Klemens Wenzel von Metternich
| Klemens Václav Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu | |
|---|---|
 Klemens Václav Metternich, 1830 | |
| Ministr zahraničí, poté státní kancléř Rakouského císařství | |
| Ve funkci: 1809 – 1848 | |
| Panovník | František I. Rakouský |
| Předchůdce | (ve funkci ministra zahraničí) Johann Philipp von Stadion |
| Nástupce | Karl Ludwig von Ficquelmont |
| Narození | 15. května 1773 Koblenz |
| Úmrtí | 11. června 1859 (ve věku 86 let) Vídeň |
| Místo pohřbení | Hrobka Metternichů v Plasích |
| Národnost | Rakouská |
| Partner(ka) | Jekatěrina Pavlovna Bagrationová |
| Rodiče | František Jiří Karel z Metternichu a Marie Beatrix z Kagenecku |
| Příbuzní | Žofie Marie Antoinetta z Metternichu[1], Antoine Paschalina z Metternichu[1] a Klementina Marie z Metternich-Šándoru[1] (vnoučata) |
| Náboženství | římskokatolické |
| Ocenění | Řád černé orlice (1813) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd (1842) velkokříž Řádu Karla III. velkokříž Řádu svatého Josefa rytíř Řádu svatého Josefa … více na Wikidatech |
| Commons | Klemens von Metternich |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Kynžvartu, od r. 1814 kníže (15. května 1773 Koblenz – 11. června 1859 Vídeň) byl rakouský šlechtic, politik a diplomat.
Život
Mládí
Vyrůstal ve šlechtickém prostředí v Porýní. Jeho otec byl diplomatem trevírského dvora, matkou byla Marie Beatrix von Kagenegg. Mladý Klemens Metternich studoval dva roky ve Štrasburku, ve stejné době, kdy zde své vojenské vzdělání právě dokončoval Napoleon Bonaparte. Studia Klemens dokončil v Mohuči.
Po obsazení Porýní francouzskou republikánskou armádou v roce 1794, se Metternichové uchýlili na své panství Kynžvart v západních Čechách, nicméně v Rakouském císařství byli považováni za cizince, a navíc byl v té době rod ve špatné finanční situaci. Klemensův otec ale záhy vstoupil do diplomatických služeb habsburské monarchie a postavení rodiny se zlepšilo.
Sňatek
Klemens Metternich se oženil poprvé, a to s bohatou moravskou šlechtičnou Eleonorou Kounicovou, dcerou knížete Arnošta Kryštofa Kounice a vnučkou bývalého kancléře, knížete Václava Antonína Kounice. Svatba se konala 27. září 1795 na zámku ve Slavkově. Sňatkem s kněžnou Kounicovou se Metternich stal finančně nezávislým. Brzy se zapojil do vídeňského společenského života a doslova si užíval života. Léto trávil na Kynžvartu nebo na statcích své ženy na Moravě, zimu ve Vídni.
V diplomatických službách
Do diplomatických služeb vstoupil až v roce 1801, kdy se stal nejprve vyslancem rakouské monarchie u saského dvora v Drážďanech, od února 1803 u pruského dvora v Berlíně a v květnu roku 1806 u Napoleonova dvora v Paříži. Dne 4. srpna 1809 byl jmenován rakouským ministrem zahraničí; tento úřad vykonával až do roku 1848, kdy odstoupil na protest proti revolučnímu povstání ve Vídni. Roku 1814 byl povýšen do dědičného knížecího stavu a 25. července roku 1821 se stal rakouským státním kancléřem[2].
Byl obratným politikem – na jeho radu bylo po porážce Rakouska v roce 1809 zpečetěno nové spojenectví s Francií svatbou rakouské arcivévodkyně Marie Luisy s císařem Napoleonem. Podařilo se mu udržet i náklonnost ruského cara Alexandra I. Po Napoleonově neúspěšném ruském tažení Metternich vyčkával a teprve v roce 1813 vyjednával nejprve s Alexandrem v Opočně, 27. června ve slezském Reichenbachu a 29. července svolal "mírovou konferenci" v Praze.[3] Když neměla úspěch, podepsal 9. září v Teplicích novou protinapoleonskou koalici s Ruskem a Pruskem, která zvítězila v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska a 31. března 1814 obsadila i Paříž. V roce 1826 koupil Metternich klášter v Plasích, který stavebně upravil (interiéry prelatury, úpravy nádvoří, zbourání kaple sv. Bartoloměje a Ondřeje, odstranění kostela Panny Marie Růžencové u brány, …). V bývalém hřbitovním kostele sv. Václava za hradbami kláštera dal v letech 1827–1828 vybudovat svoji rodinnou hrobku.
| „ | V mých žilách proudí Rýn. Mou otčinou je Porýní, mou vlastí Evropa. | “ |
| — Klement Metternich | ||
| „ | Největší - a tedy také nejbezprostřednější - zlo je dnes tisk. | “ |
| — Klement Metternich (1819) | ||
Vídeňský kongres a Svatá aliance
Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal kníže Metternich ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance (26. září 1815) jako spojenectví tří křesťanských panovníků (rakouský císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexandr I.) proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Ke Svaté alianci později přistoupili všichni křesťanští panovníci Evropy s výjimkou britského krále a papeže.
Jako strážce nového evropského pořádku uskutečnil kníže Metternich se svolením a s pomocí ostatních panovníků trestné výpravy za účelem rychlého pokoření revolučního hnutí na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853-1856).
Metternichovy politické zásady
Kníže Metternich řídil rakouskou zahraniční politiku téměř čtyřicet let. Za tu dobu nezměnil své politické zásady. Byl zapřisáhlým monarchistou odchovaným rokokovým vestfálským dvorem v Koblenzi na soutoku Mosely a Rýna. Měl osobní negativní zkušenosti s revolucí, před kterou musel uprchnout z Porýní do Vídně. Zastával názor, že prosazení liberálního a nacionálního principu by vedlo k rozkladu monarchií v Evropě. Zastával rovněž zásadu konzervativního pořádku a legitimity, i když například v nástupnické otázce Františkova nemocného syna Ferdinanda byl ochoten z této zásady z praktických důvodů ustoupit.
Jeho zahraničněpolitickým ideálem, k němuž neustále směřoval, byla evropská rovnováha ve formě velmocenské pentarchie. Za doménu rakouské politiky považoval severoitalský a západobalkánský prostor. Usiloval o zachování převládajícího vlivu Vídně v jihoněmeckých a středoněmeckých státech a snažil se prosazovat společné kroky s Pruskem při řešení politických a hospodářských problémů. Díky Metternichově politické obratnosti a také díky schopnostem jeho osobního tajemníka Friedricha Gentze, prožila habsburská monarchie dlouhá desetiletí nebývalého klidu na velmocenském výsluní.
Metternich a národní hnutí
Kníže Metternich pocházel z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát hodnotou nadřazenou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic toleroval, dokud nezjistil, že se kříží s jeho zahraničněpolitickými záměry. Tento zlom nastal na počátku 40. let, kdy došlo k nacionalistickým rozhodnutím uherského sněmu a protipolskému haličskému rolnickému povstání. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně-hospodářské sjednocování německých států pod patronací Pruska.
Metternichovým heslem byla „jednota v různosti“ a onu jednotu mu symbolizovala především osoba schopného monarchy, pod jehož vládou bylo jedině možné udržet pohromadě heterogenní a proti sobě vzájemně brojící národy. Takováto sjednocující síla ale nebyla po smrti Františka I. k dispozici.
Kníže Metternich potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii. Proto se po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue studentem Sandem zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která omezovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, bojujícího proti vlastnímu národu.
Revoluce roku 1848
13. března 1848 došlo ve Vídni k ozbrojeným srážkám lidu s vojskem, které si vyžádaly několik desítek mrtvých. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby kancléře Metternicha propustil ze svých služeb. Ten vzápětí dobrovolně odešel do Anglie.
Osobní život
Po smrti své první ženy Eleonory Kounicové roku 1825 se znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala v roce 1827 Antoinette Leykamová, baronka von Beilstein, která byla o víc jak třicet let mladší (jemu bylo tehdy 54 let, jí 21 let). Antoinetta ale zemřela pouhé dva roky po svatbě. Již koncem roku 1830 nabídl čerstvý vdovec ruku šestadvacetileté hraběnce Melánii Zichy-Ferraris z uherské magnátské rodiny Zichyů, se kterou udržoval dlouhá léta přátelské styky. Melánie zemřela po 23 letech manželství roku 1854. Metternich přežil svou třetí ženu o pět let.
Na sklonku života se Klemens Wenzel vrátil z Anglie a žil střídavě ve Vídni a na svém zámku Kynžvart. Zemřel roku 1859 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.
Potomstvo
Se svou první ženou měl sedm dětí, ale svého otce přežily jen dvě – dcery Leontina a Hermína. S druhou ženou měl syna Richarda a s třetí ženou dceru Melánii a syny Pavla a Lothara. Metternich byl znám také mnoha svými milostnými skandály a je velmi pravděpodobné, že měl i několik nemanželských dětí. Snad nejznámější byl dlouholetý vztah s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, známou jako paní kněžna z Babičky Boženy Němcové, jež podle některých názorů měla být jejich nemanželskou dcerou (jiná hypotéza však považuje za matku Boženy Němcové mladší sestru Doroteu; hodnověrné důkazy však neexistují ani pro jednu z nich).
-
-
Rakev knížete Metternicha
Odkazy
Reference
Literatura
- Ottův slovník naučný, heslo Metetrnich, Klement Václav. Sv. 17, str. 207
- M.-P. Rey, Un tsar a Paris (1814). Paris: Flammarion 2014
- SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír; VESELÁ, Renata, aj. Stát a právo v době Metternichově. Ostrava: Key Publishing, 2009. 72 s. ISBN 978-80-7418-042-2.
- ŠEDIVÝ, Miroslav. Metternich and the Beginning of the Second Turko-Egyptian Conflict. Prague Papers on the History of International Relations. 2005, roč. 9, s. 5-26. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-118-0.
- ŠEDIVÝ, Miroslav. Metternich and the Rhine Crisis (1840). Prague Papers on the History of International Relations. 2006, roč. 10, s. 65-92. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-161-X.
- ŠEDIVÝ, Miroslav. Metternich and Mohammed Ali’s Independence 1833–1838. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 83-101. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6.
- ŠEDIVÝ, Miroslav. The Attitude of Chancellor Metternich towards the Treaty of Adrianople. In: SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague: Institute of World History, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-254-3. S. 115-129. (anglicky)
- ŠEDIVÝ, Miroslav: Metternich, the Great Powers and the Eastern Question, Plzeň 2013. Dostupné online. ISBN 978-80-261-0224-3
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement Václav z Metternichu na Wikimedia Commons 
Osoba Klement Václav Metternich ve Wikicitátech- Hudební toulky s Ladislavem Smoljakem: Kynžvart – Klement Metternich (2003)
Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Metternich-Winneburg, Clemens Wenzel Lothar ve Wikizdrojích (anglicky)
