Jan Gebauer: Porovnání verzí

Jan Gebauer
Jan Gebauer
Narození	8. října 1838 ; Úbislavice; Rakouské císařství
Úmrtí	25. května 1907 (ve věku 68 let) ; Praha ; Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Povolání	jazykovědec, pedagog, překladatel, vysokoškolský učitel, novinář, politik, filolog, učitel, literární historik a historik umění
Alma mater	Univerzita Karlova
Témata	lingvistika
Děti	Marie Gebauerová; Jan Gebauer
	multimediální obsah na Commons
	původní texty na Wikizdrojích
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 16. 10. 2020, 13:39

Jan Gebauer (8. října 1838 Úbislavice – 25. května 1907 Praha^[2]) byl významný český bohemista, ve své době přední český vědec a dodnes jeden z nejuznávanějších českých jazykovědců. Jeho vědecká práce byla výrazně ovlivněna pozitivismem, byl představitelem tzv. mladogramatismu, který se zabýval zkoumáním jazyka toliko z hlediska diachronního, současný stav (synchronní) nebyl brán vůbec v potaz. Zpracoval příručku Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů (1902), předchůdce dnešních Pravidel českého pravopisu.

Život a dílo

Jan Gebauer se narodil v malé osadě Úbislavice v Podkrkonoší do chudých poměrů. Na přímluvu místního faráře dostal nadaný chlapec možnost studovat na gymnáziu v Jičíně. Po maturitě nejdřív studoval teologii, toto studium však nedokončil a namísto toho se zapsal ke studiu filozofie na pražské univerzitě. Po celou dobu studií trpěl stálým nedostatkem peněz.

Po ukončení studií začal pracovat jako pedagog – nejprve v Praze, později v Pardubicích a nakonec zase v Praze (gymnázium v Ječné, 1871-80). V roce 1872 získal doktorát a v roce 1873 se habilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. Roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a pověřen výkonem funkce prvního ředitele semináře pro slovanskou filologii,^[3] o rok později profesorem řádným. V letech 1890–1891 byl děkanem FF UK,^[3] rektorem pražské univerzity pak v období 1899–1900.^[4] Jeho zásluhy ve vědních oborech slovanská filologie a literární historie byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádným členem se stal 10. května 1876, řádným od 6. června 1883), 20. dubna 1890 jej císař jmenoval řádným členem České akademie věd a umění.^[5] Byl také členem akademií polské a ruské,^[4] Jednoty českých filologů, působil v redakci Listů filologických (1874–1904), do Riegrova slovníku naučného přispěl řadou hesel týkajících se slovanské jazykovědy a literární historie.^[6]

Spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem. Několik let poctivě bádal nad rukopisy, než z hlediska jazykového dokázal, že se jedná o padělek. Přitom byl tiskem napadán, že je zrádcem národa.

Jeho dcera Helena se stala manželkou profesora brněnské techniky Vladimíra Lista, Ludmila Eva se provdala za Josefa Schiezsla, vedoucího politického odboru kanceláře prezidenta Masaryka.

Dílo

Historická mluvnice jazyka českého – díl I. Hláskosloví (1894), díl III. Tvarosloví 1. Skloňování (1896), 2. Časování (1898), díl IV. Skladba (1929, k vydání upravil František Trávníček)
Slovník staročeský díl I. A-J (1903) (on-line) a díl II. K-netbalivost, díl dokončen Emilem Smetánkou (1904-1913)
Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské - díl I. Nauka o slově, díl. II Skladba (1890)
Krátká mluvnice česká pro 1. třídy škol středních (1891)
Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském (1888)

Odkazy

Reference

↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 403 • 1838 • Gebauer, Jan. Dostupné online.
↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Ludmily na Vinohradech v Praze
↑ ^a ^b Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 162.
↑ ^a ^b Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 163.
↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 80.
↑ Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. s. 178.

Literatura

ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 178–181.
Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 561.
FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G.. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 788–791.
KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 24–26, 55–57, 132, 162–171, 240–241, 303.
KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 128–129.
SYLLABA, Theodor. Jan Gebauer. Praha: Melantrich, 1986. 357 s.
NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. Kapitola Jan Gebauer, s. 93–108. ^{[nedostupný zdroj]}
ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 80–81.
Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera / Marie Gebauerová, J.Šnajdr, Kladno, 1926
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 361–362.
VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 71–72.

Online dostupná díla autora

GEBAUER, Jan. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. 4. vyd. Praha: Unie, 1905. 359 s. Dostupné online.
GEBAUER, Jan. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Příprava vydání Václav Ertl. 5. vyd. Svazek I. Hláskosloví. Nauka o slově. Praha: Unie, 1914. 244 s. Dostupné online.
GEBAUER, Jan. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Příprava vydání Václav Ertl. 5. vyd. Svazek II . Skladba. Praha: Česká grafická akc. společnost Unie, 1914. 249 s. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Gebauer na Wikimedia Commons
Autor Jan Gebauer ve Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Gebauer
Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Gebauer, Jan *1838
Jan Gebauer v souborném katalogu Akademie věd ČR
Jan Gebauer v centrálním katalogu Univerzity Karlovy v Praze
Jan Gebauer na stránkách FF UK
Jan Gebauer na stránkách Akademického bulletinu AV ČR
Jan Gebauer na stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR
Jan Gebauer na stránkách časopisu Naše řeč
Radoslav Večerka: Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů, s. 39–40

[3a3181fa2ed25c33d001cf1c157b20630b507242-1] Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 403 • 1838 • Gebauer, Jan. Dostupné online.

[matrikaZ-2] Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv.Ludmily na Vinohradech v Praze

[vec-3] Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 162.

[sle-4] Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 163.

[5] Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 80.

[6] Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. s. 178.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

@@ Řádek 13: / Řádek 13: @@
 Jeho zásluhy ve vědních oborech slovanská filologie a literární historie byly oceněny členstvím v [[Královská česká společnost nauk|Královské české společnosti nauk]] (mimořádným členem se stal 10. května 1876, řádným od [[6. červen|6. června]] [[1883]]), [[20. duben|20. dubna]] [[1890]] jej císař jmenoval řádným členem [[Česká akademie věd a umění|České akademie věd a umění]].<ref>''Členové České akademie věd a umění 1890–1952'', s. 80.</ref> Byl také členem akademií polské a ruské,<ref name="sle" /> ''Jednoty českých filologů'', působil v redakci ''Listů filologických'' (1874–1904), do [[Riegrův slovník naučný|Riegrova slovníku naučného]] přispěl řadou hesel týkajících se slovanské jazykovědy a literární historie.<ref>''Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky''. s. 178.</ref>
-Spolu s [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masarykem]] a [[Jaroslav Goll|Jaroslavem Gollem]] měl největší zásluhu na prokázání nepravosti [[Spor o rukopisy|Rukopisů královédvorského a zelenohorského]], ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem. Několik let poctivě bádal nad rukopisy, než z hlediska jazykového dokázal, že se jedná o padělek. Přitom byl tiskem napadán, že je zrádcem národa. V rodinném kruhu prohlásil: „[[Václav Hanka|Hanka]] byl šejdíř, který mě stál několik let života.“{{Doplňte zdroj}}
+Spolu s [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masarykem]] a [[Jaroslav Goll|Jaroslavem Gollem]] měl největší zásluhu na prokázání nepravosti [[Spor o rukopisy|Rukopisů královédvorského a zelenohorského]], ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem. Několik let poctivě bádal nad rukopisy, než z hlediska jazykového dokázal, že se jedná o padělek. Přitom byl tiskem napadán, že je zrádcem národa.
 Jeho dcera Helena se stala manželkou profesora brněnské techniky [[Vladimír List|Vladimíra Lista]], Ludmila Eva se provdala za [[Josef Schieszl|Josefa Schiezsla]], vedoucího politického odboru kanceláře prezidenta Masaryka.

Rektoři Univerzity Karlovy

1882–1920 (česká Karlo-Ferdinandova univerzita)	1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý

od 1920 (Univerzita Karlova)	1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková