Dvacet tisíc mil pod mořem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dvacet tisíc mil pod mořem
Frontispis francouzského vydání
Frontispis francouzského vydání
Autor Jules Verne
Původní název Vingt mille lieues sous les mers
Ilustrátor Alphonse de Neuville
Édouard Riou
Země FrancieFrancie Francie
Jazyk francouzsky
Edice Podivuhodné cesty
Žánry dobrodružný vědeckofantastický román
Vydavatel Pierre-Jules Hetzel
Datum vydání 1869
Česky vydáno 1877
Předešlé dílo Děti kapitána Granta
Následující dílo Okolo Měsíce
Dvacet tisíc mil pod mořem, původní ilustrace.

Dvacet tisíc mil pod mořem (18691870, Vingt mille lieues sous les mers) je jeden z nejznámějších románů francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires). Tento vědeckofantastický román tvoří druhý díl autorovy volné trilogie, do které ještě patří Děti kapitána Granta (18671868, Les enfants du capitaine Grant) a Tajuplný ostrov (1875, L'île mystérieuse). Mezi jednotlivými díly Vernovy trilogie však panuje časový nesoulad (viz Časový nesoulad mezi jednotlivými díly trilogie).

Česky román vyšel poprvé roku 1877.

Překlad názvu je nesprávný, protože v originále jde o dvacet tisíc "lieues", což je starobylá jednotka délky, česky zvaná "pěší hodina" a odpovídá vzdálenosti, kterou člověk (kůň) ujde za jednu hodinu. V románu jednotka odpovídá francouzské metrické variantě a je dlouhá přesně 4000 metrů.[1]

Roku 1901 napsal německý spisovatel Robert Kraft pokračování pod názvem Die Ansiedlung auf dem Meeresgrunde (Podmořská osada).[2]

Obsah románu[editovat | editovat zdroj]

Děj románu začíná roku 1866, kdy se v anglických listech objevila zmínka o jakémsi mořském netvoru ohromných rozměrů, který napadá lodě. Tímto úkazem se zabývali i vědci. Jedni říkali, že je to ponorka a druzí tvrdili, že se jedná o dosud neznámého tvora. Nakonec Američané vyslali na moře fregatu Abraham Lincoln, která měla za úkol záhadu vyjasnit. Výpravy se zúčastnil také francouzský přírodovědec profesor Aronnax se svým sluhou Conseilem, kteří se na lodi seznámili s harpunářem Nedem Landem. Výprava byla dlouho neúspěšná, až jednou večer spatřila posádka světelnou záři vycházející kousek od lodi. Fregata se pokusila tvora pronásledovat a harpunovat. Najednou se však obluda otočila a plula ohromnou rychlostí směrem k lodi, se kterou se vzápětí srazila. Profesor Arronax, jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadli do širého moře. Zachránili se na hřbetě obludy, o které však brzy zjistili, že to opravdu není ryba, ale ponorka. Z té vylezli čtyři muži, vtáhli je dovnitř a uvěznili v tmavé komoře. Příští den je tam navštívil jakýsi muž, který se představil jako kapitán Nemo, a oznámil jim, že se nacházejí v ponorce Nautilus, kterou nikdy nesmějí opustit, aby nevyzradili její tajemství. Jako nedobrovolní cestující prožili při podmořské plavbě neuvěřitelné příhody, poznali netušené krásy mořského dna a poučili se o přírodních zvláštnostech oceánů.

  • Nedaleko marockých břehů objevili zbytky starodávné Atlantidy. Profesor Aronnax spatřil zbytky vodovodu, několik chrámů a také pozůstatky přístavního mola. Zkázu atlantské civilizace zřejmě zavinila podmořská sopka, doposud činná. Jejím vlivem zde zřejmě došlo i k mutaci mořských živočichů, neboť výprava kapitána Nema zde potkala četné mořské příšery.
  • Propluli tzv. Arabským tunelem, tj. podmořským tunelem pod Suezskou šíjí, který spojuje Středozemní a Rudé moře. Tunel objevil kapitán Nemo, neboť si všiml že v obou mořích žijí stejní živočichové a z toho usoudil, že obě moře musí být propojena.
  • Procházeli se ve skafandru, který vynalezl kapitán Nemo, po mořském dně (ocelová nádrž na vzduch, kterou byl skafandr vybaven, pojmula dost vzduchu na desetihodinový pobyt pod vodou).
  • Málem zemřeli udušením pod Jižním pólem, když byla ponorka uvězněna v mase ledu, nemohla se vynořit a obnovit zásobu čerstvého vzduchu.

Přes tyto zážitky se zejména harpunář Ned Land nesmířil s tím, že by měl v ponorce strávit zbytek života. Vhodná chvíle k útěku nastala až nedaleko norských břehů. Ned přemluvil k útěku i profesora, který byl na Nema velice rozzloben, protože Nemo krátce předtím potopil válečnou loď „pozemských tyranů“ (tj. koloniální mocnosti, které kapitán Nemo vyhlásil válku). Všichni tři zajatci uprchli z ponorky na člunu a zachránili je místní rybáři.

Popis ponorky Nautilus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Nautilus (Verne).
Dvacet tisíc mil pod mořem, původní ilustrace.

Zatímco o původu a dřívějším životě tajemného kapitána Nema se v knize již nic víc nedovíme (podrobnosti jsou uvedeny až v třetím díle trilogie Tajuplný ostrov), Nautilus je popsán poměrně detailně. Autorova fantazie se ale v knize drží v mezích technické pravděpodobnosti a proto román působí i dnes velmi přesvědčivě. Ponorka byla dlouhá sedmdesát metrů a v nejsilnějším místě široká osm metrů. Měla dvojitý plášť z ocelových plátů a její základní váha činila tisíc pět set tun. Systém nádrží (tj. jejich naplňování a vyprazdňování) umožňoval ponorce libovolně pod vodou stoupat nebo klesat, a to až do hloubky přes deset tisíc metrů. Ponorka byla řízena směrovým a hloubkovým kormidlem, která ovládal kormidelník z kabiny částečně vyčnívající nad palubu a vybavené dvěma čočkovitými okny zasklenými křišťálovým sklem. Za kabinou byl umístěn velmi silný reflektor.

Pohon lodi i četná další zařízení byla na elektřinu získávanou ze sodíkových článků (sodík byl doplňován na tajné základně na blíže neurčeném ostrově, kde byl též dobýván z mořské vody v blíže nepopsaném zařízení poháněném tepelnou energií, získávanou z uhlí z podmořského dolu). Elektrické ovládání bylo využito i pro dálkové ovládání strojovny z kormidelní kabiny. K ochraně vstupu do ponorky využíval kapitán Nemo možnost nabít elektrickým proudem zábradlí vstupních schodů. Napětí šlo zvyšovat libovolně do té míry, že mohlo způsobit smrt.

Šroub ponorky byl poháněn obrovskými elektromagnety. Měl v průměru šest metrů, délku závitu sedm a půl metru a otáčel se až stodvacetkrát za sekundu. Díky němu mohla loď dosáhnout rychlosti až devadesát kilometrů za hodinu. Loď sice měla zařízení na výrobu kyslíku elektrolýzou vody, neměla však žádné zařízení, které by vzduch zbavovalo oxidu uhličitého, a proto bylo nutno ponorku větrat. Delší pobyt pod hladinou mohl tedy být pro posádku osudný (kritická situace nastávala po dvou dnech). Ponorka nesloužila jen k vědeckovýzkumým účelům, ale též jako hrozná zbraň. Kapitán Nemo zásadně útočil na protivníka obrněnou přídí ponorky, kterou dokázal prorazit boky válečných lodí a tak je potopit.

Ilustrace[editovat | editovat zdroj]

Knihu Dvacet tisíc mil po mořem ilustrovali Alphonse de Neuville a Édouard Riou.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Román byl několikrát zfilmován.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Rozhlasové dramatizace[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.unc.edu/~rowlett/units/dictL.html
  2. Aus dem Reiche der Phantasie in www.fictionfantasy.de
  3. Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem na stránkách Českého rozhlasu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]