V tomto článku je použita zastaralá šablona "Příbuzenstvo".

Jiří Adam II. Bořita z Martinic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jiří Adam II. Bořita z Martinic
Erb Martiniců

Místokrál neapolský
Ve funkci:
7. říjen[zdroj?] 1707 – ? 1707
Panovník Josef I.
Předchůdce Juan Manuel Fernández Pacheco
Nástupce Wirich Daun

Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
1701 – 1705
Panovník Leopold I.
Předchůdce Jindřich František Mansfeld
Nástupce Karel Arnošt z Valdštejna

Císařský tajný a konferenční rada
Panovník Leopold I.

Narození 1645
Úmrtí 24. červenec 1714
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení Katedrála svatého Víta
Národnost česká
Rodiče Maxmilián Valentin z Martinic
Sídlo Smečno, Martinický palác v Praze
Zaměstnání diplomat, politik, úředník
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Ocenění 1697: Řád zlatého rouna (č. 584)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Adam II. hrabě z Martinic (1645[1]24. července 1714, Praha) byl český šlechtic z rodu Martiniců. Uplatnil se jako diplomat ve službách Habsburků, byl vyslancem v Anglii, Portugalsku, Polsku a několik let velvyslancem ve Vatikánu (1695–1700). Poté zastával vysoké funkce u císařského dvora ve Vídni, kde byl nejvyšším dvorským maršálkem (Obersthofmarschall). Nakonec byl krátce místokrálem v Neapoli a získal Řád zlatého rouna. Mimoto byl aktivním stavebníkem a mecenášem na svých českých statcích (Smečno). Je pohřben v Martinické kapli katedrály sv. Víta v Praze.

Diplomatická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Pečeť Jiřího Adama II. z Martinic v říšské tajné radě v Praze

Narodil se jako druhorozený syn nejvyššího hofmistra Maxmiliána Valentina z Martinic (1612–1677) a jeho manželky Anny Kateřiny, rozené Bukůvkové z Bukůvky (1624–1685). Studoval práva v Praze, v rámci kavalírské cesty se nechal zapsat na univerzitu v Sieně (1671). V letech 1682–1683 byl pověřen diplomatickou misí v Itálii, kde měl sjednat podporu italských států pro válku s Turky. Na cestě po Itálii se mu kromě diplomatické podpory podařilo získat také značné finanční prostředky a válečný materiál, díky tomu dosáhl dlouholeté přízně Leopolda I.[2] V létě 1685 byl krátce mimořádným vyslancem v Anglii s kondolencí k úmrtí Karla II. Mezitím byl jmenován císařským komořím a tajným radou, v letech 1693–1694 byl vyslancem v Polsku. V letech 1695–1700 byl stálým císařským velvyslancem u Svatého stolce v Římě. O důležitosti tohoto diplomatického postu pro habsburskou monarchii svědčí fakt, že Martinicův slavnostní vjezd do Vatikánu doprovázelo 300 kočárů, mimo jiné měl s sebou 90 osob sloužícího personálu. U papežského dvora se několikrát dostal do konfliktu kvůli protokolárním záležitostem, kdy pro sebe jako zástupce císaře požadoval výsadní postavení. Jeho vystupování bylo natolik razantní, že papežská kurie se poté dlouho bránila diplomatům českého původu.[3] I když diplomatická služba byla zčásti placená dvorskou komorou, Martinic za reprezentaci v zahraničí utratil 300 000 zlatých, což jej značně zadlužilo.

Ještě během diplomatické mise v Římě získal Řád zlatého rouna (1697), po návratu do Vídně zaujal funkci nejvyššího maršálka císařského dvora (1701–1705), kde se zařadil ke stoupencům říšského místokancléře hraběte Kounice a nejvyššího hofmistra hraběte Harracha.[4] Vrcholem jeho kariéry byl rok 1707, kdy byl jmenován místokrálem v Neapoli. Tímto jmenováním se však dostaly do sporu mocenské zájmy habsburských bratrů Josefa I. a Karla VI. a Martinic byl ještě téhož roku odvolán (oficiálně odstoupil ze zdravotních důvodů).[5] Ve funkci dvorského maršálka jej později následoval mladší bratr Maxmilián Quidobald (1664–1733). Poté pobýval střídavě ve Vídni a na svých českých statcích. Zemřel v Praze a byl pohřben v katedrále sv. Víta v Martinické kapli.

Majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

Nový Martinický palác v Praze

Jiří Adam II. z Martinic vlastnil několik panství ve středních, severních a západních Čechách, na svých statcích vyvinul značné stavební aktivity. Nejprve zdědil po otci v roce 1677 západočeskou Plánici, kde nechal počátkem 18. století postavit zámek. Na plánickém panství v téže době vznikl také malý barokní zámek v Lovčicích,[6] pravděpodobně podle projektu K. I. Dientzenhofera. Po bezdětném starším bratru Jaroslavu Bernardovi pak v roce 1685 převzal hlavní rodové dědictví Smečno a Slaný. Kromě stavebních úprav smečenského zámku[7] nechal v okolí Smečna postavit řadu drobných sakrálních památek a založil hospodářský dvůr Martinice.[1] Mimoto v roce 1693 koupil panství Budenice nedaleko od Smečna, kde nechal dokončit nedostavěný zámek a příležitostně zde s rodinou sídlil. V letech 1700–1705 nechal dostavět Martinický palác na Hradčanech, projekt k této realizaci si přivezl z Říma od Carla Fontany.

Pověst[editovat | editovat zdroj]

Podle pověsti doplnil Jiří Adam II. Bořita z Martinic lidovou sbírku na postavení sochy ochránce nemocí hrdelních svatého Blažeje v Pacově u Žerotína a nechal namísto ní někdy po roce 1680 postavit kostelík. Stalo se tak na základě toho, že po napití se vody ze zdejší léčivé studánky jeho synovi Adolfovi Bernardovi z Martinic[p. 1] vyskočila zaskočená rybí kost, na kterou do té doby nic nepomohlo.[8][9]

Příbuzenstvo
otec Maxmilián Valentin Bořita z Martinic
1612–1677
matka Anna Kateřina Bukůvková z Bukůvky
1624–1685
manželka 1. Maria Felicitas von Spauer
manželka 2. Marie Josefa ze Šternberka
1668–1747
syn Adolf Bernard z Martinic
před 1690–1735
syn František Michal z Martinic
1704–1773
bratr Maxmilián Quido z Martinic
1664–1733
dědeček Jaroslav Bořita z Martinic
1582–1649
babička Marie Eusebie ze Šternberka
1584–1634
tchán Adolf Vratislav ze Šternberka
1627–1703

Manželství a potomstvo[editovat | editovat zdroj]

Jiří Adam II. z Martinic se oženil dvakrát. Poprvé si vzal hraběnku Marii Felicitas ze Spauru a podruhé se oženil 6. dubna 1697 v Praze s hraběnkou Marií Josefou ze Šternberka (31. 10. 1668 – 28. 12. 1747), dcerou hraběte Oldřicha Adolfa Vratislava ze Šternberka, nejvyššího purkrabí Českého království. Z obou manželství pocházelo celkem jedenáct dětí, rodový majetek zdědili postupně synové Adolf Bernard (z prvního manželství) a František Michael (z druhého manželství). Z jejich kariéry ve státních službách i ze sňatků dcer je patrné vysoké postavení, jakého Martinicové v první polovině 18. století dosáhli.[10]

  • 1. Adolf Bernard (1679?–1735), nejvyšší maršálek a nejvyšší hofmistr[zdroj?] císařského dvora, rytíř Řádu zlatého rouna, ∞ 1705 Marie Alžběta hraběnka Jörgerová z Tolletu (1682–1740)
  • 2. František Josef Adolf (1689–1711), c. k. komoří
  • 3. Marie Anna (1691–1748), ∞ 1716 František Bedřich hrabě z Trauttmansdorffu (1689–1723), c. k. komoří, majitel panství Brandýs nad Orlicí
  • 4. Marie Františka (1692–1768), ∞ Jan Josef hrabě Krakovský z Kolovrat (1691–1766), saský a polský komoří a tajný rada, polský vyslanec ve Španělsku, majitel panství Týnec
  • 5. Václav (1699?–1720)
  • 6. Marie Karolína (1701–1785), ∞ 1722 Filip Josef hrabě Kinský (1700–1749), diplomat, nejvyšší kancléř, majitel panství Česká Kamenice, Zlonice
  • 7. Marie Zuzana Terezie (1703–1726), palácová dáma bavorského dvora v Mnichově, ∞ 1725 Josef František svobodný pán von Hasslang
  • 8. František Michael (1704–1773), diplomat, místodržící Českého království, majitel panství Smečno, Slaný, 1. ∞ 1726 Marie Zuzana hraběnka Nosticová (1707–1758), 2. ∞ 1758 Marie Anna hraběnka ze Šternberka (1741–1819)
  • 9. Marie Filipína (1705–1760), ∞ 1725 Maximilien Ulysess hrabě Browne (1705–1757), c. k. polní maršál, tajný rada, vrchní velitel v Českém království, majitel panství Cerekvice nad Bystřicí
  • 10. Josef Antonín Zikmund (1710–1739), c. k. komoří, majitel panství Budenice
  • 11. Marie Aloisie (1711–1756), jeptiška

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. zdroje nejsou konkrétní, ale letopočtu odpovídá jen Adolf Bernard, všichni ostatní synové se narodili po 1700, kdy už kostel stál

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Osobnosti rodu Martiniců a Clam-Martiniců. [online]. Spolek přátel Smečna a širého okolí, 2013-02-03 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online. 
  2. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách; Praha, 2013 s. 555 ISBN 978-80-7422-233-7
  3. Ottův slovník naučný, díl 16; Praha, 1900 (reprint 1999) s. 920 ISBN 80-7185-237-6
  4. SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; České Budějovice, 2009 s. 384-388 ISBN 978-80-7394-165-9
  5. VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Praha, 2014 s. 68-69 ISBN 978-80-200-2364-3
  6. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985 s. 199, 257
  7. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984 s. 428-429
  8. ÚZEMNÍ PLÁN ŽEROTÍN [online]. Úřad územního plánování Louny, červen 2012 [cit. 2013-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-13. 
  9. Pacov [online]. ceskem.cz [cit. 2013-12-13]. Dostupné online. 
  10. PROCHÁZKA, Roman von: Genealogisches Handbuch erloschener böhmischer Herrenstandsfamilien; Neustadt, 1973 s. 183 ISBN 3-7686-5002-2

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; Praha, 2018 ISBN 978-80-7422-574-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Juan Manuel Fernández Pacheco
Znak z doby nástupu Neapolský místokrál
17071707
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Wirich Filip z Daunu