Knut Hamsun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Knut Hamsun v roce 1890

Knut Hamsun, vlastním jménem Knud Pedersen, (4. srpna 1859 Vågå19. února 1952 Nørholm) byl norský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1920.

Život[editovat | editovat zdroj]

Knut Hamsun v roce 1884 za svého pobytu v Chicagu.

Hamsun se narodil v chudé rodině krejčího. Neveselé mládí prožil na severu Norska. Již v deseti letech byl rodiči poslán za prací ke strýci, od kterého záhy utekl. Následně pracoval coby učeň v obchodě. Spisovatelské ambice měl od mládí. Roku 1878 vydal svou první povídku Bjørger a roku 1879 odešel do Kodaně, kde ale u vydavatele neuspěl. Vrátil se tedy do Norska a v letech 1882-1885 a 1886-1888 žil jako vystěhovalec v USA, kde pracoval jako rybář a průvodčí. Zde také začal hluboce nesouhlasit s „anglickým a americkým tržním a nemorálním pohledem na společnost“, který podrobil ostré kritice ve své eseji Fra det moderne Amerikas andsliv (1888, Z duchovního života moderní Ameriky). V tomto díle odsoudil Anglosasy jako hlavní iniciátory průmyslového kapitalismu, který ničí odvěké morální hodnoty. V těchto jeho názorech je možno vystopovat prvotní příčiny jeho pozdějšího příklonu k německému nacismu.

V roce 1888 se Knut navrátil do Kodaně, roku 1893 odešel do Paříže. V letech 1898-1899 cestoval se svou manželkou po Evropě a Asii. Dále žil opět v Dánsku a od roku 1918 v Norsku poblíž Narviku.

Prvního uznání se Hamsunovi dostalo za částečně autobiografický román Sult (Hlad), vydaný roku 1890, ve kterém popisuje šílenství mladého spisovatele způsobené hladem a chudobou. Využívá přitom propracovaných psychologických monologů. V mnohém tento román, který se stal mezním dílem celé moderní skandinávské literatury, předpovídá dílo Franze Kafky a dalších spisovatelů ze začátku 20. století, kteří se ve svých dílech rovněž řešili problematiku života jedince v moderní společnosti.

V 90. letech 19. století vytvořil pak Hamsun v opozici k předchozí generaci naturalistů pomocí rafinované vypravěčské techniky s vnitřními monology sérii dušezpytných románů o rozervaných jedincích, nezvládajících komunikaci s okolím, na nichž předvedl svou koncepci složité psychiky moderního člověka. Jeho mistrovskými díly z tohoto období se staly především romány Mystérie , Pan a Viktorie. Následující romány Blouznivci, Podzimní hvězdy a Tlumeně hude poutník se vyznačují tematikou samotářských romantických hrdinů. Po roce 1913 zesílil Hamsun v románech Děti své doby a Město Segelfoss kritiku moderní civilizace a konečně roku 1917 vydal své vrcholné dílo Matka země s ideou osvobozujícího návratu k rustikálnímu životu.

Především „… za jeho monumentální dílo Matka Země“ (citace z odůvodnění Švédské akademie) obdržel Hamsun roku 1920 Nobelovu cenu za literaturu a stal se uznávanou osobností Norska, známou po celém světě.

Se začátkem druhé světové války začal Hamsun ve svém pokročilém věku podporovat pronacistický režim norského kolaboranta Vidkuna Quislinga, přičemž na tomto jeho kroku měla významný podíl i Hamsunova manželka. Hamsun se postupně stále více kompromitoval a ztrácel popularitu. Roku 1943 se například sešel s Josephem Goebbelsem a věnoval mu svou medaili Nobelovy ceny. Hamsun se setkal dokonce i s Adolfem Hitlerem, kterého se pokusil přesvědčit o nutnosti odvolat říšského komisaře v Norsku Josefa Terbovena.

Po Hitlerově smrti byly v novinách otištěny Hamsunovy články, ve kterých je Hitler nekriticky vychvalován. Po válce byl Hamsun umístěn do psychiatrické léčebny, následně do domova důchodců. Během vyšetřování Hamsunova případu byly norskými lékaři jeho psychické schopnosti označeny za „trvale oslabené“. Nakonec byl za kolaboraci odsouzen k pokutě 325 000 norských korun. Hamsun sám toto vyšetřování popsal v knize Po zarostlých stezkách, vydané roku 1949, kde kromě své obhajoby dokazuje nadhled a schopnost sebereflexe.

Po Hamsunově smrti byla témata o jeho díle a životě na dlouhou dobu tabuizována. Přesto jeho dílo svou hloubkou, poetickou a stylistickou hodnotou zůstává (i při vypjatém individualismu) svědectvím úporného hledání, lidských tužeb, omylů a zmatků, jednoty přírody a člověka, snu a skutečnosti. Nejčastější ústřední postavou jeh děl je osamocený hrdina, který ztratil důvěru ke svému okolí, a který je nakonec poražen, smeten k zemi společenskými pravidly a sobeckostí, a to díky neodvratitelným zákonům vítězství silnějšího (Hamsun se v tomto inspiruje Nietzscheho filozofií).

V roce 1996 švédský režisér Jan Troell natočil filmovou biografii Hamsun. Knuta Hamsuna ve filmu ztvárnil Max von Sydow, kterému se za roli dostalo několika ocenění.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Knut Hamsun na obraze Alfreda Andersena.
Knut Hamsun v roce 1939.

Básně[editovat | editovat zdroj]

Det ville kor (1904, Divoký chór), jediná autorova básnická sbírka, jeden z milníků norské lyriky.

Dramata[editovat | editovat zdroj]

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Bjørger (1878), první autorova vydaná povídka,
  • Fra det moderne Amerikas andsliv (1888, Z duchovního života moderní Ameriky), esej odsuzující Anglosasy jako hlavní iniciátory průmyslového kapitalismu, který ničí odvěké morální hodnoty.
  • Sult (1890, Hlad), román napsaný pod vlivem Dostojevského vystihující formou vnitřního monologu složitou psychiku moderního člověka (jde o reminiscenci na vlastní hladová léta začínajícího spisovatele v Kristianii).
  • Mysterier (1892, Mystérie), román, ve kterém promyšlenou vypravěčskou technikou vylíčil nevyzpytatelnost člověka v polemice se soudobým pragmatickým racionalismem (román vyvolal nelibost výstředními názory hlavní postavy).
  • Redaktør Lynge (1893) a Ny Jord (1893, Nová země), dva romány napsané v duchu kritického realismu.
  • Pan (1894), román s jedinečným vylíčením severonorské přírody.
  • Victoria (1898, Viktorie), lyrický román o osudové, nedosažitelné lásce, v němž Hamsun dovršil své stylové novátorství a ve kterém vystihl psychiku ženy i hluboké kouzlo a jemné odstíny lásky a žárlivosti.
  • Siesta (1897), sbírka povídek,
  • I Æventyrland (1903, V pohádkové zemi), Under halvmanen (1905, Pod půlměsícem), impresionistické reportáže z cest.
  • Sværmere (1904, Blouznivci), Benoni (1908) a Rosa (1908), lehce humorné romány ze severonorského prostředí.
  • Under hoststajrnen (1907, Podzimní hvězdy), En vandrer spiller med sordin (1909, Tlumeně hude poutník) a Den sidste Glæde (1912, Poslední radost), trilogie teskně náladových románů o tulákovi Knutovi vyrovnávajícím se s nastupujícím stářím.
  • Børn av Tiden (1913, Děti své doby) a Segelfoss by (1915, Město Segelfoss), romány se silnou kritikou moderní civilizace.
  • Markens Grøde (1917, Matka země), román vyjadřující ideu osvobozujícího návratu k rustikálnímu životu utvrzenou propuknutím první světové války, autorovo vrcholné dílo oslavující venkov, přírodu s její velebností a moudrým koloběhem života a zejména pak práci rolníka, jemuž je půda opravdovou matkou zemí.
  • Konerne ved vandposten (1920, Ženy u studny), krutě ironický román o maloměstě zkaženém bohatstvím.
  • Siste kapitel (1923, Poslední kapitola), román o vyšinutých lidech v horském sanatoriu.
  • Landstrykere (1927, Tuláci), August (1930) a Men livet lever (1933, Život však žije), románová trilogie, další vrchol autorovy realistické tvorby a fabulačního umu, poutavé a úsměvné vyprávění o pronikání podnikatelského ducha do severonorské osady.
  • Ringen sluttet (1936, Kruh uzavřen), poslední autorovo románové dílo plné beznaděje
  • Pa gjengrodde stier (1949, Po zarostlých stezkách), svěží a nad vlastní vinu povznesené zápisky z doby internace po druhé světové válce.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]