Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Johannes Kepler
Portrét Johanna Keplera od neznámého autora z roku 1610
Portrét Johanna Keplera od neznámého autora z roku 1610
Narození27. prosince 1571
Weil der Stadt, Německo
Úmrtí15. listopadu 1630
Řezno, Německo
Státní příslušnostNěmecké
Alma materuniverzita v Tübingenu
OboryMatematika, astrologie, astronomie, a teologie,
Známý díkyKeplerovým zákonům
Významná dílaMysterium Cosmographicum, Astronomia nova, Dioptrice, Harmonices mundi, Epitome Astronomiae Copernicanae
RodičeHeinrich Kepler, Katharina Keplerová (rozená Guldmannová)
PodpisJohannes Kepler – podpis

Johannes Kepler (anglicky [k ɛ p l ər ];[1] německy [joˈhanəs ˈkɛplɐ, -nɛs -];[2][3]; především ve starší české literatuře se používá i počeštěná forma jeho křestního jména Jan.[4][5][6] Psal se také jako Keppler, Khepler, Kheppler nebo Keplerus;[7] 27 prosince 1571 − 15. listopadu 1630) byl německý astronom, matematik, astrolog, fyzik, optik, zakladatel krystalografie a lutéránský teolog. Je klíčovou postavou vědecké revoluce 17. století. Proslavil se zejména zformulováním zákonů planetárního pohybu a knihami Astronomia nova, Harmonices mundi a Epitome Astronomiae Copernicanae.

Narodil se do chudé rodiny a měl velmi komplikované dětství. Od roku 1589 Studoval na univerzitě v Tübingenu, kde byl jeho učitelem astronomie Michael Mästlin. Studium ukončil v roce 1593. V letech 1594–1600 vyučoval na gymnáziu ve Štýrském Hradci, kde vydal své první dílo Mysterium Cosmographicum. Roku 1601 se kvůli utlačování protestantů ve Štýrsku odstěhoval do Prahy. Stal se zde asistentem Tychona Brahe a po jeho smrti císařským matematikem a astrologem. Na Braheho podnět Kepler propočítal dráhu Marsu a po dlouhých výpočtech v Praze objevil první dva ze svých slavných Keplerových zákonů. Tyto výsledky publikoval v roce 1609 v práci Astronomia Nova. Po vpádu pasovských do Prahy roku 1612 Kepler odešel do Lince a později v roce 1626 do Ulmu.

Mládí (1571−1594)[editovat | editovat zdroj]

Původ a dětství (1571−1584)[editovat | editovat zdroj]

Keplerův rodný dům ve Weil der Stadtu

Johannes Kepler se narodil do luteránské rodiny 27. prosince 1571 ve Weil der Stadtu, městečku ležícím asi 30 km západně od Stuttgartu.[8] Vzešel z manželství Heinricha Keplera, syna weilského rychtáře Sebalda, a Kathariny rozené Guldenmannové, dcery hostinského. Měl rovněž šest sourozenců. Jeho dědeček Sebald Kepler možná pocházel ze zchudlého šlechtického rodu. Na svět Johannes přišel v době, kdy jeho rodina procházela závažnou finanční krizí. Rodiče ho mateřskou láskou příliš nezahrnovali a neustále se mezi sebou hádali. Zatímco pijanský otec pracoval jako žoldnéř, matka byla lidovou léčitelkou a bylinkářkou.[9]

Johannes se narodil předčasně, což zapříčinilo jeho tělesnou slabost a přecitlivělost. Katharina s ním navíc otěhotněla ještě dva měsíce před svatbou, pročež ji rodiče pravidelně bili, aby potratila.[10]

V roce 1574 Heinrich Kepler svou rodinu na čas opustil, aby se mohl zúčastnit bojů v Nizozemsku. Katharina se o rok později vydala manžela hledat, jelikož se dlouho nevracel. Péči o Johanna přenechala svému tchánovi a tchýni, kteří se ke svému, vnukovi ovšem chovali velmi hrubě. Johannes tehdy onemocněl neštovicemi, jimž málem podlehl. Tato choroba na něm nicméně zanechala trvalé následky − měl slabý zrak a zmrzačené ruce. Za svými dětmi se Heinrich s Katharinou vrátili až roku 1576. Přestěhovali se s nimi následně do Leonbergu,[11] kde Johannes poprvé začal navštěvovat německou školu. Do první třídy nastoupil ve svých sedmi letech. Studium tří ročníků mu trvalo pět let, neboť se v roce 1579 s rodinou přestěhoval do Ellmendingenu, vesnice poblíž Baden-Badenu,[12][13] kde díky svým schopnostem z německé školy přestoupil na latinskou, aby se mohl stát duchovním.[12] Dům v Leonbergu Keplerovi po Heinrichově návratu z bojů v Belgii na umoření svých dluhů totiž museli prodat.[11] V Ellmendingenu si Heinrich založil hostinec, o nějž se však skoro nestaral, pročež jeho podnik neprosperoval.[12] Johannes za peníze proto pravidelně musel pracovat v zemědělství, což přerušovalo jeho školní docházku.[12][13]

Zobrazení Velké komety z roku 1577, jež Kepler ve svých šesti letech pozoroval

Johannes si svou lásku k astronomii vypěstoval už v dětství. Roku 1577 ho matka vzala na vyvýšené místo, aby mohl sledovat Velkou kometu, jež tenkrát prolétla okolo Země. O tři roku později zase pozoroval zatmění Měsíce.[14] Na začátku 80. let se Keplerovi vrátili do Leonbergu, kde se v pramenech připomínají k roku 1583. O tři roky později Johannův otec poté, co se neúspěšně pokusil prodat Johannova bratra do otroctví, svou manželku i děti znovu opustil, tentokrát ale navždy − už se s nimi nikdy neviděl. Není vyloučeno, že padl v nějaké válce. Někdy se mluví o tom, že zahynul ve službách neapolského krále.[15]

Studium (1584−1594)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1584 Johannes nastoupil do premonstrátské klášterní školy v Adelbergu, o dva roky zase do maulbronnského evangelického semináře. V období studií na těchto školách se umocnilo Keplerovo horlivé křesťanské přesvědčení. Zároveň se zde zásadně vyvíjel jeho pozdější pohled svět. Zastával názor, že by se všechny odvětví křesťanství měly usmířit, a odmítal uvěřit tehdejšímu dogmatu, že Bůh zatracuje pohany.[16] Jeho nadanosti v oblasti matematiky si všiml württemberský vévoda Ludvík, který od roku 1583 začal financovat jeho vzdělávání.[17]

Univerzita v Tübingenu

V roce 1588 byl Johannes přijat na evangelickou univerzitu v Tübingenu, kam nastoupil v roce 1589. Plánoval se tenkrát stát luteránským kazatelem. Dva roky zde nejprve navštěvoval artistickou fakultu, kde si vysloužil pověst svědomitého žáka a schopného matematika. Začal se zde také věnovat astrologii, konkrétně sestavování horoskopů. Po dvou letech docházky získal hodnost magistra (mistra svobodných umění) a byl přeložen na teologickou fakultu.[18] Tam se seznámil s řadou významných luteránských vzdělanců, kteří zásadně ovlivnili jeho myšlení. Patřili mezi ně zejména Jacob Heerbrand, jenž mu představil dílo Philippa Melanchthona.[19] Kepler se s Melanchthonovými úsudky v mnoha ohledech zcela ztotožnil. Stejně jako on se například snažil hledat konsensus mezi jednotlivými odvětvími křesťanství a domníval se, že objevování vesmíru, astronomie, je cestou k poznání Boha.[20]

Michael Mästlin

Dalším Keplerovým učitelem se stal astronom Michael Mästlin, který ho seznámil s heliocentristickou naukou polského astronoma Mikuláše Koperníka.[21][22] Mästlin se poté stal Keplerovým dlouholetým přítelem, poradcem i korespondentem. V neposlední řadě Keplera učili také Vitus Willer, Martin Crusius a Matthias Hafenreffer.[23][24] V Tübingenu Kepler začal číst rovněž knihy zakladatele novověké filozofie Mikuláše Kusánského, které mu neobyčejně imponovaly a na než ve svých spisech bezprostředně navazoval. Kusánského později dokonce neváhal označit za „božského“. Jeho doktrína o absolutnu a přesně geometricky i matematicky uspořádaném vesmíru Keplera oslnila.[25]

Studium v Tübingenu a seznámení se s naukami Melanchthona, Ptolemaia, Aristotela, Koperníka, Kusánského a mnoha jiných myslitelů přispělo ke Keplerově vnitřní rozervanosti, na které mělo podíl především jeho komplikované dětství. Když božskou harmonii světa nenacházel na zemi, hledal ji na noční obloze. Brzy se zařadil mezi stoupence učení Mikuláše Koperníka, které navzdory dosavadnímu náboženskému přesvědčení evropské společnosti tvrdilo, že Země obíhá kolem Slunce, které je středem vesmíru. Stát se přívržencem této teorie, pronásledované celou Evropou, bylo tenkrát velmi riskantní. Roku 1593 Kepler sepsal svou heliocentrickou disertační práci pojednávající o Zemi z pohledu Měsíčňanů. Vitus Müller nenávidějící Koperníkovy myšlenky ovšem překazil práci předložit k obhajobě. Její znění Kepler poté ještě mnohokrát upravoval.[26] Vydána byla až po jeho smrti roku 1634 pod názvem Sen (Somnium).[27]

Když Kepler v roce 1593 zakončil studia, učitelé mu nabídli místo učitele matematiky a astronomie na luteránské škole ve Štýrském Hradci, který se nacházel v dalekém Rakousku. Kepler se tomu nejprve sice vzpíral, protože se chtěl stát kazatelem, nakonec ale svolil. Do Hradce dorazil 1. dubna 1594.[28][29] Keplerův nejvýznamnější životopisec Max Caspar odmítl všechny domněnky, podle kterých tübingenští Keplera do Rakouska „odklidili“ kvůli jeho koperníkovským názorům. Caspar totiž poukazuje na to, že Kepler s univerzitou v Tübingenu i nadále udržoval přátelské vztahy.[30]

Štýrský Hradec (1594−1600)[editovat | editovat zdroj]

Mysterium Cosmographicum (1594−1597)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Mysterium Cosmographicum.
Konjunkce Saturnu a Jupitera pospojované úsečkami (Mysterium Cosmographicum)

Po příjezdu do Štýrského Hradce se Kepler stal rovněž štýrským zemským matematikem. V rámci této funkce se mimo jiné věnoval sestavování kalendářů na rok 1595 a pět následujících let.[31][32] Se svými kolegy na gymnáziu ovšem příliš dobře nevycházel.[33] Když roku 1594 při výuce přednášel o konjunkcích Saturnu a Jupitera, nakreslil na tabuli kruh rozdělený dvanácti znameními zvěrokruhu, a vyznačil v něm místa konjunkcí, jež pospojoval úsečkami. Zjistil, že pospojované konjunkce dohromady tvoří prázdný kruh.[34][35] Ze svého objevu vyvodil, že do kruhu a tím pádem i mezi planetární sféry Jupitera a Saturnu lze vložit rovnostranný trojúhelník, stejně jako jde mezi ostatní planetární sféry vložit jiné pravidelné mnohoúhelníky nacházející se v opsané kružnici.[36][37] Chtěl prostřednictvím této teorie objasnit systém celé sluneční soustavy,[36] a obhájit tak teze Mikuláše Koperníka.[38]

Keplerův polyhedrální model sluneční soustavy (Mysterium Cosmographicum)

Pokus vložit mezi planetární sféry pravidelné mnohoúhelníky však ztroskotal, pročež se Kepler rozhodl nahradit je pěti trojrozměrnými platónskými tělesy. Uvědomil si, že když vesmír je trojrozměrný, nemůže do něj vkládat geometrické útvary dvojrozměrné, nýbrž jen trojrozměrné.[39][40] Následně se mu skutečně podařilo sestavit model sluneční soustavy, jakkoli se později ukázalo, že je chybný. Měl za to, že se mu podařilo vyřešit otázku, proč ve sluneční soustavě existuje právě šest planet (ve skutečnosti jich je osm, tehdejší věda ještě neznala Uran a Neptun), a odkrýt tak dokonale geometrický boží plán výstavby vesmíru, z čehož byl velmi nadšen. Pět platónských těles umístěných mezi planetární sféry by totiž odpovídalo existenci šesti planet. Mezi sféru Saturnu a Jupitera Kepler vložil krychli, mezi sféru Jupitera a Marsu čtyřstěn, mezi sféru Marsu a Země dvanáctistěn, mezi sféru Země a Venuše dvacetistěn a mezi sféru Venuše a Merkuru osmistěn.[41][42] Tato domněnka se nazývá polyhedrální hypotéza.[36] I přes zdánlivý souhlas se všemi dosavadními objevy však byla zcela nahodilá a neodpovídala realitě.[43]

„ Chtěl jsem se stát teologem a dlouhý čas jsem byl v neklidu. Pohleďte však, jak moje snaha umožňuje, aby Bůh byl oslaven i na poli astronomie. “
— Johannes Kepler, dopis Michaelovi Mästlinovi z října 1595[44]

Kepler se nadále pokusil fyzikálně vysvětlit pohyb planet. Přišel na to, že doba oběhu planety závisí na dvou veličinách − délce její oběžné dráhy a intenzitě sluneční síly, která je vede po jejich orbitě.[45][46] V Mysteriu zabýval i mnoha dalšími problémy pohybů planet. Některé se mu zdánlivě podařilo rozluštit, na řešení jiných v knize ale neskrývavě rezignoval.[47]

Přiblížený polyhedrální model sluneční soustavy (Mysterium Cosmographicum)

Své objevy Kepler sepsal do své první knihy s názvem Mysterium Cosmographicum (Posvátné tajemství kosmu).[48] Průběžně se při jejím psaní prostřednictvím dopisů radil s Michaelem Mästlinem.[49] V únoru 1596 ze Štýrského Hradce na čas odcestoval do Württemberska, aby se zde mohl setkat se svou rodinou. Pobyt v jihozápadním Německu, zejména ve Stuttgartu, mu umožnil, aby vydání Mysteria s Mästlinem mohl prodiskutovat osobně. Navštívil tehdy i univerzitu v Tübingenu. V srpnu se vrátil do Štýrského Hradce a dostal na dva měsíce volno. Volno sice dostal na dva měsíce, ve Württembersku ale zůstal o pět měsíců déle, což mu nadřízení tiše tolerovali.[50][51] Tübingenský senát mezitím jednomyslně odsouhlasil zveřejnění Mysteria a přenechal ho tiskárně Georga Gruppenbacha. Tisk byl ukončen na jaře 1597.[52]

Kepler v Mysteriu chtěl objasnit jednotný a geometricky dokonalý plán uspořádání kosmu sestávajícího z archetypů, který Bůh stvořil jako svůj obraz. Zatímco Bůh Otec podle něj alegoricky představoval Slunce, duchovní i fyzikální centrum vesmíru, Bůh Syn sféru stálic (nebeská klenba s hvězdami) a Duch svatý meziplanetární prostor. Lidské myšlení Kepler označil za předurčené k tomu, aby prostřednictvím pozorování vesmíru mohlo poznat samotného Boha.[53][54] Výrazně je v jeho myšlení patrný platonismus.[55]

„ Geometrie je jedinečná a věčná a září v mysli Boha. To, že spoluúčast na ní byla udělena lidem, je jednou z příčin, proč je člověk obrazem božím. “
— Johannes Kepler, Rozprava s hvězdným poslem[56]

Vydání Mysteria se stalo prvním významným krokem k modernizaci i podepření Koperníkovy heliocentrické teorie[57] a základem celého Keplerova díla.[58] Jejím vydáním se Kepler ve vzdělaneckých kruzích stal obecně známou a respektovanou osobností.[59]

Korespondence s Tychonem Brahe (1597)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Mysterium Cosmographicum.

Kepler výtisky svého Mysteria Cosmographicum rozeslal nejvýznamnějším astronomům své doby, a to především italskému Galileo Galileimu, německému Mikulášovi Ursovi a dánskému Tychonovi Brahe.[60] Galilei Keplerovi nejprve napsal s tím, že si prozatím přečetl pouze předmluvu knihy, na Keplerovu odpověď poté však už nezareagoval[61] Nepříliš schopnému Ursovi Kepler výtisk poslal jen kvůli jeho funkci císařského matematika na dvoře Rudolfa II. K zásilce přiložil i lichotivý a podlézavý dopis, který Ursus brzy poté zakomponoval do svého protitychonovského spisu O astronomických hypotézách. Kepler se tak nechtěně ocitl ve velmi nepříznivé situaci vůči Tychonovi Brahe, protože Ursus byl na poli astronomie Tychonův velký sok.[62][63] Velký dánský astronom byl Keplerovým dopisem Ursovi sice popuzen,[64] Keplerovu nerozvážnost však velkoryse přehlédnul a na zásilku v roce 1598 zareagoval těmito vlídnými slovy:[62]

„ Kniha se mi kromobyčejně líbí […] Vyzařuje z ní Váš jemný rozmysl a hluboké studium, mám-li už pomlčet o čistém a vybroušeném stylu. Je to jistě duchaplná a pozoruhodná myšlenka vysvětlovat, tak jako Vy, vzdálenosti a oběhy planet symetrickými vlastnostmi dokonalých těles. Skutečně se zdá, že mnohé z toho dostatečně souhlasí, přičemž nezáleží na tom, že koperníkovské údaje se všude o velmi malé hodnoty liší, vždyť ony se také dosti citelně liší i od toho, co vychází z pozorování. Vyslovuji Vám proto své uznání za horlivost, kterou jste při svých výzkumech prokázal “
— Tycho Brahe v dopisu Keplerovi pojednávajícím o Mysteriu Cosmographicum[65]

Brahe kontaktoval zároveň Mästlina, tentokrát ale neváhal Mysterium i Keplerův dopis Ursovi použít tvrdě zkritizovat.[66][67] Johannes se Tychonovi za psaní Ursovi proto umluvil a Braheho si přiklonil na svou stranu.[67] Začal s ním prostřednictvím dopisů diskutovat o Koperníkově učení i lunárních jevech. Brahe při tom nešetřil s kritikou Keplerových názorů.[68] Zatímco Kepler vyznával heliocentrismus, Brahe se snažil o kompromis mezi geocentrismem a heliocentrismem. Keplerova génia dánský astronom nicméně plánoval za každou cenu získat. Jeho matematické schopnosti chtěl totiž využít pro svá astronomická bádání. Kepler ke svým výzkumům zase nutně potřeboval Tychonovy monumentální pozorovatelské výsledky,[69][70] které Brahe sesbíral, když v Dánsku dříve provozoval observatoř Uranienborg. Nyní se po imigraci z Dánska ale snažil získat místo na císařském dvoře Rudolfa II.[71][72]

První sňatek (1595−1597)[editovat | editovat zdroj]

Portrét Johanna Keplera a Barbary Mülerové

V prosinci 1595 se Kepler ve Štýrském Hradci seznámil s dvacetitříletou dvojnásobnou vdovou Barbarou Mülerovou, dcerou bohatého podnikatele Jobsta Müllera, o jejíž ruku začal usilovat. Překážkou v plánovaném sňatku se i navzdory Keplerovu pravděpodobnému šlechtickému původu stala jeho chudoba, kterou Barbařin otec nemohl vystát. Svou dceru totiž nechtěl provdat za špatně placeného učitele s nejistou budoucností. Kepler sňatkem s Barbarou chtěl naopak vylepšit své postavení, rovněž ale toužil mít ženu, která by se o něj postarala. Po vydání Mysteria Müller Keplerovi svou dceru nakonec přislíbil. Ač se Kepler s Barbarou zasnoubil, Müller své stanovisko během Keplerova pobytu ve Württembersku brzy změnil a svatbu zamítl. Nátlak evangelických církevních hodnostářů ho však přiměl, aby svůj závazek dodržel.[73][74]

Dne 27. dubna 1597 se Kepler s Barbarou skutečně oženil. Keplerova vysněná dráha kazatele tak byla definitivně zmařena. Svatba kvůli Müllerovu znechucení ovšem proběhla spíše skromně. Keplerovi byl každopádně zvýšen roční plat ze 150 na 200 guldenů, protože se vzdal svého obydlí na škole, kde vyučoval, a s Barbarou se přestěhoval do vlastního domu. Přesto, že z Barbařina prvního manželství vyženil sedmiletou dceru Reginu, jeho žena od otce neobdržela žádné věno,[75] Jobst novomanželům posílal peníze určené pouze pro Keplerovu nevlastní dceru, kterou si Johannes každopádně velmi oblíbil. V prvních letech manželství se novomanželům narodili děti Heinrich a Susanna, které ale brzy po narození zemřeli, což Keplera uvrhlo do hluboké deprese.[76]

Další výzkum a náboženský útisk (1597−1599)[editovat | editovat zdroj]

Johannes Kepler

Po vydání Mysteria si Kepler ambiciózně předsevzal sepsat další čtyři astronomická díla. První o stacionárních částech vesmíru (o Slunci a stálicích) a jejich uspořádání i jednotě světa, druhý o pohybech planet, třetí o fyzikálních vlastnostech planet a formování jejich geografických rysů se zvláštním zaměřených na Zemi a čtvrtý o vztahu nebe a Země, včetně atmosférické optiky, meteorologie a astrologie. Tento plán ovšem nikdy nezrealizoval − jeho výzkum se nakonec ubíral jiným směrem, protože bádání týkajících se výše uvedených témat prováděl v jiném uspořádání a s jinými souvislostmi.[77]

Ferdinand II. Štýrský

Nad protestanty se koncem 16. století začaly stahovat mračna. Po nástupu fanatického katolíka Ferdinanda II. Habsburského na štýrský velkovévodský stolec totiž zesílily protireformační represe. Přesto se Kepler rozhodl ve Štýrském Hradci vytrvat. Zatím netušil, kam by měl odejít. Byl totiž ještě příliš mladý na to, aby se ucházel o profesorské křeslo na své alma mater v Tübingenu. Navíc měl rodinu, pročež nechtěl příliš riskovat. Spolu s chotí k tomu vyčkávali na dědictví po Barbařině otci.[78] Dne 13. září 1596 byli z města dokonce vykázáni všichni luteránští kněží a učitelé. Protestantské gymnázium, na němž Kepler učil, bylo uzavřeno. Kepler ve městě zůstal jen díky tomu, že zastával rovněž neutrální funkci zemského matematika. Jelikož nemusel docházet do školy, mohl se soustředit na svá bádání.[79] I přesto ho představitelé školy ale oficiálně nepropustili a nepřestali mu vyplácet skrovnou mzdu.[80]

Svou pozornost tehdy obrátil ke chronologii. Snažil se přijít na to, kolik let uběhlo od stvoření světa. Pokoušel se podle zaznamenaných pozorovaní uspořádání hvězd rovněž stanovit datum starověkých historických událostí. Dopisoval si o tom s bavorským kancléřem Herwartem z Hohenburgu, svým patronem. Dále se věnoval například výzkumu magnetismu nebo vlivu uspořádání hvězd na počasí.[81] Od roku 1599 se soustředil na psaní svého zásadního díla o duchovní harmonii světa (Harmonices mundi. Tento spis ale vydal o mnoho let později). Podobně jako Pythagoras hledal numerologické vztahy mezi hudbou, matematikou a fyzickým světem a jejich astrologickými důsledky. Měl za to, že všechno na světě lze objevit pomocí matematiky, že všechno závisí na číselných vztazích. Brzy ale opět narazil − ke svému bádání potřeboval záznamy pozorování Tychona Brahe (viz podkapitola Korespondence s Tychonem Brahe).[82][83]

Praha (1600−1612)[editovat | editovat zdroj]

První setkání s Tychonem (1600)[editovat | editovat zdroj]

Tycho Brahe

Utlačování luteránů ve Štýrském Hradci se neustále stupňovalo. Kepler každý den žil ve strachu, že bude z města jako kacíř vyhnán. Začal proto pomýšlet na odchod ze Štýrska. Protože mu Michael Mästlin ani Herwart z Hohenburgu nemohli nijak pomoct, Kepler své naděje začal upírat směrem k Tychonovi žijícím na zámku císaře Rudolfa II. v Benátkách nad Jizerou.[84]

Na Nový rok se Keplerovi od císařského rádce a člena štýrského sněmu barona Johanna Friedricha Hoffmana dostalo pozvání do Prahy. Hoffman zemskému matematikovi nabídl, že ho do Prahy sám dopraví a následně představí Tychonovi. Kepler neváhal a s Hoffmanem se okamžitě vydal na cestu. Poté, co do vědecko-kulturního centra Evropy dorazili, Kepler ještě dlouho pobýval v baronově domu. Potkal se tehdy s Tychonovým nenáviděným soupeřem Ursem, jemuž v minulosti neuváženě poslal podlézavý dopis. Tycho, který Ursa před nedávnem nahradil ve funkci císařského matematika, Keplera velmi laskavými slovy následně pozval k sobě do Benátek.[85]

Christen Sørensen Longomontanus

Setkání obou velikánů, Braha a Keplera, se v Benátkách nad Jizerou odehrálo 3. února 1600.[86] Jednalo se o naprosto protichůdné osobnosti. Tycho pocházející z šlechtického rodu se naopak od Keplera choval značně paranoicky a arogantně, někdy ale i velkoryse. Byl silným extrovertem, který se obklopoval rozsáhlým dvorem, který tvořili jeho stoupenci, pomocníci, příbuzní a přátelé.[87][88]

Na místo splnění Keplerových očekávání, že mu Tycho pro astronomická bádání zpřístupní své drahocenné pozorovatelské výsledky, se brzy dostavila naprostá frustrace. Zpřístupnění svých celoživotních pozorování prakticky neznámému Keplerovi bylo pro Tychona totiž to poslední, co chtěl udělat. Obával se, že Kepler podle nich potvrdí koperníkovské vidění světa na místo tychonovského (viz podkapitola Korespondence s Tychonem Brahe). Císařský matematik mu zatím vůbec nedůvěřoval, paranoicky se dokonce obával toho, že Kepler je Ursovým zvědem. Kepler strachující se o svou budoucnost začal propadat depresím. Brahe Johannovi nakonec svěřil pozorování Marsu. Kepler ho nejprve prováděl spolu s Tychonovým důvěrníkem Christenem Longomontanem. Měl za úkol potvrzovat Braheho zcestné teorie. I přesto ale výzkumem pohybů Marsu podpořil svou hypotézu, že planety po orbitě vede sluneční síla. Tycho si Keplera každopádně neobyčejně cenil, neboť jeho matematické schopnosti toužil využít pro svá vlastní bádání. Pro jistotu si na začínajícím astronomovi vymohl, aby v jeho prospěch sepsal spis Spor mezi Tychonem a Ursem kvůli Hypotézám, což Kepler všem považoval za pouhou ztrátu času.[89]

Jan Jesenský

Kepler v Benátkách Tychonovi předložil spis Rozvaha pobytu v Čechách, v němž uváděl podmínky, za jakých je ochoten u Braha přijmout trvalé zaměstnání. Velkou roli v nich hráli zejména rodinné otázky.[90] Dne 5. dubna Kepler s Tychonem ohledně těchto podmínek zahájili jednání. Za prostředníka si vybrali lékaře Jan Jesenského.[91] Brahe většinu Keplerových požadavků schválil. Byl sice ochoten Keplerově rodině v Benátkách zařídit oddělené ubytování, na druhou stranu Johannovi ale nemohl přislíbit trvalý plat. Začal ohledně Keplerovy mzdy proto jednat se samotným císařem. Ještě téhož dne mezi Brahem a Keplerem však došlo k závažné hádce.[92] v jejíž důsledku se Kepler druhého dne v doprovodu Jesenského okamžitě vydal zpět do Štýrska. Tycho se pokusil o smír, jenže cholerický a zbrklý Kepler mu ze Štýrského Hradce zaslal urážlivý a vulgární dopis. Když se Tychonovi posléze omluvil, císařský matematik mu opět odpustil. Oba muži se tehdy konečně domluvili na podmínkách Johannova zaměstnání − Kepler se měl na povolání císaře spolu s rodinou odebrat do Čech, aniž by přestal pobírat plat štýrského zemského matematika, z něhož polovinu bude hradit Rudolf II.[93][94]

Odchod ze Štýrska a první měsíce v Praze (1600−1601)[editovat | editovat zdroj]

Keplerova žádost o uvolnění k práci v Praze se u štýrských představitelů setkala s odmítnutím. Keplerovi naopak doporučili, aby začal studovat medicínu. Selhal rovněž Keplerův pokus stát se matematikem na dvoře arcivévody Ferdinanda II. Dne 2. srpna 1600 Ferdinand ze Štýrského Hradce definitivně vykázal všechny protestanty, kteří odmítli konvertovat ke katolictví, mezi něž patřil i Kepler. Do čtyřiceti pěti dnů město musel navždy opustit. Čekání na vypršení této lhůty si krátil výzkumy zatmění Slunce a lunárních jevů, které se později staly základem jeho díla Astronomiae Pars Optica.[95][96] Dohoda se císařem Rudolfem sice byla zmařena, ale i přesto Tycho Keplera opět pozval do Čech. Koncem září Keplerovy opožděně opustili Štýrský Hradec. Manželku, nevlastní dceru i domácí zařízení Johannes prozatímně ponechal v Linci a sám pokračoval do Prahy. Poté, co se konečně ukázalo, že se Kepler nemůže stát profesorem v Tübingenu, do Prahy převezl i svou rodinu. Na cestě do Lince Kepler dostal vysokou horečku, která ho s přestávkami poté trápila ještě tři čtvrtě roku. V Praze se Keplerových ujal laskavý baron Hoffman.[97] Odchodem ze Štýrského Hradce začala nejdůležitější etapa Keplerova života.[98]

Překreslený Braheho náhrobek v Týnském chrámu

Ke konci října 1600 nemocný Kepler nastoupil do práce k Tychonovi, jehož Rudolf II. nedávno přinutil se z Benátek odstěhovat do Prahy. Kepler se tenkrát musel věnovat sepisování již zmíněného Sporu mezi Tychonem a Ursem kvůli Hypotézám, který ale nikdy nedokončil, kvůli čemuž vyšel až roku 1858. Jedná se o prvotřídní analýzu vědecké metodologie. Ursus tou dobou již stejně byl mrtvý.[99] Ačkoli Rudolf II. Keplerovi na plat nakonec kývl, peněz se Johannovi stále nedostávalo, pročež jeho rodina v Praze žila velmi chudě. Jeho manželka Barbara zvyklá na pohodlné živobytí značně trpěla.[100] Situaci mu příliš nezlepšilo ani to, že se s rodinou nastěhoval do nového Brahova příbytku − takzvaného Kurzova domu čp. 76 na Novém Světě na Hradčanech.[101]

V dubnu 1601 Kepler na čas odcestoval zpět do Štýrského Hradce, aby se zde pokusil zachránit manželčino dědictví po otci, který nedávno zemřel. Do Čech se ovšem počátkem září vrátil s nepořízenou.[102] Brahe ho následně představil císaři Rudolfovi, jemuž při té příležitosti přednesl návrh, že spolu s Keplerem vypracuje rozsáhlý katalog hvězd i planet, který pojmenuje Tabulae Rudolphinae (Rudolfínské tabulky).[103]

Císařským matematikem[editovat | editovat zdroj]

Když se 16. října 1601 Tycho Brahe navracel z hostiny uspořádané šlechticem Petrem Vokem z Rožmberka, závažně se zhoršil stav jeho ledvin, čemuž o osm dní později podlehl.[104] Na smrtelném loži Keplera zapřísahal, aby v práci na Rudolfínských tabulkách pokračoval sám. Na Tychonovu počest Kepler složil a na jeho pohřbu recitoval dlouhý chvalozpěv.[105] Dva dny po Tychonově smrti za Keplerem přišel císařský rádce Barvitius, jenž Keplerovi oznámil, že ho Rudolf II. po Brahovi jmenuje novým císařským matematikem.[106][107] Keplerovi svěřil rovněž Tychonovy přístroje i díla, zejména záznamy z pozorování, aby nový císařský matematik mohl dokončit Rudolfínské tabulky. Od Brahovy rodiny tuto pozůstalost pro Keplera skoupil za sumu 20 000 guldenů.[108] Ve své nové funkci měl Kepler dostávat roční plat čítající 500 guldenů.[109] Císařská poklada tuto částku ovšem vyplácela velmi liknavě a opožděně, někdy dokonce vůbec nebo jen částečně. Keplerovi si tehdy koupili nový dům na Karlově náměstí .[110]

Petru Vokovi z Rožmberka Kepler roku 1602 věnoval spis De Fundamentis Astrologiae Certioribus (K pevnějším základům astronomie),[111] v němž popisuje, jak podle konstelace sluneční soustavy předpovědět zemské počasí.[112]

Astronomiae Pars Optica[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Astronomiae Pars Optica.
Keplerovy nákresy lidského oka

Optikou se Johannes Kepler zabýval už od roku 1600. Šlo mu tehdy především o problematiku zatmění Slunce, které nedlouho před ním dírkovou komorou pozoroval Tycho Brahe. Kepler se rozhodl výsledky Tychonova výzkumu ověřit svým vlastním pozorováním, které učinil 10. července 1600 ve Štýrském Hradci. Zjistil, že exaktnost zobrazení zatmění závisí na velikosti dírky, kterou záření Slunce prochází. Přišel na to, že žádná dírka nemůže být tak malá, aby zatmění zobrazovala přesně.[113] Dosáhl tím poznatku, že skutečnost se mění na základě způsobu a okolností, za jakých je vnímána.[114] Začal tehdy psát právě spis Astronomiae Pars Optica.[115] Brzy pochopil, že se nemůže zabývat optikou, aniž by přitom neznal fungování lidského oka, o němž proto začal bádat.[113] V této otázce byl nanejvýše úspěšný. Zjistil, že světelné paprsky přes oční čočku vzhůru nohama „kreslí“ obraz na sítnici. Podle jeho teorie pak mysl tento obraz převrací zpátky.[116] Poprvé v historii se mu tak povedlo vysvětlit optickou funkci oka. Odhalil také fakt, že oční čočka má schopnost zaostřovat,[117] díky čemuž porozuměl tomu, jak různě tvarovaná skla mohou neutralizovat krátkozrakost a dalekozrakost.[118]

V Astronomiae pars optica se Kepler pomocí různých metafyzických spekulací rovněž snažil vysledovat vlastnosti světla. Pokusil se objasnit lom světla, avšak nebyl úspěšný.[119] Zformuloval zároveň takzvaný zákon převrácených čtverců, podle nějž je osvětlení nepřímo úměrné druhé odmocnině vzdálenosti od svého zdroje. Domníval se, že světlo se šíří trojrozměrně, a to všemi směry, čímž vytváří kouli.[120] Světlo podle Keplera roznáší paprsky (přímé čáry), které ovšem nejsou samotným světlem, nýbrž jen jeho pohybem. K pohybu světla nedochází v čase, ale v jednom okamžiku,[121] jelikož má nekonečnou rychlost.[122] Ač se paprsky podle Keplera šíří trojrozměrně, jsou jen dvojrozměrné, což způsobuje jejich nehmotnost.[121] Světlo císařský matematik pokládal za formu (species) slunečního ohně.[123] V neposlední řadě Kepler dílem Astronomiae pars optica položil základy projektivní geometrie. Představil v něm na příkladu kuželoseček totiž myšlenku o neustálých proměnách matematických, respektive geometrických, entit.[124][125] Ve spisu se ovšem zabýval i řadou jiných záležitostí.[126] Kepler císaři Rudolfovi II. nejprve slíbil, že knihu dokončí během osmi týdnů do Vánoc 1602.[127] Své schopnosti ale přecenil a Rudolfovi rozsáhlý spis o 450 stranách předložil až v lednu 1604. Vytištěn byl na podzim téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem.[128] Touto knihou Kepler fakticky založil moderní optiku.[129]

Nová hvězda z roku 1604[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce De Stella nova.

Astronomia nova[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Astronomia nova.

Kepler se dlouho pokoušel vysvětlit výstřednost a nesouměrnost oběžných drah jednotlivých planet, zejména Marsu, jehož dráha byla ze všech nejexcentričtější. Výstřednost oběžných drah spočívala v tom, že střed oběžné dráhy se v ptolemaiovské a koperníkovské astronomii nenacházel na stejné pozici jako střed soustavy, který pro Ptolemaia představoval Zemi a pro Koperníka i Kepler Slunce. Další problém pro astronomy představovala měnící se rychlost planet. Zatímco Kepler jako heliocentrista si ji vysvětloval intenzitou domnělé sluneční síly, která vede planety po orbitách, geocentristé jako Ptolemaios či Tycho Brahe měnící se rychlost považovali za pouhý optický klam. Ptolemaios proto vymyslel termín ekvant, což bylo další místo na přímce apsid (přímka spojující střed orbity a střed soustavy, takže tím pádem i perihélium a afélium), v němž se dalo pozorovat pohyb planet jako konstantní. Oběžné dráhy astronomové proto pokládali za kruhové, pročež využívali takzvaný systém epyciklů. Kepler se s tímto výkladem ovšem nespokojil a rozhodl se, že celou záležitost na příkladu Marsu, který pozoroval už od roku 1600, sám probádá. Svůj výzkum sepisoval do knihy, která se původně jmenovala Poznámky z pozorování Marsu, později ji dal nový název − Astronomia nova (Nová astronomie).

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Kepler sám sebe výstižně charakterizoval v drobném spisu Rozvaha o pobytu v Čechách:[130]

„ K pozorování mám chabý zrak, na mechanické věci nešikovné ruce, k domácím a politickým záležitostem mám povahu zvláštní, cholerickou, k neustálému vysedávání (zejména na hostinách přes vhodný a slušný čas) jsem slabého těla, a to i tehdy, jsem-li zdráv “
— Rozvaha pobytu v Čechách[130]

Kepler byl v podstatě introvert a preferoval spíše ticho své pracovny. Zároveň ale byl značně otevřený a někdy až naivní. Ačkoli oplýval geniálními matematickými schopnostmi, jako velmi zbožný muž své kroky vždycky řídil luteránskou vírou v Boha. Přesto se leckdy choval podezřívavě, lakotně, prudce, vášnivě a popudlivě. V mládí si často počínal arogantně. Veskrze ale byl mírumilovným člověkem.[131]

Přijetí Keplerových objevů[editovat | editovat zdroj]

Isaac Newton

Keplerovy zákony planetárního pohybu nebyly ve vzdělaneckých kruzích okamžitě přijaty. Řada významných vědců, mezi než patřil Galileo Galilei a René Descartes, Keplerovy objevy totiž zcela ignorovala. Mnoha astronomům, včetně Keplerova učitele Michaela Mästlina, se navíc nelíbila skutečnost, že Kepler astronomii kladl mezi fyzikální vědy. Někteří zaujali kompromisní stanoviska − zatímco Ismaël Bullialdus přijal eliptické oběžné dráhy, avšak Keplerovy zákony nahradil svou teorií jednotného pohybu, Seth Ward pohyby po eliptické oběžné dráze zase počítal pomocí rovnicí.[132][133][134]

Nejeden astronom Keplerovy teorii pokoušel testovat na základě astronomických pozorování. Výjimečná příležitost se pro to poskytla při tranzitech Venuše a Merkuru přes disk Slunce. Tranzit Merkuru z roku 1631 pozoroval Pierre Gassendi, jenž jím potvrdil některé Keplerovy odhady.[135] Gassendi se o měsíc později pokusil pozorovat i tranzit Venuše, v tomto případě ovšem neuspěl.[136] Jeremiah Horrocks podle sledování tranzitu Venuše z roku 1639 zase poupravil některé Keplerovy závěry. Všechny tyto tranzity předpověděl sám Kepler.[137][138][139]

Nejpopulárnější Keplerovým dílem se stalo Epitome astronomiae Copernicanae, které četli astronomové z celé Evropy. Po Keplerově smrti se tento spis stal hlavním prostředkem k šíření jeho myšlenek. Mezi lety 1630 a 1650 byl dokonce nejrozšířenější učebnicí astronomie a mezi stoupence Keplerova učení o eliptických dráhách přivedl značné množství lidí.[140] Málokdo však přijal jeho myšlenky o fyzikálním základě planetárních pohybů. Poprvé na tuto nauku koncem 17. století navázali Giovanni Alfonso Borelli a Roberta Hooke, kteří do Keplerovy teorie zahrnuly i přitažlivé sily a karteziánské pojetí setrvačnosti.[141] Toto pojetí vyvrcholilo v díle Isaaca Newtona Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (1687), v němž Newton od Keplerových zákonů odvodil své pohybové zákony i zákon všeobecné gravitace.[142] Jako jeden z mála na celém Keplerově učení stavěl rovněž německý filozof a matematik Gottfried Wilhelm Leibniz, například v otázkách epistemologické a přírodní filozofie i v konceptu světové harmonie.[143]

Historické a kulturní dědictví[editovat | editovat zdroj]

Dějiny vědy a historiografie[editovat | editovat zdroj]

William Whewell

Kromě své role v historickém vývoji astronomie, byl Kepler významným filozofem a teologem. Byl zcela klíčovou osobností vědecké revoluce 17. století. Spolu se svými zákony pohybu se stal ústřední prvkem děl Histoire des mathématiques od Jeana-Étienne Montucla z roku 1758 a Histoire de l'astronomie moderne od Jeana-Baptiste Delambre z roku 1821 pojednávajících o dějinách vědy. Tyto a další historiografické knihy psané z perspektivy osvícenství na Keplerovy metafyzické a náboženské myšlenky pohlížely výrazně skepticky. Zvrat přinesl až rozmach romantismu. Anglický romantický myslitel William Whewell ve svém vlivném spisu History of the Inductive Sciences z roku 1837 o Keplerovi mluvil jako o vzoru induktivního vědeckého génia a ve svém dalším díle The Philosophy of the Inductive Sciences z roku 1840 Keplera označil za ztělesnění nejpokročilejších forem vědecké metody. Německý romantický filozof Ernst Friedrich Apelt, který vytvořil první komplexní a detailní analýzu Keplerova života a díla, ho prohlásil za klíč k vědecké revoluci. V Keplerově estetické citlivosti, matematických i fyzikálních myšlenkách a teologii viděl jednotný vědecko-filozofický systém.[144]

Dalším mezníkem v interpretování Keplerových objevů a jejich vlivu se stala práce Alexandra Koyrého. Ve 30. a 40. letech 20. století Koyré a řada jiných filozofů vědy totiž jako nejdůležitější součást dějin vědy popsali vědeckou revoluci probíhající během 16. a 17. století. Za její klíčovou postavu považovali právě Keplera. Koyré ve svých dílech Keplerovu doktrínu představil jako významnou součást intelektuální transformace středověkého světa na moderní. V 60. letech 20. století se v historiografii zájem o Keplerovu osobnost výrazně zvýšil. Od té doby se pozornost historiků poprvé obrátila jak na Keplerovy astrologické a meteorologické výzkumy a jeho interakci s širšími kulturními i filozofickými proudy své doby, tak na literární, rétorické a geometrické metody i reflexe náboženských názorů v jeho dílech, ale rovněž na jeho roli historika vědy.[145][146]

Na Keplerovy myšlenky se odvolává řada moderních filozofů vědy včetně Charlese Sanderse Peircea, Norwooda Russella Hansona, Stephena Toulmina a zejména Karla Poppera.[147] Rakouský fyzik Wolfgang Pauli Keplerův spor s Robertem Fluddem využil k prozkoumání důsledků analytické psychologie na vědecké bádání.[148]

Nejvýznamnějším Keplerovým životopiscem se stal Max Caspar,[149] jenž v roce 1948 publikoval jeho obsáhlou biografii.[150] Z novodobějších historiků se Keplerovým dílem zabývali především James Connor, Owen Gingerich, Bruce Stephenson, James Robert Voelkel a jiní,[151][152][153][154] v Česku zejména Zdeněk Horský a Alena Šolcová.[155][156]

Edice a překlady[editovat | editovat zdroj]

Busta Walthera von Dycka v Mnichově

K příležitosti 300. let od Keplerova narození inicioval Christian Frisch mezi lety 1858 a 1871 vydání edice o osmi svazcích Kepleri Opera omnia. Jednalo se souhrn okomentovaných Keplerových spisů v latinském originále.[143][157]

Na počátku 20. století se německému matematikovi Waltheru von Dyckovi podařilo sesbírat některé Keplerovy dosud nezveřejněné rukopisy, které Frisch neměl k dispozici. Díky svým mezinárodním diplomatickým kontaktům pro fotografickou reprodukci totiž získal některé Keplerovy rukopisy uchovávané v Leningradu.[143]

Po roce 1923 se Dyck seznámil s již zmíněným Maxem Casparem, který na sebe pozornost upoutal překladem Keplerova Mysteria Cosmographicum do němčiny. Dycka i Caspar značně ovlivnil německý matematik Alexander von Brill, jenž se také zabýval Keplerovým dílem. Když Dyck roku 1934 zemřel, Caspar po něm převzal kontrolu nad vydáváním Keplerových děl a následujícího roku pod záštitou Bavorské akademie věd založil instituci Kepler-Kommission,[143] která si za cíl vzala s komentářem vydat v latinském originále všechny Keplerovy díla.[158] Za asistence Martha Lista a Franze Hammera Caspar v redakční práci pokračoval i během druhé světové války.[158] Komisi později předsedali Volker Bialas (v letech 1976–2003) a Ulrich Grigull (v letech 1984–1999) a Roland Bulirsch (1998–2017).[143] Za své působení komise vydala celkem 22 svazků Keplerových sebraných spisů[159] a v roce 2017 byla po dosáhnutí svého cíle rozpuštěna.[158]

Do češtiny bylo přeloženo celkem pět Keplerových děl. Poprvé se jednalo o knihu Sen neboli měsíční astronomie (Somnium seu Opus posthumum de astronomia Lunari), kterou roku 2004 přeložili a v nakladatelství Paseka vydali manželé Petr a Alena Hadravovi.[160] V roce 2011 na internetovém portálu www.ceskaastrologie.cz vyšel v překladu Marie Čamachové Keplerův spis K pevnějším základům astrologie (De Fundamentis Astrologiae Certioribus).[161] Téhož roku nakladatelství Chlup v překladu Mojmíra Petráně vydalo další Keplerovo dílo Dioptrika (Dioptrice).[162] O pět let později publikovalo nakladatelství Pistorius & Olšanská Keplerovu Rozpravu s Hvězdným poslem, a to společně s knihou Galilea Galileie Hvězdný posel, na kterou Kepler Rozpravou reagoval. Oba spisy opět přeložili manželé Petr a Alena Hadravovi.[163] Roku 2016 v nakladatelství MatfyzPress vyšla rovněž knížka O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o „ničem“ (De nive sextangula…), tentokrát se překladu ujal Petr Daniš.[164]

Pocty a odkazy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Busta Jana Keplera v Řezně

Kepler se stal motivem rakouské stříbrné pamětní minci v hodnotě 10 euro ražené roku 2002. Na rubu mince je zobrazen Kepler sedící u pracovního stolu, na němž se nachází jeho polyhedrální model sluneční soustavy i listina se zobrazením mnohostěn. Líc ukazuje zase zámek Eggenberg, jehož stavbu Kepler pravděpodobně ovlivnil.[165]

Český sochař Vladimír Škoda po Keplerově knize Mysterium Cosmographicum, která je pro něj velkou inspirací, zase pojmenoval (Mysterium Cosmographicum Johannes Kepler) svou výstavu.[166]

Německý hudební skladatel Paul Hindemith Keplerovi věnoval operu Die Harmonie der Welt (Harmonie světa)[167] Operu o Keplerovi (Kepler) složil také americký hudební skladatel Philip Glass.[168]

Episkopální církev Spojených států amerických Keplera i Mikuláše Koperníka poctila tím, že oběma na 23. května vyhradila místo v liturgickém kalendáři svatých.[169]

Po Keplerovi je pojmenováno rovněž několik vzdělávacích institucí − Gymnázium Jana Keplera v Praze,[170] Univerzita Johanna Keplera v Linci (Johannes Kepler Universität Linz),[171] Keplerova univerzita astrologie (Kepler College) v Seattlu[172] a Keplerovo gymnázium v Tübingenu.[173]

Sousoší Tychona Brahe (vlevo) a Johanna Keplera (vpravo) před Gymnáziem Jana Keplera v Praze

V Praze bylo 25. srpna 2009 v domě U Francouzské koruny v Karlově ulici 4 na Starém Městě pražském otevřeno malé Keplerovo muzeum, které připomínalo Keplerův pobyt v Praze a dílo, které v té době vytvořil. Jednalo se o dům, v němž Kepler během svého pobytu v Praze žil.[174] Roku 2017 byla činnost muzea na Starém Městě ukončena. Provoz tehdy převzalo Národní technické muzeum v Praze na Letné, kam byla expozice přenesena.[175] V Praze má Kepler na Pohořeleci také sousoší s Tychonem Brahem.[176] Jeho jméno patří též mezi dvaasedmdesát jmen české historie naspaných pod okny Národního muzea v Praze.[177]

Český dramatik Oldřich Daněk o Keplerově životě sepsal rozhlasovou hru Rudolfinská noc, jež byla natočena roku 2003. Samotného Keplera v ní ztvárnil herec a dabér Jaroslav Kepka.[178] Německý režisér Christian Twente o Keplerovi v roce 2019 natočil koprodukční dokudrama Johannes Kepler - Der Himmelsstürmer pojednávající o jeho pobytu v Praze,[179] které Česká televize vysílala pod názvem Johannes Kepler – Dobyvatel nebes.[180] O Keplerovi ale byla natočena také řada jiných filmů.[181][182][183][184]

Jméno Kepler nese také GPU mikroarchitektura od firmy NVIDIA poprvé představené roku 2012.[185] Na Novém Zélandu se nacházejí zase Kepler Mountains (Keplerovy hory) a takzvaný Kepler Track (Keplerova trať), který po nich vede.[186] Koná se na nich horský běh Kepler Challenge.[187]

Populární sci-fi a historická beletrie[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johannes Kepler na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Definition of kepler | Dictionary.com [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ KLEINER, Stefan; KNÖBL, Ralf. Das Aussprachewörterbuch. 7. vyd. Berlin: Dudenverlag, 2015. 928 s. ISBN 978-3-411-04067-4. S. 487, 505. (německy) 
  3. ↑ KRECH, Eva-Maria; STOCK, Eberhard; HIRSCHFELD, Ursula. Deutsches Aussprachewörterbuch. Berlin: Walter de Gruyter, 2009. 1076 s. ISBN 9783110182026. S. 628, 646. (německy) 
  4. ↑ GRUSS, Gustav. Z říše hvězd astronomie pro širší kruhy. Praha: Bursík a Kohout,, 1894. 773 s. Dostupné online. S. 327. 
  5. ↑ DURDÍK, Josef. O pokroku přírodních věd populární výklady Dra. J. Durdíka. Praha: J. Durdík, 1874. 254 s. Dostupné online. S. 41. 
  6. ↑ MALÝ, Jakub. Jan Kepler. Životopisný nástin. In: Výbor drobných spisů Jakuba Malého. Praha: I.L. Kober,, 1876. Dostupné online. S. 8.
  7. ↑ KOESTLER, Arthur. The Sleepwalkers: A History of Man's Changing Vision of the Universe. London: Penguin Books, 1989. 623 s. ISBN 9780140192469. S. 225. (anglicky) [dále jen Koestler]. 
  8. ↑ CONNOR, James A. Keplerova čarodějnice: Astronomův objev kosmického řádu uprostřed náboženské války, politických intrik a soudního procesu s jeho matkou, obviněnou z kacířství. Praha: Pragma, 2004. 416 s. ISBN 8072051768. S. 23−24, 37. [dále jen Connor]. 
  9. ↑ CASPAR, Max. Kepler. New York: Dover Publications, 1993. 464 s. ISBN 978-0486676050. S. 29−30, 34−36. (anglicky) [dále jen Caspar]. 
  10. ↑ Connor, s. 27.
  11. ↑ a b Caspar, s. 36.
  12. ↑ a b c d Connor, s. 38.
  13. ↑ a b Caspar, s. 37.
  14. ↑ Connor, s. 25−26.
  15. ↑ Caspar, s. 36−37.
  16. ↑ Caspar, s. 39−41.
  17. ↑ Connor, s. 39.
  18. ↑ Caspar, s. 50, 55−56.
  19. ↑ BARKER, Peter; GOLDSTEIN, Bernard R. Theological Foundations of Kepler's Astronomy. Science in Theistic Contexts: Cognitive Dimensions. 2011, čís. 16, s. 96−97. [dále jen Barker & Goldstein]. (anglicky) 
  20. ↑ Connor, s. 41−45.
  21. ↑ Barker & Goldstein, s. 97.
  22. ↑ Connor, s. 59.
  23. ↑ Caspar, s. 44−45.
  24. ↑ Connor, s. 58−59.
  25. ↑ Caspar, s. 47−49.
  26. ↑ Connor, s. 58−68.
  27. ↑ HADRAVA, Petr; HADRAVOVÁ, Alena. Doslov. In: KEPLER, Johannes. Sen neboli měsíční astronomie. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-634-7.
  28. ↑ Caspar, s. 50−53.
  29. ↑ Connor, s. 68−74.
  30. ↑ Caspar, s. 53.
  31. ↑ FERGUSONOVÁ, Kitty. Tycho a Kepler: Nesourodá dvojice, jež jednou provždy změnila náš pohled na vesmír. Překlad Zuzana Šťastná. Praha: Academia, 2009. 424 s. ISBN 978-80-200-1713-0. S. 202. [dále jen Fergusonová]. 
  32. ↑ Caspar, s. 58.
  33. ↑ Connor, s. 79.
  34. ↑ Fergusonová, s. 203−204.
  35. ↑ HORSKÝ, Zdeněk. Kepler v Praze. Praha: Mladá fronta, 1980. 243 s. S. 85. [dále jen Horský (1980)]. 
  36. ↑ a b c AITON, Eric. Johannes Kepler and the 'Mysterium Cosmographicum'. Sudhoffs Archiv. Franz Steiner Verlag, 1977, roč. 61, čís. 2, s. 173. [dále jen Aiton]. (anglicky) 
  37. ↑ Horský (1980), s. 85−86.
  38. ↑ Caspar, s. 61−62.
  39. ↑ VOELKEL, James R. Johannes Kepler and the New Astronomy. Oxford: Oxford University Press, 2001. 144 s. ISBN 978-0195150216. S. 31. (anglicky) [dále jen Voelkel]. 
  40. ↑ Horský (1980), s. 86.
  41. ↑ Horský (1980), s. 86−91.
  42. ↑ Caspar, s. 63.
  43. ↑ Horský (1980), s. 91−92.
  44. ↑ Horský (1980), s. 56.
  45. ↑ Aiton, s. 174.
  46. ↑ Fergusonová, s. 213−215.
  47. ↑ STEPHENSON, Bruce. Kepler’s Physical Astronomy. Berlin: Springer Science & Business Media, 2012. 218 s. ISBN 9781461387374. S. 11−20. (anglicky) [dále jen Stephenson]. 
  48. ↑ Barker & Goldstein, s. 99.
  49. ↑ Aiton, s. 173−179.
  50. ↑ Caspar, s. 64−65.
  51. ↑ Connor, s. 92−96.
  52. ↑ Caspar, s. 65−66.
  53. ↑ Barker & Goldstein, s. 99−103, 112.
  54. ↑ Aiton, s. 182−184.
  55. ↑ HORSKÝ, Zdeněk. Koperník a české země. Praha: Pavel Mervart, 2011. 494 s. ISBN 978-80-87378-87-8. S. 79−80. [dále jen Horský (2011)]. 
  56. ↑ GALILEI, Galileo; KEPLER, Johannes. Hvězdný posel / Rozprava s Hvězdným poslem. Překlad Petr Hadrava, Alena Hadravová. Praha: Pistorius & Olšanská, 2016. 208 s. ISBN 978-80-87855-38-6. S. 169. [dále jen Galilei]. 
  57. ↑ DREYER, J. L. E. A History of Astronomy from Thales to Kepler. New York: Dover Publications Inc., 1953. 473 s. Dostupné online. S. 373. (anglicky) 
  58. ↑ Horský (1980), s. 91−93.
  59. ↑ Caspar, s. 71.
  60. ↑ Fergusonová, s. 225−226.
  61. ↑ ROSEN, Edward. Galileo and Kepler: Their First Two Contacts. Isis. 1966, roč. 57, čís. 2, s. 262−263. (anglicky) 
  62. ↑ a b Horský (1980), s. 102.
  63. ↑ Fergusonová, s. 226−227.
  64. ↑ Connor, s. 122−123.
  65. ↑ Horský (1980), s. 102−103.
  66. ↑ Horský (1980), s. 103.
  67. ↑ a b Fergusonová, s. 251.
  68. ↑ Caspar, s. 86−89.
  69. ↑ Fergusonová, s. 243, 262.
  70. ↑ Caspar, s. 70−71, 87.
  71. ↑ DREYER, J. L. E. Tycho Brahe; a picture of scientific life and work in the sixteenth century. New York: Dover Publications, 1963. 452 s. S. 88−276. (anglicky) 
  72. ↑ Fergusonová, s. 97−255.
  73. ↑ Conor, s. 89−90, 95−96.
  74. ↑ Caspar, s. 71−75.
  75. ↑ Caspar, s. 75−77.
  76. ↑ Connor, s. 115−116, 121.
  77. ↑ Caspar, s. 85−86.
  78. ↑ Caspar, s. 77−85, 98.
  79. ↑ Fergusonová, s. 246−247.
  80. ↑ Connor, s. 121.
  81. ↑ Caspar, s. 89−91.
  82. ↑ Fergusonová, s. 247, 256−260.
  83. ↑ Caspar, s. 91−100.
  84. ↑ Caspar, s. 97−99.
  85. ↑ Fergusonová, s. 268−270.
  86. ↑ Horský (1980), s. 104−105.
  87. ↑ Connor, s. 129.
  88. ↑ Horský (1980), s. 107−108.
  89. ↑ Fergusonová, s. 271−281.
  90. ↑ Horský (1980), s. 126−128.
  91. ↑ Caspar, s. 104−106.
  92. ↑ Fergusonová, s. 282−283.
  93. ↑ Caspar, s. 106−108.
  94. ↑ Connor, s. 133−135.
  95. ↑ Caspar, s. 108−112.
  96. ↑ Connor, s. 135−139.
  97. ↑ Fergusonová, s. 287−291.
  98. ↑ Caspar, s. 96−97, 116.
  99. ↑ Caspar, s. 118.
  100. ↑ Fergusonová, s. 291−299.
  101. ↑ Horský (1980), s. 130−131.
  102. ↑ Caspar, s. 119−120.
  103. ↑ Horský (1980), s. 140.
  104. ↑ Horský (1980), s. 132−133.
  105. ↑ Connor, s. 155.
  106. ↑ Caspar, s. 122.
  107. ↑ ROSEN, Edward. Was Kepler Promised the Office of Imperial Mathematician by Emperor Rudolph II?. Sudhoffs Archiv. 1983, roč. 67, čís. 2, s. 218−221. (anglicky) 
  108. ↑ Fergusonová, s. 306.
  109. ↑ Caspar, s. 123.
  110. ↑ Horský (1980), s. 142, 149.
  111. ↑ PÁNEK, Jaroslav. Poslední Rožmberkové: velmoži české renesance. Praha: Panorama, 1989. 417 s. ISBN 9788070380062. S. 300. 
  112. ↑ KEPLER, Johannes. De Fundamentis Astrologiae Certioribus aneb K pevnějším základům astrologie [online]. Redakce Hana Neumannová; překlad Marie Čamachová, Jiří Nitsche. www.ceskaastrologie.cz, 2011. [dále jen Kepler (2011)]. Dostupné online. 
  113. ↑ a b Voelkel, s. 61.
  114. ↑ KUNDRAČÍKOVÁ, Barbora. Fotografie jako historický pramen. Fotografie v procesu budování nové, socialistické skutečnosti.. Brno, 2012. 105 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Denisa Nečasová. s. 35. [dále jen Kundračíková]. Dostupné online.
  115. ↑ Fergusonová, s. 288−289.
  116. ↑ FINGER, Stanley. Origins of Neuroscience: A History of Explorations Into Brain Function. Oxford: Oxford University Press, 2001. 462 s. ISBN 9780195146943. S. 74. (anglicky) 
  117. ↑ Horský (1980), s. 164.
  118. ↑ Fergusonová, s. 312.
  119. ↑ Caspar, s. 143−145.
  120. ↑ Fergusonová, s. 312−313.
  121. ↑ a b DI LISCIA, Daniel A. Johannes Kepler. In: ZALTA, Edward N. The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Stanford: Stanford University, 2019. Dostupné online. (anglicky)
  122. ↑ Stephenson, s. 68.
  123. ↑ ŠPELDA, Vladimír. Keplerův Úvod k Nové astronomii a jeho kontext. In: KEPLER, Johannes. Nová Astronomie. Praha: Togga, 2020. [dále jen Šelda]. ISBN 9788074761744. S. 36.
  124. ↑ KLINE, Morris. Mathematical Thought from Ancient to Modern Times. Oxford: Oxford University Press, 1972. 1238 s. S. 299. (anglicky) 
  125. ↑ SWINDEN, B. A. Johann Kepler: Paralipomena ad Vitellionem. The Mathematical Gazette. Únor 1954, roč. 38, čís. 323, s. 45−46. [dále jen Swinden]. ISSN 0025-5572. (anglicky) 
  126. ↑ Swinden, s. 45.
  127. ↑ Fergusonová, s. 309.
  128. ↑ Voelkel, s. 62.
  129. ↑ Caspar, s. 144, 146.
  130. ↑ a b Horský (1980), s. 128.
  131. ↑ Connor, s. 46, 56, 129.
  132. ↑ APPLEBAUM, Wilbur. Keplerian Astronomy after Kepler: Researches and Problems. History of Science. 1996, čís. 34, s. 451−504. Dostupné online. (anglicky) 
  133. ↑ KOYRÉ, Alexandre. The Astronomical Revolution: Copernicus-Kepler-Borelli. Paris: Hermann, 1973. 530 s. ISBN 9780416769807. S. 362–364. (anglicky) 
  134. ↑ NORTH, John David. The Fontana History of Astronomy and Cosmology. [s.l.]: Fontana Press, 1994. 697 s. ISBN 9780226594415. S. 355–360. (anglicky) [dále jen North]. 
  135. ↑ HELDEN, Albert van. The Importance of the Transit of Mercury of 1631. Journal for the History of Astronomy. 1976, roč. 7, čís. 1–10. DOI 10.1177/002182867600700101. (anglicky) 
  136. ↑ 1631 Transit of Venus. Astronomical Phenomena [online]. HM Nautical Almanac Office, 10. 6. 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  137. ↑ North, s. 348–349.
  138. ↑ APPLEBAUM, Wilbur; HATCH, Robert. Boulliau, Mercator, and Horrock's Venus in sole visa: Three Unpublished Letters. Journal for the History of Astronomy. 1983, roč. 14, s. 166–179. Dostupné online. (anglicky) 
  139. ↑ CHAPMAN, Allan. Jeremiah Horrocks, the transit of Venus, and the 'New Astronomy' in early 17th-century England,. Quarterly Journal of the Royal Astronomical Society. 1990, roč. 31, s. 333–357. Dostupné online. (anglicky) 
  140. ↑ GINGERICH, Owen. Kepler, Johannes. In: GILLISPIE, Charles Coulston. Dictionary of Scientific Biography. New York: Charles Scribner's Sons, 1973. [dále jen Gingerich]. Svazek 7. S. 302–304. (anglicky)
  141. ↑ NOLAN, Lawrence. Inertia. In: The Cambridge Descartes Lexicon. Cambridge: Cambridge University Press, 2015. ISBN 9781316380932. (anglicky)
  142. ↑ KUHN, Thomas S. The Copernican Revolution: Planetary Astronomy in the Development of Western Thought. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1957. 297 s. ISBN 9780674171039. S. 238, 246–252. (anglicky) 
  143. ↑ a b c d e Geschichte: Herausgabe der Werke von Johannes Kepler. kepler.badw.de [online]. Dostupné online. (německy) 
  144. ↑ JARDINE, Nick. Koyré's Kepler/Kepler's Koyré. History of Science. 2000, čís. 38, s. 363–367. [dále jen Jardine]. (anglicky) 
  145. ↑ SHAPIN, Steven. The Scientific Revolution. Chicago: University of Chicago Press, 1996. ISBN 0-226-75020-5. S. 1–2. (anglicky) 
  146. ↑ Jardine, s. 367–372.
  147. ↑ PARUSNIKOVÁ, Zuzana; COHEN, Robert S. Rethinking Popper. Berlin: Springer Science & Business Media,, 2009. 431 s. ISBN 9781402093388. S. 48. (anglicky) 
  148. ↑ PAULI, Wolfgang. The Influence of Archetypal Ideas on the Scientific Theories of Kepler. In: ENZ, W. P.; VON MEYENN, Karl. Writings on Physics and Philosophy. Berlin, Heidelberg: Springer-Verlag, 1994. ISBN 978-3-642-08163-7. DOI 10.1007/978-3-662-02994-7_23. S. 219−279. (anglicky)
  149. ↑ Horský (1980), s. 105.
  150. ↑ Caspar.
  151. ↑ Connor.
  152. ↑ Gingerich.
  153. ↑ Stephenson.
  154. ↑ Voelkel.
  155. ↑ Horský.
  156. ↑ ŠOLCOVÁ, Alena. Johannes Kepler, zakladatel nebeské mechaniky. Praha: Prometheus Praha, 2004. ISBN 80-7196-274-0. 
  157. ↑ KEPLER, Johannes. Joannis Kepleri astronomi opera omnia. Příprava vydání Christian Frisch. Frankfurt: Heyder & Zimmer, 1858−1871. Dostupné online. (latinsky) 
  158. ↑ a b c Das Projekt: Herausgabe der Werke von Johannes Kepler. kepler.badw.de [online]. Dostupné online. (německy) 
  159. ↑ Die Edition: Herausgabe der Werke von Johannes Kepler. kepler.badw.de [online]. Dostupné online. (německy) 
  160. ↑ KEPLER, Johannes. Sen neboli měsíční astronomie. Překlad Petr Hadrava, Alena Hadravová. Praha: Paseka, 2004. 152 s. ISBN 80-7185-634-7. 
  161. ↑ Kepler (2011).
  162. ↑ KEPLER, Johannes. Dioptrika. Překlad Mojmír Petráň. Olomouc: Vladimír Chlup, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-903958-3-1. 
  163. ↑ Galilei.
  164. ↑ KEPLER, Johannes. O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o „ničem“. Překlad Petr Daniš. Praha: MatfyzPress, 2016. 96 s. ISBN 978-80-7378-328-0. 
  165. ↑ 10 euro coin - Eggenberg Palace. Collector Coins [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  166. ↑ Muzeum Kampa představí díla sochaře Vladimíra Škody. TÝDEN.cz [online]. 2018-03-19. Dostupné online. 
  167. ↑ Die Harmonie der Welt: Paul Hindemith [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  168. ↑ Kepler | Linz 2009 European Capital of Culture [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  169. ↑ Nicholas Copernicus & Johannes Kepler | Calendar of the Church Year according to the Episcopal Church [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  170. ↑ Gymnázium Jana Keplera [online]. Dostupné online. 
  171. ↑ Students JKU :: History [online]. 2009-03-12. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  172. ↑ Home | Kepler Astrological Education [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  173. ↑ Geschichte | Kepler Gymnasium [online]. Dostupné online. (německy) 
  174. ↑ SUCHAN, Pavel. Keplerovo muzeum v Praze se otevírá veřejnosti [online]. Česká astronomická společnost, 2009-08-17 [cit. 2009-08-25]. Dostupné online. 
  175. ↑ Keplerovo Muzeum v Praze [online]. Dostupné online. 
  176. ↑ Sousoší Tychona Brahe a Johanna Keplera, Praha 6-Hradčany. www.hrady.cz [online]. Dostupné online. 
  177. ↑ Dvaasedmdesát jmen české historie − Johannes Kepler. Česká televize [online]. Dostupné online. 
  178. ↑ Oldřich Daněk: Rudolfinská noc. vltava.rozhlas.cz [online]. 2017-06-29 [cit. 2017-06-29]. Dostupné online. 
  179. ↑ ČSFD: Johannes Kepler – Dobyvatel nebes [online]. Dostupné online. 
  180. ↑ Johannes Kepler – Dobyvatel nebes. Česká televize [online]. Dostupné online. 
  181. ↑ ČSFD: Kepler's Dream [online]. Dostupné online. 
  182. ↑ ČSFD: Kepler, Galilei a hvězdy [online]. Dostupné online. 
  183. ↑ ČSFD: Johannes Kepler [online]. Dostupné online. 
  184. ↑ ČSFD: Johannes Kepler [online]. Dostupné online. 
  185. ↑ MUJTABA, Hassan. NVIDIA Expected to launch Eight New 28nm Kepler GPU's in April 2012 [online]. 2012-02-18. Dostupné online. (anglicky) 
  186. ↑ Kepler Track | Department of Consvertaion [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  187. ↑ Kepler Challenge | keplerchallenge.co.nz [online]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • APPLEBAUM, Wilbur. Keplerian Astronomy after Kepler: Researches and Problems. History of Science. 1996, čís. 34, s. 451−504. Dostupné online. (anglicky) 
  • BARKER, Peter; GOLDSTEIN, Bernard R. Theological Foundations of Kepler's Astronomy. Science in Theistic Contexts: Cognitive Dimensions. 2011, čís. 16, s. 88−103. (anglicky) 
  • CASPAR, Max. Kepler. New York: Dover Publications, 1993. 464 s. ISBN 978-0486676050. (anglicky) 
  • CONNOR, James A. Kepler's Witch: An Astronomer's Discovery of Cosmic Order Amid Religious War, Political Intrigue, and the Heresy Trial of His Mother. San Francisco: HarperOne, 2004. 416 s. ISBN 978-0060750497. (anglicky) 
  • DREYER, J. L. E. A History of Astronomy from Thales to Kepler. New York: Dover Publications Inc., 1953. 473 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • GINGERICH, Owen. Kepler, Johannes. In: GILLISPIE, Charles Coulston. Dictionary of Scientific Biography. New York: Charles Scribner's Sons, 1973. Svazek 7. (anglicky)
  • HORSKÝ, Zdeněk. Kepler v Praze. Praha: Mladá fronta, 1980. 243 s. 
  • KOESTLER, Arthur. The Sleepwalkers: A History of Man's Changing Vision of the Universe. London: Penguin Books, 1989. 623 s. ISBN 9780140192469. (anglicky) 
  • KOYRÉ, Alexandre. The Astronomical Revolution: Copernicus-Kepler-Borelli. Paris: Hermann, 1973. 530 s. ISBN 9780416769807. (anglicky) 
  • KUHN, Thomas Samuel. The Copernican Revolution: Planetary Astronomy in the Development of Western Thought. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1957. 297 s. ISBN 9780674171039. (anglicky) 
  • NORTH, John David. The Fontana History of Astronomy and Cosmology. [s.l.]: Fontana Press, 1994. 697 s. ISBN 9780226594415. (anglicky) 
  • STEPHENSON, Bruce. Kepler’s Physical Astronomy. Berlin: Springer Science & Business Media, 2012. 218 s. ISBN 9781461387374. (anglicky) 
  • ŠOLCOVÁ, Alena. Johannes Kepler, zakladatel nebeské mechaniky. Praha: Prometheus Praha, 2004. ISBN 80-7196-274-0. 
  • VOELKEL, James R. Johannes Kepler and the New Astronomy. Oxford: Oxford University Press, 2001. 144 s. ISBN 978-0195150216. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/3&oldid=21652551“