Zichy z Vaszonykeö

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Erb zichyovského rodu umístěný nad portálem farního kostela sv. Máří Magdaleny v Rusovcích. Zichyové byli významnými donátory rusovské farnosti

Zichy de Vásonykeő (maďarsky Zichy család, slovensky Zičiovci) je starý rozvětvený panský katolický rod v Uhrách, uváděný již počátkem 13. století, jehož četní členové vynikali ve válečnictví, diplomacii, politice, literatuře i umění.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarším známým příslušníkem rodu byl Gál (nebo Zajk), který roku 1260 vlastnil ves Zajka. Od 14. století začali příslušníci rodu používat predikát de Zich, nebo Zichy, odvozený od vsi Zich v šomoďské župě, která byla v jejich držení již r. 1347.

Bohatství a význam rodu vzrostly až v 17. století, když Pavel (1598 - 1638), veszprémský hlavní kapitán, dostal od krále Ferdinanda II. několik vsí patřících panství Komárno a jeho syn Štěpán (1616 - 1693) získal královskými dary v roce 1646 obec Vásonkeő (podle ní rod používal druhý predikát) a v roce 1650 Palotu. Štěpánův syn stejného jména se stal v roce 1657 majitelem celého komárenského panství a roku 1686 získal panství Divín, zkonfiskované uherskou královskou komorou rodu Balašů. Později získali Zichyové i panství Voderady, Želovce, Rusovce, Cífer a majetkové podíly na panstvích Ostrý Kameň, Oravský hrad a Lietava. V čase největšího rozmachu měla výměra rodových majetků rozlohu téměř 100 tisíc katastrálních jiter (57 500 hektarů). Roku 1680 povýšil císař Leopold I. rod do hraběcího stavu.

Rod se už v 17. století začal rozčleňovat na několik větví, jejichž jména se odvozovala od názvů rodových sídel. Další dělení nastalo v 19. století, kdy synové Jana I. rozdělili rod na větve Palota (Jan II.) a Karlburg (Štěpán). Nejvýznamnější na Slovensku byly linie Karlburg a Cífer. Udržely si zde částečné pozemkové vlastnictví až do konce druhé světové války.

Významní příslušníci[editovat | editovat zdroj]

Členové rodu sehráli významnou úlohu ve státní zemské a vojenské správě Uherska, mnozí byli významnými maďarskými politiky, vojáky, ale i spisovateli.

Štěpán (18. září 1616 - 15. březen 1693) byl zemským a vojenským hodnostářem. Stal se zakladatelem slávy a bohatství rodu. V roce 1637 byl velitelem rábských husarů a velitelem několika měst (1641 Ráb, 1650 Veszprém a Palota). Od roku 1655 byl předsedou uherské královské komory a strážcem uherské královské koruny. V roce 1655 ho povýšil císař Ferdinand III. baronského stavu.

Petr (1674 - ?) je znám jako autor básní a zajímavých básnických dopisů psaných Klaře Drugethové de Homonna;

Karel Josef (3. března 1753, Bratislava - 18. září 1826, Vídeň) byl státníkem a řečníkem; r. 1786 stal se vrchním županem rábské župy a 1788 nejvyšším soudcem (judex curiae). V tomto úřadě velmi přispěl k uklidnění tehdejšího pobouřeného smýšlení v Uhrách; r. 1802 stal se předsedou společné dvorní finanční komory a správcem říšských financí, r. 1808 státním konferenčním ministrem a 1809 ministrem války. Koncem napoleonských válek (1813-14) byl ministrem vnitra. Na uherských sněmech byl vynikajícím řečníkem konzervativního směru

František (25. června 1777 - 6. října 1839), nejstarší syn Karla Josefa, po sňatku s hraběnkou Marií Ferrarisovou (1799) přijal příjmení Ferraris a zemřel jako podmaršálek.

Karel (20. června 1779, Vídeň - 15. prosince 1834, Budapešť), Františkův mladší bratr, byl správcem uherského státního pokladu a vrchním županem mošoňské župy .

Štěpán (1780 - 1853), byl delší dobu rakouským velvyslancem v Petrohradě.

Ferdinand (13. července 1783 - 7. října 1862, Bratislava), Karlův mladší bratr, byl podmaršálkem a velitelem v Benátkách. V roce 1849 byl odsouzen k 10 letům vězení v pevnosti, protože rok před tím odevzdal toto město společně s hrabětem Pálffym do rukou povstalců. R. 1851 byl amnestován.

Eugen (1809 - 1848) byl správcem bělohradské župy; během maďarské revoluce odejel spolu s palatinem Štěpánem do Stoličného Bělehradu a zůstal zde i po palatinově odchodu. Povstalci jej obvinili, že je spolčen s blížícím se rakouským vojskem a že se chystá vydat císařskou proklamaci; proto ho zatkli, na mimořádném soudu, jemuž předsedal Görgei, 30. září 1848 ho na ostrově Csepelu odsoudil k smrti a popravili.

Antal (7. listopadu 1823, Zala - 19. května 1898, Budapešť) byl novinářem, spisovatelem a členem uherské panské sněmovny; napsal velmi cenný životopis hraběte Istvána Széchenyiho: Gróf Széchenyi lstván életrajza (2 svazky) a Povídky (Elbeszélései).

Eugen (Jenő) z větve Karlburg (5. července 1837, Sárszentmihály - 26. prosince 1906, Merano) byl spisovatelem, cestovatelem a politikem (dědičným členem uherské panské sněmovny), patřily mu statky v župě bělehradské, vesprimské, biharské, tolnánské. Usilovně se snažil zjistit počátky maďarského národa, proto uskutečnil několik nákladných výzkumných cest do Asie (1895-96 na Kavkáz a do střední Asie, 1897-98 do severní Asie). Výsledky svých cest publikoval ve vícero knihách; především jde o šestidílný spis Třetí cesta po Asii (Harmadik Azsiai utazása), jehož první (Vznik uherského rybářství - A magyar halászat eredete zpracovaný Janem Jankó) a druhý díl (Zoologické výsledky - Állattani eredmények, zpracovaný Gézou Horváthem) jednají o přírodovědeckých výzkumech výpravy; díly třetí a čtvrtý (Archeologické studie na ruské půdě - Régészeti tanulmányok az orosz földön, zpracované Bélou Postem) shrnují archeologické výsledky cest; pátý díl sepsaný Josefem Pápaiem jedná o lidové poesii Seveřanů (Ostjáků) (Az északi osztjak népköltés); šestý díl (Orientální bádání v zájmu objasnění původu maďarského plemena - Keleti kutatások a magyarság eredetének földeritése érdekében) napsal hrabě Eugen sám. Po většinu života byl předsedou zemské komise pro udržování památek stavitelství a umění.

Géza z větve Karlburg (23. července 1849, Sztára - 14. ledna 1924, Budapešť) byl spisovatelem, dramatikem, skladatelem a vynikajícím pianistou. Byl Lisztovým žákem a koncertoval nejen v Budapešti, ale i ve Vídni, v Paříži a v Rusku. Napsal poetickou povídku Čarodějka leáňvárská (Leányvári boszorkány) s kresbami proslulého Michala Zichyho, o němž napsal Život a díla Michala (Mihály élete és művei), poezii Novější básně (Ujabb költemények) a drama Boj lásky (A szerelem harca). Složil operu Alár, která se úspěšně provozovala i v cizině, např. v Berlíně (1898).

Aladár z větve Palota (4. listopadu 1864 - 16. listopadu 1937) byl konzervativní politik, člen agrární skupiny uherských poslanců, od roku 1893 člen panské uherské sněmovny, v letech 1906 - 1910 a 1917 - 1918 ministr uherské vlády bez portfeje, od roku 1927 poslanec maďarského parlamentu.

Jan z větve Karlburg (30. května 1868, Nagyláng - 4. ledna 1944 Nagyláng) byl doktorem politických věd a doktorem práv, vůdcem strany lidové (klerikální) a předsedou všeobecného katolického sdružení v Uhrách, doživotním člen uherské panské sněmovny a ministrem školství.

Julius z větve Palota (*1871 - ?), biskup v Pécsi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Zichy de Vásonykeő“ Ottova slovníku naučného , jehož autorem je František Brábek.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Zichy család na maďarské Wikipedii a Zičiovci na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]