Ekonomika Ruska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ekonomika Ruska
Pohled na centrum Moskvy v roce 2015
Pohled na centrum Moskvy v roce 2015
Pořadí HDP 48. místo (PPP) / 12. místo (nominálně)
Měna Rubl
Fiskální období kalendářní rok
Obchodní organizace OSN, WTO, SNS, APEC, Euroasijské ekonomické společenství, G20 a další
Statistické údaje
HDP 3 493 miliard USD (PPP - 1.čtvrtletí 2016)
Změna HDP - 0,2% (2016)
HDP na obyvatele 24 764 USD (PPP)
HDP podle sektorů zemědělství: 4,0 %
průmysl: 36,3 %
služby: 59,7 %
(odhad 2015)
Inflace (CPI) 5,4% (2016)[1]
Míra chudoby 15,9 % (1.pololetí 2015)
Pracovní síla 76,5 mil. (odhad 2015)
Nezaměstnanost 5,4 % (červen 2016)[2]
Průměrná hrubá mzda 33 857 RUB (listopad 2015)[3]
Index snadnosti podnikání 40. místo (2017)[4]
Zahraničí
Vývoz 287,2,5 mld. USD (01-10/2015)
Dovoz 160,9 mld. USD (01-10/2015)
Hrubý zahraniční dluh 529,6 mld. USD (2017)[5]
Veřejné finance
Veřejný dluh 15,6 % HDP (2015)
Příjmy 416,5 mld. USD (2014)
Výdaje 408,3 mld. USD(2014)
Rating BB+ pozitivní (S&P)[6]
Ba1 stabilní (Moody's)[7]
BBB- stabilní (Fitch)[8]

Ruská ekonomika je ekonomikou smíšeného typu silně závislou na těžbě přírodních zdrojů a zbrojním průmyslu. Značná část příjmů je realizovaná ve státem vlastněných strategických odvětvích. V 90. letech 20. století prošla výraznou transformací centrálně plánované ekonomiky bývalého Sovětského svazu. V rámci tohoto procesu proběhla rozsáhlá privatizace mnoha odvětví průmyslu včetně těžařství a stavebnictví a dále i zemědělství, bankovnictví, pojišťovnictví a mnoha odvětví služeb. Ve určité míře se privatizace postupně týkala i energetiky, téměř vůbec ale ne zbrojního průmyslu.

Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 a s ním spojené hluboké změny v podmínkách hospodaření však přivedly ruskou ekonomiku do období hospodářské recese trvající až do roku 1999. Následný výrazný ekonomický růst byl do jisté míry ovlivněn růstem cen surovin na světových trzích, doprovázeným zvýšením ruského exportu ropy a zemního plynu do evropských zemí. Přispěly však k němu politická stabilizace tohoto rozsáhlého státu a důslednější hospodářská politika. Období růstu bylo přerušeno globální ekonomickou krizí v roce 2008 a poklesem cen surovin. To mělo negativní dopady na indexy ruského akciového trhu, oslabení rublu, zvýšení nezaměstnanosti a snížení přílivu kapitálu do ruské ekonomiky.[9]

Po krátkém propadu v letech 2008-2009 pokračovala od roku 2010 další fáze růstu ruské ekonomiky, ovšem jeho hodnoty již nedosahovaly úrovní z let 2000 až 2007. Od roku 2012 bylo zřetelné zpomalování, a to i přes vysokou úroveň cen surovin, která přetrvávala až do poloviny roku 2014.[10] Mezi lety 2008 a 2013 byla Moskva opakovaně označována jako město s nejvíce miliardáři.[11] Rusko má šestý největší HDP měřený paritou kupní síly na světě.[12]

Po anexi Krymu Ruskou federací a následném propuknutí ukrajinské krize v roce 2014 byla ruská ekonomika postižena západními sankcemi. Současně s tím došlo k výraznému poklesu cen ropy a zemního plynu na globálních trzích, přičemž souběh těchto vlivů způsobil nestabilitu kurzovního vývoje rublu a pokles příjmů ruského státního rozpočtu.[13] Tyto vlivy také přispěly k propadu ruského HDP. Zatímco roce 2014 činil růst HDP + 0,6%, v následujícím roce 2015 došlo k propadu o 2,8%. V roce 2016 poklesl ruský HDP o 0,2% a na rok 2017 čeká Světová banka mírné oživení a vzrůst ruského HDP o 1,5 %.

Ekonomický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Dědictví sovětské ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

Srovnání produktivity práce v Rusku se zeměmi Evropské unie a některými dalšími zeměmi v Evropě. OECD, 2015.[14]

Základní rysy sovětské ekonomiky, která fungovala do roku 1991, vznikly již pod vedením Josifa Stalina. Po roce 1953 byly provedeny jen nepříliš podstatné změny. Hlavním mechanismem bylo pětileté a roční plánování, které používala sovětská vláda k realizaci ekonomické politiky. Podle této politiky formulovala Státní plánovací komise (rusky Gosudarstvennyj planovyj komitět – Gosplan) celostátní normy pro objemy výroby pro stanovené období. Regionální plánovací orgány pak zpřesnily tyto normy pro ekonomické jednotky jako státní průmyslové podniky a státní statky (sovchozy) a zemědělská družstva (kolchozy). Každá taková ekonomická jednotka měla svůj vlastní plán výroby. Toto centrální plánování vycházelo z mylného předpokladu, že pokud každá ekonomická jednotka splní svůj plán, budou nabídka a poptávka v celkové rovnováze. Tím nebylo zohledněno pravděpodobné nesplnění plánu určitými výrobními jednotkami na jedné straně ani jeho méně pravděpodobné překročení jinými závody na straně druhé.

Úlohou vlády bylo zajistit, aby byly plány splněny. Odpovědnost za produkci spadala shora dolů (zákon padajícího). Na národní úrovni dohlíželo na výrobní aktivity jednotlivých ekonomických jednotek zhruba 70 ministerstev a komisí, každá zodpovědná za některé výrobní odvětví nebo pododvětví. Regionální ministerské orgány podávaly zprávy na ministerstva na národní úrovni a řídila ekonomické jednotky v jejich příslušných geografických oblastech.

Plány zahrnovaly normy pro produkci surovin, polotovarů, stejně jako finálního zboží a služeb. Teoreticky, avšak nikoli v praxi, zajišťoval systém rovnováhu mezi jednotlivými sektory ekonomiky. Stát vykonával úlohu alokace, kterou v tržním systému vykonávají ceny. V sovětské ekonomice byly ceny pouze účetním mechanismem. Vláda stanovovala ceny všeho zboží a služeb na základě jejich role v plánu a na základě dalších neekonomických kriterií. Například cena chleba, tradičního základu ruské stravy, byla nižší než cena pšenice použité pro jeho výrobu. V některých případech se stávalo, že zemědělci krmili dobytek chlebem spíše než obilím, protože chléb byl levnější.[zdroj?] Nájemné za byty bylo nastaveno velmi nízko, aby bylo dosaženo sociální spravedlnosti, přitom však nebyla zajištěna dostatečná nabídka bydlení zvláště ve velkých městech. Sovětský průmysl získával suroviny jako ropu, zemní plyn, uhlí a rudy za ceny nižší než na světových trzích, což bylo pro něj na jednu stranu výhodné, do určité míry to však podporovalo plýtvání těmito surovinami.

Systém centrálního plánování dovoloval sovětským vůdcům rychle mobilizovat zdroje v období krizí, například během nacistické invaze, a obnovit průmysl v poválečném období. Rychlý rozvoj industriální báze po druhé světové válce, ovšem do značné míry zaměřený na rozvoj těžkého a zbrojního průmyslu, dovolil Sovětskému svazu stát se globálně operující supervelmocí. V 70. a 80. letech 20. století se však tento systém stal brzdou technologického rozvoje a ekonomického růstu.

Rozpad Sovětského svazu a zánik Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která do roku 1989 umožňovala mj. odbyt ruských surovin a přísun mnohých potřebných komodit nevyráběných v SSSR vůbec nebo jen v nedostatečné kvalitě, postavily hospodářskou politiku Ruska před neobyčejnou výzvu. Východiskem ze vzniklé situace, která byla nadto zatížena velkými hospodářskými problémy a stupňujícím se nedostatkem zboží pro široké vrstvy obyvatelstva, bylo jedině zásadní přeměna dosavadního nepružného systému centrálního plánování s téměř výlučným státním vlastnictvím výrobních prostředků a s monopolem státu jak ve výrobě tak ve všech oblastech obchodování a služeb. Nutný byl co nejrychlejší přechod na tržní ekonomiku s prostorem pro soukromé vlastnictví a podnikání.

Ačkoli Ruská federace ztratila velká území z dědictví bývalého Sovětského svazu, zůstaly její ekonomice nadále obrovské prostředky jako jsou obsáhlé nerostné bohatství a vytvořená základna těžebního a zpracovatelského průmyslu. Za dobu existence SSSR byla budována také potřebná infrastruktura, avšak vzhledem k obrovské rozloze země a obtížným klimatickým podmínkám zůstala mnohde ještě nedostatečně rozvinutá.

Ekonomická reforma v 90. letech[editovat | editovat zdroj]

Úspěchy ruské ekonomické reformy v 90. letech byly smíšené. Již pokusy a chyby reformátorů během perestrojky za Michaila Gorbačova (byl v úřadu v letech 1985-91) ukázaly složitost tohoto úkolu. Od roku 1991, pod vedením Borise Jelcina, udělala země velké kroky směrem k rozvoji tržního hospodářství zavedením jeho základních principů jako například trhem určovaných cen. Důležité prvky jako částečná privatizace státních podniků proběhly v prvních několika letech postsovětského období. Došlo také ke značnému přílivu zahraničních investic. Ostatní základní složky ekonomické infrastruktury, jako jsou komerční bankovnictví a zavedení promyšlených a účinných obchodních zákonů, zcela nebo částečně chyběly až do roku 1996. Ačkoliv v polovině 90. let se zdál návrat k centrálnímu plánování nepravděpodobný, celkové uspořádání ruské posttransformační ekonomiky zůstávalo nepředvídatelné.

Ekonomové bojovali o dosažení přesnějšího měření ruské ekonomiky a měli pochybnosti o přesnosti oficiálních ruských ekonomických údajů. Ačkoli trh nyní rozhodoval o většině cen, vláda stále fixovala ceny některého zboží a služeb, např. komunálních služeb a energie. Navíc se kurz rublu vůči americkému dolaru rychle měnil a ruská inflace byla velmi vysoká. Tyto podmínky zkomplikovaly konverzi ekonomických údajů z rublů na dolary kvůli porovnání s USA a západními zeměmi.

Podle oficiálních ruských dat, v roce 1994 byl hrubý domácí produkt (HDP) 604 miliard rublů (asi 207 milionů dolarů dle kurzu z roku 1994), nebo asi 4 % z hrubého domácího produktu USA z téhož roku. Ale toto číslo podceňuje velikost ruské ekonomiky. Opravením podle parity kupní síly byl ruský HDP asi na úrovni 678 miliard dolarů, čili na úrovni 10 procent ekonomiky USA. V roce 1994 byl HDP přepočtený v paritě kupní síly na hlavu 4573 dolarů, čili na úrovni 19 % USA. Druhý důležitý ukazatel je podíl stínové ekonomiky, která neplatí daně a není zahrnuta ve vládních statistikách, a který byla vyčíslena na 50 % ekonomiky a 40 % pokladního obratu[zdroj?].

Jelcinův ekonomický program[editovat | editovat zdroj]

Dvěma hlavním nezávislým cílům – makroekonomické stabilizaci a ekonomické restrukturalizaci – byla věnována pozornost během přechodu od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice založené na trhu. První znamenal zavedení fiskální a monetární politiky, která podporuje ekonomický růst v prostředí stabilních cen a směnného kurzu. Druhý vyžadoval zavedení obchodních, právních a institucionálních entit (bank, soukromého vlastnictví a obchodních zákonů) které dovolují ekonomice fungovat efektivně. Otevření domácích trhů zahraničnímu obchodu a investicím, tedy propojení ekonomiky se zbytkem světa, bylo důležitou pomocí v dosahování těchto cílů. Gorbačovův režim selhal v adresaci těchto cílů. V době zániku Sovětského svazu začala Jelcinova vláda řešit tyto problémy makroekonomické stabilizace a ekonomické restrukturalizace. V polovině roku 1996 byly výsledky smíšené.

V říjnu 1991, dva měsíce před oficiálním kolapsem sovětského režimu a dva měsíce po srpnovém puči proti Gorbačovovi, Jelcin a jeho poradci, včetně reformního ekonoma Jegora Gajdara, zavedl program radikálních ekonomických reforem. Ruský parlament, Nejvyšší sovět, také rozšířil moc prezidenta na jeden rok, aby mohl implementovat program. Tento program byl ambiciozní, jeho cíle však byly pravděpodobně stanoveny příliš směle. Komplikací bylo také to, že se od roku 1991 politická i ekonomická moc přenesla z národní na regionální úroveň; v řadě dohod mezi většinou z 21 ruských republik a několika dalších subnárodních jurisdikcí, Moskva poskytla různorodá zvláštní práva a pravomoce s důležitým ekonomickým podtextem.

Program vytyčil několik politických opatření pro dosažení stabilizace. Vyžadoval ráznou redukci vládních výdajů. Zaměřoval se na snížení rozpočtového deficitu z 20 % HDP v roce 1991 na 9 % HDP v druhé polovině roku 1992 a na 3 % HDP v roce 1993. Vláda zavedla nové daně a vybírání daní bylo vylepšeno aby se zvýšily příjmy státu. V monetární sféře vyžadoval ekonomický program aby Ruská centrální banka snížila subvencované úvěry podnikům a omezila růst nabídky (zásob) peněz. Program také volal po snížení inflace z 12 % měsíčně v roce 1991 na 3% měsíčně v polovině roku 1993.

Měnová krize v roce 1998[editovat | editovat zdroj]

Mapa ukazuje země, které mají vyšší nebo nižší HDP na obyvatele než Rusko

Za den propuknutí měnové krize v Rusku je všeobecně považován 17. srpen 1998, kdy ruská vláda provedla jednostrannou restrukturalizaci domácího dluhu a vyhlásila devadesátidenní moratorium na splátky zahraničního soukromého dluhu. Ruský stát se tak ocitl v platební neschopnosti, dále došlo k masivní devalvaci rublu (propad kurzu z 6 RUB za 1 USD na 20 RUB za USD), kolapsu významné části ruských komerčních bank, nárůstu inflace až na 40 % a poklesu HDP o 4 % za rok 1998 (ve třetím čtvrtletí 1998 o 7 %).[15] Politickým důsledkem krize byl pád vlády Sergeje Kirijenka a 31. prosince 1999 ruský prezident Boris Jelcin v přímém přenosu novoročního přání oznámil svoji resignaci.

Ekonomika od roku 1999[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1999 zažívalo Rusko ekonomický růst. Tři roky 2000-2002 byly charakterizovány prorůstovými hospodářskými reformami, včetně rozsáhlé daňové reformy, která zavedla daň z příjmu 13% a široké úsilí při deregulaci, která zlepšila situaci pro malé a střední podniky. V letech 2000 až 2008 dospěla ruská ekonomika k velkému růstu, HDP rostlo v průměru o 7% ročně. Ekonomický růst přerušila globální ekonomická krize v roce 2009, ostrá ale krátká recese byla následována silným oživením na konci roku 2009. Členství Ruska ve WTO bylo přijato v roce 2011. V roce 2013 bylo Rusko označeno Světovou bankou za ekonomiku s vysokými příjmy.

Vývoj HDP 1999-2014[editovat | editovat zdroj]

Vývoj ruského HDP na obyvatele do roku 2014

Vývoj ruského HDP byl podle Světové banky následující:[16][17]

Rok 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 (p)
% HDP 6,4 10,0 5,1 4,7 7,3 7,2 6,4 8,2 8,5 5,2 -7,8 4,5 4,3 3,4 1,3 0,7 -2.8 -0,2 1,5[18]

Vývoj dalších ekonomických ukazatelů 1995-2015[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka ukazuje vývoj dalších ekonomických ukazatelů v pětiletých cyklech v období 1995 až 2015.[19][20][21]

Pohled na centrum Moskvy v roce 2015
1995 2000 2005 2010 2015
Míra inflace (%) 204,90 20,98 12,70 6,86 15,95
Míra nezaměstnanosti (%) 7,23 10,59 7,10 7,30 5,30
Státní dluh/HDP (%) - 59,90 14,2 11,04 17,92
Saldo státního rozpočtu/HDP (%) - 7,00 + 0,50 + 9,88 - 3,90 - 0,50
Kurz rubl/dolar (počet RUB za 1 USD) 4,90 28,17 28,29 30,43 67,70
Průměrná mzda (RUB) 736 3025 11319 28027 33980
Průměrná mzda (USD) 150 107 400 921 502

Vývoz a dovoz[editovat | editovat zdroj]

Ruský vývoz (2012) zdroj: Harvard Atlas of Economic Complexity

Nejvýznamnější exportní partneři Ruska (2012): [22][23]

  • Nizozemí (14,6%)
  • Čína (6,8%)
  • Německo (6,8%)
  • Itálie (6,2%)
  • Turecko (5,2%)
  • Ukrajina (5,2%).

Nejvýznamnější importní partneři Ruska (2012):

  • Čína (16,6%)
  • Německo (12,2%)
  • Ukrajina (5,7%)
  • Japonsko (5%)
  • Spojené státy (4,9%)
  • Francie (4,4%).

Hlavním exportním artiklem je ropa a zemní plyn, které se společně podílejí na 67 % celkového exportu.[13] Významným zdrojem příjmů ze zahraničí je prodej zbraní, kde Rusko zaujímá pozici světové dvojky těsně za USA. Odhad exportu v r. 2016 se pohybuje okolo 15 mld USD, což tvoří přibližně čtvrtinu celosvětového obchodu se zbraněmi.

Ekonomická struktura[editovat | editovat zdroj]

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze desetinu obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň v zemi. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.

Zbrojní průmysl[editovat | editovat zdroj]

Rusko se podílí asi na čtvrtině světového obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA [24], Při přepočtu tržeb z prodeje zbraní na jednoho obyvatele však USA téměř dvojnásobně převyšuje a je tak zemí s největším profitem ze zbrojního průmyslu plynoucího na jednoho obyvatele státu.

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Ropovody a plynovody z Ruska do Evropy

Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu.

V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy - Rosněft, Lukoil, Surgutněftěgaz, Gazprom Něft (do roku 2006) Sibněft) a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu.

Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl donedávna plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko.

Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum of Understanding (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem.[25] Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur.[26] Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m³ zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu.[27]

Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je vyčleněn asi 1 bilion rublů z federálního rozpočtu do roku 2015. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části podél velkých řek jako je Volha, zatímco potenciál východní sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Zemědělská výroba je státem podporována, a sice také embargem, které zavedla ruská vláda na dovozy zemědělských komodit a potravin ze států, které uvalily na Rusko sankce kvůli ukrajinské krizianexi Krymu v roce 2014.

Veřejný dluh[editovat | editovat zdroj]

Veřejný dluh Ruska

Rusko má velmi nízký podíl veřejného dluhu na HDP, je mezi nejnižšími na světě. Většina z jeho zahraničního dluhu jsou soukromé úvěry. Poměr veřejného dluhu k HDP byl v roce 2014 pod 12 %,[28] v roce 2015 činil 15,6 % z HDP.

Žebříček firem[editovat | editovat zdroj]

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Jméno Kapitalizace (mil. RUB) Kapitalizace (mil. Kč) Odvětví
Gazprom 5 804 745 4 020 018 ropná a plynová
NK Rosněft 2 284 861 1 582 358 ropná a plynová
NK Lukoil 1 583 655 1 096 744 ropná a plynová
AK Sběrěgatěl'nyj bank RF 1 254 849 869 033 bankovní
GMK Norilskij nikěl' 923 317 639 434 hutnictví neželezných kovů
Surgutněftěgaz 643 247 445 474 ropná a plynová
Vympělkom 596 957 413 417 telekomunikace
Novolipeckij Metallurgičeskij Kombinat 569 536 394 426 hutnictví železa a oceli
Gazprom něft' 560 042 387 851 ropná a plynová
Novatek 545 624 377 866 ropná a plynová

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Inflation in Russia Reaches Historic Low of 5.4% in 2016. Sputnik [online]. 2017-01-10. Dostupné online. 
  2. VII. Занятость и безработица [online]. Federální státní statistická služba RF, 2017-01-04. Dostupné online. 
  3. Уровень жизни населения [online]. gks.ru. Dostupné online. 
  4. Ease of Doing Business 2017 [online]. World Bank. Dostupné online. 
  5. External Sector Statistics [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Russia on Cusp of Exiting Junk as S&P Outlook Goes Positive. Bloomberg [online]. 2017-03-17. Dostupné online. 
  7. Moody's changes outlook on Russia's Ba1 government bond rating to stable from negative. Moody's [online]. 2017-02-17. Dostupné online. 
  8. Russia’s Outlook Raised to Stable by Fitch on Policy Action. Bloomberg [online]. 2017-10-14. Dostupné online. 
  9. Skončilo desetiletí blahobytu, které nemělo obdoby. Rusové se děsí krize
  10. Macrotrend.net - historie cen ropy
  11. Forbes Top 10 Billionaire Cities - Moscow Beats New York Again. Forbes [online]. 2013-04-24. Dostupné online. 
  12. GDP based on purchasing-power-parity (PPP) [online]. IMF. Dostupné online. 
  13. a b How much worse can it get for the Russian bear? [online]. The Telegraph [cit. 2014-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Productivity - GDP per hour worked - OECD Data [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Kolman, Vladimír: Deset let od propuknutí ruské měnové krize
  16. The World bank, GDP growth (annual %)
  17. CNBC, RUSSIAN 2014 GDP GROWTH AT 0.6 PCT - STATS SERVICE CITES PRELIMINARY DATA
  18. The World bank, Real GDP [online]. 2017-01-01. Dostupné online. 
  19. Inflation.eu - historická data inflace
  20. Tradingeconomics.com - vývoj makroekonomických ukazatelů
  21. Indexmundi.com - vývoj nezaměstnanosti, historická data
  22. [1]
  23. [2]
  24. JACOBS, Frank. Mapping the World's Biggest Weapons Exporters – and their Best Customers. Big Think. Dostupné online [cit. 2017-12-08]. 
  25. OMV will bei Gasprom-Pipeline „Nord Stream“ einsteigen (OMV se chce připojit k plynovodu Nord Stream), http://orf.at/#/stories/2284714/ ORF.at, 18. června 2015 (německy).
  26. „Russen planen zweite Gaspipeline durch die Ostsee“ (Rusové plánují druhý plynovod přes Baltické moře), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. června 2015, str. 20 (německy).
  27. „Trotz Wirtschaftsembargo: Russen und Europäer bauen Ostseepipeline aus“ (Přes hospodářské embargo: Rusové a Evropané budují dále plynovod pod Baltickým mořem), http://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/energiepolitik/trotz-wirtschaftsembargo-russen-und-europaeer-bauen-ostseepipeline-aus-13654463.html, 18. června 2015 (německy).
  28. Russia has very low debt to GDP ratio. Most of its external debt is private. [online]. haroldchorneyeconomist [cit. 2015-05-21]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]