HDP přepočtený v paritě kupní síly na hlavu 4573 dolarů, čili na úrovni 19 % USA. Druhý důležitý ukazatel je podíl stínové ekonomiky, která neplatí daně a není zahrnuta ve vládních statistikách, a který byla vyčíslena na 50 % ekonomiky a 40 % pokladního obratu[zdroj?].

Jelcinův ekonomický program[editovat | editovat zdroj]

Dvěma hlavním nezávislým cílům - makroekonomické stabilizaci a ekonomické restrukturalizaci - byla věnována pozornost během přechodu od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice založené na trhu. První znamenal zavedení fiskální a monetární politiky, která podporuje ekonomický růst v prostředí stabilních cen a směnného kurzu. Druhý vyžadoval zavedení obchodních, právních a institucionálních entit - bank, soukromého vlastnictví a obchodních zákonů - které dovolují ekonomice fungovat efektivně. Otevření domácích trhů zahraničnímu obchodu a investicím, tedy propojení ekonomiky se zbytkem světa, bylo důležitou pomocí v dosahování těchto cílů. Gorbačovův režim selhal v adresaci těchto cílů. V době zániku Sovětského svazu začala Jelcinova vláda atakovat tyto problémy makroekonomické stabilizace a ekonomické restrukturalizace. V polovině roku 1996 byly výsledky smíšené.

V říjnu 1991, dva měsíce před oficiálním kolapsem sovětského režimu a dva měsíce po srpnovém puči proti Gorbačovovi, Jelcin a jeho poradci, včetně reformního ekonoma Jegora Gaidara, zavedl program radikálních ekonomických reforem. Ruský parlament, Nejvyšší sovět, také rozšířil moc prezidenta na jeden rok, aby mohl implementovat program. Tento program byl ambiciozní a cíle byly pravděpodobně stanoveny příliš směle. Komplikací bylo také to, že se od roku 1991 politická i ekonomická moc přenesla z národní na regionální úroveň; v řadě dohod mezi většinou z 21 ruských republik a několika dalších subnárodních jurisdikcí, Moskva poskytla různorodá zvláštní práva a pravomoce s důležitým ekonomickým podtextem.

Program vytyčil několik politických opatření pro dosažení stabilizace. Vyžadoval ráznou redukci vládních výdajů. Zaměřoval se na snížení rozpočtového deficitu z 20% HDP v roce 1991 na 9% HDP v druhé polovině roku 1992 a na 3% HDP v roce 1993. Vláda zavedla nové daně a vybírání daní bylo vylepšeno aby se zvýšily příjmy státu. V monetární sféře vyžadoval ekonomický program aby Ruská centrální banka snížila subvencované úvěry podnikům a omezila růst nabídky (zásob) peněz. Program také volal po snížení inflace z 12 % měsíčně v roce 1991 na 3% měsíčně v polovině roku 1993.

Měnová krize v roce 1998[editovat | editovat zdroj]

Mapa ukazuje země, které mají vyšší nebo nižší HDP na obyvatele než Rusko

Za den propuknutí měnové krize v Rusku je všeobecně považován 17. srpen 1998, kdy ruská vláda provedla jednostrannou restrukturalizaci domácího dluhu a vyhlásila devadesátidenní moratorium na splátky zahraničního soukromého dluhu. Ruský stát se tak ocitl v platební neschopnosti, dále došlo k masivní devalvaci rublu (propad kurzu z 6 RUB za 1 USD na 20 RUB za USD), kolapsu významné části ruských komerčních bank, nárůstu inflace až na 40 % a poklesu HDP o 4 % za rok 1998 (ve třetím čtvrtletí 1998 o 7 %).[8] Politickým důsledkem krize byl pád vlády Sergeje Kirijenka a 31. prosince 1999 ruský prezident Boris Jelcin v přímém přenosu novoročního přání oznámil svoji resignaci.

Ekonomika od roku 1999[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1999 zažívalo Rusko ekonomický růst. Tři roky 2000-2002 byly charakterizovány prorůstovými hospodářskými reformami, včetně rozsáhlé daňové reformy, která zavedla daň z příjmu 13% a široké úsilí při deregulaci, která zlepšila situaci pro malé a střední podniky. V letech 2000 až 2008 dospěla ruská ekonomika k velkému růstu, HDP rostlo v průměru o 7% ročně. Ekonomický růst přerušila globální ekonomická krize v roce 2009, ostrá ale krátká recese v byla následována silným oživením na konci roku 2009. Členství Ruska do WTO bylo přijato v roce 2011. V roce 2013 bylo Rusko označeno Světovou bankou za ekonomiku s vysokými příjmy.

Vývoj ekonomických ukazatelů[editovat | editovat zdroj]

Vývoj ruského HDP na obyvatele
1995 2000 2005 2008
Příjmy na 1 obyvatele (rubl) 515,9 2 281 7 938 17 320
Průměrná mzda (rubl) 472,4 2 223,4 8 550,2 19 400
Průměr penze (rubl) 188,1 694,3 2 364 6 800

Vývoj HDP[editovat | editovat zdroj]

Vývoj ruského HDP byl podle WB následující:[9][10]

Rok 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014
% HDP 6,4 10,0 5,1 4,7 7,3 7,2 6,4 8,2 8,5 5,2 -7,8 4,5 4,3 3,4 1,3 0,6

Ekonomická struktura[editovat | editovat zdroj]

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze desetinu obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň v zemi. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Rusko je důležitým dodavatelem zemního plynu pro velkou část Evropy

Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu.

V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu.

Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko.

Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum of Understanding (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem.[11] Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur.[12] Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m³ zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu.[13]

Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je vyčleněn asi 1 bilion rublů z federálního rozpočtu do roku 2015. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části podél velkých řek jako je Volha, zatímco potenciál východní sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov.

Veřejný dluh[editovat | editovat zdroj]

Rusko má velmi nízký podíl dluhu na HDP, je mezi nejnižšími na světě. Většina z jeho zahraničního dluhu je soukromý. Jeho poměr dluhu k HDP byl v roce 2014 pod 12%.[14]

Žebříček firem[editovat | editovat zdroj]

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Jméno Kapitalizace (mil. RUB) Kapitalizace (mil. Kč) Odvětví
Gazprom 5 804 745 4 020 018 ropná a plynová
NK Rosněft 2 284 861 1 582 358 ropná a plynová
NK Lukoil 1 583 655 1 096 744 ropná a plynová
AK Sběrěgatěl'nyj bank RF 1 254 849 869 033 bankovní
GMK Norilskij nikěl' 923 317 639 434 hutnictví neželezných kovů
Surgutněftěgaz 643 247 445 474 ropná a plynová
Vympělkom 596 957 413 417 telekomunikace
Novolipeckij Metallurgičeskij Kombinat 569 536 394 426 hutnictví železa a oceli
Gazprom něft' 560 042 387 851 ropná a plynová
Novatek 545 624 377 866 ropná a plynová

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Уровень жизни населения [online]. gks.ru. Dostupné online.  
  2. MMF, zpráva z dubna 2008
  3. [1]
  4. [2]
  5. a b How much worse can it get for the Russian bear? [online]. The Telegraph, [cit. 2014-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Skončilo desetiletí blahobytu, které nemělo obdoby. Rusové se děsí krize
  7. Rusko na druhém místě ratingu finanční stability mezi G20
  8. Kolman, Vladimír: Deset let od propuknutí ruské měnové krize
  9. The World bank, GDP growth (annual %)
  10. CNBC, RUSSIAN 2014 GDP GROWTH AT 0.6 PCT - STATS SERVICE CITES PRELIMINARY DATA
  11. OMV will bei Gasprom-Pipeline „Nord Stream“ einsteigen (OMV se chce připojit k plynovodu Nord Stream), http://orf.at/#/stories/2284714/ ORF.at, 18. června 2015 (německy).
  12. „Russen planen zweite Gaspipeline durch die Ostsee“ (Rusové plánují druhý plynovod přes Baltické moře), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. června 2015, str. 20 (německy).
  13. „Trotz Wirtschaftsembargo: Russen und Europäer bauen Ostseepipeline aus“ (Přes hospodářské embargo: Rusové a Evropané budují dále plynovod pod Baltickým mořem), http://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/energiepolitik/trotz-wirtschaftsembargo-russen-und-europaeer-bauen-ostseepipeline-aus-13654463.html, 18. června 2015 (německy).
  14. Russia has very low debt to GDP ratio. Most of its external debt is private. [online]. haroldchorneyeconomist, [cit. 2015-05-21]. Dostupné online. (anglicky)