Trestní oznámení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Trestní oznámení je jedním ze zdrojů skutečností, nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. V trestněprávním procesním předpisu, kterým je trestní řád, tedy zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, není trestní oznámení výslovně definováno. Zmíněno je pouze v § 59 odst. 5 („… činí-li se ústně trestní oznámení…“) a 6 („… jestliže byl protokol o trestním oznámení…“) a § 158 odst. 2 („… oznámení o skutečnostech…“). Obecně však platí, že trestní oznámení je podáním.

Oznamovatelé[editovat | editovat zdroj]

Orgány činné v trestním řízení mají povinnost přijímat trestní oznámení, přičemž policejní orgán a státní zastupitelství mají tuto povinnost stanovenu v § 150 odst. 1 tr. řádu. Jejich postup při trestním oznámení upravují interní předpisy či pokyny obecné povahy. Je-li učiněno podání na soudu, tento neprodleně předává oznámení na příslušné státní zastupitelství.

Oproti tomu v § 368 trestního zákoníku je uveden taxativní výčet trestných činů, u kterých je dána oznamovací povinnost a kdy tedy se ten, kdo tuto povinnost poruší, sám dopouští neoznámení trestného činu. Existují však výjimky, uvedené v § 368 odst. 2 a 3 trestního zákoníku, např. advokát či advokátní koncipient ve vztahu ke skutečnostem, o nichž se dozví při výkonu advokacie nebo právní praxe či duchovní registrované církve nebo náboženské společnosti při výkonu zpovědního tajemství.

Druhy trestních oznámení[editovat | editovat zdroj]

Podle ustanovení § 59 odst 1 tr. řádu se rozlišuje oznámení

  • písemné – pokud obsahuje skutečnosti, nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, je nutno jej prověřit bez ohledu na to, zda je podepsáno pravým či smyšleným jménem či zda je podepsáno vůbec
  • ústní – zapsané do protokolu o trestním oznámení, při tom je nutno oznamovatele vyslechnout o okolnostech, za nichž byl trestný čin spáchán, o osobních poměrech toho, na něhož se oznámení podává, o důkazech a výši škody způsobené oznámeným činem a o dalších okolnostech, jako je například vztah oznamovatele k pachateli, jak se o činu dozvěděl, k popisu pachatele, zda by pachatele poznal a k dalším skutečnostem, které jsou oznamovateli známy o trestném činu, oznámení by přitom mělo odpovědět na sedm základních kriminalistických otázek (kdo, co, kdy, kde, jak, čím a proč?)
  • telegrafické, telefaxové, dálnopisné – dle druhu použitého přenosového zařízení
  • e-mailové – je nutno ho opatřit elektronickým podpisem dle zákona č. 227/2000 Sb.
  • telefonické – není sice uvedeno přímo v zákoně, ale praxe ho připouští, je třeba provést prověrku volajícího zpětným voláním na ním uvedené telefonní číslo, zjistit, kde se oznamovatel nachází a jakým způsobem se lze na místo nejrychleji dostat

Obsahové náležitosti[editovat | editovat zdroj]

Jsou upraveny v § 59 odst. 4 tr. řádu, dle kterého musí podání obsahovat

Pokud oznámení nesplňuje obsahové náležitosti, orgán činný v trestním řízení je vrátí oznamovateli, je-li znám, k doplnění a zároveň mu stanoví lhůtu k odstranění nedostatků. Délka lhůty není zákonem stanovena, určí ji orgán dle svého uvážení a s přihlédnutím k závažnosti oznámení.

Není-li oznamovatel znám či nejsou-li ve lhůtě nedostatky odstraněny, k oznámení se nepřihlíží. To však neplatí, pokud by obsahovalo skutečnosti, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání konkrétního trestného činu.

Formální náležitosti[editovat | editovat zdroj]

K těmto dle § 59 tr. řádu náleží

  • datum a
  • podpis (k tomuto viz výše písemné oznámení).

Protokolace trestního oznámení[editovat | editovat zdroj]

Protokoluje se bezprostředně po provedení či zajištění nezbytných úkonů a opatření k předcházení či zabránění trestnému činu. Vždy se sepisuje protokol, pokud oznamovatel činí podání ústně. Před započetím protokolace jsou zjištěny a zapsány osobní data oznamovatele a tento musí být následně poučen. Poučení obsahuje upozornění na odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů, zejména na trestný čin křivé obvinění dle § 345 tr. zákoníku, pomluva dle § 184 tr. zákoníku, poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, nadržování dle § 366 tr. zákoníku a na přestupek křivé vysvětlení dle § 47a odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.

Oznamovatel má též možnost dle § 100 odst. 2 tr. řádu odepřít výpověď, pokud by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiné osobě v poměru rodinném či obdobném, jehož újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Ten, kdo má oznamovací povinnost podle trestního zákoníku však dle § 100 odst. 3 tr. řádu odepřít výpověď nemůže. Oznamovatel má právo dle § 2 odst. 14 tr. řádu používat svůj mateřský jazyk nebo jazyk, o kterém prohlásí, že jej ovládá. Jde-li o svědka, má tento právo dle § 55 odst. 2 tr. řádu žádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pokud okolnosti nasvědčují tomu, že mu v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv.

Po ukončení protokolace je protokol předložen k přečtení a oznamovatel má právo žádat doplnění, provedení oprav a změn tak, aby byl protokol v souladu s jeho výpovědí. Pokud o to výslovně požádá, má oznamovatel právo být do jednoho měsíce vyrozuměn o provedených opatřeních. Účelem protokolace je potvrdit či vyvrátit existenci skutečností, uvedených v oznámení a získání poznatků k odhalení skutečností významných pro právní kvalifikaci trestného činu. Pokud jsou předloženy věcné či listinné důkazy, poznamená se toto do protokolu, popř. je sepsán záznam o převzetí. V neposlední řadě se při ústním podání zjišťuje, zda oznamovatel uplatňuje nárok na náhradu škody.

Co se nepovažuje za trestní oznámení[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
  • zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon
  • zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  • Šámal P. a kol.: Přípravné řízení trestné. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2003, str. 1-1443.
  • Šámal P. a kol.: Trestní řád. Komentář (I + II díl). 6. vydání. Praha, C. H. Beck, 2008, str. 1-3012.