Označování ulic a veřejných prostranství

Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska. Pokuste se, prosíme, článek vylepšit a doplnit nebo k možnému zdokonalení přispět v diskusi.

Označení ulice v Jindřichově Hradci

Název ulice Generála Vedrala Sázavského v Kostelci nad Černými lesy má různé varianty, na této tabulce je nejdelší z nich

Označování ulic, náměstí, nábřeží, mostů, parků, sadů a dalších veřejných prostranství je určeno zejména k orientaci ve městě a k usnadnění identifikace veřejnou správou, přičemž nenahrazuje identifikaci úřední (například podle katastru nemovitostí). Ulice (tedy místní komunikace, zejména městského typu) se v Česku a dalších evropských státech označují názvy na rozdíl od silnic, které se označují čísly. V některých menších obcích ulice pojmenovány nejsou. V USA je v mnoha městech zvykem označovat ulice jen čísly.

Historie

Původní cesty a stezky se nepojmenovávaly, nazývaly se podle toho, kam vedou. Některé dopravní stavby se nazývaly například podle toho, kdo je postavil.

Příkladem vývoje místního názvosloví ve středověkých městech je Praha. Jedním z nejstarších názvů, který má charakter pojmenování, je označení pražského Juditina mostu z 12. století. Z té doby pravděpodobně pochází také nejstarší vrstva pomístních názvů jako jsou v Praze Boršov, Týn, Moráň, Zderaz, Opyš nebo Újezd, která se později stala základem uličního názvosloví. Kolem 14. století se vžívají názvy jednotlivých rynků a trhů: rynk Nový, Malostranský a Novoměstský, trh Chlebný, Kurný, Masný, Ovocný, Uhelný, Senný, Dobytčí, Koňský atd., podobně i ulice Celetná, Kostečná, Kožná, Provaznická, Platnéřská. V Praze měla některá místa vžitý název latinský, německý i český, které ne vždy byly vzájemným překladem. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení. Objevovaly se i názvy podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události (Nekázanku podle pověsti Karel IV. nenakázal postavit, Spálená získala své jméno požárem roku 1506). Tento pražský vývoj je do jisté míry typický pro středověká města. V 17. století jsou v uličních názvech Prahy zřejmé vlivy rekatolizace, na přelomu 17. a 18. století i poněmčování ještě před vyhlášením němčiny jako úředního jazyka.

Názvy ulic byly po staletí pouze zvykovou záležitostí, pevně kodifikovány a povinně označeny byly až v době osvícenského absolutismu. V Praze byly názvy ulic úředně zavedeny po sloučení čtyř pražských měst (1784) počínaje 27. říjnem 1787, jako nutný doplněk k domovním číslům, která byla v monarchii zavedena po roce 1770 a která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy důsledně poněmčeny. Úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. Ostrovy, mosty a nábřeží byly pojmenovány podle příslušníku habsbursko-lotrinské dynastie a byly zavedeny tři názvy podle purkrabího Chotka. Rok 1848 přinesl vlnu názvů českých a vlasteneckých a překladů do češtiny.

V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi. Většina názvů z té doby byla poměrně nekonfliktní, spor vznikl pouze o Husově jménu. Koncem 19. století přibývalo v Praze i okolních městech (Žižkov, Vinohrady, Nusle) vlastenecky zaměřených názvů, které byly v Praze současně kompenzovány dalšími názvy po členech vládnoucí dynastie. V roce 1888 se národnostní spory vyhrotily, liberečtí radní označili ulice jen německými názvy a pražští radní zase v nově připojených Holešovicích umístili jen české názvy. V roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil.

Po roce 1918 došlo k silné vlně přejmenovávání, jednak z důvodů odstraňování symbolů Rakouska, v Praze navíc z důvodu odstraňování duplicitních názvů po vzniku Velké Prahy. Na monopol oficiálních názvů a jejich usměrnění z nacionálně-ideologického hlediska kladl důraz zákon č. 266/1920 Sb., o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů. Pojmenování, „jež nelze uvésti v soulad s historií a vnějšími vztahy národa československého, zejména taková, jež připomínají osoby, které jakýmkoli způsobem projevily nepřátelské smýšlení proti československému národu nebo národům sdruženým, nebo připomínají události rázu protistátního“, bylo zakázáno a obce měly povinnost do jednoho měsíce od účinnosti zákona je změnit a staré označení odstranit a beze stopy zahladit, jinak to musel provést nadřízený úřad a liknavému starostovi hrozila pokuta. Nové názvy musely obce předkládat ke schválení nadřízeným úřadům.

Další hromadné přejmenovávání čekalo česká města s příchodem (1939) i odchodem (1945) nacismu a s příchodem (1948) i koncem (1989) komunistického režimu. Bouřlivá výstavba ve 20. a 30. letech stejně jako po druhé světové válce v různých vlnách až do současnosti přinesla mnoho z větší části umělých názvoslovných systémů.

Stanovení názvů

9. ledna 1925 pražská městská rada schválila šest zásad pro pojmenovávání:

• preference tradičních původních názvů
• preference názvů podle povahy místa
• pro nové ulice vzniklé po roce 1918 je možno použít vlastenecky zaměřené názvy
• respektování ucelených místních názvoslovných soustav
• výjimečně možno pojmenovat ulici podle osoby, která v místě žila, avšak zásadně ne podle dosud žijící osoby
• v ostatních případech se měly volit názvy podle zemí, krajů, míst, řek, hor atd., pokud možno v části města ležící ve směru skutečného umístění této lokality

Od roku 1991 přibyla například zásada nepojmenovávat podle politických stran, hnutí a pojmů a podle institucí, organizací, spolků či firem, pokud působily po roce 1945 nebo působí dosud.

Obdobná pravidla jsou uznávána i v jiných městech. V některých obcích se nebrání ani názvům voleným s humorem či nadsázkou, například v Humpolci mají Hliníkovu ulici podle svého nejznámějšího, avšak fiktivního přistěhovalce. Pražská Místopisná komise dbá na serióznost a nedoporučila například pro nový obytný celek v Hrnčířích sadu názvů na náměty knih o Harry Potterovi.

Kromě místních soustav inspirovaných geograficky, vlastenecky apod. stojí za zmínku soustava ulic pojmenovaných podle rostlin a květin na Zahradním Městě (1934) a „racionální“ systém na Spořilově (1928–1931, např. Jižní I–XVII, Severozápadní I–VI atd.), obojí v katastrálním území Záběhlice v Praze.

V Praze jako reakce na živelná přejmenovávání míst při Sametové revoluci vznikla 13. prosince 1989 tzv. Nezávislá skupina pro pojmenování ulic a veřejných prostranství při Archivu hlavního města Prahy, jejímiž členy byli pracovníci onomastického oddělení ÚJČ ČSAV, katedry českého jazyka FF UK, Geodetického a kartografického podniku Praha, Archivu hlavního města Prahy, Muzea hlavního města Prahy, Klubu za starou Prahu, Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, Genealogické a heraldické společnosti, Historického ústavu Československé armády a odboru dopravy a odboru vnitřních věcí Národního výboru hlavního města Prahy. V čele skupiny stál archivář Bohdan Zilynskyj a skupina si kladla za cíl předejít nežádoucím krajnostem při přejmenovávání a vnést do názvoslovné činnosti řád. Od počátku roku 1991 se stala místopisnou komisí Rady hlavního města Prahy – tato komise je zřizována v každém volebním období (pouze v letech 1995–1996 byla pouze subkomisí právní komise). Hlavní vlna přejmenovávání po komunistickém režimu probíhala v Praze do roku 1996, těžiště činnosti se tak přesunulo na pojmenovávání nových ulic. Tato komise získala klíčový vliv, avšak ne všechny její návrhy jsou přijímány a ne úplně všechny uskutečněné změny získaly její doporučení, rozhodnutí činí rada města.

Neoficiální název ulice ve zbraslavských Strnadech

V Kersku byl podle amerického vzoru zaveden systém číslování „alejí“.

Podle § 29 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, přísluší obci (v samostatné působnosti) rozhodovat o názvech částí obce, ulic a jiných veřejných prostranství. Podle § 31 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, o názvech ulic, silnic, náměstí, parků a mostů, jakož i dalších veřejných prostranství rozhoduje hlavní město Praha, a to zpravidla na základě návrhů podaných městskými částmi. Ulice nebo jiná veřejná prostranství se podle obou zákonů nepojmenovávají shodnými názvy (rozumí se v rámci jedné obce).

Ulice a veřejná prostranství se podle § 29 zákona o obcích a § 13 zákona o hlavním městě Praze z roku 2000 nepojmenovávají podle jmen „žijících osobností veřejného života“. Podobné omezení („Ulice nebo jiná veřejná prostranství se zásadně nepojmenovávají podle jmen vynikajících osobností veřejného života domácího nebo zahraničního, které dosud žijí.“) bylo stanoveno již vyhláškou 97/1961 Sb. V Praze podobná zásada byla přijata již v roce 1925. Po žijících osobnostech se nejčastěji pojmenovávalo po vzniku Československa i po druhé světové válce a v padesátých letech. Několik ulic byla pojmenováno podle žijících osob před účinností zákona o obcích (12. listopadu 2000), kdy byla právní síla vyhlášky z roku 1961 zpochybněna. Ve Veselí nad Lužnicí přejmenovali nábřeží Pionýrů na nábřeží Jaroslava Foglara ještě za Foglarova života. V Pelhřimově roku 1998 pojmenovali ulicí po bratrech Lipských po smrti Oldřicha se souhlasem dosud žijícího bratra Lubomíra. Čáslav pojmenovala ulice po svých rodácích Miloši Formanovi a Jarmile Kratochvílové nebo zde působící atletky Ludmily Formanové ještě za jejich života. Ministerstvo vnitra se sice v roce 1999 pokusilo pojmenování po Kratochvílové a Formanové zabránit, ale existoval názor, že ústavní právo obcí na samosprávu má vyšší právní sílu než vyhláška z doby, kdy takové právo neexistovalo (zákon o obcích v roce 1999 ještě neexistoval), a město si nakonec prosadilo své. V některých městech je samo pojmenování ulice nejednoznačné a pouze z průvodní dokumentace či kontextu pojmenování lze zjistit, podle které ze známých osobností je ulice pojmenována (např. ulice Klausova či Babákova v Praze); k rozhodnutí o pojmenování však zákon žádné průvodní vysvětlení nevyžaduje. Ve vztahu k právnickým osobám, například firmám, podobné omezení zákon nestanoví a záleží na zastupitelstvu, do jaké míry a za jakých podmínek vychází vstříc přáním místních podniků, developerů apod.

Vedle oficiálních pojmenování existují i různé lokální systémy označování ulic a neúřední názvy – například tradiční číslování „alejí“ v Kersku, neoficiální pojmenování ulic ve zbraslavské osadě Strnady, různá soukromá označení účelových komunikací atd.

Vyznačování názvů

Náklady na označení ulic a jeho údržbu nese obec v samostatné působnosti. Vlastníci nemovitostí jsou ze zákona povinni bezplatně strpět umístění označení na své nemovitosti a nesmějí označení zakrýt ani v blízkosti tabulky umisťovat jiné nápisy (§ 30 zákona o obcích).

Protektorátní dvojjazyčný název v Roztokách u Prahy

Česko-polské označení v Českém Těšíně

Podle § 29 zákona o obcích se název obce, jejích částí, ulic a jiných veřejných prostranství uvádějí vždy v českém jazyce; v obci, kde se podle posledního sčítání lidu hlásilo k nějaké národnostní menšině alespoň 10 % jejích občanů, se názvy uvádějí též v jazyce národnostní menšiny, pokud o to její zástupci požádají prostřednictvím výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny a pokud tento výbor svým usnesením návrh doporučí. Zákon o hlavním městě Praze se jazykovou otázkou názvů nezabývá.

V Praze se nejprve od 27. října 1787 označovaly názvy ulic černými nápisy na nárožních domech. Od října 1868 se názvy pražských ulic označovaly na plechových tabulkách, které měly v každé pražské čtvrti jinou barvu a byly německo-české. Vyhláška z 20. dubna 1894 stanovila nahrazení dvojjazyčných tabulí českými s bílým nápisem v červeném pozadí a s bílým nebo modrým ozdobným orámováním. Podobné tabule jsou v Praze dodnes. V jiných obcích je však rozšířené i značení v jiných barevných kombinacích, například bílým písmem na modrém podkladě, černým nebo modrým písmem na bílém podkladě i jinak.

Podle vyhlášky č. 326/2000 Sb. se tabulka s názvem ulice v obci umístí vždy na začátku a na konci každé ulice a před a za křižovatkou s jinou ulicí. V málokteré obci je tento požadavek důsledně uplatňován. V předchozí vyhlášce č. 97/1961 Sb. takto náročný požadavek specifikován nebyl.

Uvádění dalších údajů na tabulích s názvy ulic, například názvu obce, čtvrti, katastrálního území, městského obvodu nebo městské části, není ve vyhlášce č. 326/2000 Sb. požadováno a je tedy záležitostí vlastního rozhodnutí umisťovatele (zpravidla obce), případně tím může být realizována povinnost vyplývající z jiných právních předpisů. Například v Praze se na těchto tabulích tradičně uvádí název jednoho z deseti městských obvodů a název katastrálního území, ačkoliv v praxi mají tyto údaje stále menší význam, zatímco zásadní význam má příslušnost k městské části a ke správnímu obvodu některé z 22 městských částí s rozšířenou působností státní správy – tyto údaje se však na těchto tabulích ani jinde v terénu zpravidla vůbec neuvádějí.

• 

  Praha-Malá Strana. Renovovaný nápis z období mezi lety 1787 a 1868.

• 

  Praha-Malá Strana. Renovovaný nápis z období mezi lety 1787 a 1868.

• 

  Praha-Spořilov. V téměř shodném provedení se pražské ulice označují od roku 1949 dosud.

• 

  Označení ulice v Jindřichově Hradci

Od 31. ledna 2001 jsou vyhláškou č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla silničního provozu, zavedeny informativní dopravní značky „Označení názvu ulice“ (IS 22a až IS 22f). V některých obcích jsou využívány jako základní způsob vyznačování názvů ulic. V Praze jsou používány jen jako doplňkový navigační systém k dosavadním smaltovaným tabulkám umístěným převážně na budovách či plotech.

• 

  Označení ulic dopravními značkami č. IS 22c a IS 22e použité současně s původním označením. Praha, Zahradní Město.

• 

  Dopravní značka č. IS 6f podle vyhlášky 30/2001 Sb., varianta s označením názvu ulice. Praha, náměstí Míru.

Pravopis

V roce 1993 vyšla nová pravidla českého pravopisu zpracovaná Ústavem pro jazyk český AV ČR, v nichž se změnily některé zásady pro psaní velkých písmen ve vlastních jménech. Názvů veřejných prostranství se dotklo zejména pravidlo o psaní velkého písmene v prvním slově za předložkou na začátku názvu, rovněž bylo zavedeno psaní velkého písmene v titulu nebo obecném slově, které v názvu předchází vlastnímu jménu osoby (dříve se psalo „nábřeží kapitána Jaroše“, „náměstí bratří Synků“). V pravidlech však zůstala výjimka pro texty odborného charakteru, v nichž je možné za předložkou používat původní pravopis. Většina měst a dalších obcí pravidla plně akceptovala, odborná místopisná komise hlavního města Prahy však setrvává na původním pravopisu, který v případě Prahy respektují i někteří vydavatelé map (například Kartografie Praha). V některých pražských názvech ulic nejsou reflektovány ani dřívější pravopisné změny (například „U Zahradního města“ místo „U Zahradního Města“). Původního pravopisu se držela i publikace Pražský uličník, vydaná ve dvou dílech v letech 1997 a 1998 pod vedením Marka Ľašťovky. Zatímco v prvním díle ponechali autoři toto rozhodnutí bez komentáře, ve druhém díle (str. 8–9) to autoři obšírně zdůvodnili jednak odkazem na úředně schválenou podobu názvů, jednak odborným charakterem textu, který má zdůraznit původ názvů ulic, což doporučili i pracovníci úseku onomastiky ÚJČ AV. Místopisná komise navrhuje názvy podle původního (resp. odborného) pravopisu dosud. 11. ledna 2011 rada města schválila například názvy „U třešňového sadu“, „V cestičkách“ a „Na mezi“.

Rada města Plzeň se v roce 2008 rozhodla postupně obměňovat tabule v ulicích za nové, které budou psány jen velkými písmeny.

Historie právní úpravy

• 23. března 1857, císařské nařízení o zavedení systému pojmenovávání ulic a číslování domů uličními čísly
• Zákon č. 266/1920 Sb., o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů (na Lexdata)
• Vyhláška č. 97/1961 Sb., o názvech obcí, označování ulic a číslování domů
• Zákon 128/2000 Sb., o obcích, § 28–34
• Zákon 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, § 13–14
• Vyhláška č. 326/2000 Sb., o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označení budov, o náležitostech ohlášení o přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel, ve znění vyhlášky č. 193/2001 Sb.

Související články

• Pamětní deska
• Silnice
• Označování domů
• Název zastávky

Literatura

• M. Laštovka, K. Ledvinka a kol.: Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. Libri, Praha, 1997–1998, 1. díl ISBN 80-85983-24-9, 2. díl ISBN 80-85983-25-7
• Karel Jaromír Erben: Autentický ukazatel ulic i náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy, 1869

Externí odkazy

• Adresy v České republice, vyhledávání na webu Ministerstva vnitra
• Vyhledávání budov (Katastr nemovitostí, ČÚZK)
• Místopisná komise Rady hl. m. Prahy, volební období 2006–2010
• Brno. Několik důležitých dat k členění města a pojmenování ulic
• Obecně závazná vyhláška města Řevnice č. 5/1996 O číslování domů a značení ulic
• Bubenečský uličník – historie pojmenování