Komunistická strana Čech a Moravy: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Editace uživatele 91.219.240.1 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Jj14
Bez shrnutí editace
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Řádek 9: Řádek 9:
| mluvčí = [[Robert Kvacskai]]
| mluvčí = [[Robert Kvacskai]]
| založení = [[31. březen|31. března]] [[1990]]
| založení = [[31. březen|31. března]] [[1990]]
| mládežnická = [[Komunistický svaz mládeže]]
| mládežnická = [[Komunistický svaz mládeže]]<br>Mladí komunisté
| nejvíce_poslanců = 41 ([[Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2002|PSP ČR 2002]])
| nejvíce_poslanců = 41 ([[Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2002|PSP ČR 2002]])
| státní_příspěvek = 83,2 (2015)<ref>{{Citace elektronické monografie
| státní_příspěvek = 83,2 (2015)<ref>{{Citace elektronické monografie

Verze z 22. 7. 2016, 03:11

Šablona:Infobox politická strana Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) je česká parlamentní komunistická politická strana. Přes svůj název působí na celém území České republiky. KSČM v Evropském parlamentu spolutvoří seskupení Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice.[1] KSČM je také pozorovatelem ve Straně evropské levice.[2] Strana vznikla jako nástupce Komunistické strany Československa po jejím rozdělením na slovenskou KSS a českou KSČM, ještě před rozdělením Československa.

Symbolika strany

Logem a volebním znakem KSČM jsou dvě červené třešně se zeleným lístkem. Tato symbolika má svůj původ v francouzském lidovém povstání proti Thiersově měšťácké vládě po prohrané francouzsko-pruské válce. Povstalci vyhlásili za zpěvu Marseillaisy 28. března 1871 Pařížskou komunu a vytrvali v odporu proti Thiersově vládě až do 28. května 1871. Poslední bojovníci Pařížské komuny zahynuli toho dne v boji na pařížském hřbitově Père Lachaise, na výšině, kde se dnes nachází Zeď komunardů. Je zde i hrob Jeana Baptisty Clémenta, autora poémy Čas třešní (francouzsky Le Temps des Cerises), kterou básník věnoval své lásce Luise, ošetřovatelce raněných na barikádě v ulici Fontaine-Au-Roi.[3]

Historie

Mítink KSČM na Václavském náměstí před parlamentními volbami, 1. června 2006

Komunistická strana Československa

Související informace naleznete také v článcích Komunistická strana Československa a Komunistický režim v Československu.

KSČ vznikla 14. až 16. května 1921 v důsledku ideologického konfliktu uvnitř Československé sociální demokracie i odštěpení se její větší části[4] (viz též Prosincová generální stávka 1920). Jejím prvním hlavním řečníkem a poté vůdčím představitelem byl Bohumír Šmeral. Programem jejího zakladatele byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI).[5] Na V. sjezdu v roce 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem.[6] Z KSČ odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ji opustila i většina voličů.

Ve 2. polovině 30. let provedl Gottwald v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu. Za druhé světové války se KSČ stala významnou silou[zdroj?] domácího i zahraničního protinacistického odboje, do něhož se po přepadení Sovětského svazu Německem zapojila. S pomocí Sovětského svazu získali komunisté na konci války rozhodující slovo[zdroj?] v exilovém i domácím odboji a prosadili obnovení poválečného Československa s pomocí Sovětského svazu. Během války zahynulo 30 000 československých komunistů.

Převzetí moci KSČ usnadnilo vítězství ve volbách 1946, přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů, v celostátním měřítku pak komunisté získali 38 % hlasů.[7] Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor). Prezident republiky Edvard Beneš přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo vládě Klementa Gottwalda důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. V rámci „třídního boje“ bylo v období „rudého teroru“ (1948–1954) popraveno na základě soudních výnosů 241 lidí (většinou komunistů), další stovky byly povražděny nebo zemřely ve vězení, desetitisíce byly vězněny nebo uprchly za hranice. Po smrti Stalina (1953) došlo k obecně výraznému zmírnění. Reforma KSČ začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces byl ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968.[p 1] V 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy v čele s Gustávem Husákem, kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu. Sovětská okupace byla vládními komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod z doby Pražského jara. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany.

Vznik KSČM

Do roku 1990 existovala v rámci KSČ jako její dílčí územní organizace pouze Komunistická strana Slovenska, zatímco v českých zemích takový protějšek nebyl, ač bylo jeho vytvoření v souvislosti se federalizací státu v roce 1968 zamýšleno. Rozhodnutí mimořádného sjezdu KSČ 20. prosince 1989 tuto situaci napravilo a 31. března 1990 vznikla na ustavujícím sjezdu KSČM, která byla spolu s KSS v rámci stále existujícího Československa zastřešována federální Komunistickou stranou Československa (KSČS).[8] Odlišný politický vývoj v obou částech státu vedl k přejmenování KSS na Stranu demokratickej ľavice a jejímu vystoupení z KSČS 7. dubna 1992. Předsedou KSČM byl zvolen filmový režisér Jiří Svoboda. V té době působilo v ČSFR vedle KSČM dalších 16 levicových subjektů (mj. ČSSD, Levá alternativa, Československá strana socialistická, Kluby sociálních demokratů OF). Do voleb v roce 1992 nastoupila KSČM jako součást Levého bloku spolu s Demokratickou levicí a společně získali 14,05 % voličských hlasů jako druhé nejsilnější politické seskupení po ODS.

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Současnost

1. máj KSČM v roce 2006

Na konci roku 2013 měla KSČM zhruba 51 000 členů.[9] Jejich počet klesá o zhruba 15 členů denně.[9] Členskou základnu si strana přináší z doby před rokem 1989, průměrný věk členů byl 74 let v roce 2013 a průměrný věk voliče byl 60 let.[10] Ve volbách do sněmovny v červnu 2002 získala KSČM 18,5 % hlasů (882 653 hlasů; 41 mandátů). Ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004 byla druhá se ziskem 20,3 % a 6 z 24 poslaneckých křesel (za vítěznou ODS). Ve volbách do Poslanecké sněmovny roku 2010 získala 11,27 % (589 765 hlasů; 26 mandátů). Výrazně uspěla ve volbách do krajských zastupitelstev v roce 2012 v celkovém pořadí stran jako druhá za ČSSD se 20,43 % a ziskem 182 mandátů, kdy zvítězila v Ústeckém a Karlovarském kraji.

Podle své sebeprezentace se KSČM nejdůsledněji zastává zájmů sociálně slabých a v duchu tradičních levicových principů se snaží o co největší míru přerozdělování. Kritici však upozorňují, že životní úroveň se od roku 1989 výrazně zvýšila.[11][12] Strana má stabilní voličskou i členskuo základnu přes to, že se strana stále nezbavila stigmatizujícího spojení s totalitním režimem.[13][14] Během let 2002–2006 byla v opozici vůči sociálně demokratickým vládám a v roce 2003 poslanci KSČM hlasovali pro kandidáta na prezidenta za ODS, Václava Klause. Prvek separace byl ale v letech 2005–6 poněkud oslaben vzájemným sbližováním opoziční KSČM a vládní ČSSD na parlamentní úrovni. Tato spolupráce způsobila rozpory i ve vlastní straně[15] a podle některých komentátorů přispěla i k volebnímu propadu ve sněmovních volbách v roce 2006, když značná část voličů KSČM přešla k ČSSD.

Komunistický svaz mládeže

Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický svaz mládeže.

Oficiální orgánem pro práci s mládeží KSČM je Komise mládeže ÚV KSČM, jejíž vedení převzal po poslankyni za KSČM Ing. Kateřině Konečné Zdeněk Milata. Neoficiální mládežnickou organizací byl také Komunistický svaz mládeže, který v té době vedl Milan Krajča a Zdeněk Štefek. Organizace však byla kvůli údajnému rozporu jejích stanovách s Ústavou ČR pravomocně ministerstvem vnitra v roce 2008 rozpuštěna. Po několikaletém soudním procesu však bylo Komunistickému svazu mládeže povoleno obnovit činnost.

Členství v evropských politických strukturách

KSČM je členkou frakce Evropského parlamentu Evropská sjednocené levice a Severské zelené levice, naopak není členem Strany evropské levice.[16]

V říjnu 2013 se KSČM stala společně s třemi desítkami dalších evropských komunistických stran zakladatelem Iniciativy komunistických a dělnických stran pro studium a vyhodnocování evropských otázek a pro koordinaci aktivit, která ve svém zakládajícím prohlášení mimo jiné uvádí: „Domníváme se, že Evropská unie je nástrojem kapitálu. Prosazuje opatření ve prospěch monopolů a koncentrace a centralizace kapitálu. Posiluje se její charakter coby imperialistického ekonomického, politického a vojenského bloku, který je v rozporu se zájmy dělnické třídy a lidových vrstev. Analyzujeme Evropskou unii jako evropské imperialistické centrum, spojence USA a NATO, podporující jejich agresivní plány.“ Podle předsedy zahraničně-politické komise Ústředního výboru KSČM Milana Krajči se vznikem této iniciativy uskutečnil „důležitý krok směrem k dalšímu sjednocování komunistického hnutí v Evropě a zintenzivnění spolupráce evropských komunistických stran.“[17]

Ideologie

Neokomunisté a eurokomunisté

Takzvané „liberální křídlo“ KSČM (názorově bližší k sociální demokracii[zdroj⁠?]) reprezentuje Miloslav Ransdorf či Jiří Dolejš.[zdroj⁠?] Ideologií této frakce je neokomunismus, idea navrácení k původnímu komunismu, doplněného ideami eurokomunismu.[zdroj⁠?] Neokomunisté se zasazovali o vstup ČR do Evropské unie a následně o přijetí KSČM do Strany evropské levice. Naopak stalinistické křídlo (podporující Gottwaldův režim) reprezentuje Marta Semelová. Ke stalinistům bývají médii řazeni přes svou kritiku minulého režimu Miroslav Grebeníček a Stanislav Grospič.

Podle Karla Klimši KSČM v Straně evropské levice hledá: „Od zrodu nám jde o to, aby sjednocovala, a nikoliv dělila, aby nebyla sevřená a uzavřená do hranic EU, ale aby byla stranou evropské levice od Atlantiku po Ural bez jakýchkoliv selektivních přístupů a omezení. Že tomu tak není, dokládá prý i to, že na sjezdu chyběly (1. sjezd SEL v Aténách v roce 2005) některé silné, vlivné a akceschopné strany. Například Komunistická strana Portugalska, Řecka, Kypru, Ruské federace, Ukrajiny, a dalších zemí bývalých sovětských republik, ale také komunistické strany z Balkánu a Skandinávie. Naší snahou je, aby všechny tyto strany a proudy našly společnou řeč. Naplnění hlavního sloganu sjezdu Strany evropské levice, který zní ‚Můžeme Evropu změnit‘, vyžaduje společný aktivní postup všech levicových, protikapitalistických a sociálních subjektů […]. KSČM vnímá SEL jako jeden z možných a nadějných projektů posilování akční jednoty, jako užitečné fórum setkávání, výměny názorů, koordinace vzájemné spolupráce, solidarity a jednotného postupu proti ofenzivě neoliberalismu a globálního kapitálu, který sjednocen je“.[2]

Volební program

Program KSČM „vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům“.[3]

Dlouhodobým programem strany je „Naděje pro ČR“.[18] Podle něho „za základní příčinu stupňujících se problémů světa a společnosti považuje KSČM kapitalismus“. Ten chce vystřídat „novou, pokrokovější společensko-ekonomickou formací“.[18]

Podle materiálů strany je programovým cílem KSČM socialismus, kterou definuje sama jako „demokratickou společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír“.[3]

V ekonomice prosazuje „klíčovou úlohu společenského vlastnictví“.[19]

Kritika a protesty

Odpůrci KSČM na jejím srazu 1. května 2006

KSČM je brána jako legální strana působící v rámci ústavního řádu; ostatní strany a političtí činitelé ji verbálně odsuzují, zároveň s ní ale často na různých úrovních jednají a spolupracují. Tato skutečnost je zdrojem časté kritiky zejména z pravicových pozic, významným kritikem KSČM je senátor Jaromír Štětina. Kritika strany je vedena také antikomunistickými organizacemi bez stranické orientace jako jsou Konfederace politických vězňů nebo Svaz PTP.

Předmětem kritiky je zejména polistopadová liknavost ve stíhání komunistických zločinů. Po sametové revoluci došlo jen k zabavení majetku strany. KSČM v současnosti zůstává jednou mnoha evropských stran, které se netransformovaly ve standardní levicovou stranu a zachovaly si komunismus v názvu (kromě KSČM působí v Evropě: Komunistická strana Polska,[20] komunistická Dělnická strana Maďarska,[21] italská Strana komunistické obnovy,[22] Nová britská komunistická strana,[23] Švédská strana komunistická[24] a mnoho dalších[25]) Některé z nich se podílí nebo v nedávné době podíleli na vládách, např. na Kypru, v Moldávii, Itálii a Ukrajině. Ponechání komunismu v názvu je jejími kritiky často označováno za pars pro toto jejího nedostatečného zavržení totalitní praxe KSČ; podobně zásadní symbolický význam však názvu přisuzuje i členská základna.

V posledních letech[kdy?] vznikají projekty (např. akce „Trikem proti komunismu“, která pracuje i s motivy „nenech vládnout rudé svině“ a „zabij komunistu, posílíš mír“, na[26] které se snaží upozornit na údajnou nebezpečnost komunistické ideologie a na krvavou minulost KSČ. Konají se i antikomunistické demonstrace, např. na 1. máje, často proti akcím KSČM (Jan Šinágl). Iniciativa Zrušme komunisty žádá o „zákaz propagace nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stran“; byla vyhlášena řadou známých osob v únoru 2005 a na internetu získala více než 70 000 podpisů.[27]

Na internetu se také objevil útok na komunistickou stranu pomocí tzv. Google bomby zločinci a vrazi.

Odstoupení tiskového mluvčího

Na přelomu let 2008/2009 vyvolala vlnu kritiky skutečnost, že mluvčím KSČM se stal Josef Tomáš přesto, že vedení KSČM vědělo o jeho odsouzení k podmíněnému trestu za hanobení národa, rasy a přesvědčení za antisemitismus.[28] Tomáš počátkem 90. let 20. století vydával a řídil extrémně pravicový a antisemitský Týdeník Politika.[29] Přestože se za něj postavil předseda KSČM Vojtěch Filip, Tomáš rezignoval na svou funkci 9. 1. 2009 a svůj krok odůvodnil negativní publicitou vůči němu a KSČM v souvislosti s jeho dřívějším odsouzením za hanobení národa a rasy.[30][31] Sám Tomáš označení za antisemitu odmítl a celou současnou mediální kampaň proti němu označil za součást permanentně vedené kampaně proti KSČM.[31]

Úplatkářská aféra

V září 2009 byli místopředsedové KSČM Jiří Dolejš a Čeněk Milota tajně nahráni provokatérem deníku MF DNES, který se vydával za majitele sítě heren Jackpot.[32] Oba byli údajně ochotni prosazovat změnu zákona o loteriích za úplatek ve výši jednoho milionu korun.[33] Navíc navrhli případnému dárci peněz skrytí jeho identity tak, že by finance nebyly vykázány jako dar pro KSČM, ale jako inzerce v deníku Haló noviny. Následně Milota poslal redaktorovi vydávajícímu se za majitele herny návrh smlouvy na inzerci ve stranickém deníku.[34]

Po zveřejnění kauzy Dolejš a Milota 29. září rezignovali na funkce místopředsedů KSČM.[35] Dolejš i Milota korupci popírali a trvali na své nevině. Dolejš vydal prohlášení, ve kterém uvedl, že podal u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu osobnosti a nabídl do rozhodnutí soudu pozastavení výkonu funkce místopředsedy KSČM, nakonec však rezignoval.[36] Případ korupce vyšetřovala policie a ani jednoho z místopředsedů nakonec z korupce neobvinila.

„ Vážený soudruhu,

V hořkém zármutku jsem přijal zprávu o smrti Kim Čong-ila, velkého vůdce Vaší země.

Velmi jsme si vážili Kim Čong-ila, jenž svůj život zasvětil korejskému lidu. Snažil se o jeho blaho, zajištění bezpečnosti KLDR a dosažení mírového sjednocení Koreje.

Komunistická strana Čech a Moravy pevně věří, že Korejská strana práce překoná nynější zármutek a nadále povede hrdinný boj korejského lidu za obranu socialismu ve Vaší krásné zemi.

Přijměte, prosím, můj pozdrav.

Vojtěch Filip, předseda KSČM

“

Kondolence KSČM k úmrtí Kim Čong-ila

V prosinci 2011 zemřel na mrtvici vůdce Severní Koreje Kim Čong-il, který byl obviňován ze soustavného porušování lidských a občanských práv.[37][38]

KSČM reagovala slovy svého předsedy Vojtěcha Filipa na úmrtí Kim Čong-ila kondolencí, ve které vyjádřila uznání, že se snažil o blaho Korejců.[39][40][41] Ke kondolenci se aktivně připojily i některé samotné stranické buňky KSČM na svých webových stránkách. Stranicky profilovaný deník Haló noviny, pak referoval o „zármutku Severokorejců“ a vřelých kondolencích Ruska a Číny.[42]

Část politické scény požadovala prošetření, zda kondolence neporušila zákon, když vyjadřovala sympatie k hnutí založenému na potlačování lidských práv a svobod. Někteří politici naopak nebyli pro podání trestního oznámení z důvodu strachu z nárůstu popularity KSČM.[43]

Předseda KSČM Vojtěch Filip v pořadu Hydepark obhajoval poslání kondolence faktem, že za smrt Kim Čong-Ila drželo minutu ticha i OSN a kondolenci poslal např. i rakouský prezident.

Volební výsledky

Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 1996
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 1998
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2002
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2006
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2010
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2013

Sněmovní volby

Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
1992[p 2] 909 490 14,05 % 35
1996 626 136 10,33 % 22
1998 658 550 11,03 % 24
2002 882 653 18,51 % 41
2006 685 328 12,81 % 26
2010 589 765 11,27 % 26
2013 741 044 14,91 % 33

Senátní volby

Volby Počet mandátů
1996 2[44]
1998 2[45]
2000 0[46]
2002 1[47]
2004 1[48]
2006 0
2007 1[49]
2008 1[50]
2010 0
2012 1
2014 0

KSČM má aktuálně 1 senátora: Václava Homolku.

Komunální volby

Volby Hlasy v % Počet mandátů
1994 13,59 % 5 837
1998 13,64 % 5 750
2002 14,48 % 5 698
2006 10,79 % 4 268
2010 9,56 % 3 189
2014 7,8 % 2 564

Krajské volby

Volby Počet hlasů Hlasy v %
2000 496 688 21,16 %
2004 416 807 19,68 %
2008 438 024 15,03 %
2012 538 953 20,43 %

Volby do Evropského parlamentu

Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
2004 472 862 20,26 % 6[51]
2009 334 577 14,18 % 4[52]
2014 166 478 10,98 % 3

Seznam předsedů

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968
  2. ↑ KSČM byla v koalici Levý blok

Reference

  1. ↑ Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice – členové seskupení – neplatný odkaz !
  2. ↑ a b Jaký smysl hledá KSČM v Straně evropské levice
  3. ↑ a b c Komunistická strana Čech a Moravy
  4. ↑ Rupnik, Jacques: Dějiny Komunistické strany Československa (Praha: Academia, 2003; ISBN 80-200-0957-4, kapitola 2, s. 42)
  5. ↑ RUPNIK. Kapitola 3, str. 60
  6. ↑ RUPNIK. Kapitola 3, str. 65
  7. ↑ RUPNIK. Kapitola 7, str. 201
  8. ↑ Naše strana, KSČM
  9. ↑ a b Dominik Duka. Poslední tažení komunistů. aktualne.cz [online]. 2014-07-23 [cit. 2014-07-23]. Dostupné online. 
  10. ↑ http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a7299/f11/NS14-2_Strana,%20ktera%20neumira.pdf
  11. ↑ Tomáš Lysoněk, Jaroslav Mašek, Jiří Štický. Deset mýtů a polopravd o životě v socialistickém Československu. idnes.cz [online]. 2009-11-09 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  12. ↑ Irena Ševelová. Doba před listopadem a po něm z finančního pohledu. Měšec.cz [online]. 2009-11-23 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  13. ↑ http://www.novinky.cz/domaci/226275-komunisticka-poslankyne-semelova-velebila-u-gottwaldova-hrobu-vitezny-unor.html
  14. ↑ http://zpravy.aktualne.cz/domaci/ocenujeme-praci-a-obetavost-budovatelu-socialismu-reaguje-ks/r~d593b0fedbb011e59c4a002590604f2e/
  15. ↑ ČTK. Grebeníček má výhrady vůči Filipovi a spol.. Novinky.cz [online]. 2009-02-24 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  16. ↑ Štěpán Kotrba. Útok rudých ještěrů, České komunisty obchází strašidlo J. V. Stalina. Britské listy [online]. 2005-09-02 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  17. ↑ Milan Krajča: Nová iniciativa evropských komunistů
  18. ↑ a b KSČM: Program „Naděje pro ČR“
  19. ↑ KSČM: kdo jsme
  20. ↑ Komunistická strana Polska
  21. ↑ Dělnická strana Maďarska
  22. ↑ Strana komunistické obnovy
  23. ↑ Nová britská komunistická strana
  24. ↑ Švédská strana komunistická
  25. ↑ ComInterNet: Listing of World Communist & Workers Parties. Europe
  26. ↑ Dekomunizace.cz),
  27. ↑ Zrušme komunisty
  28. ↑ ČTK. Nový mluvčí KSČM má antisemitskou minulost. České noviny [online]. 2008-12-31 [cit. 2009-01-12]. Dostupné online. 
  29. ↑ Petr Zídek. Nová tvář KSČM – antisemita. Lidové noviny [online]. 2008-12-30 [cit. 2012-16-01]. Dostupné online. 
  30. ↑ ČTK. Mluvčí KSČM Tomáš s antisemitskou minulostí skončil. České noviny [online]. 2009-01-09 [cit. 2009-01-12]. Dostupné online. 
  31. ↑ a b KOJZAR, Jaroslav. Nejsem antisemita, a ani jsem jím nebyl, řekl Josef Tomáš, tiskový mluvčí ÚV KSČM Haló novinám. Haló noviny [online]. 2009-01-09 [cit. 2009-01-12]. Dostupné online. 
  32. ↑ Test úplatnostipolitiků „milion za zákon“
  33. ↑ Jiří Dolejš a Čeněk Milota hovoří na skrytou kameru – přepis rozhovoru novináře Jiřího Benáka s místopředsedy KSČM Jiřím Dolejšem a Čeňkem Milotou
  34. ↑ KSČM a TOP 09 by vzaly milion za změnu zákona
  35. ↑ Dolejš a Milota odcházejí z vedení KSČM
  36. ↑ Dolejš nabídl, že pozastaví výkon funkce místopředsedy KSČM
  37. ↑ Amnesty International. Severní Korea: v koncentračním táboře Čotok trpí 200 tisíc lidí. Amnesty International [online]. 2011-05-04 [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  38. ↑ ČTK. KLDR má koncentrační tábory s 200 tisíci vězni. Lidovky.cz [online]. 2011-05-03 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  39. ↑ Hans Štembera. Vážili jsme si práce Kim Čong-ila, kondolovala KSČM do Koreje. Parlamentnílisty.cz [online]. 2011-12-23 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  40. ↑ Práce Kim Čong-ila jsme si vážili, kondolovala KSČM do KLDR. Novinky.cz [online]. 2011-12-23 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  41. ↑ KSČM: Kim Čong-il se obětoval za blaho Korejců. Lidovky.cz [online]. 2011-12-23 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  42. ↑ ava. Smutek v KLDR, zemřel Kim Čong-il. Haló noviny [online]. 2011-12-20 [cit. 2011-12-26]. Dostupné online. 
  43. ↑ Domácí redakce. Oslavnou kondolenci Filipa do KLDR má prověřit policie. Aktuálně.cz [online]. 2011-12-27 [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  44. ↑ Ladislav Drlý, volební obvod Chomutov (22,0 a 56,0 % hlasů; na 4 roky) a Antonín Petráš, volební obvod Karviná (28,2 a 52,3 % hlasů; na 6 let)
  45. ↑ Rostislav Harazin, volební obvod Bruntál (26,9 a 60,5 %) a Jaroslav Doubrava, volební obvod Ústí nad Labem (27,6 a 52,4 %)
  46. ↑ Drlý (za Chomutov) ve 2. kole těsně poražen kandidátem ODS
  47. ↑ Eduard Matykiewicz, volební obvod Karviná (28,8 a 51,8 %)
  48. ↑ Vlastimil Balín, volební obvod Most (27,1 a 52,4 %). Harazin (Bruntál) a Doubrava (Ústí nad Labem) v obou kolech těsně poraženi kandidáty ODS
  49. ↑ 1 mandát získaný v doplňovacích volbách po odstoupivším chomutovském nestranickém senátorovi.
  50. ↑ Marta Bayerová, volební obvod Znojmo
  51. ↑ RSDr. Ing. Věra Flasarová, Ing. Jaromír Kohlíček, CSc., MUDr. Jiří Maštálka, PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc., Ing. Vladimír Remek a Daniel Strož
  52. ↑ PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc., Ing. Vladimír Remek, MUDr. Jiří Maštálka a Ing. Jaromír Kohlíček

Literatura

Související články

Externí odkazy

Politické strany a hnutí v České republice
Poslanecká sněmovna (200)
(2021)
Senát (81)
(2018, 2020, 2022)
  • ODS a TOP 09 (36, z toho 17 ODS, 4 TOP 09, 1 ProMOST a 14 bezpartijních – 5 za ODS, 2 za TOP 09, 1 za Svobodní, 1 za SEN 21, 1 za T2020, 1 za STAN a 2 nezávislí)
  • Starostové a nezávislí (18, z toho 4 STAN, 2 SLK, 1 Ostravak, 1 MHS a 10 bezpartijních – 9 za STAN a 1 za SLK)
  • KDU-ČSL a nezávislí (12, z toho 8 KDU-ČSL, 1 SproK za KDU-ČSL a 3 bezpartijní za KDU-ČSL)
  • ANO a SOCDEM (6 z toho 2 ANO, 1 SOCDEM a 3 bezpartijní za ANO)
  • SEN 21 a Piráti (6 z toho 1 SEN 21, 1 Piráti a 4 bezpartijní; 2 za SEN 21, 1 za Piráty a 1 za HDK)
  • nezařazení (3 bezpartijní – 1 za NEZ a 2 nezávislí)
    		•
    Evropský parlament (21)
    (2019)
  • ANO (5) v Renew
  • ODS (4) v ECR
  • Piráti (3) v Greens/EFA
  • KDU-ČSL (2), TOP 09 (2) a STAN (1) v EPP
  • SPD (2) v ID
  • KSČM (1) v GUE-NGL
  • 1 bezpartijní za ANO v S & D
    		•
    Neparlamentní
    Seznam neparlamentních politických stran a hnutí není úplný.
    Komunistická strana Československa
    Stranické orgány
    Ozbrojené organizace
    Předsedové KSČ
    Dějiny
    Sjezdy KSČ
    Související články
    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Komunistická_strana_Čech_a_Moravy&oldid=13957669“