Vladimír Menšík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimír Menšík
alt =
Pamětní deska v Ivančicích
Rodné jméno Vladislav Menšík[1]
Narození 9. října 1929[2]
Česko Ivančice, Československo
Úmrtí 29. května 1988 (58 let)
Brno, Československo
Aktivní roky 1953 - 1988
Významné role Vacovský ve filmu
Lásky jedné plavovlásky

Vladimír Menšík (9. října 1929 Ivančice29. května 1988 Brno) byl český herec[3] moravského původu, moderátor, lidový vypravěč a bavič, držitel ocenění národní umělec, otec herečky a moderátorky Martiny Menšíkové. V divadle hrál jen velmi málo – většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a televizi.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodák z moravských Ivančic přičichl k divadlu v hudebním souboru Adolfa Pištěláka. Nejprve vystudoval průmyslovou školu a nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), což se mu na druhý pokus podařilo a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1955 objevil E.F.Burian, který jej také angažoval.

I přesto, že zde dostal spousty příležitostí a přestože byl divadlem zcela pohlcen, toužil zahrát si ve filmu. Jeho vůbec první účinkování před kamerou proběhlo ve snímku Velká příležitost a to víceméně coby komparsista. Teprve ve snímku Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, kde si zahrál italského mechanika, na sebe výrazněji upozornil. Díky své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.

K divadlu se vracel už víceméně ojediněle. V 50. a 60. letech se naplno rozjela jeho kariéra u filmu. Nebyl jen komediálním hercem. Dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval převážně v komediálních rolích a to jak ve filmech, tak i v pohádkách a seriálech. Jednalo se o velkého baviče, konferenciéra a hlavně excelentního vypravěče. Vystupoval doslova ve stovkách televizních pořadů a ve filmu a televizi vytvořil přes 150 rolí. Za zmínku stojí mezi jinými pořad Bakaláři a nezapomenutelné konferování silvestrovských estrád. Celá dlouhá léta trpěl těžkým astmatem. Byl silný kuřák a byl také závislý na alkoholu,[4][5][6] což jej zdravotně zcela decimovalo. Naposledy stál, resp. seděl před kamerou v květnu 1988 v pořadu ABECEDA.[5] O dva dny později zemřel v Brně. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.

Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl dvě děti – syna Petra (* 1955) a dceru Vladimíru (* 1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti – syna Jana (* 1962) a dceru Martinu (* 1965), která se jako jediná po něm stala herečkou.

Připomínka herce[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodný dům v Ivančicích zdobí pamětní deska. V blízkém Památníku Alfonse Muchy se také nachází stálá výstava Vladimíra Menšíka. 29. dubna 2007 byla slavnostně otevřena Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně.[7][8][9]

V Dolní Polici (část Žandova na Českolipsku) měli Menšíkovi v č.p. 6 řadu let chalupu. V roce 2005 nabídla Olga Menšíková část vybavení z chalupy Vlastivědnému muzeu v České Lípě. Muzeum brzy poté vytvořilo v přízemí hlavní budovy samostatnou místnost, expozice je nazvána Na chalupě u Vladimíra Menšíka.

Chalupa Menšíků v Dolní Polici

V Brně do roku 2013 existovala kavárna Vladimíra Menšíka, kterou vlastnil jeho syn Petr.[10][11]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Vladimír Menšík uměl hrát na piano a mandolínu
  • Hrál závodně házenou, rekreačně fotbal
  • Když měl přijít na první zkoušku divadelní hry Těžká Barbora, kterou režíroval Jan Werich, tak zaspal a Werich mu již druhou šanci nedal.
  • Tempo Vladimíra Menšíka bylo opravdu hektické, denně dělal až tři besedy společně s několika kolegy, a třeba i dvacetkrát za dva týdny. O prázdninách pak zpravidla točil filmy. Vždy si sebou vozil velké množství léků, některé z nich nebyly ani v tehdejším Československu dostupné. K tomuto hektickému pracovnímu nasazení měl hned několik důvodů: jednak miloval kontakt s lidmi, dále pak finančně podporoval velkou část své rodiny.
  • 10 let byl v KSČ, ale pro pasivitu byl vyloučen, z oficiálních akcí KSČ se mu dařilo "vykrucovat"[zdroj?]
  • Na národního umělce jej navrhl Gustav Husák
  • Neměl rád natáčení Bakalářů, považoval to za "kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem" [12]
  • Raději než Bakaláře měl rád natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Kvůli tomu se pohádal i s tehdejším ředitelem Československé televize - Janem Zelenkou. Účinkování v pořadu se údajně zbavil tak, že na jedno z natáčení přišel opilý.
  • Jako svého nejoblíbenějšího spisovatele označil Liona Feuchtwangera, dále měl rád např. válečnou literaturu.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Miloš Forman o Vladimírovi Menšíkovi:

"Chci se vyhnout objevování dávno objeveného. Totiž že Vladimír Menšík byl génius. A že patří do svaté trojice vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha. Všichni ostatní jsou pouze jejich apoštolové."[12]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Autor námětu[editovat | editovat zdroj]

Zpěvák[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://kic.ivancice.cz/Mensik.htm
  2. Někdy je i v oficiálních dokumentech chybně uváděn rok 1924. ... Zde je vysvětlení příčiny těchto omylů
  3. Vladimír Menšík. [online]. osobnosti.cz, [cit. 2010-01-17]. Dostupné online.  
  4. HÖSCHLOVÁ, Hana. Vladimír Menšík: Umíral a neviděl barvy.... Blesk. 2006-03-10. Dostupné online [cit. 2008-01-08]. ISSN 1213-8991.  
  5. a b MENŠÍKOVÁ, Martina. Vladimír Menšík: Boj s alkoholem prohrával [online]. 2007-10-14, [cit. 2008-01-08]. Dostupné online.  
  6. Vladimír Menšík. Reflex. 1999-12, roč. 1999, čís. 51. Dostupné online [cit. 2008-01-08].  
  7. První den otevření [online]. Obec Hlína, [cit. 2008-01-08]. Dostupné online.  
  8. Rozhledna Vladimíra Menšíka [online]. Turistik.cz, [cit. 2008-01-08]. Dostupné online.  
  9. Z věže Vladimíra Menšíka uvidíte i Alpy [online]. Centrum.cz, 2007-02-19, [cit. 2008-01-08]. Dostupné online.  
  10. Petr Menšík Kavárna Vladimíra Menšíka [online]. Royal menu, [cit. 2008-01-08]. Dostupné online.  
  11. Kavárna Vladimíra Menšíka končí, syn slavného herce neplatil nájem [online]. 2013-03-22, [cit. 2013-08-27]. Dostupné online.  
  12. a b Causa: Vladimír Menšík

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, František: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci. Praha : Mladá fronta, 1978. s. 290.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 60, 154.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 181–185.
  • HORÁKOVÁ-FONOVÁ, Alena. Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka. Praha : Press Praha, 1999. 135 s. ISBN 80-902788-0-9 (2. vydání 2008, ISBN 978-80-902788-2-0).
  • HUBAČ, Jiří; KOPECKÁ, Slávka. Vladimír Menšík : pocta Vladimíru Menšíkovi. Praha : HAK, 1993. 323 s. ISBN 80-900776-3-3.
  • JUNEK, Václav. Velké televizní Silvestry Vladimíra Menšíka. Praha : Nemo, 2010. 249 s. ISBN 978-80-904238-6-2.
  • MATĚJKOVÁ, Jolana. Dobrý rodák Vladimír Menšík. Praha : XYZ, 2006. 425 s. ISBN 80-86864-77-4.
  • MENŠÍK, Vladimír. Stromeček mého veselého života / uspořádala a k vydání připravila Olga Menšíková. 1. vydání. Praha : Český spisovatel, 1993. 205 s. ISBN 80-202-0452-0.
  • MENŠÍK, Vladimír. Dary Vladimíra Menšíka, aneb Stromeček mého veselého života /z rozhovorů s novináři a z veřejných vystoupení vybrala a uspořádala Olga Menšíková. 2. rozš. vydání. Praha : Knižní klub, 1998. 172 s. ISBN 80-7176-785-9 (3. vydání 2003, ISBN 80-242-0941-1). 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 456–457.  
  • REJŽEK, Jan. Vladimír Menšík. Praha : Čs. filmový ústav, 1987. 31 s.
  • Smích a slzy Vladimíra Menšíka / uspořádala a vydala Slávka Kopecká. Praha : Slávka Kopecká, 2006. 229 s. ISBN 80-86631-36-2 (2. vydání 2011, ISBN 978-80-86631-91-2).
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 376.  
  • TUNYS, Ladislav. Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila. Praha : Ametyst, 1998. ISBN 80-85837-35-8. s. 157.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]