Ekonomika Černé Hory

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlak v Podgorice. Země má jen 250 kilometrů železnice.
Uhelná elektrárna v Pljevlji.
15 % HDP Černé Hory tvoří turistika. Kromě mořského pobřeží, které má pro zemi klíčový význam se daří také i vysokohorské turistice v severní a východní části Černé Hory.

Ekonomika Černé Hory patří k pěti nejslabším evropským ekonomikám. Světová banka ji řadí do skupiny Lower-middle-income economies (podprůměrně příjmové ekonomiky).

Ekonomický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Mezi první světovou a druhou světovou válkou patřila Černá Hora společně s Makedonií, jižním Srbskem, Bosnou a Hercegovinou a Kosovem k nejzaostalejším regionům v Evropě. V éře socialistické Jugoslávie zaznamenala výrazný hospodářský i kulturní vzestup, ke kterému od poloviny 50. let 20. století přispěl rychlý rozvoj turistického ruchu na jaderském pobřeží. Černá Hora byla v rámci Jugoslávie považována za nerozvinutou republiku, a tak mohla čerpat speciální prostředky v rámci pro ní určeného fondu.[1][2] V roce 1987 bylo pro Černou Horu vyčleněno 9,7 % prostředků uvedeného fondu (který sloužil především pro rozvoj Kosova, ale i dalších chudších oblastí SFRJ.[3]

O tento významný zdroj příjmů Černá Hora přišla v 90. letech v důsledku válek v sousedním Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, při nichž Rada bezpečnosti OSN vyhlásila proti Svazové republice Jugoslávie, jejíž byla Černá Hora součástí, přísné hospodářské sankce. Poté, co se Milo Djukanović, zvolený v říjnu 1997 černohorským prezidentem, začal vymezovat proti Miloševičovu režimu, následovala ekonomická blokáda i ze strany Srbska. V této situaci se rozrostla stínová ekonomika založená především na pašování ruských cigaret do Itálie. Podle odhadů italských vyšetřovatelů vytvářely v té době až polovinu HDP Černé Hory dovozní přirážky, různé sponzorské dary a bezúročné půjčky od importérů [4].

Země svoji ekonomiku postupně osamostatňovala od srbské – byly zavedeny odlišné daně a cla, měnou se místo dináru stala v roce 2000 německá marka. Tento proces pokračoval v roce 2002, kdy byla podepsána smlouva o přeměně Svazové republiky Jugoslávie v konfederaci s názvem Srbsko a Černá Hora a v Černé Hoře bylo zavedeno euro, přestože země není členem eurozóny ani Evropské unie. V roce 1999 byl zahájen proces privatizace; a v roce 2015 bylo 85 % původních státních podniků prodáno soukromým subjektům.

V roce 2006 se pak stát osamostatnil úplně, stále je však ekonomicky závislý na Srbsku, například v dodávkách elektrického proudu. Od roku 2007 je Černá Hora součástí Středoevropské zóny volného obchodu a od 2012 probíhá vyjednávání s EU o případném černohorském vstupu do Evropské unie. V druhé dekádě 21. století byla značná část investic v Černé Hoře původem z Ruska.[5]

Současné hospodářské ukazatele[editovat | editovat zdroj]

Černá Hora měla v roce 2010 HDP na obyvatele v PPP 10 800 USD a byla tak pátou nejchudší zemí Evropy.[6] Po získání nezávislosti však zaznamenává poměrně vysoký roční růst HDP (za rok 2007 6%), a tak by měla tuto svoji pozici v nejbližších letech vylepšit. V roce 2016 dosahoval HDP na obyvatele 17 000 USD a růst HDP měl v roce 2017 dosáhnout 3,1 %.[7]

Mezi současné ekonomické problémy státu patří nadále značná korupce.[8] Země je na 84. – 93. místě v žebříčku vnímání korupce (stejně jako např. Makedonie a Bosna a Hercegovina, z evropských zemí jsou hůře hodnoceny již jen Albánie, Moldavsko, Ukrajina, Rusko a Bělorusko).[9] Černá Hora bojuje proti korupci od roku 2002; výrazněji proti tomuto fenoménu začala přistupovat především v souvislosti se vyjednávaným vstupem do Evropské unie.

Průměrné platy se v roce 2002 pohybovaly mezi 200-250 euro. V roce 2017 se jednalo o 511 EUR.[10]

V zemi je vysoká nezaměstnanost, kterou se daří postupně snižovat: 22,9 % v roce 2003, 14,1% v roce 2010. V roce 2017 dosahoovala míra nezaměstnanosti 22,58 %.[11] Podobně jako v ostatních zemích regionu, i v Černé Hoře dochází k silnému odlivu pracovní síly buď do velkých měst (Podgorica, Nikšić) a nebo do zahraničí. Od roku 1991 odešlo z Černé Hory na 140 000 lidí.[12] Nejvíce byl zasažen sever země, kde jsou menší města, nižší životní úroveň a obecně nižší zaměstnanost.[zdroj?]

Struktura ekonomiky[editovat | editovat zdroj]

Zemědělství a těžba surovin[editovat | editovat zdroj]

Zemědělství zaměstnává jen 2 % ekonomicky aktivních a využívá 15 % plochy země (v údolích řek Zeta, Morača a v okolí Skadarského jezera). Hlavními zemědělskými produkty jsou obilí, tabák, brambory, citrusy, olivy, vinná réva. Z živočišné výroby je nejvýznamnější chov ovcí. V roce 2013 se zemědělská výroba podílela na hrubém domácím produktu Černé Hory 8,3 %.

Oblasti těžby nerostných surovin se nacházejí v okolí měst Nikšić (bauxit - vlastníkem dolů je ruská firma EN PLUS), Pljevlja (hnědé uhlí) a Berane (hnědé uhlí a lignit). Dále se těží rudy olova a zinku (Pljevlja a Mojkovac). V zemi se vyskytují rovněž stavební suroviny.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Industrializace během centrálně plánovaného hospodářství v období socialistické Jugoslávie se dodnes odráží ve vysoké zaměstnanosti v průmyslu – 30 % ekonomicky aktivních. V letech 19521990 se (díky malému základu) zvýšila hospodářská produkce Černé Hory 4,7 násobně.[1]

Ve výrobě dominují ocelářství (železárny v Nikšići), výroba hliníku (KAP - Kombinátu hliníku v Podgorici patřící ruské firmě EN PLUS), strojírenství (podnik OBOD na výrobu chladírenských zařízení v Cetinje, IMAKO v Bijelo Polje), potravinářství (pivovar Trebjesa – Nikšičko pivo), dřevozpracující průmysl (v Pljevlji), spotřební zboží. Problémem je zastaralost elektrické sítě a nedostatečné energetické zdroje. Největším zdrojem je tepelná elektrárna Pljevlja (210 MW - uhlí) a vodní elektrárny Piva (342 MW) a Peručica na řece Zeta (245 MW). Norští investoři usilují o výstavbu vodních elektráren na řece Morača i na jiných tocích.[zdroj?]

Cestovní ruch a doprava[editovat | editovat zdroj]

Sveti Stefan

Cestovní ruch vytváří 15 % HDP Černé Hory (pohostinství dalších 15 %)[13], ovšem ve srovnání s přelomem 80. a 90. let 20. století ubylo v zemi 100 000 pracovních příležitostí, vázaných právě na cestovní ruch. V příštích letech je očekáván další nárůst významu cestovního ruchu. Podmínkou však je zlepšení stavu infrastruktury, modernizace zastaralé pozemní i železniční dopravní sítě, zkvalitnění ubytovacích kapacit a jiných služeb. Oficiální statistické údaje o cestovním ruchu za rok 2005 uváděly přes 820 tisíc ubytovaných osob, z toho zahraniční hosté tvořili jednu třetinu (čeští turisté oficiálně 23,5 tisíce, což činí 13 % z celkově realizovaného zahraničního cestovního ruchu Černé Hory). Hlavní turistická letoviska se nacházejí u Jaderského moře, jedná se o města Budva, Kotor, Ulcinj, Sveti Stefan, Sutomore, Bečići aj. Z horských oblastí je nejvyhledávanější Národní park Durmitor. Rozvoj turistického ruchu mělo podpořit vyhlášení Černé Hory ekologickým státem, ke kterému došlo v roce 1991 a které mělo vést k důraznější ochraně přírody.

V Černé Hoře je 250 km železnic. Hlavní tratí je železnice Bar - Podgorica – Nikšić. Byla zahájena rekonstrukce úseku Podgorica – Nikšić s možností prodloužení železniční trati až k bosenské hranici (a dále směr k bosenské metropoli Sarajevo). V roce 2006 byl pro osobní mezinárodní přepravu znovuzprovozněn úsek železniční trati směřující do Albánie: Podgorica - Skadar - Tirana. Pro nákladní dopravu a černohorský průmysl má značný význam přístav ve městě Bar.

V zemi není ani 1 km dálnic; první dálnice má být dokončena v roce 2019.[14]. Nový silniční tunel Sozina o délce 4,2 km zkrátil spojení z hlavního města Podgorica na pobřeží na 30–45 minut. Páteř pozemní silniční sítě představuje tzv. Jadranská magistrála, dokončená v 70. letech 20. století. Trasa spojuje chorvatskou hranici (Debeli Brijeg) přes Boku Kotorskou, Budvu, Petrovac a dále vnitrozemí Podgorica - Kolašin - Mojkovac - Berane - Rožaje (srbská hranice). Zvažuje se projekt jadransko-jónské dálnice ve směru od chorvatského Dubrovníku k albánskému Skadaru (Shkodra). Přípravné práce na vysokorychlostní silnici byly zahájeny mezi Kolašinem a Podgoricí (dále směrem k srbské metropoli Bělehradu).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b LATIFIĆ, Ibrahim. JUGOSLAVIJA 1945-1990 (razvoj privrede i društvenih djelatnosti). [s.l.] : [s.n.]. Kapitola VIII SOCIJALISTIČKE REPUBLIKE I SOCIJALISTIČKE AUTONOMNE POKRAJINE, s. 138. (srbochorvatština)  
  2. LATIFIĆ, Ibrahim. JUGOSLAVIJA 1945-1990 (razvoj privrede i društvenih djelatnosti). [s.l.] : [s.n.]. Kapitola VIII SOCIJALISTIČKE REPUBLIKE I SOCIJALISTIČKE AUTONOMNE POKRAJINE, s. 155. (srbochorvatština)  
  3. LATIFIĆ, Ibrahim. JUGOSLAVIJA 1945-1990 (razvoj privrede i društvenih djelatnosti). [s.l.] : [s.n.]. Kapitola VIII SOCIJALISTIČKE REPUBLIKE I SOCIJALISTIČKE AUTONOMNE POKRAJINE, s. 157. (srbochorvatština)  
  4. HEGER, Lubomír. Neústupný demokrat, pan Břitva. Mladá fronta DNES. červen 2006, čís. 12. 6., s. B8.  
  5. Článek na portálu balkaninsight.com (anglicky)
  6. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html
  7. Článek na portálu bankar.me (srbsky)
  8. Článek na portálu Rádia Svobodná Evropa (srbsky)
  9. Žebříček zemí na stránkách Transparency International
  10. Článek na portálu bankar.me (srbsky)
  11. Článek na portálu blic.rs (srbsky)
  12. Článek na portálu vijesti.me (srbsky)
  13. http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={55845373-A8CE-405C-ADA9-D03203C6245E}
  14. Článek na portálu cdm.me (srbsky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Ekonomika Černé Hory ve Wikimedia Commons