Ursula von der Leyenová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Rose Ladson)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ursula von der Leyenová
Ursula von der Leyenová v roce 2019
Ursula von der Leyenová v roce 2019

12. předsedkyně Evropské komise
Úřadující
Ve funkci od:
1. prosince 2019
Místopředseda Frans Timmermans
Margrethe Vestagerová
Valdis Dombrovskis
Josep Borrell
Maroš Šefčovič
Věra Jourová
Dubravka Šuicová
Margaritis Schinas
Předchůdce Jean-Claude Juncker

17. ministryně obrany Německa
Ve funkci:
17. prosince 2013 – 17. července 2019
Kancléřka Angela Merkelová
Předchůdce Thomas de Maizière
Nástupkyně Annegret Krampová-Karrenbauerová

13. ministryně práce a sociálních věcí Německa
Ve funkci:
30. listopadu 2009 – 17. prosince 2013
Kancléřka Angela Merkelová
Předchůdce Franz Josef Jung
Nástupkyně Andrea Nahlesová

15. ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež Německa
Ve funkci:
22. listopadu 2005 – 30. listopadu 2009
Kancléřka Angela Merkelová
Předchůdkyně Renate Schmidtová
Nástupkyně Kristina Schröderová
Stranická příslušnost
Členství Křesťanskodemokratická unie
Evropská lidová strana

Narození 8. října 1958 (61 let)
Ixelles, BelgieBelgie Belgie
Národnost německá
Choť Heiko von der Leyen
Rodiče Ernst Albrecht a Adele Albrechtová
Děti 7
Příbuzní Hans-Holger Albrecht (sourozenec)
Alma mater Univerzita v Göttingenu
Univerzita v Münsteru
London School of Economics
Medizinische Hochschule Hannover
(Dr. med., MPH)
Profese lékařka a politička
Náboženství luteránské
Ocenění Ceny pro Velkého bratra (2009)
Sprachpanscher des Jahres (2014)
Ceny pro Velkého bratra (2017)
Podpis Ursula von der Leyenová, podpis
Webová stránka www.ursula-von-der-leyen.de
Commons Kategorie Ursula von der Leyen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ursula von der Leyenová, nepřechýleně von der Leyen, rozená Ursula Gertrud Albrecht,[1] (* 8. října 1958 Ixelles, Bruselský region) je německá křesťanskodemokratická politička, od prosince 2019 předsedkyně Evropské komise, jakožto první žena[2] a po Walteru Hallsteinovi druhý německý politik v tomto úřadu.[3][4] V letech 2005–2019 působila jako nejdéle sloužící ministryně ve spolkových vládách Angely Merkelové.

Narodila se a vyrostla v Bruselském regionu, kde její otec Ernst Albrecht pracoval jako úředník Evropských společenství. Má německý a britsko-americký původ. Vychována byla v německo-francouzském bilingvismu. V roce 1971 se přestěhovala do Hannoveru, kde otec vstoupil do politiky. O pět let později se stal předsedou zemské vlády Dolního Saska. Na konci 70. let studovala ekonomii na London School of Economics a používala pseudonym Rose Ladsonová. Příjmení převzala po americké prababičce z jihokarolínského Charlestonu. Roku 1987 složila na Hannoverské lékařské fakultě státní zkoušku z lékařství a nastoupila jako asistentka univerzitní gynekologické kliniky. Roku 1986 se vdala za lékaře Heika von der Leyena, pocházejícího ze šlechtického rodu obchodníků s hedvábím. Do manželství se narodilo sedm dětí. Část 90. let tak strávila v domácnosti. Čtyři roky žila ve Stanfordu, kde manžel působil na fakultě Stanfordovy univerzity, než se v roce 1996 rodina vrátila do Německa.

Na sklonku 90. let vstoupila do regionální dolnosaské politiky. V období 2003–2005 vykonávala post ministryně v zemské vládě. Poté ji nastupující kancléřka Angela Merkelová přizvala do svého prvního kabinetu na pozici ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež, než se v roce 2009 stala ministryní práce a sociálních věcíjejí druhé vládě. Službu v exekutivě zakončila mezi lety 2013–2019 jako ministryně obrany v kancléřčině třetímčtvrtém kabinetu. Stala se tak první ženou v této funkci.[5] Do odchodu byla jediným členem vlád Merkelové, s nepřetržitým působením od nástupu kancléřky do úřadu v roce 2005. V období 2010–2019 také zastávala funkci místopředsedkyně CDU. V této souvislosti byla zmiňována jako hlavní kandidátka v nástupnictví Merkelové, rovněž tak se stala favoritkou do úřadu generálního tajemníka NATO.

Evropská rada ji 2. července 2019 navrhla na předsedkyni Evropské komise. Evropský parlament pak nominaci schválil 16. července 2019, kdy obdržela 383 ze 747 hlasů. Zvolena tak byla většinou pouhých devíti hlasů. V čele komise od prosince 2019 nahradila Jeana-Claudea Junckera.

Původ a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Pochází z politicky aktivní rodiny, její otec Ernst Albrecht byl politik Křesťanskodemokratické unie (CDU) a dlouholetý ministerský předseda spolkové země Dolní Sasko (1976–1990). Narodila se v Ixelles v Belgii v době, kdy tam její otec pracoval pro Evropské společenství, a žila tam až do svých třinácti let, kdy se rodina v roce 1971 přestěhovala do Lehrte. Vystudovala ekonomii na univerzitách v Göttingenu (Georg-August-Universität), Münsteru (Westfälische Wilhelms-Universität) a Londýně (London School of Economics) a následně medicínu v Hannoveru (Medizinische Hochschule Hannover). V letech 1992 až 1996 žila ve Stanfordu ve Spojených státech amerických, kde její manžel pracoval na Stanfordově univerzitě.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Členkou CDU je od roku 1990, ale až v roce 1999 začala být skutečně politicky aktivní. V roce 2003 byla zvolena do parlamentu (Landtag) Dolního Saska. Do Německého spolkového sněmu byla zvolena na podzim 2009. Po rezignaci Horsta Köhlera byla v médiích zmiňována jako možná kandidátka na funkci německého prezidenta.[6]

Po volbách do Německého spolkového sněmu 22. září 2013 se obšírně diskutovalo o otázce, který úřad získá Ursula von der Leyenová ve spolkové vládě, až bude tato nově ustanovena. Podle zpráv byla jednou ze dvou kandidátů na post ministra zahraničních věcí spolu s Wolfgangem Schäublem, a to pro případ koalice CDU/CSU se sociálně-demokratickou stranou SPD, která údajně požadovala pro sebe křeslo ministra financí, jež doposud zaujímal právě Schäuble.[7] Ten však ministrem financí zůstal, zatímco ministrem zahraničních věcí se po několika letech opět stal politik SPD Frank-Walter Steinmeier. Dne 17. prosince 2013 byla jmenována spolkovou ministryní obrany a stala se tak historicky první ženou v tomto úřadě.[8]

Jako ministryně obrany prosazovala rozhodnutí německé vlády prodávat zbraně do Saúdské Arábie a do Turecka.[9][10] Podporovala úzkou bezpečnostní spolupráci mezi Německem a Saúdskou Arábií.[11] Spolupráci Bundeswehru se Saúdskou Arábií kritizovaly německé opoziční strany, které poukazovaly na masivní porušování lidských práv v Saúdské Arábii a na páchání válečných zločinů během saúdské vojenské intervence v Jemenu.[12][13] Postavila se proti stažení německých vojáků z Afghánistánu.[14]

Během evropské migrační krize v roce 2015 veřejně odsoudila maďarského premiéra Viktora Orbána za jeho pokus násilně zastavit proud uprchlíků na srbsko-maďarské hranici.[15]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Původním povoláním je lékařka. Je vdaná za profesora medicíny a podnikatele Heika von der Leyena, s nímž má sedm dětí. Kromě němčiny ovládá na úrovni mateřského jazyka také francouzštinu a dobře hovoří anglicky.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ursula von der Leyen na anglické Wikipedii.

  1. Who is Germany's Ursula von der Leyen, the surprise candidate set to take the EU's top job?. www.thelocal.de [online]. 2019-07-03 [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. BARIGAZZI, Jacopo; HERSZENHORN, David M.; BAYER, Lili. EU leaders pick Germany's von der Leyen to lead Commission. POLITICO europe. 2-7-2019. Dostupné online [cit. 2-7-2019]. (anglicky) 
  3. Merkelová má zálusk na Evropskou komisi. Juncker už post předsedy EK obhajovat nebude. Byznys noviny [online]. 26. srpna 2018. Dostupné online. 
  4. DONAHUE, Patrick; BODONI, Stephanie. EU Leaders Tap Germany's Von Der Leyen as Commission Chief [online]. Bloomberg, 2-7-2018 [cit. 2019-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Arne Delfs (22. ledna 2014), "Merkel Succession Beckons After Von der Leyen’s Defence Posting", Businessweek. 2014-01-22.
  6. V Německu zvolí nového prezidenta 30. června, velké šance má žena. lidovky.cz [online]. 2010-6-1 [cit. 2010-6-2]. Dostupné online. 
  7. Severin Weiland: Westerwelle-Nachfolge: Amt sucht Minister (Westerwelleho následnictví: Úřad hledá ministra), [1]
  8. LAVIČKA, Václav. Merkelová jako Adenauer a Kohl. V její vládě nejvíc překvapuje první ministryně obrany. iHNed.cz [online]. 2013-12-17 [cit. 2013-12-17]. Dostupné online. 
  9. Surge in German arms sales to Saudi Arabia and Turkey. Deutsche Welle. 10. ledna 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Germany's Angela Merkel makes arms export pact with France. Deutsche Welle. 18. února 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  11. German Bundeswehr to train Saudi army officers. Deutsche Welle. 8. prosince 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Opposition parties condemn German defence plan with Saudi Arabia. The Local. 8. prosince 2016.
  13. Germany to train Saudi soldiers despite Yemen war concerns. Deutsche Welle. 29. dubna 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  14. German defense minister tells troops in Afghanistan to prepare for long haul. Deutsche Welle. 25. března 2018. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Laurens Cerulus (16. září 2015), Germany says Hungary’s use of tear gas is ‘not acceptable’ Politico Europe

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]