Přeskočit na obsah

Sbírky Rudolfa II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sbírky Rudolfa II. je souhrnné označení pražských sbírek uměleckých a historických předmětů císaře Rudolfa II. Habsburského.

Zdena Bratršovská a František Hrdlička ve své úvaze O sběratelství píší, že "...sběratelství se dá definovat jako soustavné hromadění věcí podobného druhu, případně jako pořádání věcí do přehledného souboru...".[1] A právě osobní zálibou císaře Rudolfa II. (1552–1612) byla jeho významná sběratelská a mecenášská činnost.[2] Zatímco mecenášství se považovalo za ušlechtilý rys dvorského života, sběratelství se stalo zvyklostí stavovské společnosti. Cílem manýristického sběratelství byla snaha o vytvoření encyklopedického obrazu světa. Podněty pro tento typ sběratelství získal Rudolf II. již v mládí, kdy byl poslán na vychování k madridskému dvoru španělského krále Filipa II. (1527–1598). Pozdější podněty získal od svého vzdělaného otce císaře Maxmiliána II. (1527–1576), budovatele renesanční palácové a zahradní architektury, obdivovatele krásných knih a sběratele antických soch i drobné reliéfní plastiky. Další inspirací bylo pro císaře Studiolo Františka I. Medicejského ve Florencii, první evropský kabinet starožitností této skladby předmětů, a také sběratelství jeho strýce Ferdinanda II. Tyrolského, kunstkomora na zámku Ambras.

Počátek sbírek Rudolfa II.

[editovat | editovat zdroj]
Letohrádek královny Anny s přilehlou částí Královské zahrady – místo uložení části sbírek Rudolfa II.

S přemístěním císařského dvora do Prahy nechal Rudolf II. převést části otcových vídeňských sbírek do prostor Pražského hradu. Současně pozval do císařského města i některé umělce sloužící již jeho otci, a často i jeho dědovi, císaři Ferdinandovi I. Habsburskému (1503–1564). Část z Vídně přivezených sbírek, zvláště obrazů a soch, Rudolf II. umístil do Letohrádku královny Anny. S jeho stavbou se započalo v roce 1538, ale dostavbu provedl Bonifác Wohlmut (1510 ?-1579) až v polovině 60. let 16. století. Letohrádek obklopovala Královská zahrada, která se mohla chlubit řadou dosud neznámých rostlin, které v roce 1562 přivezl z Orientu do Vídně a Prahy Angerius Ghislain de Busbecq, Ferdinandův vyslanec v Konstantinopoli.[3] Za Rudolfa II. byla v zahradě dokončena stavba velké Míčovny, dále fíkovna (1590) a Oranžérie (1601)) a objekty pro exotická zvířata (Lví dvůr, 1581).[4]). Po roce 1599 se Letohrádek stal místem uložení některých astronomických přístrojů určených k pozorování prováděných dánským astronomem Tycho Brahem, kterým byl někdy přítomen i sám císař.

Nové prostory pro sbírky Rudolfa II.

[editovat | editovat zdroj]

Na jih od Královské zahrady, na druhé straně Jeleního příkopu, začal Rudolf II. budovat nové prostory pro své rychle se zvětšující sbírky. Ukázalo se totiž, že prostory v obytném paláci, zvaném Letní, který byl zbudován podle plánů Ulrica Aostalliho de Sala v letech 1577–1579, přestávaly být dostačujícím prostorem pro císařovy sbírky. Proto hned jak Aostalli dokončil stavbu stájí pro španělské koně v severní části Hradu (1594), císař ho pověřil zbudováním Nového sálu (dnes Španělský sál) nad těmito konírnami. Zde císař hodlal umístit sbírku soch v nadživotní velikosti zhotovených Adrianem de Vries. Tento sál budovaný italským architektem Giovanni Mariou Filippim však nesloužil zcela svému účelu ještě ani v roce 1606. Po Rudolfově smrti realizoval Filippi v letech 1613–1616 již jen torzo původního plánu výstavby severozápadního paláce.[5] Protože císař nebyl velkým obdivovatelem sochařství, jeho kolekce obsahovala vedle několika antických soch a plastik (antické torzo Illionea, reliéfní plastiky z období antického Říma), především díla sochařů působících v rudolfínské Praze. V nikách Nového sálu, ale i v Letohrádku královny Anny a v přilehlé Královské zahradě, byla umístěna díla Hanse Monta, Adriana de Vries a Giovanni Battisty Quadriho. Drobnější plastiky Giovanniho da Bologna a Leone Leoniho byly později uloženy v císařově kunstkomoře, spolu s množstvím dalších uměleckých předmětů.[6]

V nikách Nového sálu (dnes Španělský sál) měla být umístěna sbírka soch od Adriana de Vries.

Naopak větší část obrazových sbírek byla umístěna v dokončeném a výzdoby prostém Španělském sále (dnes Rudolfova galerie), který Aostalli budoval od roku 1590. Vzniklá obrazová galerie obsahovala malířská díla reprezentující několik tvůrčích okruhů. Byla to díla Albrechta Dürera a dalších reprezentantů německé renesance (Lucas Cranach starší, Hans Baldung Grien, Hans Holbein starší), díla italských renesančních a manýristických malířů (Leonardo da Vinci, Raffael Santi a jeho žák Giulio Romano, Giorgione, Tizian a jeho žáci – Jacopo Tintoretto a Paolo Veronese, Jacopo Bassano a jeho synové, Antonio Allegri da Correggio, ale i Rudolfův současník Caravaggio). Z pobytu ve Španělsku si císař přivezl obdiv k obrazům Hieronyma Bosche a Pietra Brueghela staršího, ale i k dalším vlámským umělcům (Quentin Massys, Jan Gossaert, Maerten Jacobsz van Heemskerck, Frans Floris), stejně jako ke španělským portrétistům té doby (Alonso Sánchez Coello).[7]

Díla a kopie děl Mistra Leonarda se seznamu sbírek z roku 1621[8]:

[editovat | editovat zdroj]
  • 814 Judita od Leonarda da Vinciho, kopie
  • 928 žena s blaty (?) od Leonarda da Vinciho, originál (Mona Lisa?)
  • 931 portrét sv. Kornelia od Leonarda da Vinciho, originál
  • 1069 ženský portrét od Leonarda da Vinciho, originál
  • 1365 Dáma s bílými houslemi od Leonarda da Vinciho, originál

Dvorští malíři, především Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen a Joseph Heintz starší, kteří v Praze založili školu manýristické malby, měli na císaře velký vliv. U dvora působila i velká skupina nizozemských malířů (Dirck de Quade van Ravesteyn, Pieter Stevens, Roelandt Savery, Joris a Jacob Hoefnagelové, Jan a Paul Vriedmann de Vries), zatímco z Italů v Praze pracoval Giuseppe Arcimboldo a málo známý Esaias Gilliori.[9]

Na císařském dvoře pracovali i umělečtí řemeslníci, především zlatníci, řezači drahých kamenů, rytci a hodináři. Přitom evropského věhlasu dosáhly dva uměleckořemeslné obory, a to zlatnictví, včetně medailérství, a glyptika.[10]

Vznik kunstkomory Rudolfa II.

[editovat | editovat zdroj]

Zlatnické práce, práce s drahými kameny, kuriozity a drobné hodinářské a astronomické předměty Rudolf II. nejdříve uchovával ve své nejbližší blízkosti, především v místnostech Letního paláce. Později jich však bylo tolik, že pro tyto uměleckořemeslné předměty zřídil kunstkomoru. V ní nacházely císařovy oblíbené sbírky medailí a plaket, které Rudolf II. částečně převzal z Maxmiliánových vídeňských sbírek.

Medailon s portrétem císaře Maxmiliána II. (Antonio Abondio, vosk na obsidiánové destičce, asi 1575, Uměleckohistorické muzeum, Vídeň)

Medailérství dosáhlo svého vrcholu v rudolfínské Praze především díky italskému rytci a medailérovi Antonio Abondiovi (1538–1591), kterého po smrti císaře Maxmiliána II. finančně zajistil Rudolf II. až neobvykle vysokými částkami a udělil mu šlechtický titul. Přestože se Abondio proslavil řadou portrétních medailí členů habsburského rodu, v císařově kunstkomoře bylo vystaveno jen několik jeho prací z terakoty a kovu, zatímco většinu uměleckých artefaktů tvořily Abondiovy práce z vosku, často barevné.[11] I jeho syn Alessandro Abondio (1570–1648) byl modelérem drobných sošek z vosku, ale z jeho pražského pobytu žádnou doloženou práci neznáme.[12] Medaile i plakety navrhoval další dvorní zlatník Paulus van Vianen, který své figurální reliéfy užíval také k výzdobě stříbrného nádobí, jako byly ploché misky na nožce, tzv. tazzy. Jeho bratr vytvořil grafický vzorník zlatnických prací.

Mnohem větší zájem než o medailérství měl císař o řezání a broušení drahých kamenů, a exotických materiálů, čemuž odpovídal nejen počet dvorských umělců, ale především množství v kunstkomoře zdokumentovaných uměleckých artefaktů. S řezači drahých kamenů úzce spolupracovali zlatníci, klenotníci a šmukýři.

Achátové vičko poháru (zhotovil Ottavio Miseroni, zlatou montáž provedl Jan Vermeyen, 1603–1607, Praha; dnes Uměleckohistorické muzeum, Vídeň)

K nejvýznamnějším řezačům kamene a drahokamů patřili Ottavio Miseroni (1560?-1624), původem z Milána, který se v roce 1588 stal správcem brusírny v Císařském mlýně v Praze-Bubenči. Téhož roku byl Ottavio a jeho bratr Giovanni Ambroggio Miseroni císařem jmenováni dvorními brusiči drahokamů. K řezbě nádob používali nejen horský křišťál, ale i acháty, jaspisy, topasy a další polodrahokamy. Ottaviovy nádoby fasované do stříbra dvorními zlatníky patřily k vrcholům evropské glyptiky prvních desetiletí 17. století. Především spolupráce se zlatníkem Janem Vermeyenem (1559 ?-1608) dávala Ottaviovým nádobám a pohárům honosný rámec. Spolupráce pražských dílen umožnila, že císařský dvůr začal konkurovat medicejským dílnám ve Florencii. Pražská škola se nakonec vydala cestou nezávislou nejen na Florencii, ale i na Miláně, a vytvořila vlastní styl, který je označován jako "rudolfínský".[13] Talent po otci Ottaviovi zdědil Dionysio Miseroni (1607–1661), který se stal i šacmistrem pokladu a správcem císařských sbírek. Dohlížel také na řezačskou dílnu Castrucciů, ve které vznikaly císařem obdivované florentské mozaiky, commessi in pietre dure, v podobě obrazů krajin, stolních desek či obkladů dvířek kabinetů. Dílna však brzy po smrti Cosima di Giovanni Castrucciho zanikla.

Koruna, jablko a žezlo císaře Rudolfa II. (korunu zhotovil Jan Vermeyen, žezlo a jablko dokončil Andreas Osenbruck – dnes Uměleckohistorické muzeum, Vídeň).

Ve sbírkách Rudolfa II. byly zastoupeny neméně významné světské i chrámové zlatnické práce a soubory šperků. Vlámský zlatník Jan Vermeyen přesídlil do Prahy] asi roku 1592 a v roce 1597 se stal císařovým dvorním zlatníkem. Spolu s Němcem Andreasem Osenbruckem (1570 ?-1622) byl Jan Vermeyen vybrán ke zhotovení osobních korunovačních klenotů pro císaře. Koruna dokončená v roce 1602 v sobě spojovala principy svatováclavské koruny a císařské koruny Maxmiliána I.. Ta byla nejen dokladem mistrovské zlatnické práce, ale vynikla i dokonalým zpravováním drahokamů a zdobných emailů. Je proto považována za nejvýznamnější zlatnickou prací, která vznikla v rudolfínské Praze za císařova života. Po smrti Jana Vermeyena (1608) dohotovil císařské jablko a žezlo Andreas Osenbruck, jak dokládá na žezlu destička s monogramem císaře Matyáše a datem 1612. Zlatnická signaturou odkazuje na rok 1615.[14] Spolu s císařskými insigniemi vznikla v dílnách těchto zlatníků i řada šperků, které jsou dnes označovány za okruh mistra koruny, druhá skupina za okruh mistra žezla. Oba uvedení umělci a jejich dílny se významně podíleli na špercích zhotovených přímo do císařovy sbírky.[14]

Před rokem 1600 byl však nejvýznamnějším šperkařem Anton Schweinberger (činný v Praze 1587–1603), původem z Augsburgu, kterého císař v roce 1587 jmenoval dvorním zlatníkem. Po jeho smrti tuto funkci převzal neméně uznávaný zlatník, který byl i schopným kreslířem krajinných motivů a nadaným sochařem, Paulus van Vianen (1570 ?-1613). Jeho pozdější tepané práce ve zlatě a stříbře mají již protobarokní charakter. Jako kreslíř zachytil i vpád pasovských vojsk na Malou Stranu, událost z roku 1611, která byla poslední pobídkou těžce nemocného císaře Rudolfa II. k abdikaci na český trůn. Krátce poté císař 20. ledna 1612 zemřel[15] a sbírky jím budované, především poklad obrazů, zlatých a stříbrných předmětů, v dědictví postupně přecházel do rukou císaře Matyáše a dalších členů habsburského rodu.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ https://legacy.blisty.cz/art/24528.html
  2. ↑ Kaufmann T. da Costa Pražská perspektiva: Nový pohled na rudolfínský styl. In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1995. Str. 96–106..
  3. ↑ Fučíková E. Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530–1648). In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1995. Str. 2–71.
  4. ↑ Chotěbor P. Pražský hrad za Rudolfa II.. In: Umění a řemesla Speciální číslo U&Ř k rudolfínským výstavám v Praze, 1997. Str. 15–19.
  5. ↑ Ledvinka V., Mráz B., Vlnas V. Západní (Rudolfův, tereziánský) palác. In: Pražské paláce (J. a Z. Tomášovi). Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha, 2000. Str. 233–239.
  6. ↑ Bukovinská B. Kunstkomora Rudolfa II. In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1995. Str. 199–208.
  7. ↑ Fučíková E., Chotěbor P., Lukeš Z. Umělecké sbírky Rudolfa II. In: Obrazárna Pražského hradu (J. Doubnerová, red.). Vydala Správa Pražského hradu, Praha, 1998. Str. 16–24.
  8. ↑ Inventář pražského pokladu a kumstkomory [online]. [cit. 2021-10-27]. Dostupné online. 
  9. ↑ Preiss R. Zlatá Praha – Manýrismus. In: Italští umělci v Praze (renesance, manýrismus, baroko). Vydalo Nakladatelství Panorama, Praha, 1986. Str. 106–125.
  10. ↑ Kloučková J. Sochařství a uměleckořemeslné práce. In: Rudolf II. a jeho vztah k umění (bakalářská práce, školitel: PhDr. J. Bilková, Ph.D.). Západočeská univerzita v Plzni, Filozofická fakulta, 2014. Str. 28–30.
  11. ↑ Preiss R. Zlatá Praha – Manýrismus. In: Italští umělci v Praze (renesance). Vydalo Nakladatelství Panorama, Praha, 1986. Str. 141–143.
  12. ↑ Bukovinská B. Umělecké řemeslo na dvoře Rudolfa II. v Praze. In: Dějiny českého výtvarného umění II/1. Vydala Academia, Praha, 1989. Str. 235.
  13. ↑ Distelberger R. Pokus o "rudolfínské" v umění "pražských dvorský dílen", In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1995. Str. 189–198.
  14. ↑ a b Bukovinská B. Umělecké řemeslo na dvoře Rudolfa II. v Praze. In: Dějiny českého výtvarného umění II/1. Vydala Academia, Praha, 1989. Str. 231–232.
  15. ↑ Bůžek Václav, Marek Pavel, Smrt Rudolfa II. NLN Praha 2012, s. 16-19

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Brožková H., Cirkl J., Drahotová O. et al. Sběratelství. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1983. 160 stran.
  • Janáček J. Rudolf II. a jeho doba. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1987. 569 stran.
  • Kolektiv autorů. Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. 386 stran. ISBN 80-902051-6-X
  • Preiss P. Italští umělci v Praze (renesance, manýrismus, baroko). Vydalo Nakladatelství Panorama, Praha, 1986. 547 stran.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Dvorní malíři rudolfínské Prahy
portrétisté
Giuseppe Arcimboldo (1527–1593) • Matthäus Gundelach (1566–1654) • Joseph Heintz starší (1564–1609) • Jacob Hoefnagel (1573/5–1630/3) • Hans Hoffmann (1530–1591/2) • Bartholomeus Spranger (1546–1611) • Dirck de Quade van Ravesteyn (1565/70–1620) • Hans von Aachen (1552/56–1615) • Giovanni Battista Ferro (?-?) • Daniel Fröschl (1572/73–1613) • Jeremias Günther (?–?) • Giulio Licinio (1527–1591) • Jakob Seisenegger (1505–1567) • Francesco Terzio (1523–1591)
krajináři
Roelandt Savery (1576/8–1639) • Pieter Stevens (1567–1624) • Paulus van Vianen (1570–1613) • Hans Vredeman de Vries (1526/7–1606/9)
kreslíři
Florian Abel (?–1564) • Ottavio Strada starší (1550–1606)
sochaři (a kreslíři)
Hans Mont (1546–1582/85) • Adrian de Vries (1556–1626)
miniaturisté
Joris Hoefnagel (1542–1600/1) • Matyáš Hutský (1546–1599)
rytci
Aegidius Sadeler (1568/70–1625/9) • Hendrick Goltzius (1558–1617) • Jacob Matham (1571–1631) • Martino Rota (1520?–1583)
Sbírky Rudolfa II. • Kunstkomora Rudolfa II.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sbírky_Rudolfa_II.&oldid=24296162“