Snídaně v trávě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Snídaně v trávě
Edouard Manet - Luncheon on the Grass - Google Art Project.jpg
AutorÉdouard Manet
Rok vzniku18621863
TechnikaOlej na plátně
Rozměry208 cm × 264,5 cm
UmístěníMuzeum Orsay v Paříži

Snídaně v trávě (francouzsky Le Déjeuner sur l'herbe, původní název Koupel, francouzsky Le Bain) je olejomalba francouzského malíře Édouarda Maneta z let 1862 až 1863. Zobrazuje ženský akt a lehce oblečenou koupající se ženu na pikniku se dvěma plně oblečenými muži ve venkovském prostředí. Odmítnutý porotou Salonu v roce 1863, Manet využil příležitosti vystavit tento a dva další obrazy v Salonu des Refusés z roku 1863,[1] kde obraz vyvolal veřejnou proslulost a kontroverze.[2] Obraz je v současnosti vystaven v pařížském Muzeu Orsay.[3] Raná menší verze se nachází v Londýně v Courtauldově institutu umění.[4]

Obraz je považován za moderními prostředky provedenou transpozici (záměnu) obrazů renesančních mistrů: Venkovský koncert od Tiziana a Paridův soud od Raffaela.[5] Manet se snažil tímto obrazem vytvořit dílo, které bude zároveň klasické a moderní.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Na obrazu se nachází dva módně oblečení muži v lesíku, kteří mají piknik se zcela nahou usmívající se ženou, jejíž předloha byla Manetova oblíbená modelka Victorine Meurantová.[5] Její tělo je ostře osvětlené a hledí přímo na diváka. Její pohled nevyjadřuje žádnou zmínku studu z nahoty. Zdá se, že oba muži, oblečení jako mladí dandi, konverzují. Ženu ignorují. Před nimi je vyobrazeno ženino oblečení, košík ovoce a kulatý bochník chleba, jako v zátiší. V pozadí se nachází perspektivně špatně zobrazená spoře oděná dívka, která se koupe. Svou nesprávnou velikostí v porovnání s ostatními působí, jako kdyby nad nimi levitovala. Podle ní se obraz původně jmenoval Koupel.[6] Jen zhruba namalované pozadí postrádá hloubku, což divákovi dává dojem, že scéna se neděje venku, ale ve studiu. Tento dojem je posílen použitím širokého „studiového“ světla, které nevrhá téměř žádné stíny. Muž napravo nosí plochý klobouk se střapcem, jaký běžně nosí doma.

Dílo může na diváka působit nepřirozeně, jelikož nemá realistické stíny. Hlavní postavy obrazy jsou nasvíceny na přímo, podobně jako pod reflektory na divadelním jevišti. Nejsou zde například náznaky toho, jak světlo prosvítá skrz stromy.

Přes pozemský předmět si Manet záměrně vybral velkou velikost plátna, měřící 81,9 × 104,1 palce (208 × 264,5 cm), obvykle vyhrazenou pro historické, náboženské a mytologické předměty. Styl malby je v rozporu s tehdejšími akademickými tradicemi. Nepokoušel se skrýt tahy štětcem; obraz dokonce v některých částech scény vypadá nedokončený. Akt se také ostře liší od hladkých a bezchybných postav Cabanela nebo Ingrese.

Nahá žena, která obědvala s plně oblečenými muži, byla urážkou pocitu slušnosti publika, ačkoli Émile Zola, Manetův současník, tvrdil, že to není neobvyklé na obrazech v Louvru. Zola také cítila, že taková reakce pocházela z odlišného pohledu na umění z pohledu „analytických“ malířů, jako je Manet, kteří používají obraz jako záminku k malování.

O malbě není známo mnoho, například kdy ji Manet skutečně začal malovat, jak dostal nápad a jak a jaké přípravné práce provedl. Ačkoli Manet tvrdil, že tento kus byl v roce 1871 oceněn na 25 000 franků, zůstal mu až do roku 1878, kdy jej Jean-Baptiste Faure, operní zpěvák a sběratel, koupil za pouhých 2 600 franků.

Postavy na obraze[editovat | editovat zdroj]

Postavy na tomto obrazu jsou dokladem toho, jak hluboce byl Manet spojen s Le Déjeuner sur l'herbe. Někteří předpokládají, že krajinou obrazu má být l'Île Saint-Ouen, který se nacházel na Seině. Manet často během procesu vytváření používal skutečné modely a lidi, které znal. Žena je považována za Victorine Meurent, ženu, která se stala jeho oblíbenou a často zobrazovanou modelkou, která byla později modelku na obrazu Olympia. Muž vpravo byl založen na kombinaci jeho dvou bratrů, Eugèna a Gustave Maneta. Druhý muž vychází ze jeho švagra, nizozemského sochaře Ferdinanda Leenhoffa. Nancy Locke označovala tuto scénu jako Manetův rodinný portrét.

Interakce postav[editovat | editovat zdroj]

Co mnoho kritiků považuje za šokující je interakce, nebo její nedostatek mezi třemi hlavními postavami v popředí a ženou koupající se v pozadí. Malba má mnoho kontrastních vlastností, které srovnávají a distancují ženský akt od ostatních dvou mužů. Například ženskost versus mužnost, nahá versus oblečená a bílá barevná paleta versus tmavá barevná paleta vytváří jasný sociální rozdíl mezi muži a ženou. Někteří diváci jsou navíc zaujati otázkami ohledně pohledu nahé ženy. Je nedefinovatelné, zda diváka vyzývá nebo přijímá, dívá se kolem diváka, zaujme diváka, nebo jestli se na diváka vůbec dívá.

Ohlas[editovat | editovat zdroj]

Obraz roku 1863 odmítla porota Salonu, a tak jej Manet spolu se dvěma dalšími vystavil na Salonu odmítnutých. Pro svůj erotický a v té době nezvyklý námět vyvolal obraz rozruch a spory. Některé umělce inspiroval, jiným, například Odilonu Redonovi se obraz nelíbil. O díle diskutuje také Marcel Proust ve své práci Remembrance of Things Past (Vzpomínka na věci minulé). Jeden výklad obrazu je, že líčí bujnou prostituci v Boulogneském lesíku, velkém parku na západním okraji Paříže. Prostituce byla v Paříži běžná, ale téma bylo považováno za umělecké tabu.[7] Boulogneský les je dodnes[kdy?] známý jako místo pro vyhledávání prostitutek a nedovolené sexuální aktivity po setmění, stejně jako tomu bylo v 19. století. Francouzský spisovatel a představitel naturalismu Émile Zola o obrazu napsal:

Snídaně v trávě je největší dílo Édouarda Maneta, v němž si realizuje sen všech malířů: umístit do krajiny postavy v jejich přirozené vznešenosti. Vidíme sílu, s níž tento problém vyřešil. Vidíme listoví, kmeny stromů v pozadí, řeku, ve které se koupe žena v košilce; v popředí sedí dva mladí muži naproti druhé ženě, která právě vyšla z vody a suší svou nahou kůži pod širým nebem. Tato nahá žena skandalizovala veřejnost, která na plátně vidí jen ji. Můj bože! Jaká neslušnost: žena bez sebemenšího zakrytí mezi dvěma oblečenými muži! To přeci nebylo nikdy viděno. A tato víra je veliký omyl, protože v Louvru je více než padesát maleb, na kterých jsou ukázány společnosti osob oblečených a nahých. Nikdo však nepůjde do Louvru vyvolávat skandál. Dav se navíc nechal přesvědčit aby neposuzoval Snídani v trávě jako opravdové umělecké dílo; vidí v něm jen nějaké piknikující osoby, které se právě vykoupaly. Dav věří, že umělec záměrně vložil obscénní téma do obrazu, zatímco umělec se jednoduše snažil zobrazením protikladů rozechvět veřejnost. Malíři, zejména Édouard Manet, který je analytickým malířem, nemají takové zaujetí pro toto téma, které nadmíru trápí dav; předmět je pouze záminkou k malování, zatímco pro dav existuje jediný subjekt. A to, že nahá žena na takovém obraze je zde jen proto aby umělci poskytla příležitost malovat trochu masa. To, co je třeba vidět na obraze, není jen Snídaně v trávě; je to celá krajina, její vitalita a její jemnost, krajina je zobrazena pevná a solidní; vpředu lehké lahůdky, které jsou jemně modelovány světlem stejně jako modelka a její pružné a silné tělo, v pozadí zaujme silueta ženy v košilce, která vytváří nádhernou skvrnu bílé uprostřed zeleně listů. Stručně řečeno, tato velká kompozice je plná atmosféry, tento kout přírody, zobrazený s jednoduchostí tak prostou; to vše lze v této scenérii obdivovat, umělec vložil do své scény všechny vzácné v ní obsažené jednotlivosti.[8]

Stejnojmenný obraz Clauda Moneta[editovat | editovat zdroj]

Claude Monet: Snídaně v trávě (Puškinovo muzeum Moskva)

V roce 1865 se Claude Monet rozhodl namalovat velkou figurální kompozici na námět Manetova obrazu Snídaně v trávě. Rozměrný obraz (6 × 5 metrů) představující piknik šesti párů na mýtině Fontainebleuského lesa však jeho přátelé podrobili kritice. Nedokončený obraz Monet nakonec prodal svému věřiteli, který ho srolovaný uložil ve sklepě. Kolem ubrusu prostřeného na zemi posedávají lidé ve společenských oděvech – Monetovi přátelé. Modelem pro ženské postavy byla jeho budoucí manželka Camille Doncieux, mezi muži se objevují Gustave Courbet a Frédéric Bazille. [9] Monet dostal obraz po mnoha letech zpět, ale poničený. Proto plátno rozřezal a vybral pouze tři fragmenty, které opravil. Skicu celého obrazu vlastní Puškinovo muzeum v Moskvě.[10]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Catalogue des ouvrages de peinture, sculpture, gravure, lithographie et architecture : refusés par le Jury de 1863 et exposés, par décision de S.M. l'Empereur au salon annexe, palais des Champs-Elysées, le 15 mai 1863. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (FR) 
  2. BOIME, Albert. Art in an age of civil struggle, 1848-1871. [s.l.]: Chicago : University of Chicago Press 914 s. Dostupné online. ISBN 978-0-226-06328-7. 
  3. Musée d'Orsay: Edouard Manet Luncheon on the Grass. www.musee-orsay.fr [online]. [cit. 2021-03-19]. Dostupné online. 
  4. A&A | Déjeuner sur l'herbe. www.artandarchitecture.org.uk [online]. [cit. 2021-03-19]. Dostupné online. 
  5. a b Museé d'Orsay – Paříž. 2. vyd. [s.l.]: Euromedia, 2013. 142 s. ISBN 978-80-242-3884-5. S. 28–29. 
  6. Skandály v umění: Salon odmítnutých. Novinky.cz [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. 
  7. Peter J. Gartner, Art and Architecture: Musee D'Orsay, 2001, str. 180. ISBN 0-7607-2889-5.
  8. Émile Zola, Édouard Manet, 1867, et lps 91
  9. KRSEK, Ivo. Claude Monet. Praha: Odeon, 1982. (Malá galerie). S. 20. 
  10. CODR, Milan; ŠIMÁČKOVÁ, Milana. Přemožitelé času sv. 12. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Claude Oscar Monet, s. 113–117. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]