Mennonité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Menno Simons

Mennonité jsou jednou součástí křesťanského hnutí novokřtěnců (anabaptistů), kteří si původně říkali švýcarští bratří. Vznikli vlivem Menno Simonse po r. 1545 v Holandsku a severním Německu. Sami slovo anabaptismus tenkrát neužívali, ježto to bylo slovo hanlivé; v druhé polovině dvacátého století se však tento název plně vžil. Chápou se jako nezařaditelní do běžných proudů reformace, tvořící „třetí cestu“ (po katolictví a protestantství).

Menno Simons[editovat | editovat zdroj]

Název pochází od jména Menno Simonse (14961561), který anabaptismus obnovil a formalizoval jeho učení. Menno se narodil ve fríském Witmarsumu, získal vzdělání v Holandsku, stal se římskokatolickým knězem, ale studium Písma, pronásledování jinověrců katolíky a setkání s anabaptisty ho přivedly k opuštění římskokatolické církve (1536) a připojení se k anabaptistům. Menno dal novému hnutí ráz duchovního, mírumilovného a tvůrčího křesťanství.

Menno byl duchovním vůdcem a dobrým organizátorem. Byl misionářem, cestoval a zakládal sbory v celé severní Evropě mezi Francií a Ruskem, přestože katoličtí nepřátelé usilovali o jeho život. V pokojných chvílích napsal Menno pro své sbory řadu knih a traktátů. Ve své knize „Základ pravé víry křesťanské“ položil Menno Simmons pevný dogmatický základ pro hnutí mennonitů. Knížečka „Nové zrození“ popisuje, co to znamená být křesťanem.

Po smrti Mennonově se hnutí fragmentovalo na skupiny konzervativní a pokrokové. Přes tyto vzájemné teologické rozepře, byli známí jako dobří lidé, zapálení křesťané a znamenití hospodáři a řemeslníci.

Učení[editovat | editovat zdroj]

Pravá, bohulibá víra nemůže být jalová, ale nutně ovoce plodí a svou podstatu najevo dává.
(Menno Simons, 1539[1])

Menno Simons měl hlavně na srdci následující:[2]

  • pozorné čtení Písma (mnozí negramotní anabaptisté udivovali své žalářníky znalostí nazpaměť naučených biblických textů)
  • horlivost v šíření víry a nabádání k pokání
  • vykládání Písma ve světle života a učení Kristova
  • důraz na bohabojnou cestu životní, tj. následování Krista a vzájemnou zodpovědnost skrze církevní kázeň

Kázal proti násilí, jak bratřím, tak i pánům a vrchnostem, které je pronásledovaly. Jeho učení o přísné kázni (od důvěrného napomenutí, přes veřejné pokání, až ke stranění a exkomunikaci) způsobilo v praxi mnoho problémů, a je dosud kontroverzní.

Jako ostatním anabaptistům, mennonitům hlavně záleží na tom, jak svou víru žít. O jejich hlavních zásadách pojednává článek o anabaptismu.

Praxe[editovat | editovat zdroj]

Ve svých sborech mennonité udržovali přísnou kázeň. Bohoslužba byla prostá: čtení Písma, modlitby, kázání, a společný zpěv, většinou bez hudebních nástrojů. Byla zachovávána Večeře Páně, křest dospělých a obřad umývání nohou. Vojenská služba, zastávání civilních úřadů, přísaha a placené duchovenstvo se zamítalo. Mennonité zavedli ve své církvi biskupy (starší). Duchovní jsou voleni věřícími.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kvůli pronásledování opustila mennonitská sekta v roce 1555 Holandsko a hledala po celé Evropě vhodné místo, kde by se mohla usadit. Střízliví anabaptisté a mennonité pronásledovaní jedněmi byli vděčně přijímáni druhými. Moravští anabaptisté (habáni) byli chráněni moravskými stavy i proti císaři; byli zde oceněni pro svou píli, spořádaný způsob života a obratnost v řemeslech. Carevna Kateřina II. osídlovala Ukrajinu a Krym mennonitskými emigranty. A Vilém Penn zval tyto lidi do Ameriky. V Anglii za Jindřicha VIII., bylo mnoho vlámských anabaptistů, kteří se snažili uprchout domácím lovcům kacířů, umučeno a upáleno. Persekuce pokračovala i za vlády Alžběty I.. V 17. století se situace anabaptistů zlepšila a byly na ně v Západní Evropě uvaleny převážně jen vysoké daně.

V Polsku se mennoniti usazovali v dosud neosídlených oblastech. Byli neobyčejně pracovití, vykazovali obrovskou zručnost a schopnosti, co se týče vysoušení bažin. Řada mennonitů přesídlila odtud do Ruska, kde dostali od carů velké svobody, a dařilo se jim tam nevídaně. Ale nakonec i odsud museli prchnout. Odešli posléze do Severní Ameriky.

Dnes jsou mennonité nejpočetnější skupinou anabaptistů. Žijí v 60 zemích a dospělých členů se odhaduje přes milion.[3] Nejpočetnější shromáždění mennonitů jsou ve Spojených státech, Kanadě, Jižní Americe a v Kongu.

Mennonité v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Dnešní mennonity možno neformálně dělit na tři skupiny: tradiční (starosvětské), konzervativní, a asimilované.[4] Tradiční mennonité se podobají starosvětským amišům, ale většinou se holí. Omezují technologii a jiné moderní vymoženosti podle toho, zda tyto vynálezy podemílají rodinu a komunitu. Asimilovaní mennonité se neliší v životním stylu od svých světských sousedů, a soustřeďují svoji snahu na misie, řešení mezilidských konfliktů, pomoc chudým a postiženým katastrofami, a moderaci vlastního konzumerismu. Konzervativní mennonité spadají někde uprostřed, šatí se po staru, ale ne přísně, mají např. auta, ale ne televizi.

Asimilovaní mennonité tvoří dvě třetiny všech mennonitů v Severní Americe, ale ztrácejí vitalitu a v průměru stárnou. Tradiční a konzervativní mennonité rostou, a šíří se do dalších oblastí a zemí, kde zakládají nové vesnice a jsou obvykle vítaní.

Rozdíly mezi amiši a mennonity[editovat | editovat zdroj]

Většina mennonitů je dnes do velké míry moderní, kdežto většina amišů udržuje život po starodávnu (plnovous, starobylé jednoduché šaty, koňské potahy, zákaz elektřiny atp.). Ale existují i velmi tradiční mennonité. Obě dvě sekty na sebe mají vzájemný vliv, a někdy splývají dohromady. Amišové nestaví kostely (bohoslužby drží doma), slaví večeři Páně dvakrát do roka, a důsledně dbají na separaci od světa. Mají většinou přísnější církevní kázeň.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.mhsc.ca/mennos/bcommunity.html
  2. http://www.themennonite.org/issues/12-01/articles/I_finally_read_Menno
  3. http://encarta.msn.com/encyclopedia_761562854/mennonites.html
  4. http://www.experience-ohio-amish-country.com/history-of-the-anabaptists.html

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Wisotzki, Elisabeth. Die Überlebensstrategien der rußlanddeutschen Mennoniten / – Bonn : [s. n.], 1992. – 227 s. : bibliografie, mapy, tabulky, grafy, CV data autorky. – Inauguraldissertation zur Erlangung der Doktorwürde vorgelegt der Philosophischen Fakultät der Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Bonn

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]