Prunéřov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Prunéřov
Prunéřovské domy na hranici s Kadaní
Základní informace
Charakter sídla vesnice
Počet obyvatel 292 (2011)
Domů 127
Lokalita
PSČ 432 01
Obec Kadaň
Okres Chomutov
Historická země Čechy
Katastrální území Prunéřov (14,11 km²)
Zeměpisné souřadnice
Prunéřov
Prunéřov
Další údaje
Kód části obce 61859
Zaniklé obce.cz 77
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prunéřov (německy Brunnersdorf) je místní částí města Kadaně. Větší část Prunéřova musela ustoupit těžbě hnědého uhlí po druhé světové válce. Původní vesnice byla skoro 3 kilometry dlouhá a rozkládala se po obou stranách Prunéřovského potoka od severního okraje Kadaně až k podhůří Krušných hor k vesnici Nová Víska pod hradem Hasištejn. Leží v nadmořské výšce okolo 400 metrů.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice byl pravděpodobně odvozen z osobního jména Brunhard ve významu Brunhartova ves. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Brumardsdorf (1261), Brunnersdorf (1352), Bruneri villa (1352), de Bruneriuilla (1355), in Brunneriuilla (1356), de Bruneriwilla (1358), de Brunerzieua (1384), in Prunneriuilla (1401), in Brumsdorf (1405), in Prunerivilla (1406), kromě Prunera (1431), Prunerzow (1431), in Brunarzow (1441), in Prunerzowie (1466), s polovicí vsi Prunerzowa (1481), Prunijrzow (1541), w Prunerzowie (1543), ze vsi Prunerzowa (1606), Prunerzow (1623) a Brunnersdorf (1787).[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o vsi je datována k roku 1261, kdy osadu zřejmě založil měšťan Arvín (Aruo) z Kadaně na popud krále Přemysla Otakara I. v rámci osidlování českého území. Ačkoliv původní název byl pravděpodobně Brunhartsdorf (Brunhartova ves), v historických pramenech se uvádějí i názvy Villa Brumarsdorf, Prunerzow nebo Prunnersdorf.

Až do roku 1431 patřil k panství hradu Perštejn, kdy si jej rozdělili bratři Vilém a Aleš ze Šumburka. Takzvaný Starý Prunéřov připadl Vilémovi, ten jej však roku 1449 prodal Vilémovi z Ilburka. Za pouhé čtyři roky se tato část dostala do držení rodu Fictumů, stejně jako Nový Prunéřov později, v polovině 16. století, kdy jej koupil Leo z Fictumu od Mikuláše II. z Lobkovic a na Hasištejně.

Zámek Prunéřov koncem 19. století (Antonín Lewý)
Nádraží Kadaň-Prunéřov; vlevo vyčnívá chladicí věž EPRU II

V roce 1590 si bratři Kryštof a Bohuslav Felix rozdělili fictumovské dědictví. Bohuslav zdědil Starý Prunéřov, statek Mory a dvůr Pigelhof. Sídlil od té doby na Pigelhofu, kde nechal postavit tvrz (v současnosti statek i zbytky tvrze chátrají). Ještě před koncem století přesídlil do Prunéřova, kde postavil renesanční zámek, ke kterému připojil i panství Málkov.

Po porážce na Bílé hoře byl královskou radou Fictumům majetek zabaven a 30. října 1623 prodán Jaroslavu Bořitovi z Martinic, tím se panství Prunéřov definitivně spojilo. Nedlouho nato k němu Martinic připojil i sousední panství Ahníkov, které bylo zkonfiskováno ze stejných důvodů Štampachům. Třicetiletá válka se rozsáhlé obce dotkla velmi citelně.

Roku 1655 přešlo spojené panství Ahníkov–Prunéřov na třetího syna Jaroslava Bořity, Maxmiliána Valentina, ale už roku 1678 bylo znovu rozděleno. Prunéřov připadl jeho nejstaršímu synovi Jaroslavu Bernardovi, který však zemřel bez dědiců a tak majetek i s hradem Hasištejn přešel na jeho bratra Georga Adama, pána na Zbečně a ve Slaném. Roku 1773 však celá prunéřovská větev Martiniců vymřela Františkem Michalem po meči. Ten v polovině století rozsáhle zrekonstruoval kostel svatého Petra a Pavla. Majetek převzal František Karel z ahníkovské větve. Ani on však nezanechal dědice, a tak celek zdědila Michalova dcera Marie Anna z Althanu. V té době její panství tvořilo 42 vesnic a statků.

Od roku 1782 do roku 1829 bylo u vsi vysoušeno velké jezero. Od roku 1787 měla obec vlastní školu a chudobinec, panský pivovar, palírnu kořalky a bednářství. Roku 1845 tam bylo už okolo 150 domů a již v této době se v okolí primitivním způsobem dolovalo uhlí. Roku 1850 se Prunéřov stal samostatnou správní jednotkou.

V roce 1870 bylo nedaleko zámku postaveno nádraží a cukrovar. O rok později společnost Buštěhradská dráha otevřela trať Karlovy Vary – (Kadaň) Prunéřov – Březno a dva roky nato dvanáctikilometrový úsek Prunéřov–Chomutov.

Dalším držitelem panství se stal průmyslník Franz Preidl, který nákladně přestavoval zámek v pseudoromantickém slohu. V tom pokračoval i jeho dědic Emanuel Karsch, jehož syn držel panství až do roku 1945. Po druhé světové válce byl majetek Karsche mladšího zabaven a zámek sloužil od té doby různým účelům až do své likvidace v roce 1982.

V období první republiky byl Prunéřov jednou z největších a nejlépe vybavených obcí v oblasti. V elektrifikované obci byla obecná škola, praktický lékař, lékárna, spořitelna, záložna, 11 hostinců, různé obchody a mnoho drobných řemeslníků. Působili v ní také dva taxikáři a pohřební ústav, kromě pivovaru, cukrovaru a 4 mlýnů zde byla továrna na konzervy, cihelna, kaolinka a dvě stavební firmy. V roce 1921 bylo z 2242 obyvatel pouze 145 Čechů, v roce 1930 z 2324 (největší počet obyvatel v historii) to bylo 148 Čechů, kteří měli k dispozici i vlastní školu.

V roce 1962 vznikla tzv. Likvidační komise a demolice středu obce skončila o čtyři roky později. Kvůli důlní činnosti, prováděné firmou Doly Nástup Tušimice musel být přeložen potok, silnice, později i železnice. K 1. lednu 1966 obec Prunéřov formálně zanikla a její katastr byl připojen ke Kadani.

Na větší části bývalého Prunéřova je dnes těžba ukončena a plochy jsou zrekultivovány. V severozápadní části stojí areály elektráren Prunéřov I a II, a nově vybudované nádraží Kadaň. V zachované jihozápadní části dnes bydlí minimum obyvatel, zato jsou zde areály průmyslových podniků a firem – STS, Armabeton, Prefa, ČSAD a dalších. Město Kadaň k bývalému nádraží přesunulo ubytovnu pro neplatiče a tzv. nepřizpůsobivé občany.

Hornictví[editovat | editovat zdroj]

Těžba hnědého uhlí v okolí Prunéřova a Milžan začala už před rokem 1780, kdy zde bylo v provozu několik obecních dolů. Ty se na rozdíl od dolů v okolí Pětipes udržely poměrně dlouho, protože měly podstatně lepší geologické podmínky: kvalitní uhlí bylo většinou uloženo v hloubkách do 10–20 m a mocnost sloje se přesahovala 3–6 m. Část podniků byla sice uzavřena během hospodářské krize po roce 1873, ale jiné ji překonaly a během první světové války došlo k opětovnému rozvoji podnikání. V té době byly také otevírány první velké povrchové lomy.[2]

Na jižním okraji obce se nacházel největší těžařský podnik milžansko-prunéřovské oblasti: lom Meissner (též Libuše). Byl otevřen v roce 1917 jako povrchový lom, kde se těžily dvě 3–8 m mocné sloje z hloubek do 15 m. Uhlí se vozilo po železniční vlečce do stanice Kadaň–Prunéřov, která byla pouhých 300 m daleko. Zpočátku zaměstnával až sto horníků, kteří těžili 50 000 tun uhlí ročně, ale později jeho produkce poklesla. Do roku 1940 se v lomu vytěžilo až 800 000 tun uhlí. Jeden kilometr jihovýchodně od vesnice byl důl Anna založený již v roce 1806, který zůstal v téměř nepřetržitém provozu až do roku 1940. V 19. století v něm pracovalo až 20 horníků, kteří z části hlubinně a z části povrchově dobývali 5–9 m mocnou sloj uloženou v hloubkách do 20 m. Koncem 19. století se uhlí i důlní voda využívaly v blízkém cukrovaru, do kterého vedla úzkorozchodná železniční trať. Ke konci života podniku se přešlo výhradně na povrchovou těžbu. Celkem důl vyprodukoval asi 1 000 000 tun uhlí. Další důl Otto (též Bruno) se od roku 1860 nacházel 2 km východně od vesnice. Uhlí se v něm těžilo z téměř 9 m mocné sloje v hloubce kolem 50 m pod povrchem. Prodávalo se do okolních cihelen, pivovarů a ve stanicích Buštěhradské dráhy. Důl byl uzavřen v roce 1907 s celkovou produkcí 650 000 tun uhlí.[2]

Další doly (např. Trojice, Jan, Klemens nebo Karolina) u Prunéřova patřily k menším podnikům, které zaměstnávaly okolo 5–15 horníků s jejich rodinami a ročně produkovaly 500–2000 tun uhlí. Největší z nich byl Václav, který byl otevřen od konce 60. let 19. století do roku 1912 a poskytl asi 100 000 tun uhlí. Dále tu byl od 60. let 19. století důl Robert, kde se s jednou delší přestávkou vytěžilo až do roku 1910 celkem 20 000 tun. V krátkém období let 19171919 se v dalším dole Berta vytěžilo 30 000 tun. Posledním větším podnikem byl důl Ring u Horního mlýnského rybníka. Byl otevřen ještě kratší dobu (19191920), za kterou se z hloubek do 20 m získalo asi 20 000 tun uhlí.[2]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 2242 obyvatel (z toho 1083 mužů), z nichž bylo 135 Čechoslováků, 2076 Němců a 31 cizinců. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale 51 lidí bylo členy evangelických církvi, deset židů, sedm lidí patřilo k jiným nezjišťovaným církvím a deset lidí bylo bez vyznání.[3] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 2324 obyvatel: 188 Čechoslováků, 2106 Němců a 30 cizinců. Počet lidí bez vyznání vzrostl na 117 a dále zde žilo padesát evangelíků, čtyři členové církve československé, devět židů, šest příslušníků ostatních církví a zbytek lidí patřil k církvi římskokatolické.[4]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[5][6]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 1 295 1 796 1 889 2 193 2 173 2 242 2 324 1 371 1 354 254 97 61 336 292
Domy 165 230 247 271 288 292 320 292 269 50 30 29 20 28
V počtu domů z roku 1961 jsou zahrnuty domy Nové Vísky.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Významnými památkami ve vesnici byly barokní kostel svatého Petra a Pavla zbořený v letech 1962–1966[8] a novorenesanční prunéřovský zámek. Z kostela má pocházet reliéf Kristovo příbuzenstvo z Prunéřova, který byl nalezen na půdě místní rokokové fary z let 1763–1766. Přes potok vedl most se sochou svatého Floriána z roku 1769 od K. J. Waitzmanna. Nedaleko mostu býval také mariánský sloup s rokokovými sochami svatého Josefa, svatého Jáchyma, svaté Anny a svatého Aloise.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (M–Ř). Svazek III. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. S. 496. 
  2. a b c BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 134–140. 
  3. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 248. 
  4. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 133. 
  5. Český statistický úřad, a kol. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 376, 377. 
  6. Český statistický úřad, a kol. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 291. 
  7. Ernst Krob [online]. Ústí/Aussig – architektura na severu Čech [cit. 2015-05-22]. Dostupné online. 
  8. VALENČÍK, Michal. Kostel sv. Petra a Pavla [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 5012-10-18]. Dostupné online. 
  9. POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: P/Š. Svazek III. Praha: Academia, 1980. 540 s. Heslo Prunéřov, s. 165. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Prunéřov – zámek, s. 391–393. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]