Vysoká Libyně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vysoká Libyně
Socha svatého Floriána
Socha svatého Floriána
Lokalita
Status obec
LAU 2 (obec) CZ0325 530280
Pověřená obec a obec s rozšířenou působností Kralovice
Okres (LAU 1) Plzeň-sever (CZ0325)
Kraj (NUTS 3) Plzeňský (CZ032)
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 222 (2020)[1]
Rozloha 12,86 km²
Katastrální území Vysoká Libyně
Nadmořská výška 558 m n. m.
PSČ 331 41
Počet částí obce 1
Počet k. ú. 1
Počet ZSJ 1
Kontakt
Adresa obecního úřadu Obecní úřad Vysoká Libyně
Vysoká Libyně 83
331 41 Vysoká Libyně
obec@vysokalibyne.cz
Starosta Krivošová Jitka, DiS.
Oficiální web: www.vysokalibyne.cz
Úřední web: www.vysokalibyne.cz
Vysoká Libyně
Vysoká Libyně
Další údaje
Kód části obce 188077
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vysoká Libyně (německy Hochlibin) je vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, pět kilometrů severně od Kralovic. V obci žije 222[1] obyvatel, její katastrální území je 1285,54 ha a PSČ všech adres je 331 41.

Ves leží na náhorní rovině v nadmořské výšce okolo 560 m a je z větší části obklopena borovými lesy. Obec je součástí Mikroregionu Kralovicko.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ves je písemně poprvé zmiňována v roce 1180 pod původním názvem Lubyně, když pán na zdejší tvrzi Přemysl de Lubyn společně s Dětlebem z Potvorova a Vitoněm z Kopidla uzavřel smlouvu o prodeji vsi Vlčkov (u dnešních Koryt) plaskému klášteru.

Později se ves dostala do majetku pánů z Gutštejna, kteří před rokem 1376 dali postavit jednolodní kostel sv. Blažeje. Roku 1509 prodali Gutštejnové Libyni spolu s okolními vesnicemi Kolovratům z Krakovce. Během následujících let se ves dostala do držení pánů Vchynských, Mitrovských, pánů z Michalovci a znovu Kolovratů.

Roku 1634 přepadlo Vysokou Libyni vojsko, zbyl po nich vypálený velkostatek a pivovar. Další agresor třicetileté války, švédský generál Hans Christoff Königsmarck, přepadl roku 1648 Libyni a žádal výkupné. Vesničané dali dohromady pouhých 30 tolarů. Po válce zbylo ve vsi patnáct sedláků a čtyři domkáři.

Roku 1659 zdědil Vysokou Libyni Krištof Jaroslav Kolovrat a nechal znovu postavit zámek. Krom toho je v majetku téhož roku uváděn poplužní dvůr, pivovar, sladovna, sýpka, cihelna a ovčín. Německá výchova synů K. J. Kolovrata vedla později k zakořenění německého jazyka ve vsi.

V roce 1680 se někteří sedláci připojili k selskému povstání proti plaskému panství, hrabě Kolovrat však povolal vojsko a rebelii potlačil.

Poslední z Kolovratů prodal statek roku 1700 Karlu Marxu Příchovskému, krajskému hejtmanu v Žatci. Za doby Příchovských ve vsi přibyly barokní sochy sv. Floriána, sv. Vavřince a sv. Jana Nepomuckého. Okolo roku 1730 je prvně zmiňován dnešní název Vysoká Libyně. Roku 1731 prodávají Příchovští Libyni Olivierovi z Wallisu, irskému vojáku ve službách císaře. Po roce 1750 se na panství usazovali němečtí osadníci a Židé.

Ke konci 19. století koupil panství Anton Kreissl a roku 1898 rodina obchodníků Dreherů. V roce 1927 byla ve vsi otevřena mateřská škola. Za druhé světové války Vysokou Libyní procházela hranice mezi Protektorátem a Sudety.

21. století[editovat | editovat zdroj]

Ves má charakter zemědělského sídla, většina obyvatel ostatně pracuje v zemědělství. Od roku 1904 ve vsi působí sbor dobrovolných hasičů, dále také místní tělovýchovná jednota Sokol s fotbalovým oddílem (založen 1948) a dvěma oddíly stolního tenisu (založeny 1988). V roce 2001 získala obec ocenění Modrá stuha za výrazný společenský život v regionální soutěži Vesnice roku Plzeňského kraje.

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Na severu Libyně sousedí s Podbořánkami a Žďárem, na jihovýchodě s hospodářským dvorem Hubenov a Kralovicemi a na západě s Bílovem. Na sever od vsi začíná přírodní park Jesenicko. Na jihu pramení Kralovický potok, na východě je na Hradeckém potoce rybník Chobot s chatařskou osadou.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 378 obyvatel (z toho 169 mužů), z nichž bylo 92 Čechoslováků, 272 Němců, tři Židé a jedenáct cizinců. Kromě sedmi evangelíků, třinácti židů a jednoho člena nezjišťovaných církví byli římskými katolíky.[2] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 349 obyvatel: 125 Čechoslováků, 219 Němců a pět cizinců. Většina se stále hlásili k římskokatolické církvi, ale žilo zde také 21 členů církve československé, jeden evangelík a čtyři lidé bez vyznání.[3]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější památkou je farní kostel svatého Blažeje raně feudálního původu z roku 1360 stojící na návsi. Jednolodní gotický kostel s gotickým portálem k jihu má věž s mansardovou jehlancovou střechou na západní straně a pětiboký uzavřený presbytář. V interiérech dochovány fresky.

V rozích a středu návsi stojí tři barokní sochy na vysokých hranolových podstavcích z počátku 18. století:

  • socha svatého Jana Nepomuckého – postava světce s biretem na hlavě s křížem v náručí a tváří hledící k nebi. Na podstavci dvě znakové kartuše.
  • socha svatého Vavřince – esovitě prohnutá podstava světce v jáhenském rouchu, s pravou rukou na prsou. Datováno 1723.
  • socha svatého Floriána – drobná esovitě prohnutá podstava světce v oděvu římského vojína s přilbou na hlavě držícího korouhev a džber vody, u nohou má hořící dům. Na podstavci pamětní nápis Divo Floriane Ora Pro Nobis Et Protege Nos Ab Omni Pericvlo Ignis, datováno 1717.

Památkově cenná je i budova bývalé fary s klasicistní fasádou z počátku 19. století. Jednopatrová obdélná budova zámku, která stála v blízkosti kostela, byla zbořena roku 1988. Historii připomíná také kamenný křížek postavený manželi Voitovými na památku svého syna, který padl roku 1866 u Hradce Králové. Nedaleko vsi je v polích i malá zvonička. U vchodu na hřbitov rostou dvě stoosmdesátileté lípy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 245. 
  3. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 263. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]