Dobré mravy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dobré mravy jsou právně významnou hodnotou v právu poměřující právní normy a jejich realizaci buď s mravním smyslem právní úpravy, nebo s ekvitou chápanou buď rovněž jako mravnost, nebo jako požadavek rovných pozic účastníků právních vztahů. Dobré mravy svým významem nabývají významu základní zásady soukromého práva. Dobré mravy patří z hlediska obsahového k neurčitým pojmům, z hlediska funkcionálního k pojmům, které jsou užívány částečně jako hodnota v právu, na kterou se právo přímo neodvolává (tedy jako princip ve vlastním smyslu), zásadně však jako norma neurčitého obsahu, užívaná na základě přímého zákonného odkazu (např. § 1 odst. 2 občanského zákoníku[1]). Posouzení konkrétního obsahu dobrých mravů by však mělo náležet soudci aplikujícímu právo. Některé západoevropské právní řády, ale i evropské projekty soukromého práva, namísto principu dobrých mravů v podobném významu užívají principů dobré víry (Good Faith), poctivého obchodního styku (Fair Dealing), rozumnosti (Reasonableness), případně jiných.[2]

Vzhledem k tomu, že se projevují až při konkrétní aplikaci práva, lze pokusy o definici najít především v judikatuře. V ní se např. často cituje definice Krajského soudu v Brně z roku 1993: „Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.“[3] Podobně se o nich vyslovil i Ústavní soud: „... „dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“[4]

Právo a společnost[editovat | editovat zdroj]

Vztah práva a mravnosti neboli morálky (a také příkazů náboženských) prodělal složitý historický vývoj.

Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem státu tím, že se státní moc rozhodne určitá jednání trestat (reprobovat) a jiná mocensky chránit (aprobovat) a naopak postihovat sankcí každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit.

Pro takto chápané právo platí známé dictum, že právo je minimem morálky; to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje.

Zákonný příkaz, že červené světlo na semaforu znamená „Stůj!“ nebo že nově přidělované rodné číslo musí mít deset míst, není ani morální, ani amorální, ale mimomorální (angličtina používá pro popis této situace tripartici moral, amoral a immoralmorální, nemorální a bez morálky, mimo ni), přesto je to právo a stát jeho dodržování mocensky vynucuje (což souvisí i s problémem teprve vznikajícího právního systému, společnosti, která teprve přejímá zásadu dělení moci).

Osvícenství a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Rozrůstání a positivizace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat.

Právo bylo to, co stálo v zákoně (právo psané, ius scriptum); morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž státní orgány při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů.

Totalita[editovat | editovat zdroj]

Hypertrofii a nadvládu psaného práva nad mravností dovršily totalitní režimy 20. století. Ty se navenek tvářily jako právní stát, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti to byly diktatury, prosazující však vůli diktátora - minimálně ve své porevoluční fázi - pseudoprávními prostředky.

Tím došlo ve jménu objektivizace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápán jako stroj na aplikaci právní normy, jehož rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a jenž nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy.

Dnešní stav[editovat | editovat zdroj]

Občanský zákoník[editovat | editovat zdroj]

Současná právní úprava[5] hovoří o morálce na několika místech:

  • jednak stanoví, že právní jednání, které odporuje dobrým mravům (contra bonos mores), je absolutně neplatné,[6]
  • dále obsahuje obecný zákaz takového výkonu práv, který by byl s dobrými mravy v rozporu (tomuto výkonu práva neposkytnou soudy ochranu),[7] je stanovena zvláštní odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy[8] a porušení boni mores je rovněž důvodem pro zrušení darovací smlouvy[9] nebo vydědění potomka[10].

Ustanovení o neplatnosti právního jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, je lákavé pro strany, jejichž právní zástupci v něm často vidí jedinou možnost, jak zvrátit pro klienta nepříznivou dikci právního předpisu, soudy je však aplikují poměrně zřídka a v těchto případech dochází často ke změně rozhodnutí odvolacími nebo dovolacími soudy (popř. soudem Ústavním), neboť chápání toho, co je a co není v rozporu s dobrými mravy, je svou povahou subjektivní.

Předpoklady vzniku povinnosti nahradit újmu[editovat | editovat zdroj]

Újma vzniká z volního jednání, které lze objektivně charakterizovat jako rozporné s dobrými mravy. Jednání může spočívat v aktivní činnosti (faktická činnost nebo právní jednání) nebo v opomenutí; to však pouze v případě, kdy má osoba morální povinnost konat. Luby uvádí případ hosta, který odchází z hotelu a vidí, že z poškozeného vodovodního potrubí prosakuje do pokoje voda, přesto úmyslně neupozorní personál hotelu na vznikající újmu (Luby, 1958, s. 296); tento případ však lze charakterizovat spíše jako porušení zakročovací (samaritánské) povinnosti dle § 2901.

Podstatný význam má zhodnocení cíle jednání, použitých prostředků a vztahu mezi použitými prostředky a cílem. Nemravným je např. jednání, které spočívá ve vyzrazení tajemství po skončení přátelského poměru, v systematickém a bezohledném navádění jiného k porušení platné smlouvy nebo ve využití formálních nedostatků, které sám škůdce způsobil. Uvádí se případ nájemníka, který dal či dostal výpověď a který tomu, kdo hodlá najmout byt, nepravdivě udá, že byt je vlhký, znečištěný či jinak závadný,

a zmaří tak vlastníkovi možnost pronájmu (Kasanda, 1916, s. 408). Nemravným jednáním je též registrace internetové domény ne z důvodu jejího využívání, nýbrž pro poškození jiného (který již má takové jméno např. registrováno jako ochrannou známku).

Ke vzniku povinnosti nahradit újmu je nutné úmyslné zavinění. Úmysl se musí vztahovat k jednání, újmě i příčinné souvislosti. Jednající nemusí vědět, že jeho jednání lze objektivně kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy. Nemusí ani znát obsah pojmu „dobré mravy“. Jestliže by toto individuální povědomí bylo předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu, museli bychom po každém jedinci požadovat vysokou osobní schopnost morálního cítění. Postačuje, že jednající zná fakta, jejichž zhodnocení vede k odsouzení jednání jako nemravného. Např. věřitel vede vůči dlužníkovi exekuci. Přitom obmyslně nechá zabavit i věci, o nichž ví, že mu nepatří, a to pouze z důvodu, aby z pomsty způsobil újmu. Věřitel nemusí své jednání vnímat jako nemorální; ví však, že se zabavuje cizí věc (i když se momentálně nachází v moci dlužníka) a že tím dlužníkovi způsobí komplikace.

Úmysl se musí vztahovat k újmě. Škůdce si musí být vědom, že jeho jednání je způsobilé způsobit újmu jinému. Navíc chce újmu způsobit (přímý úmysl) nebo je s jejím vznikem smířen (nepřímý úmysl). Úmysl je vyloučen, má-li jednající pouze všeobecnou předtuchu možného vzniku újmy; shodně v případě odůvodněného přesvědčení, že nenastane újma. Jednající musí alespoň předvídat směr, ve kterém se jeho jednání může projevit k újmě jiného, a druh možné újmy. Tento směr musí chtít nebo s ním musí být srozuměn. Jednající však nepotřebuje dopodrobna vědět, kdo bude jeho jednáním poškozen. Proto neplatí zásada versari in re illicita (kdo se dopustí nedovolené činnosti, odpovídá za všechny výsledky z toho povstalé). Škůdce bude odpovídat třeba i za nepřímou (zprostředkovanou) újmu, pokud s ní počítal, ne však za přímou újmu, pokud si jí nebyl vědom. Např. kdo jako prodávající uzavře kupní smlouvu a oklame kupujícího, nebude povinen nahradit kupujícímu újmu, kterou utrpí v důsledku nehody s koupenou věcí. Ta neměla s oklamáním nic společného.

Pro praktické užití § 2909 jsou mnohdy důležitá další subjektivní hlediska škůdce. Jestliže je motivem přání způsobit jinému újmu, které se zrodilo z pomstychtivosti či závisti, je dán rozpor s dobrými mravy. Vnitřní nemorální motiv musí být navenek projeven, jinak jej stěží zjistíme. Dle § 2909 jsou postižitelné zejména činy, které souhrnně označujeme jako šikanu – jediným (výlučným) účelem jednání škůdce je poškodit jiného.[11]

Zneužití práva, šikana[editovat | editovat zdroj]

Obecně platí, že každý je oprávněn činit to, co zákon nezakazuje – každý může svobodně vykonávat svá subjektivní práva. Veškeré lidské chování dle práva nepovažujeme za výkon práva. Vycházíme z koncepce, že některé lidské chování dle práva je rovněž jeho výkonem (Knapp, 1995, s. 183). V literatuře převažuje názor, že o výkonu práva je možno mluvit, shoduje-li se jednání a jeho skutečný výsledek s jednáním a výsledkem, které jsou předvídány v právních předpisech. Takový výkon práva je právem chráněn a vylučuje protiprávnost. Následkem výkonu práva je někdy újma na straně povinné osoby. Typickým příkladem je výkon rozhodnutí. Rovněž v obchodních vztazích vede konkurenční boj často k tomu, že výkon práva jedné osoby je příčinou újmy osoby druhé (např. postaví-li jeden podnikatel nový hotel v blízkosti jiného hotelu, stávajícímu poklesne zisk). Taková jednání jsou však dovolená a v tržním hospodářství žádoucí. Příkladem výkonu práva, který do určité míry působí újmu druhému, jsou též případy přípustných imisí, které jsou následkem užívání věci vlastníkem.

Výkon práva nesmí být zlomyslně zneužíván k účelům, které se příčí cílům právního pořádku. Např. zájemce si od vlastníka najme nebytové prostory s tím, že vlastník je nákladně zrenovuje a přebuduje, aby vyhověl přáním a potřebám zájemce. Ten druhý den po předání nebytových prostor vypoví smlouvu. Důvodem k výpovědi je snaha poškodit konkurenta na trhu s realitami. Nebo příklad z jiné oblasti soukromého práva – zaměstnanec přijme pracovní místo v zahraničí, nechá zaměstnavatele, aby zaplatil jeho nákladné stěhování, a druhý den vypoví pracovní smlouvu pouze z toho důvodu, že se chtěl zaměstnavateli pomstít za předchozí propuštění jiného člena rodiny. V obou případech nemůže právo takovému jednání poskytovat ochranu. Ze strany nájemce i zaměstnance jde o výkon práva pouze zdánlivě (srov. § 8).

Šetření dobrých mravů a zákaz zneužití práva jsou dva způsoby, jak dosahovat ochrany slušného jednání mezi lidmi (zásada ekvity). V § 2909 dochází k prolnutí obou kategorií. V literatuře panuje shodný názor, že dobré mravy vystupují jako kritérium toho, zda dochází ke zneužití práva, a pomáhají řešit případy, v nichž se přípustný a oprávněný výkon práva mění ve zneužití práva (Hurdík, 1998, s. 76; Salač, 2000, s. 57).

Jak v případě zneužití práva, tak v případě šikany se jedná o zdánlivý výkon práva, který je objektivním právem zakázán (§ 8). Mezi oběma případy není velkého rozdílu, přesto nalézáme dvě podstatné odlišnosti. U zneužití práva postačuje prostý úmysl, u šikany je vyžadován úmysl kvalifikovaný (dolus coloratus) – zdánlivý výkon práva je ve skutečnosti pouze prostředkem umožňujícím poškodit jiného. Druhá rozdílnost spočívá v tom, že zneužití práva nevyžaduje vždy způsobení újmy jinému, kdežto u šikany musí kvalifikovaný úmysl směřovat ke způsobení újmy. Šikana se považuje za speciální případ zneužití práva. Rozlišení slouží k tomu, abychom k omezení výkonu práva přistupovali pouze v řídkých případech (Kanda, 1970, s. 764), neboť vykonávat své právo je jedním ze základních atributů právního státu; jeho omezení proto musí být co nejužší.

Šikanou může být podání trestního oznámení pouze k ukojení nevraživosti, dosažení rozsudku pro zmeškání lstivým předstíráním (Vážný 8210), exekuce (Vážný 10336) nebo návrh na prohlášení konkursu (Vážný 9756). Podání žaloby je tehdy zneužitím práva, byla-li žaloba podána patrně za účelem poškodit žalovaného (Vážný 7215, 8233). Dosavadní občanský zákoník postrádal ve vztahu k výkonu práva výslovné ustanovení o založení povinnosti k náhradě pouze v případech, je-li účelem (popř. hlavním účelem) výkonu práva způsobit újmu jinému. Nový občanský zákoník je do našeho práva navrací. Již Sedláček však uváděl, že toto pravidlo je v podstatě zbytečné, protože kdo má úmysl újmu způsobit, má zajisté také úmysl druhému újmu způsobit, a tudíž v obou případech jde o dolosní způsobení újmy (Sedláček, 1937, s. 706). Obdobný názor zastává Kasanda, když píše: „má-li škůdce úmysl poškoditi jiného, jest uskutečnění tohoto úmyslu také účelem jeho jednání“ a dodává, že rozdíl bude v praxi sotva znatelný (Kasanda, 1916, s. 405).

K omezení výkonu práva musíme přistupovat velmi opatrně. Účelem § 2909 není ochromení hospodářského života. Jednající je proto povinen nahradit újmu, když jeho úmysl směřuje hlavně ke způsobení újmy, přičemž jiný cíl nesleduje nebo je tento jiný cíl zanedbatelný. Např. rakouské soudy v posuzování šikany v poslední době upustily od poškození druhého jako jediného cíle jednání. Nyní vycházejí z myšlenky, že o šikanu se jedná i v případě, existuje-li mezi zájmem jednajícího a újmou poškozeného extrémní nepoměr. Postačuje, když cíl poškodit jiného stojí zřejmě v popředí a ostatní cíle jsou v porovnání s ním téměř potlačeny (srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora EvBl 1987/49; shodně též Bydlinski, 2001, s. 91).

Naše pracovněprávní judikatura dospěla k závěru, že jednající musí být veden přímým úmyslem způsobit jinému újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za chráněný výkon práva je třeba považovat i takový případ, je-li jeho vedlejším následkem vznik újmy jinému, přičemž primárně se směřuje k zákonem předpokládanému výsledku (viz NS 21 Cdo 992/99). Tato judikatura je ve shodě s výše uvedeným, pakliže si uvědomíme, že bude-li jednající veden hlavním cílem způsobit jinému újmu, pak jistě půjde o přímý úmysl.

Výkon práva tedy můžeme považovat za určitou možnost zproštění se povinnosti hradit újmu v případech, způsobil-li jednající jinému sice újmu jednáním v rozporu s dobrými mravy, ale hlavním účelem jeho jednání nebylo tuto újmu způsobit.[11]

Pozitivní a přirozené právo[editovat | editovat zdroj]

Na příkladu uplatňování dobrých mravů lze dobře ilustrovat spor mezi školou pozitivního práva (juspositivismu) a práva přirozeného (jusnaturalismu).

Jusnaturalisté stoupencům pozitivní školy vytýkají, že ve snaze o objektivizaci a zmechanizování rozhodovací činnosti soudce vytvářejí právo jako systém strnulých paradigmat, jemuž nelze podřadit všechny situace, které život přináší, zatímco juspositivisté tvrdí, že tzv. přirozené právo je pouhou fikcí a jeho povýšení na roveň právu psanému by vedlo k volunataristickému rozhodování soudů, v němž by se v nepřípustné míře promítaly mimoprávní faktory (například osobní, často i emotivně zaujatý pohled soudce na strany řízení nebo na judikovanou věc).

Extenzivní výklad a jeho rizika[editovat | editovat zdroj]

Korektiv dobrých mravů, jak je obsažen v občanském zákoníku, se omezuje na soukromé právo; subjektivní práva veřejná (jako např. právo na zabezpečení ve stáří, právo na bezplatné základní vzdělání, na informace apod.) jsou garantována zákonem a není možno odepřít jim ochranu s odůvodněním, že jejich výkon odporuje dobrým mravům. Opačný (extenzivní) výklad by byl porušením ústavního principu rovnosti mezi občany a vedl by k libovůli v rozhodování soudů, které by např. nemusely přiznat úspěšné straně v občanskoprávním sporu náhradu nákladů řízení jen s odkazem na její dobré majetkové poměry, nebo by neuložily státu povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím katastrálního úřadu a odůvodnily to tím, že šlo jen o malou část rozsáhlého pozemkového majetku poškozeného a není proto v souladu s dobrými mravy, aby požadoval náhradu utrpěné škody. Obdobně by bylo možno odebrat pensi movitému důchodci nebo nepřiznat bohaté rodině nárok na přídavky na děti. Taková rozhodnutí však nejsou v praxi českých soudů běžná, obvyklé je naopak, že soudy rozhodují formalisticky a k ochraně dobrých mravů nepřihlédnou ani tam, kde by byl takový postup na místě.

Příklad[editovat | editovat zdroj]

Výjimkou je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dne 9. srpna 2005 odmítl přiznat uprchlému trestně stíhanému podnikateli Radovanu Krejčířovi finanční náhradu za nezákonnou vazbu v předchozím procesu a judikoval, že je pro něj dostatečným zadostiučiněním už to, že Ústavní soud vyslovil porušení zákona.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále také jen "občanský zákoník", dostupný např. na Zákony pro lidi.cz.
  2. Právnický slovník, 3.vydání, 2009. [s.l.] : [s.n.].  
  3. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 1993, sp. zn. 15 Co 137/93.
  4. Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97.
  5. Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964, Občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1964, částka 19. ISSN 0322-8037 (dále jen ObčZ) Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  6. § 39 ObčZ
  7. § 3, odst. 1 ObčZ
  8. § 424 ObčZ
  9. § 630 ObčZ
  10. § 469a, odst. 1, pís. a) ObčZ
  11. a b Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014. [s.l.] : [s.n.].  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]