Wikipedista:Aktron/Pískoviště RS

Srbská povstání

Související informace naleznete také na stránkách Stětí knezů, První srbské povstání a Druhé srbské povstání.

V roce 1804 eskalovala vnitřní krize Osmanské říše. Armáda byla v rozkladu, Dahijové (původní vojáci janičářské armády) se na území Bělehradského pašalíku chopili moci a působili nezávisle na sultánovi Selimovi III.. Rozpoutali hrůzovládu, zastavili všechny možné reformy, zavraždili bělehradského vezíra a zrušili dlouho vyjednávanou autonomii pro křesťanské obyvatelstvo. V téže době se obchodník s dobytkem Karađorđe Petrović, postavil do čela povstání, které se nakonec ukázalo jako úspěšné. Tato vzpoura nebyla zaměřena prvotně proti Turkům jako takovým, ale právě proti Dahijům. Po řadě výbojů, během kterých se území ovládané vzbouřenci rozšířilo z okolí Valjeva až na celý bělehradský sandžak, vznikla první vláda, nezávislá na sultánovi (tzv. Praviteljstvujušči Sovjet). Srbští povstalci viděli velkou pomoc v Ruském impériu, od kterého doufali zajištění bezpečnosti před Turky. Rusové se ovšem do celé akce nezapojili, navíc Evropa byla zmítaná napoleonskými válkami, což znamenalo, že cílem bylo situaci v Šumadiji co nejrychleji uklidnit. Srbští vzbouřenci vyslali do Istambulu svého zástupce - Petra Ička, který vyjednal mírové podmínky. Ty sice nevedly k vytvoření samostatného Srbska, zmírnily ovšem daňové zatížení a stanovily jasné podmínky, za kterých má osmanská moc v kraji působit.

Vytvoření prvního Srby výlučně kontrolovaného celku znamenalo v rodící se společnosti konec povědomí, že to může být pouze Rakousko, které zajistí Srbům osvobození od Turků.

Po skončení Rusko-turecké války se uvolnily Istambulu vojenské síly pro zpacifikování Srbska. Vzbouřenci o této skutečnosti věděli a velmi se jí obávali. V roce 1813 tak byla zahájena vojenská akce; obsazena Šumadija a Karađorđe uprchl do vyhnanství. Za správce sandžaku byl jmenován bosenský vezír Sulejman Skopljak^[zdroj?], který nastolil výrazně brutální vládu^[zdroj?] proti domácímu obyvatelstvu. Z Istambulu ovšem dostával instrukce, aby se snažil znovu získat loajalitu místních, což se ukázalo jako velmi nesnadné.^[zdroj?]

Již následující rok proto vypuklo další povstání. Bylo vedené jedním z vojenských velitelů prvního povstání Milošem Obrenovićem. Ten si počínal mnohem obratněji; byl otevřenější pro diplomacii.

Autonomní knížectví a nezávislý stát

Související informace naleznete také na stránkách Ustavobranitelé a Sretenjská ústava.

Srbsko bylo v roce 1815 poloautonomním knížectvím (od let 1830/33 pak již plně autonomním) v rámci Osmanské říše, jejíž moc však byla silně omezena. (jak??) I přes omezenost vlastní samosprávy a nezbytnost trpět posádky nenáviděného Turecka na svém území se ale jednalo o velkou vzpruhu pro srbský národ, který vstupoval do fáze různých obrodných procesů. Osmané si pouze zachovali právo na nevelký roční poplatek (uvést jaký) a kontrolu nad 6 městy a 2 pevnostmi.^[zdroj?] (uvést jaké!) Srbsko jako nově vzniklá jednotka (lepší termín) však muselo čelit ohromným problémům, vyplývající se zaostalosti (uvést příklady) etc...

Ze strachu z násilností a represí se početné muslimské obyvatelstvo buď vystěhovalo z knížectví pryč, nebo se stáhlo do jediných měst, kde měla říše posádky (hlavně vzhledem k tomu, že severní hranice Srbska byla zároveň i tureckou hranicí s Rakouskem).^[zdroj?]

Na počátku 30. let probíhala řada událostí, které akcelerovaly konec tzv. autonomizačních procesů. Byl nadále upravován státoprávní vztah mezi Srbskem na území z prvního povstání a Tureckem (1829, 1830, 1833). Právě posledním z těchto rozhodnutí sultána, (tzv. hatišerifem) dostali Srbové do rukou na svém území již plnou vlastní státní kontrolu (совершено внутерње правленије) To upoutalo pozornost Ruska jako dalšího garanta statutu autonomního srbského knížectví, aby se vyjádřilo pozitivně ve smyslu vyhlášení skutečného srbského státu.

Místo toho museli Srbové přijmout dokument, který je také znám jako tzv. "Turecká ústava", a který byl vnucen zvenčí.

Miloš Obrenović byl nucen abdikovat v roce 1839; následovala vláda tzv. ustavobranitelů - vlivných úředníků, kteří byli protiváhou slabého panovníka. Koncentrace moci nikoliv již v rukou jednoho člověka, ale skupiny, znamenala pokrok v řadě věcí, byť velmi omezený. Vznikla představa zahraniční politiky a její koncepce (Načertanije), začaly přibývat nové zákony a zákoníky (jen v letech 1839-1840 bylo přijato 30 nových; o čtyři roky později byl vydán i kompletní občanský zákoník) a začaly se objevovat první náčrty budoucího školství. Komplexnější procesy modernizace země, která byla značně zaostalá díky osmanské vládě, postupovaly i nadále velmi pozvolna. Evropské země (z nichž nejblíže Srbsku bylo Uhersko), vstupovaly do průmyslového věku; naproti tomu srbské knížectví bylo zemí, kde zcela chybělo odborné školství, hlavně vysokého stupně, které by zajišťovalo vzdělání pro nové státní úředniky, což by mohlo urychlit rozvoj.

Po krátké vládě Milošova syna Michala Obrenoviće byl k moci povolán syn zakladatele srbského státu Alexandr Karađorđević. Roku 1858 se však role vyměnily a Obrenovićové se vrátili na trůn. Téměř 80-letý Miloš Obrenović zemřel roku 1860; jeho syn Mihailo při své druhé vládě roku 1867 dosáhl úplné nezávislosti na Turecku a rozšíření území Srbska směrem na jih až po Niš.

Dynastie Obrenovićů však skončila neslavně. Po Milanovi II., který prohlásil Srbsko královstvím, nastoupil na trůn Alexandr II. Jeho vládu poznamenaly skandály kolem královny Dragy^[zdroj?], rozené Mašínové, a královská rodina byla nakonec vzbouřenci roku 1903 vyvražděna. Následně se již potřetí na trůn vrátili Karađorđevićové, reprezentováni nyní králem Petrem I. Ten žil téměř celý život po vyhnání svého otce Alexandra ve francouzském exilu, získal vysoké hodnosti ve francouzské armádě, zúčastnil se bosenského povstání a byl ženat s dcerou černohorského knížete a později krále Nikoly I. Zorkou Petrović-Njegoš. Za jeho panování Srbsko zažívalo velký hospodářský a kulturní rozkvět. I přesto ale zemi tížly mnohé spory, hlavně s Bulharskem, se kterým Srbsko svedlo válku v polovině 80. let 19. století. Nová generace politiků, umělců a společnost vůbec se zaměřila na Anglii a Francii a odpoutala se od Německa a Rakouska, jehož vliv byl díky blízkosti rakousko-uherských hranic u hlavního města Bělehradu nesporný. Srbsko se stalo spojencem států Dohody.

V letech 1912-1913 se Srbsko zúčastnilo první balkánské války spolu s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedením prince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, Turci byli definitivně vyhnáni z Balkánu a Srbsko dosáhlo rozšíření svého území o většinu Kosova a část Makedonie (v údolí řeky Vardar, dnešní území republiky Makedonie). Následně ve druhé balkánské válce zvítězilo nad Bulharskem. V roce 1914 byl v Sarajevu srbskými nacionalisty proveden atentát na Františka Ferdinanda d'Este a po vypršení ultimáta 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku.

První světová válka

Atentát na Ferdinanda d'Este, jehož hlavními pachateli byli mladí srbští nacionalisté z Bosny, postavili Srbsko do obtížné situace. Rakousko-Uhersko zahájilo ostrou kampaň proti Srbsku a proti Srbům žijících na území monarchie.^[zdroj?] Srbští politici se snažili vyvrátit obvinění a proto atentát ostře odsoudili. Rakouské ultimátum, jehož přijetí by ze Srbska fakticky učinilo rakouského vazala, však odmítli, a válku přijali. Srbský premiér Nikola Pašić po přečtení zprávy o vyhlášení války prorocky zvolal: "Rakousko nám vyhlásilo válku. To bude jeho konec!"

Válku proti habsburské monarchii ze začátku Srbsko s pomocí černohorských vojáků vedlo úspěšně. První ofenzívu Rakušanů odrazilo a srbské oddíly dokonce pronikly na území Bosny a dobyly Sarajevo. Na podzim nastal zlom. Rakousko-Uhersko 6. listopadu zaútočilo na celé frontě a srbská armáda se prakticky zhroutila. Obrat na sebe nenechal ale dlouho čekat a již 3. prosince vojsko pod vedením generála Živojina Mišiće vyrazilo do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řece Kolubaře zakolísala a rozpadla se. Vzápětí byl osvobozen Bělehrad, obsazený pouze 13 dní. Srbský vojenský úspěch se rozšířil do světa, hlavně ke spojencům. Zadržovat nepřítele se dařilo, avšak jakmile ke konci roku 1915 vstoupily do války na straně ústředních mocností také Bulhaři a Rakušanům dorazila na pomoc navíc silná německá armáda pod velením generála von Mackensena,^[zdroj?] obsadili srbské území jednotky ústředních mocností.

Na přelomu roku 1915 a 1916 byla srbská armáda zatlačena na jih země a území státu bylo rozděleno mezi Rakousko a Bulharsko. Zatímco Rakušané ve své okupační zóně neplánovali trvalé připojení, protože se obávali vyhrocení národnostních rozporů v říši, Bulharsko se snažilo srbskou národnost kompletně zlikvidovat a na jím okupovaném území začala silná bulharizace, ničení dokumentů a knih v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách.^[zdroj?]

V září 1918 se armádě Srbska s pomocí spojenců a povstalců v bulharském týlu podařilo prorazit nepřátelské linie a proniknout znovu na vlastní ztracené území, kde doplňovala stavy nově naverbovanými vojáky. Bulharská a rakouská nadvláda se rychle zhroutila a po měsíci ofenzívy dosáhla vítězná srbská vojska Bělehradu.

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Podrobnější informace naleznete na stránce Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Po skončení první světové války se Srbsko stalo součástí Království SHS. Jako zcela klíčová část státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova, mělo rozhodující vliv na jeho směřování. Na jednu stranu byli nyní Srbové nuceni spolupracovat s ostatními jihoslovanskými národy (což vedlo k značné nestabilitě) a konfrontovat se s jejich politickou reprezentací, na druhou stranu byl splněn dlouhodobý cíl z 19. století – sjednocení všech Srbů z bývalých osmanských území v jednom státě.

Srbsko bylo ale postiženo následky války, hospodářskou krizí a vyčerpaností. Ekonomice neprospěla ani skutečnost, že nový stát se nacházel v zcela nových nehistorických hranicích a infrastruktura na toto nebyla připravena - železniční sítě byly oddělené, úroveň jednotlivých služeb v různých oblastech Srbska se drasticky lišila. Začaly padat otázky, jak moc by Chorvati a další národy (Slovinci), jejichž bezpečnost před nepřátelskými sousedy zajišťují hlavně Srbové, měli přispět na rozvoj samotného Srbska. Od roku 1929 bylo v rámci Jugoslávie Srbsko rozděleno na několik tzv. bánovin; Dunajská bánovina (Vojvodina a část Šumadije), Drinská bánovina (západní Srbsko), Zetská bánovina (Sandžak a Raška), Moravská bánovina (východ) a Vardarská bánovina (Kosovo). Tato území nerespektovala historické hranice a přelévala se tak i na teritoria budoucích republik SFRJ.

V duchu tehdejších ideí panslavismu byl budován a vštěpován jednotný jugoslávský národ, který však u mnohých politiků (jakých?) nenašel zastání. Role srbského národního uvědomění tak byla potlačována, stejně jako u dalších národů království.

Druhá světová válka

V roce 1941, kdy byla královská vojska bleskovým německým úderem^[zdroj?] poražena vyeskalovaly vnitřní spory v království až do rozadu; vznikly tak dva samostatné státy. Část Srbska byla okupována cizími (jakými?) vojsky. Chorvatsko se dalo na stranu Německa.

Ustašovci, kteří se dostali v Chorvatsku k moci, začali jako vůbec první z etnickými čistkami, které se kromě Židů dotkly právě srbského obyvatelstva na území chorvatského státu. Stejně tak byli postiženi i Srbové žijící na území dnešního Kosova, které bylo připojeno za pomoci italských fašistů k území takzvané velké Albánii^[zdroj?] a srbské obyvatelstvo volilo raději útěk na území vlastního srbského státu. V těchto etnických čistkách můžeme hledat počátek všech pozdějších národnostních problémů na Balkáně, nesmíme ovšem zapomínat, že prvotně byly čistky namířeny proti srbskému národu. (celý odstavec předělat)

Také v Bělehradě vznikla Nedičova loutková vláda (národní jednoty? spásy?) podporovaná Berlínem. Skupinka srbských důstojníků (četniků) věrných králi a vedených generálem Dražou Mihajlovičem, se však nehodlala smířit s porážkou a uchýlila se do hor. V oblasti okolo místa zvaného Ravna gora pak Četnici vytvořili centrum masivního a dobře fungujícího odbojového hnutí, které bylo zpočátku podporováno Londýnem a které si díky svým učinným akcím dobylo uznání spojenců. Symbolem četniků se stala černá vlajka s lebkou zakříženými hnáty a nápisem „Za krále a vlast - svobu nebo smrt“. Tímto heslem dávali četnici najevo svou věrnost nejen králi ale i předválečné Jugoslávii.

Do boje proti Němcům a Ustašovcům se také zapojili i komunističtí partizáni vedeni chrovatským komunistou Josipem Titem - Broz. Ti získávali postupně podporu obyvatelstva a i jejich akce přinášely značnou efektivitu. S postupem války a narůstajícím vlivem Moskvy však čím dál častěji docházelo ke vzájemným konfliktům mezi oběma frakcemi, což účinnost akcí štěpilo. Mírové konference v letech 1943 - 1945 pak rozhodly o začlenění poválečné Jugoslávie do bloku komunistických států, i když v poněkud volnějším svazku a s jistým vlivem západu.

Socialistické Srbsko

Hlavní článek: Socialistická republika Srbsko

Již v průběhu jednání spojenců koncem druhé světové války bylo rozhodnuto, že na Balkáně dojde ke vzniku socialistického státu.^[zdroj?] I proto bylo možné, aby byla Jugoslávie obnovena a fašistické satelitní státy ve svých hranicích odstraněny. Nová Jugoslávie, již s komunistickým vedením, se profilovala jako země pěti národností místo dříve oficiálních tří (nově byli uznáni také Makedonci a Černohorci, později ještě Bosňáci). Politikou svazového vedení bylo potírání jakýchkoliv nacionalistických a náboženských extremistických prvků . Autorita prezidenta Tita umožňovala tempo změn, které se zdálo, že nebylo možné nikdy předtím, ale ani nikdy potom. Ppoválečné Srbsko začalo s velkým úsilím obnovu válečných škod na jedné straně a budování velkolepých socialistických projektů na straně druhé. Bylo místem, kde vládl - podobně jako v dalších jiných částech Jugoslávie - tvrdý komunistický režim. Odpůrci nového systému byli často likvidováni, či posíláni do pracovních táborů.^[zdroj?]

Díky řadě faktorů (neúspěch první pětiletky, odvrat vlády v Bělehradě od Východního bloku ) systém represí a fundamentálnost komunistické strany opadly, což umožnilo jak kulturní rozvoj, tak i ekonomický vzestup. Srbsko nepatřilo k těm hospodářsky nejméně rozvinutým částem Jugoslávie^[zdroj?], jako například Bosna a Hercegovina, nebo Makedonie, nemohlo se ale měřit např. se Slovinskem. V rámci republiky převádaly extrémní rozdíly - zatímco Vojvodina byla spolu s Bělehradem tahounem, v Kosovu se objevovaly neřešitelné problémy takřka denně.^[zdroj?]

Z kulturního hlediska do Srbska začaly, stejně jako do celé Jugoslávie pronikat západní vlivy, kultura a móda. V roce 1968 došlo na Bělehradské univerzitě ke stávce studentů – požadovali odstranění rudé buržoazie a snížení společenských rozdílů. Jejich stávku se podařilo po čase uklidnit.

Socialistické Srbsko podle ústavy z roku 1974

Novou ústavou SFRJ z roku 1974 získaly jednotlivé subjekty federace sice větší autonomii, to ale znamenalo také omezení finančních zdroůj z Fondu pro nerozvinuté republiky a tudíž i zhoršování životní úrovně.^[zdroj?] Nejlépe to bylo vidět na samotném jihu Srbska, v Kosovu. Přestože byla místní albánské většině zajištěna rozsáhlá kulturní autonomie a budovány byly instituce, které mnohdy dosahovaly vyšší úrovně než v samotné Albánii (vycházelo více deníků, fungovalo více škol)^[zdroj?], nespokojenost neustále rostla. A to nejen v Kosovu, ale i v těch republikách, které musely na jeho rozvoj přispívat. Roku 1981 situace vyeskalovala ve veřejné protesty. Srbsko a Srby zachvátila vlna antimuslimských nálad, která se projevovala nejen v Srbsku nebo Kosovu, ale například i v Bosně a Hercegovině.^[zdroj?] V Bělehradě začaly padat otázky, proč je Srbsko jako jediná ze svazových republik rozdělena ještě na autonomní oblasti (Vojvodina a Kosovo), když například Srbové v Chorvatsku vlastní autonomii nemají. Ideje komunistického Bratrství a jednoty začaly dostávat těžkou ránu. K tomu se navíc přidaly obavy z rozpadu nebo rozvolnění společného státu, které vyvolávaly proevropské kroky Slovinska, ale i Chorvatska.

V této atmosféře poloviny 80. let se k moci začala dostávat skupina politiků, která se hlásila k myšlence, že je nutné bránit srbský národ a postavit se za jeho zájmy. Mezi těmito lidmi dominoval Slobodan Milošević, kterému se podařilo získat velký vliv a odstranit předchozí politickou reprezentaci, představovanou Ivanem Stambolićem. V nadcházejících debatách o budoucí podobě jugoslávského státu Srbsko prosazovalo centralistické postoje a v případě rozpadu federace hodlalo diskutovat o úpravách hranic srbské svazové republiky tak, aby zahrnovala etnicky většinová srbská území.

Ekonomická situace svazu nebyla dobrá, Srbsko - podobně jako mnohé další republiky, převážně ty chudší - se propadalo do stále závažnějších problémů. Měna se znehodnocovala, inflace rostla a stávek přibývalo. Protržně orientované reformy ve Slovinsku a Chorvatsku v obou severních republikách zaznamenaly úspěch a ještě více znepokojovaly Bělehrad. Svazový premiér Ante Marković se rozhodl situaci řešit přijetím drastického ozdravného plánu, který měl zkrotit inflaci a zajistit fungování stabilní ekonomiky. Nacionalistické vášně vyvrcholily dle řady historiků^[zdroj?] projevem Slobodana Miloševiće v Kosovu na Gazimestanu na Vidovdan 1989. Neustále se opakující nepokoje vedly k tomu, že řada Srbů Kosovo ve velkém počtu opouštěla. Nacionalisté se snažili trvdit, že se jednalo o výsledek albánských násilností, Albánci naopak poukazovali na vysokou nezaměstnanost a špatnou situaci, kterou vláda v Bělehradě nedokázala řešit.^[zdroj?] Po několika vážnějších demonstracích byla autonomie Vojvodiny i Kosova i přes jejich silné protesty fakticky zrušena a obě oblasti začaly být nově spravovány přímo z Bělehradu. Vliv srbských nacionalistů se tak ve federaci posílil, neboť nyní měli k dispozici tři namísto jednoho hlasu (neboť autonomní oblasti získaly podle ústavy z roku 1974 téměř stejnou váhu, jako svazové republiky. Což bylo koneckonců také jedním z hlasů pro změnu tehdejšího uspořádání.)

Začátkem roku 1990 se konal v Bělehradě 14. kongres Svazu komunistů Jugoslávie, ve kterém se politická reprezentace Srbska postavila i přes protest téměř všech ostatních republik za pokračování federace v centralistických a titoistických mezích. V nadcházejících prvních svobodných volbách se jasně ukázalo, za čím Srbové stojí, tedy za svoji Socialistickou stranou pod vedením skupiny lidí kolem Miloševiće, zatímco v ostatních republikách se začaly prosazovat demokratické politické proudy, proevropského typu. V červnu a červenci 1991 vyhlásilo Slovinsko a Chorvatsko nezávislost, chorvatští Srbové se postavili proti. Vrátit situaci do původního stavu měla armáda, která se pokusila obě oblasti obsadit, nicméně v souboji s místními jednotkami TO vypukla regulérní válka. Ve vojenských kruzích začal jasně dominovat srbský prvek a z celosvazové armády se stala jasně armáda respektující jasně zájmy Srbů a tedy Miloševićova Srbska. Vzhledem k tomu, že násilná anexe byla neúspěšná a nově vznikající státy získaly fakticky podporu Západu (EU uznala jak Slovinsko, tak i Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu), transformovalo se Srbsko a Černá Hora ve Svazovou republiku Jugoslávii, která byla fakticky vyhlášena 27. dubna 1992.

Rozpad Jugoslávie

Související informace naleznete také na stránce Občanská válka v Jugoslávii.

Animace rozpadu Jugoslávie

Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejíž hlavní osobností byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů sice tuto federaci uznala, pozici nástupnického státu ovšem odmítla. Hospodářsky vyčerpaná země ovládaná tvrdou rukou Slobodana Miloševiće se dále vyčerpávala řadou konfliktů s okolními státy. Jugoslávský dinár se zhroutil; hyperinflace dosáhla ohromných hodnot. Mezinárodní embargo znemožnilo obchod se zahraničím. Nová země se navíc začala profilovat zcela opačně, než socialistická Jugoslávie – namísto Bratrství a jednoty srbství, obnova Srbské pravoslavné církve jako celonárodní autority, i v kultuře nahradily západní vzory zcela odlišné koncepce. Nespokojených lidí pomalu přibývalo; protesty proti socialistům v čele s Miloševićem byly v Bělehradě rozháněny.^[zdroj?] Představitelem opozičního hnutí se stal Vuk Drašković a jeho strana SPO.

Proti svazové armádě, která byla rozmístěna v Kosovu se začal postupně mezi Albánci organizovat odpor, představovaný organizací UCK. Situace se tak nelepšila, ačkoliv v této provincii bylo rozmístěno (uvést kolik) tanků. Západní země navíc začaly podezřívat jugoslávskou vládu z masakrů albánského obyvatelstva. V červnu 1999 se proto rozhodly země NATO dát tehdejšímu režimu ultimátum, aby své jednotky z Kosova stáhl, jinak zahájí vojenskou akci proti Jugoslávii. Letecké síly NATO po odmítnutí ultimata zahájily následně bombardování, které bylo soustředěno hlavně na srbské průmyslové kapacity a infrastrukturu. Po několika měsících se jugoslávská armáda nakonec stáhla.^[zdroj?]

Demokratické Srbsko

V říjnu 2000 vely zmanipulované volby prezidenta k rozsáhlým protestům v Bělehradě, při kterých byl Slobodan Milošević sesazen, což je považováno za začátek demokratizačních procesů v zemi. Srbsko se v následujících letech začalo otevírat světu a měnit svojí zahraniční politiku. Taková změna ovšem nebyla celospolečenská; v následující dekádě se četná hlasování stala symbolem referenda ano či ne návratu starých pořádků.

V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu a udělení větší pravomoci oběma republikám. Tak byl název státu změněn na Státní společenství Srbsko a Černá Hora. Černá Hora využila možnosti dané ústavou^[zdroj?] společenství po nejméně třech letech opustit, k čemuž jí dalo volnou ruku jak úspěšné referendum z roku 2006, tak i posvěcení států EU, které celou událost s netrpělivostí sledovaly.

Parlament autonomní oblasti Kosovo vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný.