Právo na ochranu osobnosti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právo na ochranu osobnosti je zaručeno každému, přičemž osobností se zde rozumí především, nikoli ale výlučně, život a důstojnost člověka, jeho zdraví, jméno, vážnost, čest, soukromí a projevy osobní povahy.

Toto právo je zaručeno již na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod,[1] a zpřesněno a vybaveno sankčními mechanismy je cestou zákona. Kromě všeobecné ochrany prostřednictvím občanského zákoníku[2] jde např. o zákon o ochraně osobních údajů,[3] trestní zákoník,[4] zákoník práce[5] nebo o tiskový zákon.[6] Jde ale o právo relativní, které se může dostat do kolize s jiným právem, např. právem na informace. V takovém případě bude vždy na soudu, kterému z dotčených práv dá v daném kontextu přednost.[7] Žalobu na ochranu osobnosti projednávají v prvním stupni okresní soudy, ledaže jde o ochranu názvu a pověsti právnické osoby, kde rozhodují prvotně krajské soudy.[8]

Obecné prostředky ochrany[editovat | editovat zdroj]

Pokud dojde k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, může se tato soudně domáhat, aby:

  • bylo upuštěno od těchto neoprávněných zásahů,
  • byly odstraněny jejich následky a
  • v případě vzniku nemajetkové újmy jí bylo navíc dáno přiměřené zadostiučinění.

Zadostiučinění se poskytuje především ve formě veřejné omluvy (tzv. morální satisfakce), teprve tehdy, pokud by pouhá omluva vzhledem k závažnosti zásahu nestačila, může být navíc požadována i finanční kompenzace.[9] Právo na ochranu osobnosti je sice osobní, nicméně po smrti dotčené osoby je může uplatňovat kterákoli z jí blízkých osob.[10]

Zákonná ochrana ale neplatí vždy. Pokud jde o určité projevy osobní povahy, může převážit veřejný zájem na jejich užití i bez souhlasu dotčené osoby. Tato zákonná licence platí, pokud to není v rozporu s oprávněnými zájmy dotčeného člověka, v případě písemností osobní povahy, podobizen nebo obrazových a zvukových záznamů k úředním účelům (tzv. úřední licence), nebo v případě jen podobizen a obrazových či zvukových záznamů pro vědecké účely (tzv. vědecká licence), umělecké účely (tzv. umělecká licence) a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo podobné (internetové) zpravodajství (tzv. zpravodajská licence). Svolení není ani třeba pro použití podobizen či obrazových či zvukových záznamů k výkonu a ochraně práv jiného.[11]

Ochrana osobnosti u právnických osob[editovat | editovat zdroj]

Kromě fyzických osob mají určitou ochranu i osoby právnické, konkrétně jde o ochranu jejich názvu a pověsti. V případě zpochybnění práva k názvu, jeho neoprávněného užívání či zásahu do pověsti se také mohou domáhat upuštění od zásahu a odstranění následků, při vzniku nemajetkové újmy také přiměřeného zadostiučinění.[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
  2. § 77, 78, 81–117 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).
  3. § 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.
  4. Např. § 180 nebo § 184 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  5. § 316 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
  6. § 10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon).
  7. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, [cit. 2015-08-12]. Dostupné online.
  8. § 9 odst. 1 a 2 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
  9. § 78 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 2951 odst. 2 OZ.
  10. § 82 odst. 2 OZ.
  11. § 88–90 OZ.
  12. § 135 a 2951 odst. 2 OZ.