Relikviář svatého Maura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fotografie relikviáře z výstavy v Jízdárně Pražského hradu v roce 2015

Relikviář svatého Maura je významná románská památka pocházející z první třetiny 13. století. Je považován za druhou nejcennější movitou památku v České republice (po českých korunovačních klenotech)[1] a vůbec nejvýznamnější románskou klenotnickou památku uloženou na českém území. Relikviář majitelé zámku a hradu v Bečově nad Teplou ukryli v roce 1945 v hradní kapli. Byl nalezen v roce 1985 a zrestaurován, v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou České republiky. Relikviář je součástí stálé expozice na nedalekém zámku a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Relikviář svatého Maura

Relikviář svatého Maura byl vyroben na zakázku člena zámožného rodu Rumigny, který také založil benediktinský klášter v belgickém městě Florennes. Gérard de Rumigny, biskup v Cambrai, získal relikvie svatého Jana Křtitele a později svatého Maura z katedrály v Remeši. Právě pro uložení těchto ostatků byl relikviář zhotoven. Ještě později byly do relikviáře uloženy ostatky sv. Timoteje a sv. Apolináře.

Nynější relikviář sv. Maura byl však zhotoven až v 13. století, když starší schránka, zřejmě v podobě textilního relikviáře, již nedostačovala reprezentativním požadavkům na důstojné uložení relikvií.[3] Umístěn byl stále v klášteře sv. Jana Křitele.

Klášter unikl plenění za Francouzské revoluce, krátce poté, v roce 1798, byl však zrušen. Z jeho, původně bohatého kulturního majetku, se mnoho nezachovalo - budovy byly částečně zbořeny, archiv i knihovna byly zničeny, preciosa rozkradena. Relikviář je jednou z mála dochovaných památek z kláštera. Po jeho zániku se dostal do majetku farního kostela sv. Gangolfa ve Florennes. V té době mu však nebyla věnována žádná pozornost, zchátralý relikviář byl dlouhá léta v rohu sakristie spolu se starým nábytkem.[3]

Beaufort-Spontinové[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu finanční tísně se děkan a zádušní rada kostela sv. Gangolfa rozhodli zchátralý relikviář prodat. V roce 1838 jej zakoupil za 2500 franků šlechtic Alfred de Beaufort-Spontin (1816-1888).[3] Podle církve byl prodej podmíněn tím, že relikviář nikdy neopustí území Florennes.[zdroj?] Po prodeji byl relikviář z kostela dopraven do kaple na zámku Beaufort-Spontinů ve Florennes.[3]

Mezi roky 1847 a 1851 nechal Alfred schránku zrestaurovat nákladem 3 tisíc franků. V roce 1851 byla transakce poprvé napadena u soudu. Guvernér provincie Namur prohlásil prodej za nezákonný a žádal navrácení relikviáře zpět do kostela výměnou za uhrazení původně zaplacené kupní ceny. Poté, co zádušní rada celou transakci vysvětlila, spor utichl.[3]

Po smrti Alfreda v roce 1888 relikviář zdědil jeho syn Friedrich de Beaufort-Spontin (1843-1916). Ten zrekonstruovaný relikviář nechal vystavit na výstavě L´Exposition rétrospective de l´art industriel v Bruselu, následně jej nechal převézt na svůj zámek v Bečově nad Teplou, kde se rodina po odchodu z Belgie usídlila. Následně vypukl další soudní spor, kdy se k žalobcům připojila i obec Florennes i zádušní rada kostela. Napaden byl právě odvoz relikviáře včetně relikvií v něm uložených coby nezpochybnitelného belgického kulturního bohatství.[3] Spor skončil v roce 1900 mimosoudním vyrovnáním, Beaufortové zaplatili církvi dalších 20 tisíc franků.[4]

Relikviář byl následně vystaven v bečovské zámecké kapli.[3] V regionu byl relikviář znám a podrobně publikován i s fotografiemi v tehdejší řadě soupisů uměleckých a historických památek Československa.[zdroj?][5] V roce 1932 vyšel soupis památek areálu hradu a zámku Bečov, ve kterým byl uveden i relikviář včetně jeho fotografií. Beaufortové se pokusili dosáhnout zákazu vydání knihy, v jejím druhém vydání se již relikviář neobjevuje.[4]

V roce 1945 Heinrich Beaufort-Spontin se synem Friedrichem relikviář ukryli spolu se 103 láhvemi francouzského koňaku a láhvemi vína pod podlahu hradní kaple Navštívení Panny Marie. Za druhé světové války příslušníci rodu Beaufortů-Spontinů kolaborovali s nacisty.[zdroj?] Na konci druhé světové války v roce 1945 Beaufortové ze zámku v Bečově uprchli jen s nejnutnějšími předměty, relikviář si jako velký zlatý předmět netroufli na konci druhé světové války při stěhování do Vídně odvézt.[4] Zámek byl po válce znárodněn.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Heinrich Beaufort v roce 1966 zemřel v Rakousku, o získání relikviáře se nikdy nepokusil. Syn Friedrich neúspěšně žádal po ČSSR vydání rodinného movitého majetku, který byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován, cennější kusy byly rozptýleny po zámcích po celém Československu, méně významné byly prodány nebo se ztratily.[4]

Jeho syn Christian, ředitel sbírky zbraní Uměleckoprůmysového muzea ve Vídni, chtěl relikviář získat, rád by ho viděl jako ozdobu nějaké stálé expozice. V roce 1982 zchátralý nepřístupný zámek Bečov navštívili jeho teta Elisabeth a její muž Max von Croy a ověřili si, že relikviář byl stále na svém místě.[4]

Danny Douglas[editovat | editovat zdroj]

Detail čela se svatým Maurem

V roce 1984 Christian oslovil rakousko-amerického obchodníka a lovce pokladů Dannyho Douglase, aby relikviář z ČSSR získal. S plánem souhlasil i Christianův otec Friedrich.[4]

Danny Douglas (* 1939) se narodil v Berlíně židovské matce a americkému otci. Rodina emigrovala do Londýna, kde se otec zapojil do odboje Spojenců, ale během války zemřel, matka roku 1948 zahynula při havárii letadla. Osiřelý Danny odjel do USA a ve službách americké zpravodajské služby se vrátil do Berlína, pracoval jako tlumočník, v 60. letech se usadil ve Vídni, platí za znalce válečných poměrů ve střední Evropě[6]. Proto si jej Beafortové vybrali. Jeho hlavní obchodní činností byla rakouská firma na krmiva pro domácí zvířata[7].

V červnu roku 1984 Danny Douglas kontaktoval československé úřady a na zastupitelském úřadu ve Vídni začal vyjednávat s československým státem o vývozu blíže neurčené umělecké památky. Vyjednávání pokračovalo v Praze, kde s ním jednali zástupci PZO Artia, který se zabýval dovozem a vývoz kulturních statků. Následných jednání se účastnili také čeští policisté vydávající se za úředníky ministerstev. Douglase sledovali ve Vídni agenti StB, kteří navrhovali Douglase unést.[4] Po třech schůzkách bylo znění smlouvy dojednáno, podle smlouvy měl být předmět prodán a ČSSR měla obdržet 73 % výtěžku, Douglas pak 27 %.[pozn. 1] Druhou variantou bylo rozhodnutí ČSSR si předmět ponechat, v takovém případě měla Douglasovi ČSSR zaplatit 50 % odhadní ceny předmětu (maximálně 0,5 mil. USD). Zaměstnanci PZO Artia s obchodem souhlasili, smlouva však ještě nebyla podepsána.[4]

Z náznaků Douglase během jednání kriminalisté postupně odvozovali, že předmět pochází z 11. století, je kovový a dutý o velikosti přibližně konferenčního stolku s historickou a uměleckou hodnotou, který však nemá žádný vztah k českým dějinám. Mělo jít o majetek kosmopolitního šlechtického rodu s majetky na území Čech, Německa a Francie a měl být zakopaný asi 100 kilometrů od Norimberku.[3]

Kriminalisté na základě výše uvedených informací a po průzkumu archivních materiálů vyhodnotili jako nejpravděpodobnější tři šlechtické rody, Metternich-Winneburg, Mensdorff-Pouilly a Beaufort-Spontin. Pracovníci ministerstva kultury následně navrhli čtyři předměty odpovídající výše uvedeným indiciím. Tehdejší ředitelka Uměleckoprůmyslového museum v Praze, historička Dagmar Hejdová, následně na dotaz kriminalistů definitivně určila, že jde o relikviář sv. Maura a to i za pomoci výše uvedeného soupisu z roku 1932, ve kterým byl uveden i relikviář včetně jeho fotografií.[3]

4. listopadu 1985 se v Karlových Varech Douglas setkal s policistou Maryškou, který se vydával za pracovníka ministerstva. Ústně si potvrdili platnost smlouvy, Douglas Maryškovi upřesnil velikost předmětu a potvrdil, že se předmět nachází na Bečově. Maryška požádal o odložení podpisu smlouvy na 7. listopadu 1985 kvůli nedostatku peněz na jistinu, kterou měla ČSSR před podepsáním smlouvy složit.[4] Dalšího dne začali policisté důkladně prohledávat celý bečovský areál a spolu s kastelánem relikviář nalezli. Ke zpětnému zděšení archeologů značně poškozený a zkorodovaný relikviář s uhnilým dnem, odpadanými a perforovanými stříbrnými figurami a reliéfy,[3] policisté ihned vyzvedli a byl umístěn v kanceláři policisty Maryšky.[4]

Po tomto významném nálezu připravil Západočeský památkový ústav smlouvu s Umělecko-průmyslovým muzeem v Praze, které se zavázalo vypracovat expertizu schrány.[4] Odborný posudek expertní komise muzea, podepsaný Dagmar Hejdovou ohodnotil relikviář jako památku nevyčíslitelné hodnoty; její vývoz proto nepřipadal v úvahu. V důsledku nevhodného uložení ve vlhké zemi byla však schrána ve velmi špatném stavu, jenž vyžadoval zrestaurování.[4] Ihned po zveřejnění nálezu zareagoval belgický historik umění Robert Didier časopiseckou publikací relikviáře, kterou zaslal svým českým kolegům a kolegyním.[zdroj?] Relikviář byl nevhodně uložen do suchého sejfu České národní banky, tamější suché a teplé prostředí však prudce urychlilo destrukci dřevěného jádra relikviáře.[4][3]

Akademičtí sochaři Alena Nováková a Andrej Šumbera navrhli a provedli demontáž bohaté zlatnické výzdoby relikviáře, aby v důsledku destrukce jádra nedocházelo k jejímu poškozování. Relikviář byl rozložen na 499 základních částí a uložen v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Byla pořízena jeho kompletní fotografická dokumentace a připraven restaurátorský program obnovy relikviáře, který však nebyl zrealizován.[3]

Restaurování[editovat | editovat zdroj]

Původní dřevěná schránka, nyní vystavená v Bečově nad Teplou

Nařízením vlády České republiky č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995 byl relikviář zařazen na seznam národních kulturních památek České republiky pod číslem 308.[8]

Restaurátorské práce začaly až v roce 1991 a trvaly 11 let.[4] Náročného a dlouhého procesu restaurování se ujali právě Alena Nováková s několika dalšími spolupracovníky. Po smrti Aleny Novákové v roce 1997 tým vedl její žák Andrej Šumbera.[3] Památkový dozor měla odborná komise šesti expertů, kterou řídil Národní památkový ústav, územní pracoviště pro západní Čechy. Práce probíhaly mimo jiné za konzultací s restaurátory z německých Cách, kteří krátce před tím restaurovali obdobné relikviářové skříně z Kolína nad Rýnem (Tříkrálovou) a z Cách (Mariánskou). Bylo však také nutno vyvinout nové restaurátorské postupy. Relikviář byl rozebrán, přitom byla mj. odstraněna sádrová výplň sošek z předchozích oprav. Vzácné kameny byly sejmuty a vyčištěny, poškozené pracně opraveny. Stovky dílů bylo třeba opravit nebo nahradit, poté byly postupně osazovány na nové ořechové jádro, které nahradilo původní polorozpadlé dřevo dubové. Důvodem pro změnu druhu dřeva bylo to, že dle nejnovějších průzkumů ořechové dřevo nejméně reaguje s biologickým materiálem uloženým ve schráně a méně reaguje i s gemy biologického původu použitými na schráně. Ruce sošek byly nově domodelovány. Nově byly doplněny rovněž chybějící křišťálové koule na hřebeni střechy. Relikviář byl kompletně zrestaurován roku 2002.

Vystavení[editovat | editovat zdroj]

Poprvé byl relikviář veřejnosti ukázán na Pražském hradě na výstavě v roce 2000, tehdy však ještě nebyl zcela zrestaurován. Teprve od 4. května 2002[9] se stal součástí stálé expozice na místě, kde byl nalezen a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny[2] na zámku Bečov nad Teplou v okrese Karlovy Vary.

24. listopadu 2010 byl převezen do Vladislavského sálu Pražského hradu[10], kde byl do 27. února 2011 vystaven vedle kopie korunovačních klenotů[11]. V období od 18. 12. 2014 do 15. 3. 2015 byl relikviář vystaven na výstavě Hrady a zámky objevované a opěvované v Jízdárně Pražského hradu.[12]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail čela s Kristem

Tvarem i velikostí se relikviář velmi podobá relikviáři z katedrály Panny Marie v Cáchách a relikviáři sv. Tří králů z katedrály svatého Petra v Kolíně nad Rýnem. Uvnitř se nacházejí skeletální ostatky (kromě sv. Maura připisované také sv. Timotejovi), zbytky textilií a kůže. Obsah relikviáře zkoumala kriminalistická laboratoř, která provedla i testy DNA. Uvnitř relikviáře byly zjištěny ostatky čtyř osob, mezi nimi i dětský mléčný zub, a egyptská látka z osmého století[13]. Relikviář má obdélníkový půdorys o rozměrech 140×42 cm a je 65 cm vysoký. Nástavec je odklápěcí a má tvar sedlové střechy s hřebenem zdobeným drahokamy a emaily. Původní dubové jádro bylo při rekonstrukci nahrazeno jádrem z ořechového dřeva. Dekorace zahrnuje velké množství reliéfů, smaltovaných štítků, sošky z pozlaceného stříbra, drahé kameny, filigrány a gemy z drahokamů a polodrahokamů. Protilehlé průčelní stěny zdobí asi 25 cm vysoké sošky svatého Maura držícího v ruce model původní karolínsko-raněgotické katedrály v Remeši a Ježíše Krista, svrchní stěny pak kruhové medailony s výjevy ze života sv. Timoteje a sv. Jana Křtitele. Na každé z bočních stěn jsou v řadě rozmístěny sošky šesti apoštolů. Nejstarší gemy pocházejí z 1. nebo 2. století; jde o druhotně použité gemy antické.

Ropuší kámen[editovat | editovat zdroj]

V roce 2021 byl na zámku Bečov nad Teplou na Karlovarsku při čištění relikviáře svatého Maura objeven mezi kameny, které jej zdobí i tzv. ropuší kámen.[14] Relikviář pochází z první čtvrtiny 13. století a zde nalezený ropuší kámen je zatím nejstarším potvrzeným nálezem takovéhoto objektu použitého tímto způsobem.[14][15][16][17][18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Z této části měli dvě třetiny obdržet Beaufortové a jednou třetinu Douglas.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dokumentární film Hon na svatého Maura vysílaný 8. 10. 2006 Českou televizí
  2. a b Relikviář svatého Maura: Nevěděli, co hledají, našli poklad. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2017-12-01]. (česky) 
  3. a b c d e f g h i j k l m PAVELKA, Martin. Relikviář sv. Maura - vznik, historie, restaurování, prezentace. Brno: [s.n.], 2006. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h i j k l m n PRACHAŘ, Martin; PETRÁKOVÁ, Šárka; ŠULEK, Marcel. Muž proti státu. www.lidovky.cz [online]. MAFRA, a.s, 2016-11-07 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  5. Anton GNIRS, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad. Augsburg 1932
  6. Reportáž Fleminga Emila Hansena pro britský deník Daily Mail z 13. února 2015 [1]
  7. https://www.douglas-petfood.at/
  8. Nařízení vlády č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995
  9. Svatý Maur a koňak. www.czecot.cz [online]. World Media Partners, s.r.o. [cit. 2017-12-01]. Dostupné online. 
  10. Převoz relikviáře sv. Maura: jako z akčního filmu
  11. Relikviář svatého Maura na Pražském hradě | Prague City Line. www.praguecityline.cz [online]. [cit. 2017-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 
  12. Hrady a zámky objevované a opěvované [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-22. 
  13. Alena Drábová: Bečov nad Teplou čeká na relikviář sv.Maura, DNES, 2000
  14. a b ČTK. Objev! U sv. Maura našli ropuší kámen. Metro. 10. 2021, roč. 2021, čís. 193 (úterý 12. října), s. 8. 
  15. ČTK. Čištění odkrylo unikát. Na relikviáři sv. Maura je mytický ropuší kámen [online]. web: Novinky cz, 2021-10-12 [cit. 2021-10-13]. Dostupné online. 
  16. KUCHYŇOVÁ, Zdeňka. Senzační objev. Na relikviáři sv. Maura je mytický ropuší kámen [online]. web: Český rádio cz, 2021-10-11 [cit. 2021-10-13]. Dostupné online. 
  17. Unikátní objev: Na relikviáři sv. Maura je i mytický ropuší kámen [online]. web: České noviny cz, 2021-10-11, rev. 2021-10-11 [cit. 2021-10-13]. Dostupné online. 
  18. Relikviář sv. Maura zdobí mytický ropuší kámen, ukázalo čištění [online]. web: Idnes cz, 2021-10-11 [cit. 2021-10-13]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Anton GNIRS, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad. Bearbeitet von Anton Gnirs. Augsburg 1932
  • Robert Didier: Reliquiare chasse du St. Maure, Cahiers de la Societé archéologique de Namur, Namur 1990
  • Andrej Šumbera: Relikviář sv. Maura, CD ROM + brožura, Praha 2004

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]