Veřejný pořádek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Veřejný pořádek (public order, ordre public) je neurčitý právní pojem, který označuje souhrn pravidel nebo zásad chování na veřejnosti, určité zásady, na kterých celá společnost trvá.[1]

Veřejné právo[editovat | editovat zdroj]

Ve českém vnitrostátním právu se pojem „veřejný pořádek“ objevoval do roku 2013 převážně jen ve veřejnoprávních předpisech. Např. v § 5 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dříve v § 47 a 48 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), jsou obsaženy skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku. Jde kupř. o vzbuzení veřejného pohoršení, rušení nočního klidu, znečištění veřejného prostranství, neuposlechnutí výzvy úřední osoby apod. Vymezení veřejného pořádku ovšem nemusí vyplývat jen z právních předpisů, může být formulován i na základě mimoprávních, morálních a společenských norem, protože jejich dodržování je podle přesvědčení a zvyklostí převažující většiny lidí podmínkou klidného a spořádaného spolužití lidí na určitém místě. Jakkoli je pojem veřejného pořádku spojen s veřejným prostorem, narušen může být i tak, že např. k rušení nočního klidu dojde pronikáním hlasité hudby ze sousedního bytu.[2]

Ochrana veřejného pořádku patří v tomto ohledu mj. do samostatné působnosti obcí,[3] která ji může realizovat pomocí obecní policie[4] nebo na základě předchozí dohody i prostřednictvím Policie ČR.[5] Jde-li o narušení veřejného pořádku vyšší intenzity, reaguje na to již trestní zákoník, který mj. v ustanoveních § 352–360 obsahuje skutkové podstaty trestných činů narušujících soužití lidí (např. Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, Nebezpečné vyhrožování nebo Nebezpečné pronásledování) nebo jinak rušících veřejný pořádek (např. Výtržnictví nebo Opilství).

Soukromé právo[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2014 jej běžně používá i české soukromé právo. Odkazy na něj jsou obsaženy např. v § 1 odst. 2, § 19 odst. 2 nebo § 588 nového občanského zákoníku. Veřejný pořádek zde znamená překážku absolutní smluvní svobodě, zejména je jako výjimka z pravidla pouze relativní neúčinnosti stanoveno, že právní jednání, které narušuje veřejný pořádek, je neplatné absolutně a soud proto k této skutečnosti musí přihlédnout i bez návrhu. Veřejný pořádek, jehož původ lze vysledovat už ve francouzském zákoníku Code civil, je zde chápán jako jedna z podstatných náležitostí demokratického právního státu, leží na ni základy společenského řádu a jde tak o pravidla, na kterých je zapotřebí bezvýhradně trvat, nelze je tedy nechat jen na vůli soukromých osob. Zatímco dobré mravy mají morální základ a slouží k tomu, aby napravily zjevnou nerovnováhu mezi dvěma stranami, veřejný pořádek mezi nimi nehledá spravedlnost, ale spočívá ve společenské přijatelnosti určitého jednání.[6]

Velmi významné využití veřejného pořádku je ale v mezinárodním právu soukromém, kde obvykle platí, že pokud by mělo být ve věcech s cizím prvkem použito cizího právního řádu, nesmí tento odporovat vnitrostátním zásadám společenského a státního zřízení. Pokud by tomu tak bylo, např. v případě polygamie, díky výhradě veřejného pořádku se těmto zásadám odporující cizí právní řád neaplikuje. O rozporu s veřejným pořádkem rozhoduje soud.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-059-1. Heslo Veřejný pořádek. 
  2. JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-501-5. S. 263–264. 
  3. § 10 a § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
  4. § 1 odst. 2 a § 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.
  5. § 16 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
  6. LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9. S. 24–25.