Relikviář svatého Maura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fotografie relikviáře z výstavy v Jízdárně Pražského hradu v roce 2015

Relikviář svatého Maura je významná románská památka pocházející z první třetiny 13. století. Je považován za druhou nejcennější movitou památku v České republice (po českých korunovačních klenotech)[1] a vůbec nejvýznamnější románskou klenotnickou památku uloženou na českém území. Relikviář majitelé zámku a hradu v Bečově nad Teplou ukryli v roce 1939 v hradní kapli. Byl nalezen v roce 1985 a zrestaurován, v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou České republiky. Relikviář je součástí stálé expozice na nedalekém zámku a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Relikviář svatého Maura

Relikviář svatého Maura byl vyroben na zakázku člena zámožného rodu Rumigny, který také založil benediktinský klášter v belgickém městě Florennes. Biskup Gérard de Rumigny získal relikvie svatého Jana Křtitele a později svatého Maura z katedrály v Remeši. Právě pro uložení těchto ostatků byl relikviář zhotoven. Ještě později byly do relikviáře uloženy ostatky sv. Timoteje a sv. Apolináře.

Beaufort-Spontinové[editovat | editovat zdroj]

Po Francouzské revoluci byl klášter, v jehož majetku se relikviář nacházel, zrušen; relikviář samotný se stal vlastnictvím jiného kostela ve Florennes. Byl však částečně poškozen, a od církevní rady jej roku 1838 zakoupil za 2500 franků šlechtic Alfred de Beaufort-Spontin. Podle církve byl prodej podmíněn tím, že relikviář nikdy neopustí území Florennes.

V polovině 19. století nechal Beufort schránku zrestaurovat nákladem 3 tisíc franků. V roce 1851 byla transakce poprvé napadena u soudu. V roce 1880 byl relikviář převezen na výstavu v Bruselu, v roce 1888 jej Alfred de Beaufort-Spontin přemístil na svůj zámek v Bečově nad Teplou, kde se rodina po odchodu z Belgie usídlila. V Belgii došlo k dalšímu soudnímu sporu k vlastnictví relikviáře, spor skončil v roce 1901 mimosoudním vyrovnáním, Beaufortové zaplatili církvi dalších 20 tisíc franků.[3]

V regionu byl relikviář znám a podrobně publikován i s fotografiemi v tehdejší řadě soupisů uměleckých a historických památek Československa.[zdroj?][4] V roce 1932 vyšel soupis památek areálu hradu a zámku Bečov, ve kterým byl uveden i relikviář včetně jeho fotografií. Beaufortové se pokusili dosáhnout zákazu vydání knihy, v jejím druhém vydání se již relikviář neobjevuje.[3]

V roce 1939 Heinrichem Beaufort-Spontinem se synem Friedrichem relikviář ukryl spolu se 103 láhvemi francouzského koňaku a lahvemi vína podlahy hradní kaple Navštívení Panny Marie. Za druhé světové války příslušníci rodu Beaufortů-Spontinů kolaborovali s nacisty.[pozn. 1] Na konci války v roce 1945 Beaufortové ze zámku v Bečově uprchli jen s nejnutnějšími předměty, relikviář si jako velký zlatý předmět netroufli na konci války při stěhování do Vídně odvézt.[3] Zámek byl po válce znárodněn.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Heinrich Beaufort v roce 1966 zemřel v Rakousku, o získání relikviáře se nikdy nepokusil. Syn Friedrich neúspěšně žádal po ČSSR vydání rodinného movitého majetku, který byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován, cennější kusy byly rozptýleny po zámcích po celém Československu, méně významné byly prodány nebo se ztratily.[3]

Jeho syn Christian, ředitel sbírky zbraní Uměleckoprůmysového muzea ve Vídni, chtěl relikviář získat, rád by ho viděl jako ozdobu nějaké stálé expozice. V roce 1982 zchátralý nepřístupný zámek Bečov navštívili jeho teta Elisabeth a její muž Max von Croy a ověřili si, že relikviář byl stále na místě.[3]

Danny Douglas[editovat | editovat zdroj]

Detail čela se svatým Maurem

V roce 1984 Christian spolu s americkým obchodníkem Danny Douglasem vymysleli plán, jak relikviář z ČSSR získat. S plánem souhlasil i Christianům otec Friedrich.[3]

V červnu roku 1984 Danny Douglas kontaktoval československé úřady a na zastupitelském úřadu ve Vídni začal vyjednávat s československým státem o vývozu blíže neurčené umělecké památky. Vyjednávání pokračovalo v Praze, kde s ním jednali zástupci PZO Artia, který se zabýval dovozem a vývoz kulturních statků. Následných jednání se účastnili také čeští policisté vydávající se za úředníky ministerstev. Dougla sesledovali ve Vídni agenti StB, kteří navrhovali Doulgase unést.[3] Po třech schůzkách bylo znění smlouvy dojednáno, podle smlouvy měl být předmět prodán a ČSSR měla obdržet 73 % výtěžku, Douglas pak 27 %.[pozn. 2] Druhou variantou bylo rozhodnutí ČSSR si předmět ponechat, v takovém případě měla Douglasovi ČSSR zaplatit 50 % odhadní ceny předmětu (maximálně 0,5 mil. USD). Zaměstnanci PZO Artia s obchodem souhlasili, smlouva však ještě nebyla podepsána.[3]

Při vyjednávání vyšlo postupně najevo, že jde o dutý kovový předmět o velikosti přibližně konferenčního stolku s vysokou historickou a uměleckou hodnotou, který leží zakopaný asi 100 kilometrů od Norimberku.[zdroj?] Po dalším pátrání nalezli českoslovenští kriminalisté knihu z roku 1932 s popisem relikviáře, uloženého na zámku.[zdroj?]

4. listopadu 1985 se v Karlových Varech Douglas setkal s policistou Maryškou, který se vydával za pracovníka ministerstva. Ústně si potvrdili platnost smlouvy, Douglas Maryškovi upřesnil velikost předmětu a potvrdil, že se předmět nachází na Bečově. Maryška požádal o odložení podpisu smlouvy na 7. listopadu kvůli nedostatku peněz na jistinu, kterou měla ČSSR před podepsáním smlouvy složit.[3] Dalšího dne začali policisté důkladně prohledávat celý bečovský areál a relikviář spolu s kastelánem nalezli. Ke zpětnému zděšení archeologů relikviář policisté ihned vyzvedli a byl umístěn v kanceláři policisty Maryšky.[3]

Po tomto významném nálezu připravil Západočeský památkový ústav smlouvu s Umělecko-průmyslovým muzeem v Praze, které se zavázalo vypracovat expertizu schrány; ta byla za tím účelem převezena do Prahy.[3] Písemná zpráva muzea ohodnotila relikviář jako památku nevyčíslitelné hodnoty; její vývoz proto nepřipadal v úvahu. V důsledku nevhodného uložení ve vlhké zemi byla však schrána ve velmi špatném stavu, jenž vyžadoval zrestaurování.[3] Ihned po zveřejnění nálezu zareagoval belgický historik umění Robert Didier časopiseckou publikací relikviáře, kterou zaslal svým českým kolegům a kolegyním.[zdroj?] Relikviář byl nevhodně uložen do suchého sejfu České národní banky, kde se dřevěné jádro postupně rozpadlo.[3]

Restaurování[editovat | editovat zdroj]

Nařízením vlády České republiky č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995 byl relikviář zařazen na seznam národních kulturních památek České republiky pod číslem 308.[5]

Restaurátorské práce začaly až v roce 1991 a trvaly 11 let.[3] Náročného a dlouhého procesu restaurování se ujali restaurátoři Alena Nováková a její žák Andrej Šumbera, s několika dalšími spolupracovníky. Památkový dozor měla odborná komise šesti odborníků, kterou řídil Národní památkový ústav, územní pracoviště pro západní Čechy. Práce probíhaly mimo jiné za konzultací s restaurátory z německých Cách, kteří krátce před tím restaurovali obdobné relikviářové skříně z Kolína nad Rýnem (Tříkrálovou) a z Cách (Mariánskou). Bylo však také nutno vyvinout nové restaurátorské postupy. Relikviář byl rozebrán, přitom byla mj. odstraněna sádrová výplň sošek z předchozích oprav. Vzácné kameny byly sejmuty a vyčištěny, poškozené pracně opraveny. Stovky dílů bylo třeba opravit nebo nahradit, poté byly postupně osazovány na nové ořechové jádro, které nahradilo původní polorozpadlé dřevo dubové. Ruce sošek byly nově domodelovány. Nově byly doplněny rovněž chybějící křišťálové koule na hřebeni střechy. Relikviář byl kompletně zrestaurován roku 2002.

Vystavení[editovat | editovat zdroj]

Poprvé byl relikviář veřejnosti ukázán na Pražském hradě na výstavě v roce 2000, tehdy však ještě nebyl zcela zrestaurovaný. Teprve od 4. května 2002[6] se stal součástí stálé expozice na místě, kde byl nalezen a je trvale vystaven v prostorách modré jídelny[2] na zámku Bečov nad Teplou v okrese Karlovy Vary.

24. listopadu 2010 byl převezen do Vladislavského sálu Pražského hradu[7], kde byl do 27. února 2011 vystaven vedle kopie korunovačních klenotů[8]. V období od 18. 12. 2014 do 15. 3. 2015 byl relikviář vystaven na výstavě Hrady a zámky objevované a opěvované v Jízdárně Pražského hradu.[9]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail čela s Kristem

Tvarem i velikostí se relikviář velmi podobá relikviáři z katedrály Panny Marie v Cáchách a relikviáři sv. Tří králů z katedrály svatého Petra v Kolíně nad Rýnem. Uvnitř se nacházejí skeletální ostatky (kromě sv. Maura připisované také sv. Timotejovi), zbytky textilií a kůže. Obsah relikviáře zkoumala kriminalistická laboratoř, která provedla i testy DNA. Uvnitř relikvie byly zjištěny ostatky čtyř osob, mezi nimi i dětský mléčný zub, a egyptská látka z osmého století[10]. Relikviář má obdélníkový půdorys o rozměrech 140×42 cm a je 65 cm vysoký. Nástavec je odklápěcí a má tvar sedlové střechy s hřebenem zdobeným drahokamy a emaily. Původní dubové jádro bylo při rekonstrukci nahrazeno jádrem z ořechového dřeva. Dekorace zahrnuje velké množství reliéfů, smaltovaných štítků, sošky z pozlaceného stříbra, drahé kameny, filigrány a gemy z drahokamů a polodrahokamů. Protilehlé průčelní stěny zdobí asi 25 cm vysoké sošky svatého Maura a Ježíše Krista, svrchní stěny pak kruhové medailony s výjevy ze života sv. Timoteje a sv. Jana Křtitele. Na každé z bočních stěn jsou v řadě rozmístěny sošky šesti apoštolů. Nejstarší gemy pocházejí z 1. nebo 2. století; jde o druhotně použité gemy antické.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Na průčelí zámku umístil majitel velký světelný hákový kříž-doložit to lze dobovými fotografiemi, svědectvím pamětníků a hovoří o tom i průvodci na zámku Bečov nad Teplou.
  2. Z této části měli dvě třetiny obdržet Beaufortové a jednou třetinu Douglas.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dokumentární film Hon na svatého Maura vysílaný 8. 10. 2006 Českou televizí
  2. a b Relikviář svatého Maura: Nevěděli, co hledají, našli poklad. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2017-12-01]. (česky) 
  3. a b c d e f g h i j k l m n PRACHAŘ, Martin; PETRÁKOVÁ, Šárka; ŠULEK, Marcel. Muž proti státu. www.lidovky.cz [online]. MAFRA, a.s, 2016-11-07 [cit. 2019-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  4. Anton GNIRS, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad. Augsburg 1932
  5. Nařízení vlády č. 262/1995 Sb. ze dne 16. srpna 1995
  6. Svatý Maur a koňak. www.czecot.cz [online]. World Media Partners, s.r.o. [cit. 2017-12-01]. Dostupné online. 
  7. Převoz relikviáře sv. Maura: jako z akčního filmu
  8. Relikviář svatého Maura na Pražském hradě | Prague City Line. www.praguecityline.cz [online]. [cit. 2017-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 
  9. Hrady a zámky objevované a opěvované [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné online. 
  10. Alena Drábová: Bečov nad Teplou čeká na relikviář sv.Maura, DNES, 2000

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Anton GNIRS, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad. Bearbeitet von Anton Gnirs. Augsburg 1932
  • Robert Didier: Reliquiare chasse du St. Maure, Cahiers de la Societé archéologique de Namur, Namur 1990
  • Andrej Šumbera: Relikviář sv. Maura, CD ROM + brožura, Praha 2004

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]