Přeskočit na obsah

Moravská orlice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Znak Moravy - moravská orlice
Moravský zemský znak v trhovém kvaternu hradišťského kraje založeném v roce 1683
Jezdecká socha Jošta Moravského (též Lucemburského) na Moravském náměstí v Brně. Kulatý štít držený rytířem byl 26. března 2021 opatřen moravským znakem. Představitelé města Brna jím připomněli Sčítání lidu, domů a bytů 2021.[1] Socha Odvahy ponese moravský znak i 5. července 2021 na znamení toho, že Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje je v moravské metropoli chápán jako mimořádně významná událost.[2]

Moravská orlice ve své současné podobě byla vytvořena v polovině 13. století Přemyslem Otakarem II., když se tento moravský markrabě stal českým králem a vedle stříbrného českého (původně moravského) lva v  červeném poli začal (nově) užívat stříbrno-červeně šachovanou moravskou orlici v modrém poli.[3][4] Stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí (tj. zobákem, jazykem a pařáty) na modrém štítě je v této a pozdější době zachycena uměleckými díly i úředními dokumenty.[5][6]

Nejstarší barevná vyobrazení moravské orlice

Nejstarší dochované barevné vyobrazení znaku markraběcí Moravy (Gozzoburg)

Nejstarší barevné vyobrazení moravské orlice se nachází v sále městského hradu (paláce) Gozzoburgu v Kremži, neboť Přemysl Otakar II. vládl nad Rakouskými zeměmi.[7] Nejpozději od lucemburské doby byla orlice se stříbrnočerveným šachováním považována za zemský znak Moravy.[8] Podle některých badatelů tyto barvy byly odvozeny od barev českého lva (stříbrný lev na červeném štítě) a vyjadřovaly spojitost Moravy s českým králem a českou monarchií.[9]

Původ šachování moravské orlice

Moravská orlice se od mnoha jiných v heraldice se vyskytujících se orlic liší svým osobitým šachováním (aquila scacata), či podle heraldické terminologie někdy též kostkováním (aquila tesserata).[p 1] V barokním uměleckém provedení je šachování pojato jako routování. O vysvětlení původu šachování orlice se již pokusila řada badatelů.[10]

Teorie Bartoloměje Paprockého z Hlahol a Paprocké Vůle

Tomáš Jan Pešina z Čechorodu ve svém díle Prodromus Moravographiae z roku 1663 šachování moravské orlice odvodil od chorvatského znaku.[11] Neudělal však tehdy nic jiného, než že přebral vysvětlení moravského genealoga a heraldika Bartoloměje Paprockého z Hlahol a Paprocké Vůle, jenž koncem 16. století v Zrcadle slavného Markrabství moravského zveřejnil mýtus o příchodu Moravanů z Charvátské země, kde spojil šachování ve znaku chorvatských králů se šachováním moravské orlice.[12] Bartoloměj Paprocký z Hlahol a Paprocké Vůle došel k závěru, že „Na erb orla, který náleží slavnému Markrabství moravskému má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém na znamení toho, že předkové těchto krajin vyšli z Charvátské země a erb svuoj otcovský s nabytým erbem orlem v jedno složili.“.[10]

Teorie Rostislava Nového

S ohledem na státoprávní vývoj od patrimoniální k stavovské monarchii se snažil odvodit šachování orlice od tinktur obsažených v pozdějším znaku Čech (stříbrná a červená obsažená ve znaku dvouocasého lva) Rostislav Nový v syntéze K počátkům feudální monarchie v Čechách (K počátkům českého znaku) II.[13][14] Uvažoval, že markrabě orlicí ve štítu vyjadřoval své nároky v souvislosti s vládou Václava I., který ji též užíval. Podle Štěpána Valeckého se v tomto dostává do rozporu se svým výkladem o tom, že členové Přemyslovské dynastie měli užívat dynastického lva. Toto by šlo snad jedině tehdy, když by markrabě uvažoval ve smyslu seniorátu, a tímto chtěl vyjádřit svůj nárok na knížecí trůn. Markrabě Přemysl ale zemřel bezdětný, čímž nová dynastická větev nevznikla. Nebyl následník, který by tento erb nosil. Václav I. na uprázdněný markraběcí trůn dosadil svého syna Vladislava III. Vladislav III. ale nezanechal žádné listiny ani pečeti, jež by tento výklad mohly dále osvětlit nebo naopak dále zatemnit.[15]

Pokud se přebíraly symboly jako nárok na dědictví území, tak potom jako celé figury i s tinkturami, popř. se změněnými tinkturami, nikoliv pouhé tinktury.

Teorie Jindřicha Šebánka

S jiným vysvětlením přišel prof. Jindřich Šebánek z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V příspěvku k práci Václava Vojtíška K otázce erbu českého krále, který vyšel v Časopisu Matice moravské, napsal, že orlice moravská je barevnou obměnou orlice plamenné, přičemž mělo dojít k nahrazení v tinkturách odlišených původních plamenů přemyslovské orlice geometrickým šachováním.[16][14]

Teorie Kristiána Turnwalda

Numismatik, který se věnoval i heraldice, Kristián Turnwald v článku O moravské orlici nastínil hypotézu, že moravská orlice může mít souvislost s rodným erbem papeže Inocence III. (1161–1216). Povšiml si, že se nápadně podobá jeho rodovému erbu. Rod Conti-Segni totiž používal zlato-černě šachovanou orlici na červeném štítu. Domníval se tedy, že papež mohl markraběti Vladislavu I. Jindřichovi udělit znak odlišený tinkturami.[17][14]

Teorie Františka Zvolského

Turnwaldovu teorii vyvrátil František Zvolský, který doložil rozdílnosti znaku Vladislava I. Jindřicha, který měl na štítu lva. Tento moravský heraldik v článku Šachování moravské orlice došel k závěru, že význam šachování spočívá v odlišení moravské orlice od jiných orlic, které měl král a markrabě Václav II. právo používat. Stát se tak mělo v souvislosti s korunovací Václava II. 2. června 1297, kdy vedle sebe byly k ukázání jeho územní moci použity orlice moravských markrabat a krakovských knížat.[18][14] František Zvolský však neznal některé pozdější nové objevy, jakým je erbovní sál v Gozzoburgu, a tak je jeho vysvětlení o vzniku moravské orlice v souvislosti s korunovací Václava II. nutné odmítnout.[19]

Teorie Tomáše Krejčíka

Všechny otázky, které znak šachované orlice nabízí, ze samostatných prací věnujících se pouze této konkrétní otázce pojmenovává a spíše shrnuje článek Tomáše Krejčíka Prvé století moravské orlice. Domníval se také, že šachování moravské orlice mohlo vzniknout z jejího emailového provedení.[20] V románském umění jsou doloženy orlice, jejichž pera jsou provedena ze střídavých barevně se lišících emailů.[21]

Teorie Jiřího Bílého

Důkladně a podrobně se moravským znakem ve své studii zabýval právní historik Jiří Bílý.[22] Pomocí někdy složitých příbuzenských konstrukcí moravských markrabat se pokusil o zodpovězení otázky původu moravského znaku. Stejným způsobem vysvětluje vznik šachování orlice v době Přemysla Otakara II. Ale i když jsou jeho závěry zajímavé, ve všem s nimi nelze souhlasit.[19][15]

Podle Jiřího Bílého, který se kromě Rostislava Nového jako jediný zabýval právními aspekty používání moravské orlice, má její šachování úplně jiný původ. Stříbrná orlice a červeno-stříbrný štít byly podle něj spojeny králem Přemyslem Otakarem II. jako součást sponheimsko-andechsovského dědictví. Bratranec krále Přemysla Otakara II. Oldřich III. Korutanský ze Sponheimu, který vládl na Břeclavsku, byl spřízněn s Přemyslovci jako syn sestry Václava I. Jednookého Jitky (Judity) Přemyslovny. Jeho otec Bernard II. Korutanský si Jitku vzal jako dceru českého krále Přemysla Otakara I. V prosinci 1268 uzavřel bezdětný Oldřich III. Korutanský v Poděbradech smlouvu s králem Přemyslem Otakarem II. a odkázal mu všechny své země, přičemž pominul svého mladšího bratra Filipa Sponheimského († 1279), arcibiskupa solnohradského a patriarchu akvilejského. Po smrti Oldřicha III. Korutanského 27. října 1269 se král Přemysl Otakar II. stal pánem Korutan a Kraňska a dostal se do kontaktu s aquilejským patriarchátem a byl jmenován kapitánem. Členové starkenburské větve dynastie Sponheimů používali stříbrno-červeně šachovaný štít. Korutanští Sponheimové i Oldřich III. Korutanský po svých předcích zdědili tento šachovaný štít. Podle Bílého král Přemysl Otakar II. považoval šachování za jedno ze zděděných znamení, a proto ho měl spojit s markraběcí stříbrnou orlicí na modrém štítu.

Šachování moravské orlice tak podle Bílého může mít určitou spojitost i s chorvatským znakem, ale poněkud jinak, než složení orlice a šachovnice poeticky zdůvodnil Paprocký. Šachovaný štít jako svůj nárok na sponheimské dědictví užívali i Andechsové a s nimi se šachovnice měla dostat do uherské heraldiky. První ženou uherského krále Ondřeje II. se stala před roku 1199 Gertruda, dcera meranského vévody Bertolda IV., která svému bratrovi Bertoldovi pomohla, aby se stal chorvatsko-dalmatským bánem a sedmihradským vévodou. Z tohoto manželství vzešlo nejméně 5 dětí, jeho syn Béla IV. a syn jeho bratra Emericha Ladislav III. Uherský nastoupili jako králové, dcera sv. Alžběta Durynská se stala světicí v Německu, a syn Koloman Haličský (1208–1241) byl prosazen na chorvatský vévodský stolec i haličský trůn. Po jeho smrti bylo Chorvatsko s Uhrami spojeno personální unií. V období jeho vlády a jeho strýce podle Bílého můžeme hledat původ chorvatského znaku. Šachovaný štít prezentoval Kolomanovy nároky po matce na dědictví andechsovsko-sponheimské (Meran, Istrii, Kraňsko, případně Korutany).

Šachovaný červeno-stříbrný štít není ojedinělý. Kromě Chorvatska jej užívalo např. Lehnické knížectví a Hlohovské knížectví v Dolním Slezsku. Slezský kníže a pán Vratislavska Jindřich I. Bradatý měl za manželku Hedviku z Andechsu, dceru Meranského vévody Bertolda IV. z větve rodu Dessen-Andechs. Jejich potomci založili větve dolnoslezských Piastovců. Hedvika je dodnes uctívána jako světice a patronka Slezska. Společně s českou kněžnou Annou Přemyslovnou založila benediktinský klášter na Lehnickém poli. Svatá krev v žilách jejích potomků byla připomenuta přibráním stříbrno-červeného šachového pole vedle piastovské orlice s původním znamením stoupajícího měsíce s křížem nebo v klenotu šachované desky či šachovaného měsíce, který se objevuje výhradně ve znacích potomků Hedviky ve větvi dolnslezských knížat.[23]

Není rovněž vyloučeno, že Přemysl Otakar II. se pouze nechal inspirovat šachováním, které používaly rody, z nichž pocházeli jeho vojenští spojenci Oldřich III. Korutanský ze Sponheimu a Jindřich III. Hlohovský, který bojoval pod červeno-bílou šachovnicí po boku Přemysla II. Otakara na Moravském poli a udržoval kontakty i se synem Přemysla II. Otakara Václavem II., prvním polským králem z dynastie Přemyslovců.

Námitka proti teorii Jiřího Bílého

Teorie Jiřího Bílého je ale jen nepodloženou hypotézou. U Sponheimů není před rokem 1260 (1269), kdy je doloženo šachování moravské orlice,[24][7] šachování štítu doloženo. To přiznává i Jiří Bílý, když neuvádí, ale jen zpětně odvozuje historii sponheimského znaku: "Domníváme se, že znamení šachovnice ... Korutanští Šponheimové ... zdědili znamení šachovaného štítu." Jiří Bílý sám uvádí: "Nemáme však toto znamení doloženo na jejich pečetích."[25] Je doloženo až na pečeti z roku 1299.[26] Oldřich III. Korutanský z rodu Sponhaimů nikdy nepečetil šachovnicí.[27] Jindřich III. Hlohovský pečetil orlicí.[28] Šachování ve znacích slezských Piastovců ve 13. století doloženo není vůbec. V této době je jejich erbem orlice. Šachování (z důvodu odlišení jednotlivých větví a drobení Slezska na menší a menší vévodství) je záležitostí až mnohem pozdější.[29][30]

Šachovnice a šachování

Přírodní kultury

Objev pravidelně se střídajících barevných polí měl v přírodních kulturách mystický význam, nejspíše vyjadřující pochopení jednoduché dialektiky světa. Setkat se s ním dá například v krétské kultuře. Na Moravě se šachovnice objevuje v nálezech keramiky lidu s moravskou malovanou keramikou (lengyelská kultura).[31]

Freska v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně

Nástěnné malby nacházející se v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně pochází z let 1078–1084[32] a byly i v průběhu 19. a 20. století několikrát upravovány.[33] Jedna z fresek zobrazuje převoz svatých ostatků sv. Klimenta nebo sv. Cyrila do baziliky sv. Klimenta v Římě. Tři korouhve v pozadí údajně, pokud by se jednalo o šachování, zachycují případ použití červeno-žlutého nebo červeno-bílého šachování na korouhvi. Datace, ačkoliv nejistá, je předheraldická. Jakýkoliv geometrický vzor (zvláště v předheraldické a raně heraldické době) je však obvyklý a častý, viz i nejstarší tzv. heroldské tj. geometrické figury - tzv. břevna a kůly, což jsou rozličné (opakující se) pruhy, a samozřejmě i vzor šachování (tj. "jen" svislá a vodorovná nebo diagonální kombinace/propletení pruhů). Je to především klasické "domácí" římské labarum, jak je znal autor fresky, ne "zahraniční" standarty "návštěvníků".[34] Vodorovně a svisle pravidelně rozmístěné světlé (žluté) útvary na ploše labara, jak je vidět z detailu fresky, jsou spíš kolečka nebo neostré hvězdy s několika krátkými cípy. Není vidět snahu o to, aby byla šachovnice zřetelná, aby byla jednotlivá pole domnělých kostiček větší a foremná. Zlato-červený motiv je na fresce všude (na palmových ratolestech, kadidelnicích atd.). Červená (purpur) v kombinaci se zlatou (výšivkou či plátky kovu) je tradiční pro císařské (římské i byzantské) prostředí a symboliku (nejdražší látka (barvivo) a nejdražší kov tehdejšího světa). Křesťanská tradiční (římská) labara jsou jasným symbolem široké "stavovské" družiny (křesťanů), čili světských reprezentantů provázejících církevní akt v popředí, klasická ikonografie světců a lidu, jejž na Nebesích zastupují (viz i ikonografie moravských patronů a moravské družiny).[p 2]

  • Freska z 11. století v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně
    Freska z 11. století v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně
  • Detail fresky v bazilice San Clemente Inferiore
    Detail fresky v bazilice San Clemente Inferiore
Mluvící znamení

Šachování mělo často symbolicky představovat strukturu zdiva. Tuto strukturu kamenných kvádříků například napodobovalo šachované ostění z poloviny 12. století nalezené archeologickým výzkumem v bývalém benediktinském klášteře sv. Jana Křtitele na Ostrově sv. Kiliána u Davle.[40]

Podle německých historiků je šachování i v heraldice vyjádřením struktury zdiva. Proto považují tuto figuru v některých znacích za mluvící znamení, např. v případě znaku rodiny Dachenhausen (Dachenhausen = zastřešené domy, kde střechu symbolizuje černostříbrná šachovnice, která představuje zdivo).[40] Hrabě Hoverden v roce 1870 předpokládal, že mluvící znamení je i případ znaku Sponheimů.[40][p 3]

Další barevná vyobrazení moravské orlice

Jošt Lucemburský, miniatura v Kodexu Gelnhausen

Z roku 1361 pochází znaková galerie Karla IV. na hradě Laufu u Norimberka, který vybudoval císař Karel IV. roku 1356 na Říšské cestě mezi Prahou a Norimberkem na rozvalinách staršího štaufského hradu. V jeho erbovním sále jsou v galerii znaků přítomny znaky Moravy a Čech, dalších zemí, duchovních, šlechticů i měst.[41][42][43] Nástěnná malba moravské orlice je též ve špaletě vchodu do místnosti v prvním patře velké věže hradu Karlštejna.[44]

Jihlavská právní kniha

Četná vyobrazení moravské orlice zachycují iluminace v Jihlavské právní knize (Gelnhausenův kodex) z počátku 15. století (1407), kterou během necelých deseti let sepsal právník Jan z Gelnhausenu.[45]

Moravská orlice je zde použita v heraldické výzdobě textu, na štítech, čabrakách koní, ale také na praporech nesených moravskými markrabaty a českými králi ze 13. až 15. století, kteří jsou vyobrazeni u každého jimi vydaného městského privilegia: moravský markrabě v letech 1228 až 1239 Přemysl, český král v letech 1230 až 1253 Václav I., moravský markrabě v letech 1247 až 1278 a český král v letech 1253 až 1278 Přemysl Otakar II., moravský markrabě v letech 1333 až 1349 Karel I., král český v letech 1346 až 1378 a císař římský letech 1355 až 1378 Karel IV., moravský markrabě v letech 1349 až 1375 Jan Jindřich, moravský markrabě v letech 1375 až 1411 a římský král v letech 1410 až 1411 Jošt Lucemburský, zvaný též Moravský. Objevuje se tu samostatně i společně s českým lvem.[46]

Nejstarší písemné zmínky o moravské orlici

Nejstarší písemná zmínka o moravské orlici se nachází ve veršované kronice Ottokara Štýrského zachycující události, které se odehrály ve střední Evropě od poloviny 13. století do konce prvního desetiletí 14. století.

V rámci líčení bitvy u Kressenbrunnu 12. července 1260, v níž vojska českého krále a moravského markraběte Přemysla Otakara II. zvítězila nad vojsky uherského krále Bély IV., je vedle praporu Čech (bílý lev v červeném poli): „in einem rȏten samît ... ein lewe wîz" popsán prapor Moravy (bílo-červeně šachovaná orlice): „ein geschâchzabelten arn von rȏter und von wîzer varbe“.[47][48][49][p 4]

Vlastimil Brom (Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně) tyto verše překládá takto:[50]

Své prapory měli také ti,
kteří byli z Moravy:
Šachovanou orlici
červené a bílé barvy
nad nimi bylo vidět docela
vlát ve větru.

Erbovní listina císaře Fridricha III. Habsburského

Miniatura v erbovní listině z roku 1462 vydané Fridrichem III. Habsburským

Erbovní list (znakové privilegium) římského císaře Fridricha III. vydaný 7. prosince 1462 z podnětu moravského zemského hejtmana a maršálka Českého království Jindřicha z Lipé moravským stavům měnil původní stříbrnou tinkturu moravské orlice tak, že stříbrná pole šachování moravské orlice změnil na zlatá, čímž vytvářel nový „stavovský“ znak („color albus in glaucum sive aureum transmutetur“ (barva bílá na žlutou neboli zlatou změněna)).[51][52][53][54][p 5] Jeho vydání je ukázkou mezinárodních vlivů ve složité době vlády českého krále Jiřího z Poděbrad a vměšování se do vnitřních záležitostí českých zemí, neboť Fridrich III. Habsburský ji udělil moravským stavům jako římský císař. Morava však byla součástí české koruny a podle císařem a králem Karlem IV. vydaných zákonů k takovému kroku římský panovník neměl pravomoc, protože Morava byla pod přímým panstvím českého krále.[55]

Toto císařské privilegium nebylo Jiřím z Poděbrad potvrzeno a nevešlo do běžné užívací praxe. Listina byla platná, protože měla všechny právní náležitosti, nebyla však účinná.[56] V roce 1628 se listina objevila v seznamu (výčtu) privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením, a byla tak společně s mnoha dalšími tehdy potvrzenými „neškodnými“ staršími privilegii ryze formálně schválena Ferdinandem II., aniž by byla výslovně řešena.[57] Tzv. Fridrichovo privilegium ovšem ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak nemělo žádný účinek, jak dokazují vydané sněmovní artikuly až do roku 1838, zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.[58][59] Potvrzuje to například i císařský exemplář rukopisu Müllerovy mapy Moravy z let 1714–1716, který byl věnován císaři Karlu VI.[60][61]

Skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Markrabství moravského formálně také potvrzují císařské dekrety druhé poloviny 18. století a 1. poloviny 19. století.[62] Pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny.[56] Znak zachycený erbovním listem byl později, již na konci 18. století, ale zvláště pak od 1. poloviny 19. století, vydáván za znak Moravy a ve vztahu k Čechám uplatňován nikoli jako posilující a jednotící prvek státnosti, jako jím jsou od poloviny 13. století se shodující barvy českého lva a moravské orlice, ale naopak jako o pokus o její narušení. K vystupňování této situace došlo zvláště po roce 1848, kdy dvojí barevnost Moravany a zemskými úřady používaných symbolů vyvolávala spory. Listina tak není příkladem rozvoje vzájemné státnosti, ale naopak vnějšího mocenského zasahování s odstředivými tendencemi.[63]

Novověk

Kniha stavu rytířského

Kniha stavu rytířského z roku 1671. Kresba Antonína Martina Lublinského Starobylá pověst země Moravy (1673)[64] se v roce 2018 stala námětem skládačky předvedené na výstavě Morava jako součást českého státu

Ilustrací krásného barokního barevného zobrazení moravského znaku je kresba nacházející se na titulní straně Knihy stavu rytířského, již namaloval Antonín Martin Lublinský. Múza dějepisectví Kleió pro budoucí pokolení zachycuje kresbu a barvy moravské orlice. Chronos nalevo, který je v předsokratovské filosofii a pozdější literatuře zosobněním času, ukazuje na červenobíle šachovanou orlici, která je jí vzorem, což pozoruje král Marobud napravo.

Antonín Martin Lublinský význam své kresby slovy vyjádřil takto: „Kdokoli hledáš na světě udatné hrdiny a toužíš poznat na zemi slavné muže, zde čti: poznáš hrdiny, jež zrodil kmen Markomanů, kmen bohatý na nejslavnější muže. V roce, v němž v tomto seznamu Morava šlechtické rody z hrdinského kmene prostřednictvím insignií - erbů - obnovila.“.

Heroismus rytířů je zde spojen s tradicí Markomanů – Moravanů a nejvyšší politické ctnosti s Markrabstvím moravským. „Zemská“ emblematika je Lublinským tvořena v duchu a stylu heroického baroka ctností, který jeho vznešené hodnoty spojuje se svojí zemí.[65]

Starý Zemský stavovský dům v Brně

Sněmovní a soudní sál moravských stavů

Starý Zemský stavovský dům v Brně (dnes Nová radnice v Brně), uchovává v prostorách, v nichž do roku 1878, kdy byla otevřena nová sněmovní budova (dnes budova Ústavního soudu České republiky na Joštově ulici postavená v letech 1875–1878), s přestávkou v době Bachova absolutismu zasedal moravský zemský sněm, doklady barokního ztvárnění moravského znaku.

V prostoru schodiště na přístupu k sněmovnímu sálu se nachází freska se znaky zemí, již v roce 1732 namaloval František Řehoř Ignác Eckstein. Znaky Čech a Moravy se nacházejí v severojižní ose této nástěnné malby, v západovýchodní znak Slezska a český lev. Proti nim jsou znak Uher, rakouských dědičných zemí a Kastilie-Leonu. Ty zastupovaly nárok Karla VI. na španělskou korunu.[66]

Autorem fresek Alegorie slávy a bohatství Moravy z let 1734–1735 na stropě sněmovního sálu ve velkém sněmovním sále je Daniel Gran (1694–1757). Větší část fresky tvoří hold řeckého Olympu Moravě. Ten představuje alegorii šťastné vlády Moravy. Sláva a vznešenost moravské země je dle dobového vkusu vyjádřena antickým námětem. Ve středu výjevu je bohyně hojnosti, nad ní jsou ctnosti Moravy, pod ní bohatství Moravy (lev střeží Moravu a odhání neřest). Oblaka, v nichž se vedle poletujícího anděla zvedá od geniů obklopený obelisk se znakem Moravy, jsou ohraničena matně sluncem ozářeným zvěrokruhem.

Obelisk se znakem Moravy ve sněmovním sálu starého zemského stavovského domu v Brně. Sál dnes slouží jako zastupitelský sál zastupitelstvu města Brna

Znak Moravy pojatý v barvách zelené a žluté je namalován na obelisku v horní části stropní fresky jsoucím poblíž Dobré zvěsti (Buona Fama). Spojení Famy s obeliskem v barokní době vyjadřovalo nejvyšší stupeň všeho, co je trvalé a vznešené.

Výjev je v malbě Alegorie šťastné vlády Moravy, která je známá též jako Hold Olympu Moravské zemi, na olejové skice z doby před 1734, která je ve sbírkách Moravské galerie v Brně, popsán takto: „Pod zvěrokruhem, naznačujícím u horního okraje čas věčnosti, letí Fáma s pozounem, hlásající slávu Moravy. Vrchol tvoří symbol země, obelisk se znakem Moravy, šachovanou orlicí. K obelisku přilétají putti s vavřínovým věncem a korunou.“[67][68] [66]

Jednotlivé postavy na nástěnné malbě Daniela Grana ve starém sněmovním a soudním sále moravských stavů v Brně ztělesňují „vlastnosti slavné, spravedlivé, zbožné, vzdělané, silné, krásné, bohaté, zdravé, úrodné a nebojácné jeho země“. To znamená, že znak Moravy na obelisku vyjadřuje vyvolenou příslušnost moravských zemských stavů sloužící účelům sněmovního a soudního sálu. Zároveň lze hold moravských zemských stavů chápat i jako příslušnost ke katolické Evropě, a také i jako vyjádření důležité a nepostradatelné funkce moravských zemských stavů v tehdejší společnosti, jež měla své pevné místo v tehdejším řádu světa.[69]

Druhá menší část se nachází nad průčelím sněmovního sálu v místech, kde při zasedáních soudu u středního okna pod moravskou orlicí stával vyvýšený markraběcí trůn, před nímž seděli soudci. Obsahuje apoteózu vlády Spravedlnosti neboli alegorii dobré vlády. Stěny byly rozděleny architektonickou kompozicí z umělého mramoru a vyzdobeny postavami moravských markrabat z habsburského rodu od Ferdinanda I. po Karla VI.

Malá zemská světnice (tribunální síň)

Velké zemské právo Moravské. Podle dnes již neexistující fresky od neznámého autora ze 30. let. 18. století nacházející se v tribunální síni Starého zemského domu (dnes Nová radnice). Kresba Mořice Viléma Trappa z roku 1858

Freska od neznámého autora na stropě malé zemské světnice (tribunální síň) ze 30. let 18. století zachycovala zasedání moravského zemského soudu. Její kopii v roce 1858 pořídil Mořic Vilém Trapp. Freska sama byla později v 19. století zamalována. Na Trapově kresbě s názvem Velké zemské právo Moravské je na trůně v čele sálu do kroje španělského granda oblečený Karel VI. Císař má na krku řád zlatého rouna. Po pravici mu stojí komorník s taseným mečem drženým oběma rukama. Na stole nalevo od něj spočívá koruna a markraběcí klobouk. Pod komorníkem sedí olomoucký biskup a družina šesti zemských soudců z panského stavu. Po panovníkově levici stojí jedenáct pánů, od sálu oddělených zábradlím. Mezi nimi jsou na zemském soudě zasedající zemský hejtman, nejvyšší písař a podkomoří. Před šraňky je ozdobná lavice se šesti zemskými soudci z rytířského stavu. Na vyvýšeném místě jsou posazeni dva písaři. Čtou a zapisují výroky soudu.[68][66]

Sál moravských zemských desk

Stříbrnočerveně šachovaná orlice v sálu moravských zemských desk

Výmalbu v sálu moravských zemských desk v zemském domě v Brně provedl v roce 1777 Josef Winterhalder mladší (1743–1807). Pod fialovým baldachýnem, který zakončuje dvouhlavý orel s odznaky moci, je na trůnu sedící panovník s mohutným zlatým pláštěm. Hlavu mu zdobí vavřínový věnec a hruď řád zlatého rouna. Napravo od něj jsou říšské korunovační klenoty. Levou rukou ukazuje směrem k otevřené knize, již společně s obilným klasem drží putto. Výjev je u panovníkových nohou doplněn rohem hojnosti naplněný ovocem, a také medailony z drahých kovů a moravskou orlicí sedící na nádobě určené na víno. Bílá pole v jejím šachování mají lehký nádech do modra.

Výzdoba sálu je provedena jako oslava moravských zemských desk jako instituce, včetně jejich úředníků. Do tohoto pojetí jsou zapojeny podstatné scény z jejích dějin, rozšířené o alegorické prvky oslavující panovníka a zemské desky jako takové. Protějškem k historickým scénám je alegorie vzniku právních norem a nařízení, a stejně tak konečné sepjetí moravských zemských desek se zemí Moravou. Moravu představují atributy bohyně Kybelé, jež zde plní úlohu alegorie založené na vzájemné komunikaci jednotlivých symbolů.[70]

Sněmovní tisky

Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1608. Podle typologie Františka Píchy se jedná o typ VII.

Klíčové zemské instituce moravský zemský sněm a moravský zemský soud byly výrazem politické a zákonodárné moci moravských stavů. Na zemském sněmu probíhala vážná jednání mezi stavy a panovníkem týkající se politiky, daní, vojenství, bezpečnosti a náboženství, jež měla význam nejen pro Moravu ale v širších souvislostech pro celý český stát.[71]

Řada oficiálních tisků moravské stavovské zemské správy, sněmovních závěrek (snešení), jde od poloviny 16. století až do konce sněmování stavů v roce 1848. V v podstatě souvislé řadě více než dvou set moravských sněmovních snešení se nachází jen několik typů zobrazení moravského zemského znaku. Je tomu tak z toho důvodu, že se obrázky s ním tiskly z připraveného štočku, jenž se mohl používat několik let.

V případě sněmovního tisku z roku 1544 se znak Moravy nachází na první straně. Korunovaná rozkřídlená šachovaná nalevo hledící orlice, jejíž šachování je jen naznačeno, je umístěna v jednoduchém kolčím štítu. Barvy štítu a figury nejsou žádným způsobem vyjádřeny.

Na zvláštním titulním listu sněmovního tisku se znak Moravy poprvé nachází v roce 1550. Šachovaná korunovaná orlice na hladkém štítu je vprostřed oválného věnce z listoví.

Sněmovní závěrka sněmu, který se v Olomouci konal v květnu roku 1556, obsahuje stejný obrázek, jaký je na tisku z téhož roku s usneseními sněmu konaného v Olomouci v prosinci roku 1555. Dva andílci nesou oboustranně prolamovaný štítek se šachovanou orlicí. Nad štítem je ozdobná korunka. Jen u tohoto typu štočku orlice nemá korunu.

Tisk sněmovních závěrek byl v působnosti zemského místopísaře, ale ani on ani stavy, které byly nakladateli, se nestarali o to, zda podoba zemského znaku na sněmovních závěrkách odpovídá popisu znaku Moravy. Za ilustrace ve sněmovním tisku a tedy i za heraldickou výzdobu zodpovídal hlavně sám tiskař.

Výtvarná stránka tisků se většinou neměnila se změnou osoby, která tisk zadávala, ale spíše se změnou tiskaře (tiskárny). Moravští tiskaři, kteří získali privilegium na tisk sněmovních a jiných zemských úředních tisků, zemský znak patrně až tak dobře neznali a také neznali zásady pro heraldicky správné grafické vyjádření heraldických barev. Heraldické povědomí představitelů moravské zemské správy bylo malé, a to i ve vztahu k nejvyššímu zemskému heraldickému symbolu. Takto lze hodnotit i ostatní oficiální na Moravě vzniklé heraldické památky.

Přední stranu titulního listu s říšským orlem pravidelně před i po Bílé Hoře doprovází moravská orlice na zadní straně. Šrafování v 16.-17. století ještě nebylo ustálené, přesněji řečeno nebylo stanoveno. Je to vidět u všech znaků (erbů) z této doby.[72]

  • Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1544. Podle typologie Františka Píchy použitých štočků se jedná o typ I.
    Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1544. Podle typologie Františka Píchy použitých štočků se jedná o typ I.
  • Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1550. Podle typologie Františka Píchy se jedná o typ II.
    Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1550. Podle typologie Františka Píchy se jedná o typ II.
  • Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1556. Podle typologie Františka Píchy se jedná o typ III.
    Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1556. Podle typologie Františka Píchy se jedná o typ III.
  • Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu v letech 1835–1836.
    Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu v letech 1835–1836.
  • Sněmovní závěrka moravského zemského sněmu v letech 1836–1837 bez znaku Moravy.
    Sněmovní závěrka moravského zemského sněmu v letech 1836–1837 bez znaku Moravy.
  • Červeně a zlatě šachovaná orlice ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu v letech 1837–1838.
    Červeně a zlatě šachovaná orlice ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu v letech 1837–1838.

Moravská zemská zřízení

Zemská zřízení byla základním zemským zákoníkem obsahujícím vedle soukromého šlechtického práva i řadu klíčových předpisů k veřejnému právu, uspořádání země a bezpečnostním otázkám.[73]

V tisku zemského zřízení z roku 1535 se heraldická výzdoba vůbec nevyskytuje. V zemském zřízení z roku 1545 je na titulním listu. Na zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1562,[74] kde je na listu za titulním listem, je dobře vidět, že vodorovné šrafování slouží jen jako stínování tmavého pozadí (plochy štočku) a červených polí šachování orlice.

Znak Moravy ve zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1604

Zemské zřízení z roku 1604, které bylo vytištěno v Olomouci tiskařem Jiříkem Handlem, který již předtím v letech 1598–1604 vytiskl několik sněmovních tisků, v čemž pokračoval i v letech 1605–1608, je nejen nejrozsáhlejším, ale je zároveň graficky nejzdařilejším tiskem. V základním tisku moravské zemské zřízení z roku 1604 znak Moravy neobsahuje. Moravská orlice byla vevázána jen do dvou ze 46 známých exemplářů. Jejich součástí je celostránkový dřevořez s erbem nejvyššího písaře Markrabství moravského Viléma Zoubka ze Zdětína, nad nímž je heslo: „Má naděje jest v Bohu na nebi, kterážto mne nezmejlí nikoli“. Druhým celostránkovým dřevořezem, který se nachází v závěru tisku, je erb místodržícího nejvyššího písařství Markrabství moravského Jana Žalkovského z Žalkovic, nad nímž je heslo: „Nemůž se to změniti, co Pán Bůh chce míti“.

Zemský sněm a zemský soud byly v předbělohorském období velice důležitými institucemi stavovské monarchie. Zemské soudnice a sněmovní sály odrážely jejich velký význam. Moravské panské rody z 2. poloviny 15. století (doby Ctibora Tovačovského z Cimburka) mají svoji erbovní galerii na hradě Buchlově. Jejich erby však nevyjadřují jen obsazení zemského soudu, nýbrž hlavně význam panských rodů v dobových moravských stavovských strukturách. Nové soudnice Markrabství moravského, jež vznikly v dominikánských klášterech v Brně (postavena v letech 1582–1585) a v Olomouci (postavena v roce 1572), měly heraldickou výzdobu také.

Z předbělohorského období se zachovaly tři heraldické soubory s erby zemských úředníků a soudců. Prvním je erbovní galerie, která je v dnešní brněnské radnici, druhým jsou zemští soudci a jejich erby v Zrcadle slavného Markrabství moravského Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle a třetím je mědiryt zasedání zemského soudu z roku 1604 (mědiryt moravské orlice s erby 21 úředníků a přísedících zemského soudu), který se nachází v některých exemplářích.

Rytině, již většina dochovaných tisků neobsahuje, vládne znak Moravy v perlovci, kolem něhož je 18 erbů, další tři jsou samostatně na ozdobné stuze nacházející se v horní části výjevu. Jedná se o jedinečnou ikonografickou památku moravského zemského práva.[75]

Rok poté, co byla Ferdinandem II. kodifikace českého zemského práva vydána pro Čechy (10. května 1627), byla 10. května 1628 kodifikace moravského zemského práva (Obnovené zřízení zemské) vydána i pro Moravu. Obě zemská zřízení byla českým králem a markrabím moravským Ferdinandem II. vydána bez souhlasu sněmu z panovníkovy pravomoci, a to na základě Ferdinandova předchozího vítězství nad proti němu povstalými stavy a teorie o propadlých právech.

  • Znak Moravy ve zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1562.
    Znak Moravy ve zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1562.
  • Znak Moravy v Obnoveném zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1628.
    Znak Moravy v Obnoveném zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1628.

18. století

Stavovská a sněmovní pečeť moravských stavů

Vzhled prvních moravských stavovských pečetí zhotovených až na konci 16. a na začátku 17. století není znám. Měly jimi být pečetěny pouze pověřující listiny velitelů zemské branné hotovosti.

Krátce poté, co byla v roce 1595 zhotovena, 23. června 1596 požádal císař, moravský markrabě Rudolf II. (1576–1608), olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského o vysvětlení, z jakého důvodu byla zemská pečeť stavy pořízena a co jí pečetí. Zároveň bylo nařízeno neprodlené odeslání bez Rudolfova povolení zhotovených pečetí do císařovy pražské kanceláře. Protože po první výzvě se tak nestalo, Rudolf II. zemského hejtmana, jímž byl tehdy Jáchym Haugvic z Biskupic, o okamžité odeslání dvou bez povolení zhotovených zemských pečetí na Pražský hrad znovu žádal 6. června 1601. Místopísaři markrabství moravského to následně nařídil 17. září 1601. Namísto toho ale byly tyto zemské pečeti usnesením moravského sněmu v roce 1601 zničeny. Markraběcí žádost je jasným dokladem skutečnosti, že jediným právoplatným majitelem moravského zemského znaku byl moravský markrabě. Možnost užití zemského znaku na zemské pečeti byla dle všech principů heraldického práva svázána s povolením markraběte.

Další pečeť byla zhotovena někdy mezi roky 1608 až 1610. Dochoval se zápis, jímž se zemskému hejtmanu ukládalo její zhotovení podle velikosti české pečeti a podle obrázku erbu nacházejícího se na erbovní listině Fridricha III. Tato zemská pečeť (pečeť všech čtyř stavů) se měla od roku 1610 používat "k nejpřednějším věcem a s dovolením všech čtyř stavů". Zda se tak stalo se souhlasem moravského markraběte Matyáše II., se neví.

Velká stavovská pečeť čtyř stavů Markrabství moravského přivěšená k listině ze 17. října 1720, jíž moravští stavové uznávají pragmatickou sankci

Stavovské a sněmovní pečeti s figurou podle listiny Fridricha III. jsou pak dochovány až z první poloviny 18. století.[76]

Reskriptem císaře Karla VI. ze 30. září 1720 byly k moravskému zemskému sněmu svolány čtyři stavy Markrabství moravského. K listině v podobě knihy ze 17. října 1720, jíž moravské stavy uznaly pragmatickou sankci, která jim byla přečtena z knihy obsahující ověřené listiny, v důvěře, že je císař zachová při zlaté bule Karla IV. ze 7. dubna 1348, majestátních listinách, jakož i při zemských privilegiích potvrzených císařem Ferdinandem II. 26. června 1628, je přivěšena stavovská pečeť (s latinským opisem s titulaturou k dané symbolice: INSIGNIA.QUATUOR.STATUUM.MARCHIONATUS.MORAVIAE).[77][78] Uznání pragmatické sankce moravskými stavy byl akt, kterým mohly a především po sto letech od Obnoveného zřízení zemského směly ukázat svoji akční samostatnost vůči jinak všeobjímající císařské autoritě.

Stojící anděl v pečetním poli stavovské pečeti před sebou drží štít se šachovanou korunovanou orlicí vycházející z heraldického znaku Moravského markrabství čili Moravy a figury moravské orlice.[79]

Listina má podobu knihy (20 pergamenových folií), jejíž lepenková vazba je potažena červeným sametem, po jejíchž stranách vycházejí z protilehlých desek ve dvojicích naproti sobě červené a žluté tkanice sloužící k jejímu zavázání. Červená pečeť moravských stavů v dřevěném pouzdře je ke knize připojena červenozlatými šňůrami.

Kompozice znaku šachované orlice v pečetním poli je stejná, jako je tomu na vyobrazení v erbovním listu (listině) Fridricha III., včetně štítonoše - anděla. Pečeť je společně s malou stavovskou pečetí a sněmovní pečetí jediným, velmi pozdním, dokladem použití Fridrichova erbovního listu ke tvorbě úředního znaku.[80][81][82]

Tyto pečeti však, jak vyplývá z opisu v pečetním poli, nejsou zemskými pečetěmi. Jde o "Insignie čtyř stavů markrabství moravského" (velká a malá stavovská pečeť), či o "Pečeť pánů, pánů poslanců moravského markrabství" - SIGILLUM.DOMINORUM.DOMINORUM.DEPUTATORUM.MARCHIONAT.MORAVIAE (sněmovní pečeť).[79][83][84] Jsou to pečeti korporativní - plně dle záměru Fridrichova erbovního listu.

Pečeti moravské zemské správy tento nebo podobný obraz nemají. Všechny nesly císařský znak; viz např. pečeti Moravského královského tribunálu, který byl zřízen v roce 1636 jako nejvyšší zemský vládní orgán, v jehož čele stál moravský zemský hejtman. Použití šachované orlice, položené na hruď císařského orla, bylo povoleno až v době tereziánských reforem.[79]

19. století

To, že se moravský znak vyskytoval ve dvojí podobě se na Moravě stalo problémem až v 19. století. Historickým staletí užívaným a oficiálně platným znakem byla stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí v modrém poli štítu. Listinou ze 7. prosince 1462 povolené používání červeně a zlatě šachované orlice, i když se v praxi neprosadilo, vedlo, jakmile se od konce 18. století začalo dostávat do určitého povědomí představitelů moravské zemské správy, zejména od 30. a 40. let 19. století k jejím stále silnějším snahám o uznání erbovní listiny císařem, který ji ale až do roku 1915 neuznal. Přesto některá z vyjádření vídeňských úřadů vyzněla tak, že se používání červeného a zlatého šachování orlice nebrání. Po celé 19. století tak bylo otázkou, zda má platná, ale oficiálně neúčinná erbovní listina Fridricha III. Habsburského, přednost před historicky užívaným a potvrzeným znakem Moravy.[85]

Stavovská uniforma

Dopis česko-rakouského kancléře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807 avizoval císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy. Moravským stavům, ale nikoliv Moravě jako zemi, bylo za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“. Tyto barvy však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, v němž je vzhled uniformy popsán, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice s červeno-stříbrným šachováním. Závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je rovněž bílý a červený. Ve 30. letech 19. století byl ale text i výklad tohoto dekretu moravskými úřady změněn tak, že orlice byla popsána jako červeno-zlatě šachovaná a taková orlice měla být podle nich i v zemském znaku.[86][p 6] V oficiálním znaku Rakouského císařství ale stále byla stříbrnočervená orlice.[87] Po celé 19. století se pak moravské zemské orgány na základě erbovní listiny Fridricha III. Habsburského snažily prosadit zlatočervené šachování moravské orlice do oficiálního znaku rakousko-uherské monarchie.

Antonín Bedřich Mittrowský

Ve dvacátých letech 19. století měl velký vliv na zavádění používání znaku červenozlaté orlice do běžné praxe Antonín Bedřich Mittrowský.[p 7] Moravské stavy chtěly v době 30. a 40. let 19. století, kdy ve slovanských částech Rakouska sílilo vědomí slovanství, ukázat svoji oddanost habsburské dynastii přihlášením se ke znaku popsanému v erbovní listině Fridricha III. Přitom však v roce 1838, kdy dvorskou kancelář ve Vídni požádaly o potvrzení červenozlaté orlice v modrém poli štítu coby znaku Moravy, neměly fyzicky k dispozici její originál (měly jen opis).[p 8] Moravský zemský výbor, aniž by počkal na jakékoli stanovisko nadřízených orgánů, současně 22. března 1838 nejvyššímu zemskému písaři zodpovídajícímu za tisk sněmovních usnesení vydal pokyn, aby byla na zadní straně titulního listu sněmovních závěrek použita zlatě a červeně šachovaná orlice v modrém poli.[p 9] V roce 1841 hrabě Mittrowský Fridrichovu erbovní listinu společně s jinými listinami, jež jím byly kdysi zachráněny před spálením, odevzdal moravskému zemskému výboru, jemuž v letech 1815–1827 jako moravský zemský hejtman předsedal.[p 10][88]

Snaha zemských úřadů o uznání červeně a zlatě šachované orlice

Nerealizovaný návrh zřízení pro Markrabství moravské přijatý na tzv. selském sněmu v září 1848

Na jaře revolučního roku se ke znaku Moravy vyjádřil i Alois Vojtěch Šembera, profesor české řeči a literatury v Olomouci, v Brně, od konce roku 1849 působící ve Vídni: „Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barvy Moravské, zdali bílá (stříbrná) a červená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdvojené a při nynějším zřizování obrany národní na tom záleží, by s jistotou se vědělo, jaká kokarda se při ní má zavésti.“, se závěrem, že: „Jest tedy barva politická markrabství Moravského zlato-červeno-modrá, a tou se označiti přísluší obyvatelům země této, buďtež Slované anebo Němci.“. O Šemberově příspěvku později napsal Vincenc Brandl v článku, který byl v roce 1886 otištěn v časopise Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského.[89] Mělo jít o Šemberův: „...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: „Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená.“.

V září 1848 se pak zemský „selský“ sněm usnesl, že: „... země moravská podrží dosavadní svůj erb zemský, totiž orlici vpravo hledící, v poli modrém a zlatočerveně kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená“.[p 11][90] Tento sněm byl v roce 1849 úředně rozpuštěn, ale tento požadavek měl být ministerstvem vnitra v roce 1849 potvrzen, a následně i v roce 1880.[91][p 12][92]

Na rozdílnost názoru na správnou podobu šachování orlice ve znaku Moravy poukazuje článek Vincence Brandla z roku 1886: „Známo jest, že různý panuje názor, jaké barvy na zemském znaku markrabství Moravského vlastně býti mají? V tom se shodují všichni, že zemský ten znak obsahovati má korunovanou, v pravo hledící orlici v modrém poli; v tom však jest různice, mají-li totiž kostky na té orlici býti červené a bílé, či červené a žluté? Vizme, jak takový spor povstati mohl. ...“, pokračuje: „... Nastává otázka, kterak to přišlo, že od několika let se užívá v erbu zemském orlice červenozlatě kostkované? ...“ a uzavírá takto: „Uvážíme-li bedlivě výsledky, jež z uvedených námi údajů historických vyvoditi sluší, zdá se nám, že pravým erbem markrabství moravského jest jedině orlice červenobílá; ... ti, kteří místo bílé barvy žlutou míti chtějí, odvolávají se na něco, co nikdy v platnosť a život nevešlo, jelikož privilej císaře Bedřicha IV. z roku 1462 od země moravské uznán nebyl, jinak by již v druhé polovici patnáctého, po celé šestnácté, sedmnácté, osmnácté století až do roku 1811 země místo červenobílé jistě byla užívala červenožluté orlice.“[89][93]

Moravské zemské úřady používaly ve 2. polovině 19. století červenozlatě šachovanou orlici. Z toho důvodu se na ministerstvo vnitra 27. června 1878 ve věci určení barev v moravském zemském znaku, ačkoli jednání o jejich stanovení, které naposledy probíhalo v roce 1863, stále nebylo ukončeno, opět kvůli jednoznačnému stanovisku obrátil moravský místodržitel.[94] Za zemské barvy byly úřady v emblémech, na praporech, na objektech náležejících zemi považovány žlutá a červená. Pokud spolky veteránů zažádaly o svolení, aby byl na jedné ze stran jejich praporu říšský znak a na druhé zemský znak, byla při povolování praporu za zemský znak považována červenozlatě šachovaná orlice – prapory byly zemským výborem povolovány s poznámkou, že zemským znakem je červeně-zlatě šachovaná orlice v modrém poli. Ministerstvo vnitra tyto jemu kvůli užití říšského znaku na praporech ke schválení zasílané návrhy na konci 19. století vesměs doporučovalo. Udělení praporu Slovanskému gymnáziu v Olomouci, k němuž došlo jen o něco dříve, když jím byla roce 1871 zemská školní rada požádána o povolení užívat v praporu zemský znak – bíločervenou orlici v modrém poli, bylo ministerstvem kultu a vyučování zdůvodněno tím, že za moravskou orlici je považována červeně a stříbrně šachovaná orlice, dokud se bude v této podobě objevovat ve státním znaku: "dass der roth und silbern geschachte Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.".[p 13][95][96][97]

Znak Moravy společně se znakem Vyškova na kolorované pohlednici s panoramatem města. Vydána R. Šídlovou ve Vyškově okolo roku 1900. Ze stejné řady pohlednic pochází plastická pohlednice s panoramatem Vsetína, na níž je opět vidět rozdíl v barevném znázornění městského znaku oproti dnešnímu stavu.[98]

Na konci 70. let 19. století zemská školní rada pro národní školy vydala tablo znaků zemí habsburského mocnářství, v němž byl znak Moravy nakreslen jako červenozlatě šachovaná orlice v modrém poli. Místodržitel Franz Kallina von Urbanow[99] si vydání tabla s tímto znakem vyložil tím způsobem, že jeho požadavkům na změnu barev zemského znaku tím bylo vyhověno. Ministerstvo vnitra proto začátkem 80. let 19. století požádal o zaslání příslušného výnosu. Ministr vnitra Eduard Taaffe mu 25. května 1880 oznámil, že moravský znak ve velkém a středním císařském znaku zůstává nezměněn, Moravě se ovšem povoluje používání znaku, jak je zachycen na tablu pro národní školy, tedy s červenozlatě šachovanou orlicí.[100][91] Takto upravený znak byl potom nakreslen i v erbovníku Huga Gerharda Ströhla vydaném v roce 1890.[101]

Přes zmíněný souhlas ministerstva vnitra z roku 1880 s užíváním zlaté a červené v zemském znaku zůstávala nadále nevyřízena otázka moravských barev.[91][102][103][100] V mnohých případech byly ministerstvem vnitra a ministerstvem kultu a vyučování s odvoláním na oficiální říšský znak[104] tolerovány barvy bílá, červená a modrá.[105][102]

Názor jednotlivých skupin moravského obyvatelstva na správnou podobu moravského znaku přes přesvědčující snahu zemských úřadů po dlouhou dobu vycházel z jeho historické paměti. Ta hrála ve prospěch stříbrnočerveně šachované orlice v modrém poli. Nově se ale s touto tradicí v 19. století střetl výklad Fridrichova erbovního listu, který využíval v něm obsažený popis znaku zaměňující stříbrná pole šachování moravské orlice za zlatá. Ani na konci 19. století však tento směr uvažování, onen „mrzutý spor“, nutně nemusel odpovídat jen a pouze jazykovému rozdělení Moravanů na českou a německou složku.[106][p 14][p 15][107][p 16][p 17][108]. Od jeho 2. poloviny však ovlivňoval názor na zemské barvy (odvozené od barev znaku) vzhled používaných vlajek.[p 18][109][110][111]

20. století

Moravská orlice jako motiv dopisnice vydané u příležitosti III. zemského sletu Orla v Kroměříži v srpnu 1912

Až do roku 1915 se ve velkém a středním státním znaku používala stříbrnočerveně šachovaná orlice. V roce 1915 bylo šachování orlice představující ve středním znaku znak Moravy změněno na červenozlaté, když byla v říjnu 1915 veřejně oznámena změna rakousko-uherského státního znaku.[112][113]

A tak teprve v roce 1915 byl pro Rakousko (předtím neúřední pojmenování pro „Království a země na vídeňské říšské radě zastoupené“), nyní název zdůrazňující význam ústřední vlády, stanoven vlastní znak, v němž byl znak Moravy uveden s orlicí červenozlatě šachovanou, přičemž do té doby se v Královstvích a zemích na vídeňské říšské radě zastoupených používal znak pro celé Rakousko-Uhersko, a v Uhrách (Země Koruny svatoštěpánské) se používal uherský znak.[114][115][116][117] Tento znak se pak používal v letech 1915–1918. Za těchto okolností se během války v novinách objevilo i konstatování: „Není proto přípustné tvrzení, že bílá, červená a modrá jsou zemskými barvami moravskými, jako nemohlo býti považováno v roce 1848 za „demonstraci“, když se objevily poprvé na domech brněnských a olomouckých prapory v barvách zlatočervených.“[118][119]

Československá republika

Střední znak Československé republiky (1920–1938) a Česko-Slovenské republiky (1938–1939)

Po vzniku ČSR se do znaku Moravy, který se stal součástí státních symbolů Československé republiky, vrátila stříbrná barva. Od roku 1918 je tak šachování orlice ve znaku Moravy opět závazně stříbrno-červené. Tuto skutečnost potvrdil zákon č. 252/1920 Sb., a v době nedávné při vzniku České republiky zákon č. 3/1993 Sb., ve smyslu Ústavy České republiky, v němž se jasně píše o Čechách, Moravě a Slezsku.[120][121][122][123]

Na základě zákona o organizaci politické správy vyhlášeného pod číslem 125/1927 Sb. vznikla spojením Moravy a k Československu náležející části Slezska země Moravskoslezská. V českých zemích tento organizační zákon vstoupil v platnost 1. prosince 1928, a jeho zavedení se stalo důvodem pro částečnou úpravu symboliky uvnitř státu. Země Moravskoslezská v květnu 1930 dostala znakovou úpravu mající podobu aliančního spojení zemských znaků Moravy a Slezska, jež se začala používat na hlavičkovém papíru a na razítcích presidia Zemského úřadu v Brně.[p 19][124]

V době pomnichovské republiky od 1. října 1938 do 14. března 1939 přetrvávaly státní symboly ČSR (střední státní znak a státní vlajka). Z jejího území zbyly jen části dvou hlavních zemí, Čech a Moravy a malá část Těšínska. Zbytek území Československa okleštěného Mnichovskou dohodou z 30. října 1938 byl nacistickým Německem okupován 15. března 1939.

Protektorát Čechy a Morava

Ztráta státoprávní, národní, politické a hospodářské samostatnosti se projevila i ve změně státních symbolů. Změnu a přizpůsobení státní symboliky novým poměrům během prvního půlroku řešily stejné instituce jako v době Československa. Rozdíl byl v tom, že byly pod přímým dohledem říšského protektora Konstantina von Neuratha, nejvyššího normotvůrce a přímého zástupce Adolfa Hitlera.

Porada o stanovení osnovy k vládnímu nařízení o změně znakového zákona č. 252/Sb. z 30. března 1920 proběhla v prezídiu ministerské rady již 17. března 1939. Bylo dohodnuto znění dokumentu, který v několika variantách řešil pouze změnu státního znaku.[124] Říšský protektor 12. července 1939 dopisem státnímu prezidentu Emilu Háchovi projevil netrpělivost nad změnou státních symbolů. Emil Hácha záležitost k vyřízení postoupil předsedovi protektorátní vlády Aloisovi Eliášovi.[125]

Nové znění vládního nařízení o změně státních symbolů bylo ministerstvem vnitra vypracováno 12. srpna. Jeho základem byl menší znak, který měl být v podobě prozatímního znaku z roku 1919 od Jaroslava Kursy, a větší znak, jak byl ve třech alternativách popsán dokumentem dohodnutým 17. března. V odůvodnění návrhu bylo, že po záboru území v roce 1938 bylo z velkého státního znaku nutné odstranit znaky Opavska a Ratibořska. Protože zbyla část Těšínska, bylo třeba, aby byl ve větším znaku přítomen znak Těšínska nebo znak Slezska (jako znak nadřazený všem slezským knížectvím). Červená, bílá a modrá byly ponechány jako národní barvy. Ministerstvo vnitra nechtělo měnit státní vlajku. Zdůvodňovalo to tím, že i po odtržení Slovenska bylo modrým klínem symbolizováno modré pole znaku Moravy. Při vynechání modré barvy by hrozila záměna s vlajkou Polska. Návrh byl dán členům vlády k vyjádření 23. srpna, kdy také bylo ministrem sociální a zdravotní správy Vladislavem Klumparem navrženo, aby se užíval jen malý státní znak, který by měl podobu českého lva s hrudním štítkem - se znakem Moravy.[125]

Větší znak Protektorátu Čechy a Morava

1. září 1939 proběhla mezi ministry a zástupci Národního souručenství porada, na níž byly dohodnuty základní teze, z nichž se mělo vycházet: 1) požadavek stanovení jedné formy státního znaku, kde základ by tvořil český lev, k němu by byla připojena moravská orlice, 2) státní vlajka řešena jako trikolora, protože její stávající podoba německým fašistům příliš připomínala předmnichovskou ČSR. Kombinace znaku s říšským znakem se neměla zmiňovat.[126] Na další poradu dalšího dne měli být přizváni odborníci Cyril Bouda (jeho znalostí využívalo ministerstvo financí pro tisk bankovek), Karel Schwarzenberg (znalec heraldiky) a Karel Neubert (odborník pro tisk a razítka). Karel Schwarzenberg na této poradě souhlasil s názorem, že návrh českého lva s moravským srdečním štítkem je nevhodný (jednak z historického hlediska - nemělo žádnou předlohu, a také z praktického ohledu - nutné zmenšení znaku na razítcích by způsobilo nezřetelnost obrazu moravské orlice). Pro větší znak současně doporučil formu čtvrceného francouzského štítu s českým lvem v jeho pravém horním a levém dolním poli a moravskou orlicí v levém horním a pravém dolním poli. Jako štítonoši měli znak držet dva lvi. Návrh jím byl odůvodněn jako heraldicky bezvadný, mající i historickou tradici. Za menší znak Karel Schwarzenberg doporučil Kursovu podobu prozatímního znaku z roku 1919.[p 20][126] Ještě téhož dne se konala schůze ministrů, která rozhodla, že říšský znak nebude do protektorátního znaku včleněn proto, že v době, kdy byly Čechy v lenním vztahu k říši, to tak také nebylo. Jeden z nejservilnějších záměrů některých členů protektorátní vlády je spatřován v návrhu inspirovaném zřejmě dopisem jakéhosi Žirovnického z Hořic, který jej nakreslil ve svém dopise z 29. srpna 1939, na vyjádření stávajícího státoprávního poměru včleněním hákového kříže do modrého klínu státní vlajky. Ten ale naštěstí nebyl prosazen.[127]

Podle mínění říšského protektora se záležitost již začala neúnosně protahovat, proto 2. září její co nejrychlejší vyřešení urgoval, což bylo patrně motivováno vypuknutím druhé světové války a také blížícím se výročím 28. října, protože nacistické Německo nemělo zájem na tom, aby probíhalo pod státními symboly ČSR, ale s náležitým vyjádřením nového státoprávního vztahu. Urychlení prací na změnách vyústilo u většího znaku 7. září na schůzi prezídia ministerské rady v upuštění od lvů - štítonošů a od hesla. Byly stanoveny dvě formy státního znaku - větší a menší. Z nich měly vycházet státní pečeti. Modrý svislý pruh byl u návrhu státní vlajky položen vodorovně mezi bílý a červený mající šířku po dvou pětinách šířky vlajky. S touto podobou státní vlajky, která se příliš podobala vlajce tzv. Slovenské republiky, říšský protektor, jemuž byl návrh předložen ministerstvem vnitra 11. září, nesouhlasil. Zároveň požadoval předložení definitivního návrhu vlajky do 20. září.[127]

Definitivní návrh předložený ministerstvem měl dvě alternativy vlajky: 1) tři vodorovné pruhy o stejné šíři; horní pruh bílý, střední červený a dolní modrý, a 2) původně zrušený návrh s modrým svislým pruhem u žerdi. Říšský protektor souhlasil se třemi vodorovnými pruhy. Prezídium ministerské rady pak 19. září 1939 obratem schválilo vládní nařízení č. 222/Sb, jímž se měnil zákon č. 252/Sb z 30. března 1920. Slova "státní vlajka, státní znak a státní pečeť" byla "na přání" říšského protektora nahrazena slovy "vlajka, znak a pečeť Protektorátu Čechy a Morava", čímž byl zdůrazněn nedůstojný poměr podřízenosti Čech a Moravy ve vztahu k říši a jejich opravdu formální státní samospráva. Vzhledem k tomu nelze protektorátní státní symboly považovat za plnohodnotné symboly státní reprezentace suverénního státu.[128] Kvůli pro okupační správu nevhodné reminiscenci na předmnichovskou republiku nebyla ponechána Kyselova stylizace českého lva a moravské orlice, a byla použita Kursova stylizace, která nebyla tak známa, a proto tolik představitele nacistického Německa nedráždila. Byly pouze změněny detaily na figuře českého lva. Menší znak se měl pro svou jednoduchost užívat k označení úřadů, soudů, ústavů a podniků. Větší znak byl vyhrazen pro nejvyšší vládní činitele, ústřední úřady, nejvyšší soudy a pro protektorátního vyslance u říšské vlády. Protektorátní vlajka se mohla vyvěšovat pouze společně s říšskou vlajkou (na čestném místě - výrazem německé nadvlády i v tomto detailu). Původní státní znaky byly z budov úřadů postupně odstraněny během října. Nahradily je protektorátní znaky, jež byly v platnosti až do května 1945, kdy byly české země osvobozeny spojeneckými armádami.[129]

Říšská župa Sudety

Znak Říšské župy Sudety

Říšské župě Sudety byl propůjčen župní znak nařízením ministerstva vnitra ze dne 9. září 1940: „Znak představuje z poloviny polcený a dělený štít. Na znaku je nahoře vpravo v červeném černá orlice se stříbrnou zbrojí (Čechy), nahoře vlevo na stříbře a v černém polcená orlice, vpravo černá s červenou zbrojí a stříbrným půlměsícem (Slezsko), vlevo červeno-stříbrně šachovaná se stříbrnou zbrojí (Morava), dole v červeném stříbrná mříž (Cheb).“ Autorem znaku je Dr. Heribert Sturm. Autorem oficiálně přijaté kresby znaku je Franz Moser z Liberce. Graficky se znak dělí na tři díly (vlevo, vpravo a dole), přičemž jednotlivé části symbolizují, kde sudetští Němci žijí – Čechy, Moravu a Slezsko, Chebsko (protože Chebsko se stalo součástí Čech teprve později, je zastoupeno vlastním symbolem).[130]

Česká republika

Velký státní znak České republiky (1990–1992)

Znak Moravy je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, který popisuje Zákon o státních symbolech České republiky: „Velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí.“[131][132]

21. století

Znaky krajů

Po svém ustavení získaly nové kraje právo požádat Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky o udělení znaku a vlajky. Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny krajům bylo doporučeno, aby ve svých znacích (a vlajkách) zohlednily historickou příslušnost k původním zemím. Českým krajům byl doporučen český lev, Moravskoslezskému kraji slezská orlice, moravským krajům a krajům, jejichž část patří k Moravě, moravská orlice. Za moravskou orlici je v těchto znacích považována stříbrno-červeně šachovaná orlice, která vychází ze starého znaku českého království a ze znaku rakousko-uherské monarchie.

Pokud by tedy chtěla města, městyse a obce, a také další organizace, jež působí v oblastech náležejících k Moravě, připomínat příslušnost k Moravě, jsou současné znaky (a vlajky) Kraje Vysočina,[133] Pardubického kraje,[134] Jihomoravského kraje,[135] Olomouckého kraje,[136] Moravskoslezského kraje[137] a Zlínského kraje[138] právní oporou správného moravského znaku.

  • Znak Pardubického kraje.
    Znak Pardubického kraje.
  • Znak Kraje Vysočina.
    Znak Kraje Vysočina.
  • Znak Jihomoravského kraje.
    Znak Jihomoravského kraje.
  • Znak Olomouckého kraje.
    Znak Olomouckého kraje.
  • Znak Moravskoslezského kraje.
    Znak Moravskoslezského kraje.
  • Znak Zlínského kraje.
    Znak Zlínského kraje.

Znak Jihomoravského kraje

Ve znaku Jihomoravského kraje jsou orlice dvě. V prvním poli čtvrceného štítu je moravská orlice a ve čtvrtém poli zlato-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí. Tomu odpovídá vlajka kraje, na níž je v horním žerďovém modrém poli čtvrceného listu moravská orlice a v dolním vlajícím modrém poli žluto-červeně šachovaná korunovaná orlice se žlutou zbrojí.[139][135]

Český lev, slezská orlice a moravská orlice jsou jednoznačné heraldické a vexilologické figury. Není je proto třeba ještě dále podrobně popisovat.[55]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Šachování orlice je doloženo na nejstarším známém typáři města Znojma z 1. září 1272. Jedná se o znak pána města českého krále Přemysla Otakara II. (od roku 1247 moravského markraběte).
  2. ↑ Věrozvěsti necestovali sami, jak z Konstantinopole na Moravu, tak z Veligradu do Říma. Měli ozbrojený doprovod. Byli to vyslanci Byzantské říše, v obou případech s sebou měli několik kněží a řemeslníků. Byli ale v počtu, který byl zcela zanedbatelný s počtem obyvatel Říma, kde příchod učenců, které předcházela skvělá pověst vzhledem k jejich úspěchu při disputacích v Benátkách, navíc přinášejících ostatky sv. Klimenta, vyvolal doslova pozdvižení. Družina s korouhvemi má být doprovodem věrozvěstů. Událostí se ve svých pracích zabývalo již několik autorů: František Grivec: "Papež se velice zaradoval, když zvěděl, že přinášejí ostatky sv. Klementa, které po horlivém hledání byl našel Cyril. S lidem i kněžstvem vyšel jim naproti ven z města před městské hradby, s velikou úctou přijal ostatky sv. Klementa a také uctivě pozdravil svaté bratry. Ostatky přinesli ve slavném průvodu do kostela sv. Klementa. To byly veliké slavnosti! Ve starém spodním kostele sv. Klementa je ze století jedenáctého zachován obraz tohoto slavného průvodu. Na obraze vidíme naše apoštoly hned vedle papeže, jáhnové nesou ostatky, u kterých jiní jáhnové slavnostně mávají kadidelnicemi, vzadu pak jde nepřehledné množství lidu.",[35] František Dvorník: "Papež jim vyšel vstříc v čele průvodu římských občanů nesoucích hořící svíce až před městskou bránu a doprovodil je do města, pravděpodobně do kostela sv. Klimenta, kde ostatky světce byly potom vystaveny k veřejnému uctívání.",[36] Josef Vašica, Život sv. Konstantina-Cyrila, kap. 17: "A když dospěl do Říma, vyšel mu vstříc sám apostolik Hadrián se všemi měšťany nesoucími svíce, neboť se dověděli, že přináší ostatky svatého Klimenta, mučedníka a papeže římského."[37] a Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději, kap. 10: "Když o tom uslyšel apostolik Hadrián, vyšel jim naproti daleko za město Řím a přijal je tak jako anděly boží, schválil jejich učení a vysvětil Metoděje a jejich žáky na kněžství.",[38] a Vladimír Vavřínek: "Papež Hadrián II. vyšel v doprovodu svých duchovních a mnoha obyvatel města nesoucích hořící svíce oběma soluňským bratrům vstříc před městské hradby, aby jim poděkoval za tak velký dar a především aby vzdal úctu světci, jehož ostatky přinášeli. Společně se pak odebrali do baziliky svatého Petra, kde papež osobně sloužil děkovnou bohoslužbu. O několik dní později byly světcovy ostatky znovu přeneseny do kostela zasvěceného svatému Klimentovi, postavenému původně už ve 4. století na místě někdejšího Klimentova domu, a tam byly opět po slavnostních bohoslužbách definitivně uloženy."[39].
  3. ↑ Ve starohornoněmeckém jazyce je "ga-span" či "gi-span" výrazem pro zdivo. Spanheim znamená zděný dům (zděný domov).
  4. ↑ Kronika Ottokara Štýrského, verše 7259–7268: "Hern Dietrich Spatzmanen / sach man die banier leiten: / in einem rȏten samît breiten / was gewohrt ein lewe wîz. / ouch heten ir baniere flîz, / die von Merhaeren wârn: / ein geschâchzabelten arn / von rȏter und von wîzer varbe / sach man ob in begarbe / waejen von dem winde."
  5. ↑ Josef Kalousek (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sv. X, č. 27, s. 273-274, upravení znaku markrabství moravského císařem Fridrichem 7. prosince 1462 jako odměna za pomoc proti rakouským stavům: „(...) Ideo prefati obsequii nobis grati intuitu, nobilis Heinrici de Lippa, marskalci regni Bohemie, pro tempore capitanei baronum, et nobilium marchionatus Moravie prefati supplicationibus, que nobis obtulerunt, hac gratia speciali concedenda, videlicet ut aquile scacate color albus in glaucum sive aureum transmutetur, gratiosius annuimus, et non per errorem aut improvide, sed matura mentis deliberatione, sano principum, comitum, baronum et procerum, aliorumque fidelium nostrorum ad id accedente consilio, de certa scientia nostra, auctoritate imperiali, de plenitudine nostre cesaree potestatis, predicte aquile scacate rubei et albi coloris, qua ipse marchionatus Moravie hactenus pro armis et insignibus usus est, colorem album in glaucum aut aureum transmutamus sic, ut is marchionatus Moravie exnunc inantea im perpetuum scacatam aquilam rubeo et glauco sive aureo colore mixtim superductum scacherii adinstar debeat deferre et habere, quemadmodum illa opificis magisterio in medio presentium sunt coloribus et figuris designata. Quibus armis taliter dispositis dictus marchionatus Moravie, quemadmodum prioribus usus et fretus est, in omnibus actibus similiter omnino uti debebit et gaudere perpetuis temporibus in futurum. (...)“
  6. ↑ Popis stavovské uniformy a šachování moravské orlice v dvorním dekretu Františka I. z 23. prosince 1807: „Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d'Epee Silber und roth seyn.“
  7. ↑ Překlad dopisu nejvyššího kancléře hraběte Antonína Bedřicha Mittrowského zemskému hejtmanovi z 7. dubna 1838: „(...) Z mého podnětu jako tehdejšího zemského hejtmana byla ohledně opravy zemského znaku na základě tohoto privilegia - pokud si dobře vzpomínám - vedena v letech 1815–1817 podrobná jednání, která by se pravděpodobně měla nacházet, snad i spolu s oním ztraceným privilegiem, ve stavovských presidiálních aktech. Z mého nařízení byl tehdy přemalován na zemské pokladně, stavovské záložně atd. chybně namalovaný moravský orel, upraveny gala-uniformy moravského stavovského služebnictva i štít na bandalíru vrátných. (...) Je politováníhodné, že do nejvyššího státního znaku, který byl nově přijat a publikován v roce 1836, bylo nedopatřením zařazeno vyobrazení moravského zemského znaku, které nesouhlasí s tímto privilegiem. Ale za okolností, kdy byl tento nejvyšší zemský znak teprve nově vyhotoven a ve všech rakouských dědičných zemích uveden ve známost a je především používán v rakousko-císařských vyslanectvích v zahraničí, je změna státního znaku v této době nedosažitelná, a neočekával bych v žádném případě, že by jakýkoliv zákrok vedl u pánů stavů k žádanému úspěchu. Proto pokládám za dobré, aby se páni stavové omezili jen na to, aby se znakem zacházeli pouze tak, jak jim přísluší.“
  8. ↑ Překlad dopisu zemského hejtmana nejvyššímu kancléři hraběti Antonínovi Bedřichu Mittrowskému z 22. března 1838: „Toto znakové privilegium bylo k disposici v aktech zemské registratury, ale při následné prověrce se našla v dotyčném fasciklu poznámka, v níž bylo tehdejším registrátorem vlastnoručně uvedeno, ovšem bez označení osoby, „bylo předáno Jeho Excelenci 27. 6. 1818“. Protože se nyní nikdo z pánů tajných radů a nejvyšších zemských úředníků v současnosti nenachází u zemského výboru a, jak řečeno, osoba nebyla označena, nelze ji přesně určit“.
  9. ↑ Překlad pokynu moravského zemského výboru z 22. března 1838 nejvyššímu zemskému písaři: „Co se týče použití moravského zemského znaku na zadní straně titulního listu, má užít stejně velikou zlato a červeně šachovanou orlici na modrém poli a vyúčtovat náklady.“
  10. ↑ Překlad dopisu Antonína Bedřicha Mittrowského moravskému zemskému výboru z roku 1841: "(...) Odevzdávám 148 prastarých listin se seznamy, které patří pánům stavům (...) jež jsem jako bývalý zemský hejtman svou péčí zachránil od smrti ohněm, k níž byly určeny; tomuto osudu neunikl asi velký počet jiných listin, které s nimi byly hozeny do starých beden. (...) Mohu podotknouti jenom to, že se jimi mělo podpalovati dřevo v kamnech stavovských kanceláří, kdež jsem je - neočekávaně a nenadále - jak ležely, prozatím po hromadách sebral, do bedny uložil a uzamknul, abych je dal prohlédnouti, konsignovati a o to se postaral, aby byly uschovány v stavovské registratuře. Tehdy nebylo však mezi stavovským personálem a vůbec v Brně ani jediného člověka, který by byl k této práci způsobilý, a tak se stalo, že se tato bedna již před 15 lety (1826) stěhovala se mnou sem do Vídně".
  11. ↑ V konečném znění návrhu ústavy se jednalo o článek 6.
  12. ↑ V roce 1888 vyšel v poznámce č. 1 citovaný článek O barvách praporů (Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19), v němž jsou vyjmenovány moravské barvy: „Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli.“, který byl Zemskému výboru v Brně (ředitelství pomocných úřadů) zaslán téhož roku společně s průvodním dopisem napsaným 28. září 1888 dačickým okresním hejtmanem: „Da die in dem Artikel mit der Überschrift "O barvách práporů" der periodische Druckschrift Orlice No 19, welche am 8. September 1888 in Teltsch zur Ausgabe gelangte, enthaltene Bezeichnung der mährischen Landesfarben, mit dem diesbezüglichen Kundmachungen im Widerspruche zu stehen scheint beehre ich mich das diensthöfliche Ersuchen zu stellen, eine Abschrift der diesfälligen Kundmachung gefälligst anher übermitteln zu wollen.“
  13. ↑ Kadich, H. von, Blažek, C.: Der mährische Adel, Norimberk 1899: "1871 erhielt das slavische Gymnasium in Olmütz eine mit dem Landeswappen versehene Fahne zum Geschenke, auf welcher der Adler roth und silbern geschacht erschien. Die Direction frug deshalb an: "ob die Fahne angenommen werden dürfe, da der Adler nicht - wie allgemein angenommen werde - roth und golden, sondern roth und silbern geschacht sei." Im Gegensatze zu den oben citirten Hofkanzlei-Präsidial-Erlässen - welche zwischen dem richtigen Landeswappen und jenem, welches als mährisches Wappen im grossen Staatswappen erscheint, scharf unterscheiden und trotz des Privilegiums Friedrich III. (IV.) - wurde entschieden: "dass der roth und silbern geschachte Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.""
  14. ↑ Jan Havelka si v roce 1880 všímá, že: „S jedné strany užívá se jakožto zemského praporu barev dvou, totiž žluté a červené; prapor ten posud jistou měrou úředně byl schvalován, slavný zemský sněm při zasedáních svých tenže prapor rozvinuje a také v nejnovějších pomůckách učebných za zemské barvy moravské udávají se žlutá a červená, odpovídající barvám, jimiž orlice erbu našeho jest kostkována. Ale kdo bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené, nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli, poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá. S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou. Prapor ten jest sice u moravských Čechů velmi v lásce, ale až dotud míval proti sobě obyčejně cenzúru úřední jakož i výtku moravských Němců, kteří praví, že není to prapor zemský, nýbrž všeslovanský. Výtka ta není arci podstatná, poněvadž řečené tři barvy moravské: červeno-bílo-modrá jsou starší nežli trikolóra slovanská a tudíž zhola nemožno, aby starší naše trikolóra zemská pocházela od novějšího praporu všeslovanského.“ Činí závěr, že: „Ale postatnou zajisté námitkou proti červeno-bílo-modrému praporu moravskému jest ta okolnosť, že nyní již neodpovídá barvám erbu zemského, že jest anachronismem, že jest zastaralým. Tak tedy věci se mají s oběma nyní obvyklými zemskými prapory moravskými: o jednom, jenž není českému obyvatelstvu velmi sympathický, není určité tradice historické, kdy a kým byl zaveden; druhý zase jest zastaralý a obyvatelstvu německému ne po chuti.“
  15. ↑ Jan Havelka v roce 1880 navrhuje červeno-žluto-modrou trikolóru jako řešení: „Zdá se mi, že právě nynější doba smířovací byla by nejvhodnější, aby tento spor zajisté mrzutý se uklidnil. Podle skromného mínění mého dalo by se docíliti smíření a jednoty co do barev zemských dosti snadno. Netřeba nic jiného, než utvořiti podle platných v heraldice pravidel prapor z těch právě barev, které v nynějším erbu moravském jsou zastoupeny, totiž prapor červeno-žluto-modrý.“
  16. ↑ Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19: „O barvách praporů. Při národních slavnostech shledáváme často, že i vzdělanci přicházejí do rozpaků při zřizování praporů, která že barva patří nahoru, která dolů atd. Obyčejně má se za to, že to jedno, jen když barvy červené a bílé neb modré jsou. Avšak není tomu tak. Seřadění barev různých národních, státních neb městských i spolkových a šlechtických praporů a znaků podléhá pravidlům tak dobře, jako pravopis různých řečí. Znak mluví barvou neb obrazem. Pohleďme nejdříve na náš znak národní a zemský: bílý lev v červeném poli. Jest tudíž barva bílá na půdě červené, proto má na prapoře českém, dvojbarevném, bílá prouha nad červenou umístěna býti (tudíž tak, by bílá vždy u hrotu žerdi byla). Je-li červená na hoře umístěna a bílá pod ní, jest taký prapor znamením města Vídně, jehož znak červený kříž v bílém poli jest (tudíž červená na bílé půdě). Při praporu rakouském patří vždy černá barva k hrotu žerdi, žlutá pod ní, protože ve znaku říském černý orel umístěn v zlaté (žlutém) poli. Podobně se to má se Slezským praporem. Při trikolorách záleží tím více na pořadu barev. Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli. Trikolora slovanská jest totožná s ruskou: červeno-modro-bílou. Bílá pak budiž nejvýše na žerdi připevněna.“
  17. ↑ Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 8: „Augenblicklich steht die Sache so, dass für die mit dem mährischen Landeswappen versehenen Vereinsfahnen in deutschen Gegenden des Landes meist Gold, in den slavischen meist Silber zur Geltung kommt. Die Bevölkerung selbst hält in überwiegender Mehrzahl an den ursprünglichen Landesfarben weiß-roth-blau bis zum heutigen Tage fest.“
  18. ↑ Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněný 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev: „Dotaz posl. dra. Jaroslava Budínského a soudr. na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev. V řeči své, v 18. schůzi 2. zasedání tohoto slavného sněmu pronesené, uvedl pan posl. dr. Woelhelm jako doklad národní prý tolerance šumperských Němců a Němců na severní Moravě vůbec, že naši čeští poutníci do Králík směli tam okrášliti lokomotivu i vozy slovanskými trikolorami a prapory, to jest červeněmodrobílými. Podepsaní jsou sice daleci toho, aby jakkoli váhali v naši zemi převážně české užívati trikolor a praporů slovanských, dokumentujících zjevně naši národně-osvětovou příslušnost k velkému plemeni slovanskému, ale v naši zemi moravské má otázka ta jednu důležitou tak říkajíc místní stránku, kteréž právě za příležitosti vývodův jmenovaného pana poslance bedlivěji všimnouti si jest. Nikoliv pan řečník sám, ale veškeré německoradikální časopisy a kruhy dávají používání červenomodrobílých barev u nás zhusta výklad tendenční a denunciační, jako bychom my jimi politicky šilhali za hranice na východ, a jakoby trikolora ta byla toho ostentativním projevem. Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati. Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými! Znakem našim zemským již počátkem třináctého století byla orlice červenobíle kostkovaná na modrém poli, a jakkoli za císaře Bedřicha druhého roku 1462. změněna byla barva bílá ve žlutou, resp. stříbrná ve zlatou, na odměnu prý za pomoc, jemu proti vybouřilým Rakušanům poskytnutou, přece heraldický privilej ten nevešel vůbec v život, ana dle výslovných údajů zesnulého zemského archiváře Vincence Brandla i dle veškerých dokladů historických země moravská i po vydání toho privileje pořád užívala staršího erbu, to jest orlice bílé a červeně kostkované na modrém poli. Vidno to i z tištěných zřízení zemských z let 1546, 1562, 1604 a 1628, i ze svědectví listu pana Karla ze Žerotína z roku 1591 k zemskému hejtmanu Hynkovi z Valdštejna, i z Paprockého "Zrcadla markrabství moravského" z roku 1593, i z Pešinova "Předchůdce Moravopisu" z roku 1663, i ze zpráv o usneseních sněmu moravského až do roku 1848, i z erbů, na různých zemských ústavech v jednom případě až do roku 1878 vyvěšených, nynější pak archiv zemský, jak rádi s povděkem uznáváme, vzornou píli archivních úředníků se vzácnou moderní účelností uspořádaný, při pouhé procházce četnými síněmi ukazuje přímo způsobem eklatantním, že téměř na veskrz užívaným znakem zemským byla orlice červenobílá na poli modrém. Když pak císař a král Ferdinand roku 1836 nastoupil na trůn, vydán byl popis znaků všech království a zemí monarchie a v něm náš znak zemský podle starobylého vzoru, to jest: orlice červenobílá v modrém poli. Remonstrace zemského sněmu a zemského výboru v roce 1848 a 1849 ve prospěch privileje Bedřichova zůstaly bezúčinnými a i ve velikém znaku říšském i ve veliké pečeti císařské zůstala starobylá moravská orlice červenobílá na poli modrém. Tak mají se věci dle skutečnosti, kdežto zemská správa moravská za poslední desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenomodrožlutá. Otázka našeho zemského znaku a našich zemských barev jeví se tudíž v theorii i praksi nejasnou, nepřesnou, nerozřešenou, kterýžto stav jest země naší zajisté nedůstojný. Přihlížejíce ke všem okolnostem uvedeným, vznášejí podepsaní na pana zemského hejtmana tento dotaz: 1. Jest pan zemský hejtman ochoten, vědeckými silami našeho zemského archivu dáti přesně zjistiti, vyšetřiti a vylíčiti dějinný vývoj našeho znaku zemského i našich barev zemských a zároveň konstatovati nynější právní i faktický stav otázky té? 2. Jest zemský výbor po případě ochoten, souhlasiti s oficielním užíváním obou historicky používaných barev zemských, červenomodrobílé i červenomodrozlaté? V Brně, dne 1. října 1908.“
  19. ↑ Dne 22. května 1930 rozeslalo Presidium Zemského úřadu v Brně pod čj. 1488/pres. přípis všem zemským ústavům a podnikům o úpravě vnějšího označení, v němž se praví: "Pokud tiskoviny, jichž ústav užívá, nesou v záhlaví znaky země Moravy nebo Slezska, buďtež tyto znaky nahraženy spojenými znaky obou zemí dle přiloženého vzoru. Totéž, co bylo řečeno o tiskopisech platí i o razítkách. Stejně buďtež upravena i vnější označení budov zemských ústavů a podniků.".
  20. ↑ Karel Schwarzenberg napsal Václavu Vojtíškovi v nedatovaném dopise (zřejmě koncem května 1945) z Čimelic: "Jakožto člen komise, která vypracovala návrhy na znak a vlajku tak zvaného Protektorátu, chci podati několik slov vysvětlení ohledně těchto symbolů. Po něm. okupaci chránila se česká místa cokoli měniti ohledně státních znaků, nebož v jejich trvalém užívání bylo právem spatřováno znamení nezměněných a nezadaných práv a nároků českého národa. Zejména na Pražském hradě stále ještě vlála prezidentská vlajka s velkým znakem republiky, která viditelně připomínala spojení starých českých zemí s východní částí Československa. Teprve po značné době, která stačila, aby tomuto dalšímu užívání československých symbolů dala ráz skutku schválného a demonstrativního, přišel německý rozkaz, aby byl navržen znak a vlajka odpovídající novým státoprávním poměrům. Komise, která se za tím účelem sešla, chtěla svůj návrh formulovati tak, aby sice tomuto rozkazu vyhověla, ale zároveň, aby výslovně nezadala právům Československé republiky. Proto výslovně mluvila o větším a malém znaku československém, ne však o velkém, vyhražujíc takto mlčky národu právo na velký znak s erby všech československých zemí. Proto byl pro malý i větší znak zvolen tvar užívaný již během českých dějin, aby tak byl prokázán nárok na nepřetržitost státního života. Proto pro českomoravskou vlajku byly stanoveny ty barvy, které určuje československá ústava a v tom pořadí, jak jich republika užívala." Další přímý účastník Vladislav Klumpar ve svých Pamětech uvádí: "Ve vládě bylo také jednáno o vlajce a znaku protektorátu. Záleželo nám na tom, aby byla navrhována trikolora, což se povedlo, i když bylo na slovenské námitky nutno pořad barev změnit. Znak protektorátu byl sestaven za spoluúčasti Karla Schwarzenberga a také zde se podařilo zachovat lva a moravskou orlici bez nadřazeného orla či "slepice", jak to mělo později pověstné Kuratorium pro výchovu české mládeže.".

Reference

  1. ↑ Sochu Jošta v Brně ozdobil moravský znak, připomíná význam Moravy [online]. [cit. 2021-03-30]. Dostupné online. 
  2. ↑ Město připomene Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje vyvěšením moravské vlajky na Nové radnici [online]. [cit. 2021-06-26]. Dostupné online. 
  3. ↑ PÍCHA, František. O klenotu znaku moravského markraběte. Genealogické a heraldické informace 2010 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2011. Brno: 2011, roč. 15 (30), s. 7–32. 
  4. ↑ VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 21. 
  5. ↑ RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. S. 20–22:22. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2018-12-11]. Čís. 10, s. 20–22:22. Dostupné online. ISSN 1213-6581. 
  6. ↑ SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr; MARTYKÁN, Jaroslav. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online. 
  7. ↑ a b KREJČÍK, Tomáš; PÍCHA, František. Český a moravský znak ve znakové galerii v Gozzoburgu v Kremsu. Genealogické a heraldické informace 2008 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2009. Brno: 2009, roč. 13 (28), s. 49–57. ISSN 0862-8963. 
  8. ↑ ADAMOVÁ, Karolina. K heraldické výzdobě Staroměstské mostecké věže. Právně historický pohled. Pražský sborník historický. Praha: Panorama, 1982, roč. 15, s. 44–62. ISSN 0555-0238. 
  9. ↑ RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. S. 20–22:21. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2018-12-11]. Čís. 10, s. 20–22:21. Dostupné online. ISSN 1213-6581. 
  10. ↑ a b BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 277.
  11. ↑ PEŠINA Z ČECHORODU, Tomáš Jan. Prodromus Moravographiae. Litomyšl: [s.n.], 1663. 
  12. ↑ PAPROCKÝ Z HLOHOL A PAPROCKÉ VŮLE, Bartoloměj. Zrcadlo slavného Markrabství moravského, v kterémž jeden každý stav, dávnost, vzáctnost i povinnost svau uhléda, krátce sebrané a vydané roku 1593 skrze Bartoloměje Paprockého. Olomouc: [s.n.], 1593. 
  13. ↑ NOVÝ, Rostislav. K počátkům feudální monarchie v Čechách (K počátkům českého znaku) II. Časopis Národního muzea v Praze 147. Praha: 1978, s. 147–161. 
  14. ↑ a b c d BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 278.
  15. ↑ a b VALECKÝ, Štěpán. Znaky zemí Koruny české ve středověku. Praha: [s.n.], 2013. Dostupné online. S. 48. 
  16. ↑ ŠEBÁNEK, Jindřich. K otázce erbu českého krále. Časopis Národního muzea v Praze 104. Praha: 1931, s. 51. 
  17. ↑ TURNWALD, Kristián. O moravské orlici. Rodokmen : časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické. 2. 1947, s. 21–24. 
  18. ↑ ZVOLSKÝ, František. Šachování moravské orlice. Moravské numismatické zprávy. Brno: 1959, roč. 6, s. 28–30. 
  19. ↑ a b VALECKÝ, Štěpán. Znaky zemí Koruny české ve středověku. Praha: [s.n.], 2013. Dostupné online. S. 21. 
  20. ↑ KREJČÍK, Tomáš. Prvé století moravské orlice. Genealogické a heraldické informace 1983: Moravská genealogická a heraldická společnost. Brno: 1983, roč. 3, s. 154–162. 
  21. ↑ BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 278–279.
  22. ↑ BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Ročenka Moravského národního kongresu. Moravský národní kongres 2002–2005. Brno: Moravský národní kongres, 2006. S. 261–328.
  23. ↑ BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 281–284.
  24. ↑ Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  25. ↑ BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 281.
  26. ↑ BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 283.
  27. ↑ Pečeť Oldřicha III. Korutanského [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  28. ↑ Henryk III (I) głogowski [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  29. ↑ ARTYKUŁY I STUDIA MATERIAŁOWE, 1981: MAŁGORZATA KAGANIEC, ZE STUDIÓW NAD HERALDYKĄ PIASTÓW SLĄSKICH -PIASTOWIE OLESNICCY [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-05. 
  30. ↑ "Jurek, Tomasz: Heraldyka Piastów slaskich 1146-1707" [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  31. ↑ BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 286.
  32. ↑ FILIPPINI, Cristiana. La leggenda di Sant'Alessio nella chiesa di S. Clemente a Roma: genesi e funzione di una narrazione pittorica al momento della Riforma Gregoriana. In: ROMANO, Serena a Julie ENCKELL JULLIARD. Rome et la Réforme grégorienne. Roma: Vielle, 2007, s. 289.
  33. ↑ ROMANO, Serena. Riforma e tradizione 1050 - 1197. Vol. 4. 1st ed. Milano: Jaca Book, 2006. s. 157. La Pittura Medievale a Roma 312–1431. ISBN 9788816603745.
  34. ↑ SCHWARZENBERG, Karel. Heraldika: čili Přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Praha: Vyšehrad, 1941. 238 + přílohy s. Dostupné online. S. 186. 
  35. ↑ GRIVEC, František. Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj. Olomouc: [s.n.], 1927. S. 62. 
  36. ↑ DVORNÍK, František. Byzantské misie u Slovanů (Byzantine missions among the Slavs). Praha: Vyšehrad, 1970. S. 150–151. 
  37. ↑ VAŠICA, Josef. Literární památky epochy velkomoravské. Praha: [s.n.], 1996. S. 254. 
  38. ↑ VAŠICA, Josef. Literární památky epochy velkomoravské. Praha: [s.n.], 1996. S. 313. 
  39. ↑ VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha: [s.n.], 2013. S. 160–162. 
  40. ↑ a b c BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 287.
  41. ↑ RŮŽEK, Vladimír. Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací. 1988, roč. 38, čís. 1, s. 37–311. 
  42. ↑ BOBKOVÁ, Lenka. Hrady Karla IV. v Laufu a Tangermünde, Panovnická reprezentace vepsaná do kamene. Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, Martin Nodl – Petr Sommer (edd.). Praha: 2004. 
  43. ↑ Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361 [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  44. ↑ Malba moravské orlice ve velké věži hradu Karlštejn v Čechách [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  45. ↑ Jihlavský archiv ukázal své nejvzácnější dokumenty, jinak nepřístupné. iDNES.cz [online]. 2012-11-03 [cit. 2019-04-21]. Dostupné online. 
  46. ↑ Gelnhausenův kodex (kodex A) - právní kniha. Jošt Lucemburský s moravským praporem v Jihlavské právní knize z roku 1407 na foliu 63r. [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  47. ↑ Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  48. ↑ Ottokar von Steiermark: 'Steirische Reimchronik' [online]. www.handschriftencensus.de [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  49. ↑ FRANTIŠEK, Pícha. Znaky a prapory v kronice Ottokara Štýrského. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3320–3323. (česky, anglicky) 
  50. ↑ Nejstarší zmínka o praporu Moravy v kronice Ottokara Štýrského [online]. [cit. 2019-05-02]. Dostupné online. 
  51. ↑ VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 22. 
  52. ↑ HABRICH, Alexius (ed.). Iura primaeva Moraviae [online]. Brno: 1781. S. 38–42. Dostupné online. (latinsky) 
  53. ↑ KALOUSEK, Josef (ed.). Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, svazek X [online]. Praha: 1890 [cit. 2018-12-11]. S. 273–274. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-14. (latinsky) 
  54. ↑ BRETHOLZ, Berthold. Das mährische Landesarchiv, Seine Geschichte, seine Bestände [online]. Brno: 1908. S. 124. (německy, latinsky) 
  55. ↑ a b ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. S. 8–9. Veřejná správa [online]. [cit. 2018-12-11]. Roč. 2013, čís. 9, s. 8–9. Dostupné online. ISSN 1213-6581. 
  56. ↑ a b PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60–80. ISSN 0862-8963. 
  57. ↑ ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8–9:8. Dostupné online [cit. 2018-12-11]. ISSN 1213-6581. 
  58. ↑ Naše znaky státní (staré a nynější), s. 23.
  59. ↑ SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. Praha: Vláda České republiky, 2009. 42 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87041-29-1. S. 10. 
  60. ↑ Císařský exemplář Müllerovy mapy Moravy [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  61. ↑ PALDUS, Joseph. Johann Christoph Müller. Ein Beitrag zur Geschichte vaterländischer Kartographie, in: Mitteilungen des K. u. K. Kriegsarchivs, 3. Folge, 5. Band. Vídeň: [s.n.], 1907. S. 79–82. (německy) 
  62. ↑ HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. S. 161. Paginae historiae. Sborník Národního archivu [online]. 1995 [cit. 2018-12-11]. Čís. 3, s. 161. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02. ISSN 1211-9768. 
  63. ↑ MLATEČEK, Karel; ČERNUŠÁK, Tomáš. Morava jako součást českého státu. Společný vývoj od středověku do 20. století. Události – jevy – osobnosti. Brno: [s.n.], 2018. S. 130, 132. 
  64. ↑ TOGNER, Milan. Mars Moravicus Antonína Martina Lublinského. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica. Moravica 3. Studia Moravica III. Sborník historiografických, filologických a uměnovědných příspěvků přednesených na vědecké konferenci Mars Moravicus – Neklidná léta Moravy pořádané ve dnech 28.–30. června 2004. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. ISBN 80-244-1110-5. S. 128. 
  65. ↑ VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy, 2. díl. Morava reformace, renesance a baroka. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost: Vlastivěda moravská. Nová řada Země a lid ; sv. 6, 1996. 275 s. ISBN 80-85048-62-0. S. 224–226. 
  66. ↑ a b c KROUPA, Jiří. Dějiny Brna. 7. Uměleckohistorické památky, historické jádro [online]. Brno: 2016. S. 499–519. ISBN 978-80-86736-46-4. 
  67. ↑ DŘÍMAL, Jaroslav. Nová brněnská radnice. Úprava sněmovny moravských stavů. 28.IX.1935. Vydáno k otevření nové radnice 28. září 1935. Brno: [s.n.], 1935. 36 s. 
  68. ↑ a b DŘÍMAL, Jaroslav. Zemský dům v Brně. Brno: Ústřední Národní výbor zemského hlavního města Brna, 1947. 189 s. 
  69. ↑ BORTLOVÁ, Michaela. Motiv obelisku ve výtvarné kultuře Moravy a Slezska kolem roku 1800 [online]. Brno: 2010. S. 15. Dostupné online. 
  70. ↑ VALEŠ, Tomáš. Josef Winterhalder ml. (1743-1807) - poznatky z jeho života a díla [online]. Znojmo - Rajhrad - Brno: 2008. S. 62–71. Dostupné online. 
  71. ↑ JANIŠ, Dalibor. Moravský zemský sněm na prahu novověku. Edice Památek sněmovních z let 1518-1570. 1. Památky sněmovní I. Praha: Historický ústav, 2010. S. 9. 
  72. ↑ PÍCHA, František. Zemský znak ve výzdobě moravských sněmovních tisků. Genealogické a heraldické informace 2016: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2017. Brno: 2017, roč. 21 (36), s. 67–81. 
  73. ↑ JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 11. 
  74. ↑ JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 153–162. 
  75. ↑ JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 206–219. 
  76. ↑ PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 68. ISSN 0862-8963. 
  77. ↑ ŠEBÁNEK, Jindřich. Strážci moravského znaku (zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941). Poznámka č. 22. Praha: Vyšehrad, 1941. S. 15. 
  78. ↑ ŠVÁBENSKÝ, Jindřich. A 1 Stavovské listiny 1212-1847. Brno: Inventáře a katalogy Státního archivu v Brně, 1965. S. x23 úvodu (poznámka č. 79 (č. 85) úvodu katalogu: x53), faksimile: Pečeť čtyř stavů markrabství moravského z roku 1720, 331b-331c (dodatky katalogu). 
  79. ↑ a b c PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 68–69. ISSN 0862-8963. 
  80. ↑ ŠEBÁNEK, Jindřich. Strážci moravského znaku (zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941). Praha: Vyšehrad, 1941. S. 15–16. 
  81. ↑ Erbovní knížka na rok 1941: Jindřich Šebánek, Strážci moravského znaku [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  82. ↑ Jindřich Šebánek, Strážci moravského znaku, 1941 - zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941 [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  83. ↑ ZVOLSKÝ, František. Znaky moravských měst. Brno: [s.n.], 1947. Kapitola Ke znaku země Moravy, s. 71–73. 
  84. ↑ František Zvolský, Znaky moravských měst, 1947 [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  85. ↑ PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 40–41. 
  86. ↑ PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67 ad. 
  87. ↑ Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 166.
  88. ↑ PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 71–80. 
  89. ↑ a b BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1–3. 
  90. ↑ Sněmovní jednání dne 14. srpna 1848. Moravský sněmovní list. Brno: 14. září 1848, čís. 27, s. 213. 
  91. ↑ a b c Jednání úřadů v 80. letech 19. století, 25. května 1880, Vídeň - odpověď moravskému místodržiteli ohledně barevnosti moravské orlice a moravských zemských barev [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  92. ↑ Průvodní dopis k zaslanému výtisku Orlice, roč. 3, čís. 19, Telč, 8. září 1888 - Příloha Orlice k číslu 19 s článkem O barvách praporů [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  93. ↑ Obzor – List pro poučení a zábavu – IX. ročník 1886 – Zemský erb čili znak markrabství Moravského – Píše Vincenc Brandl [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  94. ↑ Jednání úřadů v 70. letech 19. století, 27. června 1878, moravské místodržitelství ministru vnitra ve věci barevnosti moravské orlice [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  95. ↑ 14. října 1875, Vídeň - korespondence heraldicko-genealogického spolku Adler s moravským zemským výborem [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  96. ↑ Oscar Freiherr von Sommaruga, Das Wappen der Markgrafschaft Mähren, in: Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler, 1875 [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  97. ↑ BLAŽEK, Conrad. Der mährische Adel. Norimberk: [s.n.], 1899. Dostupné online. (německy) 
  98. ↑ Vsetín v obrazech. Vsetín od Žambošky východním směrem. Dopisnice se znakem Moravy a znakem města Vsetína [online]. [cit. 2019-07-01]. Dostupné online. 
  99. ↑ Zdeněk Koudelka: Moravský znak a vlajka (5. 7. 2017) [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  100. ↑ a b Ivan Štarha. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice Moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno: Matice Moravská, 2002. ISBN 80-86488-07-1. S. 165–170:169.
  101. ↑ STRÖHL, Hugo Gerhard. Oesterreichisch-ungarische Wappenrolle nach seiner kaiserlichen und königlichen apostolischen Majestät von Hugo Gerard Ströhl. Vídeň: [s.n.], 1890. (německy) 
  102. ↑ a b Odpověď moravského místodržitelského presidia z 15. května 1895 českému místodržitelskému presidiu v Praze ve věci moravských zemských barev [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  103. ↑ Jednání úřadů v 90. letech 19. století, 6. května 1895, Brno - moravské místodržitelství moravskému zemskému výboru ve věci moravských zemských barev popřípadě barev vlajky [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  104. ↑ Popis znaku Moravy ve státním znaku Rakouského císařství z roku 1836 [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  105. ↑ Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 168–169.
  106. ↑ HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. S. 454–455. Komenský [online]. 1880 [cit. 2018-12-11]. Roč. 8, čís. 29, s. 454–455. Dostupné online. 
  107. ↑ O barvách praporů. Orlice, časopis politický. Telč: 8. září 1888, roč. 3, čís. 19, s. Příloha Orlice k číslu 19. 
  108. ↑ HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2018-12-11]. S. 8. Dostupné online. (německy) 
  109. ↑ Moravský sněmovní list. Sněm moravský - 28. sezení 2. zasedání dne 6. října 1908 [online]. [cit. 2018-12-15]. S. 2038–2039. Dostupné online. 
  110. ↑ Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 28. Sitzung der 2. Session am 6. Oktober 1908 [online]. [cit. 2018-12-15]. S. 2039–2040. Dostupné online. (německy) 
  111. ↑ Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů v zasedání zemského sněmu 1. října 1908 na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev [online]. [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. 
  112. ↑ 11. října 1915, Brno - nařízení tiskové policie ve věci vydání nového státního znaku [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  113. ↑ Das Wappen und die Landesfarben Mährens. Brünner Zeitung. 12. října 1915, čís. 233, s. 1. Dostupné online. (německy) 
  114. ↑ Vyhláška c. k. ministerského předsedy ze dne 3. listopadu 1915, kterou se stanoví a popisuje znak rakouských zemí [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  115. ↑ Kundmachung des k. k. Minister-präsidenten vom 3. November 1915, betreffend die Festsetzung und Beschreibung des Wappens der österreichischen Länder [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  116. ↑ Moravské zemské barvy v roce 1915 - otázka vyvěšování praporů, uveřejnění schválených nových znaků rakousko-uherského mocnářství a rakouských zemí v říšském zákoníku [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  117. ↑ 29. prosince 1915, Brno - stanovení znaku rakouských zemí a znaku rakousko-uherské monarchie a způsobu jejich užití [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  118. ↑ TRAUB, H. Jaké jsou zemské barvy markrabství Moravského. Národní listy (příloha). 12. března 1916, čís. 72, s. 9. Dostupné online. 
  119. ↑ BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3683. ISSN 1211-2615. 
  120. ↑ Zákon ze dne 30. března 1920, kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  121. ↑ Nařízení ze dne 20. srpna 1920 k provedení zákona ze dne 30. března 1920, č. 252 Sb. z. a n., kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  122. ↑ Zákon ze dne 21. října 1936 o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů, jakož i stejnokrojů a odznaků, a o opatřeních proti závadným označením [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  123. ↑ Moravská orlice jako součást státních symbolů Československé republiky (1918-1939, 1945-1960), Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945), České republiky (1993-) [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  124. ↑ a b HLINOMAZ, Milan. Vývoj československé státní symboliky v letech 1918-1990. S. 105. Sborník archivních prací [online]. 1992. Roč. 42, čís. 1, s. 105.  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „hlinomaz, SAP 1992, s. 113“ použit vícekrát s různým obsahem
  125. ↑ a b HLINOMAZ, Milan. Vývoj československé státní symboliky v letech 1918-1990. S. 114. Sborník archivních prací [online]. 1992. Roč. 42, čís. 1, s. 114. 
  126. ↑ a b HLINOMAZ, Milan. Vývoj československé státní symboliky v letech 1918-1990. S. 115. Sborník archivních prací [online]. 1992. Roč. 42, čís. 1, s. 115. 
  127. ↑ a b HLINOMAZ, Milan. Vývoj československé státní symboliky v letech 1918-1990. S. 116. Sborník archivních prací [online]. 1992. Roč. 42, čís. 1, s. 116. 
  128. ↑ HLINOMAZ, Milan. Vývoj československé státní symboliky v letech 1918-1990. S. 117. Sborník archivních prací [online]. 1992. Roč. 42, čís. 1, s. 117. 
  129. ↑ HLINOMAZ, Milan. Vývoj československé státní symboliky v letech 1918-1990. S. 118. Sborník archivních prací [online]. 1992. Roč. 42, čís. 1, s. 118. 
  130. ↑ Symboly Sudet jako říšské župy
  131. ↑ Moravská orlice ve velkém státním znaku [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  132. ↑ Odpověď na častý dotaz ve „sporu o podobu tzv. moravské vlajky“ a především vhodnost užívání tohoto symbolu [online]. [cit. 2022-03-04]. Dostupné online. 
  133. ↑ KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Kraj Vysočina, s. 86–91. Dostupné online. 
  134. ↑ KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Pardubický kraj, s. 58–63. Dostupné online. 
  135. ↑ a b KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Jihomoravský kraj, s. 24–30. Dostupné online. 
  136. ↑ KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Olomoucký kraj, s. 54–57. Dostupné online. 
  137. ↑ KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Moravskoslezský kraj, s. 48–53. Dostupné online. 
  138. ↑ KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Zlínský kraj, s. 92–97. Dostupné online. 
  139. ↑ Interní normativní akt volených orgánů kraje. Směrnice: Znak, vlajka a logo JMK. Zásady pro použití znaku, vlajky a loga Jihomoravského kraje [online]. [cit. 2019-06-26]. Dostupné online. 

Literatura

  • JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 11. 
  • KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků. Brno: [s.n.], 2008. 170 s. Dostupné online. 
  • KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy. Právo a bezpečnost. 31.8.2020, roč. 2020, čís. 2, s. 25–50. Dostupné online [cit. 2020-08-31]. ISSN 2336-5323. 
  • MARÁZ, Karel. Sfragistika: studijní texty pro posluchače pomocných věd historických a archivnictví: Panovnická a státní sfragistika. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 268 s. Dostupné online. ISBN 978-80-210-7143-8. 
  • PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012: Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60–80. ISSN 0862-8963. 
  • PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67–83. 
  • SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. = Symbols of The Czech Republic. Praha: Úřad vlády České republiky, 2007. 41 s. ISBN 978-80-87041-29-1. 
  • SEDLÁČEK, Pavel. Česká panovnická a státní symbolika. Vývoj od středověku do současnosti. Výstava Státního ústředního archivu v Praze. = Czech Souvereings' and State's Symbols. Their Evolution from Middle Ages up to the Present. Exhibition of the Central State Archives in Prague. Praha: Státní ústřední archiv v Praze. [Ed.]: Gregorovičová, Eva, 2002. 149 s. ISBN 80-85475-86-3. 
  • VALECKÝ, Štěpán. Erb českých králů: zobrazování českého znaku v době Přemyslovců a Lucemburků. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 171 s. ISBN 978-80-7422-633-5. 
  • BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola Vznik znaku moravských markrabat, Šachování orlice moravských markrabat, s. 266–287.

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Moravská_orlice&oldid=21204005“