Protestantismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Protestantství)
Skočit na: Navigace, Hledání
95 tezí Martina Luthera z roku 1517 se považuje za počátek reformace

Protestantismus je jeden z hlavních směrů křesťanství, vycházející z náboženských reformních hnutí západní Evropy pozdního středověku a raného novověku, především z reformace, zahájené vystoupením Martina Luthera proti prodeji odpustků roku 1517. Označení protestanté bylo původně politické a vztahovalo se na luteránská knížata a města, která na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 protestovala proti zákazu reformace ve Svaté říši římské. Počínaje vestfálským mírem r. 1648[1] se označení rozšířilo na všechny křesťany vyznávající reformační a podobné nauky. Jiné označení pro protestanty je evangelíci, což odkazuje k jejich důrazu na bibli, evangelium.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Protestantismus vznikl během světové reformace 16. století, krize západní církve se však projevovala již na konci středověku řadou reformních hnutí, pro které se někdy užívá termín první reformace,[2] do níž se zahrnuje i české husitství. Z první reformace dodnes bez přerušení přetrvává hnutí valdenských a Jednota bratrská. Půdu reformaci připravovali i mystici typu Mistra Eckharta a humanisté jako Erasmus Rotterdamský, na jejichž náboženské a intelektuální podněty mohli reformátoři navázat.

Počátek vlastní reformace se klade na 31. října 1517, kdy Martin Luther předložil svých 95 tezí, kritiku zlořádů tehdejší církve, především zneužívání odpustků. Lutherem založené hnutí se rychle šířilo zprvu po Německu a poté po celé západní a střední Evropě. Vedle kritiky stávajícího zneužívání náboženské moci nabízelo i pozitivní náboženský obsah, zejména bohoslužbu v lidovém jazyce namísto dosavadní latiny, prostotu a soustředění na jádro křesťanského poselství, jak mu reformátoři rozuměli. Pro úspěch reformace měla velký význam i podpora řady světských vládců, z nichž někteří – jako například anglický král Jindřich VIII. Tudor – vedle očisty církve vítali i možnost zabavovat církevní majetek a osvobodit se od vlivu papežství. Protest reformovaných knížat a měst na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 také dal novému hnutí jméno.

Reformace se ovšem neprosadila v celé západní Evropě. Za papežství se postavil vlivný rod Habsburků a další panovníci jižní a východní Evropy a sama římská církev prošla reformou v takzvané protireformaci. Třicetiletá válka a další konflikty 16. a 17. století přinesly jisté územní posuny, například české země se po potlačení stavovského povstání rekatolizovaly, ovšem západní a střední Evropa zůstala rozdělena na země římskokatolické (většinou románská a západoslovanská území) a protestantské (většinou germánská území) a nábožensky rozdělena zůstala i samotná Svatá říše římská.

Na rozdíl od centralizovaného římského katolicismu byly reformované církve od počátku regionálně i věroučně roztříštěné. Luteránství, navazující přímo na Luthera, se prosadilo především v severním Německu a Skandinávii. Radikálnější kalvinismus, založený na syntéze učení Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho, se prosadil zejména na části frankofonního území, anglosaského světa a Nizozemí. Anglikánství vychází z reformačního působení Jindřicha VIII. a jím dosazeného arcibiskupa Thomase Cranmera na Britských ostrovech a je podnes státní církví Anglie.[3] Vedle těchto hlavních směrů vznikly v oblasti reformace již v 16. století další skupiny, například novokřtěnci, na něž navazují dnešní baptisté,[4] odmítající křest dětí, anebo předchůdci dnešních unitářů, popírající nauku o boží Trojici.[5]

Zejména v anglosaských zemích se z protestantských církví v následujících stoletích dále vydělovaly nové směry, sekty, církve a hnutí, u jejichž kořenů často stál puritanismus a probuzenecké hnutí. Sem patří například metodismus,[6] letniční hnutí (pentekostalismus) či evangelikalismus (protestantský fundamentalismus).[7] Vznikly ovšem i směry na hranici tradičního křesťanství, které nejsou obvykle ostatními církvemi považovány za křesťanské, například mormonismus a Svědkové Jehovovi.[8]

Učení[editovat | editovat zdroj]

Pro protestantismus je typický důraz na Písmo jako zdroj zjevené Pravdy, vůči katolictví se vymezuje mj. popřením církevní tradice jakožto dalšího zdroje zjevení rovnocenného Písmu (Lutherova zásada sola scriptura).

Církve[editovat | editovat zdroj]

Protestantské nebo evangelické církve je souhrnné označení církví vzešlých z reformace. Církve čerpající primárně z Lutherova odkazu se nazývají luteráni (Augsburské vyznání). Protestanté navazující zejména na odkaz Jana Kalvína se nazývají kalvinisté nebo reformovaní (Helvetské vyznání). K protestantismu se řadí i anglikánská církev a menší evangelikální církve, např. baptisté, metodisté, presbyteriáni, puritáni, mennonité, letniční, v českých zemích např. Jednota bratrská nebo Českobratrská církev evangelická.

Protestanté (evangelíci) je společný název pro členy těchto církví.

Protestantské církve v Česku[editovat | editovat zdroj]

Luteránské církve[editovat | editovat zdroj]

Původem anglosaské církve[editovat | editovat zdroj]

Jde o církve původem vzniklé jako puritánské disidentské hnutí v anglikánské, (v USA zvané episkopální) církvi.

Ostatní církve hlavního proudu křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Náboženské společnosti s reformačními kořeny, které však nejsou obecně řazeny mezi křesťanské církve[editovat | editovat zdroj]

I když tyto náboženské společnosti svou víru od křesťanství a reformace odvozují, nauky těchto náboženských společností se podstatně liší od některých bodů Apoštolského vyznání víry, které je tradičními církvemi uznáváno jako základní definice křesťanské víry. Členové těchto náboženských společností proto nejsou tradičními církvemi počítáni mezi křesťany, byť se za ně sami považují.[9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. iEncyklopedie.cz, heslo protestantismus [online]. Karmelitánské nakladatelství, [cit. 2010-04-04]. Dostupné online. (česky) 
  2. VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie náboženských směrů v České republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7178-798-1.   [Dále jen Vojtíšek 2004], s. 56
  3. Vojtíšek 2004, s. 57–58
  4. Vojtíšek 2004, s. 58–59
  5. Vojtíšek 2004, s. 59
  6. Vojtíšek 2004, s. 58–61
  7. Vojtíšek 2004, s. 62
  8. Vojtíšek 2004, s. 64–65
  9. Vojtíšek 2004, s. 87

Související články[editovat | editovat zdroj]