Kybelé

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kybelé
mramorová socha Kybelé z latinské Formie, cca 60 př. n. l.
mramorová socha Kybelé z latinské Formie, cca 60 př. n. l.
Původ Frýgie
Význam Velká matka bohů
Partner Attis
Oblast uctívání Frýgie, Troáda, starověké Řecko, Římská říše
Centrum kultu Troáda

Kybelé (frýžsky Matar Kubileja, starořecky Κυβέλη Kybelé, latinsky Cybele) je původem frýžská mateřská bohyně, jejíž kult byl převzat také do řeckého a římského náboženství. V antice byla střediskem jejího kultu Troáda v dnešním severozápadním Turecku, především město Pessinúnt a blízké hory Ída a Dindymos, kde byl uctíván s ní spojený černý kámen jež měl spadnout z nebe, a měl bohyni zpodobňovat. Byla ctěna jako bohyně země, plodnosti, divokých zvířat a byla provázena lvy. Často byla titulována jako Velká matka či Velká matka bohů.

V Řecku byla ztotožněna s Gaiou, Démétér a Rheiou, v Římě s Terrou, Ops, Pales a Bellonou. Taktéž splývala s kappadockou bohyní .[1][2] Kybelé je blízká také jiné maloasijské bohyni, hermafroditní Agdistis, jíž byl také přisuzován milenecký vztah s Attidem. V některých dobových zdrojích jsou obě božstva jasně oddělována, v jiných ztotožňována.[3] Sloužili ji bytosti zvané Kúréti, Korybanté i trpasličí Daktylové, podle jednoho z podání byla matkou frýgského krále Midase

Podle oblíbeného mýtu se její milenec Attis zamiloval do nymfy a bohyně za to na něj seslala šílenství, v kterém se mladík sám vykastroval a zemřel na způsobená zranění. Z jeho krve pak vzešly violky. Attidova smrt byla v mystériích vykládána soteriologicky jako záchrana duše z hmotného světa. [4]

Antičtí umělci ji zobrazovali jako vysokou ženu, jejíž hlavu věnčí hory, věže nebo hradby měst. Nejčastěji je však zachycena na voze taženém lvy nebo pardály. Mnoho jejích vyobrazení je známo z vázových maleb, kde je obvykle obklopena satyry a silény.

Etymologie a tituly[editovat | editovat zdroj]

Frýžské jméno této bohyně znělo Matar Kubileja či Mater Kubeleja, snad ve významu „matka hor, horská matka“ a v lýdštině byla nazývána Kuvava. V řečtině pak byla označována jako Κυβέλη Kybele, Κυβήβη Kybebe či Κύβελις Kybelis, nebo také Megalé Métér theón Ídaiá Kybelé „Velká matka bohů Ídská Kybelé“. V latině byla nazývána Cybele nebo také Magna Mater deum Ideea „Velká matka bohů Ídská“.

Řím[editovat | editovat zdroj]

Fragment reliéfu s Kybelé v Pergamonském muzeu v Berlíně

V Římě byl zaveden kult Kybelé během Druhé punské války, když bylo roku 205 př. n. l. vysláno na základě věštby ze sybilských knih poselstvo do Pessinúntu, aby byla zajištěna porážka Hannibala. Přijetí této maloasijské bohyně připomínalo mýtický původ Římanů v Tróji jež ležela pod horou Ídou. Poselstvo, díky zprostředkování pergamského krále Attala I., úspěšně získalo posvátný kámen a dorazilo s ním do Ostie, kde však loď uvízla a podle tradičního podání ji do pohybu uvedla až matrona Claudia Quinta, jež se tím zbavila falešného obvinění z nevěry. Kámen pak byl uložen v chrámu Victorie a byla konána lectisternia a hry ludi Megalensia. Poté byl bohyni na Palatinu postaven chrám, tedy uvnitř pomeria jako by se jednalo o domácí božstvo, a otevřen 10. dubna 191 př. n. l. Kult, včetně slavností, byl však až do konce republiky zapovězen římským občanům, výjimkou byla účast na hrách, a její kněžstvo pocházelo z Frýgie či jiných východních zemí. Výrazní byli především kněží-kleštěnci zvaní galli. Omezení byla zrušena až císařem Claudiem v 1. století, stále však byla zakázna rituální kastrace. Až v době císařství se také rozšířil Attidův kult.[1]

O Kybelin kult pečovali dvě kolegia kněží: cannophori „nosiči rákosí“ a dendrophori „nosiči dřeva“ a slavnosti bohyně probíhali především v březnu, přičemž vrcholili svátkem Hilaria „ti veselí“ slavený 25. března a končili 27. března procesím při kterém byl očišťován posvátný kámen.[1][4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cybele na anglické Wikipedii.

  1. a b c NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-264-3. S. 106-108. 
  2. CHANCE, Jane. Medieval Mythography, Volume Two. [s.l.]: Wipf and Stock, 2019. ISBN 1532688946. S. 158. 
  3. GASPARRO, Giulia Sfameni. Soteriology and Mystic Aspects in the Cult of Cybele and Attis. [s.l.]: Brill Publishers, 1985. ISBN ISBN 90-04-07283-7. S. 34. 
  4. a b DOWDEN, Ken. The Myth that Saves: Mysteries and Mysteriosophies. In: DOWDEN, Ken. A Companion To Greek Mythology. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 9781444396942. S. 296-297. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]