Moravská vlajka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nejstarší doložený prapor Moravy, dodnes používaný. Historická vlajka Moravy v podobě modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutou korunou a zbrojí je od roku 2014 vyvěšována na budově Nové radnice v Brně.[1][2][3][4]
Žluto-červená bikolóra používaná od 19. století[5][6], a to především německy hovořícími obyvateli Moravy. V současnosti považovaná některými organizacemi za moravskou vlajku[7]. Tato varianta je předmětem kritiky některých odborníků.[8][9][10][11]
Červeno-bílo-modrá trikolóra používaná ve 2. polovině 19. století a na začátku 20. století.[12][13][p 1][p 2] Příkladem užití červenobílomodré moravské vlajky na pohlednici je barevná pohlednice vydaná Vilémem Povondrou s textem Pozdrav z Kroměříže, prošlá poštou v roce 1901, kde je vyvěšena na stožáru; litografie, dotisk světlotiskem.[14]

Oficiální podoba moravské vlajky, na rozdíl od moravského znaku, neexistuje, neboť vlajka Moravě nikdy udělena nebyla. Existuje však několik doložených variant moravské vlajky užívaných v historii. První dochovaná varianta pochází z poloviny 13. století.[15]

Zemské barvy (státní) jsou spojením dvou či tří barev s určitým významem v symbolické rovině. Často se jim též říká národní barvy. Slouží viditelnému vyjádření země. Používají se jako barvy praporů (vlajek), odznaků, uniforem, kokard, stuh, šňůr a vyznamenání nebo jako barvy, jimiž se zdobí předměty. Představují neostrý přechod mezi zemskou heraldikou (státní) a vexilologií, mezi znaky zemí a jejich vlajkami. Obvykle jim předchází barvy ve znaku panovníka. Členové jeho družiny nosili livreje nebo jiné odznaky příslušnosti k němu, jejichž význačným znakem byly určité jím vybrané barvy, které rovněž znamenaly jistý druh právní ochrany. Většinou tyto barvy odrážely tinktury vladařova erbu. Výraz "livrejové barvy" se tak heraldicky používá k označení barevného provedení livrejí a uniforem, a někdy i pro všechny ze znaku odvozené a používané barvy. Zvláštním případem livrejových barev jsou, v případě že vychází z panovníkova znaku, zemské barvy.

Zpočátku se používaly zvláště ve vojenství, ale od 16. století jsou doloženy zmínky o vybavení budov prapory v zemských barvách. Zemské barvy však nelze chápat pouze jako heraldické barvy. Jsou to barvy, které vznikly, ať už k tomu došlo jakkoli, historicky a které jsou prostředkem politiky. Obyčejně jsou pak vzorem pro zemské vlajky. Jejich vyvěšování na souši je přitom věc docela moderní, protože po staletí k vyjádření země postačoval zemský znak. List vlajky pak byl jen zvláštním nosičem, na který se znak země mohl také umístit. Prostí obyvatelé země vlajky začali ve velkém používat až od 19. století, k čemuž je podnítil příklad jejich užití tímto způsobem v nizozemské a hlavně za francouzské revoluce, kdy se jasně odlišená trikolóra používaná nejprve námořnictvem a armádou stala označením národa, výrazem přináležitosti k zemi, a ne jen prostředkem viditelně představujícím stát.

Poprvé se v Evropě prapory určitých barev hojně vyvěšovaly v revolučním roce 1848. Tehdy se bojovalo za občanská a zemská práva, a až od té doby postupně dochází k jejich používání jako zemských vlajek, jako vlajkových symbolů země skládající se z jejích obyvatel, z nichž každý může používat vlajku. Zemská vlajka je uznaným vexilologickým symbolem země, ať už vypadá a vznikla jakkoli.[16]

Historicky existovalo několik verzí užívaných a doložených moravských vlajek, které byly především během 19. století používány paralelně v dvojí nebo trojí barevnosti, odvozené od tinktur zemského znaku.[17] Podle některých autorů je tedy moravská vlajka bílo-červeno-modrá, v uvedeném pořadí vodorovně pruhovaná.[18] Tato kombinace barev byla vlajkou moravských vlastenců už v 19. století.

Na Moravě byla až do roku 1848 v zemském znaku vedena červeně a stříbrně šachovaná orlice na modrém štítu.[p 3] Lidé viděli červeně a stříbrně šachovanou orlici na veřejných zemských budovách, kde byla moravská orlice umístěna.[19][p 4] Bílá, červená a modrá jsou uváděny jako barvy Moravy i v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska z roku 1854 a v některých učebnicích z 19. století.[20] Na stavovských vlajkách zdobících vstup do sněmovního sálu moravského zemského sněmu, pod nimiž táhla do pole za císaře a vlast stará moravská domobrana, byla ještě v roce 1897 červeně a stříbrně šachovaná orlice v modrém poli.[19][p 5]

Podle názoru I. Štarhy byly heraldicky správné moravské barvy do roku 1915 bílá, červená a modrá a mezi roky 1915 a 1918 žlutá, červená a modrá.[21] Československá republika se vrátila k bílé/stříbrné barvě na moravském znaku, ale barevnost a status zemských vlajek/praporů zákon č. 252/1920 nijak nedefinoval. Zemskou vlajku neznají ani pozdější právní úpravy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).[22][23][24]

V současnosti bývá za moravskou vlajku někdy – zejména některými moravskými stranami, spolky a dalšími organizacemi – považována žluto-červená bikolóra.[7] Používání žluto-červeného praporu je podle vícerých autorů (L. E. Havlík, M. Hlinomaz) doloženo až v 19. století.[5][6] Jak uvádí M. Hlinomaz: "Zdá se, že žlutočervený prapor, logicky odvozený od sněmem v roce 1848 přijaté formy šachování moravské orlice, nesl oficiální posvěcení úřady a pro svou podobnost s říšskou vlajkou, i sympatie moravského obyvatelstva německé národnosti".[6] Historik I. Štarha argumentuje, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.[21] Na dnešní žluto-červenou bikolóru bývá někdy přidáván zemský znak. Obě tyto verze jsou ale kritizovány odborníky, kteří byli osloveni médii (konkrétně historik M. Řepa, vexilolog K. Müller, heraldik J. Louda).[8][9][10][11]

Historie moravské vlajky[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší dochované barevné vyobrazení znaku markraběcí Moravy.

Historie moravské vlajky, resp. praporu (na rozdíl od vlajky pevně spojen s žerdí) je velice pestrá a začíná ve 13. století na pozadí uspořádáním vztahů mezi Čechami a Moravou v rámci budování centralizované monarchie posledních Přemyslovců. Nejstarší zmínka o moravském praporu a barvách je z kroniky Ottokara Štýrského z přelomu 13. a 14. století. Jedná se o popis bitvy u Kressenbrunnu, která se odehrála 12. července 1260. Znaky Čech a Moravy v kronice Bélovi IV. barvitě popsal jeho pobočník Jindřich Preissler. V čele nastupujícího českého vojska jel Přemysl Otakar II., v jehož blízkosti vlál prapor s bílým lvem na červeném sametu a vedle něj prapor s červeno-bíle šachovanou moravskou orlicí.[p 6][25][26][27] Později se barevnost praporu odvozovala od barevnosti heraldického znaku.[15][28]

Od doby vlády Přemysla Otakara II. reprezentuje titul markraběte moravského znak stříbrno-červeně šachované orlice se zlatou korunou a pařáty, která hledí v pravo a je umístěna na modrém štítu.[29][30] Nejstarší vyobrazení šachované orlice se nachází v Gozzoburgu, později se objevují na konci 13. a začátku 14. století. Fresková výzdoba sálu hradu Gozzoburg v Kremži byla namalována nejpozději kolem roku 1270 (1269), nebo v souvislosti s nově postavenou Kateřininou kaplí (1267), rozhodně po roce 1262. V sále jsou přítomny znaky Čech, Moravy, Rakous a Štýrska (viz typ jezdecké pečeti Přemysla Otakara II. po korunovaci na krále se čtyřmi znaky zemí, shodnými s Gozzoburgem), ne však znaky Korutan a Kraňska, které Přemysl Otakar II. zdědil v roce 1269.[31][29]

Moravský prapor Jošta Lucemburského v Gelnhausenově kodexu na foliu 63r (originál rukopisu). Kodex vznikl někdy v poslední třetině 14. až první třetině 15. století).[32][33]

Šachovaná orlice byla za zemský znak Moravy považována nejpozději od lucemburské doby.[34] Barevnost šachování orlice byla zřejmě odvozena od barevnosti českého lva (stříbrný lev na červeném štítě) a vyjadřovala spojitost Moravy s českým králem a českou monarchií, jak připomíná například historik V. Růžek.[35]

Jedním z prvních doložených vyobrazení praporu s moravskou orlicí bylo zobrazení v Kodexu Gelnhausen, na kterém je postava moravského markraběte Jošta Moravského s modrým praporem, na kterém je položena moravská bílo-červeně šachovaná orlice se žlutou korunkou a žlutou zbrojí (logicky bez štítu).[15]

Po roce 1512 kresebně vznikal tzv. Triumfální pochod císaře Maxmiliána I. Habsburského (Triumphzug Kaiser Maximilians), jehož myšlenka vychází z triumfálních pochodů římských císařů. Součástí díla je list s jezdcem držícím prapor, na kterém je úplný znak Moravského markrabství (markraběte) a praporečnice (“markraběnka“) a strážkyně štítku oblečená v šatech v barvách znaku držící moravský prapor. Praporový list slouží jako nosné médium, na němž je vyobrazena alegorie země a zemský znak jak v přirozené podobě tak ve formě praporu. Podle kreseb byly v letech 1516-1519 v Augsburgu vyřezány tiskařské štočky.[36] Vedle nich byla, patrně pro Maxmiliána I., zhotovena kolorovaná perokresba průvodu a pro španělský dvůr, zřejmě jako její kopie, ještě druhá kolorovaná kresba,[37] v níž jsou i kresby chybějící v originálu a v prvním vydání triumfálního pochodu tiskem z roku 1526.[38][p 7]

Erbovní listina císaře Fridricha III. Habsburského[editovat | editovat zdroj]

Miniatura v erbovní listině vydané Fridrichem III. Habsburským

Římský císař Fridrich III. Habsburský vydal jako výraz vděku za pomoc moravských stavů na žádost moravského zemského hejtmana a maršálka českého království Jindřicha z Lipé v prosinci roku 1462 erbovní listinu (znakové privilegium), která měnila barevnost orlice.[p 8] Moravská orlice měla dostat zlaté a nikoliv už stříbrné šachování: "color albus in glaucum sive aureum transmutetur" (barva bílá na žlutou neboli zlatou změněna).[45][46][47][48] Osud erbovní listiny, respektive její právní platnost a konkrétní účinek na moravský znak a barvy jsou ale značně nejasné.

Erbovní listina byla udělena moravským stavům Fridrichem III. Habsburským jako římským císařem, zatímco Morava byla součástí české koruny a podle zákonů vydaných císařem a králem Karlem IV. neměl římský panovník takovou pravomoc, protože Morava příslušela pod přímé panství českého krále.[49] Skutečnost, že český král Jiří z Poděbrad erbovní listinu nikdy neschválil (byla ryze formálně schválena v roce 1628 Ferdinandem II. mezi mnoha jinými potvrzenými „neškodnými“ staršími privilegii, aniž by byla explicitně řešena), a Fridrich III. Habsburský jejím udělením významně zasáhl do kompetencí českého krále uspořádání české monarchie, znamenala podle Ivana Štarhy, že "Fridrichovo privilegium" bylo od počátku neplatné, respektive nezískalo nikdy platnost.[50] Stejného názoru byl také V. Vojtíšek.[45] Jinak řečeno, erbovní listina byla platná (měla všechny právní náležitosti), ale nebyla účinná.[51]

Nicméně v roce 1628 se erbovní listina objevila v seznamu (výčtu) privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením a které císař Ferdinand II. Moravě potvrdil. Jak píše V. Vojtíšek, privilegium ale nemělo ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.[52] Obdobně se vyjadřuje například Pavel Sedláček, když tvrdí, že český král "Fridrichovo privilegium" nikdy nepotvrdil a v praxi se zlatá barva neprosadila.[53]

Formálně potvrzují skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Moravského markrabství, císařské dekrety. Nedílnou součástí dekretu o znaku habsburských dědičných zemí z 29. listopadu 1752 byla barevná příloha s kresbou znaku. 14. ledna 1766 byl vydán císařský dekret o znaku římského císaře, 5. listopadu 1804 byl vydán dekret o znaku rakouského císaře, 6. srpna 1806 byl stanoven znak Rakouského císařství, 22. srpna 1836 byl dekretem Ferdinanda V. definitivně upraven velký znak Rakouského císařství.[54] František Pícha hodnotí význam těchto císařských dekretů ve vztahu k otázce, pro koho a za jakým účelem byla Fridrichova listina vydána: "pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny."[51]

Habsburské období do roku 1800[editovat | editovat zdroj]

Vybarvený dřevořez Jacoba Kallenberga věnovaný Moravě.

Moravské zemské vojsko bylo do pole posíláno pod praporem země. V roce 1529 byla na sněmu v Brně Morava rozdělena na čtyři kraje a pro každý kraj byl zhotoven jeden praporec. Bylo také nařízeno, aby byla zemská korouhev opatřena markrabským znakem. Pokud by došlo k bitvě, měla ji nést zvlášť k tomu vyvolená osoba.[p 9][p 10][55]

Práce Jacoba Koebela Wapen des heyligen Römischen Reichs Teutscher nation (1545), vedle popisu moravského znaku poskytuje názornou ukázku, jak prapor držený praporečníkem vypadá. Autorem dřevořezu zachycujícího vlajku Moravy je švýcarský rytec Jacob Kallenberg tvořící v Bernu v letech asi 1535–1565. Je zde vidět prapor obdélníkového tvaru s moravskou orlicí, který byl určen k vybarvení podle klíče tvořícího součást práce. Dílo vyšlo tiskem u Cyriacuse Jacoba ve Frankfurtu nad Mohanem. Údaje k barevné skladbě znaku jsou uvedeny v rejstříku. Vybarvený Koebelův tisk se nachází v Bavorské státní knihovně.[56]

Moravský prapor a barvy jsou zmiňovány ve zprávě o holdování králi Matyáši II. Habsburskému v roce 1611. Tehdy se jednalo o modré prapory s moravskou orlicí a modrobílé prapory obdélníkového tvaru. Není uveden způsob dělení listu praporu, zda byl "obdélný" modrobílý prapor rozdělen vodorovně nebo svisle. Zapsané pořadí barev modrá-bílá jde proti logice, která říká, že barva štítu, který je modrý, má být důsledně dole. Tato historická vlajka Moravy tudíž mohla a měla být bílomodrá, nemáme však její dobovou kresbu.[zdroj?][6][57]

Při příjezdu krále Matyáše do Prahy za ním nejprve jela moravská jízda se dvěma modrými kornetami, na nichž byl moravský znak, potom byl nesen obdélný modrý a bílý praporec, a za tímto praporcem jely pod dvěma modrými kornetami se zemským znakem dva prapory jízdy.[p 11][p 12][58][59] Podle jiné zprávy jela při této slavnosti část moravské jízdy pod pěti modrobílými praporci.[p 13][p 14][60][61][62] Před korunovací Matyáš přesídlil na Hradčany. Celý dvůr vyjel ze Starého Města za doprovodu pánů a rytířů českého království, předních úředníků Moravského markrabství a Uherského království, vojska a jeho velitelů, trubačů, bubeníků a panošů s modrým praporcem, na němž byl namalován znak Markrabství moravského.[p 15][63][64]

Propagandistický leták vydaný v roce 1619 (před bitvou na Bílé hoře a porážkou povstání), na němž je mezi pěti vojenskými oddíly (společně s českým, slezským, lužickým a rakouským) zachyceno i moravské vojsko, vyjadřuje naději katolické strany v císařovo vítězství. Na praporu neseném praporečníkem je moravská orlice. Za povšimnutí stojí i další šachovaný prapor (nepochybně dle moravské orlice).[65]

Znak Markrabství moravského v Knize stavu panského s vyobrazenou vedutou Brna (rok 1670)

V květnu 1745 bylo u sv. Tomáše v Brně slavnostně požehnáno deset praporů zemských milic, na nichž se v modrém poli nacházela moravská orlice se svatotomskou Madonou, ochránkyní celé země (Černá Madona, divotvůrkyně). Na praporu byl pak nápis „Sub tuum praesidium“ (pod tvou ochranou) a po straně obrazu, pod ním dole na orlici písmena M a T, což jsou iniciály Marie Terezie. Podle běžného uznávaného popisu orlice mohlo jít o orlici bíločerveně šachovanou.[66] Prapor z modrého taftu mohl být v této době čtvercový.[67]

Na zástavě jednoho z moravských praporů Legie arcivévody Karla z roku 1800 se v dochované podobě nachází na bílém listu praporu červenožlutě šachovaná orlice s červenožlutě šachovanou zbrojí na modrém štítu. Na praporu je ještě koruna nad štítem, růžové stuhy a list praporu je při okrajích nahoře i dole sledován řadou červených trojúhelníků.[68][69][70] Legie byla součástí moravské zemské domobrany, nikoliv ale rakouské císařské armády.[71] František Pícha přináší informaci o tom, že původně bílá pole moravských šachovaných orlic byla na jaře 1848 před předáním třem brněnským batalionům národní gardy v dubnu 1848, a dále pak jihlavskému, olomouckému a hradišťskému batalionu národní gardy na šesti praporech nacházejících se v zasedací místnosti moravského zemského sněmu v Brně upravena. Úprava, kterou provedl malíř písma a znaků Josef Wattrich, spočívala v jejich pozlacení. Historické prapory byly ve sněmovním sále trvale vystaveny na základě rozhodnutí moravského sněmu v roce 1801. Historické prapory, mezi nimiž byly jistě i prapory moravských pěších batalionů Česko-moravsko-slezské legie zřízené v roce 1800 měly připomínat historii stavovských dobrovolnických sborů a jejich vlasteneckou příchylnost k Rakouskému domu.[72][73]

Moravský znak, zemské barvy a zemská vlajka v 19. století[editovat | editovat zdroj]

Slavobrána postavená v Kuníně v roce 1845 u příležitosti návštěvy arcivévody Františka Karla. Na věžích vlající černožlutou a červenobílou bikolóru dobový popis označuje za rakouské a moravské zemské barvy.

Na začátku 19. století byla Morava v postavení nesamostatné země, která byla od roku 1804 součástí Rakouského císařství, jež vzniklo krátce před konečným rozpadem Svaté říše římské. Byla jednou z tzv. korunních zemí, v jejímž čele stál zemský místodržící. Vázaly ji předpisy vydávané ústředím státu ve Vídni. Z doby předtím je známo jen málo dokladů užití moravských zemských barev. Moravským panovníkem byl císař a jelikož markraběcí titul byl jen jedním z mnoha, které měl, nepotřeboval pro něj zvláštní obrazové vyjádření. Po téměř celou první polovinu 19. století tak zemské barvy neměly ten význam jako od jeho poloviny dále. Pravomoci orgánů stavovské správy země byly omezeny. Neměly pravomoc reprezentovat a být reprezentován.

Zemská samospráva dostala docela velké pravomoci až s vydáním prosincové ústavy v roce 1861, po níž byly vydány jednotlivé zemské ústavy. V nich však ani v žádném dokumentu nižší právní síly nebyly stanoveny zemské barvy či zemské vlajky. Tyto pojmy tak sice v 19. století existovaly, ale byly prázdné, tzn. nebyly určeny právně, ani obecně, ani konkrétně. Při popisování období před rokem 1918 nelze tedy napsat, že "zemská vlajka Markrabství moravského byla žluto-červená vodorovně dělená bikolóra", protože takto nebyla v žádném právním dokumentu stanovena. Dá se jen říct, že "jako zemské barvy používaly orgány zemské samosprávy v letech 1848-1918 červenou a žlutou", nebo pokud je to odůvodnitelné "ve funkci zemské vlajky Moravy se orgány zemské samosprávy v letech 1848-1918 používala (použila) červeno-žlutá bikolóra".

Nepřítomnost zákonného předpisu vysvětluje to, že v publikacích z této doby jsou "zemské vlajky" uváděny různě. Většinou si je autor odvodil vycházeje z několika skutečně známých vlajek a z heraldických pravidel z příslušných znaků. Zvláštním problémem na Moravě byla v 19. století skutečnost, že moravský znak se vyskytoval ve dvojí podobě. Jejím historickým po staletí používaným a oficiálně platným úředním popisem císařského znaku předepsaným symbolem byla stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí v modrém poli štítu. Nicméně císařem Fridrichem III. Habsburským listinou ze 7. prosince 1462 povolené užívání šachované orlice v barvách zlaté a červené, ačkoli se tato úprava v praxi neprosadila, vedlo, poté co se listina na přelomu 18. a 19. století dostala především do určitého povědomí představitelů moravské zemské správy, zejména od 30. a 40. let 19. století ke stále sílícím snahám zemské správy o uznání listiny císařem. A i když ji až do roku 1915 neuznal, řada prohlašujících vyjádření vídeňských úřadů vyznívala tak, že se nebrání užívání zlatého a červeného šachování orlice.

Otázkou po celé 19. století tak bylo to, zda má platná, ale oficiálně neúčinná erbovní listina Fridricha III. Habsburského, přednost před historicky užívaným a potvrzeným znakem Moravy. Otázka zemských barev, ke které se vztahovala otázka podoby (případné) zemské vlajky, byla růzností názoru na správnost (platnost) zemského znaku samozřejmě ovlivněna.[74]

Zemská vlajka Moravy v době nacionalismu[editovat | editovat zdroj]

Historická moravská vlajka - červenobílomodrá trikolóra. Pozdrav z Kroměříže. Vydavatel Vilém Povondra. Pohlednice prošlá poštou v roce 1901.

V 18. století a především po francouzské revoluci se významně změnil význam vlajek a praporů. Do této doby prapory nebo vlajky reprezentovaly především feudálního pána nebo panovníka popřípadě stát. V době revoluce se vlajky začaly používat v politickém smyslu jako výraz spojení s národem nebo lidem a postupně se jejich vzhled i užití podřizovalo striktnějším pravidlům.[75]

Morava se během 19. století ocitla uprostřed dvou významných politických center a koncepcí. Na jedné straně tu byla národně česky zaměřená Praha s koncepcí jednotného českého národa (role a význam moravanství měla v tomto pojetí různé nuance) a státu. Na druhé straně potom stálo centralizační, a někdy také germanizační, úsilí Vídně. Situace byla o to složitější, že na Moravě žila velká skupina německy mluvícího obyvatelstva, které buď tíhlo k zemskému pojetí moravanství, nebo se hlásilo k centralizačním (a germanizačním) snahám Vídně.[76] Politické a kulturní vztahy mezi Moravou a Vídní byly silnější než v Čechách a na rozdíl od Čech tu byl i silnější moravský zemský patriotismus.[77] Vlajka se v této době na Moravě nutně stávala symbolickým vyjádřením různých a často i rozporuplných politických, zemských a národních identit a koncepcí.

Obecně je možné říci, že během 19. století se na Moravě plně projevuje existence dvou či tří souběžně existujících verzí moravské zemské vlajky a zemských barev.[17] Jejich barevnost má přitom určitou vnitřní symboliku a vztah k výše zmíněné erbovní listině císaře Fridricha III. Habsburského ale i k dobovému politickému kontextu.

Bílo-červená bikolóra. Bílo-červená i červeno-bílá varianta českého zemského praporu se údajně měly ve 2. polovině 19. století rozšířit i za hranice Českého království do Markrabství moravského, které nebylo součástí Českého království. Zde se s oběma bikolórami setkáváme vedle panslovanských trikolór a žluto-červeného/červeno-žlutého praporu. Nicméně na Moravě se podle autora článku Prapor země České prý nemá jednat o demonstraci moravské zemské příslušnosti, ale o projev české národní sounáležitosti. Proti takto přísnému výkladu však stojí doklady svědčící o užití barev moravského znaku na bikolóře a trikolóře a vnímání bílo-červené/červeno-bílé a modré jako zemských barev.[78][79][80]
Červeno-modro-bílá verze vlajky Moravy z 2. poloviny 19. a začátku 20. století. Na přelomu dubna a května roku 1848 měly být poprvé vyvěšeny slovanské prapory v Kroměříži.[p 16][81][82][p 17][83]
Červeno-bílá bikolóra.[84]
Příjezd prvního vlaku do Brna 7. července 1839.

V první polovině 19. století došlo k oživenému užívání zlaté (žluté) barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských zemských (samosprávných) úřadů, ve kterých měly převahu německy mluvící elity.[15] Žlutočervená verze měla mít oficiální posvěcení z Vídně a sympatie především německy mluvících obyvatel Moravy. Na druhou stranu bílo-červeno-modrá verze byla upřednostňována česky mluvícími obyvateli Moravy.[6][15] Svoji roli hrála i skutečnost, že tyto barvy, odvozené od zemského znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže žerdi.[85][p 18][86] Stejný prapor (spolu s českým) pak byl nesen i na čele slavnostního průvodu při zahájení Všeslovanského sjezdu v Praze 2. června 1848.[p 19][87] Moravané byli na sjezdu součástí česko-slovanského sboru, který byl jedním ze tří (ostatní dva byly polsko-rusínský a jihoslovanský).[88]

Dopisem česko-rakouského kanceláře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807, v němž byl avizován císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy, bylo moravským stavům, nikoliv ale Moravě jako zemi, za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“, jež však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, který popisuje výsledný vzhled uniformy, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice v červeno-stříbrném šachování. Rovněž závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je bílý a červený. Ve 30. letech 19. století ale moravské úřady vědomě změnily text i výklad tohoto dekretu tak, že orlice má být červeno-zlatě šachována a že takováto orlice by měla být i v zemském znaku.[89][p 20]

Na oficiálním znaku Rakouského císařství ale stále figurovala stříbrnočervená orlice.[90] Po celé 19. století se moravské zemské orgány snažily na základě erbovní listiny Fridricha III. Habsburského prosadit žlutočervené šachování moravské orlice do oficiálního znaku rakousko-uherské monarchie. To ale neznamenalo, že by tato verze heraldických barev a z nich vycházející barevnost zemských vlajek a praporů byla na Moravě jediná.

Poté co začátkem roku 1848 proběhly nepokoje v Itálii, koncem února revoluce ve Francii, březnová revoluce v Německu a v Rakouském císařství, 13. března odstoupil kancléř Metternich. Nato byla zrušena cenzura tisku a slíbeno vytvoření ústavy. Již 14. března bylo povoleno zakládání Národních gard, které měly chránit osoby a majetek. Gardisté nosili jako odznak na levém rameni bílou pásku. Národní garda v Brně nosila v té době bílé kokardy "tu a tam doplněné červeným lemem, neboť červená a bílá jsou jak české, tak moravské barvy" také.[91][92][p 21]

7. dubna 1848 měla do Brna v souvislosti se snahou o opětovné spojení Čech s Moravou přijet delegace pražanů. Několik studentů se proto vydalo s červenobílým praporem na nádraží, kde je chtěli přivítat. Někteří brněnští Němci se však proti tomu vybaveni praporem v německých barvách (černá-červená-žlutá) postavili. Pražští vyslanci však toho dne do Brna nepřijeli.[93][p 22]

Nelze přesně určit, kdy byl na jaře 1848 poprvé vyvěšen prapor v barvách červené a žluté. Mohlo k tomu dojít například při tak důležité politické události, jakou bylo 14. dubna veřejné vyhlášení sněmovního usnesení o moravské samosprávě. Josef Alexander Helfert ve své práci k brněnskému zemskému sněmu v roce 1848 píše, že když bylo moravským sněmem vydáno jeho protičeské stanovisko, ulice v Brně byly vyzdobeny žlutočervenými prapory.[94][p 23] 20. dubna se v Mährich-ständische Brünner Zeitung objevila poznámka, v níž bylo kvůli "pochybnostem o správných moravských zemských barvách" vysvětleno, že protože je správným moravským znakem zlatočerveně šachovaná orlice, zemskými barvami jsou zlatá a červená.[95][p 24] Důvod pro vynechání modré barvy, jedné z barev znaku Moravy, je nejasný.[96]

25. dubna bylo z balkonu Reduty v Brně přečteno německé a české znění nové ústavy (tzv. Pillersdorfova). Matěj Mikšíček o tom podal zprávu uveřejněnou v Národních novinách. Byly vyvěšeny čtyři korouhve: rakouská, "stavovská červenožlutá", celá bílá a bíločervená.[97][p 25] Vyvěšení červeno-žluté bikolóry mimo Brno je doloženo již následující měsíc, při proněmecké akci v Novém Městě na Moravě.[96][98][p 26]

Když byl 4. května 1848 v časopisu Týdenník uveřejněn příspěvek Politické zemské barvy Moravské Aloise Vojtěcha Šembery[99], stalo se tak zřejmě v reakci na dopis Václava Kozánka, bratra Jana Kozánka, Janu Ohéralovi odpovědnému redaktoru Týdenníku z 27. dubna 1848 v záležitosti sporu o prapor národní gardy v Přerově, který tam probíhal na jaře roku 1848.[p 27] Aloisi Vojtěchu Šemberovi, profesoru české řeči a literatury nejprve v Olomouci, později v Brně a ve Vídni, a spolupracovníku Týdenníku byl Kozánkův dopis zřejmě předán, čímž se vysvětluje jeho příspěvek, v jehož úvodu píše: "Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barvy Moravské, zdali bílá (stříbrná) a červená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdvojené a při nynějším zřizování obrany národní na tom záleží, by s jistotou se vědělo, jaká kokarda se při ní má zavésti.", a v němž po exkursu do historie dochází k závěru, že: "Jest tedy barva politická markrabství Moravského zlato-červeno-modrá, a tou se označiti přísluší obyvatelům země této, buďtež Slované anebo Němci.". O Šemberově příspěvku potom píše Vincenc Brandl ve svém článku otištěném v roce 1886 v časopisu Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského[100], že šlo o: "...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: "Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená."[p 28][101]. Šemberův výklad přesvědčil umírněné členy přerovské národní gardy k tomu, aby si pořídili prapor a kokardy v jemu odpovídající zemské barevnosti. Proněmecká vrstva ve městě, kterou podporovali i úředníci Přerovského kraje v čele s hejtmanem, ale přerovské gardě v souvislosti s agitací při volební kampani do Frankfurtského parlamentu vnutila prapor a kokardy v barvách velkoněmeckých: černé, žluté a červené.[102]

Úkolem tzv. Frankfurtského sněmu bylo vypracování tzv. celoněmecké ústavy. Na jaře roku 1848 byly velké tlaky na uskutečnění voleb do tohoto parlamentu i v dalších německy mluvících zemích, především v Rakousku. V dobovém českém tisku jsou stížnosti na většinou pouze německy mluvící a češtinu neznající úředníky, kteří se v souvislosti s přípravou těchto voleb snažili obyvatele Moravy přesvědčovat o tom, že jedinými správnými moravskými barvami jsou černá, červená, zlatá: "že barvy černá, červená a zlatá jsou barvy národní moravské, aby jich nosili a praporci takovými věže a jiná veřejná stavení zdobili, atp.".[103][104] Frankfurtský parlament odhlasoval i to, že Čechy a Morava jsou součástí Německé říše, a tak byli Moravané úředníky přesvědčování, aby používali německé barvy.[105]

Jedna z verzí vlajky Moravy v podobě bílo-červeno-modré trikolóry. Používali ji údajně zástupci česky mluvících Moravanů na Slovanském sjezdu v roce 1848.[106] V tomto pořadí zemské barvy uvádí zpráva z roku 1896 v Dačických listech.[107]
Žluto-červeno-modrá trikolóra byla kompromisním řešením moravských vlastenců, o jehož praktickém naplnění ale téměř chybí zprávy.[6] V roce 1880 moravské místodržitelství údaj o "zlaté-červené-modré" jako zemských barvách, který se objevoval v různých v zemi vydávaných kalendářích, označilo za nesprávný a za moravské zemské barvy považovalo jedině "zlatou-červenou".[108][p 29] V rozporu s oficiálním stanoviskem je informace v Dačických listech z roku 1896, podle níž byly pro Moravu stanoveny zemské barvy žlutá-červená-modrá, jelikož původní barvy země bílá-červená-modrá byly úřady vykládány jako nepřípustné a zakazovány, protože prý představovaly "všeslovanské" barvy. Zlatá (žlutá), červená a modrá jsou s odkazem na zlatočerveně šachovanou orlici vyjmenovány jako moravské zemské barvy Matoušem Václavkem v Úvodu do zeměpisu markrabství Moravského z téhož roku.[107][109]

Stanovisko Aloise Vojtěcha Šembery vycházelo z předpokladu, že znakem Moravy je od roku 1838 povolená červenozlatě šachovaná orlice v modrém poli (jen dočasně se neslučující se státním znakem). O něco dříve koncem dubna 1848 podobně heraldicky (zemské barvy musí obsahovat barvy zemského znaku) o moravské zemské vlajce jako o červenožlutomodré trikolóře uvažoval úředník dvorské kanceláře ve Vídni Antonín Rybička.[110][p 30] Zlatočervené šachování orlice ale bylo z opačného pohledu chápáno jako nehistorické. A jako svévolný zásah byl Šemberův názor začátkem června 1848 v Týdenníku ideologicky, nikoli historicky kritizován, s jednoznačným závěrem, že "Protož byli a mají zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše.".[111][112][p 31]

V revolučním roce 1848 se otázka zemských barev Moravy dostala na jednání tzv. „selského“ zemského sněmu, který byl zvolen podle nového volebního řádu, jenž zaručil značnou účast zástupců venkovských měst a okrsků. Byl zahájen 31. května v Brně a zasedal téměř 8 měsíců až do 24. ledna 1849. Nové zemské zřízení měla vypracovat třicetičlenná komise zvolená 20. června. První návrh byl v plénu představen rytířem Chlumeckým 9. srpna. Znění paragrafů bylo diskutováno ve druhém čtení 14. srpna. V pátém paragrafu bylo navrženo, že "Země Moravská podrží svůj dosavadní erb: v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného korunovaného orla, za erb země". Poslancem Josefem Czibulkou bylo navrženo, aby byly ustanoveny i zemské barvy, totiž zlatá a červená. Poukázal také na to, že tyto barvy do své kokardy jako zemské přijala Brněnská národní garda. Pozměněný text § 5 byl po hlasování velkou většinou přijat.[113][114]

15. září byl vzhledem k předtím odhlasovaným změnám ve třetím čtení článek o zemském znaku přesunut a v definitivním znění schválen (§ 6): "Země Moravská podrží svůj dosavadní zemský erb, totiž: V modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného, korunovaného, napravo hledícího orla. Zemské barvy jsou zlatá a červená.".[113]

Konečný návrh nového moravského zemského zřízení byl přijat 20. září. Současně bylo rozhodnuto, že jeho text v němčině a češtině bude vytištěn a odeslán ministerstvu, aby byl předložen a potvrzen říšským sněmem a císařem. Návrh a doprovodná nóta, již podepsal předseda sněmu Johann Koppel, byl do Vídně odeslán 30. září, presidiu rakouského říšského sněmu. Až do rozpuštění moravského zemského sněmu (odročení na neurčito) v lednu 1848 se o zemském zřízení na sněmu dále už nejednalo. Nezabýval se jím však ani říšský sněm, přesunutý kvůli nepokojům ve Vídni v listopadu do Kroměříže, a tak se nedostal ani k císaři.[113][p 32]

V návrhu, který ale nebyl realizován (zůstal v podobě nepřijatého legislativního návrhu),[115][116] se píše o moravských barvách, nikoliv ale konkrétně o vlajce nebo praporu. Ze zápisu jednání sněmu v Moravském sněmovním listu vyplývá, že se nejednalo o podobu zemské vlajky, ale pouze o barvy moravské orlice na modrém štítu. Stanovisko sněmu z roku 1848 ve věci zemských barev bylo ovšem později částí politiků a tisku bráno coby jasné vyjádření většinové vůle tehdejší zemské reprezentace a používalo se jako argument pro legitimitu žluté a červené jako oficiálních zemských barev. Původně upřednostňovaná červeno-žluto-modrá trikolóra se tím ve druhé polovině roku 1848 přestává užívat a z Brna se zvolna začíná šířit užívání žluté a červené. Jednoznačně ale nelze určit, v jakém pořadí byly tyto barvy v roce 1848 používány na praporu (chybí například barevné vyobrazení), která barva byla "správně" nahoře a která dole, jelikož heraldické hledisko tuto otázku nerozhodne.[117]

Na jaře začátkem května 1848,[p 33][118][119] a potom na podzim na začátku listopadu informoval Karel Havlíček Borovský v Národních novinách o své návštěvě Moravy. Zmiňuje používání zemských barev v podobě bikolór, barev červená-bílá či žlutá-červená, a trikolór. Vedle německé trikolóry byly k vidění slovanské barvy červená-bílá-modrá (podle červeno-stříbrně šachované orlice v modrém poli). Nově je představena i kombinace žlutá-červená-modrá (podle stavů).[p 34][120][121][122][123][124][125]

Bílomodročervená trikolóra (slovanský prapor) obsahující barvy úředně platného znaku Moravy byla prosazována zvláště příznivci spojení Čech a Moravy jako slovanských zemí, což byli slovansky orientovaní čeští politici. Tyto barvy měly své příznivce na moravském venkově: "Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly. ... My národové slovanští všichni buď bílou-modrou buď bílou-červenou buď bílou-modrou-červenou barvu jsme si od jaktěživa zalíbili a v nejnovějších časech tyto poslední barvy za význam ducha vůbec slovanského uznané jsou."[126]

Pořadí slovanských barev na moravských praporech bylo tehdy i později popisováno různě. Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil". V Olomouci byl císař Ferdinand V. 14. října přivítán jak černožlutými císařskými korouhvemi tak bíločervenomodrými prapory označovanými dobovým tiskem jako slovanské i jako moravské.[127][128] Těmito prapory byly vybaveny zejména slavnostní delegace venkovských obcí sjíždějící se do Olomouce, aby vzdaly hold císaři.[129][p 35] Ve venkovských obcích se zvolna probouzelo moravské smýšlení a obecně přijímaly bílou, červenou a modrou za moravské barvy.[130][p 36] V Brně sice na podzim roku 1848 převládala žlutočervená bikolóra, ale zaznamenána byla červenobílá bikolóra i slovanská trikolóra.[131][132] V Moravských novinách se 23. prosince také objevila myšlenka, že zdrojem slovanských barev jsou moravské barvy: "Proto to též není náhoda, že právě moravská národní barva, jest za barvu všeslovanskou vyvolena".[133]

24. ledna 1849 na konci svého projevu dr. Jan Koppel oznámil přerušení zasedání sněmu na dobu neurčitou, dokud nebude jeho opětovné svolání dovoleno ministerstvem. Na toto jeho opětovné svolání nikdy nedošlo, čímž se stalo zasedání 24. ledna 1849 poslední schůzí prozatímního moravského zemského sněmu. Zemská ústava žádaná prozatímním zemským sněmem, jakož i s ní související usnesení o barvě zemského znaku, nikdy nebyly předloženy k nejvyššímu schválení, a z toho důvodu nedostaly žádnou zákonnou platnost.[134][p 37][135][136]

Politické uvolnění roku 1848 skončilo krátce nato s rozpuštěním kroměřížského říšského sněmu a jednostranným vyhlášením říšské ústavy císařem Františkem Josefem I. 4. března 1849 (tzv. Březnová či Stadionova ústava). Při jejím slavnostním vyhlášení 9. března z balkonu guberniálního domu v Brně byly vyvěšeny černožlutý a žlutočervený prapor.[137][p 38] Byla pak základem ústav jednotlivých korunních zemí v rakouské části monarchie. Její § 8 zaručoval, že "Státní a zemské znaky a barvy zůstanou zachovány. [138]

Místo moravské ústavy vypracované zemským sněmem, která nikdy nevstoupila v platnost, byla 30. prosince 1849 zavedena nová moravská ústava (tzv. Bachova), jejíž § 5 obsahuje v souladu s § 8 říšské ústavy ze 4. března 1849 stručný pokyn "Moravské markrabství podrží svůj dosavadní znak a zemské barvy."[139][140] Zatímco "dosavadní znak" ve formulaci lze právně vykládat jen tak, jak je stanoven v poslední platné verzi císařského znaku z roku 1836, tedy jako stříbrno-červeně šachovanou orlici se zlatou korunou, jazykem a zbrojí v modrém poli, zemské barvy de iure předtím nikdy stanoveny nebyly, čímž je toto ustanovení prázdné, protože takto ke slovu dosavadní nelze právně přiřadit žádné barvy, leda ty, které platný moravský znak obsahuje. Březnová ústava však nenabyla účinnosti a po politické normalizaci byla tzv. silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851 prohlášena za neplatnou. A ačkoli nebyly výslovně odvolány, se zneplatněním říšské ústavy zanikly i všechny zemské ústavy, které byly jejími prováděcími zákony. Nahradily ji Zásady organického řízení korunních zemí Rakouského císařství. Zemské sněmy nebyly až do roku 1861 svolávány. Země rakouské monarchie byly tak jako předtím řízeny centralizovaně ministerstvem vnitra ve Vídni, a stejně jako před rokem 1849 (resp. 1851) neexistovalo žádné právní nařízení, které by závazně upravovalo vzhled a používání moravských zemských barev.[138]

Přijetí barev žluté a červené schválených moravským zemským sněmem jako zemských probíhalo váhavě a rozpačitě a zeměpisně-politická literatura je zaznamenala teprve postupně. V práci Pantaleona Neumanna Zeměpis Moravy a Slezska s připojeným zeměpisem Čech vydané v Brně v roce 1851 se vedle popisu moravského znaku, který byl takto v jiném Neumannově díle popsán v roce 1846, tentokrát uvádí výslovně i moravské barvy, že "znak moravský je jednohlavý, bíle a červeně kostkovaný orel s roztaženýma křídlama v poli modrém; barvy tedy moravské jsou modrá, bílá a červená".[141][142][143]

Před rokem 1848 poznámky pražského profesora heraldiky první poloviny 19. století Johanna Helblinga von Hirzenfelda upozorňovaly na to, že slovanské barvy - červenou, modrou a bílou - měly též Kraňsko a Morava.[144] Podle I. Štarhy, například Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, s. 193) uvádí, že „znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená“. Také při návštěvě císaře a krále Františka Josefa I. v Rajhradě a v Brně v roce 1862 vlály modro-bílé-červené vlajky, což bylo vnímáno s nelibostí jako všeslovanský symbol. [20]

Učebná knížka zeměpisu pro vyšší třídu obecných škol na Moravě a ve Slezsku z roku 1874 Antoňa Tilleho za moravský znak uznává "orla stříbrně kostkovaného s rozepjatýma křídly v modrém poli".[145] Podle první česky psané vexilologické publikace, která byla vydána v roce 1884, příručky Barvy zemské a národní všech známých států na zemi, jež se pokouší o definici symbolů územních celků: "Takovými symboly pak jsou zemské barvy (prapory) a znaky (erby)", jsou moravskými barvami zlatá, červená a modrá. A i když připomíná návrh zemské ústavy z roku 1848, určující, že zemskými barvami jsou žlutá a červená, dodává, že "v praxi užívá se však výše uvedené trikolóry, s připojením barvy pole k barvám obrazu znakového."[146][147][148] Jedním z mála případů, kdy se popis v příručce nebo učebnici neomezil jen na zemské barvy a slovně připomněl jejich použití na vexillu, je práce řídícího učitele v Osíku u Litomyšle Antonína Mikuláška z roku 1895, který uvádí červeně a zlatě "kostkovanou" orlici v modrém poli s tím, že "Barvy zemské (na praporu) jsou zlatá a červená.".[149] I v tradičním zdroji dobových informací, v kalendářích, které obsahují i zeměpisněpolitické údaje, se ohledně moravských zemských barev vyskytují časté rozdíly anebo přímé rozpaky, jakým je například konstatování: "Barvy zemské: bílo-červená a modrá (místo bílo-červené užívá se úředně žluto-červené)".[150][151]

Kritika červenožlutých moravských praporů, která se objevila 9. dubna 1861 v Národních listech připomínala, že zlato-červeně šachovaná orlice je znakem moravských stavů: "měl tedy národ korouhve červeno bílé a páni stavové měli orla červeno-zlatého": "Ach je to smutné, že mnohý poslanec tázati se musel, čí to barvy jsou ti červenožluté. Moravské barvy to jsou! zněla hrdě odpověď od jednoho pána (...) musím se dále přeptati, co to znamená, ač se již dovtipuji, neb byl jsem tak šťastný dostati od toho pána ku přečtení agendu zemského výboru, (...); poznal jsem úmysl, abych totiž poučil se, jaké jsou moravské barvy. Já sprosťák myslíval jsem vždy, že červenobílá barva jest moravská, a tak venku všudy náš lid toho se drží, a když potřebuje korouhve, tož jich má takové barvy a pravívá: máme stejné barvy jako v Čechách, inu vždyť jsme vlastně jedno; a kde jest co obecného k obarvení, činí se to červenobíle.". § 6 návrhu nového moravského zemského zřízení z 20. září 1848 s ustanovením o zemském znaku a zemských barvách, od čehož se odvíjelo následující, je hodnocen takto: "Tato dvojitost nebyla pánům milá, a jisté straně, kteráž ví, proč nenávidí všecko co na bratrství české zpomíná, jednalo se též o přemožení předsudku národního, a proto r. 1848 na sněmě to přivedli k řeči a tu bylo rozhodnuto, že za zemské barvy mají býti považovány červená a zlatá.", upozorňuje na neplatnost závěrů tohoto sněmu (viz také souvislost s neustálým opakováním fráze o sněmu 1848 ve výzvě k vyvěšení moravské vlajky v den červencového státního svátku sv. Cyrila a Metoděje[152]) a vliv na moravskou společnost: "Ale což na plat, z toho sněmu nepřijalo se mnoha na hoře ani dole.", a skvostně dojemný je celý závěr: "A jak víme dobře, národ toho si nevšímá cítě, že libost v jisté barvě má vnitřní původ v povaze a bytnosti osobní a že nezakládá se na žádném císařském privilegium ani rozkazu, a tak i nemůže ráz jistého národa svévolně změněn býti, neb jest samorostlý, přirozený, jest od Boha. Nelze lípě dubem býti; to dávno v Brně na divadle se zpívalo, a tenkráte nenapadlo žádnému o tom pochybovati. Nyní jest jináč; to jest znamení, že již nejsme v opovržení; nýbrž že ti, jenž moc mají, již všímají si ruchu v národu probuzeném".[141][153][p 39]

V souvislosti se zmiňovanou návštěvou císaře Františka Josefa I. v roce 1862 vyvolal 6. listopadu přednosta smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna nové jednání o moravských zemských barvách. Popsal v Rajhradě vztyčený prapor s modro-bílo-červenou trikolórou, která byla pokládána za prapor slovanské svobody, a uvedl, že při příchodu Františka Josefa I. do Brna docházelo na jednotlivých místech k pokusům o vyvěšení takové vlajky. Pořadím barev udaným v popisu zdůraznil spojitost se slovanskou trikolórou. Poukázal přitom na popis moravského zemského znaku v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska od Karla Vladislava Zapa. Pořadí barev v popisu vlajky vyvěšené v Rajhradě se nápadně shoduje se způsobem použitým v učebnici zeměpisu z roku 1854, kde je moravská orlice nejprve popsána jako stříbrnočerveně šachovaná v modrém poli, a následuje výčet zemských barev: modrá, bílá, červená. Rakouské úřady nepřesně považovaly prapory v barvách bílé, červené a modré za údajné barvy všeslovanské, ty se však lišily pořadím barev. Požadavek, aby se vlajky v této barevnosti, kterou kloboucký přednosta považoval za mylnou, nemohly na Moravě používat, ale zůstal bez odezvy.[154]

Na to, že "starší erb, totiž bílo- a červeno-šachtovaný orel, v následujících stoletích, bať až do nynější doby v úředních spisech a potřebách se udržel.", poukázal i moravský zemský archivář Vincenc Brandl v roce 1863 ve své práci Kniha pro každého Moravana, v kapitole Znak čili erb zemský, v níž citoval archiváře Josefa Chytila. Kniha byla vydána u příležitosti tisícího výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, s cílem podpořit národní a historické povědomí a je národopisnou a místopisnou publikací určenou pro širokou veřejnost.[155][156] Ve druhém rozmnoženém vydání je text této kapitoly dále podstatně rozšířen: "Nastává otázka, kterak to přišlo, že od několika let se užívá v erbu zemském orlice červeno-žlutě kostkované?"[157] Téhož roku se v Brně konala slavnost k uctění tisíciletého výročí od příchodu Cyrila (Konstantin) a Metoděje na Velkou Moravu. Místnosti čtenářského spolku byly 25. srpna 1863 vyzdobeny slovanskými trikolórami, černožlutými (rakouské barvy) a červenobílými prapory, označenými novináři z Klagenfurter Zeitung za moravské.[158][p 40] Národní listy psaly jednoduše o praporech v národních barvách.[159][p 41] Moravským znakem a barvami se jen o několik dní později zabýval i německý moravský tisk hájící barvy žlutou a červenou. Podrobně se znakem a jeho historií zabývá Brünner Zeitung, který přinesl i latinský text příslušné části Fridrichovy erbovní listiny. Edice části textu měla být důkazem toho, že se jednalo o znak Markrabství moravského a nikoli privilegium udělené pouze stavům.[160]

Příležitostí k používání moravských zemských vlajek byly i tábory lidu konané v letech 1868 a 1869. Například během příprav tábora lidu u Hulína ve svátek sv. Petra a Pavla noviny informovaly o tom, že vozy s účastníky "budou ozdobeny červenobílými a červenomodrobílými prapory", což znamená že v tomto kraji nebyly ani po dvaceti letech od roku 1848 vzaty na vědomí červená a žlutá barva. Při oslavách si vystačili s českými (moravskými) a slovanskými (moravskými) barvami.[161] Stejně tak následujícího roku při táboru lidu, který se konal 27. června 1869 na Julianovském kopci, píše Moravská orlice, že: "velké máje již ráno byly postaveny a na nich korouhve v moravských a slovanských barvách vztýčeny". Barvy praporů však nejsou přesně určeny: "Nad stolem předsedovým se vypínala moravská orlice, okolo řečniště byly prapory v moravských barvách".[162][p 42] V případě táboru lidu, který se konal 1. července 1869 u Hranic na Moravě byla první slavnostní brána na cestě k tábořišti ozdobena "dvěma prapory, červenobílým a modrobílým; druhá mnohem skvostnější ozdobena byla třemi prapory, z nich jeden byl trojbarevný, a znaky zemí koruny svatováclavské." Vedle modrobílých praporků se tu setkáváme s prapory ve slovanských barvách, jimiž byla ozdobena tribuna. Červenobílé prapory byly vyvěšeny po stranách řečniště.[163][p 43][164]

Při slavnosti svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871 v Brně na tehdejším Raduitově náměstí vlály prapory moravských barev a slovanské trikolory. Hlavní tribuna pro hosty a hodnostáře stála vedle Červeného kostela.[165][166][167][p 44][168][p 45]

Když bylo v roce 1876 hranickým hejtmanstvím nařízeno, aby sloupek nesoucí tabule u obcí byl žlutočervený, na nich nejprve německý a potom český nápis, na Kroměřížsku bylo učitelům přísně nařízeno zničit "všechny prápory, které nejsou barvy žluto-červené".[169][170]

Ale ačkoli se v červená a žlutá v některých částech Moravy prakticky používala, občas se v novinách vyskytly články upozorňující na tzv. správné, také "staré moravské" barvy: "Zemské barvy rakousko-uherského mocnářství. (...) Morava staré bílo-červenou, nové zlato-červenou".[171] Na Olomoucku je v srpnu 1880 doloženo, že k bíločervené zemské vlajce se přiklánělo obyvatelstvo česky mluvících moravských obcí. Zatímco okresní hejtman "uznal za zemské barvy moravské bílou a červenou", Josef Engel, starosta Olomouce, nejprve řekl, že "zemskými barvami moravskými jsou červeno-žluto-modrá", později však změnil názor a prohlásil, že zemskými barvami jsou červená a žlutá.[172][p 46][173][p 47][174] Ke změně postoje jej velice pravděpodobně přiměl výnos prezidia moravského místodržitelství č. 3205 z 10. srpna 1880 "ve věci moravských zemských barev v kalendářích", který byl určen policejnímu ředitelství v Brně a starostům Znojma, Jihlavy, Olomouce, Uherského Hradiště a Kroměříže. V něm se upozorňuje, že zlatá, červená a modrá, jež jsou často chybně uváděny, nejsou moravskými zemskými barvami, nýbrž jsou jimi zlatá a červená.[174][p 48][175]

Obraz Antonína Tomáše Becka, slavnostní brána k příjezdu císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. do Kroměříže v srpnu 1885.[176]
Bílo-modro-červená trikolóra. Toto pořadí barev modré, bílé a červené (panslovanské barvy), které byly v roce 1848 původně zvoleny ke zdůraznění sounáležitosti slovanských národů ve smyslu panslavismu, se shoduje s vlajkou Ruského carství a Ruského impéria používanou v letech 1699–1858 (vlajka Romanovců a Ruského impéria (1858-1883) byla černo-žluto-bílá), a vlajkou Ruského impéria (1883–1914). Její případné použití by tedy budilo a potvrzovalo dojem symboliky panslovanských barev. Při jejím obrácení vzniká červeno-modro-bílá verze vlajky Moravy z 2. poloviny 19. století a začátku 20. století.[p 49]

V srpnu 1885 došlo v Kroměříži k setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III.[177] [178] [179] Vedle moravských červenobílých bikolór[180] (chápaných buď jako českonárodní nebo jako zemské moravské podle pořadí barev bílá a červená v zemském znaku[79][181][182][183]) byly přítomny moravské červenobílomodré a také červenomodrobílé (bílomodročervené) trikolóry, označované jako slovanské. Ve městě byla výzdoba provedena také modrobílými bikolórami. Tyto barevné kombinace jsou popsány v dobovém tisku a také zachyceny na obraze Slavobrána k uvítání císařů kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908). Bíločervená a bílomodrá bikolóra má však v případě použití na slavobráně, na níž vlály vedle rakouských (černá-žlutá) a ruských vlajek (černá-žlutá-bílá, což potvrzuje ruská verze hesla věnovaného historii ruské vlajky), význam barev dánských a bavorských (podle původu manželek obou panovníků). Modrobílá barevná kombinace je novináři považována buď za bavorskou nebo za moravskou. Červenomodrobílá trikolóra je jimi zase vedle moravské označována se stejným významem za slovanskou. Mohla být kvůli podobnosti dávána i do souvislosti s ruskou vlajkou.[184]

Četnými případy je doloženo, že obyvatelstvo Moravy bylo ke konci 19. století v používání zemských barev rozděleno na dva tábory. Jestliže mnozí Moravané hovořící německy se údajně přikláněli ke žluté a červené barvě, totiž k barvám orlice s červenozlatým šachováním, ostatní Moravané stáli za červenou, bílou a modrou, protože to byly barvy moravské orlice. Z nich bílá a červená jsou rovněž českými národními barvami, a v kombinaci s modrou se jedná i o slovanské (všeslovanské) barvy. Ukázkou nenávistného projevu zdůrazňujícího akcí jednotlivců běžný odpor Němců proti jinému než žlutočervenému praporu je příběh advokáta Jana Kučery, který v červnu roku 1888 u příležitosti návštěvy brněnského biskupa svůj dům v Hustopečích vyzdobil "praporem zemských barev moravských (bílá, modrá a červená)". Němci na jeho dům následně házeli kamení a prapor poničili. Na vrata domu napsali nápis "Weiss, roth, blau - trag jede böhmische Schwein", což přeloženo znamená: "Bílou, červenou, modrou nosí každé české prase".[185][p 50][186]

V roce 1892 byla výzdoba brněnského Besedního domu provedená českými národními (slovanskými) barvami: "Dasselbe stellt einen Baldachin vor, dessen Stoffe und sonstiges Arrangement in den tschechischen Nationalfarben die eigentlich panslavistische Farben sind, gehalten ist. Wie bekannt, wurde die Decoration in den national Dreifarben als unzulässig erklärt." a znaky Čech, Moravy a Slezska: "Dieselbe besteht aus dem böhmischen Wappen, das sich in der Mitte befindet und den Wappen von Mähren und Schlesien, die sich rechts und links anschlieβen und dem Ganzen ist die böhmische Krone aufgesetzt" kritizována novinami Tagesbote aus Mähren und Schlesien.[187] Výzdoba byla také moravským místodržitelstvím označena za "nepřípustnou politickou demonstraci". Brněnský policejní ředitel se vyjádřil, že "neručí, že nebudou vytlučena okna besedního domu, který jest také prapory barev slovanských vyzdoben". Starosta Brna Gustav Winterholler zase starostovi starobrněnské besedy osobně sdělil, že "nemůže dovolit, aby byly na domě prapory s českým lvem uprostřed". Když byla výzdoba po nátlaku ze strany politických orgánů správou bededního domu odstraněna, stala se po dobu několika týdnů problematika používání zemských symbolů, zvláště pak zemských znaků, tématem pro český tisk.[188] Moravští poslanci v této věci opakovaně vystoupili s interpelacemi. V Brně tak během císařské návštěvy vlály především černožluté prapory, a vedle nich i modrobílé (bavorské barvy na počest Alžběty Bavorské, manželky Františka Josefa I.). V tisku jsou zmiňovány i četné "velkoněmecké" a dokonce i říšské prapory. A i když Národní listy napsaly, že "nikde nevidíme praporu zemského" a "Vlastenci brněnští ozdobili hojně domy své prapory českými, bíločervenými. Trojbarevných praporů užíti nesměli", v Tagesbote aus Mähren und Schlesien je ovšem zmíněno i jedno vyvěšení moravské vlajky: "Vor dem Eingange in den Augarten wehen auf hohen Masten zwei Flaggen, die kaiserliche und die mährische.", což se dá v souvislosti popisu považovat za doklad vyvěšení červenožluté vlajky.[189][190] Až teprve v dalším roce se k použití zemských znaků ve znakové galerii vyjádřilo svým přípisem ministerstvo vnitra, když jejich užití v dané souvislosti označilo za nepřípustné: "ačkoliv není zakázáno užití jednotlivých znaků rakouských zemí k účelům dekorativním za přítomnosti Jeho císařské a královské Apoštolské Milosti - avšak dle platných předpisů není připustitelným sestavovati libovolně takové znaky ve formě tak zvaného alliančního znaku!". Samotné vyjádření a předchozí jednání okolo moravských symbolů ve dnech panovníkovy návštěvy na Moravě v zemském hlavním městě tak dokladuje dobový vztah moravských a rakouských úřadů k symbolům připomínajícím země Koruny české a jejich historickou jednotu.[191]

Když v roce 1895 žádal výbor pražské národopisné výstavy prostřednictvím presidia českého místodržitelství presidium moravského místodržitelství, aby jako moravské zemské barvy mohl na výstavě použít prapory v modro-bílo-červené barvě, to odpovědělo 15. května, že otázka moravských barev není dosud vyřízena, zmínilo však souhlas ministerstva vnitra s užíváním zlaté a červené na zemském znaku z roku 1880.[192][193][194][195] Ministerstvo vnitra však v mnohých případech nadále tolerovalo barvy bílou, červenou a modrou, stejně jako Ministerstvo kultu a vyučování (Ministerium für Cultus und Unterricht), odvolávající se na oficiální říšský znak.[196][193]

Z faktické situace vzešlé rozlišování mezi "starými" a "novými" moravskými barvami dokládá kritika jinak v Brně kladně přijaté publikace Národní katechismus aneb Co má věděti každý Čech vydané v Praze v roce 1895.[197] Jejímu autorovi se vytýkalo to, že "Na str. 14. uveden je znak moravský tak, jak je ve velkém říšském znaku (orlice červeno-bílá); dle str. 15 zemské barvy moravské jsou však žlutá, červená a modrá.". Podle autora zprávy o publikaci měl vysvětlit historii změny, "že červeno-bílá orlice jest původní, a kterak z ní povstala nynější žlutočervená", a to, že erbovní list z roku 1462 se nikdy nepoužil, "až na sněmu moravském r. 1848 prof. A. V. Šembera, dovolávaje se ho, dal podnět ke změně barev zemského znaku, kdežto ve znaku říšském z příčin diplomatických ponechána stará orlice červenobílá". V Národním katechismu uvedená trojice barev přitom autorem kritiky odsuzována není.[198][199]

Fejeton vydaný v Moravské orlici v roce 1899 zdůrazňuje, že moravští Češi užívají "praporů červenobílých, ale mládež naše učí se ve školách, že zemské barvy moravské jsou červenožlutá. Učitelé učí tak na základě obrazů, ve Vídni pro školy zdělaných". Připomíná se že, přestože bylo tzv. Fridrichovo privilegium potvrzeno Ferdinandem II. Habsburským, na jím vydaném obnoveném zřízení zemském je červenobílá orlice. Autor se opět pozastavuje nad tím, že "Bůh ví z jakých příčin" A. V. Šembera učinil návrh, aby "Morava na základě privileje z roku 1462 užívala barev červenožluté", načež byl "do nové ústavy zemské přijat článek, že Morava má barvy červenožlutou". Odkazuje na knihu Vincence Brandla z roku 1892 Kniha pro každého Moravana, a na jejím základě tvrdí, že "zemské barvy moravské jsou červená a bílá. Zopakujeme důvody: 1. Od prvopočátku po všecka staletí byly barvy červená a bílá, jakožto barvy zemské. 2. Císař německý Bedřich III nebyl oprávněn udíleti Moravě zemských barev, králem celé české koruny byl tenkráte Jiří z Poděbrad; také "privilej" císaře německého zůstal úplně nepovšimnut a nikdy se barvy červenožlutá do roku 1848 neobjevily. 3. Nová ústava zemská, na níž se sněm roku 1848 usnesl a do níž pojal též článek o barvách červenožluté, nevešla nikdy v život. 4. Ministerstvo císařského domu a zahraničních záležitostí změny nepovolilo a v císařské pečeti zůstává do dnes barva červenobílá".[200] Je však třeba upozornit na to, že A. V. Šembera, který se k otázce znaku a barev vyslovil v Týdenníku počátkem května 1848, nebyl zvolen poslancem zemského sněmu, a tak na něm nemohl osobně podat návrh na moravské barvy.[201] Stal se jím však natolik známým, že mu byl později tento návrh přeneseně přičítán. Ve fejetonu se dále kritizuje, že pokud "ministerstvo vyučování" vydává školní pomůcky, v nichž se udává, že moravskými barvami jsou červená a žlutá, buď se tím vědomě dopouští nesprávnosti, anebo neví, jaké barvy jsou v císařském znaku. Fejeton uzavírá: "Vídeň je Vídeň, se záležitostmi českými, třeba byly národu posvátny, jedná vždy nevážně a libovolně. Souhlasíme tedy úplně s orgánem našeho rolnictva, že však tak jednati nesmí moravské školství, a právem žádáme, aby veškeré školy moravské učily, což správné jest: že zemské barvy moravské jsou červená a bílá. Užívá-li odrodilá šlechta a vysoký klerus barev červené a žluté, toho dbáti nám nesluší, tam si pro vzor a poučení nechoďme.".[200][202]

Zajímavostí je, že v době, kdy bylo naprosto samozřejmé, že barvy různých měst a územních celků jsou duplicitní, si někdo povšiml, že "nové" moravské a pražské barvy jsou stejné. V Moravské orlici z roku 1901 se k tomu uvádí: "Červená a žlutá, barva lásky a žárlivosti, pojí se k sobě ve výmluvném souladu na zemské vlajce moravské. Při každém zasedání sněmovním vidíme tyto barvy vlát na praporcích, vztyčených na zemském domě. Naši historikové ovšem dokazují, že pravými barvami země nejsou a že historický znak země moravské nese barvy zcela jiné. Zatím však stalo se, že tyto barvy objevily se v Praze.". Autor krátkého článku tím však nemíní barvy vlajky nebo praporu Prahy, ale stožáry natřené červenožlutě. Hospodářský úřad to tak prý udělal proto, aby vhodně "mohl dle potřeby použíti jich volně k zavěšení praporů červenobílých i černožlutých. Tedy z každého praporu, zemského i říšského, kus barvy objevil se na stožárech."[p 51] Z tohoto vysvětlení ale není zřejmé, jestli o původu pražských městských barev (vlajek a praporů), jak byly stanoveny v dubnu 1891 na zasedání rady královského hlavního města Prahy, nevěděl Hospodářský úřad nebo autor článku.[203][204]

Ve dnech 1. až 4. září 1897 proběhly v Bystřici pod Hostýnem manévry za účasti císaře Františka Josefa I. Zároveň se konala pouť na Svatý Hostýn, jíž se 1. září před zahájením vojenského cvičení zúčastnil.[205][p 52] Ještě před císařovým příjezdem vzrušil 31. srpna přeplněné bystřické náměstí mladík, který s červenobílým praporem (české barvy) vyšplhal po hromosvodu až téměř ke špici kostelní věže, kde prapor upevnil. Uvítání Františka Josefa I. na Moravě se zúčastnili zástupci místodržitelství a zemského výboru. Na nádraží v Hulíně panovníka jako první přivítal moravský místodržitel baron Alois Spens z Boodenu. Na nádraží v Bystřici pod Hostýnem byl František Josef I. uvítán nejprve zemským hejtmanem hrabětem Felixem Vetterem z Lilie. Město bylo vyzdobeno mnoha červenobílými a červenožlutými prapory.[206][p 53] Zpravodaje novin zaujalo, že: "Zvláštní jest při výzdobě města, že se tak příliš holduje zemským barvám stavovským červené a žluté.".[207]

Na konci 19. století se na spolkových vlajkách s moravským zemským znakem v německých oblastech země uplatňovala v šachování orlice většinou zlatá barva a ve slovanských stříbrná. Převažující většina českého a německého obyvatelstva zůstávala věrná původním zemským barvám bílé, červené a modré.[134][p 54]

Příležitostné návštěvy císaře byly příležitostí k použití nejrůznějších praporů a vlajek a veřejnost pozorně sledovala výzdobu měst. Při přípravě návštěvy Františka Josefa I. v Moravské Ostravě v červnu 1906 bylo v místech, jimiž měl projet, vztyčeno na tisíc červenobíle natřených stožárů: "Prapory jsou v barvách modro-bílé (městské), červeno-žluté (moravské stavovské), černo-žluté (rakouské) a sice vždy dva stejné proti sobě v určeném pořadu za sebou. ... Dnes v úterý odpol. objevily se i prapory velkoněmecké." Za povšimnutí stojí, že autor zprávy, uvedl červenou a žlutou ne jako zemské barvy ale jako moravské stavovské barvy.[208] Objevilo se však i postesknutí, že nebyl vyvěšen ani jeden červenobílý prapor.[209] Oficiálního uvítání se účastnily i české obce, korporace a spolky Ostravska a účastníci si měli připnout odznaky s českými trikolorami. Vlastníci domů nacházejících se v ulicích, jimiž měl panovník projíždět, byli 24. června Ostravanem vyzváni, aby své domy ozdobili zvláště prapory v trikolórách.[210] Vedle mnoha černožlutých bikolór se na Národním domě ovšem objevila i kombinace černožluto-červeněbílá.[211]

Batovcův almanach na rok 1908 přinesl vyobrazení moravské vlajky v podobě bíločervenomodré trikolóry ale s poznámkou: "V praksi užívá se na moravském praporu pouze barvy žluto-červené, jak i zemské samosprávné úřady pečetí.". Současně přinesl podrobný výklad o slovanské trikolóře.[212][209]

Po dlouhých přípravách byla 28. června 1908 v Kroměříži ve Květné zahradě zahájena hospodářská, průmyslová, umělecká, školská a národopisná jubilejní výstava. Celé město bylo vyzdobeno prapory v národních barvách. Cesta od nádraží až k výstavišti byla lemována dvouřadím stožárů s prapory v barvách českých a slovanských. Protektorem výstavy se stal František Ferdinand d'Este. Při slavnostním zahájení výstavy jej zastupoval místodržitel Karl Heinold. Přítomen byl zemský hejtman Otto Serényi.[213][214][215][216][217]

V dotazu poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněného 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev jsou za zemské barvy pokládány barvy červená, modrá a bílá s poukázáním na červenostříbrně šachovanou orlici v modrém poli. Na budově zemského sněmu měla v té době být podle ve sněmovním protokolu otištěné verze dotazu vlajka červenomodrožlutá, což je však v rozporu se zněním dotazu napsaného 1. října 1908, kde se říká, že na sněmovní budově byla vlajka červenožlutá. Z popisu obou trikolór jako červenomodrožluté a červenomodrobílé není z obdobného seřazení barev ve vyjádření jasné, zda se v těchto případech má jednat o skutečnou vlajku s tímto pořadím barev. Červenomodrobílá slovanská trikolóra, jíž měli čeští poutníci do Králík okrášlit lokomotivu a vozy, byla ovšem již dříve namalována na obrazu Antonína Tomáše Becka.[p 55][218][219][220] Vyjádření Viktora Woelhelma, kdy je vedle sebe dávána německá (černá-červená-žlutá) a slovanská trikolóra, je názornou ukázkou Budínským kritizovaného podsouvání cizorodosti moravských barev bílá, červená a modrá na Moravě.[221][p 56] Na dochovaných fotografiích budovy zemského sněmu z 19. a začátku 20. století jsou ovšem často vidět jen prázdné stožáry.[222][223]

Vzor místní tabule dle výnosu moravského místodržitelství z roku 1876 vydaného na základě § 9 zákona o sčítání lidu z 29. března 1869. 22. dubna 1876 byl výnos zaslán všem okresním hejtmanům.

Na začátku září 1909 se konaly v okolí Velkého Meziříčí vojenské manévry, jejichž vrchním velitelem byl František Ferdinand d'Este, za účasti Františka Josefa I. a Viléma II. Pruského. Poté co bylo 26. května 1909 oznámeno, že se 8. až 11. září budou ve Velkém Meziříčí konat manévry, se naplno začalo s přípravami. Vznikl spor mezi okresním hejtmanstvím a obcemi o podobu nápisů na obecních tabulích.[p 57] [224] Spor vznikl po vydání vyhlášky okresního hejtmana z 24. června 1909 o místním značení odvolávající se na § 9 zákona č. 69 říšského zákoníku z 29. března 1869, v níž byl tento paragraf citován a dále bylo řečeno, že: "v každé obci a to při vjezdu a výjezdu má býti umístěna tabulka (...) ve stavu snadno čitelném. Má obsahovat jméno osady, obce a politického okresu, k němuž patří. Tabulky ty mají býti vyhotoveny v jazyku českém a německém. (...) Nápis je černý na bílém poli a sloupec má být natřen pruhovaně (...) barvou červenožlutou.". Tabule měly být zhotoveny do konce července.[225][226][227][p 58] Příslušný výnos týkající se označení na místních tabulích, který byl několik let po vydání jmenovaného zákona vyžádán od místodržitelství, byl vydán 22. dubna 1876 a určen všem okresním hejtmanům. Tento výnos stanovil, že sloupek, na němž měla být upevněna tabule, měl být natřen (olejovými) zemskými barvami, za které byly úřady považovány červená a žlutá. V bílém poli tabule měl být umístěn černý nápis s textovými položkami, nejprve německy, potom česky.[228] Některé obce tohoto nařízení nejprve neuposlechly a nápis nechaly udělat jen česky nebo cíleně provedly záměnu barevného zobrazení obecního značení, aby následně po důrazném připomenutí hejtmanovy vyhlášky pod dojmem postihu ustoupily. Například v Tasově byly obecní tabule nejprve napsány červeným písmem a jen v české řeči, a také sloupy, na nichž cedule byly upevněny, byly červeno-bílé. 30. srpna již byly dle předpisu: "totiž bylá půda černý nápis v české i německé řeči vyhotoveny, na slaupcích žluto červeně pruhovitých upevněny." Nejspíš jedinou obcí v tomto kraji, která vytrvala, byla Osová Bítýška, kde se ještě v polovině srpna zjistilo, že obecní tabule jsou: "jen česky červeně na bílém podkladě a nikoli na sloupech, ale na c. k. budovách". Na přípis okresního hejtmana představitelé obce odpověděli pro hejtmana možná nečekaným způsobem, když proti jeho citaci zákona postavili citaci přímo z říšského zákoníku.[p 59] Ještě 31. srpna byly podle hlášení četníků české tabule stále na svém místě, okresní hejtmanství však už nereagovalo.

Sledování barevných odlišností v četnických hlášeních mělo důvod v tom, že na území českých zemí měla v té době symbolika národních barev významnou úlohu již po několik desetiletí, protože se v ní projevovalo osobní ztotožnění s tím nebo oním národem. Používané barvy a jejich kombinace byly jednou z prvních věcí, jíž si pozorovatel mohl při slavnostních příležitostech všimnout. Červená a bílá mohly být barvami Čechů z Moravy, kteří vědomě nebo nevědomě hájili původní zemské barvy proti novým barvám červené a žluté používaným a prosazovaným od 2. poloviny 19. století zemským úřady, zemským výborem a místodržitelstvím.[134] Dále to mohly být barvy Čechů z Moravy, kteří používáním červené a bílé bikolóry usilovali o její sjednocení s českou bikolórou (böhmisch). A konečně se může jednat o barvy moravských Čechů používajících je v obecném smyslu "českých barev" (tschechische), kdy tímto způsobem uvažování již u nich byla popřena moravská odlišnost, či spíše podobnost.[225]

V době příjezdu Františka Josefa I. byla nádraží ve Střelicích, Studenci a dalších a ve Velkém Meziříčí slavnostně vyzdobena prapory v zemských žlutočervených a císařských (rakouských, říšských) černožlutých barvách. Ve Velkém Meziříčí vlály dále české a slovanské prapory. O výzdobu města se postarala podél cesty od nádraží k zámku obec a před zámkem majitel panství. Na nádraží a před ním uspořádala výzdobu společnost státních drah. Ostatní dekorace jako výzdoba domů chvojím, prapory, emblémy atd. byla provedena jednotlivci.[229] Červenobílé prapory vedle červenožlutých ve Velkém Meziříčí mohou být podle situace pokládány buď za městské[229] nebo za české.[230][225] Dopisovatel Národní politiky popsal svoji cestu do Velkého Meziříčí takto: "Vlaky míjí jednotlivé stanice, kde se již horlivě pracuje na výzdobě nádraží chvojí a prapory v českých a moravských barvách zemských - červené a žluté. Nezvyklé to barvy jsou zbytkem německé většiny na moravském sněmu, které byly ovšem trnem v očích barvy slovanské."[231]

Hanácko-Valašská výstava v Holešově 12. července - 31. srpna 1914.

Moravská orlice ještě 27. června 1914 před zahájením sokolského sletu v Brně informuje o vítání účastníků sokolských slavností slovanskými a českými barvami praporů v brněnských ulicích.[232] Červenobílé bikolóry měly vlát ještě na předčasně ukončené Hanácko-valašské výstavě v Holešově v létě 1914.[233]

Lázně Luhačovice na obrazu Stanislava Lolka. Červenobílá bikolóra. Pohlednice prošlá poštou v roce 1917. Pohled na střed lázní byl na začátku 20. století dále vydán na pohlednici podle obrazu Františka Skopalíka.[234][235]

V následujících měsících se situace změnila natolik, že okresní školní rada v Hustopečích považovala 14. února 1915 za nutné položit zemskému výboru dotaz ve věci ozdobování budov obecných veřejných škol. Šlo jí o to zjistit, jaká barevná kombinace je v roce 1915 správná, zdali jsou zemské barvy na praporech seřazeny ve dvojici červená-bílá nebo červená-žlutá. Referent dr. Bartoloměj Baratta si od Bertolda Bretholze vyžádal odpověď, na jejímž základě pak 4. března navrhl, aby bylo školní radě sděleno, že za autentické moravské barvy platí červená a žlutá (zlatá). Tato odpověď byla po schválení ve schůzi zemského výboru začátkem března 1915 odeslána.[84][236][237] Vývody Bertolda Bretholze z 1. března 1915 argumentačně stály na erbovní listině z roku 1462. Navázal v nich na své zpracování tématu z listopadu roku 1908, kdy od zemského výboru rovněž dostal za úkol ve smyslu dotazu učiněného ve sněmovním sezení 1. října 1908 napsat dobrozdání o zemském znaku. Podrobné zprávy obsahují vývody o dějinách zemského znaku a zemských barev Markrabství moravského.[238][239]

Teprve ve válečném období se nakonec podařilo prosadit zlatočervené šachování moravské orlice do oficiálního říšského znaku Rakouska-Uherska, když byla v říjnu 1915 veřejně oznámena změna rakousko-uherského státního znaku, což podle Ivana Štarhy znamenalo, že moravské zemské barvy byly mezi lety 1915 až 1918 žlutá, červená a modrá. Význam ústřední vlády byl zdůrazněn zavedením úředního pojmenování "Rakousko", což bylo předtím neoficiální označení pro "Království a země na vídeňské říšské radě zastoupené". Až teprve v roce 1915 byl pro "nové" Rakousko stanoven vlastní znak, v němž byl znak Moravy uveden s orlicí zlatočerveně šachovanou, přičemž do té doby se v Královstvích a zemích na vídeňské říšské radě zastoupených používal znak pro celé Rakousko-Uhersko, a v Uhrách se používal uherský znak.[240] Nelze se potom divit, že za těchto okolností se v novinách během války objevilo konstatování: "Není proto přípustné tvrzení, že bílá, červená a modrá jsou zemskými barvami moravskými, jako nemohlo býti považováno v roce 1848 za "demonstraci", když se objevily poprvé na domě brněnských a olomouckých prapory v barvách zlatočervených."[241][242]

Oficiální prapor nebo vlajka ale Moravě udělena nebyla.[21] Již předtím bylo v červnu 1915 v Moravské orlici a Brünner Zeitung otištěno úřední stanovisko k otázce vyvěšování praporů na úředních budovách a soukromými osobami "při událostech pro naši vlast zvláště radostných": "Prapory buďtež v prvé řadě v barvách rakouských (černo-žluté), pak v uherských barvách (červeno-bílo-zelené), v moravských zemských barvách (žluto-červené) a v barvách našich věrných spojenců Německa (černo-bílo-červené) a Turecka (červené s bílým půlměsícem a bílou hvězdou)" Informacemi došlými "z příslušného místa" se míní výnos moravského místodržitelství č. 34294 z 11. června 1915. Za moravské zemské barvy byly místodržitelstvím pokládány žlutá a červená.[243][244][245]

Moravská zemská školní rada požádala 7. října 1916 ministerstvo kultury a vyučování o změnu slov „Naše zemské barvy jsou bílá a červená“ v připravovaném slabikáři českého jazyka pro Moravu na znění „Naše zemské barvy jsou červená a zlatá“. Ministerstvo kultu a vyučování požádalo ministerstvo vnitra o stanovení správných zemských barev pro Moravu s ohledem na nový císařský výnos o státních znacích z 10. října 1915. Počátkem prosince 1916 se k záležitosti vyjádřil II. odbor ministerstva vnitra, který spravoval šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku.[p 60][246][p 61] Odborem bylo zvláště upozorněno na to, že v případě Moravy při určení pořadí červené a žluté (zvolených zemských barev) na případném praporu v zemských barvách heraldické zvyklosti nepomohou. O vyjádření byl ministerstvem vnitra požádán moravský místodržící Karel sv. p. Heinold von Udynski. Ten se 10. ledna 1917 obrátil na moravského zemského hejtmana Ottu hr. Serényiho a ten o stanovisko 16. ledna 1917 požádal ředitele Moravského zemského archivu dr. Bertolda Bretholze.

Bertold Bretholz argumentoval ve prospěch pořadí červená-žlutá, ale z jiných důvodů než Šlechtický odbor ministerstva vnitra. S jeho stanoviskem, že správné pořadí barev červená a žlutá, když obě tinktury jsou v šachování orlice z heraldického hlediska rovnocenné, nelze určit, nesouhlasil. Podle něj je v textu Fridrichovy listiny jasně vidět, že barvy země Moravy mají být do budoucnosti uváděny v pořadí červená a žlutá, čímž je také určeno, že červená barva má být na pruhované vlajce nad žlutou. Ve stanovisku moravského zemského výboru zaslaném moravskému místodržícímu 25. ledna je tak za správné pořadí zemských barev Moravy považována červená-žlutá.

Červeno-žlutá bikolóra. Další z historických vlajek Moravy.

Poté 29. ledna moravský místodržící ohlásil ministerstvu vnitra, že pořadí barev červená-žlutá (zlatá) bylo moravským zemským výborem označeno jako správné pořadí zemských barev, což také odpovídalo zavedeným zvyklostem při vyvěšování praporů v zemských barvách.

Ministerstvu zaslané vyjádření Bertolda Bretholze bylo následně úředníky ministerstva vnitra odsouzeno jako chybné. Pro ministerstvo byla důležitá ta skutečnost, že podle zprávy moravského místodržícího je pořadí barev červená-žlutá na praporech v souladu se zavedenými zvyklostmi, že se na praporech v tomto pořadí skutečně používá. Věc byla ministerstvem uzavřena v únoru 1917 s tím, že v učebnicích a jiných učebních podkladech má být uvedeno pořadí barev červená-žlutá.

Moravský zemský hejtman dostal v březnu 1917 od moravského místodržícího pokyn, aby se podle stanoviska ministerstva vnitra v učebnicích a jiných výukových pomůckách pro zemské barvy užívalo pořadí barev červená a žlutá (resp. zlatá), protože toto pořadí odpovídalo zavedeným zvyklostem a neodporovalo popisu moravského znaku z 10. října 1915.

Náborový plakát od Vojtěcha Preissiga propagující protihabsburský odboj a boj za samostatnou republiku (1918). Grafický list ukazuje vojáky nesoucí pušky s bodáky a prapory se znaky Slezska, Moravy, Čech a Slovenska aj.[247]

Po celou dobu trvání Habsburské monarchie tak nebyla Markrabství moravskému ustavujícím způsobem zemská vlajka určena. Ze znakového privilegia císaře Fridricha III. z roku 1462 vůbec nelze odvodit, které ze tří barev v něm uvedeného zemského znaku se dají považovat za zemské barvy, a ani v jakém pořadí se mají uvádět. Ministerstvem vnitra bylo pouze nařízeno, aby byly moravské zemské barvy při ztvárnění vlajky nadále uváděny v pořadí červená a žlutá.[248]

S blížícím se koncem války ale vyvěšování zemských vlajek (praporů) na Moravě patrně poněkud ochablo. Národní politika s odvoláním na Moravské noviny informuje, že moravské zemské úřady nevyvěšují své barvy a prapory "a to ani tenkrát, vyvěsí-li prapory velkoněmecké, říšskoněmecké, turecké atd.".[249][p 62] Podobně k tomu píše olomoucký Našinec, když současně připomíná, že na zemském léčebném ústavu v Pasece se vyvěšují pouze černožluté a černo-bílo-červené prapory. Ústav tak činil důsledně, a jen když byla svěcena místní kaple, byly v přítomnosti přísedícího zemského výboru msgr. Šrámka vyvěšeny prapory v moravských zemských barvách, ale také českých.[250][242]

Dobové články dokládají tehdy složité národnostní složení Moravy a Čech. Na Moravě byla situace složitější v tom, že veřejnost se zde na rozdíl od Čech v tom, jaké jsou správné zemské barvy, stále neshodovala. Užívání červené a žluté bylo často spojováno s moravskými Němci, kteří se hlásili k červenozlaté orlici a dále ještě dávali přednost i německým barvám, tj. černé, červené a žluté.[242]

České červenobílé bikolóry respektive bíločervené prapory (národní barvy) a slovanské trikolóry (barvy červená, bílá a modrá) se pak znovu v Brně a jinde objevují při oslavách vzniku samostatného státu 28. října 1918 na přelomu října a listopadu.[p 63][251][252][253][254][255][256] Tehdy se v případě bikolóry skládající se z červené a bílé považovalo více než jednou za nutné upozornit na správné pořadí českých barev (bílá a červená), které jsou v té době již brány jako barvy státní: "Pozor na národní naše barvy! Jediné správné složení našich barev je: na konci žerdě čili "do ulice" bílá a pak (neboli k domu) červená! Není pravda, že je to jedno, ať se to převrátí jakkoli! Obrácená červenobílá je - brněnská! Mnozí majitelé domu už dle naší výzvy se řídili a prapor opravili. Doufáme, že tak i ostatní učiní. Ve vlastním státě přece snad nutno znáti - barvy státní". Červenobílá bikolóra, když jde o pořadí barev na vlajce, ačkoli vyvěšena ve smyslu českých (moravských) barev je přitom dokonce označena za brněnské barvy.[257][p 64][258] Nad zemským domem vlál 29. října prapor s moravskou orlicí a prapor červenobílý.[p 65][259] Současně byl na začátku listopadu 1918 požadován návrat k zemským barvám červené a bílé.[p 66][260]

Protože v té době ještě nebyly nové státní symboly, prozatímně se používaly bíločervené vlajky. V logicky se objevivší debatě, jaké jsou barvy jednotlivých zemí, z nichž je nový stát složen, např. v prosinci 1918 F. Bělehrádek ve fejetonu Naše barvy a znaky otištěném v Moravské orlici říká, že moravskými barvami jsou zlatá a červená, a že: "Moravský prapor by měl býti modrý a na něm orlice zlatě a červeně šachovaná.". Méně srozumitelně se pak odvolává na heraldika Vojtěcha Krále z Dobré Vody a tvrdí, že moravský prapor je odvozen pouze z barev zlaté a červené (barvy figury). Současně pak upozorňuje na to, že takového znaku se nepoužívá: "nýbrž znaku staršího, totiž: bíle a červeně šachovaná orlice v modrém poli. Správně by tedy měly býti barvy moravského praporu bílo-červeno-modrá, jak se také někdy na Moravě pozoruje. Ostatně i na Moravě užívá se s oblibou praporů českých: bílo-červených, a byli za to učitelé a učitelky za války trestáni vězením, když se tázali, proč prapor bíločervený nevyvěšen na škole.".[p 67][261] Téma v pokračování článku rozvíjí líčením historie znaku Moravy a na závěr konstatuje, že v roce 1462 polepšený znak "nevešel v užívání a jen ve volbě barev zemských nastalo kolísání".[262][263]

V roce 1919 jsou domy v Brně při oslavě prvního výročí 28. října vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách. Na Německém domě vlál prapor červenožlutý.[264]

Po roce 1918[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa jako samostatného státu v roce 1918 vznikla nová státní vlajka a státní znak. Do oficiálního znaku se vrátilo v případě Moravy červenostříbrné šachování. Podle Z. Koudelky bylo důvodem k navrácení k této barevné variantě to, že odpovídala slovanským barvám.[71] M. Hlinomaz je toho názoru, že po roce 1918 byl ve zlatočerveném šachování "spatřován německý fenomén", a to také proto, že v březnu 1919 se takto zabarvená moravská orlice objevila v návrhu znaku Deutschösterreich. Německou inklinaci také potvrdil návrh znaku Protektorátu Čechy a Morava z pera Úřadu říšského protektora, kde bylo šachování orlice žlutočervené.[17]

Vlajka Moravy se nezměnila ani po vzniku Československa, kdy byly recipovány dosavadní právní předpisy a § 3 zákona č. 269/1936 Sb. následně umožňoval Ministerstvu vnitra měnit zemské symboly, pokud nebyly součástí státních symbolů. Tedy moravský znak nemohlo ministerstvo změnit, protože byl součástí středního a velkého státního znaku, moravskou vlajku však ano. Žádná taková změna však přijata nebyla.[71] Zemskou vlajku jako právní pojem neznají ani další právní předpisy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).[22][265][266]

Po roce 1992[editovat | editovat zdroj]

Podle zákona o státních symbolech České republiky (zákon č. 3/1993 Sb.) je vlajka ČR (česká vlajka) jedním ze státních symbolů. Ještě před vznikem České republiky byla pro legitimizaci barev modrá barva žerďového modrého klínu státní vlajky vyložena, mimo jiné, jako barva historické země Moravy (§ 4 Státní vlajka).[22][267][268][p 68][265][269]

Žluto-červená bikolóra[editovat | editovat zdroj]

Historická moravská vlajka v podobě žlutočervené bikolóry na sbírkovém obrázku vydaném společností Abadie v roce 1928. [270][271]

Podle Lubomíra E. Havlíka tvořily moravskou trikoloru barvy zlatá (žlutá), červená a modrá, na praporech se nicméně používaly jen první dvě barvy (žlutá s červenou).[5] Podle historika Milana Hlinomaze z různých variant moravského praporu, které byly od 19. století užívané, to byla právě žluto-červená bikolóra, která byla posvěcena úřady[6] a která byla podle jeho názoru nejužívanější barevnou kombinací na praporech.[272] Na druhou stranu ale Hlinomaz připomíná, že na Moravě existoval v této věci po celé 19. století velký nelad a užívaly se "libovolně...prapory, vlajky a stužky v různých zemských barvách"[17], a to včetně bílo-červeno-modré a žluto-červeno-modré trikolóry.[273] Také I. Štarha informuje, že moravské zemské orgány v 19. století považovaly za barvy země žluto-červenou, a to včetně barevnosti praporů.[274][274] Nicméně také připomíná, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.[21] S ohledem na právní uznání barevnosti moravského znaku Štarha považuje za oficiální moravské barvy bílo-červeno-modrou pro dobu do roku 1915 a žluto-červeno-modrou pro roky 1915-1918.[21] M. Hlinomaz potom připomíná, že žluto-červená bikolóra se těšila oblibě především mezi německy mluvícími Moravany.[6] Žluto-červené bikolóry se nicméně v roce 1918 objevily také na některých soukromých českých domech v Brně vedle bílo-červených praporů národních.[275] Historik V. Vojtíšek považoval potom příklon k červenožluté variantě moravské orlice (a zemských barev) za projev moravského separatismu podporovaného Vídní v rámci její centralizační politiky.[276] O tom, že se význam žlutočervené bikolóry po roce 1918 různil, svědčí skutečnost, že němečtí obyvatelé Moravy vyvěšovali na československé svátky právě vlajku v této barevnosti (žlutočervenou) jako projev jejich loajality k zemi.[71] Tato varianta je barvami i uspořádáním totožná s vlajkami některých měst, například pražskou,[277] českobudějovickou,[277] varšavskou[278] či kladskou.[279] Kvůli možné záměně používá v současnosti řada příslušníků moravského hnutí variantu vlajky se zlatočerveně šachovanou orlicí.

Počátky snah o uznání zlatočerveně šachované orlice v moravském zemském znaku na základě pozapomenutého erbovního polepšení z roku 1462 spadají do 1. poloviny 19. století. Podstatnou úlohu měl při zavádění používání znaku zlatočervené orlice do běžné praxe ve dvacátých letech 19. století Antonín Bedřich Mittrowský.[p 69] V době předbřeznové ve slovanských částech Rakouska sílilo vědomí slovanství a moravské stavy chtěly ukázat svou oddanost habsburské dynastii přihlášením se ke znaku popsanému v této erbovní listině Fridricha III., jejíž originál však v roce 1838, kdy jimi byla dvorská kancelář požádána o potvrzení zlatočervené orlice ve znaku Moravy, neměly fyzicky k dispozici (měly jen opis). [p 70] Současně, aniž by moravský zemský výbor počkal na jakékoli stanovisko nadřízených orgánů, vydal téhož dne (22. března 1838) nejvyššímu zemskému písaři, jenž zodpovídal za tisk sněmovních usnesení, pokyn, aby byla na zadní straně titulního listu sněmovních závěrek použita zlatočerveně šachovaná orlice v modrém poli.[p 71] V roce 1841 byla Fridrichova listina hrabětem Mittrowským společně s jinými listinami, které kdysi zachránil před spálením, odevzdána moravskému zemskému výboru, jemuž jako moravský zemský hejtman v letech 1815-1827 předsedal.[p 72][280]

V revolučním roce 1848 se zemský „selský“ sněm usnesl na tom, že: „... země moravská podrží dosavadní svůj erb zemský, totiž orlici vpravo hledící, v poli modrém a zlatočerveně kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená“. Sněm byl následně úředně rozpuštěn, avšak ministerstvo vnitra tento požadavek v roce 1849 potvrdilo, a následně i v roce 1880.[192][p 73][281]

Článek Vincence Brandla, který vyšel v roce 1886, začíná slovy: "Známo jest, že různý panuje názor, jaké barvy na zemském znaku markrabství Moravského vlastně býti mají? V tom se shodují všichni, že zemský ten znak obsahovati má korunovanou, v pravo hledící orlici v modrém poli; v tom však jest různice, mají-li totiž kostky na té orlici býti červené a bílé, či červené a žluté? Vizme, jak takový spor povstati mohl. ...", pokračuje: "... Nastává otázka, kterak to přišlo, že od několika let se užívá v erbu zemském orlice červenozlatě kostkované? ..." a uzavírá takto: "Uvážíme-li bedlivě výsledky, jež z uvedených námi údajů historických vyvoditi sluší, zdá se nám, že pravým erbem markrabství moravského jest jedině orlice červenobílá; ... ti, kteří místo bílé barvy žlutou míti chtějí, odvolávají se na něco, co nikdy v platnosť a život nevešlo, jelikož privilej císaře Bedřicha IV. z roku 1462 od země moravské uznán nebyl, jinak by již v druhé polovici patnáctého, po celé šestnácté, sedmnácté, osmnácté století až do roku 1811 země místo červenobílé jistě byla užívala červenožluté orlice."[100][282]

27. června 1878 se moravský místodržitel obrátil na ministerstvo vnitra, ačkoli jednání o určení zemských barev, které naposledy probíhalo v roce 1863, stále nebylo ukončeno, moravské zemské orgány užívaly orlici zlatočerveně šachovanou.[193] Barvy žlutá a červená v emblémech, na praporech, na objektech náležejících zemi jimi byly považovány za zemské barvy. Pokud bylo spolky veteránů požádáno o povolení, aby na jedné straně jejich praporu byl říšský znak a na druhé straně zemský, za zemský znak byla při povolování považována zlatočerveně šachovaná orlice. Ministerstvo vnitra, kterému byly tyto návrhy kvůli užívání říšského znaku na nich zasílány ke schválení, je vesměs doporučovalo. Když ale předtím Slovanské gymnázium v Olomouci v roce 1871 zemskou školní radu požádalo o povolení užívat v praporu zemský znak, kterým je bíločervená orlice v modrém poli, ministerstvo kultu a vyučování tento znak schválilo, přičemž se odvolalo na podobu říšského znaku používajícího pro Moravu stejné barvy. Při udělení praporu Slovanskému gymnáziu v Olomouci bylo ve zdůvodnění rozhodnuto o tom, že za moravskou orlici je považována červeně a stříbrně šachovaná orlice, dokud se v této podobě bude objevovat ve státním znaku: "dass der roth und silbern geschachte Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.".[p 74][283][284][285] Z toho důvodu bylo ve věci zemských barev opět žádáno o jednoznačné stanovisko. Koncem 70. let 19. století bylo zemskou školní radou pro národní školy vydáno tablo znaků zemí habsburského mocnářství, v němž byl moravský zemský znak nakreslen v podobě zlatočerveně šachované orlice. Místodržitel Kalina (Franz Kallina von Urbanow)[286] si to vyložil tak, že jeho požadavkům na změnu barev znaku bylo konečně vyhověno, a tak ministerstvo vnitra začátkem 80. let 19. století požádal o zaslání příslušného výnosu. Ministr vnitra Eduard Taaffe mu tedy 25. května 1880 osobním dopisem oznámil, že moravský znak ve velkém a středním císařském znaku zůstává nezměněn, že se však Moravě povoluje užívat znak v podobě zachycené na zmíněném tablu pro národní školy, tzn. se zlatočerveně šachovanou orlicí.[195][192]

Takto upraven byl pak moravský zemský znak nakreslen i v erbovníku Huga Gerharda Ströhla, který byl v roce 1890 vydán ve Vídni.[287][30]

Ve velkém a středním státním znaku bylo ovšem až do roku 1915 používáno původní stříbrnočervené šachování orlice. Až tehdy bylo šachování orlice představující ve středním znaku znak Moravy změněno na červenozlaté, což se používalo v letech 1915-1918.

Vyvěšování na radnicích[editovat | editovat zdroj]

Moravská vlajka 5. července 2016 na brněnské radnici.
Podrobnější informace naleznete v článku Vyvěšování moravské vlajky.

Z iniciativy občanského sdružení Moravská národní obec začaly od roku 2010 při slavnostních příležitostech, zejména 5. července - v den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje některé radnice vyvěšovat vlajku odvozenou z historické moravské vlajky používané ve 2. polovině 19. století a na začátku 20. století některými moravskými úřady (žlutočervená/červenožlutá bikolóra). Počet zúčastněných radnic má od prvního ročníku akce podle informací ve statistice Moravské národní obce setrvale rostoucí tendenci a dosáhl z 75 v roce 2010 na 1328 účastnících se v roce 2017.[288]

Vyvěšená vlajka na budově Krajského úřadu Jihomoravského kraje v roce 2013

Na podobu používané historické vlajky není jednotný názor, a tak záleží na místních politicích, kteří o vyvěšení v zastupitelstvech rozhodují, jak se k vyvěšení moravské vlajky, k moravskému znaku, k symbolice a jejímu smyslu postaví. Jiný postoj zastává iniciátor akce Moravská národní obec, která propaguje žlutočervenou bikolóru se znakem - červenožlutě šachovanou orlicí se žlutou korunou a zbrojí a červeným jazykem v modrém poli štítu uprostřed vlajkového listu, jejíž předseda Jaroslav Krábek mj. řekl (2017), že je možné vyvěsit: „Jednak starou válečnou standartu markraběte, to je modré pole s moravskou orlicí, ale dneska už (lidé) znají i vlajku v barvách uzákoněných zemským sněmem v roce 1848, což je žlutá s červenou a opatřovaná orlicí.“, a jiný historikové. Podle ředitele Zemského archivu v Opavě Karla Müllera znak s orlicí na žlutočervenou bikolóru nepatří: „V žádném případě není vlajkou Moravy jakožto země. Je vlajkou nějakého hnutí. Vlajkou Moravy, historickou, byly dva pruhy - žlutý a červený, tak jak byla užívána od 19. století. (Po vzniku republiky už neměla žádnou vazbu na znak Moravy.)“.[289]

Na Nové radnici v Brně byla žlutočervená vlajka s červeno-žlutě šachovanou orlicí se žlutým jazykem, se žlutou korunou a zbrojí v modrém poli štítu položeného uprostřed listu vlajky vyvěšována v letech 2011-2013.[290] Mluvčí brněnského magistrátu Pavel Žára k prvnímu vyvěšení v roce 2011 řekl: „Vyvěšení vlajky odhlasovali radní. Podpoříme tuto akci hlavně proto, že Brno je hlavním městem Moravy, a proto se k jejím tradicím musí hlásit“.[291] Od roku 2014 je vyvěšována vlajka s moravskou orlicí (modrá vlajka s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutým jazykem, žlutou korunou a zbrojí). Primátor města Roman Onderka v roce 2014 řekl: „Obrátili jsme se na odborníky. A po jejich doporučení se rozhodli pro modrou".[292]

Někde vlajka, ačkoli jsou představitelé samosprávy, iniciativou opakovaně osloveni, vyvěšována není. Tak je tomu např. v případě města Ostravy, kde bylo zastupitelstvem města opakovaně rozhodnuto o nevyvěšení moravské vlajky na budovu radnice.[293]

Některé obce jsou v seznamech uvedeny jako do iniciativy zapojené, ale vlajku nevyvěšují, i když iniciativu podporují. Např. v letech 2015 a 2016 byla tímto způsobem započítána Moravská Třebová[294]

K důležitosti podpory a vyvěšování moravské vlajky, řekl v roce 2016 tajemník úřadu městyse Doubravníka, kde se v roce 2016 rozhodli pro vyvěšení historické vlajky Moravy v podobě modrého listu s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutou korunou a zbrojí, Zdeněk Šikula: „Dlouho jsme vyvěšovali žlutočervenou vlajku, ale tahle se nám zdá z historického hlediska lepší. Ale ať už zavlaje ta, či ona, důležité je přihlásit se k tomu, že jsme Moravané a že tu žijeme.“.[295]

Starosta Velehradu, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst v České republice, kde se nachází velehradský klášter a kde se každý rok 5. července ve svátek svatých Cyrila a Metoděje koná národní pouť na Velehradě, Aleš Mergental k tomu, proč a jakou vlajku v tento den obec vyvěšuje, řekl: „Iniciativy se účastníme už několikerým rokem proto, že Velehrad je pokračovatelem sídla Velké Moravy. Je tedy logické, že moravskou vlajku symbolicky vyvěsíme. Používáme modrou variantu, jelikož podle odborníků je tato varianta ta správná.“.[296] Heraldik Zdeněk Kubík pak vysvětlil, že: „Heraldicky je zlatočerveně šachovaná orlice na dvoubarevné vlajce neplatná, moravskou orlici s červenobílým šachováním žádný zákon nezměnil.“.[297] Spor se však nevede o "správnost", protože každá z těchto vlajek říká symbolicky něco jiného.[p 75][298]

Kontroverze a kritika[editovat | editovat zdroj]

Podoba vyvěšované vlajky (žluto-červené bikolóry, zpravidla se zemským znakem, a to nesprávně žluto-červeně šachovaným) se stala předmětem kritiky ze strany části odborné veřejnosti. Kritiku budí také vnitřní symbolika této barevnosti s ohledem na státoprávní historii.

Na dnešní vlajce Jihomoravského kraje je v dolní pravém okraji také žluto-červeně šachovaná orlice. Na vlajku byla umístěna jako symbol smíření a integrace různých jazykových, náboženských, národnostních skupin žijících historicky na jižní Moravě.[71]

Podle heraldika Karla Müllera má tato takzvaná moravská vlajka, která zavlála na radnicích nulový význam a platnost. Může být chápána jako spolková, něco jako hasičská či firemní. Dále Müller také upozorňuje, že žlutou a červenou obhajovali především německy mluvící Moravané.[299] Ivan Štarha k otázce barevnosti moravské vlajky napsal, že "moravská vlajka byla po více než padesáti letech po zániku Moravy kodifikována v horním žerďovém poli vlajek krajů Vysočina, Jihomoravského, Olomouckého a Zlínského a také v horním vlajícím poli vlajek krajů Pardubického a Moravskoslezského."[50] Na těchto vlajkách (i krajských znacích) jsou moravské orlice bílo-červeně šachované.

Současná vlajka Zlínského kraje. Podle I. Štarhy horní žerďové pole například této vlajky kodifikuje dnešní vlajku Moravy.[50]

Archivář a historik Vladimír Růžek zase konstatoval, že vyvěšováním žluto-červené bikolóry by funkcionáři městské samosprávy vyjadřovali "...nevhodně a neloajálně vůči českému státu neexistující státoprávní uspořádání a příslušnost k neexistujícímu zemskému útvaru." Podle jeho názoru "je svébytnost Moravy jako historické země sdostatek vyjádřena ve velkém státním znaku České republiky, kde v druhém poli čtvrceného štítu je historický a správný znak Moravy."[300] Růžek dále argumentuje, že verze červeno-žluté bikolóry je problematická z řady historických důvodů. Zmiňované znakové privilegium císaře Fridricha III. považuje Růžek za neplatné respektive nesměrodatné vzhledem k tomu, že na základě existujících právních vztahů mohl takové privilegium udělit nebo potvrdit jenom český král jako lenní pán Moravy. Římskému císaři taková kompetence nepříslušela, a to od doby Karla IV.[35] Tento argument potvrzuje také historik Ivan Štarha, když explicitně říká, že "Fridrich III. překročil své pravomoci a jeho privilegium bylo od počátku neplatné."[301]

Růžek je toho názoru, že v době, kdy vznikal moravský znak (ze kterého se barvy odvozují), tedy v době vlády krále Přemysla Otakara II., byl tento znak odvozen od tinktur znaku českého krále (a království) a vyjadřoval spojitost mezi Moravou a českým králem.[35] S ohledem k těmto okolnostem Růžek dovozuje, že užití červeno-žluté bikolóry vyjadřuje "...více či méně (vědomě či nevědomě) přerušení této státoprávní spojitosti Čech s Moravou a demonstruje se naopak souvislost Moravy se Svatou říší římskou... která měla tendenci považovat Moravu za bezprostřední léno říše..."[15] Ukazuje rovněž na to, že zlatou barvu prosazovali v 19. století především Moravané německé národnosti, zastoupení dominantně v samosprávných moravských orgánech a podařilo se jim ji prosadit až v roce 1915. Příklon ke zlaté barvě (ve znaku a na vlajce) tedy s sebou nese "vážnou vnitřní symboliku, jíž se vyjadřují i státoprávní stanoviska s patřičnými důsledky," připomíná V. Růžek. Růžek adresně tvrdí, že červeno-žlutá bikolóra podporovaná a prosazovaná MNO o.s. fakticky podporuje moravskoseparatistické záměry a vyzývá MNO přehodnotit podobu vlajky, kterou nepovažuje z odborného hlediska za historicky správnou.[15] Další námitkou V. Růžka proti verzi podporované a šířené MNO je skutečnost, že z vexilologického hlediska se znak nekladl na vlajku, což označuje Růžek za "estetický i symbolický nonsens".[15] Podoba praporu by podle něj měla souznít s historickým znakem, ale také s platným znakem České republiky.[15]

Odborné vexilologické stanovisko[editovat | editovat zdroj]

V odborném vexilologickém stanovisku k moravské vlajce vydaném 1. června 2013 experty podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (podvýbor Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu) Zbyškem Svobodou, Pavlem Fojtíkem, Petrem Exnerem a předsedou České vexilologické společnosti Jaroslavem Martykánem se za historicky nejvhodnější moravskou vlajku a prapor považuje její nejstarší doložená podoba, tedy modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí.[p 76][28][302][303]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19: "O barvách praporů. Při národních slavnostech shledáváme často, že i vzdělanci přicházejí do rozpaků při zřizování praporů, která že barva patří nahoru, která dolů atd. Obyčejně má se za to, že to jedno, jen když barvy červené a bílé neb modré jsou. Avšak není tomu tak. Seřadění barev různých národních, státních neb městských i spolkových a šlechtických praporů a znaků podléhá pravidlům tak dobře, jako pravopis různých řečí. Znak mluví barvou neb obrazem. Pohleďme nejdříve na náš znak národní a zemský: bílý lev v červeném poli. Jest tudíž barva bílá na půdě červené, proto má na prapoře českém, dvojbarevném, bílá prouha nad červenou umístěna býti (tudíž tak, by bílá vždy u hrotu žerdi byla). Je-li červená na hoře umístěna a bílá pod ní, jest taký prapor znamením města Vídně, jehož znak červený kříž v bílém poli jest (tudíž červená na bílé půdě). Při praporu rakouském patří vždy černá barva k hrotu žerdi, žlutá pod ní, protože ve znaku říském černý orel umístěn v zlaté (žlutém) poli. Podobně se to má se Slezským praporem. Při trikolorách záleží tím více na pořadu barev. Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli. Trikolora slovanská jest totožná s ruskou: červeno-modro-bílou. Bílá pak budiž nejvýše na žerdi připevněna."
  2. Jan Havelka si v roce 1880 všímá, že: "S jedné strany užívá se jakožto zemského praporu barev dvou, totiž žluté a červené; prapor ten posud jistou měrou úředně byl schvalován, slavný zemský sněm při zasedáních svých tenže prapor rozvinuje a také v nejnovějších pomůckách učebných za zemské barvy moravské udávají se žlutá a červená, odpovídající barvám, jimiž orlice erbu našeho jest kostkována. Ale kdo bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené, nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli, poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá. S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou. Prapor ten jest sice u moravských Čechů velmi v lásce, ale až dotud míval proti sobě obyčejně cenzúru úřední jakož i výtku moravských Němců, kteří praví, že není to prapor zemský, nýbrž všeslovanský. Výtka ta není arci podstatná, poněvadž řečené tři barvy moravské: červeno-bílo-modrá jsou starší nežli trikolóra slovanská a tudíž zhola nemožno, aby starší naše trikolóra zemská pocházela od novějšího praporu všeslovanského.". A činí závěr, že: "Ale postatnou zajisté námitkou proti červeno-bílo-modrému praporu moravskému jest ta okolnosť, že nyní již neodpovídá barvám erbu zemského, že jest anachronismem, že jest zastaralým. Tak tedy věci se mají s oběma nyní obvyklými zemskými prapory moravskými: o jednom, jenž není českému obyvatelstvu velmi sympathický, není určité tradice historické, kdy a kým byl zaveden; druhý zase jest zastaralý a obyvatelstvu německému ne po chuti."
  3. Pražský posel. Čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla, 1848, č. 29, Rozprávky o Vídni vytažené z tobolky Pražského posla, s. 226-227, přelom července a srpna 1848: „To bylo nějakého drnčení! - Čeho pak? - Brněnských šavlí po vídeňské dlažbě. - Jak to? - Minulou neděli, to jest: dne 30. července přihrnulo se několik set brněnských gardistů i s muzikou do Vídně, aby tu svým pánům kamarádům, totiž vídeňským gardistům, zase jedenkráte kompliment složili a jim o harmonii svého smýšlení se zdejším smejšlením zase nový důkaz dali. Tento důkaz pozůstával také v tom, že gardistům předměstí Leopoldova novou korouhev přinesli, a tištěné provolávání o svém německém smýšlení rozdávali. Živé leopoldovské předměstí bylo skrze ně ještě jednou tak lidnaté; u večer po dva dny před velikým hostincem hučela turecká muzika, a po ulici se vlekl průvod s pochodněmi; z noci byl hřmotný den učiněn; jedlo se i pilo v hostinci. Pro člověka, kterýž má okna na ulici a rád by se v noci vyspal, není to arci věc nejpříjemnější; ale když to pochází od krajanů, myslí si: Šlak to vem! vždyť neběží pro dvě noci o krk! - Ale jen kdyby to bylo od krajanů pocházelo! Podle jmena hostů byl by to mohl člověk arci myslit; Moravané a Čechové jsou odjakživa bratří, neboť pocházejí z jednoho kmene; ale tenkrát by se byl šeredně omejlil, Moravané tu arci byli, Moravané z hlavního města, ale kdyby to byl člověk dříve nevěděl, na nich by to byl nepoznal. Z venčí všecko jako na gardě německé – ba ještě podivnější; a to pro pásky, jimiž si byli prsa a bedra ozdobili. Tyto pásky jsou červené a žluté barvy; tedy ani německé, ani moravské. I vrtalo mi to nemálo mozkem, co to vlastně znamená; až jsem se dobře známému Moravci svěřil, a ten mi vysvětlil, že je to nynčko barva moravská! Já byl jako v Jiříkovu vidění. Až dosavád jsem myslil, že je moravská barva bílá a červená, nebo bíle-červeně-modrá, poněvadž má Morava bíle a červeně kostkovanou orlici v modrém poli na štítu; a v skutku také na Moravě až dosavád červená a bílá barva za národní barvu platila, jako platí v Čechách! Ale právě toto poslední bylo v posledních časech příčinou, že se moravská barva přemalovala. Lid, národ o tom arci neví; ale pánové, co se za vůdce jeho vydávají a co nechtějí o jistém spojení s Čechami ani slyšet a jiné proti němu ještě popouzejí - ti nechtějí už ani českou barvu na Moravě ani vidět a přijali žlutočervenou; teď potřebujou jenom ještě trochu černé, a budou hotoví Němci, což bezpochyby také zamýšlejí - a já bych se toho rád dočkal, jak bude poctivý Hanák, Valach nebo Slovák, oči otvírat, až se jednou z rána probudí a shledá, že se z něho Němec udělal. Ale nejdivnější při tom ovšem je to, že tato nová móda v národních barvách, kterou se chce Morava mermomocí od Čech oddělit, takořka od Čecha pochází. Jak že? Od koho? - Od pana profesora Šembery, rozeného Čecha, kterýž prej někde v starých knihách nalezl, že prej kdysi jakýsi císař moravským stavům erby nažlutil; a sotva vylezl s tím na světlo (to jest: pan profesor se svým vynálezem): už prej začali moravští páni stavové a všickni nestavové, co myslejí, že jsou Čechy hladová saně, kteráž by je po kořisti slídíc pohltila, ti začali Alelujá zpívat, že něco našli, čím se budou hned na první podívání od Čechů rozeznávat – a povýšili barvu stavovskou za barvu národní. A národní zástupce, to jest: národní garda zaplesala s nimi, že nalezla prostředek, jímžto se na věky věků od Čechů oddělí. Ó pošetilosti! Jestli co přirozeně k sobě patří a jestli se to v národní vůli projeví: tedy nebude nic platné všechno vaše červenožluté vynasnažení: teď nejsou už časy pro takovou politiku: teď se nebude politika dělat v kancelářích, teď ji dělá čas a jeho duch. Pamatujte si to pánové! Dále mě ta milá brněnská garda celého také tím pomátla, že jsem mezi ní ani slova moravského neslyšel! Nechci sice přisahat, že by minulá, na 150 kvérů sražená pražská garda vesměs byla česky mluvila, kdyby se byla jednou do Vídně vypravila - (o té nastávající netroufám si ještě nic soudit, ta bude, jak se zdá, jakýsi extrakt čili vejstřelek národní obrany) - ale na to bych chtěl přece o hlavu se vsadit, že by si byl tady aspoň jeden druhý po česku zahovořil, a kdyby byla Vídeň ještě jednou tak německá, jak se teď německou být vyhlašuje. (...)”
  4. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 3: "Auch in Mähren wurde bis zum Jahre 1848 der roth in weiß geschachte Adler im Landeswappen geführt und allgemein angewendet. An allen öffentlichen Landesgebäuden, wo der Adler angebracht war, sah man ihn roth in weiß geschacht,"
  5. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 3: "und jetzt noch tragen die den Eingang zum Landtagssaale schmückenden ständischen Fahnen, unter welchen die alte mährische Landwehr für Kaiser und Vaterland ins Feld gezogen war, diese Farben. Der Adler war im blauen Felde."
  6. Kronika Ottokara Štýrského, verše 7259-7268: "Hern Dietrich Spatzmanen / sach man die banier leiten: / in einem rȏten samît breiten / was gewohrt ein lewe wîz. / ouch heten ir baniere flîz, / die von Merhaeren wârn: / ein geschâchzabelten arn / von rȏter und von wîzer varbe / sach man ob in begarbe / waejen von dem winde."
  7. Rukopisná kresba se liší od německého vydání, což jsou tištěné dřevořezy.[39] V letech 1777, 1796 a 1883-1884 byl triumfální pochod Maxmiliána I. Habsburského tiskem vydán znovu. Ženy, jako "strážkyně štítů" apod. se v renesanční ilustraci objevují často i jinde (např. na dřevořezech Albrechta Dürera). Zajímavé je, že žena praporečnice na praporu jezdce má i knížecí čepici, tedy, že je to v podstatě "markraběnka". Zajímavé je i užití červeno-stříbrných a modro-stříbrných přikryvadel, tedy všech tinktur štítu znaku. To nebývá často, většinou jsou přikryvadla moravského markraběte důsledně (oficiálně) po obou stranách jen červeno-stříbrná, stejně jako u znaku českého krále, ačkoli existují rozmanité doklady barevného provedení přikryvadel dokládající různé povědomí tvůrců o podobě úplného znaku moravského markraběte.[40][41][42][43][44] Zlaté/žluté střapce jsou nejčastější (textilní) dekorací – viz u církevních korouhví, ale i jako dekorace textilu (svazování těžkých závěsů pomocí zlatých šňůr se střapci, zdobení dobových reprezentačních oděvů apod.). Ke zlaté se hodí červená (královská, majestátní) nebo modrá, které již je na praporu dost. Jsou použity červené střapce, vedle (nejčastějších) dekorativních zlatých/žlutých; feflíky (praporové šňůry a střapce). Znaky zemí s dodatkem "Erb:" (anglický, český, moravský, portugalský atd.) vyplývají z dědických a příbuzenských nároků Habsburků té doby (podobně jako císařem též užívaná uherská titulatura, ač fakticky vládl Matyáš Korvín a pak Jagelonci.
  8. Josef Kalousek (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sv. X, č. 27, s. 273-274, upravení znaku markrabství moravského císařem Fridrichem 7. prosince 1462 jako odměna za pomoc proti rakouským stavům: "(...) Ideo prefati obsequii nobis grati intuitu, nobilis Heinrici de Lippa, marskalci regni Bohemie, pro tempore capitanei baronum, et nobilium marchionatus Moravie prefati supplicationibus, que nobis obtulerunt, hac gratia speciali concedenda, videlicet ut aquile scacate color albus in glaucum sive aureum transmutetur, gratiosius annuimus, et non per errorem aut improvide, sed matura mentis deliberatione, sano principum, comitum, baronum et procerum, aliorumque fidelium nostrorum ad id accedente consilio, de certa scientia nostra, auctoritate imperiali, de plenitudine nostre cesaree potestatis, predicte aquile scacate rubei et albi coloris, qua ipse marchionatus Moravie hactenus pro armis et insignibus usus est, colorem album in glaucum aut aureum transmutamus sic, ut is marchionatus Moravie exnunc inantea im perpetuum scacatam aquilam rubeo et glauco sive aureo colore mixtim superductum scacherii adinstar debeat deferre et habere, quemadmodum illa opificis magisterio in medio presentium sunt coloribus et figuris designata. Quibus armis taliter dispositis dictus marchionatus Moravie, quemadmodum prioribus usus et fretus est, in omnibus actibus similiter omnino uti debebit et gaudere perpetuis temporibus in futurum. (...)"
  9. Kameníček, F., Zemské sněmy a sjezdy moravské, s. 199-200: Zápisy z brněnského sněmu v roce 1540 informují o tom, že vojsko se skládalo z oddílů, v jejichž čele stáli hejtmani nebo rotmistři. Prapor každého oddílu tvořeného obyčejně z pěti set mužů směl nést jen "dobrý, urozený člověk", jehož žold byl čtyřikrát větší, než kolik dostával obyčejný voják. Při přehlížení vojska bylo praporečníky přísaháno, že budou dbát všech při nosení praporu obvyklých pravidel. Polovinu praporečníkova žoldu dostávali pištec, bubeník nebo trubač.
  10. Kameníček, F., Zemské sněmy a sjezdy moravské, s. 293: Dle rozhodnutí sněmu v Olomouci, který byl zahájen 1. července 1566, měli zemské praporce nést: Čeněk z Lipé (první), Jan st. z Žerotína (druhý) a Oldřich z Kounic (třetí), z rytířstva měli být při praporcích Aleš Krčma a Jan Kbelský.
  11. Jiří Závěta ze Závětic, Vypsání slavného příjezdu (...) Matyáše (...) do hlavního v témž království města Prahy, 1611: "Za J. M. královskou jízda Markrabství moravského se dvoumi kornéty modrými pospolu, na nichž erb zemský téhož markrabství s osmi trubači: po nich nesen byl praporček obdýlný modrý a bílý. Za ním pak zase rejtaři téhož markrabství pod dvoumi tolikéž kornéty modrými, s erbem jich zemským a šesti trubači.".
  12. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 506. (V Praze), 24. března 1611: "Und sind darnach ihnen nachgezogen die mährerisch reiterei under zwaien plauen corneten nebeneinander, darinnen das mährerisch wappen mit 8 trummeten. Denen hat gevolgt ein ablenglich fändl plau und weiss und widerumb zwo plau cornet mit dem wappen mährerischer reiter sambt 6 trommetern under dem obristen herrn Günder von der Golcz.".
  13. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 509. (V Praze), k 24. březnu 1611: "Als nun dise reüterei fürüber, seind auch die möhrischen in 5 fahnen blau [Doplněno z B] und weisser färb".
  14. Korneta je jedním z typicky jízdních praporů. Její rozměry nebyly stanoveny pevně, většinou však mívala malý rozměr, do velikosti jeden krát jeden metr, protože při jízdě na koni by mohl velký rozměr překážet. Prapor se v 17. století svým tvarem ustálil a byl čtvercový nebo obdélníkový. U praporce je délka strany od žerďi ke konci praporu určena na 0,5 až 1 m.
  15. Jiří Závěta ze Závětic, Korunování J. M. Matyáše, 1611: "Nejpříze jelo rejtarstvo verbované Markrabství moravského, s pěti trubači pod praporcem modrým, na kterém byl erb téhož markrabství."
  16. Jindřich Spáčil píše v Kroměřížské kronice, s. 57: "Revoluční kvas toho roku 1848 našel si však cestu i do městských bran, když 29. dubna 1848 podnítili slovansky smýšlející studenti na kroměřížském Hrubém rynku rebelii, v níž žádali pro český jazyk táž práva, jako měl v markrabství Moravanů jazyk německý. O této studentské rebelii kroměřížské, v jejímž čele stál syn ryneckého kupce právník Julius Weis, bychom se snad ani nedověděli, kdyby zemské gubernium moravské přísně nežádalo kroměřížský magistrát o raport o těchto zlých výstřelcích. (...) V Kroměříži byly tehda vyvěšeny poprvé slovanské prapory, červená, modrá, bílá, (...). A konec té první kroměřížské rebelie – průvod městem se slovanským praporem v čele, burácející provolávání slávy, (...)."
  17. Jaroslav Pinkava přepisuje v práci Kroměříž ve dnech ústavodárného říšského sněmu zprávu městského syndika Josefa Jelínka o událostech konce dubna 1848 v Kroměříži, s. 7.: "Veleslavný, moravsko-stavovský zemský výbore! Dle veleváženého výnosu ze dne 14. tohoto měsíce č. 136 spěcháme podati podle pravdy toto vysvětlení: Julius Weiss, právník v 3. ročníku vídeňské univerzity, syn vdovy po zdejším obchodníku, není bez nadání. Je sice lehkomyslný a nerozvážný, ale nikterak zlomyslný, nýbrž jen ohnivý horlitel pro předsevzaté úkoly a hlavně pro slovanství, bez zvláštní politické tendence. (...) Protože však Weiss pokračoval v rozšiřování slovanských tiskopisů a opět řečnil, povolal si pan purkmistr znovu Weisse, jeho matku a poručníka, řádného radu v. v. Schillera a to v pašijovém týdnu 27. dubna t. r. Vytýkal Weissovi jeho chování za přítomnosti ještě pěti přizvaných občanů. Tímto postupem byl Weiss asi zahanben a ještě více rozčilen a proto ještě ve velikonočním týdnu 27. dubna t. r. přišlo v poledne asi deset studentů vídeňských ve výzbroji a částečně i v neobvyklém obleku zavítali do hostince „U slunce“ na náměstí a odtud vystrčili z oken prapory ve slovanských barvách, které pravděpodobně přivezli s sebou, nebo které byly připraveny zde. K nim se připojili studenti zdejší i okolní, kteří přijeli na velikonoční prázdniny. Poplašná zpráva, že velké množství studentů chce provésti večer ve městě velkolepou demonstraci, nabyla pravděpodobnosti. Večer když jsem přišel do kasina, ihned jsem zpozoroval, že někteří občané, zvláště příslušníci národní gardy byli velmi rozčileni a chystali se odebrati studentům bez předchozího napomínání násilím prapory. Zrazoval jsem je a řekl jsem studentům, že s nimi chci mluvit. Nato přišli tito tři: Fingerhut, Brázdil a Šourek a ujišťovali mne, že nemají na mysli nic jiného, jen aby odstranili závady, které byly vzneseny proti Weissovi. Podrobují prý se v tom, že večer sundají prapory, ačkoliv jejich vyvěšení toho času přísluší každému vlastenci. Na druhý den, 28. dubna t. r., vyvěsili však tytéž prapory a k nim ještě jeden v rakouských barvách. (...) V Kroměříži, dne 17. května 1848 Josef Gelinek, syndikus." Poznámka: Student Fingerhut je Vojta Náprstek.
  18. Jahrbücher für slawische Literatur, Kunst und Wissenschaft (Jordans Slawische Jahrbücher), 1848, 2. Kurze Mittheilungen, s. 123-124: "Am 23. März d. J. befanden sich zufällig Mitglieder aller slawischen Stämme zu Berlin in Gesellschaft. Im Laufe des Gesprächs wurde auch der so eben zur Geltung gekommenen deutschen, italienischen etc. Farben gedacht und daran der Wunsch angeknüpft, die Slawen möchten sich doch auch über ein allgemein-slawisches Kennzeichen einigen. Diese Idee fand bei allen Anwesenden Anklang und man schritt sogleich zur Aufzählung und Verzeichung sämmtlicher slawischer Landesfarben. Hierbei stellte es sich heraus, dass die grosse Mehrzahl der slawischen Völker die weisse und rothe Farbe als Landesfarbe führe und diesen beiden zunächst die blaue Farbe am Meisten vertreten sei. Demgemäss beschloss man die blau-roth-weisse Kokarde als slawisches Nationalzeichen anzunehmen, hellblau am äussern Rande, unmittelbar daran carmoisin, und in der Mitte weiss: bei der Fahne blau an der Stange, roth in der Mitte und weiss am äusseren Rande. Man hielt dafür, dass eine solche Aufeinanderfolge der Farben mit keiner bereits gebräuchlichen Kokarde irgend einer grössern Nation kollidiren dürfte und nahm zugleich an, dass eine voraussichtlich bald entweder in Prag oder Krakau zusammentretende Slawistenversammlung hierüber eine definitive Bestimmung treffen werde."
  19. Modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým na čele slavnostního průvodu při zahájení Všeslovanského sjezdu v Praze 2. června 1848: "Prag, 3. Juni. Gestern war die feierliche Eröffnung des Slavenparlaments (slovanský zjezd). Aus dem böhmischen Nationalmuseum setzte sich der Zug in Bewegung. Voran ging eine Abtheilung der Slavia mit der blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen, getragen von einem Hanaken (nach andern Berichten, von einem Polen) und einem Böhmen in Nationalkostume, dann kam das Sängerchor der technisch - philosophischen Kohorte in Waffen, welche während des Zuges slavische Lieder sang, ihm folgten im langen Zuge die Deputirten aus den slawischen Ländern, nach den bereits festgestellten Sektionen in ihren reichen und malerischen Landestrachten."
  20. Popis stavovské uniformy a šachování moravské orlice v dvorním dekretu Františka I. z 23. prosince 1807: "Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn."
  21. Moravia, č. 36, 23. března 1848, s. 143, označení brněnských národních gard v březnu 1848: "* Seit einiger Zeit beginnen die Nationalgardisten neben oder unter den weißen Cocarden am Hute auch noch die Buchstaben N. G. nach dem Beispiele Wiens, zu tragen. Andere tragen die Buchstaben N. G. in einem Strahlenkranze, und über selben den österreichischen Doppeladler; das ganze Emblem ist aus dünnem weiß lackirtem Holze geschnitten, und von der Erfindung des Hrn. Ginsler. * Die weißen Cocarden und Schleifen beginnen hie und da mit rothen Rändern getragen zu werden, dieß sind die mährischen und böhmischen Landesfarben. In Steiermark trägt man sie, wie wir hören, weiß und grün; in Ungarn roth und grün. Wenn es so fort geht, wird wohl jede Stadt, ihre eigene Cocarde tragen. Wo bleibt dann das Symbol des einigen Oesterreich, weiß, die Farbe aller Farben?"
  22. Národní noviny, 13. dubna 1848, č. 8, s. 29-30: "Kdy pak dojde deputace pražská k nám? Včera, jak jste nám psal, očekávali jsme ji, ale nadarmo. Zhotovena jestiť k uvítání červenobílá korouhev - se lvem a orlicí, spojené věncem lípovým. Hudba myslivecká bude hráti piece národní. By deputace pražská sem do Brna přišla, jediné přání naše. Brňané mají barvy německé - na starém Brně vlaje prápor německý! Snadno pochopíte, jaké city vzbudí pohled na to v srdci každého vlastimila. Cizozemci, kteří se k nám vtlačili, dávají nám nyní zákony, dle kterých zbloudilý Moravan se řídí, za své je pokládaje. Převraty v poslední době nás překvapily a pupenec u svém rozvinutí od škodného mrazu zachopen trpí, pročež jen zdánlivá pro nás jestiť svoboda. Lid venkovský neví, oč se jedná - s užasnutím doslýcháme zprávy z venkova. (...) V Brně jedině se mluví, zdaliž Morava má býti s Čechy spojena neb ne; kde převaha - víte! (...) Váš list nám dal ráno na vědomost, že Česká deputace dnes nepřijede, tedy jsme přípravy odstranili. Právě dochází Mráček z nádraží a vypravuje: Na sta Němců s korouhvi německou očekávalo českou deputaci u nádraží, aby ji --- zbili, zmlátili, vypískali atd. - poněvadž ale nepřišli, řekli: Sie haben Wind bekommen! sind in Lundenburg geblieben atd."
  23. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 3: "Im Lande selbst hielt man sich, schon um des Antagonismus gegen Böhmen willen, an die neue Uebung und demonstrierte damit vor allem bei den Fahnen. Das hatte sich gleich in jenen Tagen gezeigt, wo, wie früher erwähnt, im Landtage über die Prager Petition verhandelt wurde, wobei auf den Plätzen und in den Hauptstraßen Brünns aus den Häusern viele gelb-rothe Fahnen ausgesteckt zu sehen waren. Damit wurde es von da an auch im übrigen Lande, besonders in den vorwiegend deutschen Städten, so gehalten."
  24. Mährich-ständische Brünner Zeitung, 20. dubna 1848, č. 110, s. 876, Mährens Landeswappen und Landesfarben: "Da in der mit Gubernial-Circular vom 26. September 1836, Z. 33779, kundgemachten heraldischen Beschreibung des kaiserlich österreichischen großen Wapens Mährens Wapen als ein im blauen Felde von Silber und rother Farbe geschachter gekrönter Adler angegeben wurde, das mährische Wapen aber in allen ständischen Urkunden, und insbesondere in jener der Kundmachung der alljährlichen Landtagsschlüsse im blauen Schilde einen aufrechten gold und roth geschachten, einköpfigen, rechts sehenden gekrönten Adler mit ausgebreiteten Flügeln enthält, so wurden Zweifel über die eigentlichen Landesfarben Mährens von mehreren Seiten erhoben. Zur Behebung derselben wird in Erinnerung gebracht, daß dem Lande Mähren für die dem Kaiser Friedrich wider die Wiener geleistete Hülfe sein dermaliges Wapen des roth und gold geschachten einfachen gekrönten Adlers durch das Privilegium ddo. Klosterneuburg den 7. December 1462 statt seines früheren Wapens, eines roth und weiß geschachten einfachen gekrönten Adlers verliehen wurde. Dieses Privilegium ist von allen nachgefolgten Regenten Mährens bestätigt worden, und über die dem mährischen Landesausschuße gerügte Unrichtigkeit des mährischen Landeswapens im österreichischen Staatswapen ist demselben mit Erlaß des Hrn. obersten Kanzlers vom 7. April 1838 eröffnet worden, es seh wohl bedauerlich, daß in dem allerhöchsten Staatswapen aus Versehen die Abbildung des mährischen Landeswapens nicht mit jenem Privilegium übereinstimmend eingeschaltet worden, daß aber eine Abänderung bei dem Umstande, als das Staatswapen erst neu ausgefertigt in sämmtlichen österreichischen Staaten kundgemacht, und von allen österreichisch-kaiserlichen Gesandtschaften im Auslande gebraucht worden ist, derzeit nicht zu erzielen sey, und mit dem weitern Hofkanzlei-Präsidialerlaß vom 26. October 1838, Zahl 1529, wurde dem mährischen Landes-Ausschuße eröffnet, daß das Recht zur Führung des nachgewiesenen im Gebrauche stehenden Wapens nicht in Zweifel gestellt sey, wenn es gleich mit dem von der geheimen Hof- und Staatskanzlei entworfenen Staatswapen nicht übereinstimmt und daß sich die vereinigte k. k. Hofkanzlei eben damit beschäftige, in Folge von mehreren Seiten vorgekommenen Anfragen die einzelnen Länderwapen im Wege der betreffenden Behörden zu constatiren, um für die künftige Construirung eines neuen Staatswapens die entsprechenden Materialien gesammelt zu haben Aus dieser Darstellung ergibt sich, daß gold und roth die Landesfarben Mährens sind."
  25. Matěj Mikšíček pro Národní noviny, 3. května 1848, č. 24, s. 94: "Dnes asi o půl 2. hod. odpoledne čteno bylo prohlášení konstituce v Brně z balkonu redutního. Front činila národní stráž ve dvou odděleních. Korouhve visely čtyry: rakouská, stavovská (červeno-žlutá), pak celá bílá a pak bílá-červená. Před týdnem insultováni byli jsme, že jsme na kabátech červeno-bílé pásky nosili. Časové se mění a doufáme, že se ještě znamenitě měnit budou! - Po přečtení německého textu vystoupil na pavlán p. prof. Šembera, a u přítomnosti hrab. Lažanského jal se čísti to samé po česku. Národní stráž začala se hemžit a nevrlit, a komandant jeden i druhý kázal: "Beim Fuß!" Nemluvil jsem ještě s p. Šemberou, ale zdálo se mi, že ho tam jeden třínoháč přemlouval, aby toho nechal, a zdá se mi, že i větší částku napotom i přeskočil a vynechal. Rozumět mu beztoho nic nebylo pro nešetrné brebentění národní stráže."
  26. F. Vochoč pro Národní noviny, 18. května 1848, č. 37, s. 146: "Z Moravy. Z Nového Města v Jihlavsku. Dne 13. t. m. sjeli se u nás voliči z 13 panstvích vůkolních, by se 2 vyslanci do Frankfurtu k německému parlamentu volili. Na náměstí vlály s věže dvě korouhve, jedna červená-žlutá, druhá červená-žlutá-černá, na radnici a na zámku dvě německé a jedna rakouská. I ptali jsme se, co vlastně ty červené-žluté barvy znamenají, a bylo nám řečeno, to že jsou dle nejnovějšího poručení nyní moravské barvy. Ta konstituce těm naším pánům pomátla již tak hlavy, že ani nevědí (anebo to snad nikdy nevěděli), které barvy vlastně moravské jsou. (...) Sláva Ferdinandovi císaři, sláva Moravanům! O volení nebyla již ani řeč, my to zhola odepřeli, a žádný se nesměl opovážit podepsat. Na to se strhali německé korouhve s radnice, s věže a se zámku a u velkém jásání lidu hudbou doprovázeného nosila se po městě moravská korouhev. Tak jsme si vyvolili vyslance do Frankfurtu!"
  27. Dopis Václava Kozánka Janu Ohéralovi z 27. dubna 1848: "Velectěný, velevážený pane redaktore! Již po nějaký čas panuje u nás v Přerově mezi ouřednikami a některými poněmčelými přerovskými obyvateli z jedné a mezi ostatními, naší svaté národnosti oddanými z druhé strany, veliké rozjitření z ohledu barvy čili znaku. První dokazují, že moravské národní barvy, sice dosaváde bílé, modré a červené, se užívaly v 14. stol., ale od císaře Rudolfa zvláštní milosti, proto, že snad tento monarch v nebezpečenství života Moravany vysvobozen byl, jim, totiž Moravanům, červenou a žlutou za znak udělil, dále dokazují, že užívání barev těchto od císaře Rudolfa k věčné památce na událost svrchu zmíněnou, u národa moravského v zapomenutí přišlo, a proto se až dosavád státních barev užívalo, teď ale u národní gardy do života vstoupiti musí. Tyto důkaze se nám zdají velmi nedůvodné, protože nemůžem pochopit, aby takováto věc u celého národa v zapomenutí přišla. Také myslíme, že, poněvádž při naší národní gardě skoro všecky sestávající oudy neslýchaným násilím k tomu několika ouředníkami a přinucení byli, čepice s žlutýma a červenýma páskami nositi; teď ale kdyby zjikšene měly býti, tito by se na poručníky ty obořili, proč že s nimi tak bláznovsky jednali a jím nepotřebné výlohy dělaly. Pročež chtíc tomu předejít, k takovým úskokům útočiště berou a nám dle našeho zdání jen bulíka na nos věšejí. Z strany těchto barev byly již často mnohé a pestré hádky povstaly, které by snád někdy i v rvačky přejíti mohly. Protož se na větším díle z té poněmčené strany na tom usnesli (mezi nimiž mnohý žádného pojmu nemá, co jaká barva v sobě obsahuje): aby z nich jeden do Brna vyslán byl, aby tam jak z ohledu šatstva pro národní gardu (uniform), tak také národní barvy vyjednal, nás o tom zpravil, abychom věděli, dle čeho se říditi máme. My ale tomuto a takovému vyjednání nedůvěřujeme a protož se obáváme, poněvadž, jak již podotknuto, ze svého prostředka jednatele zvolili, neohlížeje se na stranu, která více národnosti oddaná jest, aby nám zase ty německé barvy za pravé národní nepředstavovali. Jsa teda u veliké pochybnosti, na čem bychom my Moravané státi a čím bychom předce zákonem stvrzeným říditi měli, opovažujeme se, veleváženy pane, Vás jako věhlasného lidumila a dobrorádce o to žádati, by ste tak láskav ráčil býti a nás o pravé moravské barvě zvláštním listem zpravil, jakož i možná-li, co nejdříve Týdenníkem zveřejniti. Do Vaší lásky a přízně se poroučeje zůstáváme Vaši a Vám vždy srdcem oddaní obyvatelé v městě Přerově. V Přerově dne 27. dubna 1848."
  28. V konečném znění se jednalo o článek 6.
  29. Jan Havelka v roce 1880 navrhuje červeno-žluto-modrou trikolóru jako řešení[12]: "Zdá se mi, že právě nynější doba smířovací byla by nejvhodnější, aby tento spor zajisté mrzutý se uklidnil. Podle skromného mínění mého dalo by se docíliti smíření a jednoty co do barev zemských dosti snadno. Netřeba nic jiného, než utvořiti podle platných v heraldice pravidel prapor z těch právě barev, které v nynějším erbu moravském jsou zastoupeny, totiž prapor červeno-žluto-modrý."
  30. Antonín Rybička, rukopis z 23. dubna 1848, Vídeň, Welche Farben soll die mährische provinzial Fahne haben (Národní archiv Praha, fond Ministerstvo vnitra - Šlechtický archiv, karton č. 56, inv. č. 164, ad 17161/1839): "Laut Vorakts HZ 17161-839 hat das Markgrafthum Mähren vor dem dem J. 1462 zwar einen von Silber u. rother Farbe geschachten Adler im blauen Felde im Wappen gefuhrt. Den mahrischen Ständen wurde jedoch vom Kaiser Fridrich durch das zu Klosterneuburg unterm 7 Xber 1462 ausgefertigte Privilegium bewilligt, statt des Silber u. rothgeschachten Adlers einen gold u. rothgeschachten im blauen Felde zu fuhren. Diese Begnadigung wurde den mahr. Standen von den nachfolgenden Landesfürsten oftmal ausdrücklich bestattigt u. die Stände bedienten sich dieses ihnen verliehenen Landeswappens. Diesem auch erscheinen als mahrische Landesfarben roth, gold u. blau. Ein weiterer Beleg dafür ist das a. h. Reskript vom 23. Xbris 807 erflosten über den a. ü Vortrag der Hofkzlei vom 11. 7br 807. Diesem zufolge hat Se Majestat Kaiser Franz I. den zur ständ. Versammlung geeigneten Mitgliedern das Tragen einer eigenem auch den Farben des Landeswappen eingerichteten Uniform zu bewilligen geruht. Uber die diesfalls von mähr. Landesgouverneur"
  31. Týdenník, listy ponaučné a zábavné, 8. června 1848, s. 179-180: "(...) Nikdo nerozdával barvy, národové je volili sami. Náš národ slovanský v Moravě zvolil sobě též bílou, nebo nelíbila se mu zlatá. Tu však řekl jednou císař německý k stavům moravským: dovoluju Vám místo bílé barvy žlutou t.j. barvu národu mého do znaku vzíti. To bylo buďto pohanění stavů, neboť čí barvu nosím, toho sluhou bývám, a nebo povolení to bylo směšné; neboť směšné jest, někomu k něčemu povolení dávati, co aby si sám vyvolil nikdo mu zabrániti nemůže, a mnohem směšnější jest takového povolení jako nějaké milosti používati. Neméně jako stavy moravští tenkráte, činili bychom my se směšnými, kdybychom takového bezmyslného privilegium používati chtěli; bylo-li to však ponížení, vymažme památku naň z praporu našeho. Nesmíme vyloučit barvu bílou ze znaku našeho, kterou nacházíme u všech národů povahy naší, barvu, která k nejoblíbenějším u národa našeho na Moravě jest; co přijali stavové, nepřijal ještě národ, a v té věci nerozhodují žádné privilegia, tu rozhoduje pouze cit. (...) Protož byli a mají zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše."
  32. Jindřich Dvořák, Moravské sněmování roku 1848-49, s. 169: "Erb zemský. Barvy zemské. § 6. Země Moravská podrží svůj dosavadní erb zemský, totiž: orlici zlatě a červeně kostkovanou v poli modrém, na pravo hledící a korunovanou. Barvy zemské jsou zlatá a červená. Ustanovení o barvách zemských přijato k návrhu poslance Cibulky, jenž pravil, že proti zemským barvám, zlaté a červené, se z jisté strany brojí a že se popírají, ač spočívají na privileji císaře Bedřicha od 7. prosince 1462. S těmito barvami prý se spojuje krásná památka, že byly zemi uděleny za osvědčenou udatnosť. Posl. Čambala návrh tento podporoval. Poslancem Chlumským poznamenáno, že pravé původní barvy zemské jsou červená a bílá; pozdější barvy, zlatá a červená, byly uděleny stavům, a ne zemi. Na to připomenul předseda rytíř Vojkovský, že podle listiny o privileji císaře Bedřicha barvy zlatá a červená byly zemi uděleny."
  33. Karel Havlíček Borovský, Národní noviny, č. 26, 5. května 1848, s. 104: "(...) Právě přijíždím po železnici z Prahy a žádostiv viděti, jak asi vypadá nyní Holomouc, kterou jsem jen za starých časů vídával, pokud ještě na Moravě ležela. Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnou svou touhu po spojení s jedním velikým Německem také celý zevnějšek staroslavného hanáckého Jerusalemu proměnil. Hledím bedlivě okolo sebe (ráno mezi 5 - 6 hodinou); plné náměstí a ulice lidu venkovského, jenž v čisté moravčině prodává plodiny svoje zdejším, vznešené krve Němcům měšťanům. Sem tam asi na 6 místech visely ještě pozůstatky hříchů, totiž trojbarevné německé korouhve, jen že barvy na nich vlastně již nebyly žádné. Leckde visely také již císařské barvy, které tedy zatím u zdejších sousedů k milosti přišly. Jen na příbytku pana kap. probošta visela také vedle císařské moravská korouhev, a také s hlavní věže skvěla se upomínka ta na Moravu. A ještě jen jaksi potají vyvěšeny jsou v noci a časopis Neue Zeit chlubí se znamenitě za toto vlastenectví - dvoukorouhvové. Že ostatně zdejším Němcům na Moravě mnohem méně záleží, než na Německu, nic podivného není, zvláště když si pomyslíme, že také veliké části slovanských Moravanů málo na Moravě a na vlasti záleží. Duch zde panuje strašlivý, největší část studentů nosí německý trikolor a to ještě ne z horlivosti pro Německo (což bychom poněkud přece ještě chválili), nýbrž z pouhé apathie, z nedbalosti o všechno politické smýšlení, zrovna jen proto, že holomoučtí čepičáři takové čepice prodávali! - To jsou vyhlídky, to je naděje budoucnosti! Malý počet studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a bíle kostkovaná v modrém poli, ačkoli ti výteční páni Stavové moravští, i tyto poctivé barvy nyní upírají a zcela nebývalou, totiž: žluto-červeně-modrou za zemskou barvu prohlásili). (...)."
  34. Karel Havlíček Borovský, Národní noviny, č. 176-178, 3.-5. listopadu 1848: "(...) Ostatně se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany frankfurtské, jest smýšlení celého ostatního, německy smýšlejícího obyvatelstva, příliš pohodlné a nechá svět běžeti, jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby národní slovanský živel, který tam tolik pevných základů má, šířil se a dále kvetl. Ostatně se zmocnil veliké části Němců a poněmčilců moravských nyní velmi duch provinciální, vlastenectví moravské, které Slovanstvu na škodu není. Žlutočervené barvy jest viděti zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď červeno-bílá, neb slovanský trikolor. (...) Když tedy v Čechách hned v březnu vyslovena jest žádost naše strany spojení Moravy a Čech, povstala proti tomu nesmírná oposice. Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému úmyslu našemu, že chceme, aby Morava a Čechy spojeny, větší moc a váhu měly před světem. Druhá veliká strana na Moravě, strana netečná, protivila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na velikosti národa, nýbrž jen na provinciální moravské pýše. Třetí strana Frankfurtistů protivila se nejzuřivěji, ona dobře porozuměla, že se Čechové jen proto s Moravou úžeji spojiti chtějí, aby společně tím více vzdorovati mohli Frankfurtu. Rozumí se samo sebou, že strana protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tou všelikou mocí se snažila, Moravu od Čechů ještě dále odciziti. Nejen že starou, poctivou a velebnou barvu naši červeno-bílou, kterou jsme ještě od starých slavných časů spolecně sdědili, zneuctili a za ní žluto-červenou přijali, a hned se snažili, všechny své červeno-bílé orlice zažlutiti; i na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí. (...) S takovými myšlenkami přijel jsem do Holomouce, (...) O dvoru, který tam nyní sídlí, nebylo by nic pozorovat, kdyby nepřicházely ustavičné deputace. (...) Ještě nejlépe ze všech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti ve své slávě, červených spodkách, přitáhli vždy všichni na koních s hudbou, s červenobílými*), slovanskými a císařskými korouhvemi, (co by se jindy nikdo nesměl před Holomouckými měšťany opovážiti) (...) *) Skutečně podivno, že mezi lidem na Moravě posud vždy jen červenobílá barva platí, nová žlutočervená žádné vážnosti nenalezá. Ani jedna hanácká deputace neměla žlutočervenou korouhev! (...)."
  35. Moravské noviny, 5. 11. 1848, č. 4, s. 13: "Na 2000 Hanáků počítá se, kteří po tu dobu přijeli. Každá osada neb okrsek má svou vlastní hudbu, svou zvláštní korouhev - a nastojte, jakoby navzdor Olomoučanům, ani jeden německý trikolor! Bylo vidět velký prapor moravský, totiž červenobílomodrý, ale mnohem více korouhví černožlutých, z čehož patrno, že ani vídeňské radikální novinářstvo, ani ... "Abendblatt" velikého průchodu a ohlasu u Hanáků nenachází"
  36. Moravské noviny, 10. 11. 1848, č. 8, s. 29: "Dne 2. t. m. dávalo se zde na divadle za ředitele W. Thiela Klicperovo Dobré jitro při plném domě, a v neděli dne 12. bude se provozovati Divotvorný klobouk. Smýšlení moravské se zde znenáhla budí; garda národní ozdobila si prápor barvami zemskými a spanilé dívky zdejší okrášlily se při bále minulého měsíce pentlemi trojbarevnými, červenobílomodrými."
  37. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 8: "Sie währten über das Jahr 1848 hinaus, bis der provisorische Landtag infolge eines am 13. Jänner 1849 gefassten und dem Ministerium vorgelegten Beschlusses seine eigene Vertagung aussprach. Die letzte Sitzung fand am 24. statt, wo Dr. Koppel zum Schlusse seiner Ansprache die Unterbrechung der Sitzungen als eine „auf unbestimmte Zeit, und bis das Ministerium dessen Wiedereinberufung gestattet“, erklärte. Diese Wiedereinberufung hat bekanntlich nie stattgefunden und die vom provisorischen Landtage beantragte Landesverfassung sowie der mit ihr zusammenhängende Beschluss über die Farbe des Landeswappens sind zur Allerhöchsten Genehmigung nicht vorgelegt worden und haben daher keine Gesetzeskraft erhalten."
  38. Moravské noviny, 12. března 1849, č. 57, s. 1: "Velké děje tak zajímají člověka celého, že nelze jemu v první době rozděliti rozum od citu. Duch jest přeplněn, ale nemůže sobě ihned utvářiti smýšlení pevné. Tak se nám dělo včera, an nenadálá zpráva byla městu ohlašována, že císař pán J. M. vyhověv nedočkavosti národův kratší cestou, nežli byl šel sněm říšský, udělil z vlastní plnomocnosti, co byl přislíbil on i předchůdce dobrotivý císař Ferdinand. Máme tedy již konstituci. O hodinu s poledne včera prohlášena byla při zvuku trub s balkonu domu guberniálního u přítomnosti zprávce země, hraběte Lažanského a s balkonu divadla městského. Garda stála na obou místech v parádě. Po přečtení nejvyššího patentu od několika voláno jest Vivat! Na to vyvěšena jest na radním domě korouhev černožlutá a žlutočervená."
  39. Národní listy, 9. dubna 1861, č. 97, s. 2-3: "Byl to věru důležitý den pro celé mocnářství a pro každou vlasť zvláště, ten šestý duben. Celá Morava má obrácený zřetel ku Brnu, ku schovance své zpanštilé. Zde plápolají korouhve na věžích, barvy černožluté a barvy červenozlaté. Ach je to smutné, že mnohý poslanec tázati se musel, čí to barvy jsou ti červenožluté. Moravské barvy to jsou! zněla hrdě odpověď od jednoho pána, jehož mi poznamenali co agendistu; musím se dále přeptati, co to znamená, ač se již dovtipuji, neb byl jsem tak šťastný dostati od toho pána ku přečtení agendu zemského výboru, a papírek byl složen na stranu 111; poznal jsem úmysl, abych totiž poučil se, jaké jsou moravské barvy. Já sprosťák myslíval jsem vždy, že červenobílá barva jest moravská, a tak venku všudy náš lid toho se drží, a když potřebuje korouhve, tož jich má takové barvy a pravívá: máme stejné barvy jako v Čechách, inu vždyť jsme vlastně jedno; a kde jest co obecného k obarvení, činí se to červenobíle. Mnohý věk se nezpomnělo na to, že císař Friedrich dal stavům moravským r. 1462 7. prosince to předůležité privilegium vzíti sobě do znaku místo bílé barvy zlatou. Tuto milost udělil on za proukázanou mu pomoc od pánů stavů moravských. Císař Ferdinand II. potvrdil toto blahosklonné privilegium 26. června 1628. a pak kdykoliv byl korunován později král Český, dali si to páni stavové moravští od něho potvrdit. Odtud má nynější pestrost orla moravského původ svůj. Páni stavové volili zlato cizé za domácí stříbro. Bylo ovšem dříve, že země náležela pánům. Byliť jen páni a poddaní, a to barvy panův byly barvami zemskými; ale vždy měl národ vnuknutí, že on v pravdě přece rozeznává se od jednoty pánů stavů; národ cítil, že jest i něco o sobě, a proto nemohl odvyknout od barev svých. Měl tedy národ korouhve červeno bílé a páni stavové měli orla červeno-zlatého, jenž na pravo hledí. Tato dvojitost nebyla pánům milá, a jisté straně, kteráž ví, proč nenávidí všecko co na bratrství české zpomíná, jednalo se též o přemožení předsudku národního, a proto r. 1848 na sněmě to přivedli k řeči a tu bylo rozhodnuto, že za zemské barvy mají býti považovány červená a zlatá. Ale což na plat, z toho sněmu nepřijalo se mnoha na hoře ani dole. Znovu o tom musel jednat výbor zemský r. 1854 a předložil to drahé privilegium v opisu ve Vídni ku konečnému uznání. A jak víme dobře, národ toho si nevšímá cítě, že libost v jisté barvě má vnitřní původ v povaze a bytnosti osobní a že nezakládá se na žádném císařském privilegium ani rozkazu, a tak i nemůže ráz jistého národa svévolně změněn býti, neb jest samorostlý, přirozený, jest od Boha. Nelze lípě dubem býti; to dávno v Brně na divadle se zpívalo, a tenkráte nenapadlo žádnému o tom pochybovati. Nyní jest jináč; to jest znamení, že již nejsme v opovržení; nýbrž že ti, jenž moc mají, již všímají si ruchu v národu probuzeném. (...)"
  40. Klagenfurter Zeitung, 31. srpna 1863, č. 197, s. 786: "Wer heute durch die Straβ Brünn´s geht, begegnet öfters als sonst der Czamara, namentlich sind es Jungen im Alter von etwa fünfzehn Jahren, die "national" einherschreiten. Der Leseverein "Spolek" hat sechs Fahnen, zwei slavische Tricoloren, zwei schwarzgelbe und zwei rothweiβe (mährische) Fahnen ausgesteckt."
  41. Národní listy, 26. srpna 1863, č. 198, s. 1: "Včera a dnes jest hlavní město družné Moravy svědkem slavnosti, která skvělým jsouc důkazem bratrství a vzájemné lásky Čech a Moravy zároveň důležitou jest pro život náš národní i politický. Morava i Čechy úplně pochopily důležitost tu. Z Čech putovali tisíce na Moravu, a tato důstojné uchystala přivítání hostům bratrům svým. (...) Již od rána ozdobeny jsou místnosti čtenářského spolku uprostřed velkého náměstí množstvím praporův v národních barvách."
  42. Moravská orlice, 29. června 1869, s. 1: "Dnešní den zůstane na věky památným v dějinách vlasti. Táborem lidu slovanského na "Bílé Hoře", čítajícím na jisto 40 až 50000 účastníků, podána velkolepá manifestace, již vláda vídeňská nemůže ignorovati; táborem tímto oznámena pevná vůle lidu slovanského, táborem tímto podán důkaz o nevšední probudilosti a vzdělanosti lidu. (...) Dnešní tábor u Brna byl největším z táborů dosaváde na Moravě odbývaných; a kdyby byl býval dříve povolen a čas pohodlnější, snadno se mohlo počítati, že 80000 táboritů se dostaví na "Bílou Horu". (...) "Okrášlováno řečniště, zasazovány prapory menší, kdežto velké máje již ráno byly postaveny a na nich korouhve v moravských a slovanských barvách vztýčeny. Řečniště stálo téměř v prostřed plochy na kopci a bylo vkusně v barvách slovanských, pak chvojím ozdobeno. Nad stolem předsedovým se vypínala moravská orlice, okolo řečniště byly prapory v moravských barvách. Na konci hory, který vyčnívá k Brnu, postavena velká máje se slovanskou trikolorou; pod ní byly hmoždíře a národní dělostřelci. (...) Než Brňákům, kteří již ráno byli zváni k táboru velikými plakáty na rozích ulic, přece neušlo potěšení, viděti ty zástupy a banderia, jak městem samým táhly na tábor"
  43. Moravská orlice, 9. července 1869, s. 1: "Přípravy k táboru děly se velkolepé, na tři dny napřed už konalo se vše, co k důstojnému odbývání táboru přispěti mohlo a v neděli jevily se Hranice v rouše velmi slavnostním. S přečetných domů v ulicích a na náměstí vlály mohutné prapory trojbarevné neb červenobílé a modrobílé, přečetné domy byly ozdobeny věnci a guirlandami ze zeleného listí a chvojí neb jiných květin, na mnohých domech nalezaly se vhodné nápisy; na mnohých místech také o sobě na vysokých týčích vlály mohutné prapory a stály slavnostní brány s vhodnými nápisy, ba i někteří soukeníci natáhli na dnešní den na rámec sukna barev národních, tak že i z tábořiště bylo vidět na straně hranické ohromné trojbarevné pruhy se skvíti. Před mostem jakož i bezprostředně u mostu přes Bečvu, přes nějž cesta k tábořišti vede, nalezaly se velké a velmi vkusné slavnostní brany; první více jednoduchá ozdobena byla dvěma prapory červenobílým a modrobílým; druhá mnohem skvostnější ozdobena byla třemi prapory, z nichž jeden byl trojbarevný, a znaky zemí koruny svatováclavské. Most sám ozdoben byl hojně zelenými májemi a přečetnými velmi pěknými praporečky v barvách červeno- a modrobílých. Za mostem na břehu plavé Bečvy, na úpatí věnce hor zelenými lesy porostlých, rozprostíralo se prostorné tábořiště, vytyčené a ozdobené májemi a prapory. Uprostřed rozsáhlého prostranství toho nalézala se veliká pevně i skvostně zbudovaná tribuna, ozdobená zelenými májemi a třemi prapory ve slovanských barvách. Po obou stranách řečniště vlály na vysokých tyčích mohutné prapory červenobílé."
  44. Moravská orlice, 1. června 1871, s. 1: "Podotknouti dlužno, že továrna pana Hlávky na Josefově byla četnými prapory moravských barev ozdobena, s vrchu pak vlála ohromná slovanská trikolora." (...) Na náměstí Ratvitovu byla postavena u kostela protestantského s průčelím k divadlu velká tribuna s nižší estrádou pro zpěváky. Na koncích tribuny se vypínaly dva sloupy, s nichž vlály velké slovanské trikolory; ostatně byla tribuna draperiemi a prapory v barvách moravských a rakouských, jakož i chvojím velmi vkusně dekorována."
  45. Moravská orlice, 2. června 1871, s. 1: "Na jednu hodinu určen slavnostní banket v hȏtelu Wernerově, jehož se skorem 300 osob zúčastnilo z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Vídně, odevšud, kde Čechové vlastenečtí žijou. (...) Sál byl opravdu vkusně ozdoben draperiemi bílo-červenými. (...) Ty zástupy lidu, který sem byl přišel ze všad, od Beskyd až do Šumavy, od Krkonošů až k Tatře, ty tisíce a tisíce všechny přivedla sem jedna myšlenka, totiž ta, že Čech, Moravan a Slezan je jedna mysl, jedna duše."
  46. Národní listy, 19. srpna 1880, č. 199, s. 2: "Spor o barvy. Příchod císařův přede dveřmi, přípravy k uvítání v plném a náhlém proudu a z čista jasna vržena mezi občanstvo venkovské a mezi měšťanstvo Olomouce pochodeň nedorozumění a svárův, jakých barev používáno býti má na praporech, pokud se jedná o barvy zemské, o barvy moravské. Měšťanosta prohlásil na rozích, že zemskými barvami moravskými jsou červeno-žluto-modrá; kdežto okresní hejtman uznal za zemské barvy moravské bílou a červenou. Podle názoru hejtmanova objednaly obce venkovské prapory bílo-červené a banderia okresu olomouckého usnesla se, ozdobiti se fábory těchto dvou barev. Proti všemu nadání však oznamuje měšťanosta olomoucky a přiznává se k omylu, vyznávaje a na rozích zvěstuje, že moravskými barvami jsou červeno žlutá. Tak jsou si měšťanosta olomoucký p. Engel a hejtman okresní p. Khade opět ve vlasích a obecenstvo ani městské, ani venkovské neví, na čem vlastně jest. Venkovské obce usnesly se, zbudovati vítězoslavnou bránu, na nížto skvíti se budou znaky všech zemí koruny svatováclavské, český lev a obě orlice, moravská a slezská. Ve znacích těchto obráží se smýšlení politické našich bodrých venkovanův, kteréžto smýšlení stojí opět v odporu se smýšlením obecní rady královské Olomouce a proto rypa se proti skvostům těmto našim dědičným, hlavně mezi německými obcemi venkovskými, ale obce tyto nedají se másti a odvrátiti od uzavření, jež byly se slovanskými obcemi uzavřeny před třemi týdny!"
  47. Mährisches Tagblatt, 2. 8. 1880, č. 40, s. 4: "Die dem Feste des Kaiser-Empfanges zukommenden Farben der Fahnen, Draperien u. s. w. werden in folgenden Zusammenstellungen bekannt gegeben: Schwarz-gelb, weiß-blau, gold-roth-blau (mährische Landesfarben) und weiß-roth (Farben der Stadt Olmütz)"
  48. 10. srpna 1880, Brno, presidium moravského místodržitelství policejnímu ředitelství v Brně, starostům v Jihlavě, ve Znojmě, v Uherském Hradišti, Olomouci a Kroměříži ve věci moravských zemských barev v kalendářích: "In den verschiedenen im Lande herausgegebenen Kalendern werden bei Anführung der Landesfarben des österreichischen Kaiserstaates die Landesfarben Mährens als "gold-roth-blau" angegeben. Diese Angabe ist aber unrichtig, da die Landesfarben Mährens bloß "gold-roth" sind. Zur Vermeidung von hieraus entstehenden Beirrungen werden Euer aufgefordert, die Einleitung zu treffen, daß in den im Amtsberröhe erscheinenden Kalender die Landesfarben Mährens richtig als "gold-roth" angeführt werden."
  49. Na obraze kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908) Slavobrána k uvítání císařů zachycujícího slavobránu postavenou při příležitosti setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži na konci srpna 1885 je zachycena vlajka, která se díky znázornění divákovi jeví jako červeno-modro-bílá trikolóra. Vlajka je však v podobě korouhve a protože stranově „rotuje“ na volně přivázaném příčném ráhnu, jeví se tak (obrácená k divákovi rubem), ale je vždy a pouze bílo-modro-červená. Při popisu se uvádí vždy ve správném pořadí barev, bez ohledu na špatné vyvěšení, nebo rotaci (ve větru – tento případ u korouhve) či pohledu zezadu atd. Je tedy dost dobře možné, že pořadí barev červená-modrá-bílá odpovídá skutečnosti, ale může se jednat jen o nesprávné vyvěšení, a vedle červenobílomodré verze historické moravské vlajky byla sice používána i verze červenomodrobílá, ale jen "jen naoko", anebo díky nesprávnému pochopení popisu říkajícímu, že vlajka je "červenomodrobílá". Červenomodrobílá trikolóra je (v tomto znění) popsána v roce 1908 ve sněmovním protokolu moravského zemského sněmu z 6. října 1908 (28. sezení 2. zasedání). Přesnému chápání tohoto popisu by jistě prospělo, kdyby byl doplněn určením, která barva je nejvýše na žerdi, jako je to popsáno v článku Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19: "O barvách praporů: "Trikolora slovanská jest totožná s ruskou: červeno-modro-bílou. Bílá pak budiž nejvýše na žerdi připevněna.". Dobové novinové zprávy ke kroměřížskému setkání zmiňují dle vnímání a jazyka toho kterého novináře české a moravské/slovanské prapory vedle sebe; Kroměřížské noviny z 28. srpna 1885, Schůze císařů: "mohutné prápory barev českých a slovanských", "Dělať císařovna: "Pozoruji, že se zde velmi málo mluví po německu." Poslanec Kallus na to: "Jest to zcela přirozeno, protože země jest slovanská a obyvatelstvo slovansky mluví." K tomu podotkla J. V. císařovna: "Chcete říci český", načež p. Kallus: "Spisovnou řečí moravských Slovanů jest čeština.". Proti názoru, že trikolóra na obrazu má být chápána jako červenomodrobílá, tak vyvstává názor jiný, který jednoznačně a jasně říká, že nikde na obraze není přítomna červeno-modro-bílá trikolóra. Všechny prapory/korouhve a „livrejové“ barvy na obraze mají jasný a identifikovatelný význam, který se dá přesně popsat/vysvětlit, když se divák nevědomě ptá, co to tam všechno divného visí. Zcela jistě i v oné době šlo o záměrně vícevýznamovou symboliku/výzdobu (viz jen u bílo-červené bikolóry, co vše, které znaky a vlajky, může společně „jednotně“ zastupovat), a podobně je tomu samozřejmě i u významu širšího využití bílo-modro-červené trikolóry v době 19. stol. Takto má ona trikolóra význam ruské národní vlajky (užívané vždy od Petra Velikého, i společně s krátkodobě užívanou imperátorskou černo-žluto-bílou), ale též ustálených všeslovanských barev (proto je má i selský jezdec před slavobránou na šerpě přes levé rameno). Jen shodou okolností „připomínají“ její barvy barvy znaku Moravy (ovšem v nesprávném/ne ideálním pořadí – správně je pořadí bílo-červeno-modré). Správné pořadí barev je u šerpy popisujícím bráno pohledově zleva doprava. Pořadí barev jezdcovy šerpy je bílá-modrá-červená, což se shoduje s pořadím barev klasické panslovanské/ruské bílo-modro-červené trikolóry. Pořadí barev se ovšem (logicky) bere při pohledu na jezdce (jeho tělo a šerpu) zepředu. Ne zezadu, jak jej vidíme na obraze. První barvu trikolóry má jezdec směrem ke své pravé ruce. Je lhostejno, zda si nasadil šerpu na pravé nebo levé rameno. To se dokonce předpisově liší i u některých velkostuh starých královských rytířských řádů. Správnější je ovšem mít „běžnou“ (ne řádovou, ale např. národní aj.) šerpu ze svého pravého ramene k levému boku. Třebaže ruské impérium v roce 1885 v Kroměříži použilo imperátorskou černo-žluto-bílou trikolóru/vlajku, bílo-modro-červená trikolóra byla tehdy již (vždy) ruská národní. A když ve Vídni politicky/válečně/jazykově/ústavně aj. „přituhne“, tak c. k. úřady tyto barvy „stíhají“ v jakémkoli pořadí (včetně bílo-červené na Moravě, místo žluto-červené).
  50. Národní listy, 27. června 1888, č. 177, s. 2, Surový čin "inteligence" hustopečské: "V Hustopečích na Moravě, středisku volebního okresu rohateckého millionáře Rudolfa Auspitze, usadil se počátkem roku 1886 český advokát, i v pražských kruzích namnoze známý pan JUDr. Jan Kučera ml. Ihned se všech stran proti němu osnován útok, aby mu veškeré působení jeho učiněno bylo nemožným. Přehojně byly rozšiřovány možné i nemožné, pravdivé i nepravdivé zprávy směřující ku zlehčení pověsti a dobrého jména řečeného advokáta. Jeho přes to vždy rázné vystupování a požadování spravedlnosti pro řeč a národnost českou brzo popudilo i byrokracii moravskou, posud skoro venkoncem zuřivě německou i nebylo tajeno, že i vysoce postavení úřadníci při úřadních i neúřadních výkonech osvědčují záští a nenávist proti dru. Kučerovi. Dlouho trvající agitace konečně přinesly ovoce, jež prozrazuje své símě. V těchto dnech přijel do Hustopeče k odbývání generální visitace a udílení svátosti biřmování biskup brněnský, za kterouž příčinou dr. Kučera dům svůj ozdobil praporem zemských barev moravských (bílá, modrá a červená); všechny rozvážné kruhy měšťanské v Hustopeči nad ozdobou tou měly zjevnou radost; jenom v kruzích tak zvané intelligence hustopečské, kteráž se skládá z učitelstva německých škol městských a nižší zemské školy realné, židovstva a skoro všech zřízenců obecních - spůsobil prapor moravských barev nad příbytkem nenáviděného dra. Kučery vlající takové vzbouření, že ze středu této "intelligence" pachatelé posud neznámí v noci ze dne 24. na 25. t. m. kamením příbytek dra. Kučery bombardovali, okna i vrata roztloukli, prapor kameny prorazili a na konec jeden z nich (v noci) na vrata domovní ve výši 2 metrů od země napsal slova: "Weiss, roth, blau - trag jede böhmische S..." - Poslední slovo patrně v kruzích intelligence hustopečské velké oblibě se těší, takže na vratech domovních šestkráte bylo opakováno. Trestní oznámení bylo již učiněno, k vůli zjištění pachatele byl rukopis na vratech domovních ihned fotografován a soudním aktům přiložen zároveň se sbírkou kamenů, jimiž dům "oblehaný" byl obklopen. Rukopis na vratech psán byl osobou dospělou, jest neobyčejně vypsaný a kdyby to ještě malým pokynem bylo pro naznačení krahů, kdež pravého pachatele hledati sluší, tak oznámeno bylo soudu, že již asi v 7 hodin večer dne 24. t. m. osobnost kruhům hustopečského kasina velmi blízká ve Velkých Pavlovicích (1 1/4 hodiny cesty od Hustopeče) vítězoslavně vypravovala, že slovanský prapor na příbytku dra. Kučery v Hustopeči již jest roztrhán a na něm uvedená shora německá slova napsána."
  51. Moravská orlice, 9. června 1901, č. 131, s. 2: "K nastávajícímu příjezdu panovníkovu postaveny byly na ulicích stožáry červenožluté. Byly obecenstvem různě kritisovány. Jaké to jsou barvy v Praze nevídané, říkalo se, a ti, kdož je poznávali, ptali se, jak dostaly se do Prahy barvy - země, vlastně stavů moravských? Či snad kus státoprávnictví v tom měl být? Přišlo už vysvětlení. Hospodářský úřad obecní dal stožáry nově barvami natříti, s nikým se nepotázav. Učinil tak z důvodu vhodnosti, aby mohl dle potřeby použíti jich volně k zavěšení praporů červenobílých i černožlutých. Tedy z každého praporu, zemského i říšského, kus barvy objevil se na stožárech. Jisté praktické, ale také velmi charakteristické u srovnání s tím zuřením o barvy černo-červeno-žluté, jež právě před příjezdem panovníkovým odehrává se v německých městech Čech - za potlesku německých nacionálů moravských."
  52. Lidové noviny, 3. září 1897, s. 1: "Obec Lhota a Chvalčov, jimiž vede cesta k úpatí Hostýna, byly ozdobeny do poslední chaloupky prapory českých barev a obyvatelstvo srdečně zdravilo svého krále. Cestou na Hostýn kázal panovník několikráte zastaviti a s potěšením užíval malebného rozhledu. Ve vyšších místech Hostýna uvítaly již panovníka zástupy poutníků v národních krojích. Na hranicích poutnického chrámu u valů zřízeny byly dva sruby chvojí ověnčené s mohutnými prapory."
  53. Moravská orlice, 2. září 1897, s. 1: "Hulínské nádraží celé se topí v záplavě praporů, draperií a chvojí. V barvách bíločervené a černožluté je vyšňořeno. (...) Všechny stanice od Hulína počínajíc jsou ozdobeny prapory, ale také všude uvidíte páry četníků, jejichž výložky červenají se i v polích podle železniční trati. Ze všech okolních stanovišť do dalekého okruhu, staženi jsou četníci na tyto dny do okolí Bystřice. Arrangement na železnici i na nádražích ponechal si ve srozumění se správou dráhy okresní hejtman holešovský, Vacha. Instance samosprávné naprosto nemají s tím co činiti. Praporová i draperiová výzdoba na nádražích všude je přesně provedena v českých barvách národních a císařských. U Holešova pozorujeme, že také silnice vedoucí od nádraží do města je zatýčena stožáry s malými praporky. (...) V Bystřici samé dekorace i přípravy k zítřejšímu osvětlení zásluhou neúnavného starosty p. Ed. Pospíšila jsou nejrozsáhlejší. (...) Mezi vyvěšenými prapory nápadně tlačí se do popředí barva červenožlutá. Zvlášť jaksi s officielním nátěrem na budovách veřejných, obecních, na slavnostních branách a stožárech je vystrkována. Proč? Červeň a žluť nejsou, jak historicky dokázáno, uznanými barvami země moravské, ale jen nastrčenými barvami starých stavů moravských - proč tedy s nimi tolik plýtvat ve výzdobě českého města? Továrna Thonetova si ovšem ani takovými heraldickými záhadami hlavu neláme. V její dekoraci není potuchy po tom, že závod tento pracuje českými silami v českém kraji, na české Moravě. Jinak ovšem ta dekorace ukazuje, že ji dali pořídit - millionáři. (...) O polednách celé bystřické náměstí, přeplněné cizími zástupy, uvedlo do vzrušení závratné divadlo, které prováděl na samé špici chrámové věže 22letý jeden hrdina. Vylezl okénkem srázné střechy věžové na zelený její plech, po železe hromosvodu vyšplhal se až pod jablko kříže a zde přivázal, nohama se přidržuje hromosvodu, jinak úplně volný a nijak nechráněn, ke střeše vesele vlající prapor červenobílý. Chlapík ten už jednou podobné hrdinství provedl za návštěvy knížete arcibiskupa na Hostýně a tenkrát to odpykal třínedělním vězením. Jaký honorář teď se mu za jeho nadšené lnutí k výšinám kostelní věže dostane, není ještě známo. Ale pod věží už čekal na hrdinu policajt, - a statečný lezec vesele s věže mu salutoval."
  54. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 8: "Augenblicklich steht die Sache so, dass für die mit dem mährischen Landeswappen versehenen Vereinsfahnen in deutschen Gegenden des Landes meist Gold, in den slavischen meist Silber zur Geltung kommt. Die Bevölkerung selbst hält in überwiegender Mehrzahl an den ursprünglichen Landesfarben weiß-roth-blau bis zum heutigen Tage fest."
  55. Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněný 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev: "Dotaz posl. dra. Jaroslava Budínského a soudr. na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev. V řeči své, v 18. schůzi 2. zasedání tohoto slavného sněmu pronesené, uvedl pan posl. dr. Woelhelm jako doklad národní prý tolerance šumperských Němců a Němců na severní Moravě vůbec, že naši čeští poutníci do Králík směli tam okrášliti lokomotivu i vozy slovanskými trikolorami a prapory, to jest červeněmodrobílými. Podepsaní jsou sice daleci toho, aby jakkoli váhali v naši zemi převážně české užívati trikolor a praporů slovanských, dokumentujících zjevně naši národně-osvětovou příslušnost k velkému plemeni slovanskému, ale v naši zemi moravské má otázka ta jednu důležitou tak říkajíc místní stránku, kteréž právě za příležitosti vývodův jmenovaného pana poslance bedlivěji všimnouti si jest. Nikoliv pan řečník sám, ale veškeré německoradikální časopisy a kruhy dávají používání červenomodrobílých barev u nás zhusta výklad tendenční a denunciační, jako bychom my jimi politicky šilhali za hranice na východ, a jakoby trikolora ta byla toho ostentativním projevem. Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati. Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými! Znakem našim zemským již počátkem třináctého století byla orlice červenobíle kostkovaná na modrém poli, a jakkoli za císaře Bedřicha druhého roku 1462. změněna byla barva bílá ve žlutou, resp. stříbrná ve zlatou, na odměnu prý za pomoc, jemu proti vybouřilým Rakušanům poskytnutou, přece heraldický privilej ten nevešel vůbec v život, ana dle výslovných údajů zesnulého zemského archiváře Vincence Brandla i dle veškerých dokladů historických země moravská i po vydání toho privileje pořád užívala staršího erbu, to jest orlice bílé a červeně kostkované na modrém poli. Vidno to i z tištěných zřízení zemských z let 1546, 1562, 1604 a 1628, i ze svědectví listu pana Karla ze Žerotína z roku 1591 k zemskému hejtmanu Hynkovi z Valdštejna, i z Paprockého "Zrcadla markrabství moravského" z roku 1593, i z Pešinova "Předchůdce Moravopisu" z roku 1663, i ze zpráv o usneseních sněmu moravského až do roku 1848, i z erbů, na různých zemských ústavech v jednom případě až do roku 1878 vyvěšených, nynější pak archiv zemský, jak rádi s povděkem uznáváme, vzornou píli archivních úředníků se vzácnou moderní účelností uspořádaný, při pouhé procházce četnými síněmi ukazuje přímo způsobem eklatantním, že téměř na veskrz užívaným znakem zemským byla orlice červenobílá na poli modrém. Když pak císař a král Ferdinand roku 1836 nastoupil na trůn, vydán byl popis znaků všech království a zemí monarchie a v něm náš znak zemský podle starobylého vzoru, to jest: orlice červenobílá v modrém poli. Remonstrace zemského sněmu a zemského výboru v roce 1848 a 1849 ve prospěch privileje Bedřichova zůstaly bezúčinnými a i ve velikém znaku říšském i ve veliké pečeti císařské zůstala starobylá moravská orlice červenobílá na poli modrém. Tak mají se věci dle skutečnosti, kdežto zemská správa moravská za poslední desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenomodrožlutá. Otázka našeho zemského znaku a našich zemských barev jeví se tudíž v theorii i praksi nejasnou, nepřesnou, nerozřešenou, kterýžto stav jest země naší zajisté nedůstojný. Přihlížejíce ke všem okolnostem uvedeným, vznášejí podepsaní na pana zemského hejtmana tento dotaz: 1. Jest pan zemský hejtman ochoten, vědeckými silami našeho zemského archivu dáti přesně zjistiti, vyšetřiti a vylíčiti dějinný vývoj našeho znaku zemského i našich barev zemských a zároveň konstatovati nynější právní i faktický stav otázky té? 2. Jest zemský výbor po případě ochoten, souhlasiti s oficielním užíváním obou historicky používaných barev zemských, červenomodrobílé i červenomodrozlaté? V Brně, dne 1. října 1908."
  56. Slovanské trikolóry a prapory byly zmíněny v řeči poslance JUDr. Viktora Woelhelma: projednání neodkladné žádosti (pilného návrhu) poslance Dr. Fischera a soudruhů na provedení jazykové rovnoprávnosti u k. k. státních drah na Moravě, s. 1397-1404.
  57. Lidové noviny, 3. září 1909, s. 3: "Také v okresu hejtmanství velkomeziříčského prodělávají obecní představenstva boj s okresním hejtmanstvím. Velkomeziříčské hejtmanství má tři úředníky německé a dva pouze české, ač okres je jeden z nejčeštějších na Moravě. (...) Hejtmanství velko-meziříčské posílá starostům poukázky a rozkazy výhradně jednojazyčné a to německé, starostům vnucuje přijímání německých dopisů, (...) jsou k zodpovědnosti voláni učitelé na hejtmanství, že provádějí nařízení starostů a píší orientační tabulky na obcích pouze česky. V německých obcích na Moravě jsou orientační tabulky všude jen německé, v ryze českém okresu však mají býti německé neb alespoň dvoujazyčné. Kdo nechce nařízení uposlechnouti, je předvoláván, pokutován a šikanován. A naše starostenské sbory mlčí. Jednotlivci v okresu jdou za právem svým proti vůli okresního hejtmana, snáší s klidem i jeho nepřízeň, avšak ostatní část starostů v okresu hlavně velko-bytešském po straně sice nadává, ale na hejtmanství poníženě mačká čepice a nařízením hejtmanství slepě vyhovuje. Tak se stalo, že již velká část obcí Meziříčska a Bytešska má ukazovatele cest pouze německé. To také zásluhou četnictva, které z vyššího rozkazu starostům poroučí, jak co v obci upraviti. Tak daleko by přece neměl klesnout ryze český okres, aby při návštěvě císaře representoval se buď jen německy neb smíšeně. Neví-li si starostenské sbory rady proti germanisačním snahám c. k. úřadů měly by být poučeny obce Ústředím starostenským a venkovskými poslanci, kteří okresy zastupují."
  58. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869: "§. 9 Am Eingange und Ausgange einer jeden Ortschaft soll auf Kosten der Gemeinde eine Tafel (Ortschaftstafel) auf einer angemessenen Stelle angebracht und stets leicht lesbar erhalten werden. Diese Tafel hat den Namen der Ortschaft, dann der Gemeinde und des politischen Bezirkes, zu welchem sie gehört, und bei Ortschaften, welche im Zollgränzbezirke liegen, auch diesen Beisatz zu enthalten. Die politische Landesbehörde bestimmt, in welchen Landessprachen die Aufschriften zu machen sind."
  59. Odpověď Bítýšských velkomeziříčskému hejtmanství z 2. poloviny srpna 1909: "Tomuto znění zákona obecní představenstvo zúplna vyhovělo an c. k. okresní hejtmanství jiného paragrafu zákona ani nijakého jiného nařízení stran (...) barvy, (...) a stran řeči necitovalo, dalo obecní představenstvo provésti obecní tabule jedno jazyčné v českých barvách, tak jako německé obce na Moravě mají tabulky německé výhradně. Existuje-li nějaké nařízení týkající se posledně jmenovaných podrobností, žádá obecní představenstvo za sdělení a samo sebou se rozumí, že jim ihned bude vyhověno - neexistujeli však žádné, nechť dopis tento považován jest za rekurs proti nařízení c. k. okr. hejtmanství č. 208.24/6. 1909."
  60. Stanovisko II. odboru ministerstva vnitra ze začátku prosince 1916: "(...) Bis tief in die Neuzeit hinein hatte die Fahne in erster Linie die Funktion des Machtsymbols, und war zu ihrer Führung nur derjenige berechtigt, dem das durch sie wiedergegebene Wappen zu eigen war. Die staatsrechtlichen Umgestaltungen späterer Zeitperioden brachten es mit sich, dass sich auch die breiten Massen der Staatsbürger als Träger politischer Rechte zu fühlen begannen und bei entsprechend erscheinenden Anlässen Fahnen zur Kundgebung ihrer Gesinnung in Gebrauch nahmen. Die Zugehörigkeit zu einem bestimmten Lande wurde fortan durch Aussteckung von Fahnen in zwei oder drei der altbekannten Farben der Landeswappen, wie solche Farben wohl früher schon seitens der landesherrlichen Organe auf Mautschranken, Grenzpfählen und anderen geeigneten Objekten als Hoheitssymbol verwendet worden sein mochten, manifestiert. Für Mähren ist eine gesetzliche oder behördlich angeordnete Festlegung der Landesfarben von autoritativer Seite nie erfolgt. Ebenso wie in anderen Ländern basiert auch in Mähren der Gebrauch von Landesfarben auf einer alten, sich auf die Tinkturen des Landeswappens stützenden Gewohnheit. Die Regeln der Wappenkunst sind in der Oeffentlichkeit vielfach in Vergessenheit geraten. Diesem Umstande ist es zuzuschreiben, wenn man sich in den verschiedenen Ländern heutzutage meistens damit begnügt, zu wissen, welche zwei oder drei Farben als Landesfarben gelten und ausser Acht lässt, dass auch die Reihenfolge dieser Farben eine tiefere heraldische Bedeutung haben kann. Kommt nämlich einer heraldischen Tinktur in einem bestimmten Wappen vor einer anderen Farbe die grössere Bedeutung zu, so sollte in der korrespondierenden zweifarbigen Fahne die erstere Tinktur über die letztere gesetzt werden. Für die Frage, ob die Reihenfolge "Rot - Gold" oder "Gold - Rot" bei Kennzeichnung der mährischen Landesfarben gebraucht werden soll, tritt aber dieses sonst wichtige Argument - wegen der Eigenart des mährischen Landeswappens - stark in den Hintergrund. Der Körper des dort als Schildes-Figur dienenden Adlers ist, wie oben angeführt, von Rot und Gold geschacht; die belebten Konturen dieser Schildesfigur stellen es je nach der gewählten Position des Kopfes sowie der Flügel dem Maler ziemlich frei, an welcher Stelle er mit der in der letzten offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur "Rot" einsetzen will. (...)."
  61. Stanovisko II. odboru ministerstva vnitra ze začátku prosince 1916: "(...) Odedávna až do dnešních časů má prapor v první řadě funkci symbolu moci, a k jeho držení byli oprávněni jedině ti, kterým byl udělen příslušný znak. Státoprávní uspořádání v pozdější době přineslo to, že i široké masy státních občanů se staly nositelem politických práv a při příslušných příležitostech mohou používat prapor ke svým shromážděním. Příslušnost k jedné určité zemi se tak vyjadřuje vyvěšením praporů ve dvou nebo třech historicky uznávaných barvách zemského znaku, tak jak byly tyto barvy již dříve používány zemskými orgány na mýtných závorách, hraničních sloupech a jiných příslušných objektech jako symbol svrchovanosti. Pro Moravu žádné zákonné nebo úředně stanovené zemské barvy nebyly autoritativně určeny. Stejně jako v jiných zemích vychází i Morava při používání zemských barev ze starých zvyklostí, vycházejících z tinktur zemského znaku. (...) Heraldická pravidla u veřejnosti často upadají v zapomnění. Z toho pak vyplývá, že v různých zemích se dnes spokojují jen s tím, k t e r é dvě nebo tři barvy platí jako zemské barvy, a neberou v úvahu, že také p o ř a d í těchto barev může mít hluboký heraldický význam. Pokud má některá z heraldických tinktur na určitém znaku vyšší význam než jiná, měla by být na dvoubarevném praporu tato první tinktura umístěna n a d tou druhou. Zvláště to pak platí v případech, kdy jednou tinkturou je opatřena znaková figura, kdežto druhou jen znakové pole, kteréžto pořadí musí být vždy zachováno. Pro otázku pořadí barev, zda má být použita „Č e r v e n á – Z l a t á“ nebo „Z l a t á – Č e r v e n á“ při určení moravských zemských barev, ustupuje tento důležitý argument – vzhledem k osobitosti moravského zemského znaku – do pozadí. Tělo orla, sloužícího jako znaková figura, je jak již dříve uvedeno, červeně a zlatě šachováno; z důvodu živosti obrysů této figury je malíř zcela svoboden v tom, na kterém místě zvolené pozice křídel a hlavy začne klást tinkturu červenou, která je jako první jmenována v posledním popisu zemského znaku z r. 1915. (...)."
  62. Národní politika, 5. 2. 1918, č. 29., s. 4: "Vyvěšování zemských barev mnoravských. Moravské noviny si stěžují, že v poslední době při různých a více méně slavnostních příležitostech nevyvěšují moravské zemské úřady svých barev a praporů, a to ani tenkrát, vyvěsí-li, vyvěsí-li prapory velkoněmecké, říšskoněmecké, turecké atd. Moravský zemský léčebný ústav na Pasece u Šternberka nečiní toho důsledně (jak uvádí "Pozor") a pokud sahá paměť, učinil to dosud jen jednou - a to musil při slavnosti oficiálně býti přítomen přísedící zemského výboru msgr. Šrámek."
  63. Moravské noviny z 31. října 1918: "Oslava v Žabovřeskách. Žabovřesky oslavily den českého vítězství manifestací všeho občanstva. Nebylo domu, aby na něm nebyl vlál prapor. Hospodyňky za války kolikrát měly pokušení zmocnit se bílé látky praporů, ale vždy odolaly v důvěře, že naše prapory budou míti ještě příležitost vláti s našich domů. Večer byla obec osvětlena a obecenstvo za zpěvu národních a vlasteneckých písní a hudby procházelo ulicemi."
  64. Moravská orlice, 7. listopadu 1918, č. 254, s. 3: "Znalost národních státních barev patří ke kázni národní!! Hned po prohlášení samostatnosti státu československého upozornili jsme, jak naše barvy vlastně vypadají, a měli jsme pevně za to, že každý rád poslechne. Ale jsou lidé, o nichž i dnes platí pořekadlo, že by si raději koleno dali provrtat než by uznali svou chybu nebo nevědomost. Naše barva je pouze bíločervená, t. j. opakujeme: bílá na konci žerdě do ulice obráceném a červená k domu. Někdo tvrdí, že je to jedno. Uvedu příklad. Belgie a Německo dosud, jak známo spolu válčí. Belgie má barvu černožlutočervenou, a barva velkoněmecká jest sice z týchž barev složená, ale - složení naprosto jiné - černočervenožluté. U nás mnozí barev neznalí věší červenobílou, t. j. brněnskou, na místo jedině správné bíločervené. Je to dnes náš posvátný odznak národní, barva státu našeho! Proto si ji važme jako klenotu, neříkejme, že je to jedno, zahoďme lhostejnost, jedná-li se o projev našeho po tolika stoletích dobytého práva i svobody zlaté!"
  65. Moravské noviny z 30. října 1918: "Slavnostní nálada v Brně. (...) Velké náměstí, Rudolfova ulice a ulice přilehlé skýtaly včera před polednem pohled, jakého jsme tu nikdy neviděli ani za největších svátků. Byl to trochu snad obraz známý ze sokolského sletu. Ale oč radostnější. Mnohé budovy byly ozdobeny prapory hned ráno. Nad zemským domem vlaje naše stará orlice, jako když zasedal sněm, jí po boku je prapor červenobílý."
  66. František Weiner, 7. listopadu 1918 Národnímu výboru v Brně: "V Konici, dne 7. listopadu 1918. Národnímu výboru v Brně. Navrhuji, aby Národní výbor po vyslechnutí odborníků ustanovil, po případě opravil zemské barvy markrabství moravského. Na základě svéčasného usnesení zemského sněmu prohlášeny zemskými barvami moravskými červená a žlutá, což správným není, poněvadž šachové pole orlice moravské bylo vždy, jak staré doklady a památky ještě dnes dokazují, až do tehdejší doby červenobílé. Budiž tomu opět tak i na dále! S bratrským pozdravem Dr František Weiner notář".
  67. Moravská orlice, 20. prosince 1918, č. 291, s. 2: "Naše barvy a znaky. F. Bělehrádek. Veřejným tiskem bylo již upozorňováno, že zdobíce domy prapory státními nebo zemskými máme dbáti správných barev a jejich pořadí. Barva zemského praporu českého jest bílá a červená a nikoli naopak. To by znamenalo odboj. Moravská barva zemská jest zlatá a červená. Praporům bílo-modro-červeným říká se "národní" nebo také "slovanské". Barva praporův a jejich uspořádání odvozuje se ze znaků zemských. Českým znakem jest stříbrný korunovaný lev na červeném štítě; podle pravidel heraldických by měla býti česká korouhev červená a na ní stříbrný lev. Moravský prapor by měl býti modrý a na něm orlice zlatě a červeně šachovaná. Ale - jak si stěžuje V. Král ve své "Heraldice" r. 1900 - "v novější době nechvalným způsobem bývají prapory skládány z pouhých pruhů barevných" a tu ovšem třeba dbáti aspoň správného pořadí. Barva figury (znaku) jest nahoře (napřed), barva štítu dole (za ní), tedy pořadí českých barev jest: bílá (stříbrný lev) a červená (červený štít). Moravský prapor odvozen jest pouze z barev znaku: zlaté a červené. Tohoto znaku se neužívá, nýbrž znaku staršího, totiž: bíle a červeně šachovaná orlice v modrém poli. Správně by tedy měly býti barvy moravského praporu bílo-červeno-modrá, jak se také někdy na Moravě pozoruje. Ostatně i na Moravě užívá se s oblibou praporů českých: bílo-červených, a byli za to učitelé a učitelky za války trestáni vězením, když se tázali, proč prapor bíločervený nevyvěšen na škole. Barvy slezského praporu jsou černá a zlatá podle černé orlice ve zlatém poli. Znak slovenský jest vzat ze znaku hornouherského: bílý kříž dvojitý na horách v červeném poli. Barva praporu: červená, bílá, zelená. "Slovanská trikolora" není odůvodněna nižádným znakem. Jak povstala, o tom podává vysvětlení Batovcův Almanach z roku 1908, jenž se dovolává svědectví zesnulého spisovatele Jos. L. Turnovského. Až do březnových dnů roku 1848 nebylo prý slovanské trikolory a teprve vznikem studentské legie "Slavie", jejímž původcem byl, jak se zdá, Jos. V. Frič, objevila se modro-bílo-červená trikolora na kokardách této legie podle vzoru legie francouzské. Nynější uspořádání barev slovanské trikolory stalo se bezpochyby beze všeho odůvodnění v letech šedesátých při tvoření se nových českoslovanských jednot, anebo zde snad byla vzorem ruská obchodní vlajka, kterou ruský car Petr Veliký r. 1694 - když pouštěl první loď na moře - sestavil z vlajky nizozemské. Riegrův slovník naučný r. 1870 poznamenává, že trikolora slovanská povstala souhlasem národů slovanských."
  68. K § 4 Státní vlajka (zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech ČR (přijatý končící Českou národní radou) ze 17. prosince 1992, platný od 29. prosince 1992, účinný od 1. ledna 1993): "Její barvy mají odpovídat základním polím na státním znaku, v případě České republiky tedy barvám erbu českého a moravského. (...) Navrhovaná vlajka České republiky vznikla na základě dlouhých odborných historických a politických jednání, jejichž výsledkem byl zákon č. 252/Sb. ze 30. 3. 1920, jako vlajka nového československého státu, o jehož zrod se zasloužili především politici a občané české národnosti. Původní česká bílo-červená vlajka, odvozená od barev českého znaku, byla doplněna klínem, jehož modrá barva byla převzata nejen ze znaku slovenského, ale i z moravského a podkarpatoruského. (...)."
  69. Překlad dopisu nejvyššího kancléře hraběte Antonína Bedřicha Mittrowského zemskému hejtmanovi z 7. dubna 1838: "(...) Z mého podnětu jako tehdejšího zemského hejtmana byla ohledně opravy zemského znaku na základě tohoto privilegia - pokud si dobře vzpomínám - vedena v letech 1815-1817 podrobná jednání, která by se pravděpodobně měla nacházet, snad i spolu s oním ztraceným privilegiem, ve stavovských presidiálních aktech. Z mého nařízení byl tehdy přemalován na zemské pokladně, stavovské záložně atd. chybně namalovaný moravský orel, upraveny gala-uniformy moravského stavovského služebnictva i štít na bandalíru vrátných. (...) Je politováníhodné, že do nejvyššího státního znaku, který byl nově přijat a publikován v roce 1836, bylo nedopatřením zařazeno vyobrazení moravského zemského znaku, které nesouhlasí s tímto privilegiem. Ale za okolností, kdy byl tento nejvyšší zemský znak teprve nově vyhotoven a ve všech rakouských dědičných zemích uveden ve známost a je především používán v rakousko-císařských vyslanectvích v zahraničí, je změna státního znaku v této době nedosažitelná, a neočekával bych v žádném případě, že by jakýkoliv zákrok vedl u pánů stavů k žádanému úspěchu. Proto pokládám za dobré, aby se páni stavové omezili jen na to, aby se znakem zacházeli pouze tak, jak jim přísluší".
  70. Překlad dopisu zemského hejtmana nejvyššímu kancléři hraběti Antonínovi Bedřichu Mittrowskému z 22. března 1838: "Toto znakové privilegium bylo k disposici v aktech zemské registratury, ale při následné prověrce se našla v dotyčném fasciklu poznámka, v níž bylo tehdejším registrátorem vlastnoručně uvedeno, ovšem bez označení osoby, "bylo předáno Jeho Excelenci 27. 6. 1818". Protože se nyní nikdo z pánů tajných radů a nejvyšších zemských úředníků v současnosti nenachází u zemského výboru a, jak řečeno, osoba nebyla označena, nelze ji přesně určit".
  71. Překlad pokynu moravského zemského výboru z 22. března 1838 nejvyššímu zemskému písaři: "Co se týče použití moravského zemského znaku na zadní straně titulního listu, má užít stejně velikou zlato a červeně šachovanou orlici na modrém poli a vyúčtovat náklady.".
  72. Překlad dopisu Antonína Bedřicha Mittrowského moravskému zemskému výboru z roku 1841: "(...) Odevzdávám 148 prastarých listin se seznamy, které patří pánům stavům (...) jež jsem jako bývalý zemský hejtman svou péčí zachránil od smrti ohněm, k níž byly určeny; tomuto osudu neunikl asi velký počet jiných listin, které s nimi byly hozeny do starých beden. (...) Mohu podotknouti jenom to, že se jimi mělo podpalovati dřevo v kamnech stavovských kanceláří, kdež jsem je - neočekávaně a nenadále - jak ležely, prozatím po hromadách sebral, do bedny uložil a uzamknul, abych je dal prohlédnouti, konsignovati a o to se postaral, aby byly uschovány v stavovské registratuře. Tehdy nebylo však mezi stavovským personálem a vůbec v Brně ani jediného člověka, který by byl k této práci způsobilý, a tak se stalo, že se tato bedna již před 15 lety (1826) stěhovala se mnou sem do Vídně".
  73. V roce 1888 vyšel v poznámce č. 1 citovaný článek O barvách praporů (Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19), v němž jsou vyjmenovány moravské barvy: "Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli.", který byl Zemskému výboru v Brně (ředitelství pomocných úřadů) zaslán téhož roku společně s průvodním dopisem napsaným 28. září 1888 dačickým okresním hejtmanem: "Da die in dem Artikel mit der Überschrift "O barvách práporů" der periodische Druckschrift Orlice No 19, welche am 8. September 1888 in Teltsch zur Ausgabe gelangte, enthaltene Bezeichnung der mährischen Landesfarben, mit dem diesbezüglichen Kundmachungen im Widerspruche zu stehen scheint beehre ich mich das diensthöfliche Ersuchen zu stellen, eine Abschrift der diesfälligen Kundmachung gefälligst anher übermitteln zu wollen.".
  74. Kadich, H. von, Blažek, C.: Der mährische Adel, Norimberk 1899: "1871 erhielt das slavische Gymnasium in Olmütz eine mit dem Landeswappen versehene Fahne zum Geschenke, auf welcher der Adler roth und silbern geschacht erschien. Die Direction frug deshalb an: "ob die Fahne angenommen werden dürfe, da der Adler nicht - wie allgemein angenommen werde - roth und golden, sondern roth und silbern geschacht sei." Im Gegensatze zu den oben citirten Hofkanzlei-Präsidial-Erlässen - welche zwischen dem richtigen Landeswappen und jenem, welches als mährisches Wappen im grossen Staatswappen erscheint, scharf unterscheiden und trotz des Privilegiums Friedrich III. (IV.) - wurde entschieden: "dass der roth und silbern geschachte Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.""
  75. Heraldik Zdeněk Kubík vysvětluje: „Heraldicky je zlato/žluto-červeně šachovaná orlice na dvoubarevné vlajce "de iure" neplatná, moravskou orlici se stříbrno/bílo-červeným šachováním žádný zákon nezměnil. Heraldická "modrá" vlajka s (platnou) moravskou orlicí je prostě (od počátku) daná, právě neměnnou podobou znaku Moravy (viz velký státní znak ČR a vlajky krajů) a jednotou našich historických zemí i státních barev, zatímco žluto-červená bikolóra s přidávaným "pozměněným" znakem šachované orlice záměrně akcentuje jistou odlišnost a patrný rozdíl od našich (společných česko-moravských) bílo-červených barev, právě s ohledem na přání jiného postavení Moravy vůči Čechám apod."
  76. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce z 1. června 2013: "Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky. Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní. (...) Jako historicky nejvhodnější moravská vlajka a prapor se jeví její nejstarší doložená podoba, tedy modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí. (...)".

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Historická moravská vlajka na brněnské radnici v červenci 2014 [online]. [cit. 2015-03-05]. Dostupné online. 
  2. Tisková zpráva z RMB č. R7/026 dne 16. 6. 2015. Souhlas s vyvěšením moravské vlajky na budově Nové radnice dne 5. července 2015, v den státního svátku – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje [online]. [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. 
  3. Státní svátky vzpomenou věrozvěsty a mistra Jana [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  4. Na počest Cyrila a Metoděje vyvěsilo Brno moravskou vlajku [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  5. a b c HAVLÍK, Lubomír Emil. Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků. Brno: Moravské občanské hnutí, 1990. 58 s. S. 31.  Dále jen Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků.
  6. a b c d e f g h Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 168.
  7. a b Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 165
  8. a b MOTÝL, Ivan. Morava s ilegální vlajkou. Týden. Červen 2011, s. 14. ISSN 1210-9940. (česky) 
  9. a b MOTÝL, Ivan. Jak jsem urazil Moravany. Týden. Červenec 2011, s. 12-13. ISSN 1210-9940. (česky) 
  10. a b ŠTĚPÁN, Petr. Moravskou vlajku vyvěsí téměř 400 obcí. Kvůli sporům není jasné, zda je to ta pravá. iHNed.cz. Červenec 2012. Dostupné online. ISSN 1213-7693. (česky) 
  11. a b Škromach: Že se vyvěšování moravských vlajek čecháčkům nelíbí? Jejich věc. Parlamentní listy. Červenec 2012. Dostupné online. ISSN 1214-3154 ISSN 1214-3154. (česky) 
  12. a b HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský [online]. 1880 [cit. 2015-12-15]. Roč. 8, čís. 29, s. 454-455. Dostupné online. (česky) 
  13. O barvách praporů. Orlice, časopis politický. Telč: 8. září 1888, roč. 3, čís. 19, s. Příloha Orlice k číslu 19. (česky) 
  14. SUCHOMEL, Dan. Místopisné pohlednice města Kroměříže, Část I. Rakousko-Uhersko 1896-1918. Stručný obraz kroměřížského poštovnictví. 1. vyd. Kroměříž: Česká numismatická společnost, pobočka Kroměříž, 2013. S. 100, 101. 
  15. a b c d e f g h i RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2013-06-07]. Čís. 10, s. 20-22:22. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  16. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 38-39. (česky) 
  17. a b c d Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 167.
  18. BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761. S. 50. 
  19. a b HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2015-12-14]. S. 3. Dostupné online. (německy) 
  20. a b Ivan Štarha. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice Moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno: Matice Moravska, 2002. Dostupné online. ISBN 80-86488-07-1. S. 165-170:168. (česky)
  21. a b c d e Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 170.
  22. a b c Zemský registr erbů České republiky. Legislativa [online]. ZREČR [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  23. Sbírka zákonů a mezinárodních smluv České republiky. Zákon České národní rady o státních symbolech České republiky [online]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  24. Sbírka zákonů a mezinárodních smluv České republiky. Zákon o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů [online]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  25. FRANTIŠEK, Pícha. Znaky a prapory v kronice Ottokara Štýrského. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3320-3323. (česky, anglicky) 
  26. Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2016-07-07]. Dostupné online. 
  27. Ottokar von Steiermark: 'Steirische Reimchronik' [online]. www.handschriftencensus.de [cit. 2016-07-07]. Dostupné online. 
  28. a b SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr; MARTYKÁN, Jaroslav. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online. 
  29. a b VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 21. (česky) 
  30. a b PÍCHA, František. O klenotu znaku moravského markraběte. Genealogické a heraldické informace 2010 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2011. Brno: 2011, roč. 15 (30), s. 7-32. (česky) 
  31. KREJČÍK, Tomáš; PÍCHA, František. Český a moravský znak ve znakové galerii v Gozzoburgu v Kremsu. Genealogické a heraldické informace 2008 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2009. Brno: 2009, roč. 13 (28), s. 49-57. ISSN 0862-8963. (česky) 
  32. Gelnhausenův kodex (kodex A) - právní kniha. Jošt Lucemburský s moravským praporem v Jihlavské právní knize z roku 1407 na foliu 63r. [online]. [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. 
  33. Jihlavský archiv ukázal své nejvzácnější dokumenty, jinak nepřístupné [online]. [cit. 2016-06-28]. Dostupné online. 
  34. ADAMOVÁ, Karolina. K heraldické výzdobě Staroměstské mostecké věže. Právně historický pohled. Pražský sborník historický. Praha: Panorama, 1982, roč. 15, s. 44-62. ISSN 0555-0238. (česky) 
  35. a b c RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2013-06-07]. Čís. 10, s. 20-22:21. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  36. Triumph of the Emperor Maximilian I [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (anglicky, německy) 
  37. Triunfo del Emperador Maximiliano I, Rey de Hungría, Dalmacia y Croacia, Archiduque de Austria... de quien están descritas y colocadas en esta colección las acciones gloriosas de S.M. Imperial, durante su vida, snímek č. 38 [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (španělsky) 
  38. SCHILHAN, Lisa; ZWICKLER, Wolfgang. Triumph of the Emperor Maximilian I [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (německy) 
  39. Triumphzug Kaiser Maximilians I. Grazer Exemplar [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (německy) 
  40. Codex Manesse. König Wenzel von Böhmen, fol. 10r [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (německy) 
  41. Armorial Le Blancq, fol. 472v [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  42. Konrad Grünenberg: Das Wappenbuch Conrads von Grünenberg, Ritters und Bürgers zu Constanz - BSB Cgm 145, [S.l.], okolo 1480 [BSB-Hss Cgm 145], s. 11 [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (německy) 
  43. Konrád Grünenberg, Wappenbuch, kopie z let 1602-1604, fol. 13v [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (německy) 
  44. Sammelband mehrerer Wappenbücher, okolo 1530, Wappen der Fürstentümer und Herrschaften im Alten Reich, fol. 221r [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (německy) 
  45. a b VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 22. (česky) 
  46. HABRICH, Alexius (ed.). Iura primaeva Moraviae [online]. Brno: 1781. S. 38-42. Dostupné online. (latinsky) 
  47. KALOUSEK, Josef (ed.). Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, svazek X [online]. Praha: 1890. S. 273-274. Dostupné online. (latinsky) 
  48. BRETHOLZ, Berthold. Das mährische Landesarchiv, Seine Geschichte, seine Bestände [online]. Brno: 1908. S. 124. (německy, latinsky) 
  49. ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa [online]. [cit. 2013-06-07]. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  50. a b c ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9:8. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  51. a b PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. ISSN 0862-8963. (česky) 
  52. Naše znaky státní (staré a nynější), s. 23.
  53. SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. Praha: Vláda České republiky, 2009. 42 s. Dostupné online. ISBN 978-90-97041-29-1. S. 10. (česky) 
  54. HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu [online]. 1995. Čís. 3, s. 161. Dostupné online. ISSN 1211-9768. (česky) 
  55. KAMENÍČEK, František. Zemské sněmy a sjezdy moravské: jejich složení, obor působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského líčí dle archivních pramenů František Kameníček. Díl 2., Soudnictví. Právo dědické, poručenské a odúmrtné na statcích svobodných. Vojenství. Účastenství Moravanů ve válkách tureckých. Styky Moravy se sousedními zeměmi. Brno: Zemský výbor markrabství Moravského, 1902. S. 199-200, 222, 224, 293. (česky) 
  56. KOEBEL, Jacob. Wapen des heyligen römischen Reichs teutscher Nation [online]. Frankfurt nad Mohanem: 1545 [cit. 2015-12-01]. S. 15, 145. Dostupné online. (německy) 
  57. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. Dostupné online. S. 53. (česky) 
  58. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 506. (V Praze), 24. března 1611 [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. 
  59. ZÁVĚTA ZE ZÁVĚTIC, Jiří. Vypsání slavného příjezdu nejjasnějšího a velikomocného knížete a pána, pana Matyáše z Boží milosti toho jména druhého, krále uherského, čekance Království českého, arciknížete rakouského, markraběte moravského, knížete štýrského, burgunského, korytanského a gránského, též hraběte v Habšpurku a Tyrolu ec., do hlavního v témž království města Prahy, ve čtvrtek po neděli smrtedlné, jinák xxiiij. dne m. března. Léta Páně M.DC.XI. S poznamenáním některých před tím stalých a zběhlých věcí. Z jistého dovolení vytištěno v Starém Městě pražském v impressí Šumanské. [online]. Praha: 1611 [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. (česky) 
  60. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější) [online]. Praha: Vesmír, 1921 [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  61. Prapory a uniformy 17. století [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. 
  62. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 509. (V Praze), k 24. březnu 1611 [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. 
  63. PAŘÍZKOVÁ, Kateřina. Pražská korunovace krále Matyáše 23. května 1611 ve světle dobových pramenů [online]. Praha: 2012 [cit. 2015-12-09]. S. 69. Dostupné online. (česky) 
  64. ZÁVĚTA ZE ZÁVĚTIC, Jiří. Korunování J. M. Matyáše [online]. Praha: 1611 [cit. 2015-12-09]. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. (česky) 
  65. Třicetiletá válka. Události a osobnosti 30leté války zobrazené na dobových rytinách: Pamětihodné tajemství již zcela vyplněného a ještě budoucího proroctví, které oznamuje uplynulý a dosud trvající stav českých nešvarů. [online]. 1619 [cit. 2015-12-07]. Dostupné online. (česky) 
  66. MACUROVÁ, Zuzana. Kapitoly z mecenátu Matouše Pertschera, představeného brněnského augustiniánského kláštera (1740-1777) [online]. Brno: 2009 [cit. 2015-12-01]. S. 18. Dostupné online. (česky) 
  67. Moravská orlice na praporech zemských milic, rok 1745 [online]. 2015 [cit. 2016-07-20]. Dostupné online. (česky, latinsky) 
  68. In: WALTER, Vilém. Prapor - znamení, které sjednocuje. Brno: Brněnský městský střelecký sbor, 2008. ISBN 978-802544-071-1. S. 103. (česky)
  69. Prapor legie arcivévody Karla z roku 1800 [online]. [cit. 2015-12-12]. Dostupné online. 
  70. Arcivévoda Karel, česko-moravsko-slezská legie roku 1800 a její prapory [online]. [cit. 2015-12-12]. Dostupné online. 
  71. a b c d e KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2002. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-144-3. S. 407–411. (česky)
  72. PÍCHA, František. K praporu moravského regimentu legie arcivévody Karla z roku 1800. Genealogické a heraldické informace 2014. 2015, s. 129-132. (česky) 
  73. DVOŘÁK, Rudolf. Protokol dietálního sezení ze dne 23. září 1801, v: Jednání sněmů moravských v letech 1792-1835, Z protokolův a jiných akt sněmovních sestavil Rudolf Dvořák [online]. Brno: Matice Moravská, 1904 [cit. 2015-12-23]. S. 22. Dostupné online. (česky) 
  74. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 40-41. (česky) 
  75. FRAJDL, Jiří; ZÁLABSKÝ, Josef. Vexilologie. Hradec Králové: PF Hradec Králové, 1989. 127 s. S. 8. (česky) 
  76. Více viz ŘEPA, Milan. Moravané nebo Češi? Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. Brno: Doplněk, 2001. 221 s. ISBN 80-7239-084-8. (česky) 
  77. HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha: Mladá fronta., 1999. 280 s. ISBN 80-204-0809-6. S. 78-80. (česky) 
  78. NEUDÖRFL, Martin. Prapor země České, in: Schwarzenberská granátnická garda [online]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., 2017 [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. (česky) 
  79. a b Die Kaiserbegegnung in Kremsier. Norddeutsche allgemeine Zeitung [online]. 24. srpna 1885, večerní vydání [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  80. Norddeutsche allgemeine Zeitung - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži [online]. [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. (německy) 
  81. SPÁČIL, Jindřich. Kroměřížská kronika. K 700. výročí trvání města. Kroměříž: Redakce okresních novin Kroměřížská Jiskra, 1963. S. 57. (česky) 
  82. PINKAVA, Jaroslav. Kroměříž ve dnech ústavodárného říšského sněmu: (22. listopadu 1848 až 7. března 1849). Kroměříž: Pálková, 1996. 114 s. S. 6-8. (česky) 
  83. KARÁSEK, Miroslav. Jubilejních let s osmičkou je daleko víc. Kroměřížský zpravodaj [online]. Květen 2008 [cit. 2015-12-29]. Čís. 5, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  84. a b C. k. okresní školní rada. Hustopeče, 14. února 1915: Ozdobování budov veřejných škol obecných [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  85. Kurze Mittheilungen. 3.. Jahrbücher für slawische Literatur, Kunst und Wissenschaft (Jordans Slawische Jahrbücher) [online]. J. P. Jordan a J. E. Schmaler, 1848. Roč. 6, čís. 15, s. 123-124. Dostupné online. (německy) 
  86. HNÁT, Ladislav. Die Flagge der lausitzer Sorben. Der Flaggenkurier. 2006, čís. 21-22, s. 3. (německy) 
  87. Prag, 3. Juni. Slavische Rundschau, Beiblatt zu den Slawischen Jahrbuchern [online]. 17. června 1848. Čís. 10, s. 43-44. Dostupné online. (německy) 
  88. Národní noviny. Otevření sjezdu slovanského v Praze dne 2. června 1848 [online]. 6. 6. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-03-05]. S. 205-206. Dostupné online. (česky) 
  89. PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67 ad. (česky) 
  90. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 166.
  91. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 44. (česky) 
  92. Moravia. 23. března 1848, čís. 36, s. 143. Dostupné online. (německy) 
  93. Národní noviny. archiv.ucl.cas.cz. 1848, čís. 8, s. 29-30. Dostupné online [cit. 2018-05-23]. (česky) 
  94. HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2018-05-23]. S. 4. Dostupné online. (německy) 
  95. Mährich-ständische Brünner Zeitung. 20. dubna 1848, čís. 110, s. 876. Dostupné online. (německy) 
  96. a b PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 47. (česky) 
  97. Národní noviny. archiv.ucl.cas.cz. 1848, čís. 24, s. 94. Dostupné online [cit. 2018-05-23]. (česky) 
  98. Národní noviny. archiv.ucl.cas.cz. 1848, čís. 37, s. 146. Dostupné online [cit. 2018-05-23]. (česky) 
  99. ŠEMBERA, Alois Vojtěch. Politické zemské barvy Moravské. Týdenník, listy ponaučné a zábavné. Brno: 4. května 1848, čís. 18, s. 139. (česky) 
  100. a b BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. (česky) 
  101. Sněmovní jednání dne 14. srpna 1848. Moravský sněmovní list. Brno: 14. září 1848, čís. 27, s. 213. (česky) 
  102. FIŠER, Zdeněk. Spor o prapor národní gardy v Přerově roku 1848. Sborník Státního okresního archivu Přerov / odpovědný redaktor Jiří Lapáček. Přerov: 1995, čís. 3, s. 74-78. ISSN 1214-4762. (česky) 
  103. Květy. 20. května 1848, čís. 61, s. 260. (česky) 
  104. Dopis. Z Vídně. Květy [online]. 20. května 1848 [cit. 2018-05-28]. Čís. 61, s. 260. Dostupné online. (česky) 
  105. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3669. ISSN 1211-2615. (česky) 
  106. HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. (česky) 
  107. a b Slavnosť odhalení pamětní desky M. Mikšíčkovi v Dačicích. Dačické listy: oznamovatel pro politický okres dačický. Časopis věnovaný národním hospodářským, obchodním a průmyslovým zájmům politického okresu dačického [online]. 25. července 1896 [cit. 2015-12-17]. Čís. 18, s. 2, 3. Dostupné online. (česky) 
  108. BROŽEK, Aleš. Zemské Barvy Moravy v knižních kalendářích 19. století. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3377-3379. ISSN 1211-2615. (česky) 
  109. VÁCLAVEK, Matouš. Úvod do zeměpisu markrabství Moravského [online]. 2. vyd. Meziříčí nad Bečvou: František Vaněk, 1896. S. 6, 7. Dostupné online. (česky) 
  110. RYBIČKA, Antonín. Welche Farben soll die mährische provinzial Fahne haben [online]. Vídeň: 1848 [cit. 2018-05-22]. Dostupné online. (německy) 
  111. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 45-46. (česky) 
  112. SK. Barvy moravské. Týdenník, listy ponaučné a zábavné. Brno: 8. června 1848, čís. 23, s. 179-180. Dostupné online. (česky) 
  113. a b c PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 48. (česky) 
  114. DVOŘÁK, Jindřich. Moravské sněmování roku 1848-49. Na padesátiletou památku novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn vydal a úvodem do dějů roku 1848 opatřil Jindřich Dvořák [online]. Telč: 1898 [cit. 2016-01-20]. S. 169. Dostupné online. (česky) 
  115. JANÁK, Jan. Návrh moravského zemského zřízení z roku 1848 o složení zemského sněmu. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. s. [81]-90 [online]. 1994 [cit. 2015-12-27]. Roč. 43, čís. C 41, s. 89. Dostupné online. (česky) 
  116. Historie parlamentarismu a české ústavnosti [online]. Praha: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  117. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 49. (česky) 
  118. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. (Cestou do Haliče) V Holomouci [online]. 5. 5. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 104. Dostupné online. (česky) 
  119. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Cestou do Haliče [online]. 1848 [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (česky) 
  120. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 3. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 691-692. Dostupné online. (česky) 
  121. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 4. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 696. Dostupné online. (česky) 
  122. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 5. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 699-700. Dostupné online. (česky) 
  123. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Duch národních novin. 2. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1898. S. 74-85. (česky) 
  124. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Z Moravy [online]. 1848 [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (česky) 
  125. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Karel Havlíček o Moravě a Olomouci roku 1848. 1. vyd. Olomouc: Olomouc: Městská rada, 1928. S. 1-3. (česky) 
  126. Lípa slovanská. Brno: 26. října 1848, čís. 8, s. 32. (česky) 
  127. Pražský posel [online]. 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 43, s. 344. Dostupné online. (česky) 
  128. Moravské noviny [online]. 1. listopadu 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 1, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  129. Moravské noviny [online]. 5. listopadu 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 4, s. 13. Dostupné online. (česky) 
  130. Moravské noviny [online]. 10. listopadu 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 8, s. 29. Dostupné online. (česky) 
  131. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 49-50. (česky) 
  132. Z Moravy [online]. 3. listopadu. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2018-05-25]. S. 691. Dostupné online. (česky) 
  133. Příloha k Moravským novinám. Moravské noviny [online]. 12. prosince 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 44, s. 176a. Dostupné online. (česky) 
  134. a b c HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2015-12-14]. S. 8. Dostupné online. (německy) 
  135. JANÁK, Jan. Osnova moravského zemského zřízení z revolučního roku 1848. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. s. [111]-123 [online]. 1995 [cit. 2015-12-27]. Roč. 44, čís. C 42, s. 119, 120. Dostupné online. ISSN 0231-7710. (česky) 
  136. Landesgesetzblätter für Mähren [online]. [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  137. Rakouské mocnářství. Moravské noviny [online]. 12. března 1849 [cit. 2018-05-26]. Čís. 57, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  138. a b PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 51. (česky) 
  139. Císařský patent od 30. prosince 1849, jímžto se prohlašuje ústava zemská pro markrabství Moravské s náležejícím k ní řádem volebním sněmu zemského. Obecný Zákoník říšský a Věstník vládní pro císařství Rakouské. Částka XI. Rozeslána 20. ledna 1850. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1850. 
  140. Landesverfassung für die Markgrafschaft Mähren. Wiener Zeitung. 1850, roč. 22. 1. 1850, čís. č. 19, s. 1. (německy) 
  141. a b BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3673. ISSN 1211-2615. (česky) 
  142. NEUMANN, Pantaleon. Stručný dějepis český s krátkým přehledem zeměpisu českého a moravského pro mládež a pěstouny. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846. S. 102. (česky) 
  143. NEUMANN, Pantaleon. Zeměpis Moravy a Slezska s připojeným zeměpisem Čech. Brno: Karl Winiker, Ritsch & Groß, Bussák a Irrgang, 1851. S. 14. (česky) 
  144. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 159.
  145. TILLE, Antoň. Učebná knížka zeměpisu pro vyšší třídu obecných škol na Moravě a ve Slezsku. Část I.. Praha: Fr. A. Urbánek, knihkupec, 1874. S. 32. (česky) 
  146. Barvy zemské a národní všech známých států na zemi. Příruční knížečka s historickými vysvětlivkami k poučnému a praktickému účelu. Praha: Alois Hynek, 1884. S. 32. (česky) 
  147. BROŽEK, Aleš. Sto let první vexilologické publikace v češtině. Vexilologie. Praha: 1984, čís. 56, s. 1154-1156. (česky) 
  148. BROŽEK, Aleš. Nejstarší vexilologická publikace v češtině, in: Bibliograf mezi regály: k životnímu jubileu doc. PhDr. Jaromíra Kubíčka, CSc.. Brno: [s.n.], 2017. S. 103-109. (česky) 
  149. MIKULÁŠEK, Antonín. Říše rakousko-uherská, III. část Markrabství Moravské a vév. Slezské. Litomyšl: Antonín Mikulášek, 1895. S. 7. (česky) 
  150. JOSEF, Kafka. Grégrova příručka. Politicko-národohospodářský kalendář na rok 1913. Litomyšl: Dr. Eduard Grégr a syn, 1912. S. 149. (česky) 
  151. ALEŠ, Brožek. Zemské barvy Moravy v knižních kalendářích 19. století. Vexilologie. 2014, čís. 172, s. 3377-3382. (česky) 
  152. Výzva k vyvěšení moravské vlajky (2018) [online]. MNO [cit. 2018-05-29]. Dostupné online. 
  153. Koruna Česká. Z Moravy. Národní listy. 1861, roč. 1, čís. 97, s. 2-3. Dostupné online. (česky) 
  154. Dopis klobouckého okresního představeného místodržitelskému presidiu 6. listopadu 1862 [online]. [cit. 2015-12-26]. Dostupné online. 
  155. BRANDL, Vincenc. Kniha pro každého Moravana. Znak čili erb zemský. [s.l.]: [s.n.], 1863. Dostupné online. S. 51-52. (česky) 
  156. Kniha pro každého Moravana. Národní listy. 1862, roč. 2, čís. 284, s. 1-2. Dostupné online. (česky) 
  157. BRANDL, Vincenc. Kniha pro každého Moravana. Znak čili erb zemský. [s.l.]: [s.n.], 1893. S. 43-46. (česky) 
  158. Mähren. Brünn, 25. August. (Das czechische Fest). Klagenfurter Zeitung. 31. srpna 1863, čís. 197, s. 786-787. Dostupné online. (německy) 
  159. Národní slavnost v Brně. Národní listy. 26. srpna 1863, roč. 3, čís. 198, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  160. Das Wappen und die Landesfarben Mährens. Brünner Zeitung. 13. září 1863, čís. 209, s. 1715-1717. Dostupné online. (německy) 
  161. Olomoucké noviny. 1868, čís. 52, s. 3. (česky) 
  162. Tábor lidu na Julianovském kopci čili na "Bílé hoře" u Brna dne 27. června 1869. Moravská orlice [online]. 1869. Čís. 146, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  163. Tábor lidu u Hranic. Moravská orlice [online]. 1869. Čís. 153, s. 1. (česky) 
  164. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3675-3676. ISSN 1211-2615. (česky) 
  165. DOLEŽEL, Michal. Folklorismus v Sokole. Lidová kultura jako zdroj národní identity sokolské organizace v letech 1862-1948: Karel Maixner, rozvinutí praporu Sokola Brněnského, 1871. Archiv T. J. Sokol Brno I. - obrazová příloha: obr. č. 62 [online]. Brno: 2014 [cit. 2015-12-26]. S. 130. Dostupné online. (česky) 
  166. Slavnost svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871 [online]. Encyklopedie dějin města Brna [cit. 2015-12-26]. Dostupné online. 
  167. Moravská orlice [online]. 1. června 1871 [cit. 2015-12-26]. Čís. 124, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  168. Moravská orlice [online]. 2. června 1871 [cit. 2015-12-26]. Čís. 125, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  169. Našinec. 22. září 1876, čís. 111, s. 2. (česky) 
  170. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. 187 (2018), s. 3676. ISSN 1211-2615. (česky) 
  171. Zemské barvy rakousko-uherského mocnářství. Národní listy. 3. září 1880, roč. 20, čís. 212, s. 2. (česky) 
  172. Spor o barvy. Národní listy. 19. srpna 1880, roč. 20, čís. 199, s. 2. (česky) 
  173. Lokales und provinzielles. Olmütz, 2. August. Aufruf. Mährisches Tagblatt. 2. srpna 1880, čís. 40, s. 4. Dostupné online. (německy) 
  174. a b BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. 187 (2018), s. 3677. ISSN 1211-2615. (česky) 
  175. 10. srpna 1880, Brno - presidium místodržitelství 1) policejnímu ředitelství v Brně, 2) starostům v Jihlavě, ve Znojmě, v Uherském Hradišti, Olomouci a Kroměříži ve věci moravských zemských barev v kalendářích [online]. [cit. 2018-06-08]. Dostupné online. 
  176. Vlajky na slavobráně, srpen 1885 - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži [online]. [cit. 2016-11-03]. Dostupné online. 
  177. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - I. část [online]. Jana K [cit. 2015-12-18]. Dostupné online. 
  178. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - II. část [online]. Jana K [cit. 2015-12-18]. Dostupné online. 
  179. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - III. část [online]. Jana K [cit. 2015-12-18]. Dostupné online. 
  180. Z Kroměříže. Moravské noviny [online]. 20. srpna 1885, 21. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  181. Kremsier, 22. August. Die Presse [online]. 23. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  182. Zur Kaiser-Entrevue in Kremsier. Die Presse [online]. 25. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  183. Zur Kaiser-Entrevue in Kremsier. Mährisches Tagblatt [online]. 21. srpna 1885. Roč. 1885, čís. 190, s. 3. Dostupné online. 
  184. FIŠER, Zdeněk. Tři dny, které otřásly Kroměříží. Příběh setkání ruského cara a rakouského císaře v srpnu roku 1885. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně pro Arcibiskupský zámek v Kroměříži, 1994. S. obálka. 
  185. Surový čin "inteligence" hustopečské. Národní listy. 27. června 1861, roč. 1, čís. 177, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  186. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. 187 (2018), s. 3678. ISSN 1211-2615. (česky) 
  187. Die Ausschmückung der Stadt. Tagesbote aus Mähren und Schlesien. 24. června 1892, roč. 42, čís. 143, s. 4-5. Dostupné online. (německy) 
  188. Z Brna, 25. června. Národní listy. 26. června 1892, roč. 32, čís. 175, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  189. Císař v Brně. Národní listy. 27. června 1892, roč. 32, čís. 176, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  190. Heil dem Kaiser!. Tagesbote aus Mähren und Schlesien. 25. června 1892, roč. 42, čís. 144, s. 2. Dostupné online. (německy) 
  191. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3678-3679. ISSN 1211-2615. (česky) 
  192. a b c Jednání úřadů v 80. letech 19. století, 25. května 1880, Vídeň - odpověď moravskému místodržiteli ohledně barevnosti moravské orlice a moravských zemských barev [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  193. a b c Odpověď moravského místodržitelského presidia z 15. května 1895 českému místodržitelskému presidiu v Praze ve věci moravských zemských barev [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online. 
  194. Jednání úřadů v 90. letech 19. století, 6. května 1895, Brno - moravské místodržitelství moravskému zemskému výboru ve věci moravských zemských barev popřípadě barev vlajky [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  195. a b Ivan Štarha. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice Moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno: Matice Moravska, 2002. Dostupné online. ISBN 80-86488-07-1. S. 165-170:169. (česky)
  196. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 168–169.
  197. ŠTECH, Václav. Národní katechismus aneb Co má věděti každý Čech. Praha: [s.n.], 1895. S. 14-15. 
  198. V. Literární listy. Časopis věnovaný zájmům literárním [online]. 16. ledna 1895. Roč. 16, čís. 4, s. 75-76. Dostupné online. (česky) 
  199. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3679-3680. ISSN 1211-2615. (česky) 
  200. a b Které jsou zemské barvy moravské?. Moravská orlice [online]. 13. července 1899. Čís. 156, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  201. DVOŘÁK, Jindřich. Moravské sněmování roku 1848-49. Na padesátiletou památku novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn vydal a úvodem do dějů roku 1848 opatřil Jindřich Dvořák [online]. Telč: 1898 [cit. 2018-06-14]. S. 134. Dostupné online. (česky) 
  202. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3680. ISSN 1211-2615. (česky) 
  203. Brněnské zprávy. Červeno-žlutá a černo-červeno-žlutá. Moravská orlice [online]. 9. června 1901. Čís. 131, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  204. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3680-3681. ISSN 1211-2615. (česky) 
  205. Císař a král na moravě. Lidové noviny [online]. 3. září 1897 [cit. 2015-12-25]. Čís. 200, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  206. Císař a král na moravě. Moravská orlice [online]. 2. září 1897 [cit. 2015-12-25]. Čís. 200, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  207. Císař a král na moravě. Lidové noviny [online]. 2. září 1897 [cit. 2015-12-25]. Čís. 199, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  208. Ostravan. Neodvislý list ku hájení zájmů českého lidu na Ostravsku, Místecku, Kravařsku a Valašsku. Fr. Sokol-Tůma, 27. června 1906, čís. 28, s. 2. (česky) 
  209. a b BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3681. ISSN 1211-2615. (česky) 
  210. Panovník na Moravě. Ostravan. Neodvislý list ku hájení zájmů českého lidu na Ostravsku, Místecku, Kravařsku a Valašsku. Fr. Sokol-Tůma, 24. června 1906, čís. 27, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  211. Císař v Mor. Ostravě. Ostravan. Neodvislý list ku hájení zájmů českého lidu na Ostravsku, Místecku, Kravařsku a Valašsku. Fr. Sokol-Tůma, 1. července 1906, čís. 29, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  212. Batovcův almanach. Politický kalendář, schematismus, statistika a Adresář zemí Koruny české. XVI. ročník na rok 1908. [s.l.]: F. B. Batovec, 1907. 
  213. Jubilejní výstava v Kroměříži. Lidové noviny. Ranní vydání [online]. 30. června 1908 [cit. 2015-12-29]. Roč. 16, čís. 176, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  214. Jubilejní výstava v Kroměříži. Lidové noviny. Večerní vydání [online]. 30. června 1908 [cit. 2015-12-29]. Roč. 16, čís. 176, s. 1-2. Dostupné online. (česky) 
  215. Zahájení jubilejní výstavy v Kroměříži. Moravská orlice [online]. 1. července 1908 [cit. 2015-12-29]. Čís. 148, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  216. Fotografie z Jubilejní výstavy v Kroměříži v roce 1908 [online]. [cit. 2015-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  217. DOLEŽAL, Jan. Jubilejní všeobecná hospodářsko-průmyslová výstava v Kroměříži od 28. června do 1. září 1908 ve květné zahradě. Kroměříž: Výkonný výstavní výbor, 1908. 82, přílohy s. (česky) 
  218. Moravský sněmovní list. Sněm moravský - 28. sezení 2. zasedání dne 6. října 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 2038-2039. Dostupné online. (česky) 
  219. Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 28. Sitzung der 2. Session am 6. Oktober 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 2039-2040. Dostupné online. (německy) 
  220. Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů v zasedání zemského sněmu 1. října 1908 na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev [online]. [cit. 2015-12-19]. Dostupné online. 
  221. Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 18. Sitzung der 2. Session am 17. September 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 1400. Dostupné online. (německy) 
  222. Zemský dům. Zemská sněmovna v Brně [online]. [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  223. Zemský dům. Zemská sněmovna v Brně [online]. Österreichische Nationalbibliothek. AKON Ansichtskarten Online [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. Dostupné také na: [4]. Dále dostupné na: [5]. 
  224. Germanisační snahy c. k. úřadů v ryze českých okresích na Moravě.. Lidové noviny [online]. 3. září 1909 [cit. 2016-01-05]. Roč. 17, čís. 242, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  225. a b c VÁCHA, Zdeněk. Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909). Západní Morava : vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, roč. 5, s. 82-106. ISSN 1211-8931. ISBN 80-7275-019-4. (česky) 
  226. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869 (číslo 67 listu říšského zákoníku) [online]. [cit. 2016-01-05]. S. 307. Dostupné online. (německy) 
  227. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869 (číslo 67 listu říšského zákoníku), § 9 [online]. [cit. 2016-01-05]. S. 309. Dostupné online. (německy) 
  228. Obecní cedule, vzor místní tabule z roku 1876 [online]. [cit. 2016-01-05]. Dostupné online. (česky, německy) 
  229. a b Dva císaři na Moravě. Ve Střelicích. Výzdoba Střelic. Ve Velkém Meziříčí. Výzdoba města. Lidové noviny [online]. 9. září 1909 [cit. 2015-12-28]. Roč. 17, čís. 248, s. 1-4. Dostupné online. (česky) 
  230. Panovník na Moravě. Ve Velkém Meziříčí. Moravská orlice [online]. 10. září 1909 [cit. 2015-12-28]. Roč. 47, čís. 205, s. 1-2. Dostupné online. (česky) 
  231. Národní politika. 9. září 1909, roč. 28, čís. 249, s. 2-3. (česky) 
  232. Vítejte nám!. Moravská orlice [online]. 27. června 1914 [cit. 2015-12-14]. Čís. 119, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  233. HRDINA, Josef; KÜHN, Josef Ludvík. Katalog Hanácko-valašské krajinské výstavy v Holešově 12. července - 31. srpna 1914. Holešov: Hanácko-valašská výstava v Holešově 1914, 1914. Dostupné online. (česky) 
  234. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. značně rozš. vyd. Sv. 2., L-Ž. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 1993. S. 454. (česky) 
  235. Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Sv. VI. Praha: [s.n.], 1932. S. 664. (česky) 
  236. Bertold Bretholz: Die mährischen Landesfarben, 1. března 1915 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (německy) 
  237. Průvodní dopis z 1. března 1915 k přiloženým vývodům Bertholda Bretholze o dějinách zemského znaku a zemských barev markrabství moravského: Ozdobování budov veřejných škol obecných [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  238. Bertold Bretholz: Gutachten in Betreff des mährischen Landeswappens, listopad 1908 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (německy) 
  239. Bertold Bretholz: Dobrozdání o zemském znaku, listopad 1908 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  240. Das Wappen und die Landesfarben Mährens. Brünner Zeitung. 12. října 1915, čís. 233, s. 1. Dostupné online. (německy) 
  241. TRAUB, H. Jaké jsou zemské barvy markrabství Moravského. Národní listy (příloha). 12. března 1916, čís. 72, s. 9. Dostupné online. (česky) 
  242. a b c BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3683. ISSN 1211-2615. (česky) 
  243. K otázce o vyvěšování praporů. Moravská orlice [online]. 14. června 1915 [cit. 2018-06-18]. Čís. 127, s. 4. Dostupné online. (česky) 
  244. Zur Frage der Beflaggung. Brünner Zeitung. 14. června 1915. (německy) 
  245. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3682. ISSN 1211-2615. (česky) 
  246. Landesfarben Mährens - moravské zemské barvy - správné pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917: Abschrift. Aeusserung des Departements für Adelsangelegenheiten des Ministeriums des Innern zur Zahl: 1989/A ex 1916. [online]. [cit. 2016-01-17]. Dostupné online. (německy) 
  247. Library of Congress. Czechoslovaks! Join our free colors! [online]. [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. 
  248. PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3371-3376. ISSN 1211-2615. (česky) 
  249. Vyvěšování zemských barev mnoravských. Národní politika. 5. února 1918, roč. 28, čís. 29, s. 4. Dostupné online [cit. 2018-06-18]. (česky) 
  250. Našinec. 7. února 1918, roč. 54, čís. 31, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  251. Nadšení v Brně. Moravská orlice [online]. 31. října 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 249, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  252. V jiných moravských městech. "Král. Pole tone v záplavě slovanských barev.". Moravská orlice [online]. 31. října 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 249, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  253. Slavné převzetí radnice. Moravská orlice [online]. 7. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 254, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  254. Obrovská manifestace českých socialistů v Brně. Moravská orlice [online]. 6. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 253, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  255. Dne 8. listopadu nebude českého studenta, který by neměl červenobílý praporek Českého srdce v Brně. Moravská orlice [online]. 8. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 255, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  256. Brněnští policajti už mají kokardy červenobílé. "Česky se naučili během 48 hodin. Ve svých strážnicích zpívají i česky. Nejraději zpívají: "Šup sem, šup tam, nám už je to všecko jedno.". Moravská orlice [online]. 9. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 256, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  257. Pozor na národní naše barvy!. Moravská orlice [online]. 1. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 250, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  258. Znalost národních státních barev patří ke kázni národní!. Moravská orlice [online]. 7. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 254, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  259. Slavnostní nálada v Brně. Moravské noviny [online]. 30. října 1918 [cit. 2016-01-10]. Roč. 39, čís. 259, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  260. Dr. František Weiner, notář v Konici - dopis ze 7. listopadu 1918 ve věci opravy zemských barev markrabství Moravského [online]. [cit. 2016-01-10]. Dostupné online. (česky) 
  261. BĚLEHRÁDEK, F. Naše barvy a znaky. Moravská orlice [online]. 20. prosince 1918 [cit. 2018-06-20]. Čís. 291, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  262. BĚLEHRÁDEK, F. Naše barvy a znaky (Pokračování). Moravská orlice [online]. 21. prosince 1918 [cit. 2018-06-20]. Čís. 292, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  263. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3684-3685. ISSN 1211-2615. (česky) 
  264. Oslava 28. října v Brně. Moravská orlice [online]. 30. října 1919 [cit. 2015-12-18]. Roč. 57, čís. 248, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  265. a b Zákon České národní rady ze dne 17. prosince 1992 (zákon č. 3/1993 Sb.) o státních symbolech České republiky [online]. [cit. 2017-02-24]. Dostupné online. 
  266. Zákon ze dne 18. září 2001 (zákon č. 352/2001 Sb.) o užívání státních symbolů České republiky [online]. [cit. 2017-02-24]. Dostupné online. 
  267. Návrh zákona České národní rady ze dne 4. prosince 1992 o státních symbolech České republiky [online]. [cit. 2017-02-24]. Dostupné online. 
  268. Státní symboly ČR: Jejich historie a význam. Velký státní znak. Malý státní znak. Státní barvy. Státní vlajka. Vlajka prezidenta republiky [online]. [cit. 2017-09-22]. Dostupné online. 
  269. Vlajku společného státu si Češi nechali, i když Slovensko bylo proti [online]. [cit. 2017-12-17]. Dostupné online. 
  270. ABADIE: Flaggen und Wappen der Welt. Wien: Abadie, 1928. S. 65. (německy) 
  271. Abadie : Flaggen und Wappen der Welt [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné online. (anglicky, německy) 
  272. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 173.
  273. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 169.
  274. a b Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 169.
  275. PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno: Barrister & Principal, 1996. 285 s. ISBN 80-85947-12-9. Kapitola Československý stát prohlášen, s. 75. 
  276. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 68-69. (česky) 
  277. a b VÝBĚR Z DATABÁZE DLE ZADANÝCH PARAMETRŮ [online]. České vexilologické stránky [cit. 2011-03-13]. Dostupné online. 
  278. Herb, flaga i logo Warszawy [online]. Miasto stołeczne Warszawa [cit. 2011-03-13]. Dostupné online. 
  279. Symbole miasta [online]. Klodzko.pl [cit. 2011-03-13]. Dostupné online. 
  280. PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 71-80. (česky) 
  281. Průvodní dopis k zaslanému výtisku Orlice, roč. 3, čís. 19, Telč, 8. září 1888 - Příloha Orlice k číslu 19 s článkem O barvách praporů [online]. [cit. 2017-06-08]. Dostupné online. 
  282. Obzor – List pro poučení a zábavu – IX. ročník 1886 – Zemský erb čili znak markrabství Moravského – Píše Vincenc Brandl [online]. [cit. 2017-06-08]. Dostupné online. 
  283. 14. října 1875, Vídeň - korespondence heraldicko-genealogického spolku Adler s moravským zemským výborem [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  284. Oscar Freiherr von Sommaruga, Das Wappen der Markgrafschaft Mähren, in: Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler, 1875 [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  285. BLAŽEK, Conrad. Der mährische Adel. Norimberk: [s.n.], 1899. Dostupné online. (německy) 
  286. Zdeněk Koudelka: Moravský znak a vlajka (5. 7. 2017) [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  287. STRÖHL, Hugo Gerhard. Oesterreichisch-ungarische Wappenrolle nach seiner kaiserlichen und königlichen apostolischen Majestät von Hugo Gerard Ströhl. Vídeň: [s.n.], 1890. (německy) 
  288. Vyvěsíme. Iniciativa „Za vyvěšování moravské vlajky na radnicích“. Radnice zapojené do iniciativy nebo opakovaně vyvěšující moravskou vlajku [online]. [cit. 2017-07-10]. Dostupné online. 
  289. Tomáš Kabát: Moravané se přou o podobu vlajky. iRegiony.cz, 5. 7. 2017 [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  290. Tisková zpráva z RMB č. R6/029 dne 15. 6. 2011 [online]. [cit. 2017-12-22]. Dostupné online. 
  291. Vlajku za Moravu vyvěsí i v Čechách [online]. [cit. 2017-12-22]. Dostupné online. 
  292. Žlutočervená, nebo modrá? Zuří spor o vlajku Moravy [online]. [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  293. Usnesení 6. zasedání zastupitelstva města konaného 10. 6. 2015: Žádost občanů města Ostravy o vyvěšení moravské vlajky na budovu Radnice města Ostravy dne 5. července 2015. [online]. [cit. 2016-01-09]. Dostupné online. 
  294. Východ Pardubického kraje se vlajkou přihlásí o svátcích k Moravě [online]. iDNES.cz / Pardubice a Pardubický kraj [cit. 2016-01-09]. Dostupné online. 
  295. Na počest věrozvěstů zavlají dvě vlajky Moravy. Každá má jiné příznivce [online]. iDNES.cz / Brno a jižní Morava [cit. 2016-09-06]. Dostupné online. 
  296. Moravskou vlajku vyvěsí v 1420 vesnicích a městech. Třetina z nich je v Čechách [online]. Deník.cz [cit. 2018-07-05]. Dostupné online. 
  297. Moravské vlajky na radnicích? Přidají se také Čechy a cizina [online]. Vyškovský deník.cz [cit. 2018-07-05]. Dostupné online. 
  298. Velehrad vyvěšuje moravskou vlajku [online]. [cit. 2018-07-05]. Dostupné online. 
  299. MOTÝL, Ivan. Nad Moravou vlálo 378 falešných moravských praporů. Týden [online]. 2012-07-05 [cit. 2013-06-13]. Dostupné online. (česky) 
  300. RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 10, s. 20-23:20. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  301. ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9:8. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  302. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2016-01-31]. Dostupné online. 
  303. České vexilologické stránky: tiskové zprávy a stanoviska České vexilologické společnosti: odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce [online]. [cit. 2016-02-10]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. (česky) 
  • BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3667-3690. ISSN 1211-2615. (česky) 
  • BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761. 
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. (česky) 
  • HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 28, s. 434-436. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. (česky) 
  • HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 29, s. 451-455. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. (česky) 
  • HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  • HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu. 1995, čís. 3, s. 152-194. Dostupné online. ISSN 1211-9768. 
  • KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků. 1. vyd. Brno: Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Karel Maráz, 2008. 170 s. Dostupné online. 
  • KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Barvy v právu. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-242-6. Kapitola VII, s. 65–76. (česky)
  • KOUDELKA, Zdeněk. Moravský znak a vlajka. In: text na webu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky)
  • MUCHA, Ludvík; VALÁŠEK, Stanislav. Vlajky a znaky zemí světa. 1. vyd. Praha: Kartografie, 1974. 186 s. (česky) 
  • PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012: Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. ISSN 0862-8963. (česky) 
  • PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67-83. (česky) 
  • PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Roč. 2014, čís. 172 (2014), s. 3371-3376. ISSN 1211-2615. (česky) 
  • PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 38-56. (česky) 
  • RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 10, s. 20-23. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  • SIMBOECK, Michael. Der Codex Gelnhausen und seine Miniaturen. Jihlava: [s.n.], 1903. (německy) 
  • SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr; MARTYKÁN, Jaroslav. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online. 
  • ŠTARHA, Ivan. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno: Matice moravská, 2002. Dostupné online. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc..., s. 165-170.
  • ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  • VÁCHA, Zdeněk. Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909). Západní Morava : vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, roč. 5, s. 82-106. ISSN 1211-8931. ISBN 80-7275-019-4. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]