Miroslav Grebeníček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.
Miroslav Grebeníček na demonstraci iniciativy Ne základnám

3. předseda KSČM
Ve funkci:
26. června 1993 – 1. října 2005
Předchůdce Jiří Svoboda
Nástupce Vojtěch Filip

Místopředseda KSČM
Ve funkci:
13. prosince 1992 – 26. června 1993

Poslanec Poslanecké sněmovny PČR
Úřadující
Ve funkci od:
26. října 2013
Ve funkci:
1. června 1996 – 28. srpna 2013

Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
7. června 1990 – 31. prosince 1992

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
30. ledna 1990 – 5. června 1990
Stranická příslušnost
Členství KSČ (1975–1990)
KSČM (od 1990)

Narození 21. března 1947 (71 let)
Staré Město
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Rodiče Alois Grebeníček
Alma mater UJEP v Brně
Zaměstnání politik
Profese vysokoškolský pedagog
Commons Kategorie Miroslav Grebeníček
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miroslav Grebeníček (* 21. března 1947 Staré Město) je český komunistický politik, od roku 1990 poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění a Poslanecké sněmovny, v letech 1993-2005 předseda Komunistické strany Čech a Moravy.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl Alois Grebeníček, činný v protifašistickém odboji a vyznamenaný E. Benešem, který byl v letech 1945 až 1951 vyšetřovatelem Státní bezpečnosti na Krajském velitelství StB v Uherském Hradišti, kde podle některých krutě týral a mučil vyšetřované,[1] podle jiných patřil k nejlidštějším vyšetřovatelům.[2]

Miroslav Grebeníček vystudoval Pedagogickou a Filosofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, v roce 1968 byl mezi studenty protestujícími proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. V době mládí byl výkonnostním cyklistou. Po studiích působil jako učitel, od roku 1975 vyučoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (zaměření na dějiny 19. a 20. století, dějiny dělnického hnutí a ekonomické teorie).

Do KSČ vstoupil roku 1975 jako osmadvacetiletý. Ve vrcholové politice se pohybuje od roku 1990. V lednu 1990 zasedl za KSČ v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 106 - Znojmo-Břeclav, Jihomoravský kraj). Ve volbách roku 1990 přešel do české části Sněmovny národů, nyní již za federalizovanou KSČM. Mandát obhájil ve volbách roku 1992. Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992.[3][4][5][6]

Ve volbách v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a poslanecký mandát od té doby obhájil ve všech následujících volbách (volby 1998, volby 2002, volby 2006, volby 2010 i volby 2013).[7]

Vrcholem jeho politické kariéry bylo působení na postu předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993-2005. Jeho nástup do čela strany se odehrál na 3. sjezdu KSČM v Prostějově v červnu 1993. KSČM byla tehdy zmítána vnitřními spory. Zatímco dosavadní předseda Jiří Svoboda inicioval rozsáhlé reformy a pokoušel se i o změnu názvu strany (odstranění slova „komunistická“), konzervativní křídlo okolo Miroslava Štěpána naopak v rámci platformy Za socialismus vyzývalo k důslednějšímu naplňování postulátů marxismu-leninismu. Po sjezdu byl Miroslav Štěpán vyloučen z KSČM, reformisté přešli do jiných levicových formací (Strana demokratické levice, Levý blok) a vnitrostranické frakce byly eliminovány. Miroslav Grebeníček sice počátkem roku 1999 naznačil možnost změny názvu strany, ale takový návrh byl ostře odmítnut členskou základnou. KSČM se za jeho předsednictví stabilizovala a stala se trvalou součástí politického spektra a druhou nejsilnější stranou na české levici. Zároveň ale pokračující orientace na komunistickou ideologii stranu izolovala a znemožňovala její větší zapojení do vládnutí na celostátní úrovni. Výraznější konkurence Grebeníčkovi ve straně vyvstala až na 6. sjezdu KSČM v květnu 2004. Reformistické křídlo se tehdy pokoušelo do předsednické funkce prosadit Miloslava Ransdorfa, ale vážnějším soupeřem se stal Vojtěch Filip. Miroslav Grebeníček na sjezdu post předsedy obhájil, nicméně o rok později se předsednictví vzdal a jeho nástupcem se stal právě Vojtěch Filip. I pak ale zůstal poslancem KSČM.[8]

Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 obhájil svůj poslanecký mandát za KSČM v Jihomoravském kraji. Získal 3 786 preferenčních hlasů a posunul se tak z původního 6. místa kandidátky na místo první.[9]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Publikace posledních let:

  • Grebeníček, M.: Prameny naděje, Futura, Praha 2001.
  • Grebeníček, M.: V proudu času, Futura, Praha 2004.
  • Grebeníček, M.: Hradba vzdoru, Ottovo nakladatelství, Praha 2009.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jaromír Marek: Miroslav Grebeníček chce po více než 12 letech odejít z čela KSČM na Radiu Praze, 12. září 2005
  2. J. A. Zemanová-Mazalová, Budou-li mlčet oni, rozkvílí se kamení - Třetí odboj na Moravě, Brno 1990
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  5. INTERPELACE poslanců FS ČSFR SN Miroslava Grebeníčka a SL Jiřího Svobody předsedovi vlády ČSFR Janu Stráskému [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  6. Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  7. Miroslav Grebeníček [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  8. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1422-1423, 1484. (česky) 
  9. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 20.10. – 21.10.2017, Jmenné seznamy, Všechny kraje, Strana: Komunistická strana Čech a Moravy, Výběr: všichni platní kandidáti dle poř. čísla [online]. Český statistický úřad, 2017 [cit. 2017-10-22]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]