Vlasta Burian

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vlasta Burian
Soubor:Vlast Burian.JPG
Rodné jménoJosef Vlastimil Burian
Narození9. duben 1891
Rakousko-Uhersko Liberec
Úmrtí31. ledna 1962 (ve věku 70 let)
Československo Praha
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
ChoťNina Burianová
DětiEmílie Burianová-Kristlová
RodičeAntonín Burian a Marie Burianová
PříbuzníVlastimil Kristl (vnuk)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian (9. dubna 1891 Liberec[1] – 31. ledna 1962 Praha), známý jako Král komiků, byl český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec, spisovatel, mim a imitátor, který se díky své nespoutané živelnosti a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu.[2] Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. I přesto jeho obliba trvá dodnes, o čemž svědčí vítězství v anketě o „Krále komiků“ a časté televizní reprízy jeho filmů.

Život

Mládí

Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho o pět let starší manželce Marii Burianové, která měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou. V Liberci prožil prvních deset let svého života. 5. května 1901 se jeho rodina přestěhovala na pražské předměstí Žižkov,[3] protože jeho otec neměl v Liberci, kde byla většina obyvatel německá, dost příležitostí k vlasteneckým aktivitám. Jeho otec v Praze pracoval jako úředník vybírající potravinové daně a svého malého syna vodil pravidelně do Národního divadla na opery. V Praze se později vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Jako syn krejčího se od dětství setkával s lidmi, kteří měli zájem o divadlo a měl možnost slýchat příběhy z tohoto prostředí. Sám jako dítě zpíval na kůru a měl rád operu. Mladý Vlasta Burian měl také velkou zálibu ve sportu. Vynikal zejména ve fotbale, byl brankářem. Hrál za Union Žižkov, později za Viktorii Žižkov. Nejznámější je však jeho kariéra ve Spartě. Věnoval se také cyklistice a závodně hrál tenis. Pravidelně se zúčastňoval závodů a turnajů, které často vyhrával (existuje malá část jeho dosud dochovaných trofejí, které zabírají jednu velkou vitrínu). Časem však většina sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně na večírcích svých přátel. Jeho nadání mu však postupně otevřelo cestu i k veřejnému vystupování (v němž mu otec nejdřív bránil, ale když viděl syna na jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik a nadále jej od umělecké činnosti neodrazoval).

Milníky v životě Vlasty Buriana
9. duben 1891 Narozen v Liberci krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi.
5. květen 1901 Jeho rodina se přestěhovala k blízkosti Prahy na Žižkov kvůli německému útlaku.
kolem 1909 První vystoupení před diváky v jednom fotbalovém klubu, které mělo velký úspěch.
8. duben 1912 Z poměru s tanečnicí Anči Pírkovou narozena jeho jediná dcera Emilka Burianová-Kristlová.
1919 Sňatek s Ninou Červenkovou-Burianovou.
1923 První film Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku.
1. září 1925 Založení vlastního divadla – Divadlo Vlasty Buriana v divadélku Adrie.
1930 První role ve zvukovém filmu (C. a k. polní maršálek) a první velký úspěch.
1933 První (a jediné) vážné role ve filmu – falešný revizor Chlestakov (Revizor) a rytmistr Kilián (U snědeného krámu), za kterého získal Bílou stuhu.
1942 Získaní Státní ceny.
1. září 1944 Zavření všech divadel Němci, to se nevyhýbá ani Divadlu Vlasty Buriana.
1945–1950 Odsouzení z kolaborace, herecký distanc a znárodnění jeho divadla.
1950 Zrušení hereckého distancu a angažování do Karlínského divadla.
1951 První poválečná role ve filmu (Slepice a kostelník).
1953–1962 Konec účinkování v Karlíně a vystupování na zájezdových estrádách.
1956 Poslední role ve filmu (Zaostřit, prosím!).
31. leden 1962 Umírá v Praze na plicní embolii.
1994 Soudní rehabilitace.
8. únor 2002 Přenesení jeho ostatků a ostatků jeho ženy z Vinohradského hřbitova na Vyšehrad.

V soukromí

Rodokmen Vlasty Buriana

Z poměru s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou měl za svobodna dceru Emilku Burianovou (8. duben 1912 – 25. květen 1996) [4]. Roku 1919 se oženil s Ninou Červenkovou-Burianovou. Ta mu byla největší oporou v těch nejtěžších dobách, měla ho velmi ráda a byla jeho největší obdivovatelkou. Musela být na každém Burianově představení, když se zpozdila, Vlasta nechal pozdržet představení, dokud Nina nebyla ve své lóži. Nebo když byla Nina nemocná, nechal zavést mikrofon na jeviště a Nina poté jeho výkon poslouchala telefonem. V roce 1944 se jeho dceři narodil vnuk Vlastimil Kristl.

Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový a měl deprese – trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích, kterou měl elegantně a luxusně zařízenou. Každodenně sportoval, proto měl ve své vile velkou tělocvičnu a u vily postaven bazén a tenisový kurt. Vždy ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka jedné pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč, aby mohli lépe sportovat. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář[5].

Zlom a dočasné přerušení kariéry

V roce 1944 došlo v jeho životě a v popularitě k prudkému zlomu. Nejdříve jeho divadlo zavřeli Němci, po válce byl zatčen Čechy (a jeho divadlo bylo znárodněno). Nejdříve byl uvězněn do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Poté byl na intervenci Jana Masaryka propuštěn, vyšetřován na svobodě, nakonec jej soud osvobodil.[zdroj?] Po negativním ohlasu v tisku i na zásah politiků (kteří ho chtěli exemplárně potrestat) byl opět uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun. Základem odsouzení byly tyto body:

  1. V rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, konkrétně Jana Masaryka. Obhajoba: K tomu byl donucen nacisty. A svědci, kteří skeč v rozhlase slyšeli, se divili, že Burian nebyl Němci za toto vystoupení nařčen ze sabotáže, protože prý strašnější výkon neslyšeli… A dalším vystoupením se vyhýbal předstíráním různých nemocí.
  2. Prý ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka. Obhajoba: Ve skutečnosti byli u Buriana ve vile Němci jen jednou a to, když na udání sousedů hledali na zahradě údajně zakopané zbraně. A s K. H. Frankem se viděl Burian pouze jednou, a to v restauraci.
  3. Také, že uplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu a když za Protektorátu byl benzín na příděl, získal ho nepoctivým způsobem, i to, že jako jeden z mála mohl vůbec s autem jezdit. Obhajoba: S autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem a ne z dovolení Němců.
  4. Využitím německé protekce mohl vystoupit v Národním divadle jako principál ve Smetanově Prodané nevěstě. Obhajoba: Žádost, aby mohl pohostinsky vystupovat, si však Burian v divadle podal sám, aby demonstroval své upřímné „češství“ a vedení ho ochotně, bez nátlaku kladně vyřídilo. U soudu se také obhajoval, že schválně nepřijal role v německých filmech v dobách okupace.
  5. Zdravil nacistickým pozdravem (zdviženou pravicí). Obhajoba: Zde Burian vypověděl, že takto nezdravil a pokud vůbec zdravil na jevišti se zdviženou pravicí, že to byla ruka se zaťatou pěstí, nebo že tento úkon doprovázel slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů“, což mělo velký ohlas u diváků doprovázený salvami smíchu. Podle pamětníků dokonce vystoupil za okupace na jevišti s bičem a na něm bylo připevněno velké tiskací C. Když se ho poté ptali co to znamená, tak odpověděl: „To je bič na něm cé“. Za což za protektorátu mohl hrozit trest vězení nebo dokonce smrti… (podle knihy Vlasta Burian na cestě do 21. století, ve které autor Ondřej Suchý zpracoval obvinění a následnou Burianovu obhajobu podle dobových materiálů).

Po propuštění už divadlo nesměl obnovit, byl mu zabaven prakticky veškerý majetek (také vila) a následujících pět let nesměl vystupovat. V jeho vile byla zřízena školka. Traduje se, že když šel Burian navštívit děti, které pobývaly v jeho bývalé vile, nepřišel nikdy s prázdnou. Ze začátku musel pracovat tvrdou manuální prací, byl vážným v severočeských dolech, pak jako poslíček pracoval na horských chatách, kde jezdil s autem pro rekreanty ROH a v kuchyni pak škrábal brambory. Zde už začal ilegálně vystupovat.

Smutný návrat a konec

Hrob na Vyšehradském hřbitově

Za těch pět let, kdy nesměl hrát, se změnil: byl skromnější, ze sportovce s výbornou fyzickou kondicí se stal stařík – viditelně sešel, vězení a pronásledování mu podkopalo zdraví. Teprve v roce 1950 mu byl herecký distanc zrušen. Po zkušebním představení v Městském divadle v Kladně začal hrát v divadle v Karlíně (na přímluvu Jiřího Frejky a Jana Wericha). Od svého vyhození v roce 1953 začal vystupovat na různých estrádách, které mu úplně zničily zdraví – měl problémy se žílami a velmi mu otékaly nohy, proto nemohl chodit a musel při představení sedět, ale přesto se bavil. Jeho humor i komika byly ještě stále na dobré úrovni, ale už ztratily podstatnou část oné výbušnosti a osobitosti, které jim dřív dodávaly světovou úroveň, což neváhal přiznat i Burian sám. Některé pořady natočené pro rozhlas („Právní poradna“ aj.) jsou přesto vrcholem realizovaného humoru v této oblasti. Známá je však jeho smutná poznámka určená fanouškovi, který chtěl, aby se mu podepsal na fotografii jako Vlasta Burian, Král komiků: „Král? Kdepak král! Teď už jenom králíček…“ Tehdy mu bylo také povoleno natáčet filmy.

Aby se uživil, musel vystupovat na estrádách, i když byl nemocný. Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic. Nakonec umřel na plicní embolii, doma, v blízkosti své věrné družky Niny Burianové. Nina pak zemřela o devět týdnů později, podle pamětníků na manželově hrobě.

Vlasta Burian byl pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze, v roce 2002 přeneseny ostatky na Vyšehradský hřbitov. Na náhrobku byla v roce 2002 umístěna i bronzová bysta Vlasty Buriana, která však byla později odcizena. Až v únoru 2007 byla na jejím místě umístěna plastika znázorňující dvě ruce s názvem ,,Ruce komika,, od ak. sochaře Tomáše Vejdovského.[6]

Burianova rehabilitace

Rok po jeho smrti byl natočen střihový dokument Král komiků (o Burianovi byly natočeny celkem čtyři střihové filmy), a začala reedice jeho gramofonových desek. V roce 1994 byl rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu.

Dokonce jsem se zprvu domníval, že je vinen (mravně, nikoliv kriminálně), že umělec takového formátu je pod zvětšovacím sklem a neměl by si zadat ani v nejmenším s okupanty (nacisty jako komunisty, já mezi tím nedělám v podstatě žádný rozdíl). Teprve, když jsem se pustil do – téměř desetiletého – studia pramenů, archivních materiálů atd., prostudoval jsem dokonce kompletně všechny protektorátní Vlajky a Árijské boje, nenašel jsem s Burianem žádný rozhovor, žádnou „kolaborantskou“ zmínku, na rozdíl od dlouhé řady českých herců a režisérů.

Vladimír Just, Causa Vlasta Burian[7]

Dílo

Divadelní začátky v kabaretech

Nejprve začal vystupovat ve vedlejších rolích velkých divadel Na Vinohradech a ve Švandově divadle, ale na doporučení Karla Hašlera, který si povšiml jeho osobnosti, začal působit v různých kabaretech (Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna, U Deutschů, Montmartre), v nichž se pak již před válkou stal miláčkem místního publika. Pravidelně na jevišti soupeřil se stejně populárním hercem Ferencem Futuristou. Když vypukla první světová válka, snažil se jí vyhnout, po zběhnutí putoval s přítelem a klavíristou Daliborem Ptákem, který ho v jeho kabaretních výstupech doprovázel na piano, po českém venkově. Byl však chycen a uvězněn. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech. Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech (Národní divadlo, Vinohradské divadlo a další). Nejčastěji však stále hrál v kabaretech. Od 1. ledna 1923 byl ředitelem divadla Rokoko [8]

Ve svém divadle

Několik představení denně na různých místech však nestíhal, proto se divadelní ředitelé dohodli, že už ho nikdo nezaměstná. Posléze, když už se stal slavnějším, si založil vlastní divadlo – Divadlo Vlasty Buriana (dnes Divadlo Komedie), které mělo první představení – večer drobných frašek – dne 1. září 1925 v sále hotelu Adria na Václavském náměstí č. 26. Divadlo navázalo dramaturgicky i inscenačně na divadlo Rokoko [9]. Od 17. srpna 1928 se DVB přestěhovalo do Švandova divadla na Smíchově (v Adrii začalo působit Osvobozené divadlo V + W). A 19. prosince roku 1930 DVB přešlo do nově vybudovaného paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici č. 7. Zde bylo Burianovo divadlo až do května 1945 (nehrálo se v něm už od 1. září 1944, kdy Joseph Goebbels nechal uzavřít všechna divadla v Říši), kdy bylo obsazeno ozbrojenou revoluční závodní gardou a V. Burian byl zatčen 24. května 1945 pro údajnou kolaboraci s nacisty [10]. "Znárodněné" divadlo bylo týž den přejmenováno na Divadlo kolektivní tvorby, uměleckým šéfem se stal Zdeněk Podlipný. [11] Burian v paláci Báňské a hutní společnosti vybudoval nejen prosperující divadlo, ale taktéž dílny, foyer, ateliér, módní salón a dokonce vlastní kino Vlasta (později "Cinema", v kině se promítaly Burianovy starší i novější filmy, pak také němé i zvukové grotesky, kreslené filmy apod.). Divadlo také vydávalo vlastní časopis. Jeho divadlem prošlo mnoho skvělých herců (např. Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl, Karel Noll, Jindřich Plachta, Václav Trégl a další). Příležitostně zde vystupovaly také např. Lída Baarová, Meda Valentová, Andula Sedláčková a další.

Ve filmu

Točil také filmy, v letech 1923–1956 účinkoval ve čtyřech němých a 36 zvukových filmech, většinou to byly komedie. Nejdříve točil filmy s režisérem Karlem Lamačem: C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Ducháček to zařídí, U pokladny stál... Když Lamač emigroval před hrozícím nacistickým nebezpečím, stal se jeho „dvorním“ režisérem Martin Frič: Anton Špelec, ostrostřelec, Tři vejce do skla, Katakomby, …. Točil i s jinými předními českými režiséry: s Miroslavem Cikánem (Hrdinný kapitán Korkorán, …), s Vladimírem Slavínským (Zlaté dno, …), s Janem Svitákem (Přednosta stanice). Nebo společně s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem režíroval komedii Ulice zpívá. Mezi filmy, v nichž převážně míval spíše nenáročné komediální role, se vymykají filmy U snědeného krámu (podle románu Ignáta Herrmanna), Revizor (podle N. V. Gogola), v nichž se úspěšně uplatnil jako charakterní herec. K pěti ze svých filmů natočil německé verze, které byly s úspěchem promítány v německy mluvících zemích, a jeden jeho film vznikl v česko-polské koprodukci (Dvanáct křesel). Za film U snědeného krámu obdržel od Českého filmového zpravodaje Bílou stuhu a v roce 1942 získal za své herectví Státní cenu. Ve filmových ateliérech byl ve svém živlu, neuznával autoritu režiséra, sám si říkal po každém záběru „stop“ a libovolně si improvizoval. Jediný, kdo ho dokázal trochu zkrotit, byl jeho přítel a režisér Frič. Zajímavé také je, že za každou roli dostával honorář přesahující sto tisíc korun, zatímco velké filmové dámské hvězdy (Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová či Věra Ferbasová) dostávaly za roli pouze deset tisíc.

Jeho některé filmy přímo vycházely z jeho divadelních představení. Mnoha filmům bylo kritikou vytýkáno, že jde o filmy jednoho muže, kde ostatní herci jsou jen stíny, které Burianovi nemohou konkurovat (např. Ducháček to zařídí).

První poválečnou rolí byl kostelník Kodýtek ve filmu Slepice a kostelník. Pak přišly tři role, ve kterých se ještě místy přiblížil svým dřívějším výkonům: poštmistr Plíšek v komedii Nejlepší člověk, rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král… (svým hlasem účinkoval ještě spolu s Janem Werichem v animovaném filmu Dva mrazíci) a Sylvestr Čáp v komedii Muž v povětří. Poslední rolí byl účetní Dušek v satirickém filmu Zaostřit, prosím!.

Charakteristika Burianova herectví (nejen divadelního)

Jeho herectví stálo na improvizaci, černém i laskavém humoru a satiře. Dokázal ztvárnit nejrůznější role všemožných zaměstnání a charakterů. Burian byl vynikající komik, lidový svou uměleckou i lidskou mentalitou, svým bezprostředním, spontánně nekomplikovaným humorem i mimořádným darem okamžitě parodovat všechno patetické, vznešené, „aristokratické“ i snobské. Jeho pohled na svět byl blízký plebejskému pohledu nejširších lidových vrstev. Jeho taneční, akrobaticko-klaunské pohybové schopnosti a tvrdým tréninkem získané dovednosti i neobyčejné hlasové rozpětí tvořily základ jeho klaunských čísel. Živé, dynamické až nespoutané herectví hraničí s neustálou improvizací. Hereckou postavu chápal jako montáž proměn, etud a čísel. Nerespektoval text daný autorem a svým improvizačním uměním vytvářel na jevišti každý večer dílo zcela nové, neopakovatelné a neustále překvapoval i své kolegy. Společnost udivoval taktéž svou imitační schopností, dokázal imitovat ptáky, zvířata, hudební nástroje, gramofon i větrák. Jaroslav Marvan jednou vzpomínal, že dokázal imitovat zvířata a zvuky tak, že by mu mohl závidět i „strýček Jedlička“.[zdroj?]

Popularita

Byl velmi populární, jeho tvář a jméno byly často využívány reklamou. Obchodníci po něm pojmenovali i bonbóny s názvem „Burianky“ a také nově vyšlechtěná růže – „Růže Vlasty Buriana“ po něm nesla jméno. Kamkoli přijel, budil rozruch – byl oblíbený a slavný. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy. Uniformy pak také na veřejnosti sám nosil. Byl taktéž příslušníkem Československé armády. Dokonce si za první republiky vyběhal a uplatil hodnost nadporučíka a podle vzpomínek pamětníků též uvažoval o prezidentské kandidatuře. V době své slávy měl pronajatý zámeček, kam o víkendech jezdil lovit. On sám však bydlel v přilehlém domě správce. Nedaleko Prahy měl statek, kde choval krávy. Každou měl pojmenovanou podle postav ze známých oper (Carmen, Libuše, Mařenka, …). Jména byla napsána na cedulích, které měly krávy připevněné nad hlavou. Svým bohatstvím se rád chlubil na veřejnosti, což vyvolávalo velkou závist, která byla jednou z příčin jeho poválečného pádu.[zdroj?]

Posmrtné uznání

Na jeho počest je každoročně udělována Cena Vlasty Buriana, která se uděluje nejlepším brankářům Gambrinus ligy ale také nejlepším komikům.

O Burianově popularitě svědčí i to, že téměř všechny jeho filmy postupně vyšly na VHS kazetách a DVD nosičích a jsou stále reprízovány v televizích; některé snímky byly zrestaurovány do vysokého rozlišení.


Související informace naleznete také v článku Dílo Vlasty Buriana.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ JEŽEK, Michal. Vlasta Burian miloval rozhlas, a ten mu rozpůlil život. Osobnosti za mikrofonem [online]. Archiv ČRo [cit. 3.3.2017]. Dostupné online. 
  3. ↑ Pražské policejní přihlášky, rodina Antona Buriana
  4. ↑ Milan Wolf: Vlasta Burian v obrazech, Levné knihy KMa, Praha, 2006, str. 182, ISBN 80-7309-351-0
  5. ↑ Pamětní desky v Praze: Vlasta Burian na Letné
  6. ↑ Městská část Praha 2: Ruce Vlasty Buriana
  7. ↑ Rozhovor s dr. Vladimirem Justem o rehabilitaci Krale komiku, vlasta-burian.sweb.cz
  8. ↑ KOLEKTIV autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, str. 151, ISBN 80-7008-107-4
  9. ↑ KOLEKTIV autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, str. 151, ISBN 80-7008-107-4
  10. ↑ KOLEKTIV autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, str. 153, ISBN 80-7008-107-4
  11. ↑ KOLEKTIV autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000, str. 95, ISBN 80-7008-107-4
  12. ↑ Pamětní desky v Praze: Deska Vlasty Buriana
  13. ↑ Pamětní desky v Praze: Vlasta Burian na Letné
  14. ↑ Pamětní desky v Praze: Vlasta Burian na Viktorii Žižkov
  15. ↑ sport.idnes.cz 2009: Klusácký mítink v Praze-Chuchli
  16. ↑ Slavín.cz: Český průvodce hřbitovem
  17. ↑ Česká televize: výsledky ankety Největší Čech

Literatura

Více informací o životě Vlasty Buriana lze nalézt v těchto encyklopediích a životopisných knihách:

  • ČÁSLAVSKÝ, Karel: Filmový Vlasta Burian, vydalo nakl. Fragment v roce 1997 a 2000, ISBN 80-7200-159-0 informace od nakladatele
  • ČERNÝ, Ivan R.: Byl jednou jeden Vlasta... aneb o králi českých komiků, vydalo nakladatelství Magnet v roce 1991, ISBN 80-85110-60-1
  • KOLEKTIV autorů: Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 3, 20, 28, 29, 53, 85, 95, 151–154, 176, 186, 199, 201, 205, 300, 369, 380, 381, 414–417, 428, 492, 518, 519.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 134–137.
  • FRAIS, Josef a FRAIS, Pavel: Vlasta Burian – Obrazový životopis, vydalo nakladatelství Práh v  roce 2001, Burian ve fotografiích, zejména ze sportu a soukromí, ISBN 80-86155-65-X
  • GÖTZOVÁ, Joža: Profily českých herců. Praha: vyd. S. V. U. Mánes, nedat. (okolo 1931), str. 80, obraz. část str. 159–161
  • JUST, Vladimír: Vlasta Burian : paradoxy krále komiků. Liberec : Česká beseda, 1986. 23 s.
  • JUST, Vladimír: Věc: Vlasta Burian. Praha : Rozmluvy, 1991. 142 s. ISBN 80-85336-04-9
  • JUST, Vladimír: Vlasta Burian : mystérium smíchu, vydalo nakladatelství AVČR v roce 1993 a 2002, ISBN 80-200-0861-6
  • KAŠPAR, Lukáš: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, Libri, Praha, 2007, ISBN 978-80-7277-347-3
  • KRÁL, Antonín a Petr: Vlasta Burian, vydalo nakladatelství Orbis v roce 1969
  • KUDĚLKA, Viktor: Hvězdy nad Barrandovem : průvodce po starších českých filmech. Brno : Knihkupectví Michala Ženíška, 1999. 289 s. ISBN 80-901887-6-1
  • LONGEN, Emil Artur: Král komiků, vydalo nakladatelství Melantrich v Praze v roce 1979 (2. vydání)
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 85. 
  • PELC, Jaromír: Osvobozené divadlo, nakladatelství Mladá fronta v Praze v roce 1990, ISBN 80-204-0165-2. Oddíl „Osvobozené divadlo neznámé“ obsahuje na s. 378–387 společný silvestrovský (1933) skeč Vlasty Buriana a V+W Sanatorium doktora Hormona, otištěný z rukopisu Jana Wericha. Blíže in: [1]
  • SUCHÝ, Ondřej: Vlasta Burian – Na cestě do 21. století, vydalo nakladatelství Brána v roce 2004, ISBN 80-7243-218-4 informace od nakladatele
  • SUCHÝ, Ondřej; FARNÍK, Jaromír: Album Vlasty Buriana, vydalo nakladatelství Ametyst v roce 2004, Burian ve fotografiích ze soukromí i z jeho díla, součástí je také CD „Vlasta s kytkou“, ISBN 80-85837-68-4
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 162–163. 
  • TUNYS, Ladislav: Hodně si pamatuju- Perličky v duši Raoula Schránila. Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 37, 49–53, 62, 75, 95, 100, 104–5, 109, 112–5, 125, 139, 140, ISBN 80-85837-35-8
  • TUNYS, Ladislav: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 148, 184, 244, ISBN 978-80-7388-552-6
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun–By. Praha: Libri, 2007. 225–368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 346–348. 

Související články

Externí odkazy

Ředitelé DVB, později Divadlo kolektivní tvorby a dnes Divadlo Komedie
Předchůdce:
– 		1925–1945
Vlasta Burian 		Nástupce:
Zdeněk Podlipný
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vlasta_Burian&oldid=16104301“