Frédéric Mistral
Frédéric Mistral (8. září 1830, Maillaine – 25. března 1914, tamtéž) byl francouzský lyrický a epický básník z Provence, zakladatel hnutí za obrození provensálského jazyka (okcitánštiny) a za obnovu kulturního života jižní Francie vůbec, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1904, kterou obdržel společně se španělským dramatikem Josém Echegaraym y Eizaguirre.
Obsah |
Život [editovat]
Fréderic Mistral se narodil roku 1830 v Maillaine na jihu Francie jako syn farmáře. Studoval na Královské koleji v Avignonu, kde si zamiloval antické básníky, a poté práva na univerzitě v Aix-en-Provence. Již v Avignonu začal s tamějším profesorem Josephem Roumanillem studovat starou provensálskou poesii a společně se rozhodli obnovit tento národní jazyk. Roku 1852 vydali Mistral a Roumanille první sborník živých provensálských básníků Li Prouvencalo a pokusili se o reformu pravopisu. Roku 1854 založil Mistral asociaci provensálských básníků Felibrige a na jejich sjezdu ve Fontsegugne vyzval k jazykové, literární i politické renesanci francouzského jihu. Cílem asociace nebylo oživit starou okcitánštinu, ale vytvořit nový moderní a živý jazyk. Tyto snahy korunoval Mistral svým velkým novoprovensálským slovníkem Trésor dóu Félibrige (1879-1886), obrovitým dílem, na němž pracoval více než dvacet let, ve kterém kodifikoval bohatství okcitánských dialektů používaných mezi lidem a vybudoval tak nesmrtelný pomník znovuzrozeného jazyka. I své umělecké dílo stvořil Mistral v moderní okcitánštině, konkrétně v její provensálské variantě.
Roku 1904 mu byla společně se španělským dramatikem Josém Echegaraym y Eizaguirre udělena Nobelova cena za literaturu „… se zřetelem k originálním, geniálním a vpravdě uměleckým rysům jeho básnické tvorby, která věrně zrcadlí přírodu a život lidu jeho rodného kraje a s přihlédnutím k jeho významné činnosti provensálského filologa“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Finanční výnos z Nobelovy ceny použil Mistral k založení etnografického muzea v Arles (dnešní Arlaten Folk Museum).
Dílo [editovat]
- Mirèio (1859), tuto báseň použil skladatel Charles Gounod pro svou operu Mireille.
- Calendau (1867), báseň o dvanácti zpěvech, která se svým hrdinným a místy až didaktickým rázem stala jakýmsi kánonem všech provensálských národních snah.
- Lis isclo d'or (1875, Zlaté ostrovy), sbírka nejkrásnějších vlasteneckých i intimních Mistralových veršů.
- Lou tresor dóu félibrige (1879-1886), novoprovensálský slovník,
- La raço latino (1879),
- Nerto (1884),
- La rèino Jano (1890, Královna Jana), tragédie z národní historie 14. století.
- Lou Pouèmo dóu rose (1897, Báseň Rhony), vrchol Mistralovy epiky.
- Discours et dicho (1906),
- Moun espelido (1906), paměti,
- Lis Oulivado (1912).
Česká vydání [editovat]
- Nerto, nakladatelství Kotrba, Praha 1912, překlad Otakar J. Janota,
- Mirèio, J.Otto, Praha 1916, překlad Sigismund Bouška,
- Zlaté ostrovy, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1937, překlad a úvod Svatopluk Kadlec.
