Zlatá Adele
| Zlatá Adele | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Původní název | Adele Bloch-Bauer I a Portrait of Adele Bloch-Bauer I (Adele Bloch-Bauer I) |
| Autor | Gustav Klimt |
| Vznik | 1907 |
| Typ | portrét |
| Hnutí | secese symbolismus |
| Vlastnosti | |
| Medium | olejová barva malířské plátno zlato stříbro zlatá folie |
| Šířka | 147 cm |
| Výška | 138 cm |
| Umístění | |
| Inv. číslo | 2006.04 |
| Umístění | Galleria degli Uffizi |
| Status | |
| Vlastník | Ronald Lauder Belvedere Ferdinand Bloch-Bauer nacistické Německo |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
![Přípravná skica portrétu, cca 1903[1]](/wiki/Soubor:Klimt_Adele_Skizze_1.png)
.jpg)
Zlatá Adele (německy Goldene Adele), také označovaná jako Adele Bloch-Bauer I, Dáma ve zlatém či rakouská Mona Lisa,[2] je obraz, který vytvořil rakouský malíř Gustav Klimt mezi roky 1903 a 1907. Olejomalba doplněná zlatem a stříbrem vznikla během umělcova zlatého období a představuje reprezentativní dílo vídeňské secese.[3]
V červnu 2006, kdy portrétní olejomalbu koupil Ronald Lauder za 135 milionů dolarů pro Novou galerii na Manhattanu, se dílo stalo nejdražším obrazem světa. Překonalo tak Picassův portrét Chlapec s dýmkou vydražený roku 2004 za 104,1 milionů dolarů.[2][4][5]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Obraz[editovat | editovat zdroj]
Portrét ženy na zlatém pozadí je považován za reprezentativní dílo Klimtova zlatého období a zároveň vídeňské secese. Olejomalba na plátně doplněná zlatem a stříbrem má rozměr 138 x 138 cm a vystavuje ji Nová galerie (Neue Galerie) v New Yorku.
Česko-rakouský bankéř a cukrovarník židovského původu z Prahy Ferdinand Bloch-Bauer (1864–1945) objednal v polovině roku 1903 u Gustava Klimta portrét manželky Adely Blochové-Bauerové (1881–1925).[6][1] První přípravné skici vznikly v daném a následujícím roce.[1][7]
Během prosince 1903 navštívil Klimt s malířem a sochařem Maximilianem Lenzem antickou baziliku San Vitale v Ravenně, kde jej podle Lentze uchvátilo dílo byzantského umění,[8][9] raně křesťanská zlatá mozaika císaře Justiniána I. a jeho ženy, císařovny Theodory I. Odtud také vzešla inspirace k třpytivé dekoraci portrétu pevným materiálem.[9] Historička umění Elana Shapirová uvedla, že pozadí a šaty na obrazu obsahují symboly v podobě trojúhelníků, vejcí, linií očí a mandlí, které podněcují k erotickému vnímání díla.[6][10] Rám obrazu pokrytý lístkovým zlatem vytvořil architekt Josef Hoffmann.[11]
Již v roce 1901 stála Adele Blochová-Bauerová modelem pro Klimtův obraz na biblický výjev Judita s hlavou Holofernovou.[12][13] Na krku měla manželův dar, masivní zlatý náhrdelník. Whitford portrét popsal jako „nejerotičtější Klimtův obraz“.[14] V roce 1903 pak Ferdinand Bloch-Bauer zakoupil první Klimtovo dílo nazvané Buchenwald (Bukový les).[15] O sedm let později získal další umělcův obraz Schloss Kammer am Attersee III, roku 1912 byl dokončen druhý manželčin portrét Adele Bloch-Bauer II a následně i Portrét Amalie Zuckerlandlové, vytvořený v období 1918–1919.[15]
K veřejnému představení obrazu Zlatá Adele došlo v roce 1907, kdy bylo Adele Blochové-Bauerové dvacet pět let.
Historie a vlastnictví[editovat | editovat zdroj]
V roce 1918 manželé Blochovi-Bauerovi usilovali o získání československého občanství, když během léta přebývali na zámku v Panenských Břežanech, který vlastnili, ačkoli trvalé bydliště měli ve Vídni. Adele Blochová-Bauerová zemřela na meningitidu roku 1925.[16] V poslední vůli si přála darovat obrazy vídeňské galerii v Belvederu.[2]
.jpg)
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 odjel Ferdinand Bloch-Bauer z Vídně na zámek v Panenských Břežanech, z něhož se však v důsledku mnichovské dohody vystěhoval do Paříže, když se v okleštěné druhé republice necítil bezpečně. V září 1939 se natrvalo usídlil v neutrálním Švýcarsku, kde bydlel v hotelu. Nacisté jej v nepřítomnosti falešně obvinili z krácení daní ve výši 1,4 milionu říšských marek. V květnu 1938 zmrazili jeho účty.[17] Cukrovar byl zkonfiskován a z vídeňského domova se stala kancelář říšských železnic Deutsche Reichsbahn.[17] Zámek v Panenských Břežanech byl přeměněn na sídlo zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.[18] Správcem Blochova-Bauerova majetku byl ustanoven nacistický právník Friedrich Führer. Po katalogizaci sbírky získal část děl Adolf Hitler a další nacističtí vůdci včetně Hermanna Göringa.[19][20] V prosinci 1941 nechal právník Führer přemístit obrazy Zlatá Adele a Apfelbaum I do vídeňské galerie Belvedere výměnou za ponechání si obrazu Schloss Kammer am Attersee III, který poté prodal Gustavu Ucickému, Klimtovu nemanželskému synovi.[21][18] Galerie v Belvederu odstranila možné spojení s původními židovskými vlastníky přejmenováním Adelina obrazu na Dame in Gold (Dáma ve zlatém).[22]
V srpnu 1945 sepsal Ferdinand Bloch-Bauer poslední závěť, jíž revokoval předchozí. Obrazy v ní však přímo nezmínil, když je považoval za trvale ztracené. Celý majetek odkázal synovci a dvěma neteřím, z nichž jednou byla Maria Altmannová.[18][23] Ve Švýcarsku zemřel v listopadu téhož roku.[21]
V roce 1946 Rakousko zneplatnilo nacistické transakce motivované diskriminací osob. Židé žádající o navrácení uměleckých děl byli nuceni část z nich přenechat rakouským muzeím výměnou za vývozní povolení ze země.[21][18] Blochova-Bauerova rodina najala vídeňského právníka Gustava Rineshe, jenž měl usilovat o navrácení odcizených uměleckých děl. Spisy správce sbírky Führera naznačovaly, že většina hodnotných artefaktů skončila v galerii Belvedere. Několik z nich se podařilo získat zpět do rodinného vlastnictví, ale nikoli Klimtovy obrazy. K zisku vývozního povolení tak byla rodina nucena rakouskému státu přenechat obrazy Häuser in Unterach am Attersee, Adele Bloch-Bauer I (Zlatá Adele), Adele Bloch-Bauer II a Apfelbaum I. Galerie v Belvederu odvozovala vlastnický nárok těchto Klimtových děl z poslední vůle Adely Blochové-Bauerové.[21][24]
V roce 1998 přijala rakouská vláda restituční zákon týkající se uměleckých děl odcizených nacisty. Zřídila restituční komisi, s cílem shromáždit státem vlastněná díla, která by mohla být vrácena původním majitelům. K tomuto účelu zpřístupnila státní archivy pro výzkumnou činnost.[18][25] Rakouský investigativní novinář Hubertus Czernin se začal tímto výzkumem intenzivně zabývat a archivní poznatky publikoval.[26] Maria Altmannová, jediná žijící neteř Blocha-Bauera, která bydlela ve Spojených státech, najala amerického právníka E. Randola Schönberga. Advokát požadoval na Rakousku díla pocházející z majetku Bloch-Bauerovy rodiny včetně šesti obrazů Adele Bloch-Bauer I, Adele Bloch-Bauer II, Apfelbaum I, Buchenwald, Häuser in Unterach am Attersee a Amalie Zuckerkandl. Restituční komise však vydala zamítavé stanovisko, s odvoláním na závěť Adely Blochové-Bauerové. Altmannové doporučila vrátit dalších šestnáct Klimtových kreseb a devatenáct kusů porcelánu v držení Belvederu, které měly být mimo rozsah závěti její tety.[21][27]
V březnu 2000 tak Altmannová podala občanskoprávní žalobu proti rakouské vládě, žádající navrácení šesti obrazů. Aby se v Rakousku vyhnula neúměrně vysokému správnímu poplatku plynoucímu z odhadní ceny děl až do výše 1,75 milionu eur,[28][29] zažalovala rakouskou vládu a galerii Belvedere ve Spojených státech. Rakouský kabinet žalobu odmítl s odkazem na zákon o imunitě zahraničních společností v USA (Foreign Sovereign Immunities Act, 1976), zaručující suverénním státům imunitu vyjma konkrétních výjimek.[30][31] Následovala čtyřletá soudní pře o to, zdali je možné žalovat suverénní stát. Z kalifornského obvodního soudu se spor přes odvolací stupeň přenesl až k Nejvyššímu soudu, kde byl veden jako případ Rakouská republika vs. Altmannová.[28][32] V červnu 2004 Nejvyšší soud rozhodl, že obrazy byly ukradeny a před nárokem Altmannové není Rakousko chráněno imunitou.[33][34] Aby se středoevropský stát vyhnul dalšímu dlouhému procesu, souhlasil s arbitráží, kterou původně v roce 1999 odmítl. V rozhodčím panelu tří arbitrů zasedli Andreas Nödl, Walter Rechberger a Peter Rummel.[35]
.jpg)
Schoenberg předložil důkazy během září 2005 a v lednu 2006 bylo zveřejněno rozhodnutí arbitráže. Pět ze šesti obrazů se mělo vrátit dědicům Blocha-Bauera, tj. jediné žijící neteři Altmannové, což odpovídalo smyslu poslední závěti Blocha-Bauera. Pouze obraz Portrét Amalie Zuckerkandlové zůstal ve vlastnictví vídeňské galerie.[36][37] V reakci na závěr arbitráže vytvořila galerie Belvedere reklamní kampaň na zastávkách vídeňské hormadné dopravy včetně nástupišť metra s názvem „Ciao Adele“, která zvala návštěvníky k poslední prohlídce před vyvezením obrazů ze země. To vyvolalo velký zájem veřejnosti, s dlouhými frontami před galerií. Část Rakušanů požadovala odkup obrazů státem, což vláda odmítla pro jejich předpokládanou vysokou cenu.[38] Rakouské území díla opustila v březnu 2006 a mezi dubnem až červnem téhož roku byla vystavena v kalifornském uměleckém muzeu Los Angeles County Museum of Art.[39][40]
Na dotaz, jak hodlá s obrazy naložit, v roce 2006 devadesátiletá Maria Altmannová nejdříve reagovala slovy: „Nerada bych, aby je odkoupila soukromá osoba […] je pro mě velmi důležité, aby je mohli vidět všichni, kteří o to projeví zájem, protože takové by bylo přání mé tety“.[41] V červnu 2006 však portrét Zlatá Adele prodala Ronaldu Lauderovi pro jím spoluvlastněnou novou newyorskou galerii, která byla založena v roce 2001. Cena 135 milionů dolarů se k datu transakce stala vůbec nejvyšší částkou v historii, jakou kupec zaplatil za jeden obraz.[4][2] Během listopadu téhož roku pak byly v aukční síní Christie's prodány zbylé čtyři obrazy. Druhou podobiznu manželky bankéře Adele Bloch-Bauer II koupila moderátorka Oprah Winfreyová[42] za 87,9 milionů dolarů, což k datu prodeje znamenalo čtvrtý nejdražší obraz v historii.[43] Dílo Apfelbaum I pak bylo vydraženo za 33 milionů, Buchenwald za 40,3 milionů a Häuser in Unterach am Attersee za 31 milionů dolarů. Všechna díla tak skončila v soukromých sbírkách.[44][45]
Odraz v kultuře[editovat | editovat zdroj]
Příběh obrazu rozvinula americká historička umění Anne-Marie O’Connorová v knize Dáma ve zlatém. V roce 2015 byl pak příběh přenesen na filmové plátno pod stejným názvem Dáma ve zlatém, s Helen Mirrenovou v titulní roli.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portrait of Adele Bloch-Bauer I na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c Whitford 1990, s. 13.
- ↑ a b c d e ŽENA-IN - Slavná žena minulosti: Dáma ve zlatém aneb Zlatá Adéla. ŽENA-IN [online]. 2018-02-25 [cit. 2020-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-25.
- ↑ Symbolismus: Znáte dobře Gustava Klimta? [online]. ARTSTAR V.I.P., 2020-04-14 [cit. 2020-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-26.
- ↑ a b KIRSTA, Alix. Glittering prize. www.telegraph.co.uk. 2006-07-09. Dostupné online [cit. 2019-02-03]. ISSN 0307-1235. (anglicky)
- ↑ Rekordní obraz: magnát zaplatil za Klimta tři miliardy. iDNES.cz [online]. 2006-06-19 [cit. 2020-07-25]. Dostupné online.
- ↑ a b SHAPIRA, Elana. Adele Bloch-Bauer [online]. Jewish Women's Archive, 01-03-2009 [cit. 2017-04-06]. Dostupné online.
- ↑ Nebehay 1994, s. 222.
- ↑ Rogoyska a Bade 2012, s. 136.
- ↑ a b Nelson 2015, s. 15.
- ↑ Shapira 2016, s. 194.
- ↑ O'Connor 2015, s. 58.
- ↑ Fliedl 1989, s. 140.
- ↑ Dean 1996, s. 60.
- ↑ Whitford 1990, s. 12.
- ↑ a b Müller a Tatzkow 2010, s. 158–159.
- ↑ O'Connor 2015, s. 71.
- ↑ a b Müller a Tatzkow 2010, s. 163–164.
- ↑ a b c d e US Court of Appeals for the Ninth Circuit: Altmann V. Republic of Austria (2003), s. 218.
- ↑ Müller a Tatzkow 2010, s. 165.
- ↑ O'Connor 2015, s. 144–145.
- ↑ a b c d e RENOLD, Carolin; CHECHI, Alessandro; BANDLE, Anne Laure; RENOLD, Marc-André. Six Klimt paintings – Maria Altmann and Austria [online]. University of Geneva [cit. 2017-04-20]. Dostupné online.
- ↑ O'Connor 2015, s. 151–152.
- ↑ O'Connor 2015, s. 199.
- ↑ Müller a Tatzkow 2010, s. 168–169.
- ↑ CONTEL, Raphael; SOLDAN, Giulia; CHECHI, Alessandro. Portrait of Wally – United States and Estate of Lea Bondi and Leopold Museum [online]. University of Geneva [cit. 2017-04-22]. Dostupné online.
- ↑ O'Connor 2015, s. 225.
- ↑ Müller a Tatzkow 2010, s. 169.
- ↑ a b Müller a Tatzkow 2010, s. 170.
- ↑ Schoenberg 2014, zaznamenáno v čase 39:50–40:15.
- ↑ US Court of Appeals for the Ninth Circuit: Altmann V. Republic of Austria (2003), s. 219.
- ↑ Schoenberg 2014, zaznamenáno v čase 41:10–42:20.
- ↑ O'Connor 2015, s. 238, 245–246.
- ↑ Republic of Austria v. Altmann 541 U.S. 677 (2004) [online]. US Supreme Court, 2004 [cit. 2017-04-23]. Dostupné online.
- ↑ US Court of Appeals for the Ninth Circuit: Altmann V. Republic of Austria (2003), s. 229.
- ↑ O'Connor 2015, s. 251.
- ↑ O'Connor 2015, s. 250–252.
- ↑ Schoenberg 2014, zaznamenáno v čase 51:30–55:25.
- ↑ O'Connor 2015, s. 254–255.
- ↑ Muchnic, s. E 4.
- ↑ Gustav Klimt: Five Paintings from the Collection of Ferdinand and Adele Bloch-Bauer [online]. Los Angeles County Museum of Art, 2006 [cit. 2017-04-27]. Dostupné online.
- ↑ HAITHMAN, Diane; REYNOLDS, Christopher. Court Awards Nazi-Looted Artworks to L.A. Woman. Los Angeles Times. 17-01-2006. Dostupné online [cit. 27-04-2017].
- ↑ KAZAKINA, Katya. Oprah Said to Snag $150 Million Selling Klimt to Chinese Buyer [online]. Bloomberg, 2017-02-08 [cit. 2020-08-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Christopher Michaud: Christie's stages record art sale. Reuters, 9. listopadu 2006, cit. [09-11-2006] (anglicky)
- ↑ VOGEL, Carol. Lauder Pays $135 Million, a Record, for a Klimt Portrait. The New York Times. 19-06-2006. Dostupné online.
- ↑ Müller a Tatzkow 2010, s. 171.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DEAN, Catherine, 1996. Klimt. London: Phaidon Press. Dostupné online. ISBN 978-0-7148-3377-4.
- FLIEDL, Gottfried, 1989. Gustav Klimt. Cologne: Benedikt Taschen. ISBN 978-3-8228-0290-8.
- MUCHNIC, Suzanne. LACMA to show Klimts [online]. Los Angeles Times, 16-06-2006. S. E 4.
- MÜLLER, Melissa; TATZKOW, Monica, 2010. Lost Lives, Lost Art: Jewish Collectors, Nazi Art Theft, and the Quest for Justice. New York: The Vendome Press. Dostupné online. ISBN 978-0-86565-263-7.
- NEBEHAY, Christian M., 1994. Gustav Klimt. New York: Harry N. Abrams. ISBN 978-0-8109-3510-5.
- NELSON, Robert S., 2015. Byzantium/Modernism: The Byzantine as Method in Modernity. Redakce Betancourt Roland. Leiden: BRILL. Dostupné online. ISBN 978-90-04-30001-9. Kapitola Modernism's Byzantium Byzantium's Modernism.
- O'CONNOR, Anne-Marie, 2015. The Lady in Gold: The Extraordinary Tale of Gustav Klimt's Masterpiece, Bloch-Bauer. New York: Vintage Books. Dostupné online. ISBN 978-1-1018-7312-0.
- ROGOYSKA, Jane; BADE, Patrick, 2012. Gustav Klimt. New York: Parkstone International. Dostupné online. ISBN 978-1-78042-729-4.
- SHAPIRA, Elana, 2016. Style and Seduction: Jewish Patrons, Architecture, and Design in Fin de Siècle Vienna. Lebanon, NH: Brandeis University Press. Dostupné online. ISBN 978-1-61168-969-3.
- SCHOENBERG, E. Randol, 2014. The Recovery of Nazi-Looted Art: The Bloch-Bauer Klimt Paintings (video) [online]. YouTube [University of California], 2014 [cit. 2017-07-17]. Dostupné online.
- WHITFORD, Frank, 1990. Klimt. London: Thames and Hudson. Dostupné online. ISBN 978-0-5002-0246-3.
- United States (US) Court of Appeals for the Ninth Circuit: Altmann V. Republic of Austria. International Legal Materials. American Society of International Law, January 2003, s. 216–229. DOI 10.1017/S0020782900009621. JSTOR 20694339.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Zlatá Adele na Wikimedia Commons
