Moravská vlajka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nejstarší doložený prapor Moravy, dodnes používaný. Historická vlajka Moravy v podobě modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutou zbrojí byla například v letech 2014 a 2015 vyvěšena na budově Nové radnice v Brně.[1][2]
Žluto-červená bikolóra používaná od 19. století[3][4], a to především německy hovořícími obyvateli Moravy. V současnosti považovaná některými organizacemi za moravskou vlajku[5]. Tato varianta je předmětem kritiky některých odborníků.[6][7][8][9]
Červeno-bílo-modrá trikolóra používaná ve 2. polovině 19. století a na začátku 20. století.[10][11][p 1][p 2] Příkladem užití červenobílomodré moravské vlajky na pohlednici je barevná pohlednice vydaná Vilémem Povondrou s textem Pozdrav z Kroměříže, prošlá poštou v roce 1901, kde je vyvěšena na stožáru; litografie, dotisk světlotiskem.[12]

Oficiální podoba moravské vlajky, na rozdíl od moravského znaku, neexistuje, neboť vlajka Moravě nikdy udělena nebyla. Existuje však několik doložených variant moravské vlajky užívaných v historii. První dochovaná varianta pochází z poloviny 13. století.[13]

Historicky existovalo několik verzí užívaných a doložených moravských vlajek, které byly především během 19. století používány paralelně v dvojí nebo trojí barevnosti, odvozené od tinktur zemského znaku.[14] Podle některých autorů je tedy moravská vlajka bílo-červeno-modrá, v uvedeném pořadí vodorovně pruhovaná.[15] Tato kombinace barev byla vlajkou moravských vlastenců už v 19. století.

Na Moravě byla až do roku 1848 v zemském znaku vedena červeně a stříbrně šachovaná orlice na modrém štítu. Lidé viděli červeně a stříbrně šachovanou orlici na veřejných zemských budovách, kde byla moravská orlice umístěna.[16][p 3] Bílá, červená a modrá jsou uváděny jako barvy Moravy i v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska z roku 1854 a v některých učebnicích z 19. století.[17] Na stavovských vlajkách zdobících vstup do sněmovního sálu moravského zemského sněmu, pod nimiž táhla do pole za císaře a vlast stará moravská domobrana, byla ještě v roce 1897 červeně a stříbrně šachovaná orlice v modrém poli.[16][p 4]

Podle názoru I. Štarhy byly heraldicky správné moravské barvy do roku 1915 bílá, červená a modrá a mezi roky 1915 a 1918 žlutá, červená a modrá.[18] Československá republika se vrátila k bílé/stříbrné barvě na moravském znaku, ale barevnost a status zemských vlajek/praporů zákon č. 252/1920 nijak nedefinoval. Zemskou vlajku neznají ani pozdější právní úpravy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).[19][20][21]

V současnosti bývá za moravskou vlajku někdy – zejména některými moravskými stranami, spolky a dalšími organizacemi – považována žluto-červená bikolóra.[5] Používání žluto-červeného praporu je podle vícerých autorů (L. E. Havlík, M. Hlinomaz) doloženo až v 19. století.[3][4] Jak uvádí M. Hlinomaz: "Zdá se, že žlutočervený prapor, logicky odvozený od sněmem v roce 1848 přijaté formy šachování moravské orlice, nesl oficiální posvěcení úřady a pro svou podobnost s říšskou vlajkou, i sympatie moravského obyvatelstva německé národnosti".[4] Historik I. Štarha argumentuje, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.[18] Na dnešní žluto-červenou bikolóru bývá někdy přidáván zemský znak. Obě tyto verze jsou ale kritizovány odborníky, kteří byli osloveni médii (konkrétně historik M. Řepa, vexilolog K. Müller, heraldik J. Louda).[6][7][8][9]

Historie moravské vlajky[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší historie[editovat | editovat zdroj]

Moravský prapor Jošta Lucemburského v Gelnhausenově kodexu na foliu 63r (originál rukopisu). Kodex vznikl někdy v poslední třetině 14. až první třetině 15. století).[22][23]

Historie moravské vlajky, resp. praporu (na rozdíl od vlajky pevně spojen s žerdí) je velice pestrá a začíná ve 13. století na pozadí uspořádáním vztahů mezi Čechami a Moravou v rámci budování centralizované monarchie posledních Přemyslovců. Nejstarší zmínka o moravském praporu a barvách je z kroniky Ottokara Štýrského z přelomu 13. a 14. století. Jedná se o popis bitvy u Kressenbrunnu, která se odehrála 12. července 1260. Znaky Čech a Moravy v kronice Bélovi IV. barvitě popsal jeho pobočník Jindřich Preissler. V čele nastupujícího českého vojska jel Přemysl Otakar II., v jehož blízkosti vlál prapor s bílým lvem na červeném sametu a vedle něj prapor s červeno-bíle šachovanou moravskou orlicí.[p 5][24][25][26] Později se barevnost praporu odvozovala od barevnosti heraldického znaku.[13][27]

Od doby vlády Přemysla Otakara II. reprezentuje titul markraběte moravského znak stříbrno-červeně šachované orlice se zlatou korunou a pařáty, která hledí v pravo a je umístěna na modrém štítu.[28][29] Nejstarší vyobrazení šachované orlice se nachází v Gozzoburgu, později se objevují na konci 13. a začátku 14. století.[30][28] Šachovaná orlice byla za zemský znak Moravy považována nejpozději od lucemburské doby.[31] Barevnost šachování orlice byla zřejmě odvozena od barevnosti českého lva (stříbrný lev na červeném štítě) a vyjadřovala spojitost Moravy s českým králem a českou monarchií, jak připomíná například historik V. Růžek.[32]

Jedním z prvních doložených vyobrazení praporu s moravskou orlicí bylo zobrazení v Kodexu Gelnhausen, na kterém je postava moravského markraběte Jošta s modrým praporem, na němž je položena moravská bílo-červená orlice se žlutou korunkou a žlutou zbrojí bez štítu.[13]

Privilegium císaře Friedricha III.[editovat | editovat zdroj]

Římský císař Friedrich III. vydal jako výraz vděku za pomoc moravských stavů na žádost moravského zemského hejtmana a maršálka českého království Jindřicha z Lipé v prosinci roku 1462 privilegium, které měnilo barevnost orlice. Moravská orlice měla dostat zlaté a nikoliv už stříbrné šachování.[33] Osud privilegia, respektive jeho právní platnost a konkrétní účinek na moravský znak a barvy jsou ale značně nejasné.

Privilegium bylo uděleno moravským stavům Friedrichem III. jako římským císařem, zatímco Morava byla součástí české koruny a podle zákonů vydaných císařem a králem Karlem IV. neměl římský panovník takovou pravomoc, protože Morava příslušela pod přímé panství českého krále.[34] Skutečnost, že český král Jiří z Poděbrad privilegium nikdy neschválil (bylo schváleno v roce 1628 Ferdinandem II.) a Friedrich jeho udělením významně zasáhl do kompetencí českého krále uspořádání české monarchie znamenala podle Ivana Štarhy, že Friedrichovo privilegium bylo od počátku neplatné respektive nezískalo nikdy platnost.[35] Stejného názoru byl také V. Vojtíšek.[33] Jinak řečeno, privilegium bylo platné (mělo všechny právní náležitosti), ale nebylo účinné.[36]

Nicméně v roce 1628 se privilegium objevilo v seznamu (výčtu) privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením a které císař Ferdinand II. Moravě potvrdil. Jak píše V. Vojtíšek, privilegium ale nemělo ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.[37] Obdobně se vyjadřuje například Pavel Sedláček, když tvrdí, že český král Friedrichovo privilegium nikdy nepotvrdil a v praxi se zlatá barva neprosadila.[38]

Formálně potvrzují skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Moravského markrabství, císařské dekrety. Nedílnou součástí dekretu o znaku habsburských dědičných zemí z 29. listopadu 1752 byla barevná příloha s kresbou znaku. 14. ledna 1766 byl vydán císařský dekret o znaku římského císaře, 5. listopadu 1804 byl vydán dekret o znaku rakouského císaře, 6. srpna 1806 byl stanoven znak Rakouského císařství, 22. srpna 1836 byl dekretem Ferdinanda V. definitivně upraven velký znak Rakouského císařství.[39] František Pícha hodnotí význam těchto císařských dekretů ve vztahu k otázce, pro koho a za jakým účelem byla Fridrichova listina vydána: "pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny."[36]

Habsburské období do roku 1800[editovat | editovat zdroj]

Práce Jacoba Koebela z roku 1545, Wapen. Des heyligen Römischen Reichs Teutscher nation, vedle popisu moravského znaku poskytuje názornou ukázku, jak prapor držený praporečníkem vypadá. Autorem dřevořezu zachycujícího vlajku Moravy je švýcarský rytec Jacob Kallenberg tvořící v Bernu v letech asi 1535–1565. Je zde vidět prapor obdélníkového tvaru s moravskou orlicí, který byl určen k vybarvení podle klíče tvořícího součást práce. Dílo vyšlo tiskem u Cyriacuse Jacoba ve Frankfurtu nad Mohanem. Údaje k barevné skladbě znaku jsou uvedeny v rejstříku. Vybarvený Koebelův tisk se nachází v Bavorské státní knihovně.[40]

Historický prapor doložený ve zprávě z roku 1611. Zapsané pořadí barev modrá-bílá však jde proti logice, která říká, že barva štítu, který je modrý, má být důsledně dole. České vlajky se popisují běžně též jako červenobílé a není tomu tak ve skutečnosti. Tato historická vlajka Moravy tudíž mohla a měla být bílomodrá, nemáme však její dobovou kresbu.[41]

Moravský prapor a barvy jsou zmiňovány ve zprávě o holdování králi Matyáši II. Habsburskému v roce 1611. Tehdy se jednalo o modré prapory s moravskou orlicí a modrobílé prapory obdélníkového tvaru. Způsob dělení listu praporu se neuvádí.[4][41] Při příjezdu krále Matyáše do Prahy za ním nejprve jela moravská jízda se dvěma modrými kornetami, na nichž byl moravský znak, potom byl nesen obdélný modrý a bílý praporec, a za tímto praporcem jely pod dvěma modrými kornetami se zemským znakem dva prapory jízdy.[p 6][p 7][42][43] Podle jiné zprávy jela při této slavnosti část moravské jízdy pod pěti modrobílými praporci.[p 8][p 9][44][45][46] Před korunovací Matyáš přesídlil na Hradčany. Celý dvůr vyjel ze Starého Města za doprovodu pánů a rytířů českého království, předních úředníků Moravského markrabství a Uherského království, vojska a jeho velitelů, trubačů, bubeníků a panošů s modrým praporcem, na němž byl namalován znak Markrabství moravského.[p 10][47][48]

Propagandistický leták vydaný v roce 1619 (před bitvou na Bílé hoře a porážkou povstání), na němž je mezi pěti vojenskými oddíly (společně s českým, slezským, lužickým a rakouským) zachyceno i moravské vojsko, vyjadřuje naději katolické strany v císařovo vítězství. Na praporu neseném praporečníkem je moravská orlice. Za povšimnutí stojí i další šachovaný prapor (nepochybně dle moravské orlice).[49]

V květnu 1745 bylo u sv. Tomáše v Brně slavnostně požehnáno deset praporů zemských milic, na nichž se v modrém poli nacházela moravská orlice se svatotomášskou Madonou, ochránkyní celé země (Černá Madona, divotvůrkyně). Na praporu byl pak nápis „Sub tuum praesidium“ (pod tvou ochranou) a po straně obrazu, pod ním dole na orlici písmena M a T, což jsou iniciály Marie Terezie. Podle běžného uznávaného popisu orlice mohlo jít o orlici bíločerveně šachovanou.[50] Prapor z modrého taftu mohl být v této době čtvercový.[51]

Na zástavě jednoho z moravských praporů Legie arcivévody Karla z roku 1800 se v dochované podobě nachází na bílém listu praporu červenožlutě šachovaná orlice s červenožlutě šachovanou zbrojí na modrém štítu. Na praporu je ještě koruna nad štítem, růžové stuhy a list praporu je při okrajích nahoře i dole sledován řadou červených trojúhelníků.[52][53][54] Legie byla součástí moravské zemské domobrany, nikoliv ale rakouské císařské armády.[55] František Pícha přináší informaci o tom, že původně bílá pole moravských šachovaných orlic byla na jaře 1848 před předáním třem brněnským batalionům národní gardy v dubnu 1848, a dále pak jihlavskému, olomouckému a hradišťskému batalionu národní gardy na šesti praporech nacházejících se v zasedací místnosti moravského zemského sněmu v Brně upravena. Úprava, kterou provedl malíř písma a znaků Josef Wattrich, spočívala v jejich pozlacení. Historické prapory byly ve sněmovním sále trvale vystaveny na základě rozhodnutí moravského sněmu v roce 1801. Historické prapory, mezi nimiž byly jistě i prapory moravských pěších batalionů Česko-moravsko-slezské legie zřízené v roce 1800 měly připomínat historii stavovských dobrovolnických sborů a jejich vlasteneckou příchylnost k Rakouskému domu.[56][57]

Zemská vlajka Moravy v době nacionalismu[editovat | editovat zdroj]

Obraz Antonína Tomáše Becka, slavnostní brána k příjezdu císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. do Kroměříže v srpnu 1885.

V 18. století a především po francouzské revoluci se významně změnil význam vlajek a praporů. Do této doby prapory nebo vlajky reprezentovaly především feudálního pána nebo panovníka popřípadě stát. V době revoluce se vlajky začaly používat v politickém smyslu jako výraz spojení s národem nebo lidem a postupně se jejich vzhled i užití podřizovalo striktnějším pravidlům.[58]

Morava se během 19. století ocitla uprostřed dvou významných politických center a koncepcí. Na jedné straně tu byla národně česky zaměřená Praha s koncepcí jednotného českého národa (role a význam moravanství měla v tomto pojetí různé nuance) a státu. Na druhé straně potom stálo centralizační, a někdy také germanizační, úsilí Vídně. Situace byla o to složitější, že na Moravě žila velká skupina německy mluvícího obyvatelstva, které buď tíhlo k zemskému pojetí moravanství, nebo se hlásilo k centralizačním (a germanizačním) snahám Vídně.[59] Politické a kulturní vztahy mezi Moravou a Vídní byly silnější než v Čechách a na rozdíl od Čech tu byl i silnější moravský zemský patriotismus.[60] Vlajka se v této době na Moravě nutně stávala symbolickým vyjádřením různých a často i rozporuplných politických, zemských a národních identit a koncepcí.

Obecně je možné říci, že během 19. století se na Moravě plně projevuje existence dvou či tří souběžně existujících verzí moravské zemské vlajky a zemských barev.[14] Jejich barevnost má přitom určitou vnitřní symboliku a vztah k výše zmíněnému privilegiu císaře Friedricha III. ale i k dobovému politickému kontextu.

Bílo-červená bikolóra.
Červeno-modro-bílá verze vlajky Moravy z 2. poloviny 19. a začátku 20. století. Na přelomu dubna a května roku 1848 měly být poprvé vyvěšeny slovanské prapory v Kroměříži.[p 11][61][62][p 12][63]
Červeno-bílá bikolóra.

V první polovině 19. století došlo k oživenému užívání zlaté (žluté) barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských zemských (samosprávných) úřadů, ve kterých měly převahu německy mluvící elity.[13] Žlutočervená verze měla mít oficiální posvěcení z Vídně a sympatie především německy mluvících obyvatel Moravy. Na druhou stranu bílo-červeno-modrá verze byla upřednostňována česky mluvícími obyvateli Moravy.[4][13] Svoji roli hrála i skutečnost, že tyto barvy, odvozené od zemského znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže žerdi.[64][65] Stejný prapor (spolu s českým) pak byl nesen i na čele slavnostního průvodu při zahájení Všeslovanského sjezdu v Praze 2. června 1848.[p 13][66] Moravané byli na sjezdu součástí česko-slovanského sboru, který byl jedním ze tří (ostatní dva byly polsko-rusínský a jihoslovanský).[67]

Dopisem česko-rakouského kanceláře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807, v němž byl avizován císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy, bylo moravským stavům, nikoliv ale Moravě jako zemi, za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“, jež však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, který popisuje výsledný vzhled uniformy, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice v červeno-stříbrném šachování. Rovněž závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je bílý a červený. Ve 30. letech 19. století ale moravské úřady vědomě změnily text i výklad tohoto dekretu tak, že orlice má být červeno-zlatě šachována a že takováto orlice by měla být i v zemském znaku.[68][p 14] Na oficiálním znaku Rakouského císařství ale stále figurovala stříbrnočervená orlice.[69] Po celé 19. století se moravské zemské orgány snažily na základě privilegia Friedricha III. prosadit žlutočervené šachování moravské orlice do oficiálního znaku rakousko-uherské monarchie. To ale neznamenalo, že by tato verze heraldických barev a z nich vycházející barevnost zemských vlajek a praporů byla na Moravě jediná.

Když byl 4. května 1848 v časopisu Týdenník uveřejněn příspěvek Politické zemské barvy Moravské Aloise Vojtěcha Šembery[70], stalo se tak zřejmě v reakci na dopis Václava Kozánka, bratra Jana Kozánka, Janu Ohéralovi odpovědnému redaktoru Týdenníku z 27. dubna 1848 v záležitosti sporu o prapor národní gardy v Přerově, který tam probíhal na jaře roku 1848.[p 15] Aloisi Vojtěchu Šemberovi, profesoru české řeči a literatury nejprve v Olomouci, později v Brně a ve Vídni, a spolupracovníku Týdenníku byl Kozánkův dopis zřejmě předán, čímž se vysvětluje jeho příspěvek, v jehož úvodu píše: "Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barvy Moravské, zdali bílá (stříbrná) a červená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdvojené a při nynějším zřizování obrany národní na tom záleží, by s jistotou se vědělo, jaká kokarda se při ní má zavésti.", a v němž po exkursu do historie dochází k závěru, že: "Jest tedy barva politická markrabství Moravského zlato-červeno-modrá, a tou se označiti přísluší obyvatelům země této, buďtež Slované anebo Němci.". O Šemberově příspěvku potom píše Vincenc Brandl ve svém článku otištěném v roce 1886 v časopisu Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského[71], že šlo o: "...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: "Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená."[p 16][72]. Šemberův výklad přesvědčil umírněné členy přerovské národní gardy k tomu, aby si pořídili prapor a kokardy v jemu odpovídající zemské barevnosti. Proněmecká vrstva ve městě, kterou podporovali i úředníci Přerovského kraje v čele s hejtmanem, ale přerovské gardě v souvislosti s agitací při volební kampani do Frankfurtského parlamentu vnutila prapor a kokardy v barvách velkoněmeckých: černé, žluté a červené.[73]

Jedna z verzí vlajky Moravy v podobě bílo-červeno-modré trikolóry. Používali ji údajně zástupci česky mluvících Moravanů na Slovanském sjezdu v roce 1848.[74] V tomto pořadí zemské barvy uvádí zpráva z roku 1896 v Dačických listech.[75]
Žluto-červeno-modrá trikolóra byla kompromisním řešením moravských vlastenců, o jehož praktickém naplnění ale téměř chybí zprávy.[4] V roce 1880 moravské místodržitelství údaj o "zlaté-červené-modré" jako zemských barvách, který se objevoval v různých v zemi vydávaných kalendářích, označilo za nesprávný a za moravské zemské barvy považovalo jedině "zlatou-červenou".[76][p 17] V rozporu s oficiálním stanoviskem je informace v Dačických listech z roku 1896, podle níž byly pro Moravu stanoveny zemské barvy žlutá-červená-modrá, jelikož původní barvy země bílá-červená-modrá byly úřady vykládány jako nepřípustné a zakazovány, protože prý představovaly "všeslovanské" barvy. Zlatá (žlutá), červená a modrá jsou s odkazem na zlatočerveně šachovanou orlici vyjmenovány jako moravské zemské barvy Matoušem Václavkem v Úvodu do zeměpisu markrabství Moravského z téhož roku.[75][77]

V revolučním roce 1848 se otázka zemských barev Moravy dostala na jednání tzv. „selského“ zemského sněmu (zasedal téměř 8 měsíců až do 24. ledna 1849). Tehdy bylo rozhodnuto o moravských barvách jako o červené a žluté.[78][p 18] V přijatém návrhu moravského zemského zřízení z roku 1848, který ale nebyl realizován,[79][80] se píše o moravských barvách, nikoliv ale konkrétně o vlajce nebo praporu (§ 6). Ze zápisu jednání sněmu v Moravském sněmovním listu vyplývá, že se nejednalo o podobu zemské vlajky, ale pouze o barvy moravské orlice na modrém štítu.

Na jaře začátkem května 1848,[p 19][81][82] a potom na podzim na začátku listopadu informoval Karel Havlíček Borovský v Národních novinách o své návštěvě Moravy. Zmiňuje používání zemských barev v podobě bikolór, barev červená-bílá či žlutá-červená, a trikolór. Vedle německé trikolóry byly k vidění slovanské barvy červená-bílá-modrá (podle červeno-stříbrně šachované orlice v modrém poli). Nově je představena i kombinace žlutá-červená-modrá (podle stavů).[p 20][83][84][85][86][87][88]

24. ledna 1849 na konci svého projevu dr. Jan Koppel oznámil přerušení zasedání sněmu na dobu neurčitou, dokud nebude jeho opětovné svolání dovoleno ministerstvem. Na toto jeho opětovné svolání nikdy nedošlo, čímž se stalo zasedání 24. ledna 1849 poslední schůzí prozatímního moravského zemského sněmu. Zemská ústava žádaná prozatímním zemským sněmem, jakož i s ní související usnesení o barvě zemského znaku, nikdy nebyly předloženy k nejvyššímu schválení, a z toho důvodu nedostaly žádnou zákonnou platnost.[89][p 21][90][91]

Podle I. Štarhy, například Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, s. 193) uvádí, že „znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená“. Také při návštěvě císaře a krále Františka Josefa I. v Rajhradě a v Brně v roce 1862 vlály modro-bilé-červené vlajky, což bylo vnímáno s nelibostí jako všeslovanský symbol. [17] Poznámky pražského profesora heraldiky první poloviny 19. století Johanna Helblinga von Hirzenfelda upozorňovaly na to, že slovanské barvy - červenou, modrou a bílou - měly též Kraňsko a Morava.[92]

V souvislosti se zmiňovanou návštěvou císaře Františka Josefa I. v roce 1862 vyvolal 6. listopadu přednosta smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna nové jednání o moravských zemských barvách. Popsal v Rajhradě vztyčený prapor s modro-bílo-červenou trikolórou, která byla pokládána za prapor slovanské svobody, a uvedl, že při příchodu Františka Josefa I. do Brna docházelo na jednotlivých místech k pokusům o vyvěšení takové vlajky. Pořadím barev udaným v popisu zdůraznil spojitost se slovanskou trikolórou. Poukázal přitom na popis moravského zemského znaku v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska od Karla Vladislava Zapa. Pořadí barev v popisu vlajky vyvěšené v Rajhradě se nápadně shoduje se způsobem použitým v učebnici zeměpisu z roku 1854, kde je moravská orlice nejprve popsána jako stříbrnočerveně šachovaná v modrém poli, a následuje výčet zemských barev: modrá, bílá, červená. Rakouské úřady nepřesně považovaly prapory v barvách bílé, červené a modré za údajné barvy všeslovanské, ty se však lišily pořadím barev. Požadavek, aby se vlajky v této barevnosti, kterou kloboucký přednosta považoval za mylnou, nemohly na Moravě používat, ale zůstal bez odezvy.[93]

Při slavnosti svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871 v Brně na tehdejším Raduitově náměstí vlály prapory moravských barev a slovanské trikolory. Hlavní tribuna pro hosty a hodnostáře stála vedle Červeného kostela.[94][95][96][p 22][97][p 23]

Historická moravská vlajka - červenobílomodrá trikolóra. Pozdrav z Kroměříže. Vydavatel Vilém Povondra. Pohlednice prošlá poštou v roce 1901.
Bílo-modro-červená trikolóra. Toto pořadí barev modré, bílé a červené (panslovanské barvy), které byly v roce 1848 původně zvoleny ke zdůraznění sounáležitosti slovanských národů ve smyslu panslavismu, se shoduje s vlajkou Ruského carství a Ruského impéria používanou v letech 1699–1858 (vlajka Romanovců a Ruského impéria (1858-1883) byla černo-žluto-bílá), a vlajkou Ruského impéria (1883–1914). Její případné použití by tedy budilo a potvrzovalo dojem symboliky panslovanských barev. Při jejím obrácení vzniká červeno-modro-bílá verze vlajky Moravy z 2. poloviny 19. století a začátku 20. století.[p 24]

V srpnu 1885 došlo v Kroměříži k setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III.[98] [99] [100] Vedle moravských červenobílých bikolór[101] (chápaných buď jako českonárodní nebo jako zemské moravské podle pořadí barev bílá a červená v zemském znaku[102][103][104][105]) byly přítomny moravské červenobílomodré a také červenomodrobílé (bílomodročervené) trikolóry, označované jako slovanské. Ve městě byla výzdoba provedena také modrobílými bikolórami. Tyto barevné kombinace jsou popsány v dobovém tisku a také zachyceny na obraze Slavobrána k uvítání císařů kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908). Bíločervená a bílomodrá bikolóra má však v případě použití na slavobráně, na níž vlály vedle rakouských (černá-žlutá) a ruských vlajek (černá-žlutá-bílá, což potvrzuje ruská verze hesla věnovaného historii ruské vlajky), význam barev dánských a bavorských (podle původu manželek obou panovníků). Modrobílá barevná kombinace je novináři považována buď za bavorskou nebo za moravskou. Červenomodrobílá trikolóra je jimi zase vedle moravské označována se stejným významem za slovanskou. Mohla být kvůli podobnosti dávána i do souvislosti s ruskou vlajkou.[106]

Když v roce 1895 žádal výbor pražské národopisné výstavy prostřednictvím presidia českého místodržitelství presidium moravského místodržitelství, aby jako moravské zemské barvy mohl na výstavě použít prapory v modro-bílo-červené barvě, to odpovědělo 15. května, že otázka moravských barev není dosud vyřízena, zmínilo však souhlas ministerstva vnitra s užíváním zlaté a červené na zemském znaku. Ministerstvo vnitra však v mnohých případech nadále tolerovalo barvy bílou, červenou a modrou, stejně jako ministerstvo kultu a vyučování, odvolávající se na oficiální říšský znak.[107][108]

Ve dnech 1. až 4. září 1897 proběhly v Bystřici pod Hostýnem manévry za účasti císaře Františka Josefa I. Zároveň se konala pouť na Svatý Hostýn, jíž se 1. září před zahájením vojenského cvičení zúčastnil.[109][p 25] Ještě před císařovým příjezdem vzrušil 31. srpna přeplněné bystřické náměstí mladík, který s červenobílým praporem (české barvy) vyšplhal po hromosvodu až téměř ke špici kostelní věže, kde prapor upevnil. Uvítání Františka Josefa I. na Moravě se zúčastnili zástupci místodržitelství a zemského výboru. Na nádraží v Hulíně panovníka jako první přivítal moravský místodržitel baron Alois Spens z Boodenu. Na nádraží v Bystřici pod Hostýnem byl František Josef I. uvítán nejprve zemským hejtmanem hrabětem Felixem Vetterem z Lilie. Město bylo vyzdobeno mnoha červenobílými a červenožlutými prapory.[110][p 26] Zpravodaje novin zaujalo, že: "Zvláštní jest při výzdobě města, že se tak příliš holduje zemským barvám stavovským červené a žluté.".[111]

Na konci 19. století se na spolkových vlajkách s moravským zemským znakem v německých oblastech země uplatňovala v šachování orlice většinou zlatá barva a ve slovanských stříbrná. Převažující většina českého a německého obyvatelstva zůstávala věrná původním zemským barvám bílé, červené a modré.[89][p 27]

Po dlouhých přípravách byla 28. června 1908 v Kroměříži ve Květné zahradě zahájena hospodářská, průmyslová, umělecká, školská a národopisná jubilejní výstava. Celé město bylo vyzdobeno prapory v národních barvách. Cesta od nádraží až k výstavišti byla lemována dvouřadím stožárů s prapory v barvách českých a slovanských. Protektorem výstavy se stal František Ferdinand d'Este. Při slavnostním zahájení výstavy jej zastupoval místodržitel Karl Heinold. Přítomen byl zemský hejtman Otto Serényi.[112][113][114][115][116]

V dotazu poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněného 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev jsou za zemské barvy pokládány barvy červená, modrá a bílá s poukázáním na červenostříbrně šachovanou orlici v modrém poli. Na budově zemského sněmu měla v té době být podle ve sněmovním protokolu otištěné verze dotazu vlajka červenomodrožlutá, což je však v rozporu se zněním dotazu napsaného 1. října 1908, kde se říká, že na sněmovní budově byla vlajka červenožlutá. Z popisu obou trikolór jako červenomodrožluté a červenomodrobílé není z obdobného seřazení barev ve vyjádření jasné, zda se v těchto případech má jednat o skutečnou vlajku s tímto pořadím barev. Červenomodrobílá slovanská trikolóra, jíž měli čeští poutníci do Králík okrášlit lokomotivu a vozy, byla ovšem již dříve namalována na obrazu Antonína Tomáše Becka.[p 28][117][118][119] Vyjádření Viktora Woelhelma, kdy je vedle sebe dávána německá (černá-červená-žlutá) a slovanská trikolóra, je názornou ukázkou Budínským kritizovaného podsouvání cizorodosti moravských barev bílá, červená a modrá na Moravě.[120][p 29] Na dochovaných fotografiích budovy zemského sněmu z 19. a začátku 20. století jsou ovšem často vidět jen prázdné stožáry.[121][122]

Na začátku září 1909 se konaly v okolí Velkého Meziříčí vojenské manévry, jejichž vrchním velitelem byl František Ferdinand d'Este, za účasti Františka Josefa I. a Viléma II. Pruského. Poté co bylo 26. května 1909 oznámeno, že se 8. až 11. září budou ve Velkém Meziříčí konat manévry, se naplno začalo s přípravami. Vznikl spor mezi okresním hejtmanstvím a obcemi o podobu nápisů na obecních tabulích.[p 30] [123] Spor vznikl po vydání vyhlášky okresního hejtmana z 24. června 1909 o místním značení odvolávající se na § 9 zákona č. 69 říšského zákoníku z 23. března 1869, v níž byl tento paragraf citován a dále bylo řečeno, že: "v každé obci a to při vjezdu a výjezdu má býti umístěna tabulka (...) ve stavu snadno čitelném. Má obsahovat jméno osady, obce a politického okresu, k němuž patří. Tabulky ty mají býti vyhotoveny v jazyku českém a německém. (...) Nápis je černý na bílém poli a sloupec má být natřen pruhovaně (...) barvou červenožlutou.". Tabule měly být zhotoveny do konce července.[124][125][126][p 31] Příslušný výnos týkající se označení na místních tabulích, který byl několik let po vydání jmenovaného zákona vyžádán od místodržitelství, byl vydán 22. dubna 1876 a určen všem okresním hejtmanům. Tento výnos stanovil, že sloupek, na němž měla být upevněna tabule, měl být natřen (olejovými) zemskými barvami, za které byly úřady považovány červená a žlutá. V bílém poli tabule měl být umístěn černý nápis s textovými položkami, nejprve německy, potom česky.[127] Některé obce tohoto nařízení nejprve neuposlechly a nápis nechaly udělat jen česky nebo cíleně provedly záměnu barevného zobrazení obecního značení, aby následně po důrazném připomenutí hejtmanovy vyhlášky pod dojmem postihu ustoupily. Například v Tasově byly obecní tabule nejprve napsány červeným písmem a jen v české řeči, a také sloupy, na nichž cedule byly upevněny, byly červeno-bílé. 30. srpna již byly dle předpisu: "totiž bylá půda černý nápis v české i německé řeči vyhotoveny, na slaupcích žluto červeně pruhovitých upevněny." Nejspíš jedinou obcí v tomto kraji, která vytrvala, byla Osová Bítýška, kde se ještě v polovině srpna zjistilo, že obecní tabule jsou: "jen česky červeně na bílém podkladě a nikoli na sloupech, ale na c. k. budovách". Na přípis okresního hejtmana představitelé obce odpověděli pro hejtmana možná nečekaným způsobem, když proti jeho citaci zákona postavili citaci přímo z říšského zákoníku.[p 32] Ještě 31. srpna byly podle hlášení četníků české tabule stále na svém místě, okresní hejtmanství však už nereagovalo.

Sledování barevných odlišností v četnických hlášeních mělo důvod v tom, že na území českých zemí měla v té době symbolika národních barev významnou úlohu již po několik desetiletí, protože se v ní projevovalo osobní ztotožnění s tím nebo oním národem. Používané barvy a jejich kombinace byly jednou z prvních věcí, jíž si pozorovatel mohl při slavnostních příležitostech všimnout. Červená a bílá mohly být barvami Čechů z Moravy, kteří vědomě nebo nevědomě hájili původní zemské barvy proti novým barvám červené a žluté používaným a prosazovaným od 2. poloviny 19. století zemským úřady, zemským výborem a místodržitelstvím.[89] Dále to mohly být barvy Čechů z Moravy, kteří používáním červené a bílé bikolóry usilovali o její sjednocení s českou bikolórou (böhmisch). A konečně se může jednat o barvy moravských Čechů používajících je v obecném smyslu "českých barev" (tschechische), kdy tímto způsobem uvažování již u nich byla popřena moravská odlišnost, či spíše podobnost.[124]

V době příjezdu Františka Josefa I. byla nádraží ve Střelicích, Studenci a dalších a ve Velkém Meziříčí slavnostně vyzdobena prapory v zemských žlutočervených a císařských (rakouských, říšských) černožlutých barvách. Ve Velkém Meziříčí vlály dále české a slovanské prapory. O výzdobu města se postarala podél cesty od nádraží k zámku obec a před zámkem majitel panství. Na nádraží a před ním uspořádala výzdobu společnost státních drah. Ostatní dekorace jako výzdoba domů chvojím, prapory, emblémy atd. byla provedena jednotlivci.[128] Červenobílé prapory vedle červenožlutých ve Velkém Meziříčí mohou být podle situace pokládány buď za městské[128] nebo za české.[129][124] Dopisovatel Národní politiky popsal svoji cestu do Velkého Meziříčí takto: "Vlaky míjí jednotlivé stanice, kde se již horlivě pracuje na výzdobě nádraží chvojí a prapory v českých a moravských barvách zemských - červené a žluté. Nezvyklé to barvy jsou zbytkem německé většiny na moravském sněmu, které byly ovšem trnem v očích barvy slovanské."[130]

Hanácko-Valašská výstava v Holešově 12. července - 31. srpna 1914.

Moravská orlice ještě 27. června 1914 před zahájením sokolského sletu v Brně informuje o vítání účastníků sokolských slavností slovanskými a českými barvami praporů v brněnských ulicích.[131] Červenobílé bikolóry měly vlát ještě na předčasně ukončené Hanácko-valašské výstavě v Holešově v létě 1914.[132]

Lázně Luhačovice na obrazu Stanislava Lolka. Červenobílá bikolóra. Pohlednice prošlá poštou v roce 1917. Pohled na střed lázní byl na začátku 20. století dále vydán na pohlednici podle obrazu Františka Skopalíka.[133][134]

V následujících měsících se situace změnila natolik, že okresní školní rada v Hustopečích považovala 14. února 1915 za nutné položit zemskému výboru dotaz ve věci ozdobování budov obecných veřejných škol. Šlo jí o to zjistit, jaká barevná kombinace je v roce 1915 správná, zdali jsou zemské barvy na praporech seřazeny ve dvojici červená-bílá nebo červená-žlutá. Referent dr. Bartoloměj Baratta si od Bertolda Bretholze vyžádal odpověď, na jejímž základě pak 4. března navrhl, aby bylo školní radě sděleno, že za autentické moravské barvy platí červená a žlutá (zlatá). Tato odpověď byla po schválení ve schůzi zemského výboru začátkem března 1915 odeslána.[135][136][137] Vývody Bertolda Bretholze z 1. března 1915 argumentačně stály na privilegiu z roku 1462. Navázal v nich na své zpracování tématu z listopadu roku 1908, kdy od zemského výboru rovněž dostal za úkol ve smyslu dotazu učiněného ve sněmovním sezení 1. října 1908 napsat dobrozdání o zemském znaku. Podrobné zprávy obsahují vývody o dějinách zemského znaku a zemských barev Markrabství moravského.[138][139]

V roce 1915 se podařilo nakonec prosadit zlatočervené šachování moravské orlice do oficiálního říšského znaku Rakouska-Uherska, což podle I. Štarhy znamenalo, že moravské zemské barvy byly mezi lety 1915 až 1918 žlutá, červená a modrá. Oficiální prapor nebo vlajka ale Moravě udělena nebyla.[18] Již předtím bylo v červnu 1915 v Moravské orlici a Brünner Zeitung otištěno úřední stanovisko k otázce vyvěšování praporů na úředních budovách a soukromými osobami. Za moravské zemské barvy byly místodržitelstvím pokládány žlutá a červená.[140][141]

Moravská zemská školní rada požádala 7. října 1916 ministerstvo kultu a vyučování o změnu slov „Naše zemské barvy jsou bílá a červená“ v připravovaném slabikáři českého jazyka pro Moravu na znění „Naše zemské barvy jsou červená a zlatá“. Ministerstvo kultu a vyučování požádalo ministerstvo vnitra o stanovení správných zemských barev pro Moravu s ohledem na nový císařský výnos o státních znacích z 10. října 1915. Počátkem prosince 1916 se k záležitosti vyjádřil II. odbor ministerstva vnitra, který spravoval šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku.[p 33][142][p 34] Odborem bylo zvláště upozorněno na to, že v případě Moravy při určení pořadí červené a žluté (zvolených zemských barev) na případném praporu v zemských barvách heraldické zvyklosti nepomohou. O vyjádření byl ministerstvem vnitra požádán moravský místodržící Karel sv. p. Heinold von Udynski. Ten se 10. ledna 1917 obrátil na moravského zemského hejtmana Ottu hr. Serényiho a ten o stanovisko 16. ledna 1917 požádal ředitele Moravského zemského archivu dr. Bertolda Bretholze.

Bertold Bretholz argumentoval ve prospěch pořadí červená-žlutá, ale z jiných důvodů než Šlechtický odbor ministerstva vnitra. S jeho stanoviskem, že správné pořadí barev červená a žlutá, když obě tinktury jsou v šachování orlice z heraldického hlediska rovnocenné, nelze určit, nesouhlasil. Podle něj je v textu Friedrichovy listiny jasně vidět, že barvy země Moravy mají být do budoucnosti uváděny v pořadí červená a žlutá, čímž je také určeno, že červená barva má být na pruhované vlajce nad žlutou. Ve stanovisku moravského zemského výboru zaslaném moravskému místodržícímu 25. ledna je tak za správné pořadí zemských barev Moravy považována červená-žlutá.

Červeno-žlutá bikolóra. Další z historických vlajek Moravy.

Poté 29. ledna moravský místodržící ohlásil ministerstvu vnitra, že pořadí barev červená-žlutá (zlatá) bylo moravským zemským výborem označeno jako správné pořadí zemských barev, což také odpovídalo zavedeným zvyklostem při vyvěšování praporů v zemských barvách.

Ministerstvu zaslané vyjádření Bertolda Bretholze bylo následně úředníky ministerstva vnitra odsouzeno jako chybné. Pro ministerstvo byla důležitá ta skutečnost, že podle zprávy moravského místodržícího je pořadí barev červená-žlutá na praporech v souladu se zavedenými zvyklostmi, že se na praporech v tomto pořadí skutečně používá. Věc byla ministerstvem uzavřena v únoru 1917 s tím, že v učebnicích a jiných učebních podkladech má být uvedeno pořadí barev červená-žlutá.

Moravský zemský hejtman dostal v březnu 1917 od moravského místodržícího pokyn, aby se podle stanoviska ministerstva vnitra v učebnicích a jiných výukových pomůckách pro zemské barvy užívalo pořadí barev červená a žlutá (resp. zlatá), protože toto pořadí odpovídalo zavedeným zvyklostem a neodporovalo popisu moravského znaku z 10. října 1915.

Po celou dobu trvání Habsburské monarchie tak nebyla Markrabství moravskému ustavujícím způsobem zemská vlajka určena. Ze znakového privilegia císaře Fridricha III. z roku 1462 vůbec nelze odvodit, které ze tří barev v něm uvedeného zemského znaku se dají považovat za zemské barvy, a ani v jakém pořadí se mají uvádět. Ministerstvem vnitra bylo pouze nařízeno, aby byly moravské zemské barvy při ztvárnění vlajky nadále uváděny v pořadí červená a žlutá.[143]

České červenobílé bikolóry respektive bíločervené prapory (národní barvy) a slovanské trikolóry (barvy červená, bílá a modrá) se pak znovu v Brně a jinde objevují při oslavách vzniku samostatného státu 28. října 1918 na přelomu října a listopadu, kdy se v případě bikolóry opět považuje více než jednou za nutné upozornit na správné pořadí českých barev (bílá a červená), které jsou v té době brány jako barvy státní.[p 35][144][145][146][147][148][149][150][151] Nad zemským domem vlál 29. října prapor s moravskou orlicí a prapor červenobílý.[p 36][152] Současně byl na začátku listopadu 1918 požadován návrat k zemským barvám červené a bílé.[p 37][153]

V roce 1919 jsou domy v Brně při oslavě prvního výročí 28. října vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách. Na Německém domě vlál prapor červenožlutý.[154]

Historická moravská vlajka v podobě žlutočervené bikolóry na sbírkovém obrázku vydaném společností Abadie v roce 1928. [155][156]

Po roce 1918[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa jako samostatného státu v roce 1918 vznikla nová státní vlajka a státní znak. Do oficiálního znaku se vrátilo v případě Moravy červenostříbrné šachování. Podle Z. Koudelky bylo důvodem k navrácení k této barevné variantě to, že odpovídala slovanským barvám.[55] M. Hlinomaz je toho názoru, že po roce 1918 byl ve zlatočerveném šachování "spatřován německý fenomén", a to také proto, že v březnu 1919 se takto zabarvená moravská orlice objevila v návrhu znaku Deutschösterreich. Německou inklinaci také potvrdil návrh znaku Protektorátu Čechy a Morava z pera Úřadu říšského protektora, kde bylo šachování orlice žlutočervené.[14]

Vlajka Moravy se nezměnila ani po vzniku Československa, kdy byly recipovány dosavadní právní předpisy a § 3 zákona č. 269/1936 Sb. následně umožňoval Ministerstvu vnitra měnit zemské symboly, pokud nebyly součástí státních symbolů. Tedy moravský znak nemohlo ministerstvo změnit, protože byl součástí středního a velkého státního znaku, moravskou vlajku však ano. Žádná taková změna však přijata nebyla.[55] Zemskou vlajku jako právní pojem neznají ani další právní předpisy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).[19][20][21]

Žluto-červená bikolóra[editovat | editovat zdroj]

Podle Lubomíra E. Havlíka tvořily moravskou trikoloru barvy zlatá (žlutá), červená a modrá, na praporech se nicméně používaly jen první dvě barvy (žlutá s červenou).[3] Podle historika Milana Hlinomaze z různých variant moravského praporu, které byly od 19. století užívané, to byla právě žluto-červená bikolóra, která byla posvěcena úřady[4] a která byla podle jeho názoru nejužívanější barevnou kombinací na praporech.[157] Na druhou stranu ale Hlinomaz připomíná, že na Moravě existoval v této věci po celé 19. století velký nelad a užívaly se "libovolně...prapory, vlajky a stužky v různých zemských barvách"[14], a to včetně bílo-červeno-modré a zlato-červeno-modré trikolóry.[158] Také I. Štarha informuje, že moravské zemské orgány v 19. století považovaly za barvy země žluto-červenou, a to včetně barevnosti praporů.[159][159] Nicméně také připomíná, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.[18] S ohledem na právní uznání barevnosti moravského znaku Štarha považuje za oficiální moravské barvy bílo-červeno-modrou pro dobu do roku 1915 a žluto-červeno-modrou pro roky 1915-1918.[18] M. Hlinomaz potom připomíná, že žluto-červená bikolóra se těšila oblibě především mezi německy mluvícími Moravany.[4] Žluto-červené bikolóry se nicméně v roce 1918 objevily také na některých soukromých českých domech v Brně vedle bílo-červených praporů národních.[160] Historik V. Vojtíšek považoval potom příklon k červenožluté varientě moravské orlice (a zemských barev) za projev moravského separatismu podporovaného Vídní v rámci její centralizační politiky.[161] O tom, že se význam žlutočervené bikolóry po roce 1918 různil, svědčí skutečnost, že němečtí obyvatelé Moravy vyvěšovali na československé svátky právě vlajku v této barevnosti (žlutočervenou) jako projev jejich loajality k zemi.[55]

Žlutočervená bikolóra se zlato-červenou variantou zemského znaku
Žlutočervená bikolóra se stříbrno-červenou variantou zemského znaku

Tato varianta je barvami i uspořádáním totožná s vlajkami některých měst, například pražskou,[162] českobudějovickou,[162] varšavskou[163] či kladskou.[164] Kvůli možné záměně používá v současnosti řada příslušníků moravského hnutí variantu vlajky se zlatočerveně šachovanou orlicí, moravským zemským znakem.

Vyvěšování na radnicích[editovat | editovat zdroj]

Z iniciativy občanského sdružení Moravská národní obec začaly od roku 2010 některé radnice (např. Břeclav,[165] Moravské Budějovice,[166] Uničov[167] a další) vyvěšovat moravskou vlajku ve žlutočervené varientě při slavnostních příležitostech, zejména v den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (5. července). Prvního ročníku akce se podle informací Moravské národní obce zúčastnilo 74 radnic a krajský úřad Jihomoravského kraje.[168] Vlajka zavlála také na budově Nového zemského domu, současném sídle krajského úřadu Jihomoravského kraje.[169] Podporu akci veřejně vyjádřili mimo jiné politici Radek John a Michal Hašek.[170][171]

Do druhého ročníku se podle Moravské národní obce zapojilo 224 radnic a krajský úřad Jihomoravského kraje.[172] Vedle moravských obcí a měst se podle informací sdružení Moravská národní obec do akce zapojila také obec Jindřichovice pod Smrkem, nacházející se v okresu Liberec.[172] Ve vyvěšování vlajky nadále pokračuje i krajský úřad Jihomoravského kraje.[173]

O druhém ročníku iniciativy informovala řada domácích médií. Někteří novináři aktivity Moravské národní obce kritizovali[174], další se zabývali pozadím MNO seriózněji.[175] Ostatní média si však zachovávala celkově neutrální pohled.[176][177] Ve třetím ročníku, tedy v roce 2012, se k této iniciativě dle Moravské národní obce připojilo už téměř 400 obcí, a to i českých a minimálně jedna slovenská.[178]

Vyvěšování v roce 2013[editovat | editovat zdroj]

V roce 2013 se dle údajů Moravské národní obce k vyvěšování připojila více než třetina z celkového počtu měst a obcí na historickém území Moravy. Proti předcházejícímu roku tak vzrostl počet radnic, kde byla vlajka vyvěšena, na dvojnásobek.[179][180]

Vyvěšená vlajka na budově Krajského úřadu Jihomoravského kraje v roce 2013

Vlajku vyvěsil například také starosta Kyjova na Hodonínsku a budoucí ministr regionálního rozvoje František Lukl.[181] Poprvé byla vlajka vyvěšena například ve Frenštátě pod Radhoštěm, Kunovicích, Hluku, Třešti, Bruntále, v Jevišovicích u Znojma nebo ve Vidnavě na Jesenicku.[182] K iniciativě se připojila také řada obcí v moravské části Kraje Vysočina.[183] Jaroslav Krábek, předseda Moravské národní obce, v této souvislosti reagoval na názory, že by bylo vhodnější vyvěšovat druhý moravský prapor, na němž je také orlice na modrém poli. Jde o tzv. markraběcí standartu: "Proti jejímu vyvěšování vůbec nic nenamítáme. I ta je odrazem moravské historie. Spíše ale podporujeme vlajku ve zlatočerveném provedení s orlicí, která je u veřejnosti oblíbenější," uvedl.[182]

Sdružení Moravská národní obec, iniciátor vyvěšování vlajky, ve svém prohlášení z 30. června 2013 zdůraznilo, že vyvěšovaná vlajka je jen občanskou „symbolickou vlajkou“. Jde o symbolické přihlášení se k historii, tradicím a kultuře Moravy, nikoliv o konkrétní vlajku určité obce či samosprávného území ČR.[184]

Vyvěšování v letech 2014 a 2015[editovat | editovat zdroj]

Počet obcí a měst, které u příležitosti 5. července vyvěsily vlajku připomínající historii Moravy, vzrostl v roce 2014 na 959.[185]. O rok později dosáhl počet radnic už více než 1100. [186] Kromě toho bylo v roce 2015 v tento státní svátek přístupno 40 památek.[187]

V novinových zprávách k vyvěšování moravské historické vlajky se někdy neshoduje podoba ilustračního obrázku s popisem vlajky v článku, s rozhodnutím obecního zastupitelstva a se skutečně vyvěšenou vlajkou.[188][189][190][191] Z dokumentů obsahujících usnesení obecních rad je často patrné jen to, že bylo rozhodnuto o vyvěšení moravské vlajky na budově obecního úřadu. [192][193][194] Někdy je podoba vlajky výslovně popsána.[195] Statistická tabulka zaznamenávající předpokládané vyvěšování vlajek v letech 2009-2015, která je vytvářena Moravskou národní obcí, a z ní odvozená mapa, nerozlišuje, jaká podoba historické vlajky Moravy byla nebo mohla být vyvěšena. V mapě je pro účel grafického vyjádření použit zmenšený symbol MNO ve vyjádřeních podporované žluto-červené bikolóry se znakem žlutočerveně šachované orlice v modrém poli štítu uprostřed listu vlajky.[196] [197]

Nevyvěšení v roce 2015[editovat | editovat zdroj]

V případě města Ostravy bylo zastupitelstvem města rozhodnuto o nevyvěšení moravské vlajky na budovu radnice města Ostravy.[198] Tomuto rozhodnutí předcházelo vypracování a předložení důvodové zprávy poukazující také na dnešní územní rozsah statutárního města Ostrava, které vzniklo postupným sloučením 34 obcí v průběhu 20. století, a leží tak jak na moravské tak na slezské straně.[199]

Město Moravská Třebová, které je v seznamu radnic zapojených do iniciativy nebo opakovaně vyvěšujících vlajku uvedeno i pro rok 2015 v roce 2015 moravskou vlajku nevyvěsilo, v předcházejících letech však ano. Tímto případem, který může a také nemusí být ojedinělým, se metodika, podle níž je přehledová tabulka MNO vytvářena, rozešla se skutečným stavem.[200][201]

Kontroverze a kritika[editovat | editovat zdroj]

Podoba vyvěšované vlajky (žluto-červené bikolóry, zpravidla se zemským znakem, a to nesprávně žluto-červeně šachovaným) se stala předmětem kritiky ze strany části odborné veřejnosti. Kritiku budí také vnitřní symbolika této barevnosti s ohledem na státoprávní historii.

Na dnešní vlajce Jihomoravského kraje je v dolní pravém okraji také žluto-červeně šachovaná orlice. Na vlajku byla umístěna jako symbol smíření a integrace různých jazykových, náboženských, národnostních skupin žijících historicky na jižní Moravě.[55]

Podle heraldika Karla Müllera má tato takzvaná moravská vlajka, která zavlála na radnicích nulový význam a platnost. Může být chápána jako spolková, něco jako hasičská či firemní. Dále Müller také upozorňuje, že žlutou a červenou obhajovali především německy mluvící Moravané.[202] Ivan Štarha k otázce barevnosti moravské vlajky napsal, že "moravská vlajka byla po více než padesáti letech po zániku Moravy kodifikována v horním žerďovém poli vlajek krajů Vysočina, Jihomoravského, Olomouckého a Zlínského a také v horním vlajícím poli vlajek krajů Pardubického a Moravskoslezského."[35] Na těchto vlajkách (i krajských znacích) jsou moravské orlice bílo-červeně šachované.

Současná vlajka Zlínského kraje. Podle I. Štarhy horní žerďové pole například této vlajky kodifikuje dnešní vlajku Moravy.[35]

Archivář a historik Vladimír Růžek zase konstatoval, že vyvěšováním žluto-červené bikolóry by funkcionáři městské samosprávy vyjadřovali "...nevhodně a neloajálně vůči českému státu neexistující státoprávní uspořádání a příslušnost k neexistujícímu zemskému útvaru." Podle jeho názoru "je svébytnost Moravy jako historické země sdostatek vyjádřena ve velkém státním znaku České republiky, kde v druhém poli čtvrceného štítu je historický a správný znak Moravy."[203] Růžek dále argumentuje, že verze červeno-zlaté trikolóry je problematická z řady historických důvodů. Zmiňované privilegium císaře Fridricha III. považuje Růžek za neplatné respektive nesměrodatné vzhledem k tomu, že na základě existujících právních vztahů mohl takové privilegium udělit nebo potvrdit jenom český král jako lenní pán Moravy. Římskému císaři taková kompetence nepříslušela, a to od doby Karla IV.[32] Tento argument potvrzuje také historik Ivan Štarha, když explicitně říká, že "Fridrich III. překročil své pravomoci a jeho privilegium bylo od počátku neplatné."[204]

Růžek je toho názoru, že v době, kdy vznikal moravský znak (ze kterého se barvy odvozují), tedy v době vlády krále Přemysla Otakara II., byl tento znak odvozen od tinktur znaku českého krále (a království) a vyjadřoval spojitost mezi Moravou a českým králem.[32] S ohledem k těmto okolnostem Růžek dovozuje, že užití červeno-zlaté bikolóry vyjadřuje "...více či méně (vědomě či nevědomě) přerušení této státoprávní spojitosti Čech s Moravou a demonstruje se naopak souvislost Moravy se Svatou říší římskou... která měla tendenci považovat Moravu za bezprostřední léno říše..."[13] Ukazuje rovněž na to, že zlatou barvu prosazovali v 19. století především Moravané německé národnosti, zastoupení dominantně v samosprávných moravských orgánech a podařilo se jim ji prosadit až v roce 1915. Příklon ke zlaté barvě (ve znaku a na vlajce) tedy s sebou nese "vážnou vnitřní symboliku, jíž se vyjadřují i státoprávní stanoviska s patřičnými důsledky," připomíná V. Růžek. Růžek adresně tvrdí, že červeno-zlatá bikolóra podporovaná a prosazovaná MNO o.s. fakticky podporuje moravskoseparatistické záměry a vyzývá MNO přehodnotit podobu vlajky, kterou nepovažuje z odborného hlediska za historicky správnou.[13] Další námitkou V. Růžka proti verzi podporované a šířené MNO je skutečnost, že z vexilologického hlediska se znak nekladl na vlajku, což označuje Růžek za "estetický i symbolický nonsens".[13] Podoba praporu by podle něj měla souznít s historickým znakem, ale také s platným znakem České republiky.[13]

Odborné vexilologické stanovisko[editovat | editovat zdroj]

V odborném vexilologickém stanovisku k moravské vlajce vydaném 1. června 2013 experty podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (podvýbor Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu) Zbyškem Svobodou, Pavlem Fojtíkem, Petrem Exnerem a předsedou České vexilologické společnosti Jaroslavem Martykánem se za historicky nejvhodnější moravskou vlajku a prapor považuje její nejstarší doložená podoba, tedy modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí.[p 38][27][205][206]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19: "O barvách praporů. Při národních slavnostech shledáváme často, že i vzdělanci přicházejí do rozpaků při zřizování praporů, která že barva patří nahoru, která dolů atd. Obyčejně má se za to, že to jedno, jen když barvy červené a bílé neb modré jsou. Avšak není tomu tak. Seřadění barev různých národních, státních neb městských i spolkových a šlechtických praporů a znaků podléhá pravidlům tak dobře, jako pravopis různých řečí. Znak mluví barvou neb obrazem. Pohleďme nejdříve na náš znak národní a zemský: bílý lev v červeném poli. Jest tudíž barva bílá na půdě červené, proto má na prapoře českém, dvojbarevném, bílá prouha nad červenou umístěna býti (tudíž tak, by bílá vždy u hrotu žerdi byla). Je-li červená na hoře umístěna a bílá pod ní, jest taký prapor znamením města Vídně, jehož znak červený kříž v bílém poli jest (tudíž červená na bílé půdě). Při praporu rakouském patří vždy černá barva k hrotu žerdi, žlutá pod ní, protože ve znaku říském černý orel umístěn v zlaté (žlutém) poli. Podobně se to má se Slezským praporem. Při trikolorách záleží tím více na pořadu barev. Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli. Trikolora slovanská jest totožná s ruskou: červeno-modro-bílou. Bílá pak budiž nejvýše na žerdi připevněna."
  2. Jan Havelka si v roce 1880 všímá, že: "S jedné strany užívá se jakožto zemského praporu barev dvou, totiž žluté a červené; prapor ten posud jistou měrou úředně byl schvalován, slavný zemský sněm při zasedáních svých tenže prapor rozvinuje a také v nejnovějších pomůckách učebných za zemské barvy moravské udávají se žlutá a červená, odpovídající barvám, jimiž orlice erbu našeho jest kostkována. Ale kdo bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené, nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli, poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá. S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou. Prapor ten jest sice u moravských Čechů velmi v lásce, ale až dotud míval proti sobě obyčejně cenzúru úřední jakož i výtku moravských Němců, kteří praví, že není to prapor zemský, nýbrž všeslovanský. Výtka ta není arci podstatná, poněvadž řečené tři barvy moravské: červeno-bílo-modrá jsou starší nežli trikolóra slovanská a tudíž zhola nemožno, aby starší naše trikolóra zemská pocházela od novějšího praporu všeslovanského.". A činí závěr, že: "Ale postatnou zajisté námitkou proti červeno-bílo-modrému praporu moravskému jest ta okolnosť, že nyní již neodpovídá barvám erbu zemského, že jest anachronismem, že jest zastaralým. Tak tedy věci se mají s oběma nyní obvyklými zemskými prapory moravskými: o jednom, jenž není českému obyvatelstvu velmi sympathický, není určité tradice historické, kdy a kým byl zaveden; druhý zase jest zastaralý a obyvatelstvu německému ne po chuti."
  3. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 3: "Auch in Mähren wurde bis zum Jahre 1848 der roth in weiß geschachte Adler im Landeswappen geführt und allgemein angewendet. An allen öffentlichen Landesgebäuden, wo der Adler angebracht war, sah man ihn roth in weiß geschacht,"
  4. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 3: "und jetzt noch tragen die den Eingang zum Landtagssaale schmückenden ständischen Fahnen, unter welchen die alte mährische Landwehr für Kaiser und Vaterland ins Feld gezogen war, diese Farben. Der Adler war im blauen Felde."
  5. Kronika Ottokara Štýrského, verše 7259-7268: "Hern Dietrich Spatzmanen / sach man die banier leiten: / in einem rȏten samît breiten / was gewohrt ein lewe wîz. / ouch heten ir baniere flîz, / die von Merhaeren wârn: / ein geschâchzabelten arn / von rȏter und von wîzer varbe / sach man ob in begarbe / waejen von dem winde."
  6. Jiří Závěta ze Závětic, Vypsání slavného příjezdu (...) Matyáše (...) do hlavního v témž království města Prahy, 1611: "Za J. M. královskou jízda Markrabství moravského se dvoumi kornéty modrými pospolu, na nichž erb zemský téhož markrabství s osmi trubači: po nich nesen byl praporček obdýlný modrý a bílý. Za ním pak zase rejtaři téhož markrabství pod dvoumi tolikéž kornéty modrými, s erbem jich zemským a šesti trubači.".
  7. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 506. (V Praze), 24. března 1611: "Und sind darnach ihnen nachgezogen die mährerisch reiterei under zwaien plauen corneten nebeneinander, darinnen das mährerisch wappen mit 8 trummeten. Denen hat gevolgt ein ablenglich fändl plau und weiss und widerumb zwo plau cornet mit dem wappen mährerischer reiter sambt 6 trommetern under dem obristen herrn Günder von der Golcz.".
  8. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 509. (V Praze), k 24. březnu 1611: "Als nun dise reüterei fürüber, seind auch die möhrischen in 5 fahnen blau [Doplněno z B] und weisser färb".
  9. Korneta je jedním z typicky jízdních praporů. Její rozměry nebyly stanoveny pevně, většinou však mívala malý rozměr, do velikosti jeden krát jeden metr, protože při jízdě na koni by mohl velký rozměr překážet. Prapor se v 17. století svým tvarem ustálil a byl čtvercový nebo obdélníkový. U praporce je délka strany od žerďi ke konci praporu určena na 0,5 až 1 m.
  10. Jiří Závěta ze Závětic, Korunování J. M. Matyáše, 1611: "Nejpříze jelo rejtarstvo verbované Markrabství moravského, s pěti trubači pod praporcem modrým, na kterém byl erb téhož markrabství."
  11. Jindřich Spáčil píše v Kroměřížské kronice, s. 57: "Revoluční kvas toho roku 1848 našel si však cestu i do městských bran, když 29. dubna 1848 podnítili slovansky smýšlející studenti na kroměřížském Hrubém rynku rebelii, v níž žádali pro český jazyk táž práva, jako měl v markrabství Moravanů jazyk německý. O této studentské rebelii kroměřížské, v jejímž čele stál syn ryneckého kupce právník Julius Weis, bychom se snad ani nedověděli, kdyby zemské gubernium moravské přísně nežádalo kroměřížský magistrát o raport o těchto zlých výstřelcích. (...) V Kroměříži byly tehda vyvěšeny poprvé slovanské prapory, červená, modrá, bílá, (...). A konec té první kroměřížské rebelie – průvod městem se slovanským praporem v čele, burácející provolávání slávy, (...)."
  12. Jaroslav Pinkava přepisuje v práci Kroměříž ve dnech ústavodárného říšského sněmu zprávu městského syndika Josefa Jelínka o událostech konce dubna 1848 v Kroměříži, s. 7.: "Veleslavný, moravsko-stavovský zemský výbore! Dle veleváženého výnosu ze dne 14. tohoto měsíce č. 136 spěcháme podati podle pravdy toto vysvětlení: Julius Weiss, právník v 3. ročníku vídeňské univerzity, syn vdovy po zdejším obchodníku, není bez nadání. Je sice lehkomyslný a nerozvážný, ale nikterak zlomyslný, nýbrž jen ohnivý horlitel pro předsevzaté úkoly a hlavně pro slovanství, bez zvláštní politické tendence. (...) Protože však Weiss pokračoval v rozšiřování slovanských tiskopisů a opět řečnil, povolal si pan purkmistr znovu Weisse, jeho matku a poručníka, řádného radu v. v. Schillera a to v pašijovém týdnu 27. dubna t. r. Vytýkal Weissovi jeho chování za přítomnosti ještě pěti přizvaných občanů. Tímto postupem byl Weiss asi zahanben a ještě více rozčilen a proto ještě ve velikonočním týdnu 27. dubna t. r. přišlo v poledne asi deset studentů vídeňských ve výzbroji a částečně i v neobvyklém obleku zavítali do hostince „U slunce“ na náměstí a odtud vystrčili z oken prapory ve slovanských barvách, které pravděpodobně přivezli s sebou, nebo které byly připraveny zde. K nim se připojili studenti zdejší i okolní, kteří přijeli na velikonoční prázdniny. Poplašná zpráva, že velké množství studentů chce provésti večer ve městě velkolepou demonstraci, nabyla pravděpodobnosti. Večer když jsem přišel do kasina, ihned jsem zpozoroval, že někteří občané, zvláště příslušníci národní gardy byli velmi rozčileni a chystali se odebrati studentům bez předchozího napomínání násilím prapory. Zrazoval jsem je a řekl jsem studentům, že s nimi chci mluvit. Nato přišli tito tři: Fingerhut, Brázdil a Šourek a ujišťovali mne, že nemají na mysli nic jiného, jen aby odstranili závady, které byly vzneseny proti Weissovi. Podrobují prý se v tom, že večer sundají prapory, ačkoliv jejich vyvěšení toho času přísluší každému vlastenci. Na druhý den, 28. dubna t. r., vyvěsili však tytéž prapory a k nim ještě jeden v rakouských barvách. (...) V Kroměříži, dne 17. května 1848 Josef Gelinek, syndikus." Poznámka: Student Fingerhut je Vojta Náprstek.
  13. Modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým na čele slavnostního průvodu při zahájení Všeslovanského sjezdu v Praze 2. června 1848: "Prag, 3. Juni. Gestern war die feierliche Eröffnung des Slavenparlaments (slovanský zjezd). Aus dem böhmischen Nationalmuseum setzte sich der Zug in Bewegung. Voran ging eine Abtheilung der Slavia mit der blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen, getragen von einem Hanaken (nach andern Berichten, von einem Polen) und einem Böhmen in Nationalkostume, dann kam das Sängerchor der technisch - philosophischen Kohorte in Waffen, welche während des Zuges slavische Lieder sang, ihm folgten im langen Zuge die Deputirten aus den slawischen Ländern, nach den bereits festgestellten Sektionen in ihren reichen und malerischen Landestrachten."
  14. Popis stavovské uniformy a šachování moravské orlice v dvorním dekretu Františka I. z 23. prosince 1807: "Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn."
  15. Dopis Václava Kozánka Janu Ohéralovi z 27. dubna 1848: "Velectěný, velevážený pane redaktore! Již po nějaký čas panuje u nás v Přerově mezi ouřednikami a některými poněmčelými přerovskými obyvateli z jedné a mezi ostatními, naší svaté národnosti oddanými z druhé strany, veliké rozjitření z ohledu barvy čili znaku. První dokazují, že moravské národní barvy, sice dosaváde bílé, modré a červené, se užívaly v 14. stol., ale od císaře Rudolfa zvláštní milosti, proto, že snad tento monarch v nebezpečenství života Moravany vysvobozen byl, jim, totiž Moravanům, červenou a žlutou za znak udělil, dále dokazují, že užívání barev těchto od císaře Rudolfa k věčné památce na událost svrchu zmíněnou, u národa moravského v zapomenutí přišlo, a proto se až dosavád státních barev užívalo, teď ale u národní gardy do života vstoupiti musí. Tyto důkaze se nám zdají velmi nedůvodné, protože nemůžem pochopit, aby takováto věc u celého národa v zapomenutí přišla. Také myslíme, že, poněvádž při naší národní gardě skoro všecky sestávající oudy neslýchaným násilím k tomu několika ouředníkami a přinucení byli, čepice s žlutýma a červenýma páskami nositi; teď ale kdyby zjikšene měly býti, tito by se na poručníky ty obořili, proč že s nimi tak bláznovsky jednali a jím nepotřebné výlohy dělaly. Pročež chtíc tomu předejít, k takovým úskokům útočiště berou a nám dle našeho zdání jen bulíka na nos věšejí. Z strany těchto barev byly již často mnohé a pestré hádky povstaly, které by snád někdy i v rvačky přejíti mohly. Protož se na větším díle z té poněmčené strany na tom usnesli (mezi nimiž mnohý žádného pojmu nemá, co jaká barva v sobě obsahuje): aby z nich jeden do Brna vyslán byl, aby tam jak z ohledu šatstva pro národní gardu (uniform), tak také národní barvy vyjednal, nás o tom zpravil, abychom věděli, dle čeho se říditi máme. My ale tomuto a takovému vyjednání nedůvěřujeme a protož se obáváme, poněvadž, jak již podotknuto, ze svého prostředka jednatele zvolili, neohlížeje se na stranu, která více národnosti oddaná jest, aby nám zase ty německé barvy za pravé národní nepředstavovali. Jsa teda u veliké pochybnosti, na čem bychom my Moravané státi a čím bychom předce zákonem stvrzeným říditi měli, opovažujeme se, veleváženy pane, Vás jako věhlasného lidumila a dobrorádce o to žádati, by ste tak láskav ráčil býti a nás o pravé moravské barvě zvláštním listem zpravil, jakož i možná-li, co nejdříve Týdenníkem zveřejniti. Do Vaší lásky a přízně se poroučeje zůstáváme Vaši a Vám vždy srdcem oddaní obyvatelé v městě Přerově. V Přerově dne 27. dubna 1848."
  16. V konečném znění se jednalo o článek 6.
  17. Jan Havelka v roce 1880 navrhuje červeno-žluto-modrou trikolóru jako řešení[10]: "Zdá se mi, že právě nynější doba smířovací byla by nejvhodnější, aby tento spor zajisté mrzutý se uklidnil. Podle skromného mínění mého dalo by se docíliti smíření a jednoty co do barev zemských dosti snadno. Netřeba nic jiného, než utvořiti podle platných v heraldice pravidel prapor z těch právě barev, které v nynějším erbu moravském jsou zastoupeny, totiž prapor červeno-žluto-modrý."
  18. Jindřich Dvořák, Moravské sněmování roku 1848-49, s. 169: "Erb zemský. Barvy zemské. § 6. Země Moravská podrží svůj dosavadní erb zemský, totiž: orlici zlatě a červeně kostkovanou v poli modrém, na pravo hledící a korunovanou. Barvy zemské jsou zlatá a červená. Ustanovení o barvách zemských přijato k návrhu poslance Cibulky, jenž pravil, že proti zemským barvám, zlaté a červené, se z jisté strany brojí a že se popírají, ač spočívají na privileji císaře Bedřicha od 7. prosince 1462. S těmito barvami prý se spojuje krásná památka, že byly zemi uděleny za osvědčenou udatnosť. Posl. Čambala návrh tento podporoval. Poslancem Chlumským poznamenáno, že pravé původní barvy zemské jsou červená a bílá; pozdější barvy, zlatá a červená, byly uděleny stavům, a ne zemi. Na to připomenul předseda rytíř Vojkovský, že podle listiny o privileji císaře Bedřicha barvy zlatá a červená byly zemi uděleny."
  19. Karel Havlíček Borovský, Národní noviny, č. 26, 5. května 1848, s. 104: "(...) Právě přijíždím po železnici z Prahy a žádostiv viděti, jak asi vypadá nyní Holomouc, kterou jsem jen za starých časů vídával, pokud ještě na Moravě ležela. Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnou svou touhu po spojení s jedním velikým Německem také celý zevnějšek staroslavného hanáckého Jerusalemu proměnil. Hledím bedlivě okolo sebe (ráno mezi 5 - 6 hodinou); plné náměstí a ulice lidu venkovského, jenž v čisté moravčině prodává plodiny svoje zdejším, vznešené krve Němcům měšťanům. Sem tam asi na 6 místech visely ještě pozůstatky hříchů, totiž trojbarevné německé korouhve, jen že barvy na nich vlastně již nebyly žádné. Leckde visely také již císařské barvy, které tedy zatím u zdejších sousedů k milosti přišly. Jen na příbytku pana kap. probošta visela také vedle císařské moravská korouhev, a také s hlavní věže skvěla se upomínka ta na Moravu. A ještě jen jaksi potají vyvěšeny jsou v noci a časopis Neue Zeit chlubí se znamenitě za toto vlastenectví - dvoukorouhvové. Že ostatně zdejším Němcům na Moravě mnohem méně záleží, než na Německu, nic podivného není, zvláště když si pomyslíme, že také veliké části slovanských Moravanů málo na Moravě a na vlasti záleží. Duch zde panuje strašlivý, největší část studentů nosí německý trikolor a to ještě ne z horlivosti pro Německo (což bychom poněkud přece ještě chválili), nýbrž z pouhé apathie, z nedbalosti o všechno politické smýšlení, zrovna jen proto, že holomoučtí čepičáři takové čepice prodávali! - To jsou vyhlídky, to je naděje budoucnosti! Malý počet studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a bíle kostkovaná v modrém poli, ačkoli ti výteční páni Stavové moravští, i tyto poctivé barvy nyní upírají a zcela nebývalou, totiž: žluto-červeně-modrou za zemskou barvu prohlásili). (...)."
  20. Karel Havlíček Borovský, Národní noviny, č. 176-178, 3.-5. listopadu 1848: "(...) Ostatně se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany frankfurtské, jest smýšlení celého ostatního, německy smýšlejícího obyvatelstva, příliš pohodlné a nechá svět běžeti, jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby národní slovanský živel, který tam tolik pevných základů má, šířil se a dále kvetl. Ostatně se zmocnil veliké části Němců a poněmčilců moravských nyní velmi duch provinciální, vlastenectví moravské, které Slovanstvu na škodu není. Žlutočervené barvy jest viděti zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď červeno-bílá, neb slovanský trikolor. (...) Když tedy v Čechách hned v březnu vyslovena jest žádost naše strany spojení Moravy a Čech, povstala proti tomu nesmírná oposice. Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému úmyslu našemu, že chceme, aby Morava a Čechy spojeny, větší moc a váhu měly před světem. Druhá veliká strana na Moravě, strana netečná, protivila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na velikosti národa, nýbrž jen na provinciální moravské pýše. Třetí strana Frankfurtistů protivila se nejzuřivěji, ona dobře porozuměla, že se Čechové jen proto s Moravou úžeji spojiti chtějí, aby společně tím více vzdorovati mohli Frankfurtu. Rozumí se samo sebou, že strana protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tou všelikou mocí se snažila, Moravu od Čechů ještě dále odciziti. Nejen že starou, poctivou a velebnou barvu naši červeno-bílou, kterou jsme ještě od starých slavných časů spolecně sdědili, zneuctili a za ní žluto-červenou přijali, a hned se snažili, všechny své červeno-bílé orlice zažlutiti; i na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí. (...) S takovými myšlenkami přijel jsem do Holomouce, (...) O dvoru, který tam nyní sídlí, nebylo by nic pozorovat, kdyby nepřicházely ustavičné deputace. (...) Ještě nejlépe ze všech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti ve své slávě, červených spodkách, přitáhli vždy všichni na koních s hudbou, s červenobílými*), slovanskými a císařskými korouhvemi, (co by se jindy nikdo nesměl před Holomouckými měšťany opovážiti) (...) *) Skutečně podivno, že mezi lidem na Moravě posud vždy jen červenobílá barva platí, nová žlutočervená žádné vážnosti nenalezá. Ani jedna hanácká deputace neměla žlutočervenou korouhev! (...)."
  21. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 8: "Sie währten über das Jahr 1848 hinaus, bis der provisorische Landtag infolge eines am 13. Jänner 1849 gefassten und dem Ministerium vorgelegten Beschlusses seine eigene Vertagung aussprach. Die letzte Sitzung fand am 24. statt, wo Dr. Koppel zum Schlusse seiner Ansprache die Unterbrechung der Sitzungen als eine „auf unbestimmte Zeit, und bis das Ministerium dessen Wiedereinberufung gestattet“, erklärte. Diese Wiedereinberufung hat bekanntlich nie stattgefunden und die vom provisorischen Landtage beantragte Landesverfassung sowie der mit ihr zusammenhängende Beschluss über die Farbe des Landeswappens sind zur Allerhöchsten Genehmigung nicht vorgelegt worden und haben daher keine Gesetzeskraft erhalten."
  22. Moravská orlice, 1. června 1871, s. 1: "Podotknouti dlužno, že továrna pana Hlávky na Josefově byla četnými prapory moravských barev ozdobena, s vrchu pak vlála ohromná slovanská trikolora." (...) Na náměstí Ratvitovu byla postavena u kostela protestantského s průčelím k divadlu velká tribuna s nižší estrádou pro zpěváky. Na koncích tribuny se vypínaly dva sloupy, s nichž vlály velké slovanské trikolory; ostatně byla tribuna draperiemi a prapory v barvách moravských a rakouských, jakož i chvojím velmi vkusně dekorována."
  23. Moravská orlice, 2. června 1871, s. 1: "Na jednu hodinu určen slavnostní banket v hȏtelu Wernerově, jehož se skorem 300 osob zúčastnilo z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Vídně, odevšud, kde Čechové vlastenečtí žijou. (...) Sál byl opravdu vkusně ozdoben draperiemi bílo-červenými. (...) Ty zástupy lidu, který sem byl přišel ze všad, od Beskyd až do Šumavy, od Krkonošů až k Tatře, ty tisíce a tisíce všechny přivedla sem jedna myšlenka, totiž ta, že Čech, Moravan a Slezan je jedna mysl, jedna duše."
  24. Na obraze kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908) Slavobrána k uvítání císařů zachycujícího slavobránu postavenou při příležitosti setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži na konci srpna 1885 je zachycena vlajka s barvami v pořadí červená-modrá-bílá. Je dost dobře možné, že právě toto pořadí barev odpovídá skutečnosti, a vedle červenobílomodré verze historické moravské vlajky byla používána i verze červenomodrobílá. V Kroměříži by se tak jednalo o červenomodrobílou trikolóru, která je popsána v roce 1908 ve sněmovním protokolu moravského zemského sněmu z 6. října 1908 (28. sezení 2. zasedání).
  25. Lidové noviny, 3. září 1897, s. 1: "Obec Lhota a Chvalčov, jimiž vede cesta k úpatí Hostýna, byly ozdobeny do poslední chaloupky prapory českých barev a obyvatelstvo srdečně zdravilo svého krále. Cestou na Hostýn kázal panovník několikráte zastaviti a s potěšením užíval malebného rozhledu. Ve vyšších místech Hostýna uvítaly již panovníka zástupy poutníků v národních krojích. Na hranicích poutnického chrámu u valů zřízeny byly dva sruby chvojí ověnčené s mohutnými prapory."
  26. Moravská orlice, 2. září 1897, s. 1: "Hulínské nádraží celé se topí v záplavě praporů, draperií a chvojí. V barvách bíločervené a černožluté je vyšňořeno. (...) Všechny stanice od Hulína počínajíc jsou ozdobeny prapory, ale také všude uvidíte páry četníků, jejichž výložky červenají se i v polích podle železniční trati. Ze všech okolních stanovišť do dalekého okruhu, staženi jsou četníci na tyto dny do okolí Bystřice. Arrangement na železnici i na nádražích ponechal si ve srozumění se správou dráhy okresní hejtman holešovský, Vacha. Instance samosprávné naprosto nemají s tím co činiti. Praporová i draperiová výzdoba na nádražích všude je přesně provedena v českých barvách národních a císařských. U Holešova pozorujeme, že také silnice vedoucí od nádraží do města je zatýčena stožáry s malými praporky. (...) V Bystřici samé dekorace i přípravy k zítřejšímu osvětlení zásluhou neúnavného starosty p. Ed. Pospíšila jsou nejrozsáhlejší. (...) Mezi vyvěšenými prapory nápadně tlačí se do popředí barva červenožlutá. Zvlášť jaksi s officielním nátěrem na budovách veřejných, obecních, na slavnostních branách a stožárech je vystrkována. Proč? Červeň a žluť nejsou, jak historicky dokázáno, uznanými barvami země moravské, ale jen nastrčenými barvami starých stavů moravských - proč tedy s nimi tolik plýtvat ve výzdobě českého města? Továrna Thonetova si ovšem ani takovými heraldickými záhadami hlavu neláme. V její dekoraci není potuchy po tom, že závod tento pracuje českými silami v českém kraji, na české Moravě. Jinak ovšem ta dekorace ukazuje, že ji dali pořídit - millionáři. (...) O polednách celé bystřické náměstí, přeplněné cizími zástupy, uvedlo do vzrušení závratné divadlo, které prováděl na samé špici chrámové věže 22letý jeden hrdina. Vylezl okénkem srázné střechy věžové na zelený její plech, po železe hromosvodu vyšplhal se až pod jablko kříže a zde přivázal, nohama se přidržuje hromosvodu, jinak úplně volný a nijak nechráněn, ke střeše vesele vlající prapor červenobílý. Chlapík ten už jednou podobné hrdinství provedl za návštěvy knížete arcibiskupa na Hostýně a tenkrát to odpykal třínedělním vězením. Jaký honorář teď se mu za jeho nadšené lnutí k výšinám kostelní věže dostane, není ještě známo. Ale pod věží už čekal na hrdinu policajt, - a statečný lezec vesele s věže mu salutoval."
  27. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 8: "Augenblicklich steht die Sache so, dass für die mit dem mährischen Landeswappen versehenen Vereinsfahnen in deutschen Gegenden des Landes meist Gold, in den slavischen meist Silber zur Geltung kommt. Die Bevölkerung selbst hält in überwiegender Mehrzahl an den ursprünglichen Landesfarben weiß-roth-blau bis zum heutigen Tage fest."
  28. Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněný 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev: "Dotaz posl. dra. Jaroslava Budínského a soudr. na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev. V řeči své, v 18. schůzi 2. zasedání tohoto slavného sněmu pronesené, uvedl pan posl. dr. Woelhelm jako doklad národní prý tolerance šumperských Němců a Němců na severní Moravě vůbec, že naši čeští poutníci do Králík směli tam okrášliti lokomotivu i vozy slovanskými trikolorami a prapory, to jest červeněmodrobílými. Podepsaní jsou sice daleci toho, aby jakkoli váhali v naši zemi převážně české užívati trikolor a praporů slovanských, dokumentujících zjevně naši národně-osvětovou příslušnost k velkému plemeni slovanskému, ale v naši zemi moravské má otázka ta jednu důležitou tak říkajíc místní stránku, kteréž právě za příležitosti vývodův jmenovaného pana poslance bedlivěji všimnouti si jest. Nikoliv pan řečník sám, ale veškeré německoradikální časopisy a kruhy dávají používání červenomodrobílých barev u nás zhusta výklad tendenční a denunciační, jako bychom my jimi politicky šilhali za hranice na východ, a jakoby trikolora ta byla toho ostentativním projevem. Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati. Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými! Znakem našim zemským již počátkem třináctého století byla orlice červenobíle kostkovaná na modrém poli, a jakkoli za císaře Bedřicha druhého roku 1462. změněna byla barva bílá ve žlutou, resp. stříbrná ve zlatou, na odměnu prý za pomoc, jemu proti vybouřilým Rakušanům poskytnutou, přece heraldický privilej ten nevešel vůbec v život, ana dle výslovných údajů zesnulého zemského archiváře Vincence Brandla i dle veškerých dokladů historických země moravská i po vydání toho privileje pořád užívala staršího erbu, to jest orlice bílé a červeně kostkované na modrém poli. Vidno to i z tištěných zřízení zemských z let 1546, 1562, 1604 a 1628, i ze svědectví listu pana Karla ze Žerotína z roku 1591 k zemskému hejtmanu Hynkovi z Valdštejna, i z Paprockého "Zrcadla markrabství moravského" z roku 1593, i z Pešinova "Předchůdce Moravopisu" z roku 1663, i ze zpráv o usneseních sněmu moravského až do roku 1848, i z erbů, na různých zemských ústavech v jednom případě až do roku 1878 vyvěšených, nynější pak archiv zemský, jak rádi s povděkem uznáváme, vzornou píli archivních úředníků se vzácnou moderní účelností uspořádaný, při pouhé procházce četnými síněmi ukazuje přímo způsobem eklatantním, že téměř na veskrz užívaným znakem zemským byla orlice červenobílá na poli modrém. Když pak císař a král Ferdinand roku 1836 nastoupil na trůn, vydán byl popis znaků všech království a zemí monarchie a v něm náš znak zemský podle starobylého vzoru, to jest: orlice červenobílá v modrém poli. Remonstrace zemského sněmu a zemského výboru v roce 1848 a 1849 ve prospěch privileje Bedřichova zůstaly bezúčinnými a i ve velikém znaku říšském i ve veliké pečeti císařské zůstala starobylá moravská orlice červenobílá na poli modrém. Tak mají se věci dle skutečnosti, kdežto zemská správa moravská za poslední desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenomodrožlutá. Otázka našeho zemského znaku a našich zemských barev jeví se tudíž v theorii i praksi nejasnou, nepřesnou, nerozřešenou, kterýžto stav jest země naší zajisté nedůstojný. Přihlížejíce ke všem okolnostem uvedeným, vznášejí podepsaní na pana zemského hejtmana tento dotaz: 1. Jest pan zemský hejtman ochoten, vědeckými silami našeho zemského archivu dáti přesně zjistiti, vyšetřiti a vylíčiti dějinný vývoj našeho znaku zemského i našich barev zemských a zároveň konstatovati nynější právní i faktický stav otázky té? 2. Jest zemský výbor po případě ochoten, souhlasiti s oficielním užíváním obou historicky používaných barev zemských, červenomodrobílé i červenomodrozlaté? V Brně, dne 1. října 1908."
  29. Slovanské trikolóry a prapory byly zmíněny v řeči poslance JUDr. Viktora Woelhelma: projednání neodkladné žádosti (pilného návrhu) poslance Dr. Fischera a soudruhů na provedení jazykové rovnoprávnosti u k. k. státních drah na Moravě, s. 1397-1404.
  30. Lidové noviny, 3. září 1909, s. 3: "Také v okresu hejtmanství velkomeziříčského prodělávají obecní představenstva boj s okresním hejtmanstvím. Velkomeziříčské hejtmanství má tři úředníky německé a dva pouze české, ač okres je jeden z nejčeštějších na Moravě. (...) Hejtmanství velko-meziříčské posílá starostům poukázky a rozkazy výhradně jednojazyčné a to německé, starostům vnucuje přijímání německých dopisů, (...) jsou k zodpovědnosti voláni učitelé na hejtmanství, že provádějí nařízení starostů a píší orientační tabulky na obcích pouze česky. V německých obcích na Moravě jsou orientační tabulky všude jen německé, v ryze českém okresu však mají býti německé neb alespoň dvoujazyčné. Kdo nechce nařízení uposlechnouti, je předvoláván, pokutován a šikanován. A naše starostenské sbory mlčí. Jednotlivci v okresu jdou za právem svým proti vůli okresního hejtmana, snáší s klidem i jeho nepřízeň, avšak ostatní část starostů v okresu hlavně velko-bytešském po straně sice nadává, ale na hejtmanství poníženě mačká čepice a nařízením hejtmanství slepě vyhovuje. Tak se stalo, že již velká část obcí Meziříčska a Bytešska má ukazovatele cest pouze německé. To také zásluhou četnictva, které z vyššího rozkazu starostům poroučí, jak co v obci upraviti. Tak daleko by přece neměl klesnout ryze český okres, aby při návštěvě císaře representoval se buď jen německy neb smíšeně. Neví-li si starostenské sbory rady proti germanisačním snahám c. k. úřadů měly by být poučeny obce Ústředím starostenským a venkovskými poslanci, kteří okresy zastupují."
  31. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869: "§. 9 Am Eingange und Ausgange einer jeden Ortschaft soll auf Kosten der Gemeinde eine Tafel (Ortschaftstafel) auf einer angemessenen Stelle angebracht und stets leicht lesbar erhalten werden. Diese Tafel hat den Namen der Ortschaft, dann der Gemeinde und des politischen Bezirkes, zu welchem sie gehört, und bei Ortschaften, welche im Zollgränzbezirke liegen, auch diesen Beisatz zu enthalten. Die politische Landesbehörde bestimmt, in welchen Landessprachen die Aufschriften zu machen sind."
  32. Odpověď Bítýšských velkomeziříčskému hejtmanství z 2. poloviny srpna 1909: "Tomuto znění zákona obecní představenstvo zúplna vyhovělo an c. k. okresní hejtmanství jiného paragrafu zákona ani nijakého jiného nařízení stran (...) barvy, (...) a stran řeči necitovalo, dalo obecní představenstvo provésti obecní tabule jedno jazyčné v českých barvách, tak jako německé obce na Moravě mají tabulky německé výhradně. Existuje-li nějaké nařízení týkající se posledně jmenovaných podrobností, žádá obecní představenstvo za sdělení a samo sebou se rozumí, že jim ihned bude vyhověno - neexistujeli však žádné, nechť dopis tento považován jest za rekurs proti nařízení c. k. okr. hejtmanství č. 208.24/6. 1909."
  33. Stanovisko II. odboru ministerstva vnitra ze začátku prosince 1916: "(...) Bis tief in die Neuzeit hinein hatte die Fahne in erster Linie die Funktion des Machtsymbols, und war zu ihrer Führung nur derjenige berechtigt, dem das durch sie wiedergegebene Wappen zu eigen war. Die staatsrechtlichen Umgestaltungen späterer Zeitperioden brachten es mit sich, dass sich auch die breiten Massen der Staatsbürger als Träger politischer Rechte zu fühlen begannen und bei entsprechend erscheinenden Anlässen Fahnen zur Kundgebung ihrer Gesinnung in Gebrauch nahmen. Die Zugehörigkeit zu einem bestimmten Lande wurde fortan durch Aussteckung von Fahnen in zwei oder drei der altbekannten Farben der Landeswappen, wie solche Farben wohl früher schon seitens der landesherrlichen Organe auf Mautschranken, Grenzpfählen und anderen geeigneten Objekten als Hoheitssymbol verwendet worden sein mochten, manifestiert. Für Mähren ist eine gesetzliche oder behördlich angeordnete Festlegung der Landesfarben von autoritativer Seite nie erfolgt. Ebenso wie in anderen Ländern basiert auch in Mähren der Gebrauch von Landesfarben auf einer alten, sich auf die Tinkturen des Landeswappens stützenden Gewohnheit. Die Regeln der Wappenkunst sind in der Oeffentlichkeit vielfach in Vergessenheit geraten. Diesem Umstande ist es zuzuschreiben, wenn man sich in den verschiedenen Ländern heutzutage meistens damit begnügt, zu wissen, welche zwei oder drei Farben als Landesfarben gelten und ausser Acht lässt, dass auch die Reihenfolge dieser Farben eine tiefere heraldische Bedeutung haben kann. Kommt nämlich einer heraldischen Tinktur in einem bestimmten Wappen vor einer anderen Farbe die grössere Bedeutung zu, so sollte in der korrespondierenden zweifarbigen Fahne die erstere Tinktur über die letztere gesetzt werden. Für die Frage, ob die Reihenfolge "Rot - Gold" oder "Gold - Rot" bei Kennzeichnung der mährischen Landesfarben gebraucht werden soll, tritt aber dieses sonst wichtige Argument - wegen der Eigenart des mährischen Landeswappens - stark in den Hintergrund. Der Körper des dort als Schildes-Figur dienenden Adlers ist, wie oben angeführt, von Rot und Gold geschacht; die belebten Konturen dieser Schildesfigur stellen es je nach der gewählten Position des Kopfes sowie der Flügel dem Maler ziemlich frei, an welcher Stelle er mit der in der letzten offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur "Rot" einsetzen will. (...)."
  34. Stanovisko II. odboru ministerstva vnitra ze začátku prosince 1916: "(...) Odedávna až do dnešních časů má prapor v první řadě funkci symbolu moci, a k jeho držení byli oprávněni jedině ti, kterým byl udělen příslušný znak. Státoprávní uspořádání v pozdější době přineslo to, že i široké masy státních občanů se staly nositelem politických práv a při příslušných příležitostech mohou používat prapor ke svým shromážděním. Příslušnost k jedné určité zemi se tak vyjadřuje vyvěšením praporů ve dvou nebo třech historicky uznávaných barvách zemského znaku, tak jak byly tyto barvy již dříve používány zemskými orgány na mýtných závorách, hraničních sloupech a jiných příslušných objektech jako symbol svrchovanosti. Pro Moravu žádné zákonné nebo úředně stanovené zemské barvy nebyly autoritativně určeny. Stejně jako v jiných zemích vychází i Morava při používání zemských barev ze starých zvyklostí, vycházejících z tinktur zemského znaku. (...) Heraldická pravidla u veřejnosti často upadají v zapomnění. Z toho pak vyplývá, že v různých zemích se dnes spokojují jen s tím, k t e r é dvě nebo tři barvy platí jako zemské barvy, a neberou v úvahu, že také p o ř a d í těchto barev může mít hluboký heraldický význam. Pokud má některá z heraldických tinktur na určitém znaku vyšší význam než jiná, měla by být na dvoubarevném praporu tato první tinktura umístěna n a d tou druhou. Zvláště to pak platí v případech, kdy jednou tinkturou je opatřena znaková figura, kdežto druhou jen znakové pole, kteréžto pořadí musí být vždy zachováno. Pro otázku pořadí barev, zda má být použita „Č e r v e n á – Z l a t á“ nebo „Z l a t á – Č e r v e n á“ při určení moravských zemských barev, ustupuje tento důležitý argument – vzhledem k osobitosti moravského zemského znaku – do pozadí. Tělo orla, sloužícího jako znaková figura, je jak již dříve uvedeno, červeně a zlatě šachováno; z důvodu živosti obrysů této figury je malíř zcela svoboden v tom, na kterém místě zvolené pozice křídel a hlavy začne klást tinkturu červenou, která je jako první jmenována v posledním popisu zemského znaku z r. 1915. (...)."
  35. Moravské noviny z 31. října 1918: "Oslava v Žabovřeskách. Žabovřesky oslavily den českého vítězství manifestací všeho občanstva. Nebylo domu, aby na něm nebyl vlál prapor. Hospodyňky za války kolikrát měly pokušení zmocnit se bílé látky praporů, ale vždy odolaly v důvěře, že naše prapory budou míti ještě příležitost vláti s našich domů. Večer byla obec osvětlena a obecenstvo za zpěvu národních a vlasteneckých písní a hudby procházelo ulicemi."
  36. Moravské noviny z 30. října 1918: "Slavnostní nálada v Brně. (...) Velké náměstí, Rudolfova ulice a ulice přilehlé skýtaly včera před polednem pohled, jakého jsme tu nikdy neviděli ani za největších svátků. Byl to trochu snad obraz známý ze sokolského sletu. Ale oč radostnější. Mnohé budovy byly ozdobeny prapory hned ráno. Nad zemským domem vlaje naše stará orlice, jako když zasedal sněm, jí po boku je prapor červenobílý."
  37. František Weiner, 7. listopadu 1918 Národnímu výboru v Brně: "V Konici, dne 7. listopadu 1918. Národnímu výboru v Brně. Navrhuji, aby Národní výbor po vyslechnutí odborníků ustanovil, po případě opravil zemské barvy markrabství moravského. Na základě svéčasného usnesení zemského sněmu prohlášeny zemskými barvami moravskými červená a žlutá, což správným není, poněvadž šachové pole orlice moravské bylo vždy, jak staré doklady a památky ještě dnes dokazují, až do tehdejší doby červenobílé. Budiž tomu opět tak i na dále! S bratrským pozdravem Dr František Weiner notář".
  38. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce z 1. června 2013: "Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky. Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní. (...) Jako historicky nejvhodnější moravská vlajka a prapor se jeví její nejstarší doložená podoba, tedy modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí. (...)"

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Historická moravská vlajka na brněnské radnici v červenci 2014 [online]. [cit. 2015-03-05]. Dostupné online.  
  2. Tisková zpráva z RMB č. R7/026 dne 16. 6. 2015. Souhlas s vyvěšením moravské vlajky na budově Nové radnice dne 5. července 2015, v den státního svátku – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje [online]. [cit. 2015-12-16]. Dostupné online.  
  3. a b c HAVLÍK, Lubomír Emil. Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků. Brno : Moravské občanské hnutí, 1990. 58 s. S. 31.  Dále jen Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků.
  4. a b c d e f g h Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 168.
  5. a b Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 165
  6. a b MOTÝL, Ivan. Morava s ilegální vlajkou. Týden. červen 2011, s. 14. ISSN 1210-9940. (česky) 
  7. a b MOTÝL, Ivan. Jak jsem urazil Moravany. Týden. červenec 2011, s. 12-13. ISSN 1210-9940. (česky) 
  8. a b ŠTĚPÁN, Petr. Moravskou vlajku vyvěsí téměř 400 obcí. Kvůli sporům není jasné, zda je to ta pravá. iHNed.cz. červenec 2012. Dostupné online. ISSN 1213-7693. (česky) 
  9. a b Škromach: Že se vyvěšování moravských vlajek čecháčkům nelíbí? Jejich věc. Parlamentní listy. červenec 2012. Dostupné online. ISSN 1214-3154 ISSN 1214-3154. (česky) 
  10. a b HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský [online]. 1880, roč. 8, čís. 29 [cit. 2015-12-15], s. 454-455. Dostupné online.  (česky) 
  11. O barvách praporů. Orlice, časopis politický. Telč: 8. září 1888, roč. 3, čís. 19, s. Příloha Orlice k číslu 19. (česky) 
  12. SUCHOMEL, Dan. Místopisné pohlednice města Kroměříže, Část I. Rakousko-Uhersko 1896-1918. Stručný obraz kroměřížského poštovnictví. 1. vyd. Kroměříž : Česká numismatická společnost, pobočka Kroměříž, 2013. S. 100, 101.  
  13. a b c d e f g h i RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013, čís. 10 [cit. 2013-06-07], s. 20-22:22. Dostupné online. ISSN 1213-6581.  (česky) 
  14. a b c d Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 167.
  15. BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha : Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761. S. 50.  
  16. a b HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897, [cit. 2015-12-14]. S. 3. Dostupné online. (německy) 
  17. a b Ivan Štarha. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice Moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno : Matice Moravska, 2002. Dostupné online. ISBN 80-86488-07-1. S. 165-170:168. (česky)
  18. a b c d e Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 170.
  19. a b Zemský registr erbů České republiky. Legislativa [online]. ZREČR, [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  20. a b Sbírka zákonů a mezinárodních smluv České republiky. Zákon České národní rady o státních symbolech České republiky [online]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  21. a b Sbírka zákonů a mezinárodních smluv České republiky. Zákon o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů [online]. Wolters Kluwer ČR, [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  22. Gelnhausenův kodex (kodex A) - právní kniha. Jošt Lucemburský s moravským praporem v Jihlavské právní knize z roku 1407 na foliu 63r. [online]. [cit. 2015-12-16]. Dostupné online.  
  23. Jihlavský archiv ukázal své nejvzácnější dokumenty, jinak nepřístupné [online]. [cit. 2016-06-28]. Dostupné online.  
  24. FRANTIŠEK, Pícha. Znaky a prapory v kronice Ottokara Štýrského. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Brno: 2013, čís. 169, s. 3320-3323. Dostupné online. (česky, anglicky) 
  25. Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2016-07-07]. Dostupné online.  
  26. Ottokar von Steiermark: 'Steirische Reimchronik' [online]. www.handschriftencensus.de, [cit. 2016-07-07]. Dostupné online.  
  27. a b SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Brno: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online.  
  28. a b VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha : Vesmír, 1921. 92 s. S. 21. (česky)  
  29. PÍCHA, František. O klenotu znaku moravského markraběte. Genealogické a heraldické informace 2010 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2011. Brno: 2011, roč. 15 (30), s. 7-32. (česky) 
  30. KREJČÍK, Tomáš; PÍCHA, František. Český a moravský znak ve znakové galerii v Gozzoburgu v Kremsu. Genealogické a heraldické informace 2008 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2009. Brno: 2009, roč. 13 (28), s. 49-57. ISSN 0862-8963. (česky) 
  31. ADAMOVÁ, Karolina. K heraldické výzdobě Staroměstské mostecké věže. Právně historický pohled. Pražský sborník historický. Praha: Panorama, 1982, roč. 15, s. 44-62. ISSN 0555-0238. (česky) 
  32. a b c RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013, čís. 10 [cit. 2013-06-07], s. 20-22:21. Dostupné online. ISSN 1213-6581.  (česky) 
  33. a b VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha : Vesmír, 1921. 92 s. S. 22. (česky)  
  34. ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa [online]. Roč. 2013, čís. 9 [cit. 2013-06-07], s. 8-9. Dostupné online. ISSN 1213-6581.  (česky) 
  35. a b c ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. , roč. 2013, čís. 9, s. 8-9:8. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) Dále Historie, moravské barvy a moravská vlajka.
  36. a b PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. Dostupné online. ISSN 0862-8963. (česky) 
  37. Naše znaky státní (staré a nynější), s. 23.
  38. SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. Praha : Vláda České republiky, 2009. 42 s. Dostupné online. ISBN 978-90-97041-29-1. S. 10. (česky)  
  39. HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu [online]. 1995, čís. 3, s. 161. Dostupné online. ISSN 1211-9768.  (česky) 
  40. KOEBEL, Jacob. Wapen des heyligen römischen Reichs teutscher Nation [online]. Frankfurt nad Mohanem: 1545, [cit. 2015-12-01]. S. 15, 145. Dostupné online. (německy) 
  41. a b VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha : Vesmír, 1921. 92 s. Dostupné online. S. 53. (česky)  
  42. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 506. (V Praze), 24. března 1611 [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online.  
  43. ZÁVĚTA ZE ZÁVĚTIC, Jiří. Vypsání slavného příjezdu nejjasnějšího a velikomocného knížete a pána, pana Matyáše z Boží milosti toho jména druhého, krále uherského, čekance Království českého, arciknížete rakouského, markraběte moravského, knížete štýrského, burgunského, korytanského a gránského, též hraběte v Habšpurku a Tyrolu ec., do hlavního v témž království města Prahy, ve čtvrtek po neděli smrtedlné, jinák xxiiij. dne m. března. Léta Páně M.DC.XI. S poznamenáním některých před tím stalých a zběhlých věcí. Z jistého dovolení vytištěno v Starém Městě pražském v impressí Šumanské. [online]. Praha: [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. (česky) 
  44. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější) [online]. Praha: Vesmír, [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  45. Prapory a uniformy 17. století [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online.  
  46. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 509. (V Praze), k 24. březnu 1611 [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online.  
  47. PAŘÍZKOVÁ, Kateřina. Pražská korunovace krále Matyáše 23. května 1611 ve světle dobových pramenů [online]. Praha: [cit. 2015-12-09]. S. 69. Dostupné online. (česky) 
  48. ZÁVĚTA ZE ZÁVĚTIC, Jiří. Korunování J. M. Matyáše [online]. Praha: [cit. 2015-12-09]. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. (česky) 
  49. Třicetiletá válka. Události a osobnosti 30leté války zobrazené na dobových rytinách: Pamětihodné tajemství již zcela vyplněného a ještě budoucího proroctví, které oznamuje uplynulý a dosud trvající stav českých nešvarů. [online]. 1619, [cit. 2015-12-07]. Dostupné online. (česky) 
  50. MACUROVÁ, Zuzana. Kapitoly z mecenátu Matouše Pertschera, představeného brněnského augustiniánského kláštera (1740-1777) [online]. Brno: 2009, [cit. 2015-12-01]. S. 18. Dostupné online. (česky) 
  51. Moravská orlice na praporech zemských milic, rok 1745 [online]. 2015, [cit. 2016-07-20]. Dostupné online. (česky, latinsky) 
  52. In WALTER, Vilém. Prapor - znamení, které sjednocuje. Brno : Brněnský městský střelecký sbor, 2008. ISBN 978-802544-071-1. S. 103. (česky)
  53. Prapor legie arcivévody Karla z roku 1800 [online]. [cit. 2015-12-12]. Dostupné online.  
  54. Arcivévoda Karel, česko-moravsko-slezská legie roku 1800 a její prapory [online]. [cit. 2015-12-12]. Dostupné online.  
  55. a b c d e KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In Pocta Karlu Schellemu k 60. narozeninám. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2002. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-144-3. S. 407–411. (česky)
  56. PÍCHA, František. K praporu moravského regimentu legie arcivévody Karla z roku 1800. Genealogické a heraldické informace 2014. 2015, s. 129-132. (česky) 
  57. DVOŘÁK, Rudolf. Protokol dietálního sezení ze dne 23. září 1801, v: Jednání sněmů moravských v letech 1792-1835, Z protokolův a jiných akt sněmovních sestavil Rudolf Dvořák [online]. Brno: Matice Moravská, [cit. 2015-12-23]. S. 22. Dostupné online. (česky) 
  58. FRAJDL, Jiří; ZÁLABSKÝ, Josef. Vexilologie. Hradec Králové : PF Hradec Králové, 1989. 127 s. S. 8. (česky)  
  59. Více viz ŘEPA, Milan. Moravané nebo Češi? Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. Brno : Doplněk, 2001. 221 s. ISBN 80-7239-084-8. (česky)  
  60. HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha : Mladá fronta., 1999. 280 s. ISBN 80-204-0809-6. S. 78-80. (česky)  
  61. SPÁČIL, Jindřich. Kroměřížská kronika. K 700. výročí trvání města. Kroměříž : Redakce okresních novin Kroměřížská Jiskra, 1963. S. 57. (česky)  
  62. PINKAVA, Jaroslav. Kroměříž ve dnech ústavodárného říšského sněmu: (22. listopadu 1848 až 7. března 1849). Kroměříž : Pálková, 1996. 114 s. S. 6-8. (česky)  
  63. KARÁSEK, Miroslav. Jubilejních let s osmičkou je daleko víc. Kroměřížský zpravodaj [online]. květen 2008, čís. 5 [cit. 2015-12-29], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  64. Kurze Mittheilungen. 3.. Jahrbücher für slawische Literatur, Kunst und Wissenschaft (Jordans Slawische Jahrbücher) [online]. J. P. Jordan a J. E. Schmaler, 1848, roč. 6, čís. 15, s. 123-124. Dostupné online.  (německy) 
  65. HNÁT, Ladislav. Die Flagge der lausitzer Sorben. Der Flaggenkurier. 2006, čís. 21-22, s. 3. (německy) 
  66. Prag, 3. Juni. Slavische Rundschau, Beiblatt zu den Slawischen Jahrbuchern [online]. 17. června 1848, čís. 10, s. 43-44. Dostupné online.  (německy) 
  67. Národní noviny. Otevření sjezdu slovanského v Praze dne 2. června 1848 [online]. 6. 6. 1848. vyd. Vojtěch Deym, [cit. 2016-03-05]. S. 205-206. Dostupné online. (česky) 
  68. PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67 ad.. (česky) 
  69. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 166.
  70. ŠEMBERA, Alois Vojtěch. Politické zemské barvy Moravské. Týdenník, listy ponaučné a zábavné. Brno: 4. května 1848, čís. 18, s. 139. (česky) 
  71. BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. (česky) 
  72. Sněmovní jednání dne 14. srpna 1848. Moravský sněmovní list. Brno: 14. září 1848, čís. 27, s. 213. (česky) 
  73. FIŠER, Zdeněk. Spor o prapor národní gardy v Přerově roku 1848. Sborník Státního okresního archivu Přerov / odpovědný redaktor Jiří Lapáček. Přerov: 1995, čís. 3, s. 74-78. ISSN 1214-4762. (česky) 
  74. HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. Dostupné online. (česky) 
  75. a b Slavnosť odhalení pamětní desky M. Mikšíčkovi v Dačicích. Dačické listy: oznamovatel pro politický okres dačický. Časopis věnovaný národním hospodářským, obchodním a průmyslovým zájmům politického okresu dačického [online]. 25. července 1896, čís. 18 [cit. 2015-12-17], s. 2, 3. Dostupné online.  (česky) 
  76. BROŽEK, Aleš. Zemské Barvy Moravy v knižních kalendářích 19. století. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. , roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3377-3379. ISSN 1211-2615. (česky) 
  77. VÁCLAVEK, Matouš. Úvod do zeměpisu markrabství Moravského [online]. 2. vyd. Meziříčí nad Bečvou: František Vaněk. S. 6, 7. Dostupné online. (česky) 
  78. DVOŘÁK, Jindřich. Moravské sněmování roku 1848-49: na padesátiletou památku na novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn vydal a úvodem do dějů roku 1848 opatřil Jindřich Dvořák [online]. Telč: 1898, [cit. 2016-01-20]. S. 169. Dostupné online. (česky) 
  79. JANÁK, Jan. Návrh moravského zemského zřízení z roku 1848 o složení zemského sněmu. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. s. [81]-90 [online]. 1994, roč. 43, čís. C 41 [cit. 2015-12-27], s. 89. Dostupné online.  (česky) 
  80. Historie parlamentarismu a české ústavnosti [online]. Praha: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky, [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  81. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. (Cestou do Haliče) V Holomouci [online]. 5. 5. 1848. vyd. Vojtěch Deym, [cit. 2016-02-24]. S. 104. Dostupné online. (česky) 
  82. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Cestou do Haliče [online]. [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (česky) 
  83. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 3. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, [cit. 2016-02-24]. S. 691-692. Dostupné online. (česky) 
  84. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 4. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, [cit. 2016-02-24]. S. 696. Dostupné online. (česky) 
  85. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 5. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, [cit. 2016-02-24]. S. 699-700. Dostupné online. (česky) 
  86. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Duch národních novin. 2. 1. vyd. Havlíčkův Brod : Jiří Chvojka, 1898. S. 74-85. (česky)  
  87. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Z Moravy [online]. [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (česky) 
  88. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Karel Havlíček o Moravě a Olomouci roku 1848. 1. vyd. Olomouc : Olomouc: Městská rada, 1928. S. 1-3. (česky)  
  89. a b c HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897, [cit. 2015-12-14]. S. 8. Dostupné online. (německy) 
  90. JANÁK, Jan. Osnova moravského zemského zřízení z revolučního roku 1848. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. s. [111]-123 [online]. 1995, roč. 44, čís. C 42 [cit. 2015-12-27], s. 119, 120. Dostupné online. ISSN 0231-7710.  (česky) 
  91. Landesgesetzblätter für Mähren [online]. [cit. 2015-12-27]. Dostupné online.  
  92. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 159.
  93. Dopis klobouckého okresního představeného místodržitelskému presidiu 6. listopadu 1862 [online]. [cit. 2015-12-26]. Dostupné online.  
  94. DOLEŽEL, Michal. Folklorismus v Sokole. Lidová kultura jako zdroj národní identity sokolské organizace v letech 1862-1948: Karel Maixner, rozvinutí praporu Sokola Brněnského, 1871. Archiv T. J. Sokol Brno I. - obrazová příloha: obr. č. 62 [online]. Brno: [cit. 2015-12-26]. S. 130. Dostupné online. (česky) 
  95. Slavnost svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871 [online]. Encyklopedie dějin města Brna, [cit. 2015-12-26]. Dostupné online.  
  96. Moravská orlice [online]. , 1. června 1871, čís. 124 [cit. 2015-12-26], s. 1, 2. Dostupné online.  (česky) 
  97. Moravská orlice [online]. , 2. června 1871, čís. 125 [cit. 2015-12-26], s. 1, 2. Dostupné online.  (česky) 
  98. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - I. část [online]. Jana K, [cit. 2015-12-18]. Dostupné online.  
  99. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - II. část [online]. Jana K, [cit. 2015-12-18]. Dostupné online.  
  100. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - III. část [online]. Jana K, [cit. 2015-12-18]. Dostupné online.  
  101. Z Kroměříže. Moravské noviny [online]. 20. srpna 1885, 21. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online.  
  102. Die Kaiserbegegnung in Kremsier. Norddeutsche allgemeine Zeitung [online]. 24. srpna 1885, večerní vydání [cit. 2015-12-13]. Dostupné online.  
  103. Kremsier, 22. August. Die Presse [online]. 23. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online.  
  104. Zur Kaiser-Entrevue in Kremsier. Die Presse [online]. 25. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online.  
  105. Zur Kaiser-Entrevue in Kremsier. Mährisches Tagblatt [online]. 21. srpna 1885, roč. 1885, čís. 190, s. 3. Dostupné online.  
  106. FIŠER, Zdeněk. Tři dny, které otřásly Kroměříží. Příběh setkání ruského cara a rakouského císaře v srpnu roku 1885. 1. vyd. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně pro Arcibiskupský zámek v Kroměříži, 1994. S. obálka.  
  107. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 168–169.
  108. Odpověď moravského místodržitelského presidia z 15. května 1895 českému místodržitelskému presidiu v Praze ve věci moravských zemských barev [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  109. Císař a král na moravě. Lidové noviny [online]. , 3. září 1897, čís. 200 [cit. 2015-12-25], s. 1. Dostupné online.  (česky) 
  110. Císař a král na moravě. Moravská orlice [online]. , 2. září 1897, čís. 200 [cit. 2015-12-25], s. 1. Dostupné online.  (česky) 
  111. Císař a král na moravě. Lidové noviny [online]. , 2. září 1897, čís. 199 [cit. 2015-12-25], s. 1, 2. Dostupné online.  (česky) 
  112. Jubilejní výstava v Kroměříži. Lidové noviny. Ranní vydání [online]. , 30. června 1908, roč. 16, čís. 176 [cit. 2015-12-29], s. 1. Dostupné online.  (česky) 
  113. Jubilejní výstava v Kroměříži. Lidové noviny. Večerní vydání [online]. , 30. června 1908, roč. 16, čís. 176 [cit. 2015-12-29], s. 1-2. Dostupné online.  (česky) 
  114. Zahájení jubilejní výstavy v Kroměříži. Moravská orlice [online]. , 1. července 1908, čís. 148 [cit. 2015-12-29], s. 1, 2. Dostupné online.  (česky) 
  115. Fotografie z Jubilejní výstavy v Kroměříži v roce 1908 [online]. [cit. 2015-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  116. DOLEŽAL, Jan. Jubilejní všeobecná hospodářsko-průmyslová výstava v Kroměříži od 28. června do 1. září 1908 ve květné zahradě. Kroměříž : Výkonný výstavní výbor, 1908. 82, přílohy s. (česky)  
  117. Moravský sněmovní list. Sněm moravský - 28. sezení 2. zasedání dne 6. října 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 2038-2039. Dostupné online. (česky) 
  118. Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 28. Sitzung der 2. Session am 6. Oktober 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 2039-2040. Dostupné online. (německy) 
  119. Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů v zasedání zemského sněmu 1. října 1908 na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev [online]. [cit. 2015-12-19]. Dostupné online.  
  120. Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 18. Sitzung der 2. Session am 17. September 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 1400. Dostupné online. (německy) 
  121. Zemský dům. Zemská sněmovna v Brně [online]. [cit. 2016-02-27]. Dostupné online.  
  122. Zemský dům. Zemská sněmovna v Brně [online]. Österreichische Nationalbibliothek. AKON Ansichtskarten Online, [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. Dále dostupné na: [4].  
  123. Germanisační snahy c. k. úřadů v ryze českých okresích na Moravě.. Lidové noviny [online]. , 3. září 1909, roč. 17, čís. 242 [cit. 2016-01-05], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  124. a b c VÁCHA, Zdeněk. Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909). Západní Morava : vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, roč. 5, s. 82-106. ISSN 1211-8931. ISBN 80-7275-019-4. (česky) 
  125. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869 (číslo 67 listu říšského zákoníku) [online]. [cit. 2016-01-05]. S. 307. Dostupné online. (německy) 
  126. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869 (číslo 67 listu říšského zákoníku), § 9 [online]. [cit. 2016-01-05]. S. 309. Dostupné online. (německy) 
  127. Obecní cedule, vzor místní tabule z roku 1876 [online]. [cit. 2016-01-05]. Dostupné online. (česky, německy) 
  128. a b Dva císaři na Moravě. Ve Střelicích. Výzdoba Střelic. Ve Velkém Meziříčí. Výzdoba města. Lidové noviny [online]. , 9. září 1909, roč. 17, čís. 248 [cit. 2015-12-28], s. 1-4. Dostupné online.  (česky) 
  129. Panovník na Moravě. Ve Velkém Meziříčí. Moravská orlice [online]. , 10. září 1909, roč. 47, čís. 205 [cit. 2015-12-28], s. 1-2. Dostupné online.  (česky) 
  130. Národní politika. 9. září 1909, roč. 28, čís. 249, s. 2-3. (česky) 
  131. Vítejte nám!. Moravská orlice [online]. , 27. června 1914, čís. 119 [cit. 2015-12-14], s. 1. Dostupné online.  (česky) 
  132. HRDINA, Josef; KÜHN, Josef Ludvík. Katalog Hanácko-valašské krajinské výstavy v Holešově 12. července - 31. srpna 1914. Holešov : Hanácko-valašská výstava v Holešově 1914, 1914. Dostupné online. (česky)  
  133. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. značně rozš. vyd. Sv. 2., L-Ž. Ostrava : Výtvarné centrum Chagall, 1993. S. 454. (česky)  
  134. Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Sv. VI. Praha : [s.n.], 1932. S. 664. (česky)  
  135. C. k. okresní školní rada. Hustopeče, 14. února 1915: Ozdobování budov veřejných škol obecných [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  136. Bertold Bretholz: Die mährischen Landesfarben, 1. března 1915 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (německy) 
  137. Průvodní dopis z 1. března 1915 k přiloženým vývodům Bertholda Bretholze o dějinách zemského znaku a zemských barev markrabství moravského: Ozdobování budov veřejných škol obecných [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  138. Bertold Bretholz: Gutachten in Betreff des mährischen Landeswappens, listopad 1908 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (německy) 
  139. Bertold Bretholz: Dobrozdání o zemském znaku, listopad 1908 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  140. K otázce o vyvěšování praporů. Moravská orlice [online]. , 14. června 1915, čís. 127 [cit. 2015-12-14], s. 4. Dostupné online.  (česky) 
  141. Zur Frage der Beflaggung. Brünner Zeitung. 14. června 1915. (německy) 
  142. Landesfarben Mährens - moravské zemské barvy - správné pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917: Abschrift. Aeusserung des Departements für Adelsangelegenheiten des Ministeriums des Innern zur Zahl: 1989/A ex 1916. [online]. [cit. 2016-01-17]. Dostupné online. (německy) 
  143. PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. , roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3371-3376. ISSN 1211-2615. (česky) 
  144. Nadšení v Brně. Moravská orlice [online]. , 31. října 1918, roč. 56, čís. 249 [cit. 2015-12-14], s. 1. Dostupné online.  (česky) 
  145. V jiných moravských městech. "Král. Pole tone v záplavě slovanských barev.". Moravská orlice [online]. , 31. října 1918, roč. 56, čís. 249 [cit. 2015-12-14], s. 1. Dostupné online.  (česky) 
  146. Pozor na národní naše barvy!. Moravská orlice [online]. , 1. listopadu 1918, roč. 56, čís. 250 [cit. 2015-12-14], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  147. Obrovská manifestace českých socialistů v Brně. Moravská orlice [online]. , 6. listopadu 1918, roč. 56, čís. 253 [cit. 2015-12-14], s. 1. Dostupné online.  (česky) 
  148. Slavné převzetí radnice. Moravská orlice [online]. , 7. listopadu 1918, roč. 56, čís. 254 [cit. 2015-12-14], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  149. Znalost národních státních barev patří ke kázni národní!. Moravská orlice [online]. , 7. listopadu 1918, roč. 56, čís. 254 [cit. 2015-12-14], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  150. Dne 8. listopadu nebude českého studenta, který by neměl červenobílý praporek Českého srdce v Brně. Moravská orlice [online]. , 8. listopadu 1918, roč. 56, čís. 255 [cit. 2015-12-14], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  151. Brněnští policajti už mají kokardy červenobílé. "Česky se naučili během 48 hodin. Ve svých strážnicích zpívají i česky. Nejraději zpívají: "Šup sem, šup tam, nám už je to všecko jedno.". Moravská orlice [online]. , 9. listopadu 1918, roč. 56, čís. 256 [cit. 2015-12-14], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  152. Slavnostní nálada v Brně. Moravské noviny [online]. , 30. října 1918, roč. 39, čís. 259 [cit. 2016-01-10], s. 3. Dostupné online.  (česky) 
  153. Dr. František Weiner, notář v Konici - dopis ze 7. listopadu 1918 ve věci opravy zemských barev markrabství Moravského [online]. [cit. 2016-01-10]. Dostupné online. (česky) 
  154. Oslava 28. října v Brně. Moravská orlice [online]. , 30. října 1919, roč. 57, čís. 248 [cit. 2015-12-18], s. 2. Dostupné online.  (česky) 
  155. ABADIE: Flaggen und Wappen der Welt. Wien : Abadie, 1928. S. 65. (německy)  
  156. Abadie : Flaggen und Wappen der Welt [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné online. (anglicky, německy) 
  157. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 173.
  158. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 169.
  159. a b Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 169.
  160. PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno : Barrister & Principal, 1996. 285 s. ISBN 80-85947-12-9. Kapitola Československý stát prohlášen, s. 75.  
  161. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha : Vesmír, 1921. 92 s. S. 68-69. (česky)  
  162. a b VÝBĚR Z DATABÁZE DLE ZADANÝCH PARAMETRŮ [online]. České vexilologické stránky, [cit. 2011-03-13]. Dostupné online.  
  163. Herb, flaga i logo Warszawy [online]. Miasto stołeczne Warszawa, [cit. 2011-03-13]. Dostupné online.  
  164. Symbole miasta [online]. Klodzko.pl, [cit. 2011-03-13]. Dostupné online.  
  165. ŠEVČÍK, Jiří. OBRAZEM: V Břeclavi zavlála moravská vlajka. Břeclavský deník [online]. 2010-07-05 [cit. 2011-03-10]. Dostupné online.  
  166. VONDRÁK, František. Moravskou vlajku vyvěsí i města na Třebíčsku. Třebíčský deník [online]. 2010-05-14 [cit. 2011-03-10]. Dostupné online.  
  167. OPLETALOVÁ, Petra. Uničov vyvěsí na radnici moravskou vlajku. Olomoucký deník [online]. 2010-02-07 [cit. 2011-03-10]. Dostupné online.  
  168. Seznam radnic 2010 [online]. Moravská národní obec, o.s., [cit. 2015-12-19]. Dostupné online.  
  169. CHMELÍČEK, Jan. Nad jihomoravským hejtmanstvím zavlála moravská vlajka. Regiony24.cz [online]. 2010-07-05 [cit. 2011-03-10]. Dostupné online.  
  170. Moravská vlajka nad jihomoravským hejtmanstvím [online]. Portál Jihomoravského kraje, 2010-07-05, [cit. 2011-04-11]. Dostupné online.  
  171. HAŠEK, Michal. Hašek (ČSSD): Morava je kolébkou naší státnosti. Parlamentní listy [online]. 2010-07-06 [cit. 2011-05-25]. Dostupné online.  
  172. a b Seznam radnic 2011 [online]. Moravská národní obec, o.s., [cit. 2015-12-19]. Dostupné online.  
  173. HAŠEK, Michal. Na sídle Jihomoravského kraje zavlála moravská vlajka [online]. [cit. 2011-07-09]. Dostupné online.  
  174. MOTÝL, Ivan. Uctění věrozvěstů - Morava oslaví Cyrila a Metoděje pod ilegální vlajkou. Týden [online]. 2011-06-27 08:22 [cit. 2011-06-27]. Dostupné online.  
  175. UNGER, David. Proč vlastně vlály pátého července moravské vlajky?. Deník Referendum [online]. 2011-07-08 08:00 [cit. 2011-07-08]. Dostupné online.  
  176. Více než 220 radnic vyvěsilo moravskou vlajku. České noviny - Zpravodajský server ČTK [online]. 2011-07-05 11:53 [cit. 2011-07-05]. Dostupné online.  
  177. JÍLKOVÁ, Zdeňka. Moravskou zemskou vlajku vyvěsili i na radnici v Zábřehu. Český rozhlas [online]. 2011-07-05 12:59 [cit. 2011-07-05]. Dostupné online.  
  178. Vyvěšování moravské vlajky 3. ročník, 2012 [online]. Moravská národní obec, o.s., [cit. 2012-12-03]. Dostupné online.  
  179. ŠENKÝŘ, Miloš. Své vlajky vyvěsí třetina Moravy. Lidové noviny [online]. 2013-06-25.  
  180. Moravu podpoří dvojnásobek obcí. Vyvěšením vlajky [online]. brnenskydenik.cz, [cit. 2013-07-13]. Dostupné online.  
  181. http://www.ceskenoviny.cz/regiony/regiony/index_img.php?id=271349
  182. a b Historii Moravy si vyvěšením její vlajky připomene 750 radnic [online]. ceskenoviny.cz, [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  183. Obce vyvěsí moravskou vlajku [online]. zdraskydenik.cz, [cit. 2013-07-13]. Dostupné online.  
  184. Vyjádření MNO ke stanovisku Ing. Jaroslava Martykána [online]. zamoravu.eu, [cit. 2013-07-17]. Dostupné online.  
  185. Seznam radnic 2014 [online]. Moravská národní obec, o.s., [cit. 2015-12-19]. Dostupné online.  
  186. GRABCOVÁ, Lenka. Novou brněnskou radnici zdobí moravská vlajka. Na počest Cyrila a Metoděje. Brněnský deník [online]. 2015-07-06 [cit. 2015-12-19]. Dostupné online.  (česky) 
  187. Seznam památek 2015 [online]. Moravská národní obec, o.s., [cit. 2015-12-19]. Dostupné online.  
  188. Tisková zpráva z RMB č. R7/026 dne 16. 6. 2015. Souhlas s vyvěšením moravské vlajky na budově Nové radnice dne 5. července 2015, v den státního svátku – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  189. Historická moravská vlajka na brněnské radnici v červenci 2014 [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  190. Město Hodonín. Tisková zpráva z 3. června 2015: Nad Hodonínem poprvé zavlaje moravská vlajka [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  191. Nad Hodonínem poprvé zavlaje moravská vlajka [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  192. Zápis z 11. schůze Rady obce Rohatec konané dne 23. 3. 2015 v kanceláři starosty na Obecním úřadě v Rohatci [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  193. Přehled usnesení 6. zasedání Rady města Bučovice ze dne 18. 2. 2015 [online]. [cit. 2016-01-09]. Dostupné online.  
  194. Zápis o usnesení č. 19 ze zasedání Rady města Loštice konaného dne 7. 9. 2015 [online]. [cit. 2016-01-09]. Dostupné online.  
  195. Město Hodonín. Tisková zpráva z 3. června 2015: Nad Hodonínem poprvé zavlaje moravská vlajka [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  196. Vyvěsíme moravskou vlajku: Seznamy radnic, mapy. [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  197. Za vyvěšování moravské vlajky - 2015 [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online.  
  198. Usnesení 6. zasedání zastupitelstva města konaného 10. 6. 2015: Žádost občanů města Ostravy o vyvěšení moravské vlajky na budovu Radnice města Ostravy dne 5. července 2015. [online]. [cit. 2016-01-09]. Dostupné online.  
  199. Důvodová zpráva k žádosti občanů města Ostravy o vyvěšení moravské vlajky na radnici města Ostravy dne 5. 7. 2015 [online]. [cit. 2016-01-09]. [K adrese úložiště města Ostravy (odkaz na externí stránky) s dokumentem při ukládání změny hesla uvedeno, že byla protispamovým filtrem označena protože typově odpovídá blokovaným adresám Dostupné online].  
  200. Seznam radnic 2015 [online]. Moravská národní obec, o.s., [cit. 2016-01-09]. Dostupné online.  
  201. Východ Pardubického kraje se vlajkou přihlásí o svátcích k Moravě [online]. iDNES.cz / Pardubice a Pardubický kraj, [cit. 2016-01-09]. Dostupné online.  
  202. MOTÝL, Ivan. Nad Moravou vlálo 378 falešných moravských praporů. Týden [online]. 2012-07-05 [cit. 2013-06-13]. Dostupné online.  (česky) 
  203. RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. , roč. 2013, čís. 10, s. 20-23:20. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) Dále Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu.
  204. ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. , roč. 2013, čís. 9, s. 8-9:8. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) Dále Historie, moravské barvy a moravská vlajka.
  205. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2016-01-31]. Dostupné online.  
  206. České vexilologické stránky: tiskové zprávy a stanoviska České vexilologické společnosti: odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce [online]. [cit. 2016-02-10]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. (česky) 
  • BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha : Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761.  
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. (česky) 
  • HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 28, s. 434-436. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. (česky) 
  • HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 29, s. 451-455. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. (česky) 
  • HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897, [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  • HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu. 1995, čís. 3, s. 152-194. Dostupné online. ISSN 1211-9768.  
  • KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků. 1. vyd. Brno : Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Karel Maráz, 2008. 170 s. Dostupné online.  
  • KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Barvy v právu. Ostrava : KEY Publishing s.r.o., 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-242-6. Kapitola VII, s. 65–76. (česky)
  • KOUDELKA, Zdeněk. Moravský znak a vlajka. In text na webu. [s. l.] : [s. n.] Dostupné online.  (česky)
  • MUCHA, Ludvík; VALÁŠEK, Stanislav. Vlajky a znaky zemí světa. 1. vyd. Praha : Kartografie, 1974. 186 s. (česky)  
  • PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. Dostupné online. ISSN 0862-8963. (česky) 
  • PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67-83. (česky) 
  • PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. , roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3371-3376. ISSN 1211-2615. (česky) 
  • RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. , roč. 2013, čís. 10, s. 20-23. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  • SIMBOECK, Michael. Der Codex Gelnhausen und seine Miniaturen. Jihlava : [s.n.], 1903. (německy)  
  • SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Brno: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online.  
  • ŠTARHA, Ivan. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno : Matice moravská, 2002. Dostupné online. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc..., s. 165-170.
  • ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. , roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  • VÁCHA, Zdeněk. Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909). Západní Morava : vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, roč. 5, s. 82-106. ISSN 1211-8931. ISBN 80-7275-019-4. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]